3 Tdo 304/2024

3 Tdo 304/2024-566

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2024 o dovolání, které podal obviněný D. R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 12 To 47/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 3/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného D. R. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2023, sp. zn. 2 T 3/2023, byl obviněný D. R. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v době od 23:00 hodin dne 28. 6. 2022 do 01:55 hodin dne 29. 6. 2022 v Českých Budějovicích, ulici XY č. XY, v bytě v prvním patře domu fyzicky napadl D. M. v reakci na to, že chtěla odejít z jeho bytu, tak, že ji několikrát udeřil pěstí do obličeje a opakovaně ji kopl do oblasti břicha a hrudníku, a to ve srozumění, že jí způsobí přinejmenším těžkou újmu na zdraví, čímž jí způsobil zranění spočívající ve zlomenině 7. žebra vlevo, zhmoždění levé plíce, úrazovém pneumotoraxu levé plíce, natržení sleziny a tržných rankách na obličeji, když přinejmenším úrazový pneumotorax levé plíce a natržení sleziny je možno považovat za vážnou poruchu zdraví spočívající v poškození důležitých orgánů; tato zranění si vyžádala hospitalizaci na jednotce intenzivní péče úrazové chirurgie Nemocnice České Budějovice a.s., načež poškozená v důsledku těchto zranění dne 4. 7. 2022 ve 23:00 hodin zemřela.

2. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení protialkoholní ústavní formou.

4. Podle § 228 odst. 2 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Plzeň, se sídlem Sady 5. května 59, Plzeň, částku 36.236 Kč.

5. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození D. M. a M. K. odkázání se svým nárokem na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2023, sp. zn. 2 T 3/2023, podal obviněný odvolání, a to do všech jeho výroků.

7. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 12 To 47/2023, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku, jímž byla podle § 228 odst. 2 tr. ř. obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Plzeň, se sídlem Plzeň, Sady 5. května 59, částku 36.236 Kč a podle § 265 tr. ř. odkázal poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, IČ 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen.

II.

8. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 12 To 47/2023, podal obviněný D. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 478–479 spisu), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s tím, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, ačkoliv v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků příslušného trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech g), h).

9. Namítl existenci extrémního nesouladu skutkových závěrů s provedenými důkazy. Na podporu této námitky cituje body 6) až 17) svého odvolání s tím, že tyto skutkové námitky nebyly adekvátně vypořádány nalézacím ani odvolacím soudem. Obviněný brojil proti závěru soudu, který jeho výpověď označil jako lživou, aniž by toto příkré hodnocení blíže vysvětlil. Měl za to, že jeho výpověď byla po celou dobu trestního řízení konzistentní a vysvětlovala řadu skutečností, které však soud zcela pominul nebo je interpretoval takovým způsobem, aby zapadaly do závěru o jeho vině.

10. Obviněný se vymezoval proti hodnocení jednotlivých důkazů a skutečností, které z nich soudy vyvodily. Opakuje svou argumentaci vztahující se k soudy učiněným skutkovým zjištěním a vyčítá soudům nižších stupňů, že se s touto jeho argumentací dostatečně nevypořádaly. Krev poškozené na hřbetech jeho rukou vysvětloval tím, že se po poškozené pouze ohnal, v důsledku čehož krvácela ze rtu a on jí toto zranění ošetřoval vlhčenými ubrousky. Soudy poukazovanou absenci krve na bříškách prstů zdůvodnil tím, že jimi držel vlhčené ubrousky, kterými otíral ret poškozené a vzniklá emulze na základě etanolu vedla k menšímu potřísnění bříšek prstů krví poškozené.

Soud však nijak nezjistil nic o vlhčící složce použitých ubrousků, vzniku emulze a rychlosti jejího zasychání. V již podaném odvolání obviněný zjištění těchto technických informací navrhoval s tím, že se domnívá, že vlhčící složka výrazně zrychlí odpar a zaschnutí vzniklé emulze a zároveň vyvolá pocit „čistoty“ pokožky rukou (což podle něj dobře objasňuje snímky rukou). Poukázal na svědectví znalkyně MUDr. Tomáškové, která připustila, že zranění rtu mohlo vzniknout i způsobem jím popisovaným, tedy „ohnáním se“.

Odvolací soud se však s jeho tvrzeními ani návrhy nijak nevypořádal. Soudy jeho vinu dovodily i ze zjištění, že měl poškrábané klouby a nateklou pravou ruku v oblasti kloubů, což ovšem přesvědčivě zdůvodnil přítomností štěněte psa v bytě a hrou s ním. Dále obviněný rozporoval příčinou souvislost mezi otoky kloubů na pravé ruce a tvrzenými údery proti poškozené. Uvedl, že tento stav ruky je u něj setrvalý, existoval již před incidentem i po něm. Soud nedisponoval žádnou srovnávací dokumentací jeho rukou, ani se ničím takovým nezabýval, nedotázal se jej, ani jej nevyzval k tomu, aby ruce ukázal.

Přitom právě jen při zjištění rozdílnosti stavu před a bezprostředně po incidentu by bylo možné zahrnout tuto skutečnost do řetězce nepřímých důkazů, jak to soud nesprávně učinil.

11. Obviněný se rovněž neztotožnil se závěry soudů ohledně intoxikace alkoholem jeho i poškozené. Popsal, že se mu poškozená přiznala, že vypila láhev vodky, o čemž informoval její dvě děti. Soud přesto tuto část výpovědi označoval jako nepravdivou s tím, že poškozená měla v krvi pouze 0,6 g/kg alkoholu. Tato informace však nevyvrací jeho tvrzení, neboť od vypití láhve vodky uběhlo víc než 12 hodin. Ve vztahu k jeho osobě soudy vycházely z výpočtu znalce MUDr. Tučka, podle něhož měl dne 28. 6. 2022 ve 23:00 hodin 2,71 g/kg alkoholu v krvi. Z toho pak znalec dovozoval snížení jeho zábran a rozumových schopností. Obviněný však zdůraznil, že výpočet znalce je pouze teoretický, nezpůsobilý vyvrátit jeho tvrzení, že od odpoledne do 23:00 vypil jenom dvě piva a další konzumoval až po incidentu, což znalec nikterak nevyvrátil, když přiznal, že jeho závěry o opilosti dovolatele v době činu jsou platné pouze za předpokladu, že alkohol vypil před 23:00 hodinou. Jeho silnou opilost v době činu proto nelze mít za prokázanou. V tomto ohledu rozporoval i tvrzení svědka D. M., resp. informací, které tomuto svědkovi následně sdělila poškozená. Ta mu měla ukázat stopy po vytržených vlasech a hovořila o nárazu do stolu, což svědek promítl do svého popisu rozbitého skleněného stolku, rozbité mísy a přítomnosti chomáče vlasů na koberci. Znalkyně uvedla, že na těle poškozené nebyly zjištěny stopy po vytržení vlasů. Není zřejmé, zda by rozpoznal vytržený chomáč vlasů od vlasů vyčesaných nebo od psích chlupů. Konferenční stolek rozbitý nebyl. Podle obviněného je tedy otázkou, do jaké míry lze vycházet z výpovědi tohoto svědka o tom, co sám vnímal vlastními smysly či zprostředkovaně od poškozené.

12. Dále obviněný namítl, že založená policejní fotodokumentace byla zjevně pořízena v noci, ale je na ní uvedeno, že byla pořízena dne 29. 6. 2022 v odpoledních hodinách. Z této fotodokumentace se podává velký nepořádek v bytě. K tvrzenému nepořádku v jeho bytě předložil fotografii pořízenou svědkem T. dne 29. 9. 2020, ze které má vyplývat, že nepořádek v bytě byl permanentně a nelze tedy konstatovat, že stav bytu byl „jako po boji“ a tuto skutečnost zahrnout do řetězce usvědčujících důkazů. Výpovědi policistů označil za rozporné a nezpůsobilé nahradit řádné ohledání místa činu, které přes opakovaný vstup do jeho bytu neprovedli. Uvedl, že dokonce došlo k nepochopitelné ztrátě části fotodokumentace, kdy i použití její zachovalé části jako důkazu vůči jeho osobě je pochybné.

13. Stran mechanismu vzniku zranění poškozené obviněný poukázal na výpověď znalkyně, která „spíše vyloučila, že by si je mohla poškozená přivodit pádem ze strmých schodů, ale spíše připustila jako možný mechanismus vzniku zranění pád na jinou pevnou překážku jako je například popelnice, kterých se mezi bydlištěm obviněného a místem, kde se měla potkat se svědkyní A. S. nachází větší množství.“ Obviněný uvedl, že na mimořádně úzkém chodníku je vyjma popelnic umístěna i řada 9 železobetonových sloupů tramvajového vedení, přičemž zejména v noci je polovina tohoto úseku zaplněna parkujícími auty.

14. Dále obviněný namítl, že odvolací soud se s jeho námitkami vypořádal pouze k jeho tíži, což dokumentuje na námitce, jíž rozporoval závěr soudů týkající se úderů pěstí vůči poškozené, který byl soudy vyvozen ze zvětšení či otoku kloubů na jeho pravé ruce. Pouze z obecného tvrzení znalkyně MUDr. Tomáškové odvolací soud dovodil, že zčervenání obou rukou svědčí o úderech pěstí, nezabýval se však jeho vysvětlením o trvalém stavu jeho ruky vyvracejícím tuto možnost. Dovolatel přitom věrohodně vysvětlil, proč tuto námitku neuplatnil již v předchozích fázích řízení, když uvedl, že použití této informace, resp. vyvození závěru o útoku na poškozenou z toho, jak vypadaly jeho ruce, se dozvěděl až při ústním odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Neměl tedy důvod uplatňovat tuto námitku dříve a nelze mu to vyčítat. Jinak také nebyla v žádném stadiu řízení vyvrácena skutečnost, že pokud jde o deformaci vypadající jako otok hřbetu pravé ruky, jedná se o setrvalý stav.

15. Podle obviněného neodpovídají hodnotící úvahy obecných soudů požadavkům ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť došlo k deformaci důkazů v jeho neprospěch. V důsledku toho pak soudy učinily nesprávné skutkové a právní závěry ohledně jeho viny, kterážto nebyla prokázána přímými důkazy ani uceleným řetězcem důkazů nepřímých.

16. Obviněný se rovněž vymezil i proti právnímu posouzení věci soudy nižších stupňů, které se podle něj dostatečně nevypořádaly se vztahem kauzality a zavinění. Podle obviněného nelze z provedených důkazů na jeho zavinění v takovém rozsahu usuzovat. Uvedl, že nemohl předvídat celý řetězec pochybení lékařů popsaných ve znaleckém posudku MUDr. Jana Filipínského, v jehož důsledku došlo až k úmrtí poškozené. Pochybení personálu Nemocnice České Budějovice je natolik významné, že jej lze považovat za příčinu samostatnou. Nelze mu proto přičítat k tíži tento následek, spojený s aplikací kvalifikované skutkové podstaty a tomu příslušející trestní sazby.

17. S ohledem na uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 12 To 47/2023, a předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2023, č. j. 2 T 3/2023-434, a soudu prvního stupně uložil, aby věc znovu projednal a rozhodl.

18. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 20. 3. 2024, sp. zn. 1 NZO 185/2024.

19. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a obecná východiska uplatněných dovolacích důvodů, státní zástupce připomněl, že se dovoláním nelze domáhat skutkového přezkumu ve stejném rozsahu jako v odvolání. Dovolatel sice namítá existenci tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nicméně pouze doslovně reprodukuje svoje odvolací námitky a vytýká odvolacímu soudu, že se s nimi nevypořádal. Podle státního zástupce ale ani citované odvolání obviněného po věcné stránce neobsahovalo námitky, ze kterých by vyplývala existence zjevného rozporu. Dovolatel toliko na základě vlastního hodnocení důkazů prezentoval vlastní skutkovou verzi, jak došlo ke zranění poškozené. Část důkazní polemiky vedené obviněným dokonce ani nesměřuje proti rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaku trestného činu kladeného mu za vinu, kdy v tomto kontextu státní zástupce příkladem uvádí, že není rozhodné, do jaké míry byl obviněný v době činu ovlivněn alkoholickými nápoji. K tomu státní zástupce dodal, že skutková zjištění nejsou v žádném, natož pak zjevném rozporu. Na odvolací námitky obviněného opakované v podaném dovolání přiléhavě reagoval již odvolací soud v bodech 22. až 27. odůvodnění svého rozhodnutí.

20. K argumentaci obviněného namítající absenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a smrtí poškozené opírající se především o pochybení personálu Nemocnice České Budějovice státní zástupce uvedl, že ji nelze považovat za důvodnou. Toto pochybení spočívalo v nezjištění zakrvácení dutiny břišní poškozené v noci ze dne 3. 7. 2022 na 4. 7. 2022. Státní zástupce připomněl, že i v případě, kdy k jednání obviněného vůči poškozené osobě přistoupí další příčina spolupůsobící při následku, tak se příčinný vztah nepřeruší, pokud jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by ke vzniku následku nedošlo. Ve vztahu k projednávané věci konstatoval, že jednání obviněného zůstává i přes pochybení zdravotnického zařízení základní příčinou smrti poškozené. Zranění sleziny, které vedlo k zakrvácení dutiny břišní bylo poškozené způsobeno útokem obviněného. Pochybení lékařského personálu není novou okolností, která by byla jedinou výlučnou příčinou smrtelného následku. Zjištěné pochybení zdravotnického zařízení toliko spolupůsobilo při způsobení následku, který by však bez jednání obviněného nenastal. Objektivní znak trestného činu podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívající v příčinné souvislosti proto podle státního zástupce naplněn byl.

21. K namítanému nedostatku subjektivní stránky ve vztahu k smrti poškozené jako těžšímu následku podmiňujícímu užití vyšší trestní sazby státní zástupce připomněl, že k naplnění subjektivní stránky ve vztahu k němu postačuje zavinění z nedbalosti, a to i z nedbalosti nevědomé. Soudy přesvědčivě dovodily, že obviněný vedl vůči poškozené intenzivní útok, a byl tak přinejmenším srozuměn se způsobením těžkého ublížení na zdraví poškozené. Státní zástupce připustil, že nalézací soud nepřiléhavě dovozoval naplnění subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu i ve vztahu k smrti poškozené a odvolací soud svůj závěr o zavinění ve formě nevědomé nedbalosti odůvodnil velmi stručně. V návaznosti na to ale zdůraznil, že pokud obviněný útočil pěstmi a kopanci proti hlavě, hrudi a břichu poškozené, tak jako příčetný a dospělý jedinec měl a mohl vědět, že poškozené způsobí vnitřní zranění, která ač sama o sobě nebudou smrtelná, tak při jejich léčbě může dojít ke komplikacím až smrti poškozené, a to mimo jiné i z toho důvodu, že celkový rozsah vnitřních zranění bude pro lékaře obtížně zjistitelný. Smrtelný následek proto byl podle něj pokryt zaviněním ve formě nevědomé nedbalosti.

22. Ve vztahu k obviněným zmíněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce upozornil na to, že obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu nevznesl jedinou kvalifikovanou námitku. Pokud brojil proti skutkovým zjištěním týkajícím se míry jeho ovlivnění alkoholickými nápoji v době činu, tak takovou argumentaci nelze pod zmíněný dovolací důvod podřadit, navíc za situace, kdy tuto skutkovou námitku obviněný se zákonnými podmínkami pro uložení ochranného léčení nijak nespojuje, a proto k tomuto dovolacímu důvodu nelze v dovolacím řízení přihlížet.

23. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nepřicházelo v předmětné věci v úvahu z procesních důvodů a nelze proto k jeho uplatnění přihlížet. Odvolací soud totiž v projednávané věci shledal odvolání obviněného částečně důvodným ve vztahu k výroku o náhradě škody a neučinil žádný výrok o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání.

24. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navrhované rozhodnutí. III.

25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

26. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 12 To 47/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (byl zrušen toliko výrok o náhradě škody). Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

27. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným D. R. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k), m) tr. ř.

28. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

29. První alternativa tohoto ustanovení dopadá na případy, kdy došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněného projednal, kdy následně z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením, kdy mu částečně přisvědčil a zrušil výrok o povinnosti k náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně, regionální pobočce Plzeň. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

30. V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h), k) tr. ř.

31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

32. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

33. Obviněný v dovolání zmiňuje pouze variantu zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a z nich se podávajícími skutkovými zjištěními, přičemž v tomto kontextu doslovně cituje body 6) až 17) svého odvolání s tím, že odvolací soud se s jeho námitkami dostatečně nevypořádal. K tomuto odkazu obviněného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že se v dovolání může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., tzn. jen skutečnostmi uvedenými konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Naproti tomu odvolání je řádným opravným prostředkem mnohem méně formalizovaným, kdy není striktně vyžadováno zastoupení advokátem a směřuje k revizi rozhodnutí nalézacího soudu, přičemž není vázáno konkrétními důvody pro jeho úspěšné uplatnění, neboť v odvolání lze vyčítat jakékoliv právní pochybení, které má za následek nesprávnost výroku, který se obviněného dotýká. Z těchto důvodů dovolatel nemůže v rámci podaného dovolání svou námitku opírat o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).

34. Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

35. Samotný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.

Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. S ohledem na způsob argumentace zvolený obviněným Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není jeho úkolem znovu a detailně přezkoumávat po soudech prvního a druhého stupně skutková zjištění a podrobně znovu přehodnocovat, reprodukovat a rozebírat jednotlivé důkazy.

Dovolatel musí svou argumentací vysvětlit, proč došlo k naplnění konkrétního dovolacího důvodu, v tomto případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě. Rozhodně nepostačuje zkopírovat text podaného odvolání s tím, že není spokojen s tím, jak se s jeho námitkami vypořádal odvolací soud.

36. Stručně řečeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Českých Budějovicích, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.

V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Odvolací soud pak doplnil dokazování opětovným výslechem znalkyně MUDr. Evy Tomáškové ve veřejném zasedání, aby rozptýlil jakékoliv pochyby o soudem prvního stupně ustáleném skutkovém stavu, zvláště pak co se týče mechanismu vzniku zranění poškozené.

Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., jak namítá obviněný.

37. Nalézací soud ve věci provedl celou řadu důkazů, které jednotlivě rozebral v bodech 9. až 53. odůvodnění svého rozsudku. V bodech 54. až 62. pak z provedených důkazů vyvodil skutkové závěry, které v bodech 63. až 64. zastřešil odpovídající právní kvalifikací. Vypořádal se při tom i s verzí obviněného, že ho v noci vzbudily rány od poškozené, po které se rozespalý ohnal a nechtěně jí rozsekl ret. Ten jí následně měl pomoci ošetřit a ona kolem 23:00 hodiny odešla z bytu, on se opil, usnul u televize a následně byl probuzen policií.

Nalézací soud však jeho výpověď na podkladě provedeného dokazování hodnotil jako nevěrohodnou (bod 55. odůvodnění). Namísto toho ustálil skutkový stav korespondující s provedeným dokazováním tak, jak je uvedeno ve skutkové větě. Vzhledem k tomu, že poškozená zemřela po několika dnech v nemocnici, nebylo ji možno vyslechnout v hlavním líčení. Jelikož podle lékařů nebylo možné až do zhoršení zdravotního stavu poškozené v noci ze dne 3. 7. 2022 na 4. 7. 2022 předpovídat fatální následek, nebylo k výslechu poškozené přistoupeno jako k neodkladnému a neopakovatelnému úkonu.

Soudy proto vycházely z výpovědí svědků, kterým poškozená bezprostředně po svém útoku sdělila, co se jí stalo, stejně jako z důkazů zajištěných na místě činu, znaleckých posudků apod. Z provedených důkazů pak nalézací soud zjistil, že poškozená v noci ze dne 28. na 29. 6. 2022 vyběhla z bytu, který sdílela s obviněným, na ulici, kde potkala svědkyni A. S., které sdělila, že byla napadena svým partnerem. Svědkyně dále uvedla, že poškozená nemohla dýchat, bolela jí hlava, žebra, na puse a vzadu na hlavě měla krev, na rukou modřiny a škrábance.

Svědkyně proto přivolala v 1:55 hodin zdravotní záchrannou službu. To potvrzuje mimo jiné i telefonát z tísňové linky. Zdravotní záchranná služba na místo dorazila a začala ošetřovat poškozenou. Společně se záchranou službou na místo dorazily hlídky Policie ČR. Policisté popsali zranění poškozené stejně jako svědkyně A. S., navíc popsali podlitiny v obličeji. Poškozená policistům na místě popsala, jak ji obviněný napadl, označila byt, ze kterého utekla, v pláči téměř nahá, v potrhaném triku a bez bot.

Stejně pak popsala tyto události následně své dceři M. K. a synovi D. M. Po převozu poškozené do nemocnice se část policistů vydala do poškozenou označeného bytu, kde nalezli otevřené dveře, uvnitř bytu nepořádek a rozházené věci, na některých místech krev a láhve od alkoholu. Obviněného našli opilého a spícího na gauči, se hřeby rukou potřísněnými krví, která se následně ukázala být krví poškozené, nateklými klouby na pravé ruce a podrápanýma rukama. Z výše rozvedených důkazů a znaleckých posudků soudy vyvodily, že obviněný poškozené ranami pěstí do obličeje a opakovanými kopanci do oblasti břicha a hrudníku způsobil zlomeninu 7.

žebra vlevo, zhmoždění levé plíce, úrazový pneumotorax levé plíce, natržení sleziny a tržné ranky na obličeji. Zranění poškozené byla objektivizována znaleckým posudkem z oboru soudního lékařství zpracovaným MUDr.

Evou Tomáškovou a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, specializace traumatologie zpracovaným MUDr. Janem Filipinským, který ač primárně zkoumal postup Nemocnice České Budějovice, tak se přirozeně zabýval i zraněními způsobenými útoky obviněného a jejich dopady na zdravotní stav poškozené. V následujících dnech byla poškozená hospitalizována v Nemocnici České Budějovice, kde se její stav v noci ze dne 3. 7. 2022 na 4. 7. 2022 výrazně zhoršil, a dne 4. 7. 2022 ve 23:00 hodin poškozená zemřela.

38. Se skutkovými závěry nalézacího soudu se zcela ztotožnil i soud odvolací, když konstatoval, že „je nezbytné tedy uzavřít, že obžalovaný R. v daném čase vymezeném popsaným skutkem se vůči poškozené D. M. choval způsobem v tomto skutku uvedeným, přičemž v dalším lze stran skutkových závěrů krajského soudu i v jednotlivostech plně odkázat na podrobnou, věcně správnou a přesvědčivou argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného rozsudku, a to včetně důvodů, pro které tento neuvěřil zásadním argumentům obhajoby obžalovaného“ (bod 21.

odůvodnění). Vyjma výše jmenovaných svědků poukázal odvolací soud na výpověď zasahujících policistů T. F., J. G., J. M. a P. L., kteří na vlastní oči viděli stav poškozené bezprostředně po napadení, kdy část z nich šla do jí označeného domu, kde nalezli spícího a od krve potřísněného obviněného. Odvolací soud poukázal i na výpověď J. P., sestřenice poškozené, které poškozená taktéž popsala napadení obviněným. Zdůraznil, že výpovědi těchto svědků jsou nepřímo podporovány i zajištěnými stopami při ohledání místa činu (bod 17.

odůvodnění napadeného usnesení). Stejně tak uvedl, že jednání obviněného je v souladu se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, neboť bylo zjištěno, že „jmenovaný trpí emočně nestabilní poruchou osobnosti impulsivního typu a závislostí na alkoholu. Jeho emoce jsou proměnlivé a nevypočitatelné, snadno se mění i vlivem nepatrného podnětu, kdy není schopen své potřeby ani své chování ovládat a v době spáchání činu byl pod vlivem alkoholu, když ve 02:33 hodin dne 29. 6.

2022 mu byla zjištěna hladina alkoholu v dechu ve výši 2,01 promile“ (bod 18. odůvodnění).

39. Odvolací soud se vedle přezkumu správnosti skutkových závěrů nalézacího soudu podrobně vypořádal i se všemi tvrzeními a námitkami obviněného. Jedná se o totožné námitky, které obviněný doslovně zopakoval v podaném dovolání. Nejvyšší soud proto odkazuje na podrobnou argumentaci odvolacího soudu obsaženou v bodech 23. – 28. napadeného usnesení. Souhrnně lze uvést, že obviněný v podstatě vytrhává jednotlivé důkazy z celkového kontextu a zcela pomíjí existenci celé řady dalších důkazů, které nepodporují jeho verzi událostí. Pouze stručně lze uvést, že odvolací soud k mechanismu vzniku zranění poškozené znovu vyslechl znalkyni MUDr. Evu Tomáškovou, která vyloučila obviněným uváděné verze vzniku zranění poškozené, a to jak pouhé ohnání se po poškozené, tak pád ze schodů či pád na popelnice na ulici. Znalkyně sama provedla zhlédnutí domu v ulici XY, a zjistila, že popelnice nacházející se v jeho okolí nemohly poškozené způsobit újmu odpovídající jejím zraněním. Podle znalkyně svědčil rozsah jejích zranění o aktivně působícím násilí, a nemohl vzniknout pádem ze schodů nebo na stojící popelnice. Znalkyně tyto možnosti vyloučila s tím, že u poškozené bylo zjištěno množství dalších zranění, která lze vysvětlit nejlépe právě údery pěstí či kopy. O tom ostatně svědí i zjištěné zčervenání ruky obviněného, nateklé klouby na pravé ruce a poškrábané ruce. Stejně tak o jeho útoku vůči poškozené svědčí krev nalezená v bytě, hlavně pak na hřbetech jeho rukou (nikoliv na bříškách prstů, kde by byla, pokud by obviněný poškozenou reálně ošetřoval, jak tvrdil). Obviněný všechny tyto okolnosti zdůvodňuje různě, přičemž však jeho vysvětlení jednotlivých skutkových zjištění nekorespondují s provedenými důkazy a ve svém souhrnu působí až absurdním dojmem, jak je ostatně rozvedeno v bodech 23. a 24. odůvodnění napadeného usnesení.

40. Zcela bez významu je polemika obviněného ohledně míry ovlivnění alkoholu poškozené i jeho samotného. Jak již bylo uvedeno výše, ze způsobených zranění poškozené je možno usoudit, že si je nemohla způsobit sama. Ze znaleckého posudku bylo zjištěno, že v inkriminované době byla ovlivněna alkoholem v míře, v níž by neměly být přítomny poruchy koordinace pohybu. Vyjma tohoto důkazu je verze obviněného vyvrácena i svědectvím svědkyně A. S., na kterou poškozená nepůsobila jako osoba pod vlivem alkoholu či drog. Naproti tomu obviněný byl pod silným vlivem alkoholu, což koresponduje s výsledky znaleckého zkoumání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Jana Tučka, Ph.D., který rovněž potvrdil, že obviněný trpí závislostí na alkoholu. Pro právní kvalifikaci jednání obviněného je však míra jeho opilosti nepodstatná, zejména pak za situace, kdy znalec konstatoval, že rozpoznávací schopnosti obviněného lze hodnotit jako zachovalé a ovládací schopnosti jako nepodstatně snížené (srov. bod 31. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

41. Stejně přesvědčivě se odvolací soud zabýval v bodě 26. odůvodnění napadeného usnesení s námitkami směřujícími proti pořízené fotodokumentaci. Vypořádal se přitom jak s tvrzenými nesrovnalostmi ohledně času pořízení fotografií na místě činu (kdy o času pořízení těchto fotografií a jejich autentičnosti nemůže být pochyb), tak s tvrzením obviněného, že nepořádek v bytě byl setrvalý a nelze z něj proto na nic usuzovat. Uvedl, že toto tvrzení nijak nezpochybňuje skutkové závěry soudu prvního stupně a stabilizovaná skutková zjištění. Vina obviněného vyplývá z velkého množství provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění, kdy samotný závěr o nepořádku na místě činu rozhodně není pro posouzení jeho viny klíčovým skutkovým zjištěním. V bodě 27. odůvodnění usnesení se pak odvolací soud vypořádal s námitkami obviněného brojícími proti věrohodnosti svědka D. M., kdy konstatoval, že provedené důkazy nijak nezpochybňují jeho výpověď a posouzení jeho svědectví jako věrohodného ze strany nalézacího soudu není čeho vytknout.

42. Vzhledem k množství provedených důkazů vyvracejících verzi obviněného, a naopak potvrzující verzi obžaloby, rozhodně není možné přisvědčit tvrzení obviněného, že soudy nevysvětlily, proč jeho výpovědi nepřisvědčily. Jak ostatně konstatoval odvolací soud v bodě 28. odůvodnění svého usnesení, když potvrzoval skutkové závěry soudu prvního stupně, „napadené rozhodnutí je velmi podrobné z pohledu zjištění skutkového stavu věci, a proto lze na něj ve stručnosti odkázat, a to navíc za situace, že odvolací soud doplnil dokazování ve shora uvedeném směru a pak lze mít za to, že v celkovém komplexu provedeného dokazování jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení před odvolacím soudem, byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nevznikly důvodné pochybnosti.“ Nejvyšší soud nemá ve vztahu k hodnocení důkazů a stabilizaci skutkových zjištění soudům nižších stupňů čeho vytknout, neboť dokazování realizovaly v souladu se všemi pravidly stanovenými trestním řádem a z provedených důkazů dovodily skutkový stav v souladu se zásadami formální logiky.

43. Dále obviněný namítl, že ve vztahu ke smrti poškozené jakožto těžšímu následku není dáno zavinění a rovněž absentuje příčinná souvislost mezi její smrtí a jeho jednáním, a to s ohledem na pochybení Nemocnice České Budějovice. Takto formulované námitky jsou podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nelze jim však přiznat opodstatnění.

44. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

45. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též

jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.

46. Zpochybňuje-li obviněný právní kvalifikaci jeho jednání, považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku se zločinu těžkého ublížení na zdraví dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví a takovým činem způsobí smrt.

47. Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Předmětem útoku je živý člověk, nikoli lidský plod. Tento člověk však nemusí být zdravý, může být již před útokem pachatele nemocen nebo zraněn. Příčinný vztah je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu a spojuje jednání pachatele s následkem. Určitá osoba může být proto trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila.

Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněné osoby na společenské vztahy chráněné trestním zákonem a toho, zda toto jednání nese znaky zavinění ve smyslu trestního zákona (srov. rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr.). Zavinění totiž musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tj. i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. R 69/1953, R 20/1981 SbRt, R 21/1981 SbRt).

V případě, že škodlivý následek má vícero příčin, je příčinou následku každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo.

K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 399/2002, ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1555/2017). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejen jednáním pachatele.

Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly i další jednání, okolnosti apod. Jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam (zásada gradace příčinné souvislosti). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a z tohoto pohledu také určit její důležitost (srovnej přiměřeně zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 16/2002-T 389).

48. Předně je třeba říci, že nelze přisvědčit obviněnému, že se obecné soudy nevypořádaly se vztahem kauzality spadajícím pod objektivní stránku trestného činu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů velmi jasně vyplývá, že opak je pravdou. Vztahem mezi smrtí poškozené a jednáním obviněného se soudy adekvátně zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí, a to i s přihlédnutím k pochybení Nemocnice České Budějovice, kde byla poškozená po útoku obviněného ošetřována a kde podlehla svým zraněním. Konkrétně lze odkázat zejména na bod 62.

odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 29. až 30. a 36. až 37. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Oba soudy ve svých rozhodnutích zdůraznily, že pochybení Nemocnice České Budějovice nepřerušilo příčinou souvislost mezi jednáním obviněného a smrtí poškozené, přestože na její smrt mělo rovněž vliv. S ohledem na výše citované obecné závěry a stabilizovaná skutková zjištění lze s jejich závěry souhlasit. Ze stabilizovaných skutkových zjištění, ze kterých Nejvyšší soud při zkoumání podmínek naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř. vychází, se podává, že v noci ze dne 28. 6. 2022 na den 29. 6. 2022 zaútočil obviněný kopy a údery pěstí na poškozenou, přičemž o brutalitě jeho útoku svědčí vyjma samotných zranění poškozené i krev poškozené na jeho rukou. Následkem útoku bylo poškozené způsobeno zranění spočívající ve zlomenině 7. žebra vlevo, zhmoždění levé plíce, úrazovém pneumotoraxu levé plíce, natržení sleziny a tržných rankách na obličeji. Přinejmenším úrazový pneumotorax levé plíce a natržení sleziny je možno považovat za vážnou poruchu zdraví spočívající v poškození důležitého orgánů ve smyslu ustanovení § 122 odst. 2 písm. e) tr.

zákoníku. Tato zranění si vyžádala hospitalizaci na jednotce intenzivní péče úrazové chirurgie. Právě zranění sleziny, resp. její natržení bylo v konečném důsledku pro poškozenou fatální, neboť bylo obtížně zjistitelné a po celou dobu od útoku až po smrt poškozené z malé trhliny ve slezině pronikala krev do dutiny břišní, což bylo s ohledem na její věk a závislost na alkoholu smrtelné (srov. bod 37. odůvodnění napadeného usnesení). Je pravdou, že pokud by natržení sleziny bylo diagnostikováno dříve, tak by riziko úmrtí poškozené bylo poměrně nízké.

Po zhoršení jejího stavu dne 4. 7. 2022 bylo již riziko vyšší a s časem narůstalo. I přes dílčí pochybení nemocnice při zhoršení stavu poškozené však odvolací soud přisvědčil nalézacímu soudu v tom, že „smrt nebyla způsobena komplikacemi v nemocnici, které by nesouvisely se zraněním, které poškozené způsobil obžalovaný a které měl předpokládat.“ Pochybení Nemocnice České Budějovice nemohlo být považováno za natolik významnou příčinu, aby přerušila příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a smrtí poškozené.

Zranění sleziny bylo totiž prokazatelně následkem jednání obviněného vůči poškozené. Pochybení nemocnice pak v podstatě spočívalo v nevhodně zvoleném způsobu léčby tohoto zranění. Lapidárně řečeno Nemocnice České Budějovice selhala v zamezení nastupujícího následku jednání obviněného.

Jedinou dostatečně významnou příčinou, bez které by škodlivý následek v podobě smrti poškozené dne 4. 7. 2022 nenastal, bylo jednání obviněného v podobě brutálního fyzického útoku proti poškozené.

49. Stejně tak Nejvyšší soud nemohl přisvědčit námitce obviněného, že se soudy nevypořádaly s otázkou jeho zavinění. Nalézací soud tak učinil v bodech 61. až 63. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 29. až 35. a 37. odůvodnění svého usnesení, kde se zabývaly subjektivní stránkou trestného činu kladeného obviněnému za vinu, a to jak jeho základní skutkové podstatě podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, tak i ve vztahu k okolnosti podmiňující užití kvalifikované skutkové podstaty podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku.

50. Trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý). V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171)

51. K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku (tedy základní skutkové podstaty) nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl ve smyslu § 15 tr. zákoníku směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně R 22/1968-I.). Jinými slovy zásadně tedy nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo těžkou újmu na zdraví, nýbrž je třeba, aby jeho úmysl též směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví.

Pro závěr, že těžká újma na zdraví byla pachatelem způsobena úmyslně, není nutné, aby pachatel chtěl způsobit právě takové poranění, které bylo jeho jednáním způsobeno. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. R II/1965).

Dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. R 16/1964). Je třeba zvážit i další okolnosti případu, jako jsou způsob použití tohoto předmětu, intenzita vedeného úderu apod. (srov. R 35/1991). Úmysl ve formě nejméně srozumění byl v praxi dovozen např. v případech intenzivního kopání, bití pěstí a podobnými útoky na hlavu či krk poškozeného nebo na horní část těla, zejména do oblasti břicha, hrudníku nebo zad (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.

10. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1224/2014, ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1073/2014; dále srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 114/2013 nebo sp. zn. 8 Tdo 1534/2012, sp. zn. 6 Tdo 89/2022).

52. V projednávaném případě oba soudy shodně dovodily naplnění základní skutkové podstaty podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Svůj závěr opřely v souladu s výše uvedenými teoretickými východisky o způsob, jakým obviněný útočil proti poškozené, a to z hlediska intenzity útoku i částem těla, proti kterým svůj fyzický útok směřoval. Vzhledem ke stavu, v jakém poškozenou (zbitou s mnohými hematomy, od krve) nalezla svědkyně A. S., která hned na to přivolala záchrannou službu, k rozsahu způsobených zranění, a koneckonců i stavu obviněného, kterého zastihli policisté téměř bezprostředně po incidentu (s rukama potřísněnýma krví poškozené, nateklými klouby), je nutné jejich závěru přisvědčit. Obviněný útočil vůči poškozené středně velkou až velkou intenzitou a brutalitou (údery pěstí a kopy do oblasti hlavy, hrudníku a břicha), smířen s tím, že jeho útok byl více než schopný způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví. Svým útokem jí zapříčinil trhlinu sleziny, zhmoždění dolního laloku levé plíce a zavzdušnění dutiny hrudní při zlomenině sedmého žebra vlevo. Charakter způsobených zranění vylučoval, že by se jednalo o útok jedinou ranou (obviněný tvrdí, že se pouze ohnal a rozsekl poškozené ret), ale je zjevné, že úderů bylo vedeno více. Nalézací soud přiléhavě poukázal i na konstituci obviněného jako statného muže a v kontrastu s tím na drobnou postavu poškozené (bod 61. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Vzhledem k okolnostem tohoto útoku je zjevné, že obviněný útočil proti poškozené opakovaně takovým způsobem a proti takovým místům na těle, že si musel být vědom možnosti poranění některého z důležitých orgánů. S takovým následkem musel být přinejmenším srozuměn. Nelze opomenout, že obviněný dovolávající se chyby lékařů neudělal nic, aby poškozené následně pomohl, nijak se nezajímal o její zdravotní stav a šel klidně spát, a poškozená teprve poté mohla z bytu uniknout. Lékařská pomoc byla poškozené poskytnuta až po úniku z bytu a dosahu obviněného. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze při posouzení zavinění odhlédnout ani od trestní minulosti obviněného, který byl opakovaně odsuzován za agresivní a nepřístojné chování vůči jeho partnerkám v letech 2007, 2011, 2017 a 2019, jak je podrobně rozvedeno v bodech 46. – 49. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu.

53. Obviněným uplatňovaná argumentace směřovala především proti posouzení jeho zavinění ve vztahu ke smrti poškozené jako těžšímu následku podmiňujícímu užití kvalifikované skutkové podstaty podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku.

54. Těžší následek v podobě smrti poškozené osoby musí být z hlediska zavinění způsoben z nedbalosti [§ 17 písm. a) tr. zákoníku], neboť jinak by bylo třeba posoudit skutek jako trestný čin vraždy podle § 140 tr. zákoníku. V praxi byl takový případ shledán např. v jednání pachatele, který poškozenému způsobil úmyslně těžkou újmu na zdraví, v důsledku čehož poškozený během hospitalizace zemřel; pachatel jednal s vědomím, že poškozeného může vážně zranit, a s lhostejným přístupem ke způsobenému následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 118/2013) (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1963–1964).

55. Trestný čin je spáchán v nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je trestný čin spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

56. K posouzení zavinění ve vztahu k těžšímu následku ve smyslu ustanovení § 145 odst. 3 tr. zákoníku nalézací soud pochybil, když v bodě 62. odůvodnění svého rozsudku rekapituloval skutková zjištění, ze kterých lze usuzovat na zavinění obviněného jak v případě základní, tak kvalifikované skutkové podstaty, aby následně v bodě 63. konstatoval, že „tohoto jednání se dopustil minimálně v úmyslu nepřímém, neboť si musel být vědom skutečnosti, že pokud útočí proti hlavě, hrudníku a břichu poškozené svou plnou silou kopanci a pěstmi, může jí zlomit žebra a způsobit vnitřní krvácení, které ve svém důsledku může vést ke smrti a byl s tímto srozuměn.“ S takovým právním závěrem se však ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě podle § 145 odst. 3 tr.

zákoníku nelze s ohledem na výše uvedené ztotožnit. Pokud by byl dovozen nepřímý úmysl ve vztahu k jednání, jímž byla způsobena zranění, která mohla bezprostředně vést, resp. vedla ke smrti poškozené, takové jednání by bylo možno kvalifikovat toliko jako trestný čin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedený nesprávný závěr však ve svém rozhodnutí jednoznačně korigoval odvolací soud v bodech 31. a 34. – 35. odůvodnění svého usnesení, kde uvedl, že obviněný spáchal trestný čin podle § 145 odst. 3 tr.

zákoníku nikoliv v nepřímém úmyslu, ale minimálně v nedbalosti nevědomé. Jak již bylo vysvětleno výše, obviněný útočil opakovaně středně velkou až velkou intenzitou ranami pěstí a kopy do oblasti hlavy, trupu a břicha poškozené a způsobil jí tak těžkou újmu na zdraví. Musel si však být přitom vědom, že útočí brutálním způsobem proti osobě s výrazně odlišnou konstitucí a proti místům na těle, kde hrozí zvýšené riziko vzniku vnitřních zranění některého z životně důležitých orgánů, které by mohlo v konečném důsledku vést až k její smrti, a to s přihlédnutím k jejímu věku a zdravotnímu stavu podlomenému alkoholismem, což mu bylo prokazatelně známo.

V době spáchání činu se totiž nemohl spoléhat na to, že poškozené bude poskytnuta lékařská pomoc, která dokáže jistojistě odvrátit následky jeho jednání na zdraví a životě poškozené. Ostatně k tomu on sám neučinil žádné kroky. Poškozenou neošetřil a nepřivolal ani lékařskou pomoc. Z lékařských posudků i pitevní zprávy vyplývá, že zranění, které vedlo k úmrtí poškozené, byla malá trhlina v obalu sleziny, která při přijetí poškozené do nemocnice nebyla klinicky zjistitelná, ale skrze niž postupně pronikala do dutiny břišní poškozené krev.

Stav poškozené se v důsledku toho v noci ze dne 3. 7. 2022 na 4. 7. 2022 výrazně zhoršil, kdy se toto zranění projevilo a nemocnice na toto nestihla správně a dostatečně razantně zareagovat a zabránit smrti poškozené. I když tedy obviněný primárně nechtěl způsobit smrt poškozené, případně s takovým následkem ani nebyl srozuměn, přinejmenším vědět měl a mohl, že jeho jednání může vést k poranění důležitého životního orgánu poškozené a v konečném důsledku, s přihlédnutím k jejímu věku a zdravotnímu stavu, s nimiž byl obeznámen, až k její smrti.

57. Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že obviněný v podaném dovolání zmínil při výčtu dovolacích důvodů, které uplatňuje i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je dán, pokud bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. U zmínění dovolacího důvodu však i zůstalo, neboť tento dovolací důvod obviněný nepodložil žádnou argumentací, kterou by Nejvyšší soud mohl přezkoumat. Jak bylo zdůrazněno výše, Nejvyšší soud nemůže domýšlet za obviněného argumentaci a přezkoumávat z vlastní iniciativy každý aspekt napadeného rozhodnutí.

58. Nejvyšší soud po náležitém posouzení předloženého spisu a podaného dovolání zjistil, že většina námitek uváděných obviněným byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408).

IV.

59. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného D. R. odmítl.

60. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. 7. 2024

JUDr. Petr Šabata předseda senátu