3 Tdo 311/2025

3 Tdo 311/2025-933

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2024, č. j. 5 To 126/2024-792, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 3/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2024, č. j. 1 T 3/2023-713, byl obviněný M. P. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil dvěma skutky tak, že 1. v přesně nezjištěném čase od 23:00 hodin dne 11. 2. 2022 do 04:30 hodin dne 12. 2. 2022, v době mimo službu, v bytě č. 3 v domě č. XY na ulici XY ve XY, kde byl na návštěvě, a to mimo jiné ve společnosti I. K., nar. XY, poté, co se pod vlivem alkoholu opakovanými slovními návrhy a nevyžádanými dotyky na jejích ramenou, tričku a posléze také na kalhotách v oblasti pozadí a v místech jejích intimních partií neúspěšně snažil přesvědčit I.

K., která byla rovněž pod vlivem alkoholu, aby s ním měla dobrovolný pohlavní styk, ačkoli se jmenovaná proti tomuto jeho jednání slovně ohrazovala a pohlavní styk s ním zcela srozumitelně odmítala, což dávala najevo také opakovaným odstrkáváním jeho rukou od svého těla, přesto, veden záměrem vynutit si na ní požadovaný pohlavní styk i za cenu překonání jejího odporu, nejprve v ložnici pronikl rukou pod její kalhoty a začal ji osahávat na holém těle v oblasti podbřišku, na což zareagovala tak, že odešla na toaletu, následně v chodbě bytu poté, co se vrátila z toalety, ji uchopil za ramena a opakovaně ji silou stlačoval směrem k zemi, přičemž jí říkal, aby si alespoň klekla, dále se jí snažil svléknout tričko, které si poškozená zase oblékla, a osahával ji přes oblečení v oblasti prsou a pozadí, kdy tímto jednáním se ji snažil přinutit k tomu, aby mu poskytla orální pohlavní styk, načež poté, co v tomto svém počínání nepolevil, přestože se proti tomuto jeho jednání slovně ohrazovala, z kleku vstávala, a on ji tak opakovaně musel k zemi stlačovat silou, přičemž takto překonával její kladený odpor, se I.

K. ze strachu z reakce obžalovaného tomuto jeho násilnému počínání nedobrovolně podvolila a v pokleku si nejvýše pětkrát nechala vložit jeho ztopořený penis do úst, kdy poté ji chytil za boky a povalil na záda na podlahu, stáhl jí kalhoty pod kolena, klekl si mezi její nohy, které roztáhnul, a využívaje jejího strachu z něj a současně jejího šoku z nastalé situace, vsunul svůj ztopořený penis do jejího přirození a následně jej do ní opakovaně zasouval, kdy po přesně nezjištěné době svého jednání zanechal, pravděpodobně aniž by dosáhl vyvrcholení, nechal I.

K. být a z chodby odešel do ložnice,

2. v přesně nezjištěném čase od 23:00 hodin dne 11. 2. 2022 do 04:30 hodin dne 12. 2. 2022, v době mimo službu, v bytě č. 3 v domě č. XY na ulici XY ve XY, kde byl na návštěvě, a to mimo jiné ve společnosti L. K., nar. XY, která spala v ložnici, ovlivněn alkoholem a veden záměrem vykonat na L. K. pohlavní styk s vědomím, že dotyčná v té chvíli spala tvrdým spánkem poté, co předtím sama požívala alkoholické nápoje, a že před svým usnutím nevyslovila s žádným intimním stykem s ním souhlas, vstoupil do ložnice, lehl si na postel za zády L.

K., která ležela na svém levém boku, rozepnul jí body tričko, částečně jí stáhnul kalhoty a svůj ztopořený penis vsunul do jejího přirození, kam jej po přesně nezjištěnou dobu opakovaně zasouval do chvíle, než se L. K. probudila a odstrčila jej od sebe, kdy poté z bytu odešel.

2. Za to byl odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 3 (tří) let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené I. K. částku 90.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 27. 5. 2023 do zaplacení a poškozené L. K. částku 120.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 27. 5. 2023 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak obviněný do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně, tak i obě poškozené do výroku náhradě škody. O těchto opravných prostředcích rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 8. 2024, č. j. 5 To 126/2024-792, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadl usnesení odvolacího soudu. V rámci svého mimořádného opravného prostředku pak uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

5. V rámci prvého z uvedených důvodů dovolání konstatoval, že jeho naplnění spatřuje jednak ve variantě zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů a jednak v nedůvodném neprovedení podstatného důkazu. Zároveň pak v podrobnostech odkázal na své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a vyjádření k odvolání poškozených.

6. Nejprve se pak zabýval právě neprovedením navrhovaného úředního záznamu č. j. KRPT-35719-11/TČ-2022-070779. Vyčetl soudu prvního stupně nesprávný procesní postup za situace, kdy se dotazoval na souhlas státního zástupce se čtením tohoto úředního záznamu ve smyslu § 211 odst. 6 tr. ř., ačkoliv se jednalo o úřední záznam o výjezdu, a nikoliv o podání vysvětlení. Zároveň brojil i proti negativnímu stanovisku státního zástupce k takovému provedení důkazu s poukazem na jeho povinnost přispívat k objasnění věci. Odvolací soud pak tento postup aproboval jako procesně čistý, aniž by jakkoliv vysvětlil, proč je možné na úřední záznam o výjezdu nahlížet jako na záznam o podaní vysvětlení. Pokud by tomu tak mělo být poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03, podle kterého je výslech policistů sepisujících záznam o podání vysvětlení nepřípustným důkazem, což se ovšem v daném případě stalo. Shrnul tedy, že okresní soud odmítl provést důkaz, který narušuje vinu dovolatele s ohledem na zákonnou limitaci použitelnosti důkazů, a místo toho provedl výslech svědků v rozporu s tou samou zákonnou limitací, u kterého je zřejmé s ohledem na plynutí času a množství obdobných úkonů, že jeho výpovědní hodnota bude podstatně nižší nebo žádná. Z navrhovaného důkazu vyplynul odlišný průběh skutku a nelze se spokojit s konstatováním, že obhajoba jeho význam přeceňuje a že určitá interpretace je vyloučena za situace, kdy jej ani neprovedl. Takovýto postoj vyvolal podezření z předpojatosti. Obviněný naopak setrval na jeho podstatném vlivu na rozhodná skutková zjištění.

7. K rozporům skutkových zjištění s obsahem důkazu konstatoval, že k tomu došlo ve více případech, u obou poškozených, přičemž jistě je naplněn v případě skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků znásilnění poškozené L. K. Dovolatel uvedl, že si k ní lehl a ona se začala třít pozadím o rozkrok, na což reagoval hlazením poškozené na hýždích a intimních partiích. Zda činil něco dalšího si nepamatoval a měl za to, že usnul. Naproti tomu poškozená uvedla, že se probudila a cítila v sobě pohyby penisu. Původně si myslela, že je to její přítel a nevěděla, zda se probudila před začátkem aktu nebo během něj. Dovolatel nemohl kvůli své opilosti vyvrátit soulož s poškozenou. Stejně jako poškozená, zda se o něj třela, neboť někteří lidé se ve spánku pohybují. Bylo třeba zkoumat, zda byla na počátku jednání obviněného ve stavu bezbrannosti či ne, přičemž pokud si sama nebyla jistá, zda na začátku jednání spala či nikoliv, bylo namístě uplatnit pravidlo in dubio pro reo a dospět k závěru, že bezbranná nebyla.

8. Stejně tak nebyl prokázán úmysl pachatele, jestliže se o něj poškozená skutečně třela, neboť si lze snadno představit, že obviněný z toho usoudil, že poškozená byla vzhůru a vědomě s ním navazovala intimní kontakt. Obviněnému se tedy nejevila jako bezbranná. Podle jeho mínění skutečnost, že svého jednání na výzvu zanechal, svědčila pro závěr, že až tím okamžikem byl srozuměn s tím, že poškozená soulož nechtěla. Zároveň to pak zpochybnilo i první skutek, neboť by nedávalo smysl, aby se u první poškozené nebál přistoupit k násilnému vynucení soulože a u druhé ano.

9. Skutková zjištění obsažená ve výroku rozsudku označil za rozporná s obsahem záznamu hovoru poškozené K. na linku 158, neboť při něm nahlásila toliko jedno znásilnění a nikoliv dvě. Zároveň uvedla, že si jej do bytu pozvala, nikoliv, že se jí tam vnutil.

10. Dále se pak obviněný ohradil vůči postupu soudu prvního stupně při posuzování věrohodnosti jednotlivých výpovědí, zejména vůči konstatování, že dovolatel blokoval některé vzpomínky. Každý svědek líčil skutek rozdílně a hodnocení přijaté soudem prvního stupně je nesprávné, krajně nespravedlivé a zaujaté.

11. V rámci argumentace podřazené pod druhý uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení vznesl výhrady vůči posouzení subjektivní stránky trestného činu. Ze skutkové věty nebylo možno podle jeho názoru uzavřít, v jaké formě měl trestný čin spáchat a v důsledku toho je nutno rozsudek soudu prvního stupně označit za vnitřně rozporný. Zároveň je v něm pospáno jednání, které není bez uvedení dalších okolností trestné. Dále uvedl, že si není vědom toho, s jakým úmyslem měl jednat, ale nelze vyloučit, že počítal s tím, že se poškozená včas probudí. Soudy měly prokázání jeho úmyslu věnovat patřičnou pozornost.

12. S ohledem na uvedené důvody proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2024, č. j. 5 To 126/2024-792, zrušil a věc v souladu s § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

13. K podanému dovolání zaslal své vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř. státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a jeho výsledku shrnul podstatu dovolacích námitek obviněného a uvedl, že s námitkami proti věrohodnosti svědkyň se již vypořádaly soudy v rámci svých rozhodnutí. Stejně tak odůvodnily i odmítnutí navrhovaných důkazů. S jejich argumentací se pak státní zástupce plně ztotožnil a odkázal na ni. K tvrzenému rozporu mezi obsahem důkazů a skutkovými zjištěními, připomněl, že dovolatel směřoval spíše k porušení pravidla in dubio pro reo, aniž by však bylo možné o jeho aplikaci uvažovat a dovolaní obviněného proto v tomto směru žádnému dovolacímu důvodu neodpovídalo.

14. Co se pak týče námitky opomenutého důkazu, konstatoval, že za současných zákonných podmínek byl úřední záznam bez souhlasu státního zástupce neproveditelný. Zároveň pak nepřesnosti akcentované dovolatelem nebyly s to vyvrátit ucelená skutková zjištění vytvořená z ostatní sumy provedeného dokazování. Pokud tedy soudy uzavřely, že tento důkaz nebyl schopen ověřit ani vyvrátit skutečnosti později pečlivěji a obsáhleji zjištěné, bylo pak jeho zamítnutí plně v souladu s požadavky vyplývajícími i z judikatury Ústavního soudu.

15. Naopak druhému uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídaly námitky, že obviněný hodlal využít jejího omylu, že s ní souloží přítel. K tomu uvedl, že tato výtka pramenila z odlišného skutkového děje, než který vzešel z provedeného dokazování. Skutek popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku byl kvalifikován správně.

16. Dále státní zástupce věnoval značný prostor popisu starší judikatury týkající se poškozování cizích práv podvodným pohlavním stykem, jakož i novější rozhodovací praxe, která její závěry překonala. Závěrem pak předestřel úvahu o možnosti vyslovit nový právní názor, že bezbrannost může být vyvolána i omylem poškozené.

17. Státní zástupce tedy navrhl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť uplatněné námitky dílem žádnému dovolacímu důvodu neodpovídaly a dílem se jedná o námitky opakující se v průběhu celého trestního řízení a zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

19. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.

20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňovaly jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení dovolacího přezkumu napadeného rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř.

21. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

24. Konečně pak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. najde své uplatnění, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až l).

25. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem-advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

26. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného. IV. Důvodnost dovolání

27. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. napadl usnesení odvolacího soudu, neboť je toho názoru, že rozsudek soudu prvního stupně trpěl takovými vadami, které bylo možno podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci těchto uplatněných dovolacích důvodů obviněný vznesl námitky skutkové, procesní a právní.

28. Dovolací soud si nemohl nepovšimnout, že veškeré uvedené námitky obviněného jsou v zásadě totožné s jeho obhajobou v předchozích fázích řízení. Pak je ale nutné připomenout, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). V nyní posuzovaném případě se o takovou situaci jednalo, neboť Okresní soud v Ostravě, případně pak i Krajský soud v Ostravě, se podstatou všech nyní vznesených dovolacích námitek zabývaly již v předchozím řízení v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry patřičně odůvodnily.

29. Přestože Nejvyšší soud se v dalších částech tohoto svého rozhodnutí k uvedeným námitkám obviněného ve stručnosti vyjádří, musí na tomto místě zdůraznit, že zabývat se mohl pouze těmi námitkami, které jsou reálně obsahem jeho dovolání. Pokud totiž obviněný v rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na obsah odvolání podaného v této trestní věci, pak je nutno mu důrazně připomenout, že podle § 265f tr. ř. je to právě dovolatel, kdo určuje rozsah a důvody pro dovolací přezkum a tyto je povinen vymezit ve svém dovolání. Nejvyšší soud nemůže přihlížet k námitkám, které obviněný v rámci své dovolací argumentace explicitně neuplatnil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010). V této souvislosti byl tedy dovolací soud vázán námitkami výslovně formulovanými v dovolání a pouze k nim se mohl vyjadřovat.

30. Pokud jde o námitky obviněného k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak lze v obecné rovině k uvedenému dovolacímu důvodu uvést, že postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení tedy vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (který má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé). Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný

význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).

31. Z obsahu dovolání pak lze (s určitými výhradami ke kvalitě dovolací argumentace) usoudit, že tento důvod dovolání uplatnil obviněný v jeho první a třetí variantě, tedy pravděpodobně zamýšlel vznést námitku zjevného rozporu skutkových zjištění a obsahu důkazů (zejména bezbrannost poškozené K., tření se ze strany poškozené K., dobrovolnost pohlavního styku s poškozenou K.) a vadu opomenutého důkazu (úřední záznam z místa činu, č. l. 415).

32. Pokud jde o námitku tzv. opomenutého důkazu, tím je takový důkaz, o kterém soud vůbec nerozhodl, případně se jím nezabýval bez adekvátního odůvodnění takového postupu (nález Ústavního soudu ze 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a na něj navazující). Soudy tedy nejsou povinny akceptovat veškeré důkazní návrhy účastníků procesu, avšak jsou povinny náležitě vyložit, proč tak neučinily. Zásadně mohou takové rozhodnutí opřít o jeden ze tří důvodů – zaprvé skutečnost, která má být prokázána, není pro dané řízení relevantní, zadruhé důkaz není s to tvrzenou skutečnost ani potvrdit ani vyvrátit, zatřetí skutečnost, k jejímuž potvrzení byl důkaz navržen, již byla v řízení prokázána. K tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 623/05, a další).

33. S důkazním návrhem uplatněným obviněným v dané věci se však soudy náležitě vypořádaly, a to v bodě 61. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a v bodech 38. a 39. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Lze vyzdvihnout především stěžejní pointu jejich argumentace, tedy, že jednání popsané v navrhovaném záznamu bylo zcela odlišné i od verze samotného obviněného, což přispělo k limitaci jeho důkazního přínosu. Ačkoliv totiž nebyl tento úřední záznam pro procesní překážky proveden, soudy se s ním seznámily a vyjádřily se i k důvodům jeho nadbytečnosti, a to tak, že zde uvedená verze skutkového děje sice nekorespondovala s tím, jak následně poškozené vypovídaly, ale ani s tím, co uvedl obviněný, a především s žádným dalším ve věci provedeným důkazem. Takovýto důkaz tedy nebyl s to ověřit nebo vyvrátit tvrzenou skutečnost a námitce jeho neprovedení tak nebylo možno přiznat opodstatnění (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09).

34. Nad rámec uvedeného může Nejvyšší soud pro úplnost uvést, že pokud obviněný dovozoval podstatnost tohoto důkazu z toho, že z něj vyplynul odlišný průběh skutku, pak ovšem zcela přehlédl povahu tohoto úředního záznamu, byť sám konstatoval, že se nejednalo o úřední záznam o podaném vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 6 tr. ř. Jednalo se totiž o úřední záznam označený jako úřední záznam z místa činu podepsaný komisaři SKPV Ostrava a zaznamenávající poznatky z výjezdu na místo činu. Takovýto záznam ovšem nebylo možno ve vztahu ke konkrétním projednávaným skutkům přiznat žádnou výpovědní hodnotu (nadto i obecně mají tyto záznamy pouze marginální důkazní význam, a to pouze potud, že mohou být nositeli informace, co pozorovali jejich pisatelé na místě samém). Zejména pak za situace, kdy byli oba příslušníci policie slyšeni při hlavním líčení, kde popsali okolnosti, za kterých dorazili na místo a co zde viděli. Za stěžejní argument vyvracející požadavky obviněného lze pak označit to, že sám obviněný se dovolával (byť poněkud nekoncepčně s ohledem na to, čeho se domáhal) právních názorů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03. Ten přitom řešil poněkud jinou otázku použitelnosti úředního záznamu, ovšem současně setrval na konstantní rozhodovací praxi, podle které výpovědí policisty o tom, co se dozvěděl při úkonech trestního řízení od svědků, nelze nahrazovat vlastní svědecké výpovědi takovýchto osob (viz usnesení ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 238/2011, a dále například rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 1. 6. 1988, sp. zn. 11 To 27/88, nález Ústavního soudu České republiky ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07). Obviněný pak tento nález použil na podporu zcela opačného požadavku, tedy, aby byly do dokazování vtaženy výpovědi obviněných tlumočené policisty v jím vyhotoveném úředním záznamu.

35. Absurdita této argumentace tedy tkvěla nejen v tom, že obviněný argumentoval na podporu vlastních návrhů nálezem Ústavního soudu, který jasně takový postup s ohledem na ústavněprávní doktrínu zapověděl, ale též v samotné obsahové stránce tohoto záznamu, neboť výlučně na tom, co zaznamenali službu konající policisté o výpovědích poškozených, vystavěl obviněný svůj závěr o podstatnosti tohoto důkazu, aniž by však zde zachycená verze korespondovala s jakýmkoliv dalším důkazem či alespoň s jím tvrzenou verzí skutku, a byla tedy způsobilá jej vyvinit. Kdyby tomuto požadavku obviněného mělo být vyhověno, došlo by k situaci, kdy by bylo možno obcházet právě shora uvedený zákaz nahrazování svědeckých výpovědí zprostředkovaně záznamem učiněným zasahujícími policisty a zároveň by tento pak stejně ke kýženému zvratu skutkových zjištění ničím nepřispěl.

36. K limitaci užívání úředních záznamů a jejich omezené výpovědní hodnotě bylo možno v obecnosti uvést, že každý úřední záznam obsahuje vždy část, ze které lze vyčíst kdo, kdy a kde, případně za jakých okolností učinil předmětný úkon, který je v něm zachycen. Takováto část obsahu protokolu má svoji výpovědní hodnotu a jako taková může být potencionálně důkazem, neboť zachycuje to, co autor daného úředního záznamu skutečně vnímal. Ovšem ta část, která zachycuje to, co bylo řečeno k meritu úkonu (věci) ze strany svědků či potencionálních svědků, je již pouze zprostředkovaný záznam takového svědectví. Zároveň pak osoby, jejichž projev je tam zachycen, nemají ani minimální možnost verifikovat a potvrdit, že to, co je zde zachyceno, je v souladu s tím, co řekly, na rozdíl například od úředního záznamu o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř., který bývá zpravidla podepsán osobou takové vysvětlení podávající.

37. Obviněným akcentovaný úřední záznam dokumentoval činnost příslušníků policie na místě samém, kdy bylo možno z něj případně zjistit, kdy a kam byli přivoláni a kdo byl přítomen na místě, jak místo vypadalo, případně poznatky o stavu přítomných osob (opilost, rozrušení). To byla ta část, kterou policisté sami vnímali a bylo možno ji potencionálně použít jako důkaz k rozhodným skutečnostem (například ustálení adres místa činu, ověření časových souvislostí, podpůrně pak stavu poškozených a intenzitě jejich opilosti a schopnosti vnímat). Ovšem s ohledem na shora uvedenou judikaturu v bodě 34. tohoto usnesení naopak již nepřicházelo do úvahy použít k důkazu část reprodukující to, co poškozené příslušníkům policie sdělily, neboť ta není nositelem výpovědi přímé, ale toliko zprostředkované. K takovému důkazu by ale nebylo možno z výše uvedených důvodů přihlédnout a důkazní potenciál tohoto důkazu by pak byl zcela nulový i v případě jeho provedení podle § 211 odst. 6 tr. ř.

38. V návaznosti na shora uvedené bylo dále nutno zdůraznit, že oba policisté, kteří sepisovali požadovaný úřední záznam, byli vyslechnuti při hlavním líčení a obviněnému bylo umožněno klást jim otázky. Ani při tomto výslechu ovšem nebylo možné nahrazovat jejich výpovědmi svědectví poškozených (opět viz shora uvedená judikatura).

39. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný nebrojil jen vůči neprovedení tohoto důkazu, ale také vůči procesnímu postupu soudu, který akceptoval nesouhlas státního zástupce. Zkráceně řečeno obviněný byl přesvědčen o tom, že zmíněný úřední záznam měl povahu úředního záznamu podle § 158 odst. 3 tr. ř. a jako takový měl být proveden podle § 211 odst. 6 tr. ř. Pokud pak státní zástupce neudělil souhlas k jeho provedení, zpronevěřil se svým povinnostem objasňovat všechny rozhodné skutečnosti. S tímto výkladem se ovšem nemohl Nejvyšší soud ztotožnit. K volbě státního zástupce udělit či neudělit souhlas se čtením úředního záznamu podle § 211 odst. 6 tr. ř. se již opakovaně vyjadřoval jak Ústavní soud, tak soud Nejvyšší, přičemž však ani jeden z nich nedospěl k závěru, že by státní zástupce byl povinen souhlas vždy udělit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 6 Tdo 461/2024, bod 36.). Konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu proklamuje, že procesní taktika státního zástupce, který nesouhlasí se čtením úředního záznamu, musí být vzata do úvahy při posuzování toho, zda byla vina obviněného prokázána skutečně bez důvodných pochybností. V takových situacích musí být nesouhlas státního zástupce vyložen vždy ve prospěch obviněného (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 2884/2016, bod 21.). Na takové závěry navázala i judikatura Nejvyššího soudu, z níž lze připomenout zejména pro danou věc výstižné usnesení ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 6 Tdo 461/2024, v bodě 35. (a tam uvedená obšírně rozebraná judikatura).

40. Pokud tedy v nyní posuzovaném případě státní zástupce neudělil souhlas se čtením úředního záznamu podle § 211 odst. 6 tr. ř., mohla být tato skutečnost akcentována ve spojení s dalšími okolnostmi ve prospěch obviněného, respektive na straně případných pochybností o věrohodnosti poškozených. S tou se ovšem pečlivě zabýval již soud nalézací i odvolací, na jejich závěry bylo možno v podrobnostech odkázat (viz dále v bodě 41. tohoto usnesení). Zároveň z uvedeného pak zcela zřejmě vyplynulo, že nebylo ani procesní námitce obviněného, respektive požadavku na automatický souhlas státního zástupce, (která s ohledem na svůj procesní charakter měla již a priori pouze limitovaný potenciál dovolací námitky) přiznat dovolací relevanci.

41. K druhé ze zvolených variant reklamovaného dovolacího důvodu, tedy zjevnému rozporu, lze nejprve v obecnosti uvést, že obviněný v tomto ohledu požadavkům dovolacího řízení na uplatnění této varianty dovolacího důvodu nedostál, když vůbec tvrzený rozpor nespecifikoval. V podstatě se omezil toliko na předestření vlastní verze skutkového děje, kterou podpořil spekulacemi. Na tomto základě následně konstatoval pochybnosti o bezbrannosti poškozené K., a dokonce dovodil i pochybnosti o výpovědi poškozené K. s poukazem na to, že pokud nepoužil násilí u v pořadí druhého skutku, proč by tak činil v chronologicky prvním případě.

42. Takovému způsobu argumentace ovšem nemohl Nejvyšší způsob přiznat relevanci. Pro jeho značnou abstraktnost pak nelze než ve shodě s odvolacím soudem konstatovat, že soud nalézací dostál plně svým povinnostem vyplývajícím z § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., když provedl penzum důkazů dostatečné pro objasnění skutku bez důvodných pochybností, provedl důkazy svědčící jak ve prospěch, tak neprospěch obviněného, tyto hodnotil jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu a své závěry mimořádně precizně odůvodnil ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. V tomto ohledu Nejvyšší soud akcentoval, že soud prvního stupně se nanejvýš pečlivě věnoval odůvodnění věrohodnosti obou poškozených při vědomí toho, že trestná činnost (jak obecně u takovéhoto druhu kriminality bývá časté) byla dokumentována primárně proti sobě stojícími výpověďmi obviněného a poškozených. S ohledem na vše shora uvedené, nepovažoval Nejvyšší soud za nutné opakovat obšírně veškeré důvody vyjádřené precizně již v odůvodnění soudu prvního stupně, potažmo soudu odvolacího, a proto na ně v podrobnostech plně odkázal (viz body 50. až 62. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 34., 37., 42. až 44. odůvodnění usnesení soudu druhého stupně).

43. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného uplatněnými v rámci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

44. Pod tento dovolací důvod obviněný podřadil námitky vůči subjektivní stránce trestného činu, neboť měl za to, že nebyl prokázán jeho úmysl. Obviněný nejprve vytkl nalézacímu soudu vnitřní rozpornost jeho rozsudku, neboť skutková věta svědčila spíše úmyslu přímém, přičemž z odůvodnění je patrno, že soud vyhodnotil jeho zavinění v úmyslu nepřímém. Druhým bodem jeho argumentace pak bylo to, že sice nedokázal specifikovat, s jakým úmyslem vykonal soulož na poškozené K., ovšem nebylo vyloučeno, že počítal s tím, že se poškozená včas probudí. Z obsahu dovolací argumentace je zřejmé, že v konečném důsledku obviněný uvedenou námitku vztáhl zejména ke skutku, který se týkal poškozené L. K. s tím, že dovodil omyl poškozené s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 21. 3. 1978, sp. zn. 4 Tz 62/78, publ. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 36/79.

45. Nejvyšší soud nemohl ani jedné z těchto námitek přiznat dovolací relevanci.

46. Pokud jde o první námitku obviněného, pak lze do určité míry připustit, že ze skutkových zjištění ve vztahu k oběma poškozeným, tak jak jsou uvedena ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně vyplynulo z hlediska subjektivní stránky trestného činu úmysl přímý. Na straně druhé však je z odůvodnění obou napadených rozhodnutí (viz bod 82. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) zřejmé, že oba soudy toliko konstatovaly, že obviněný jednal „minimálně“ v úmyslu nepřímém, jakkoli je při komplexním posouzení hodnotící části obou odůvodnění zřejmé, že namístě je závěr o úmyslu přímém. Konečně sám obviněný spatřoval vyjádření přímého úmyslu v popisu prvního skutku, kterého se měl dopustit vůči poškozené K. Pokud však soudy dospěly k závěru o zavinění ve formě minimálně úmyslu nepřímém souhrnně k oběma stíhaným skutkům, nelze jim to vyčítat jako pochybení. Navíc, i kdyby měla mít tato námitka obviněného relevanci, jednalo se o přístup maximálně svědčící ve prospěch obviněného a zásah Nejvyššího soudu by byl vyloučen zásadou prohibitio reformationis in peius (§ 265s tr. ř., obdobně pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 65/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1050/2010).

47. Co se pak týče výhrady, že obviněný počítal s tím, že se poškozená probudí, a proto nelze jeho jednání označit za úmyslné, pak takováto argumentace je neúplná. Z připojeného odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 21. 3. 1978, sp. zn. 4 Tz 62/78, publ. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 36/79, bylo možno vytušit, že obviněný směřoval ke zmírnění právní kvalifikace na trestný čin poškození cizích práv podle § 181 tr. zákoníku. Takováto námitka se ovšem zcela míjela s dovolacími důvody, neboť byla vystavěna na odlišném skutkovém základu, který ani obviněný nikterak netvrdil, neboť jeho obhajovací verze pohlavní styk vůbec nepřipouštěla, když tvrdil, že si jej nepamatoval. Úvaha o tom, že počítal s tím, že si jej poškozená spletla s partnerem, je tedy v kontextu jeho vlastní verze absurdní. V konfrontaci s prokázanými skutkovými zjištěními byla pak nabízená právní kvalifikace zcela nepřípadná. Obviněný věděl, že poškozená (v těžké opilosti) spala hlubokým a tvrdým spánkem a nebyla proto schopna, jakkoliv reagovat na jeho jednání, přičemž právě tato okolnost jej vedla k tomu, aby se skutku dopustil. Jiné hodnocení by postrádalo smysl, neboť neměl (a ani sám netvrdil) žádné indicie k tomu, že by poškozená vnímala, co se děje a není tedy vůbec zřejmé, z čeho měl obviněný dovodit svůj kalkul s probuzením poškozené. Základním argumentem však zůstává, že ani v případě, že by skutečně počítal s tím, že obviněná nabude vědomí, nezměnilo by to nic na právní kvalifikaci jeho jednání. Obviněný totiž vykonal na poškozené soulož za situace, kdy byla značně opilá a hluboce spala, tedy zneužívaje její bezbrannosti ve smyslu skutkové podstaty zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným.

48. Konečně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl ve věci dán v jeho druhé variantě, jelikož odvolání obviněného bylo zamítnuto, ačkoliv obviněný vytýkal vady podřaditelné pod důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Jak je shora uvedeno, žádná z obviněným uplatněných námitek nedosáhla limitů meritorního dovolacího přezkumu, a proto nemohlo dojít k naplnění ani tohoto důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

49. Lze tedy uzavřít, že většina námitek obviněného se minula s reklamovanými dovolacími důvody, případně se jednalo o námitky zjevně neopodstatněné.

50. Dovolací senát nemohl ponechat zcela bez komentáře i požadavek státního zástupce na vyslovení právního názoru, že bezbrannost může být vyvolána i omylem poškozené. Předně je nutno konstatovat, že Nejvyšší soud neměl skutkový podklad pro takový závěr, neboť nebylo prokázáno, že by poškozená souhlasila se souloží v omylu ohledně osoby, se kterou bude pohlavní styk realizován (naopak bylo prokázáno, že byla absolutně bezbranná). Již s ohledem na tuto skutečnost neměl Nejvyšší soud žádný prostor uvedenému požadavku státního zástupce vyhovět. Nejvyšší soud jako jeden z orgánů soudní soustavy, v tomto případě nadán pravomocí rozhodovat o konkrétní trestní věci na základě mimořádného opravného prostředku (zde dovolání) není povolán k vyjadřování právních názorů na hypotetické či spekulativní situace. Z hlediska věcného požadavku státního zástupce nakonec i on ve své podstatě dospěl k závěru, že judikatura ze 70. let minulého století, na kterou obviněný poukazoval v předcházejících fázích řízení, je již překonaná konstantní rozhodovací praxí od počátku milénia. Tudíž nevznikla de facto ani pochybnost o tom, jakým způsobem má být k tomuto typu případů přistupováno. Požadavek státního zástupce je tedy zcela mimoběžný, a to jak se skutkovým stavem věci, tak i procesním oprávněním Nejvyššího soudu a zároveň je vystavěn na formalistickém požadavku odmítnutí překonaného a zcela zjevně obsolentního rozhodnutí.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

51. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

52. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 4. 2025

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu