3 Tdo 368/2025- 399
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 7. 2025 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty, a soudců JUDr. Ondřeje Círka a Mgr. Ondřeje Vítů o dovolání, které podal obviněný A. R. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 8 To 401/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 84/2024, t a k t o :
I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 věta první trestního řádu se zrušují jednak rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 8 To 401/2024, v části, v níž zůstal nedotčen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2024, sp. zn. 12 T 84/2024, ve výroku, jímž byla podle § 228 odst. 1 trestního řádu obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému R. T. na náhradě škody částku ve výši 5.860.229 Kč, a jednak jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2024, sp. zn. 12 T 84/2024, v tomto výroku o náhradě škody.
II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265m odst. 1 trestního řádu se nově rozhoduje tak, že podle § 228 odst. 1 trestního řádu je obviněný A. R. povinen zaplatit poškozenému R. T. na náhradě škody částku 3.104.492,24 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu se poškozený R. T. odkazuje se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2024, sp. zn. 12 T 84/2024, byl obviněný A. R. v řízení proti uprchlému uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 13. prosince 2018 v Brně, v notářské kanceláři Mgr. Petra Šedivého, se sídlem Brno, Šumavská 519/35, jako fyzická osoba, svým jménem a dále na základě plné moci znějící na jméno jeho manželky jménem V. R. (roz. O.), kdy touto plnou mocí byl manželkou zmocněn k zastupování při všech a jakýchkoliv právních jednáních ve věci sjednání a uzavření smlouvy o úvěru s R. T., na částku ve výši 7.000.000 Kč, na straně jedné jako úvěrovaní, uzavřel a podepsal s fyzickou osobou R. T. na straně druhé jako úvěrující, za účasti osoby J. Ch. na straně třetí jako přistupitel, smlouvu o úvěru č. SU RTARVR122018, v úvěrované výši 7.000.000 Kč, se splatností do 30.11.2019, přičemž podpisem smlouvy stvrdil i existenci podmínky uzavření této úvěrové smlouvy v článku 4 pod názvem „Smluvní zajištění“, bod 4.4., kde je uvedeno, že úvěrovaní výslovně prohlašují, že nejsou v úpadku, ani jim nehrozí úpadek, že na jejich majetek nebyl prohlášen konkurs, nebylo rozhodnuto o úpadku, že jim není známo, že by byl podán návrh na prohlášení konkursu anebo insolvenční návrh, že jim nejsou známy žádné skutečnosti, které by směřovaly k podání kteréhokoliv z výše uvedených návrhů a že nejsou ani jinak omezeni v možnosti nakládat volně se svým majetkem, ačkoliv v okamžiku uzavření předmětné smlouvy věděl o tom, že:
na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 1. 2016, č. j. 6 C 163/2015-53, k uspokojení pohledávky oprávněné společnosti English International School Prague, s.r.o., IČ 64944000, ve výši 520.872 Kč s příslušenstvím, je ode dne 26. 4. 2016 na majetek obviněného vedeno Exekutorským úřadem Kladno, zastoupeným exekutorem JUDr. Petrem Kučerou pod č. j. 150 EX 770/16-9, exekuční řízení, přičemž o této skutečnosti byl obžalovaný vyrozuměn písemností exekutora pod názvem „Vyrozumění o zahájení exekuce“, ze dne 26. 4. 2016, včetně poučení o tom, že povinný po doručení tohoto vyrozumění nesmí nakládat se svým majetkem, které bylo obviněnému doručeno prostřednictvím České pošty s. p., vhozením do jeho poštovní schránky dne 2. 9. 2016 na adresu XY,
na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 10. 2016, č. j. 15 C 254/2016-28, k uspokojení pohledávky oprávněného V. A. ve výši 663.970 Kč s příslušenstvím, je ode dne 10. 5. 2017 na majetek obžalovaného vedeno exekuční řízení Exekutorským úřadem Praha 10, zastoupený exekutorem JUDr. Igorem Ivankem pod č. j. 167 EX 1567/17, přičemž o této skutečnosti byl obžalovaný vyrozuměn písemností exekutora pod názvem „Vyrozumění o zahájení exekuce“ ze dne 10.5.2017, č. j. 167 EX 1567/17-13, včetně poučení o tom, že povinný po doručení tohoto vyrozumění nesmí nakládat se svým majetkem, kterou obžalovaný převzal dne 22. 5. 2017 a potvrdil vlastnoručním podpisem,
tedy obžalovaný si v době uzavírání úvěrové smlouvy byl vědom toho, že vůči němu jsou vedena 2 exekuční řízení, avšak úvěrujícímu R. T. tuto důležitou skutečnost zamlčel, dále poškozenému R. T. zamlčel existenci svého dalšího dluhu ve výši 17.500.000 Kč vůči věřiteli P. M. z titulu smlouvy o půjčce ze dne 4. 1. 2016, který se zavázal vrátit do 31. 12. 2018, a lživě v uzavírané smlouvě prohlásil, že není nijak omezen v možnosti nakládat volně se svým majetkem, přičemž svým jednáním způsobil poškozenému R. T. škodu ve výši 7.000.000 Kč, která byla částečně – ve výši 3.895.507,76 Kč – uhrazena z výtěžku prodeje nemovitostí obžalovaného prodaných v exekučním řízení, kdy však byly z výtěžku prodeje uhrazeny přednostně časově předcházející závazky obžalovaného.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 211 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému R. T. částku 5.860.229 Kč.
4. Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2024, sp. zn. 12 T 84/2024, podal obviněný odvolání do všech jeho výroků. Odvolání podala i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně, a to v neprospěch obviněného do výroku o trestu.
5. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 8 To 401/2024, a to tak, že pod bodem I. k odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině odsoudil obviněného podle § 211 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného odvolací soud pod bodem II. podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
6. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 8 To 401/2024 podal obviněný A. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 369–372 spisu včetně příloh), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
7. Obviněný brojil proti uložené povinnosti k náhradě škody způsobené trestným činem, resp. proti výši škody přiznané rozsudkem soudu prvního stupně. Jeho jednání mělo spočívat v tom, že mu poškozený poskytl úvěr ve výši 7.000.000 Kč za účelem nákupu bytové jednotky a tyto prostředky byly poukázány přímo na účet prodávajícího a on lživě prohlásil, že není omezen v možnosti nakládat se svým majetkem, čímž měl způsobit škodu ve výši 7.000.000 Kč. Zástava byla zřízena na nemovitost, kterou obviněný pořizoval z prostředků poskytnutých předmětným úvěrem. V rámci dokazování nebylo prokázáno, že by poškozený činil jakékoliv soukromoprávní kroky či vyzval obviněného k navýšení hodnoty zástavy ve smyslu § 1353 občanského zákoníku, ale v hlavním líčení vypověděl, že počítal s plnou úhradou své pohledávky v rámci exekučního řízení. Škoda byla částečně uhrazena ve výši 3.895.507,76 Kč z výtěžku z prodeje zastavené nemovitosti v exekučním řízení. Poškozený se bez bližšího vysvětlení připojil do trestního řízení s nárokem na náhradu škody ve výši 5.860.229 Kč, kterému soud prvního stupně bez jakéhokoliv odůvodnění vyhověl a přiznal poškozenému na náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. částku v poškozeným požadované výši.
8. Podle ustálené judikaturní praxe má být však náhrada škody poskytována ve výši rozdílu mezi poskytnutou částkou, v projednávaném případě 7.000.000 Kč a částkou, která již byla poškozenému uhrazena, zde 3.895.507,76 Kč. Tento rozdíl činí 3.104.492,24 Kč. Tomu neodpovídá přiznaná částka ani odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Z jeho rozsudku není možné zjistit z jakých právních titulů se sestává přiznaný nárok na náhradu škody, když toto není možné zjistit ani z uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody ze dne 3. 6. 2024.
9. Odvolací soud zamítl důvodně podané odvolání, ačkoliv byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k přiznané náhradě na náhradu škody nepřezkoumatelný a zmatečný a nevyplývalo z něj, jakým způsobem dospěl soud prvního stupně k přiznané náhradě škody a z jakých právních titulů se tato částka sestává. Obhajobou bylo přitom konstantně upozorňováno na to, že konstrukce předmětné úvěrové smlouvy při zohlednění zajišťovacích institutů, a především sklady smluvních úroků a smluvních pokut se pohybuje na hranici lichvy. Existují tak důvodné pochybnosti o tom, zda by tyto instituty obstály při vymáhány pohledávky v řízení před civilními soudy.
10. V podaném dovolání se obviněný vymezil rovněž proti nepodmíněnému trestu uloženému odvolacím soudem, který považoval za extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, nadto ze strany odvolacího soudu nedostatečně odůvodněný. Odvolací soud zásadní navýšení trestu odnětí svobody odůvodnil pouze tím, že soud prvního stupně nedostatečně zohlednil výši škody způsobené poškozenému, která měla několikanásobně převýšit hranici škody vyžadované pro naplnění skutkové podstaty trestného činu kladeného mu za vinu. Stejně tak podle odvolacího soudu nebylo možné odhlédnout od toho, že obviněný má být osobou se sklonem páchat trestnou činnost. Takovéto odůvodnění však nelze považovat za řádné ve smyslu s judikaturní praxí Ústavního soudu, k čemuž poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17.
11. Pokud odůvodnil odvolací soud uložení nepodmíněného trestu výší způsobené škody, bylo jeho povinností, aby tuto okolnost řádně odůvodnil. S odvoláním na komentář k § 42 písm. k) tr. zákoníku uvedl, že tato přitěžující okolnost by měla být užívána, pokud by se způsobená škoda blížila již další hranici stanovené v § 138 odst. 1 tr. zákoníku nebo několikanásobně převyšovala dolní hranici škody nejvyšší kategorie. V daném případě by však mělo být při rozhodování o trestu vycházeno z reálně způsobené škody, v daném případě tedy 3.104.492,24 Kč a nelze ji tak hodnotit jako přitěžující okolnost, neboť se neblíží hranici škody velkého rozsahu.
12. Obviněný dále brojil proti tomu, že odvolací soud přihlédl k jeho zahlazeným odsouzením jako k přitěžující okolnosti, což sice možné je, ale pouze ve značně výjimečných případech. Takový postup by měl být přesvědčivě odůvodněn, na což však odvolací soud rezignoval. Jeho předchozí odsouzení byla osvědčena v letech 2003 a 2014. Od předchozích odsouzení uplynula značná doba a on žil řádným životem. Na obviněného je potřebné hledět jako na prvotrestaného, nikdy nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody ani nebyl trestán pro majetkovou trestnou činnost. Odvolací soud se při stanovení výše trestu dostatečně nevypořádal s polehčujícími a přitěžujícími okolnostmi a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody, ačkoliv pro něj nebyly splněny zákonné předpoklady uvedené v § 37 a § 38 tr. zákoníku. Uložený trest je proto podle dovolatele potřebné vnímat jako extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, rozporný s ustálenou rozhodovací praxí u obdobné trestné činnosti. Podle obviněného nelze vyloučit podezření, že obviněnému byl uložen tak vysoký trest právě proto, že je cizincem, a jeho uložení je tak v rozporu s právem na rovné zacházení a spravedlivý proces. S ohledem na shora uvedené se obviněný domnívá, že v projednávané věci byly naplněny výjimečné okolnosti odůvodňující zásah dovolacího soudu i ve vztahu k uloženému trestu.
13. Obviněný proto prostřednictvím svého obhájce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2025, č. j. 8 To 401/2024-343, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2024, č. j. 12 T 84/2024-312, v plném rozsahu zrušil a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
14. Současně s tím vyjádřil obviněný prostřednictvím svého obhájce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) a c) tr. ř.
15. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 19. 5. 2025, sp. zn. 1 NZO 335/2025.
16. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a obecná východiska dovolacích důvodů, státní zástupce uvedl, že námitky obviněného nejsou podřaditelné pod žádný z jím uplatněných dovolacích důvodů.
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje námitka obviněného směřující proti výroku o přiznané náhradě škody, kterou obviněný vznesl s tím, že nebylo prokázáno, že by sám poškozený učinil jakékoliv kroky k navýšení hodnoty zástavy ve smyslu § 1353 občanského zákoníku. Jeho námitkou však nebyl vyjádřen žádný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Obviněný totiž neuvedl, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, nebo je dokonce pravým opakem těchto zjištění, anebo proč obsah provedených důkazů nemůže být podkladem pro zmiňovaná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení.
18. K obviněným namítané nesprávnosti výroku o náhradě škody státní zástupce uvedl, že obviněný svými námitkami ve skutečnosti nebrojil proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, a proto jej nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Proti výroku o náhradě škody je možno podat dovolání, pokud dovolatel vytýká porušení hmotného práva, jímž se řídí režim náhrady škody (přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004 sp. zn. 7 Tdo 587/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. 5 Tdo 1364/2006). Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 499/2017, podle státního zástupce vyplývá, že námitky obviněného proti výroku o náhradě škody spočívající v tom, že tento výrok není řádně odůvodněn a je nepřezkoumatelný, nezakládají existenci citovaného důvodu dovolání. K samotnému výroku o náhradě škody uvedl, že byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Podle státního zástupce však nelze přehlédnout, že se odvolací soud správností výroku o náhradě škody, proti kterému mimo jiné podané odvolání směřovalo, vůbec nezabýval. Soud prvního stupně se k otázce náhrady škody vyjádřil na str. 8 svého rozsudku s tím, že bylo prokázáno, v jakém rozsahu se poškozenému nedostala úhrada ze závazkového právního stavu. Přiznaná částka 5.860.229 Kč podle soudu prvního stupně představuje omezení uspokojení poškozeného z výtěžku dražby zabaveného bytu. Nelze proto konstatovat, že by výrok o náhradě škody nebyl vůbec odůvodněn nebo byl nepřezkoumatelný či zmatečný. Spatřoval-li soud prvního stupně existenci škody v okolnostech, které spočívaly ve zkrácení majetkových práv poškozeného, ke kterému došlo v souvislosti se zřízením zástavního práva k předmětnému bytu ve prospěch další osoby, má takový závěr oporu i ve výsledcích dokazování. K námitkám směřujícím proti adheznímu výroku nadto státní zástupce dodal, že nelze ztotožnit výši škody způsobené trestným činem jakožto kvalifikačního znaku příslušné skutkové podstaty a nárok poškozeného na náhradu škody. Tyto částky mohou být odlišné, přičemž pro stanovení konkrétní výše škody může být nutné další dokazování i za situace, kdy výše škody způsobené trestnou činností byla bez důvodných pochybností prokázána.
19. K samotné výši škody jako předpokladu pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty státní zástupce s odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně pak na usnesení ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 7 Tdo 192/2020, připomněl, že výše zástavy může hrát svoji roli při stanovení výše škody, avšak pouze ve výši, za kterou je možno tuto zástavu v místě a čase obvykle prodat. Zároveň však poukázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2023, sp. zn. 11 Tdo 562/2023, které připouští, aby za škodu v případě trestného činu úvěrového podvodu byla považována celá částka, která byl při úvěru poskytnuta za předpokladu, kdy jednání pachatele spočívalo v úmyslném znemožnění uspokojení poškozeného ze zástavy, resp. využití zástavy k získání úvěru s vědomím, že s ohledem na jeho nepříznivou finanční situaci nemusí být zástav k uspokojení zajišťované pohledávky použitelná. V projednávané věci jednal obviněný s vědomím svých finančních problémů s úmyslem zkrátit poškozeného R. T. na jeho majetkových právech, což vypovídá o tom, že škodou má být skutečně celá poskytnutá částka. Část výtěžku z prodeje zástavy lze považovat toliko za náhradu způsobené škody nemající vliv na stanovení výše škody jako kvalifikačního znaku skutkové podstaty. Zároveň s tím státní zástupce připomněl, že obviněný v podaném dovolání nevznesl žádné konkrétní námitky proti znaku škody jako znaku skutkové podstaty podle § 211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku.
20. K námitkám obviněného směřujícím proti uloženému trestu státní zástupce uvedl, že výrok o trestu lze napadnout na podkladě dovolatelem neuplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pokud je uložen trest, který zákon nepřipouští nebo je uložený trest mimo příslušnou trestní sazbu stanovenou v zákoně. V intencích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné výrok o trestu napadnout například z důvodu pochybení soudu v rámci právního závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, event. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiné námitky proti výroku o trestu z hlediska přiměřenosti trestu však nemohou být relevantně vzneseny ani s odkazem na citovaný důvod dovolání. Výjimkou z tohoto pravidla by mohly být pouze případy zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného, pokud by byl uložený trest v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe, což ovšem není projednávaný případ. Výměru trestu odnětí svobody odvolací soud stanovil v souladu se zákonem, takže ve věci obviněného nelze dovodit, že by mu uložil trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený.
21. Stejně tak nelze v přezkoumávané věci spatřovat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho první ani v jeho druhé alternativě.
22. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce dospěl k tomu, že dovolání jmenovaného obviněného bylo podáno z jiného důvodu, něž je uveden v § 265b tr. ř. a mělo by tak být v neveřejném zasedání, k jehož konání může Nejvyšší soud přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil státní zástupce s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
23. K podanému dovolání obviněného a vyjádření státního zástupce se vyjádřil poškozený prostřednictvím svého zmocněnce přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 2. 6. 2025, kdy se neztotožnil s podaným dovoláním obviněného. Ve svém vyjádření uvedl, že jím uplatněný nárok ve výši 5.860.282,92 Kč řádně odůvodnil, přičemž výše jeho nároku je zřejmá i z exekučního spisu JUDr. Igora Ivanka vedeného pod sp. zn. 51 Co 533/2020. Následně rekapituloval skutkový stav s tím, že jednáním obviněného spočívajícím v zřízení a zapsání zástavního práva ve prospěch P. M. došlo ke znehodnocení jeho zástavního práva právě pohledávkou P. M. ve výši 5.860.282,92 Kč. Poškozený se zcela ztotožnil s názorem státního zástupce, že za škodu by měla být považována celá úvěrová částka bez ohledu na existenci zástavy, neboť jednání obviněného spočívalo v úmyslném znemožnění uspokojení ze zástavy. V případě, že by nedošlo k účelovému jednání obviněného, byla by jeho pohledávka uspokojena v plné výši 9.755.736,68 Kč. Částku 3.895.507,76 Kč, která byla poškozenému z výtěžku vyplacena, tak lze toliko považovat za náhradu způsobené škody, nicméně tato skutečnost nemá vliv na výši škody jako kvalifikačního znaku ve smyslu skutkové podstaty dle ustanovení § 211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Své vyjádření poškozený zakončil konstatováním, že považuje dovolání obviněného za nedůvodné a navrhuje jeho odmítnutí v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III.
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
25. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 8 To 401/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu, o němž poté nově rozhodl a odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
26. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným A. R. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
27. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
28. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je zjevné, že Krajský soud v Brně odvolání obviněného projednal a z jeho podnětu rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu. Obviněný však výslovně poukazuje na uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., a to konkrétně na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
30. Citovaný dovolací důvod obviněný uplatnil toliko čistě formálně, když jej deklaroval v části II. svého dovolání označené jako „Přípustnost a důvody dovolání“. V navazující části III. „Odůvodnění dovolání“ však pod tento dovolací důvod žádnou námitku nepodřadil, a to ani formálně, ani uplatnění takové námitky nevyplývá z obsahu podaného dovolání. Nejvyšší soud tedy podaná rozhodnutí posoudil prizmatem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
31. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
32. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též
jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení.
Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
33. Obviněný v podaném dovolání namítl, že odvolací soud nesprávně uložil nepřiměřeně přísný trest, kde nesprávně přihlédl k jeho minulým odsouzením a rovněž nesprávně aplikoval přitěžující okolnost podle § 42 písm. k) tr. zákoníku, kdy namítá, že soud měl při otázce výše trestu vycházet z výše reálně způsobené škody, tedy škody ponížené o prodej části zástavy, tedy namísto škody 7.000.000 Kč vycházet z částky 3.104.492,24 Kč. Dlužno však podotknout, že obviněný ani náznakem nesměřoval proti posouzení výše škody jako znaku skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 5 tr. zákoníku.
34. Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dospět k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy, že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, § 41 či § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nebyl obviněným uplatněn, a s ohledem na jím přednesenu argumentaci je zjevné, že by k naplnění tohoto dovolacího důvodu nedošlo.
35. Z obsahu dovolání obviněného je přitom zjevné, že jeho výtky vůči uloženému nepodmíněnému trestu odnětí jsou zaměřeny právě co do jeho výše, kdy uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výši 4 let shledává nepřiměřeně přísným. Z výkladu obsaženého v předcházejících odstavcích se však zcela jednoznačně podává, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.
36. V případě zákonného trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně by zásah Nejvyššího soudu mohl přicházet v úvahu toliko ve zcela výjimečných případech, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, tedy tehdy, pokud by byl uložený trest v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představoval by zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013).
37. Přestože obviněný argumentuje právě i tím, že mu byl uložen trest nepřiměřeně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, tedy, že byla porušena zásada přiměřenosti trestních sankcí, nelze takové námitce přisvědčit.
38. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí. V usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, Nejvyšší soud uvedl, že „zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem k zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu a její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřující vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak za předpokladu, že jde opatření k demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky“ (k tomu přiměřeně také nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
39. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že v rámci procesu individualizace trestu vycházel z kritérií pro ukládání trestů zakotvených v § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a zcela dostatečným způsobem svůj závěr zdůvodnil (srov. body 6. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Obviněný byl v rámci trestní sazby stanovené za jím spáchaný trestný čin ohrožen trestní sazbou ve výměře 2 až 8 let. Odvolací soud přistoupil k uložení nepodmíněného trestu v jedné třetině zákonné trestní sazby, tedy trestu, který zákon za spáchaný trestný čin umožňuje v rámci zákonné trestní sazby [nemohl být proto naplněn obviněným neuplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr.
ř.]. Zdůraznil přitom, že soud prvního stupně, který uložil obviněnému trest podmíněný, nedostatečně zohlednil výši škody způsobené poškozenému, která několikanásobně převyšovala hranici škody vyžadované pro právní kvalifikaci podle § 211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Odvolací soud přitom neuvedl, zda vychází ze škody ve výši 7.000.000 Kč, tedy ze škody, která byla trestným činem podle stabilizovaných skutkových zjištění způsobena a následně z části výtěžku z prodeje nemovitosti částečně uhrazena nebo výše, která zbývala ze 7.000.000 Kč po této částečné úhradě, tedy ze škody 3.104.492,24 Kč. V obou případech se však jedná o škodu naplňující podmínky § 42 písm. k) tr.
zákoníku, tedy škodu několikanásobně přesahující hranici výše škody příslušné skutkové podstaty, jíž byl uznán vinným. Rovněž přihlédl k tomu, že obviněný se již v minulosti dopouštěl trestné činnosti, resp. má sklony k jejímu páchání.
40. Pokud odvolací soud zohlednil při posuzování druhu a výše ukládaného trestu i již zahlazená odsouzení obviněného, tak nelze takový postup považovat za rozporný se zákonem, jak tvrdí obviněný. Platí-li ve vztahu k předchozímu odsouzení fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, nesmí soud tuto skutečnost (tj. předchozí odsouzení) brát v žádné souvislosti v úvahu a musí při výměře trestu postupovat tak, jako by této skutečnosti nebylo. Přesto však soud hodnotí všechny další okolnosti související se spácháním minulého trestného činu, které nejsou uvedenou právní fikcí dotčeny. Jestliže pachatel v minulosti již spáchal trestný čin, může soud po zhodnocení konkrétních okolností dřívějšího a nyní posuzovaného trestného činu a z jejich vztahu vyvodit příslušné závěry stran postoje obviněného ke společenským hodnotám chráněným trestním zákoníkem, tedy zda má sklony k páchání trestné činnosti, event. zda spáchání obou trestných činů je v jinak řádném životě pachatele jen excesivní povahy, resp. jaký je stupeň a povaha mravního narušení pachatele, jaká je možnost jeho nápravy, apod. (srov. PÚRY, F. § 42 [Přitěžující okolnosti]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 571). K této otázce přitom existuje již léty prověřená tzv. konstantní judikatura, na kterou Nejvyšší soud rovněž odkazuje (srov. zejména rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 17. 4. 1974 sp. zn. 5 Tz 33/74, uveřejněné pod č. 6/1975 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. 8 Tdo 766/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. 8 Tdo 972/2011). V tomto ohledu tedy není odvolacímu soudu čeho vytknout, neboť předchozí a zahlazená odsouzení obviněného nevyhodnotil jako přitěžující okolnost, ale přihlédl k nim při hodnocení obviněného, jeho sklonů páchat trestnou činnost a možnostem jeho nápravy.
41. Nejvyšší soud tedy neshledal, že by se odvolací soud uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 4 let zpronevěřil požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti při ukládání trestních sankcí. Trest ve výměře 4 let, tedy ve výměře jedné třetiny trestní sazby stanovené na trestný čin, jehož se dopustil (§ 211 odst. 5 tr. zákoníku) nelze v žádném případě hodnotit jako nepřiměřeně přísný, zjevně nespravedlivý ani nepřiměřený a zasahující do jeho ústavně zaručených práv. Jeho námitce směřující proti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody proto Nejvyšší soud nemohl přiznat opodstatnění.
42. Nejvyšší soud však naopak přisvědčil námitce obviněného brojící proti výši náhrady škody přiznané soudem prvního stupně v plné výši, jaká byla obviněným uplatněna, a to v částce 5.860.229 Kč.
43. Nejprve je nutno předeslat, že odůvodnění výroku podle § 228 odst. 1 tr. ř. a výše přiznané náhrady škody je v rozsudku soudu prvního stupně velmi stručné a v rozsudku odvolacího soudu absentuje zcela (byť i proti tomuto výroku obviněný brojil v podaném odvolání).
44. Podle § 43 odst. 2 tr. ř. poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§ 206 odst. 2 tr. ř.). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 44 odst. 2 tr. ř.). V projednávané věci byl návrh na přiznání náhrady škody uplatněn včas. Z jeho přihlášení se k náhradě škody (na č. l. 250-252) se podává, že poskytl obviněnému úvěr ve výši 7.000.000 Kč, který byl zajištěn zástavou, ze které po jejím prodeji v rámci exekučního řízení obdržel částku ve výši 3.895.507,76 Kč, a to z důvodu dalších nároků na majetek obviněného, které mu byly zamlčeny. Svůj nárok, který přihlašoval do trestního řízení, pak vyčíslil částkou 5.860.290 Kč s tím, že pohledávka z úvěrové smlouvy uplatněná v exekučním řízení by byla uspokojena ve výši 9.755.736,68 Kč, tedy v částce o 5.860.290 Kč vyšší, než mu byla z výtěžku zastavené nemovitosti přiznána (tato částka byla přiznána oprávněnému ze zástavního práva k téže nemovitosti svědku P. M.). Nijak však nerozvedl, z čeho se daná požadovaná částka, tedy i jeho nárok sestává, resp. jak k tomuto požadavku dospěl (zda si v rámci této částky například nárokuje zákonné či smluvní úroky z prodlení, smluvní pokutu, apod.).
45. Lze připomenout, že poškozený může uplatnit v trestním řízení pouze nárok na náhradu majetkové škody. Takovou škodou je škoda, kterou lze vyjádřit v penězích. Vznik majetkové škody musí být v příčinné souvislosti se skutkem, pro který je obviněný stíhán a který je uveden v žalobním návrhu a posléze ve výroku odsuzujícího rozsudku. Ke škodě způsobené trestným činem patří též vlastní příslušenství nároku na náhradu škody, jako jsou úroky z prodlení (srov. č. III/1967 Sb. rozh. tr.). Rozhodnutí soudu v adhezním řízení o povinnosti obviněného nahradit poškozenému škodu způsobenou trestným činem předpokládá, že byly zjištěny všechny podstatné okolnosti pro stanovení výše škody. Povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.), platí samozřejmě i pro adhezní řízení jako součást trestního řízení. Předmětem dokazování jsou vedle skutku zejména též okolnosti umožňující stanovení následku a výše škody způsobené trestným činem [§ 89 odst. 1 písm. e) tr. ř.]. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny zjistit přesnou výši škody způsobené trestným činem a pokud to není možné, zjistit aspoň výši škody, kterou obviněný nejméně způsobil trestným činem. Soud, který rozhoduje v adhezním řízení o nároku na náhradu škody, je povinen odůvodnit výrok o náhradě škody podle § 125 tr. ř.
46. Soud prvního stupně jak ve skutkové větě, tak v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že jednáním obviněného byla poškozenému způsobena škoda ve výši 7.000.000 Kč, která byla ve výši 3.895.507,76 Kč částečně uhrazena z výtěžku z prodeje nemovitostí obviněného v exekučním řízení, kdy byly z výtěžku přednostně uhrazeny pohledávky ze závazků časově předcházejících sjednané úvěrové smlouvě. Soud prvního stupně dospěl jak na str. 2 tak na str. 8 odůvodnění svého rozsudku k tomu, že poškozenému vznikla majetková újma omezením uspokojení své pohledávky v exekuční dražbě. Z odůvodnění jeho rozsudku a ostatně ani z přihlášení pohledávky poškozeným nevyplývá, z jakého právního a skutkového základu sestává částka 2.755.736,76 Kč, o kterou převyšuje součet již uhrazené náhrady škody v exekučním řízení (3.895.507,76 Kč) a poškozeným požadované náhrady škody (5.860.229 Kč) výši škody určenou soudem (7.000.000 Kč). Pokud soud prvního stupně uvedl, že po prodeji zástavy zbývalo nahradit škodu ve výši 5.860.229 Kč a že tato částka představuje omezení uspokojení poškozeného v exekuční dražbě, není zřejmé, z jakých skutečností vycházel. Z provedeného dokazování ani ze samotného návrhu poškozeného na uložení povinnosti obviněnému nahradit způsobenou škodu nevyplývá, z čeho se poškozeným požadovaná částka vyjma zapůjčené jistiny sestává. Z obsahu spisového materiálu, stejně jako ze zjištěných skutkových okolností vyplývá pouze nárok obviněného na částku 3.104.492,24 Kč, tedy částku odpovídající rozdílu zjištěné škody (7.000.000 Kč) a částky již uhrazené z prodeje zastavené nemovitosti v exekučním řízení (3.895.507,76 Kč). Odvolací soud uvedené pochybení soudu prvního stupně nenapravil, ani se vznesenou námitkou obviněného směřující právě proti výroku o náhradě škody nikterak nezabýval. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než přisvědčit námitce obviněného.
IV.
47. S ohledem na závěry výše uvedené Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného částečně důvodným, a proto podle § 265k odst. 1, odst. 2 věta první tr. ř. zčásti zrušil jednak rozsudek Krajského soudu v Brně dne 21. 1. 2025, sp. zn. 8 To 401/2024, pokud jím zůstal nedotčen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2024, sp. zn. 12 T 84/2024, ve výroku, jímž byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost, aby nahradil poškozenému R. T. na náhradě škody částku ve výši 5.860.229 Kč, jednak jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2024, sp. zn. 12 T 84/2024, v tomto výroku o náhradě škody. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. rovněž zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Učinil tak proto, že jako vadnou shledal jen část napadených rozhodnutí, kterou bylo možno oddělit od ostatních částí rozhodnutí. Následně Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám hned rozhodl rozsudkem tak, že uložil obviněnému zaplatit na náhradě škody částku vyplývající z výsledků provedeného dokazování a obsahu spisového materiálu, přičemž proti výši škody přiznané Nejvyšším soudem obviněný v podaném dovolání nijak nebrojil. Protože pro řádné zjištění a objasnění výše náhrady škody, která by poškozenému příslušela v jím tvrzené výši, není ve spisových podkladech prozatím dostatek informací a bude zřejmě nutné dále rozhodné skutečnosti objasňovat, což přesahuje možnosti Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, rozhodl tak, že poškozeného podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
48. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť s projednáváním v neveřejném zasedání vyslovil souhlas jak obviněný prostřednictvím svého obhájce, tak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 7. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu