8 Tdo 972/2011

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince

2011 o dovoláních obviněných D. V., J. L., I. M., a V. C.,

proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. 6 To

19/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v

Ostravě pod sp. zn. 32 T 2/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. V., J.

L., I. M. a V. C. o d m í t a j í .

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 32 T 2/2010,

byli obvinění D. V., J. L., I. M. a V. C. uznáni vinnými jako spolupachatelé

podle § 9 odst. 2 tr. zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009 (nadále

tr. zák.) jednak pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k §

219 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), e), g) tr. zák., jednak trestným činem

poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Za to byli odsouzeni:

obvinění D. V., J. L. a I. M. shodně podle § 219 odst. 2 tr. zák., § 29 odst. 2

tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v

trvání dvaceti dvou let. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byli pro výkon

tohoto trestu zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 29 odst. 1 tr.

zák. bylo současně u každého z těchto obviněných rozhodnuto, že doba výkonu

trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do

doby výkonu trestu nezapočítává. Obviněný V. C. byl odsouzen podle § 219 odst.

2 tr. zák., § 29 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému výjimečnému

trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let, pro jehož výkon byl podle § 39a

odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. V dalším

bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění označených

trestných činů dopustili tím, že v rámci své příslušnosti k extremistickým

skupinám a hnutím, spojené s rasovými projevy, ve snaze se v rámci těchto hnutí

i vůči společnosti zviditelnit provedením větší akce, před 120. výročím

narození Adolfa Hitlera, připadajícím na 20. 4. 2009, které si členové těchto

skupin obvykle připomínají pořádáním nejrůznějších akcí, dne 18. 4. 2009 kolem

23.45 hod., po předchozím plánování, poté, co obviněný J. L., znalý místních

poměrů ve V., okr. O., vytipoval dům v ulici O. ve V., obývaný početnou rómskou

rodinou s malými dětmi, v úmyslu založit požár a usmrtit obyvatele domu pro

jejich příslušnost k této etnické skupině včetně osob mladších patnácti let,

poté, co po vzájemné domluvě společně přijeli do V. automobilem Škoda Favorit,

obviněného D. V., který nejprve řídil obviněný V. C. a dále ve V. obviněný J. L., v blízkosti místa útoku si připravili tři zápalné láhve tak, že obviněný J. L., I. M. a V. C. nalili nejméně do tří čtvrtin skleněných láhví od

alkoholických nápojů o obsahu nejméně 0,7 litrů benzín zn. Natural, do hrdel

láhví vložili smotky tkaniny tak, že z ní vytvořili zápalné knoty, láhve,

benzín i tkaninu předtím obstaral obviněný V. C. po domluvě s obviněnými D. V. a I. M., nasedli do automobilu, který poté řídil obviněný J. L., na místa

spolujezdce řidiče se posadil obviněný D. V. a na zadní sedadla se posadili

obvinění I. M. a V. C. a přijeli k vytipovanému domu v ulici O.; v průběhu

jízdy si mimo obviněného J. L. zamaskovali obličeje a nasadili rukavice a po

příjezdu k domu z automobilu vystoupili obvinění D. V., I. M. a V. C. s

připravenými zápalnými láhvemi, přistoupili k domu stojícímu podélně v

blízkosti místní komunikace, zapálili knoty láhví zapalovačem obstaraným

obviněným J. L., každý z nich se postavil k jednomu ze čtyř oken, v pořadí

odleva, obvinění D. V., I. M. a V. C. zápalné láhve s hořícími knoty vhodili do

oken, takže došlo k rozbití láhví a rozhoření benzínu a k zapálení hořlavých

látek v domě, a poté z místa odjeli připraveným automobilem. Tím způsobili v

celém domě rychle se šířící požár a následné úplné vyhoření domu. Hořícím

benzínem byla potřísněna nezletilá která spala na válendě pod oknem, a utrpěla

zranění bezprostředně ohrožující život, popáleniny II. až III. stupně na 77 %

povrchu těla a popálení horních cest dýchacích, popáleniny byly lokalizované

téměř na celém obličeji, na přední části hrudníku, v bederní krajině a v celém

rozsahu dolních a horních končetin, na některých místech dosahovaly až IV. stupně a v důsledku těchto poranění byla poškozená hospitalizována od 19. 4. 2009 do 2. 12. 2009 ve Fakultní nemocnici v O.

a následně byla opakovaně

hospitalizována sedm i více dnů; podrobila se 14 operacím, nadále se podrobuje

pravidelným rehabilitacím spojenými i s hospitalizacemi, lékařské zákroky

řešily zajištění dýchacích cest, odstranění spálené devitalizované kůže,

amputaci čtvrtého a pátého prstu pravé ruky a pátého prstu levé ruky, v pravé

dolní končetině došlo ke zkrácení Achillovy šlachy s poruchami chůze a stání,

doposud není u poškozené obnovena úchopová schopnost pravé ruky a zůstaly jí

plošné jizvy v obličeji, na trupu a všech končetinách, také se u ní projevují

potíže ve smyslu psychické retardace; při lékařských zákrocích jí byly

prováděny autotransplantace kožních štěpů. V průběhu dlouhodobé hospitalizace

byla poškozená nezletilá opakovaně v ohrožení života v důsledku popáleninového

šoku, selhávání funkce ledvin a sepsí, do budoucna se u ní předpokládá řada

nutných plastických zákroků, které ale neodstraní způsobené následky. Poškozená

A.S., utrpěla popáleniny II. stupně celkem na 27 % povrchu těla, které byly

lokalizovány především na horních a dolních končetinách a na levé straně tváře,

pro které byla hospitalizována v popáleninovém centru Fakultní nemocnice v O. v

době od 19. 4. 2009 do 2. 5. 2009 a od 22. 8. 2009 do 3. 9. 2009, u poškozené

A. S. v důsledku tohoto útoku došlo k rozvinutí posttraumatického syndromu s

úzkostně depresivní symptomatikou. P. K., utrpěl popáleniny II. a III. stupně

celkem na 11 % povrchu těla, které především byly na horních a dolních

končetinách, na přední straně trupu, pro které byl hospitalizován od 19. 4. do

20. 4. 2009 ve Slezské nemocnici v O., a jednalo se u něj o středně těžká

poranění s průměrnou dobou léčení 3 týdnů. V případě poškozených nezletilé, A. S. a P. K. nedošlo k jejich usmrcení pouze shodou okolností nezávislých na vůli

obviněných a v důsledku poskytnutí vysoce kvalifikované lékařské péče. V

místnosti obývané poškozenou A. S. poškozeným P. K. a poškozenou nezletilou

byly přítomny také nezletilé K., K., a P., které spaly v postelích na

protilehlé straně zasaženého okna, přičemž opět jen shodou náhod nedošlo k

jejich zasažení hořícím benzínem, utrpění popálenin a k bezprostřednímu

ohrožení jejich života. V druhé části domu byli přítomni poškozená V. M., která

nespala, poškozený V. M., který spal; v době vhození zápalných láhví V. M. nebyla v bezprostřední blízkosti okna, okamžitě vzbudila svého manžela V. M.,

spícího v posteli přímo pod oknem, a neutrpěli popáleniny. Obvinění si noční

dobu vytipovali, objekt a založení tří ohnisek požáru zvolili v úmyslu usmrtit

osoby přítomné v domě, případně ztížit jejich záchranu. Zapálením domu

způsobili škodu v částce nejméně 131.260,- Kč, dům musel být posléze demolován

a další škodu způsobili shořením vybavení domu a osobních věcí poškozených.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli všichni obvinění odvoláními, která shodně

zaměřili proti výroku o vině i navazujícím výrokům o uložených trestech.

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. 6 To 19/2011,

byl podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání

obviněných D. V., J. L. a I. M. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen

ohledně těchto obviněných ve výroku o trestu.

Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněným D. V. a J. L.

byl každému z nich za trestné činy vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm.

a), b), e), g) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a

poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., spáchané ve

spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., ohledně nichž zůstal výrok o vině

nezměněn, uložen podle § 219 odst. 2 tr. zák., § 29 odst. 2 tr. zák. a § 35

odst. 1 tr. zák. úhrnný výjimečný trest odnětí svobody na dvacet dva let. Podle

§ 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl každý z těchto obviněných k výkonu

uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Obviněnému I. M. byl za trestné činy vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm.

a), b), e), g) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a

poškozováni cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., spáchané ve

spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., ohledně nichž zůstal výrok o vině

nezměněn, podle § 219 odst. 2 tr. zák., § 29 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1

tr. zák. uložen úhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání dvaceti let.

Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný k výkonu uloženého trestu

odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou (výrok I.).

V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn (výrok II.).

Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného V. C. zamítnuto (výrok III.).

Proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění prostřednictvím svých

obhájců v zákonné lhůtě dovolání.

Obviněný D. V. tento mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody

uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), g), k), l) tr. ř.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spatřoval v

tom, že senát Krajského soudu v Ostravě nebyl náležitě obsazen, neboť několik

dní nebylo jasné, jaké je obsazení senátu, kdo je jeho předseda a kteří z

přísedících jsou náhradními přísedícími, takže vznikl dojem, že ve věci

rozhoduje pětičlenný senát. Předseda senátu před zahájením hlavního líčení ani

v jeho průběhu do doby podání námitek obhájce nesdělil složení senátu a

jednotliví členové senátu nebyli ani označeni jmenovkami.

Rozsudek odvolacího soudu je podle obviněného zatížen vadami zakládajícími

důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř. S

odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odvolacímu soudu

stejně jako soudu prvního stupně zejména vytýkal, že nesprávně právně posoudil

skutek a nesprávně hmotně právně posoudil věc, když skutek popsaný v obžalobě

právně vyhodnotil jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm.

a), b), e), g) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Naplnění

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spatřoval v tom, že

odvolací soud nerozhodl o jeho stížnosti proti usnesení Krajského soudu v

Ostravě ze dne 6. 9. 2010.

Obviněný tvrdil, že v provedeném trestním řízení byly vůči jeho osobě porušeny

ústavní principy rovnosti a důstojnosti v právech obsažené v čl. 1 a čl. 3

Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a porušen byl i čl. 2

Listiny, který proklamuje zásadu demokracie a zdůrazňuje, že veřejnou moc lze

uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, a taktéž

jeho procesní práva garantovaná článkem 8 odst. 2 Listiny. Za protiústavní

zásah do jeho práv označil i porušení čl. 10 odst. 3 Listiny, který zaručuje

právo každého na ochranu před zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o jeho

osobě.

Za porušení zásad spravedlivého procesu považoval skutečnost, že on ani jeho

obhájce nebyli informováni o záměru soudu umožnit mediím on-line přenos

hlavního líčení. Tento postup soudů ovlivnil celý proces, zejména výpovědi a

postoje některých svědků (např. svědků M. H. a F. B.). Tím nastala mimo jiné i

situace, že třetí osoby měly záznam z hlavního líčení k dispozici dříve než on

a jeho obhájce a navíc poté, co obdržel zvukový záznam na CD, neměl ve vazební

cele možnost si tento záznam přehrát. Dovolatel naznačoval, že nalézací soud

stranil dalším účastníkům řízení, když např. stání zástupkyni umožnil

předkládat důkazy způsobem odporujícím trestnímu řádu. Zmocněnci M. P. umožnil

pohyb v místech, kam mají přístup pouze členové senátu. Dále se domníval, že

obvinění I. M. a V. C. byli na jeho úkor nepřípustně zvýhodněni, když jejich

výslech nebyl proveden odděleně a hlavní líčení, v jehož rámci probíhal jejich

výslech, bylo ukončeno, aniž byla obviněnému a jeho obhájci dána možnost klást

otázky. Nalézací soud neuplatnil donucovací prostředky vůči svědkovi M. H.,

který odmítl bezdůvodně vypovídat.

Za porušení rovnosti stran dále považoval skutečnost, že předseda senátu

umožnil tiskové mluvčí soudu, aby po celou dobu soudního procesu seděla hned

vedle státní zástupkyně, vedle níž nesmí podle trestního řádu nikdo sedět.

Tento postup vzbuzuje podle dovolatele pochybnosti o nepodjatosti a

nezaujatosti celého trestního senátu zejména pak jeho předsedy. Za porušení

presumpce neviny považoval výroky soudů, policejních orgánů, některých obhájců

i výroky předsedy Ústavního soudu do médií. Dovolatel poznamenal, že ustanovení

§ 199 odst. 2 tr. ř. je podle jeho mínění v rozporu s čl. 38 odst. 2 a čl. 40

odst. 2 Listiny, ale především že z nich nevyplývá právo kohokoliv, a tedy ani

médií, aby trestní proces přenášely způsobem, jak se stalo v tomto řízení.

Za ničím nepodložené teorie uvedené v obžalobě označil tvrzení krajské státní

zástupkyně, že obvinění byli vedeni snahou se zviditelnit, a to provedením

něčeho „většího“ k výročí narození Adolfa Hitlera, že měli skutek několik týdnů

plánovat a Vítkov si vybrat pro „vysokou hustotu obyvatelstva romského původu“,

že obvinění měli společnou povědomost o poměrech obyvatel domu, a to co se týká

jejich počtu, věkové a sociální skladby, že měli záměr založením požáru usmrtit

více obyvatel domu z důvodu jejich příslušnosti k romské etnické skupině a že

si objekt včetně znásobení počtu ohnisek požáru zvolili záměrně, v úmyslu

usmrtit v domě všechny obyvatele domu. Tato tvrzení označil za nepřípustné a

neakceptovatelné spekulace, které však oba soudy zcela nekriticky převzaly.

Dovolatel dále odmítal postup policie při zatýkání a výsleších, kdy mělo dojít

k porušení práv na spravedlivý proces, jakož i ustanovení § 165 odst. 1, 2, 3

tr. ř., když bylo současně prováděno více výslechů obviněných a svědků a nebylo

zajištěno, aby se obhájci se svými klienty měli možnost poradit předem k

policií připraveným výslechům svědků. Výslechy svědků a obviněných provedené ve

dnech 12. až 14. 8. 2009 označil za nezákonné, provedené v rozporu s Listinou,

a proto na ně mělo být nahlíženo jako na nulitní. Přes písemné žádosti mu

nebylo umožněno seznámit se s listinnými a věcnými důkazy zajištěnými při

domovních prohlídkách u obviněných, a to ani v rámci prostudování spisu po

ukončení vyšetřování. Rovněž není zřejmé, které z těchto důkazů byly předloženy

Mgr. M. M. k vypracování znaleckého posudku, když tyto nebyly ani řádně ve

vyšetřovacím spise žurnalizovány a označeny čísly listů. Na jiném místě pak

vytýkal, že nebylo prokázáno jeho vlastnictví zkoumaných předmětů. Nepřípustným

způsobem byly ve vztahu k jeho osobě vyhodnocovány důkazy zajištěné při domovní

prohlídce T. V. a M. K. Uvedené námitky podle obviněného činí znalecký posudek

zcela nepřezkoumatelným.

Další porušení svých práv spatřoval v tom, že zmocněnci poškozených M.P. soud

umožnil nahlížet do jeho soukromé korespondence. Přestože proti tomu postupu

podal stížnost, nebylo do dne podání dovolání o této stížnosti rozhodnuto.

Upozornil, že státní zástupkyně se účastnila úkonů prováděných policejním

orgánem, kladla vyslýchaným osobám otázky, ačkoliv sama výslech nevedla, a pro

tyto případy vyvozoval, že tak došlo k porušení ustanovení § 174 odst. 2 písm.

c) tr. ř. a takto vedené výslechy měly být posouzeny jako nulitní.

Za zásadní procesní vadu a porušení práv obhajoby pokládal postup při výslechu

spoluobviněných I. M. a V. C. Obviněný I. M. byl vyslýchán v přítomnosti dosud

nevyslechnutého V. C., což označil za nepřípustné. Soud tak nedůvodně zvýhodnil

obviněného V. C. oproti obviněnému I. M. tím, že svoji výpověď mohl korigovat.

Vytkl, že v případě výslechu obviněného V. C. nebylo obhajobě obviněného

umožněno klást tomuto obviněnému otázky, když hlavní líčení bylo skončeno ihned

poté, co obviněný odpověděl na otázky státní zástupkyně a zmocněnců

poškozených, kteří byly nedůvodně a nezákonně upřednostněni.

Poukazoval rovněž na zaujatý postoj obviněného V. C., který odmítl odpovídat na

jeho otázky, kterých se jednoznačně obával. Stejná situace byla i u obviněného

I. M., který odmítl vypovídat v okamžiku, kdy mu obhajoba chtěla klást otázky k

rozporům v jeho výpovědích. Právě rozpory v jejich výpovědích by je totiž

usvědčili z toho, že nevypovídali pravdu.

Soud prvního stupně rovněž pochybil, pokud neprovedl opakované výslechy A. S. a

P. K. Nestandardně postupoval v případě svědka M. H., vůči němuž neučinil žádné

opatření, aby jej donutil k výpovědi. Za porušení zásad spravedlivého procesu

považoval skutečnost, že o opakovaném výslechu tohoto svědka rozhodl již 8. 9.

2010 a obhajobě to zatajil. Pokládal proto otázku, zda důvodem, proč svědek M.

H., jakož i další svědci nevypovídali, nebylo to, že se hlavního líčení

zúčastňovali kriminalisté a pracovníci útvaru pro odhalování organizovaného

zločinu. Odvolací soud se výše uvedenými námitkami nezabýval a jeho právní

hodnocení v procesních otázkách je nutno odmítnout jako vadné.

Dovolatel se domníval, že na základě provedeného dokazování nemohl soud prvního

stupně dojít k závěru, že hodil na obytný dům zápalnou láhev, a to ani s

ohledem na výpovědi spoluobviněných, které nelze považovat za věrohodné.

Tvrdil, že zejména obviněný I. M. měl vzhledem ke slíbenému nižšímu trestu

motivaci vypovídat v jeho neprospěch. Nepravdivost výpovědí spoluobviněných

dokládal především tím, že obvinění tvrdili, že mělo dojít k jeho popálení, ale

žádná zranění toho typu u něho nebyla objektivizována. Pro závěr, že se

dopustil vytýkaného jednání, nesvědčí žádný důkaz. Na střepech ze zápalných

lahví nebyly nalezeny žádné pachové stopy, což dokládá, že s nimi nepřišel do

styku, na jeho vozidle nebyla nalezena trasologická stopa pneumatik shodná s

těmi, co byly nalezeny na místě činu, a ani jeho vozidlo nebylo ve V.

zaznamenáno kamerovým systémem. Pochybnosti podle něho existují i ohledně

nákresu vozidla, který měla vytvořit svědkyně V. M., která však v hlavním

líčení uvedla, že žádný obrázek nekreslila. Za nezákonné označil odposlechy z

vozidel a jiných prostor, neboť jejich povolení a způsob provedení odporuje

zákonu. Žádný ze svědků neuvedl, že mu dovolatel sdělil, že se vytýkaného

jednání dopustil. Ani vyšetřovací pokus vhozením zápalných lahví nemohl v tomto

řízení sloužit jako důkaz, neboť při něm nebyly dodrženy zákonem předpokládané

podmínky, tj. vytvořeny podmínky jako na místě činu. Neobjektivní jsou i závěry

znalce Ing. M. M., Ph.D., protože v jeho zkoumání chybí skutečnost, že okna

byla zatemněna zevnitř, láhev tedy nemohla proniknout do místnosti, jak znalec

uvedl ve svém posudku. Odstraněny nebyly rozpory ve výpovědích svědků P. K., A.

S., V. M. a V. M., týkající se rozmístění předmětů a osob v místnostech v době

spáchání skutku. Jejich výpovědi měly být označeny za nevěrohodné, neboť

odporují svědeckým výpovědím zasahujících hasičů. Zpochybnil i nárok

poškozených na náhradu škody způsobenou na elektronice, když nebyla nalezena

žádná torza elektronických přístrojů a vzhledem k sociální situaci ani nelze

předpokládat, že by si takové množství elektroniky mohla tato rodina opatřit.

Odvolací soud se nezabýval ani námitkou, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě

nesplňuje kritéria § 125 odst. 1 tr. ř. a je tudíž nepřezkoumatelný, pochybení

nalézacího soudu bagatelizoval.

Za pochybení odvolacího soudu považoval také, že ve svém rozhodnutí

konstatoval, že ačkoliv je jeho dřívější odsouzení osvědčeno, je osobou s

kriminální kariérou a se sklonem k páchání trestné činnosti, což je přitěžující

okolnost ve smyslu § 34 písm. l) tr. zák. Vyjádřil přesvědčení, že odvolací

soud takto postupovat nemohl a stejně tak nemohl ohodnotit využití jeho práva

nevypovídat jako zcela nekritický postoj k trestné činnosti.

Soudy podle něho podlehly společenské, resp. mediální hysterii a politickému

tlaku a zcela bez důkazu ho uznaly vinným trestným činem vraždy ve stadiu

pokusu. Zopakoval, že z žádného důkazu nevyplynul úmysl obviněných kohokoliv

zavraždit či že by takovou vraždu plánovali. Naplněna nebyla objektivní ani

subjektivní stránka trestného činu vraždy či jeho pokusu, když navíc z výpovědí

spoluobviněných vyplynulo, že předmětem útoku byl opuštěný dům, případně

opuštěný dům s kradeným zbožím, nikoliv však konkrétní osoby. Výsledky

dokazování mohou svědčit pro závěr, že skutek vykazuje znaky trestného činu

ublížení na zdraví podle § 224 tr. zák. a trestného činu obecného ohrožení

podle § 179 tr. zák., ale pouze a jen za předpokladu, že bude prokázáno, že se

takového jednání dopustil nebo na něm účastnil. V závěru dovolání poukazoval na

soudní rozhodnutí v jiných trestních věcech a vyvozoval, že soudy v jeho věci

rozhodovaly pod tlakem médií, uchýlily se k nesprávnému právnímu posouzení a

uložily neadekvátní tresty.

Obviněný D. V. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Kausty navrhl, aby

Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i jemu

předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby Vrchnímu soudu v

Olomouci, případně Krajskému soudu v Ostravě přikázal věc v potřebném rozsahu

znovu projednat a rozhodnout.

Obviněný J. L. s odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř. v dovolání zpracovaném obhájcem Mgr. Pavlem Pěnkavou namítal,

že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a brojil toliko

proti správnosti právní kvalifikace jednání jako trestného činu vraždy

spáchaného ve stadiu pokusu. Tvrdil, že soudy obou stupňů neprovedly

dostatečnou analýzu jeho úmyslu v tom směru, zda jednal v úmyslu ohrožovacím

nebo poruchovém a k jakému následku jeho úmysl skutečně směřoval. V žádném

případě nejednal v úmyslu usmrtit jiného a jeho jednání mělo být posouzeno jako

trestný čin obecného ohrožení podle § 179 odst. 1 tr. zák.

Nesouhlasil s odvolacím soudem, pokud neudržitelný závěr soudu prvního stupně o

přímém vražedném úmyslu změnil na vražedný úmysl nepřímý a akcentoval, že

nepřímý úmysl na jeho straně nesměřoval ke vzniku „poruchy“ ale pouze ke vzniku

„ohrožení“. Vzhledem k tomu, že v případě vraždy a obecného ohrožení je chráněn

totožný objekt trestného činu, bylo pro správnou kvalifikaci zcela zásadní

posoudit, k jakému následku se vztahovalo jednání obviněného a zda toto

směřovalo ke vzniku poruchy - usmrcení jiného, či pouze k ohrožení zájmu

chráněného trestním zákonem a případně k ohrožení jakého zájmu. Ani ze

samotného jednání obviněného, ani ze zvukového záznamu prostorových odposlechů,

ani ze žádného z provedených důkazů nelze dovodit aktivní volní vztah

obviněného ke vzniku poruchy ve formě usmrcení jiného. Při posuzování existence

či neexistence vražedného úmyslu bylo třeba vycházet ze skutečnosti, že

útočnici neútočili přímo proti tělesné integritě poškozených, ale útočili na

objekt, kdy účinek jejich útoku se mohl vyvinout tak, že k žádnému poškození

zdraví jeho obyvatel vůbec nedojde, jak tomu bylo u všech kromě N., když její

rodiče utrpěli popáleniny až při vynášení věcí z domu. Tato skutečnost je

přitom zcela zásadní při posuzování, zda si útočníci vznik následku v podobě

usmrcení jiné osoby představovali jako možný, resp. pravděpodobný. Podle něj

nebyl zjištěn takový způsob útoku, který obvykle vede k usmrcení jiného, a je

tedy namístě důkladně rozebrat intelektuální složku útočníků, zda si tito mohli

vznik následku v podobě usmrcení obyvatel předmětného domu představit jako

možný, resp. pravděpodobný, nebo zda tito spíše jednali, aniž by domýšleli

důsledky svého jednání.

V této souvislosti poukazoval na to, že u něj chybí jakákoliv historická

zkušenost s účinky vhození zápalné láhve do uzavřeného objektu, když se

podobného jednání nikdy dříve nedopustil. Útok ve V. je prvním útokem, kde

došlo k takto masivním účinkům útoku zápalnými lahvemi, když všechny dřívější

útoky skončily pouze poškozením věci či lehkým ublížením na zdraví. Nebyla

prokázána žádná dohoda útočníků o zvýšení účinků útoku formou vhození lahví do

různých oken, když potažmo obviněný nebyl tím, kdo zápalnou láhev do oken

házel, a tedy nevěděl, že každý z útočníků bude házet do jiného okna, navíc

útočníci neznali uspořádání jednotlivých místností a nemohli předpokládat, že

tento útok musí nutně skončit smrtí jeho obyvatel. V místnostech hrály televize

a bylo možno předpokládat, že obyvatelé domu jsou v bdělém stavu a budou

schopni vzniklý požár uhasit, jak se to ostatně podařilo poškozeným M. Kladl

otázku, zda by konstrukce vražedného úmyslu obstála i v případě, že by rodiče

N. tuto nezanechali v hořícím domě (jak přiznali v úředním záznamu, který soudy

odmítly použít jako důkaz) a tato by vyvázla z domu nezraněna jako ostatní

členové rodiny. Vytkl, že oba soudy dovozovaly vražedný úmysl na straně

útočníků až při znalosti následků jejich útoku, přičemž jedině správný postup

posuzování úmyslu na straně útočníků je zjišťování jejich intelektuální a volní

složky v době útoku.

Opakoval, že útočníci nejednali v úmyslu usmrtit jiného, ale pouze v úmyslu

ohrožovacím, když usmrcení osob v napadeném objektu se v době útoku nejevilo

jako možné či pravděpodobné. Uvedl, že si skutečně vyvolání nebezpečí, jež

předpokládá ustanovení § 179 odst. 1 tr. zák., představoval jako možné, avšak v

žádném případě nebyl srozuměn a ani nepředpokládal, že by mohlo dojít k poruše

ve formě usmrcení jiného. Jeho úmysl se tedy vztahoval pouze na možnost vzniku

nebezpečí poruchy, a nikoliv na možnost vzniku poruchy samotné, což je z

hlediska správné právní kvalifikace významný rozdíl. Měl za to, že pro řádné

rozčlenění vzniku nebezpečí a vzniku poruchy je třeba opětovně poukázat na

fakt, že způsob útoku proti objektu a nikoliv přímo proti osobě poškozeného

dával možnost vzniku celé řady důsledků odlišných od usmrcení obyvatel domu,

přičemž právě tento důsledek konkrétního způsobu útoku se naopak jeví jako

nejméně pravděpodobný. Obviněný byl přesvědčen, že pojem „vydat lidi v

nebezpečí smrti“ je třeba vykládat jako pojem, který je v porovnání s pokusem

vraždy nejen krytý jinou volní složkou úmyslu (ohrozit a porušit), ale na

pomyslné stupnici je taktéž více vzdálen od vzniku následku, resp. dává

narozdíl od pokusu, jež je cílen přesně k dokonání daného následku, možnost, že

k tomuto následku vůbec nedojde - je zde pouze nebezpečí, jak je tomu i v

projednávané věci.

Vzhledem k absenci úmyslu dovolatele usmrtit jiného pak nelze jeho jednání

subsumovat ani pod pokus trestného činu obecného ohrožení dle § 179 odst. 1,

odst. 3 písm. a) tr. zák., jak se domníval odvolací soud. Konečně pak je třeba

odmítnout i argumentaci odvolacího soudu ve smyslu nemožnosti posoudit jednání

jako trestný čin obecného ohrožení z důvodu neprokázání jeho vědomosti o počtu

obyvatel napadeného domu. Tento závěr je totiž v příkrém rozporu s formulací

skutkové věty, která jej viní z „předchozího plánování“ a „při znalosti

místních poměrů“ z „vytipování předmětného domu obývaného početnou romskou

rodinou“. Jestliže je obviněnému soudem na jednu stranu vytýkáno, že předmětnou

akci plánoval několik měsíců dopředu, že místní poměry dobře znal a že věděl,

že předmětný dům je obýván početnou romskou rodinou, pak na druhou stranu

neobstojí tvrzení odvolací soudu, že o počtu obyvatel napadeného domu nevěděl.

Uzavřel, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin obecného ohrožení

podle § 179 odst. 1 tr. zák.

Obviněný J. L. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního

soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. 6 To 19/2011, a aby nově rozhodl

tak, že jej uzná vinným trestnými činy obecného ohrožení podle § 179 odst. 1

tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. spáchanými ve

spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Obviněný I. M. v dovolání odkázal prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Markéty

Polišenské na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h),

l) tr. ř. a tvrdil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci

nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že mu byl uložen takový druh

trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo

trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán

vinným, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu

prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro

takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání

uvedený v písmenech a) až k).

Namítal, že soudem zjištěný skutek nelze právně posoudit jako pokus trestného

činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), e), g) tr.

zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. v jednočinném

souběhu s trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák.,

jehož se měl dopustit s úmyslem usmrtit poškozené, resp. ztížit jejich

případnou záchranu. Akcentoval, že na rozdíl od spoluobviněných se ke spáchání

skutku doznal, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a jako jediný z

obviněných byl schopen hlubší sebereflexe a kritického pohledu na své jednání,

takže se jako jediný poškozeným omluvil. Měl za to, že soudy se nevypořádaly s

okolnostmi, které mohly objasnit jeho vnitřní vztah k následku, k němuž

předmětné jednání směřovalo. Z odůvodnění rozhodnutí soudů neplyne, o jaké

konkrétní závěry soud prvního stupně opřel zjištění, že obvinění si noční dobu

vytipovali, objekt a založení požáru založili v úmyslu usmrtit osoby přítomné v

domě, resp. ztížit jejich případnou záchranu, a při absenci takového zdůvodnění

se závěr, že obviněný jednal v úmyslu poškozené usmrtit, jeví jako přinejmenším

nepřesvědčivý a použitá právní kvalifikace pokusu trestného činu vraždy

nepřiléhavá. Ačkoliv odvolací soud korigoval závěry o naplnění subjektivní

stránky trestného činu a dospěl k odchylnému závěru co do formy úmyslného

zavinění, nevěnoval náležitou pozornost všem významným okolnostem, za nichž ke

spáchání skutku došlo.

Obviněný připomněl, že trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným a úmysl

pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka. Soudy ale v

souladu se zákonem neposoudily a neobjasnily všechny okolnosti významné pro

závěr, zda jednal v úmyslu - byť nepřímém - způsobit poškozeným smrt, a v

důsledku toho vznikají vážné pochybnosti o tom, zda byly především po

subjektivní stránce naplněny znaky skutkové podstaty pokusu vraždy. Obviněný

nesouhlasil s průběhem skutkového děje, jak je popsán ve skutkové větě, a

popřel úmysl způsobit poškozeným smrt i několik týdnů trvající plánování či

vědomost o poměrech obyvatel předmětného domu (jejich počet, věkovou a sociální

skladbu), což snad bylo známo spoluobviněnému J. L. Rovněž nebylo ničím

prokázáno tvrzení soudu, že útok byl naplánován v souvislosti se 120. výročím

narození Adolfa Hitlera, a to pro jeho příslušnost k extremistickým skupinám či

hnutím, ve snaze se v rámci takových hnutí i vůči společnosti zviditelnit

provedením větší akce.

Dovolatel se domáhal aplikace ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. se zdůvodněním,

že uložený nepodmíněný trest neodpovídá kritériím § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1,

2 tr. zák. Soud prvního stupně nedocenil princip individualizace trestu,

nepřihlédl k jeho postoji a nevzal v potaz všechny možnosti svědčící ve

prospěch jeho nápravy ve spojení se znaleckým posudkem PhDr. P. V. Dovolatel

uzavřel, že skutková zjištění, jakož i právní posouzení věci neodpovídají

zákonu a stavu věci, přičemž rozsudky jsou v některých směrech, zejména v

hodnocení subjektivní stránky jeho jednání, vnitřně rozporuplné a

nepřesvědčivé.

Obviněný I. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v

Olomouci, tak i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, aniž by

učinil návrh na další postup ve věci.

Obviněný V. C. zaměřil své dovolání proti výroku o vině, byl-li uznán vinným

pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm.

a), b), e), g) tr. zák. a proti výroku o trestu. Odkázal na důvod dovolání

uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadané

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i na jiném nesprávném

hmotně právním posouzení. Výslovně uvedl, že ničeho nenamítá proti právnímu

posouzení skutku též jako trestného činu poškozování cizí věci podle § 257

odst. 1 tr. zák.

Vyjádřil přesvědčení, že nebyl prokázán ucelený okruh indicií, které by

směřovaly k jedinému možnému závěru, že svým jednáním spáchal, s výjimkou

trestného činu poškozování cizí věci, úmyslný trestný čin. Sám právně hodnotil

situaci tak, že jednal v negativním skutkovém omylu, kdy pachatel nezná nějakou

okolnost podmiňující jeho trestní odpovědnost, což vylučuje jeho odpovědnost za

úmyslný trestný čin a trestný čin spáchaný z vědomé nedbalosti, neboť k těmto

formám zavinění je třeba, aby pachatel věděl, že skutečnosti tvořící znaky

uvedené v zákoně jsou alespoň možné. Nikdy neplánoval a nechtěl nikoho úmyslně

zranit, natož pak připravit o život, a jeho jednání lze hodnotit pouze jako

nedbalostní. Spatřoval také rozpor mezi skutkovou větou a odůvodněním rozsudku,

spočívající v odchylném údaji o tom, zda akci plánoval či neplánoval, když na

rozdíl od tzv. skutkové věty ve výroku rozsudku soudu prvního stupně tento soud

v odůvodnění uzavírá, že on sám akci neplánoval a daný objekt nevytipoval.

Soudy přistoupily k otázce viny paušalizujícím způsobem bez toho, aby

subjektivní stránku předmětného jednání posuzovaly individuálně u každého z

obviněných zvlášť. Byl přesvědčen, že v jeho případě nebyly splněny podmínky

pro uložení výjimečného trestu a aplikaci ustanovení § 29 odst. 2 tr. zák. a

ukládání výjimečného trestu je dalším nesprávným hmotně právním posouzením.

Odvolacímu soudu dále vytkl, že sice změnil závěr o subjektivní stránce tohoto

trestného činu z přímého na nepřímý úmysl, avšak tato změna se neodrazila ve

výroku o trestu. Soudem uložený trest považoval za exemplární, jdoucí zcela

mimo zákonnou úpravu, nerespektující ustanovení § 31 tr. zák.

Obviněný V. C. prostřednictvím obhájce Mgr. Ladislava Myšáka navrhl, aby

Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc přikázal k novému projednání a

rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním

všech obviněných uvedl, že obvinění v rámci svých dovolání pokračovali v

dosavadních obhajovacích tvrzeních, jež jsou obsažena i v odvoláních

projednaných před soudem druhého stupně. S těmito námitkami, jak pokud jde o

naplnění subjektivní stránky činu soudně trestného, tak pokud jde o zbývající

výhrady obviněných, se soud druhého stupně adekvátně vyrovnal. Všem nastíněným

problémům věnoval přiměřenou pozornost a na jeho závěry by bylo možno bez

dalších doplňujících argumentů zcela odkázat. Obvinění znovu uvádějí argumenty,

které uplatnili již v řádných opravných prostředcích, jež byly v řízení před

soudem druhého stupně náležitě projednány a na jejich podkladě věc řádně

přezkoumána. Jestliže je takto v souladu se zákonem provedeno přezkumné řízení

z podnětu řádného opravného prostředku, nemá dovolací soud důvod ani povinnost

věc přezkoumávat znovu na základě týchž námitek, které obvinění opakují pouze

proto, že nejsou spokojeni s výsledkem řízení o svých odvoláních.

V dovoláních obviněných D. V. a I. M. je podle něj nesprávně uplatněn důvod

dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ten totiž v obou svých

alternativách předpokládá, že v řízení před soudem druhého stupně byl v rozporu

se zákonnými předpoklady zamítnut či odmítnut řádný opravný prostředek

obviněného. Vrchní soud v Olomouci ale rozsudkem ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. 6

To 19/2011, zamítl odvolání pouze ohledně obviněného V. C., zatímco na podkladě

odvolání zbývajících tří obviněných (tedy i D. V. a I. M.) rozsudek soudu

prvního stupně změnil, a to ve prospěch obviněných. Proto obvinění D. V. a I.

M. nemohou validně uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Ve vztahu ke stěžejní námitce všech dovolatelů založené na tvrzení o absenci

subjektivní stránky konstatoval, že se odvolací soud otázkou zavinění zabýval

velmi důkladně a s jeho argumentací lze jen souhlasit. Obvinění neútočili

zápalnými lahvemi na náhodný objekt, kolem kterého by jen tak projížděli, nýbrž

naopak na nemovitost předem vytipovanou a zcela specifickou v tom, že byla

obydlena romskou rodinou s malými dětmi. Tuto skutečnost musel vědět

přinejmenším obviněný J. L., vybavený dobrou znalostí místních poměrů. Nelze

přesně specifikovat, do jaké míry podrobně o obyvatelích domu informoval své

spolupachatele, ale ostatní obvinění bez váhání akceptovali volbu obviněného J.

L. (ovšem nepochybně všichni s vědomím, že „jdou na cikány“, tedy že budou

útočit proti romským obyvatelům domu) a z důkazů nevyplynulo, že by se

kterýkoli z nich blíž zajímal o obyvatele domu a o jejich osud v případě

masivního útoku zápalnými láhvemi. Přitom je ovšem v rámci obecného povědomí

každého dospělého občana, že romské rodiny zpravidla sestávají i z několika

malých dětí. V případě, že by v domě žil imobilní člověk či do té míry nemocný,

že by se nedokázal při požáru sám z domu dostat, nepochybně by následek činu

obviněných byl jiný a nebyl by kvalifikován pouze jako pokus vraždy. Zcela

lhostejný vztah pachatelů k obyvatelům napadené nemovitosti a jejich osudům

svědčí o naprosté bezcitnosti, ale také o srozumění s všemožnými následky činu

včetně úmrtí osob zdržujících se v domě. Vzhledem k noční době, zvoleným

zápalným prostředkům a jejich znásobení při současném útoku do tří oken ze čtyř

museli být všichni obvinění bez výjimky srozuměni s tím, že takové jednání může

skončit úmrtím některého z obyvatel nemovitosti, přičemž toto srozumění se

muselo vztahovat i na okolnosti úmrtí člověka při požáru vyvolaném silně

hořlavými a explozivními zápalnými prostředky.

Výhrady obviněného D. V. k procesním náležitostem řízení před nalézacím soudem,

k obsahu obžaloby, k postupu policejních orgánů při vyšetřování této trestní

věci, k průběhu dokazování a jednotlivým významnějším důkazům a také jeho

poukaz na výsledek řízení v jiných trestních věcech podle mínění státního

zástupce neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř., ale nelze na ně vztáhnout ani žádný ze zbývajících dovolacích důvodů.

Přesto k nim učinil několik poznámek. Nedůvodně se podle něho dovolatel

rozhořčoval nad tím, že dozorová státní zástupkyně přítomná u výslechu

pokládala otázky osobám vyslýchaným policejním orgánem, a toto právo státní

zástupkyni upírá. Jde o námitku svou povahou absurdní, zcela pomíjející

dovolatelem akcentovaný princip rovnosti zbraní, neboť jednak stejné oprávnění

má i obviněný či jeho obhájce (§ 165 odst. 1, 2 tr. ř.), a jednak státní

zástupce přítomný u vyšetřovacího úkonu má stejná oprávnění jako policejní

orgán (§ 174 odst. 2 věta za středníkem tr. ř.). Podobně nedůvodná je námitka,

že soud vyslýchal obviněného I. M. v přítomnosti dosud nevyslechnutého

obviněného V. C., což je prý nepřípustné. Co do nepřípustnosti takového postupu

se dovolatel mýlí, neboť takové opatření je fakultativní a jeho přijetí je plně

v kompetenci předsedy senátu. Až úsměvně působí tvrzení dovolatele, že soud

porušil jeho právo na spravedlivý proces, když ho neinformoval o tom, že má v

úmyslu vyslýchat v hlavním líčení svědka M. H., a uvádí, že ze strany soudu šlo

o nějaké „taktizování“. Organizace hlavního líčení je plně v kompetenci

předsedy senátu (§ 203 odst. 1 věta první tr. ř.), přičemž není povinen se o

postupu v řízení radit s procesními stranami. Pokud měl obviněný dojem, že byl

opatřením předsedy senátu zkrácen na svých právech, mohl využít postupu podle §

203 odst. 3 tr. ř. Námitka obviněného D. V., že nebyly instalovány jmenovky

označující jednotlivé soudní osoby, může být oprávněná, z hlediska důvodu

dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. však je zcela irelevantní. Ze

samotné této skutečnosti naprosto nelze usuzovat, že bylo jakkoli porušeno

právo obviněného na zákonného soudce, pokud složení senátu lze zjistit

přinejmenším z protokolu o hlavním líčení. Citované (ani jiné) ustanovení

jednacího řádu pro okresní a krajské soudy nestanoví povinnost či pravidlo, že

jsou-li v řízení před soudem prvního stupně účastni náhradní přísedící nebo

soudci, musí být pro ostatní účastníky řízení zřetelně odlišeni od ostatních

členů senátu. Takové opatření by ostatně odporovalo duchu ustanovení § 197

odst. 2 věta první tr. ř., v němž je zakotvena rovnost postavení všech (tedy i

náhradních) členů senátu. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

tedy naplněn nebyl.

Obviněný D. V. dále rozsudkům obou soudů formálně vytkl rovněž důvod dovolání

podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Ve vztahu k rozsudku nalézacího soudu tuto

výhradu nijak nespecifikoval. Soudu druhého stupně pak v této souvislosti

vytýká, že nerozhodl o jeho stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě

ze dne 6. 9. 2010. Dovolatel nijak blíž toto rozhodnutí nespecifikuje a z

dostupného spisového materiálu nelze zjistit, o jaké usnesení se vůbec jedná.

Podstatné však je, že soud druhého stupně napadeným rozsudkem rozhodl o

odvolání obviněných, tedy o meritu věci, a do tohoto rozhodnutí nelze

začleňovat rozhodování o jiných opravných prostředcích proti jiným rozhodnutím.

Je zřejmé, že v rozsudku vrchního soudu žádný výrok nechybí, a také tato

námitka obviněného D. V. se jeví jako lichá.

Státní zástupce odmítl akceptovat námitku obviněného J. L., že skutek popsaný

ve výroku nalézacího soudu mohl být kvalifikován jako trestný čin obecného

ohrožení podle § 179 odst. 1 tr. zák., a to rovněž z důvodů vysvětlených

odvolacím soudem. V této souvislosti nelze přehlédnout logický rozpor v

dovolací argumentaci jmenovaného obviněného spočívající v tom, že na jedné

straně v rámci své obhajoby popírá, že by předem monitoroval nemovitost, proti

které byl veden útok, takže prý nevěděl, že je obydlená, a nyní se na druhé

straně domáhá právní kvalifikace podle § 179 odst. 1 tr. zák., která by

předpokládala, že pachatel byl nejméně srozuměn s tím, že svým činem vystavuje

nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nejméně sedm lidí (když o škodu

velkého rozsahu na majetku se s ohledem na povahu nemovitosti očividně jednat

nemohlo).

Pokud obviněný I. M. v dovolání uplatnil důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm.

g), h) a l) tr. ř., státní zástupce připomněl, že jde-li o poslední z nich, již

bylo vysvětleno, že byl v dovolání obviněného deklarován zcela nedůvodně, neboť

pro jeho uplatnění nebyla naplněna základní podmínka, že totiž napadeným

rozhodnutím byl zamítnut nebo odmítnut jeho řádný opravný prostředek (což

nebyl). Dále rekapituloval, že k prvnímu z uvedených důvodů dovolání obviněný

poznamenal, že se ke spáchání skutku doznal, spolupracoval s orgány činnými v

trestním řízení a jako jediný z obviněných byl schopen hlubší sebereflexe a

kritického pohledu na své jednání, takže se jako jediný poškozeným omluvil. Z

těchto skutečností zřejmě hodlá vyvozovat, že soudy nesprávně posoudily jeho

vnitřní vztah k následku. Jak již ovšem bylo řečeno, na žhářském útoku se

aktivně podíleli všichni čtyři obvinění, přičemž obviněný I. M. byl jedním z

těch, kdo hodil zápalnou láhev do okna napadeného domu. Pokud by byl skutečně

schopen hlubší sebereflexe a kritického pohledu na své jednání, jak uvádí, tak

by zřejmě takový skutek nespáchal. Námitka, že nebyly posouzeny a objasněny

všechny okolnosti významné pro závěr, zda obviněný jednal v úmyslu (byť

nepřímém) způsobit smrt poškozených, tvrzení, že rozsudek je v některých

směrech vnitřně rozporuplný a nepřesvědčivý, a rovněž jeho nesouhlas s popisem

skutkového děje, jsou pro naplnění tohoto dovolacího důvodu irelevantní, neboť

se nejedná o výhrady proti právnímu posouzení skutku, nýbrž proti skutkovým

zjištěním, respektive proti průběhu dokazování. Státní zástupce odmítl námitky

obviněného, že v jeho případě bylo na místě aplikovat ustanovení § 40 odst. 1

tr. zák. a že jemu uložený trest neodpovídá kritériím § 23 odst. 1 a § 31 odst.

1, 2 tr. zák., neboť tyto nelze subsumovat pod dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. h) tr. ř. Ustanovení je určeno k nápravě přesně specifikovaných

vad výroku o trestu, tj. případů, kdy byl uložen takový druh trestu, který

zákon nepřipouští, nebo byl obviněný postižen sankcí mimo rámec trestní sazby

uvedené v příslušném ustanovení zákona. Takovou vadou však napadené meritorní

rozhodnutí zcela zřejmě netrpí. Obviněným citovaná ustanovení § 23 odst. 1 a §

31 odst. 1, 2 tr. zák. pak nelze včlenit do kategorie hmotně právního posouzení

věci, neboť se jedná o obecná ustanovení zakotvující zásady pro rozhodování o

trestu, nikoli hmotně právní ustanovení, jež by přímo a konkrétně regulovala

rozhodování soudu.

Námitku obviněného V. C., že trestné jednání nebylo prokázáno a neexistuje

ucelený okruh indicií, které by směřovaly k závěru, že svým jednáním spáchal

nějaký úmyslný trestný čin, označil státní zástupce ve svém vyjádření za

námitku skutkovou, která není pod uvedený důvod dovolání podřaditelná. Pokud se

obviněný domnívá, že jednal v negativním skutkovém omylu, který vylučuje jeho

odpovědnost za úmyslný trestný čin, lze opět odkázat na argumentaci uvedenou

výše v rámci obecného vyjádření k subjektivní stránce všech obviněných a na

argumentaci, kterou v rámci právního posouzení skutku uvedl zejména soud

druhého stupně. Upozorňoval-li tento dovolatel na rozpor mezi skutkovou větou a

odůvodněním rozsudku, spočívající v odchylném údaji o tom, zda akci plánoval či

neplánoval, nelze formulaci „po předchozím plánování“ uvedenou v popisu skutku

v rozsudku soudu prvního stupně chápat tak, že by se na dlouhodobějším

plánování útoku podíleli rovnou měrou všichni obvinění. Obviněný V. C., pokud

byl „přizván“ k již připravené akci a podílel se na přípravě útoku obstaráním

lahví, benzinu a tkaniny na knoty, rovněž svým dílem průběh akce předem

zajišťoval. K výtce, že nebyly splněny podmínky pro uložení výjimečného trestu,

uvedl, že lze v tomto směru souhlasit s argumentací odvolacího soudu. Konečně

námitka tohoto dovolatele, že odvolací soud sice ve prospěch obviněných změnil

závěr o subjektivní stránce deliktu (z přímého na nepřímý úmysl), avšak tato

změna se neodrazila ve výroku o trestu, nemůže naplnit žádný ze zákonných

důvodů dovolání, a proto je třeba ji mít za irelevantní.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší

soud dovolání obviněných D. V., J. L., I. M. a V. C. podle § 265i odst. 1 písm.

e) tr. ř. odmítl.

K dovoláním obviněných se za nezletilé poškozené vyjádřil P. U. Učinil tak,

třebaže žádný z dovolatelů výslovně nenapadl správnost výroku o náhradě škody,

jež se nezletilých poškozených dotýká, k čemuž jedinému by byl oprávněn se

vyjádřit. Za takových okolností není třeba obsah jeho vyjádření rekapitulovat a

postačí jen uvést, že navrhl, aby byla dovolání obviněných odmítnuta.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.

přípustné, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu

dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných

jsou zjevně neopodstatněná.

Z podaných dovolání vyplývá, že všichni obvinění uplatnili důvod dovolání

uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný D. V. pak také

důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), k), l) tr. ř. a

obviněný I. M. odkázal též na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), l)

tr. ř.

Ve vztahu ke všem dovolacím důvodům platí, že obsah konkrétně uplatněných

námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně

odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř.,

přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z

dovolacích důvodů.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. – obviněný D. V.

Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat,

jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl

náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud

vyššího stupně.

Pojem „soud, který nebyl náležitě obsazen“, se bez jakýchkoliv pochybností

vztahuje na ty případy, kdy byl senát nesprávně složen nebo byl neúplný, kdy se

na rozhodování podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr.

ř., nebo kdy došlo k porušení těch zásad rozdělení soudní rozhodovací agendy

mezi senáty a samosoudci, jež jsou dány příslušnými ustanoveními trestního

řádu, popř. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších

předpisů. Tím se však nevyčerpává, jelikož z pohledu ústavního vymezení obsahu

práva na zákonného soudce vyplývá, že soud je náležitě obsazen jen tehdy, když

všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím,

jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému

zákonnému soudci. Takové východisko je v souladu se stávající praxí Ústavního

soudu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS

293/98, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98), jakož i soudů obecných.

Součástí práva na zákonného soudce jsou logicky požadavky na dodržení zákonného

vymezení věcné, funkční a místní příslušnosti soudu (§ 16 - § 18 tr. ř.), na

dodržení hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, včetně

stanovení počtu soudců a přísedících v senátech (§ 19, 27, 31 a 35 zákona č.

6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), vyloučení

soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti (§ 30 tr.

ř.).

Obviněný D. V. odůvodnil naplnění označeného důvodu dovolání tvrzením, že senát

Krajského soudu v Ostravě nebyl náležitě obsazen, neboť několik dní konání

hlavního líčení nebylo jasné, jaké je obsazení senátu, kdo je jeho předseda a

kteří z přísedících jsou náhradními přísedícími, takže vznikl dojem, že ve věci

rozhoduje pětičlenný senát, jehož jednotliví členové senátu nebyli ani označeni

jmenovkami.

S námitkou téže povahy se již zabýval odvolací soud, který v daných

souvislostech odkázal na protokol o hlavním líčení z 11. 5. 2010, tedy první

den konání hlavního líčení, z něhož se podává, že senát byl obsazen tak, že

předsedou senátu byl JUDr. Miloslav Studnička a přísedícími byli Ing. Jaroslav

Bezpalec, CSc., a Stanislava Kotišová; náhradníky byli Antonín Šimík a Ing.

Vladimír Hájek. S odkazem na toto zjištění výtku obviněného odmítl.

Obviněný ale upozornil, že protokol o hlavním líčení byl vyhotoven až dodatečně

a neodráží skutečnost, že až v hlavním líčení dne 17. 5. 2010 se dozvěděli, kdo

je přísedícím a kdo náhradníkem. Ve spise jsou také založeny listiny

informující o konání hlavního líčení v předmětné trestní věci, z nichž vyplývá,

že vedle předsedy senátu JUDr. Miloslava Studničky jsou jako přísedící uvedeni

Ing. Jaroslav Bezpalec, CSc., Ing. Vladimír Hájek, Stanislava Kotišová, Antonín

Šimík (č. l. 4005 až 4008), což osvědčuje, že výhrada obviněného není

bezpředmětná. Současně se z obsahu spisu zjišťuje, že dne 17. 5. 2010 byly k

námitce obhájce obviněného strany předsedou senátu výslovně informovány o tom,

že se zřetelem k rozsáhlosti věci jsou náhradními přísedícími (nesprávně

uvedeno náhradní soudci) Ing. Hájek a Antonín Šimík (č. l. 3345). Z uvedeného

tedy jasně vyplývá, že od 17. 5. 2010 strany bezpečně věděly, kdo je přísedícím

a kdo náhradním přísedícím, jméno předsedy senátu bylo známo od počátku

hlavního líčení.

Dovolateli je třeba dát za pravdu v tom, že postup soudu prvního stupně nebyl

bezchybný. Podle § 11 odst. 2 vyhlášky ministerstva spravedlnosti České

republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, před

zahájením jednání se na místech určených v jednací síni pro členy senátu

(samosoudce) a zapisovatele viditelně umístí štítky uvádějící jména, příjmení a

akademické tituly soudců a přísedících, kteří věc projednají, a jméno a

příjmení zapisovatele a ponechají se tam po celou dobu jednání. Tomuto

požadavku soud prvního stupně sice nedostál (viz č. l. 4011), což ale v

konkrétní situaci ještě neznačí, že lze učinit závěr, že soud nebyl náležitě

obsazen, jak vyvozuje dovolatel.

Především není sporu o tom, že v projednávané trestní věci předseda senátu

opodstatněně zařídil, aby se hlavního líčení zúčastnili náhradní přísedící, což

ostatně ani dovolatel nezpochybnil. Podle § 197 odst. 2 tr. ř. náhradní

přísedící má při hlavním líčení postavení člena senátu. Porady a hlasování se

však zúčastní jen v případě, je-li přibrán na místo přísedícího, kterému

zabránila nějaká překážka v další účasti na hlavním líčení. Protože ale má

postavení člena senátu, musí se účastnit hlavního líčení nepřetržitě, a to

včetně úkonů činěných během něj soudem, při výsleších má právo klást otázky (§

215 odst. 1 tr. ř.) apod. Z toho vyplývá, že pouhá (a navíc dočasná) neznalost

obviněného, kdo konkrétně je náhradním přísedícím, nemůže znamenat, že soud

nebyl náležitě obsazen a že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce. Nutno

také připomenout, že žádný ze jmenovaných náhradních přísedících se do dne 17.

5. 2010, kdy procesní strany získaly relevantní informaci, a ani později

nezúčastnil porady ani hlasování senátu. Námitka obviněného, zakládající podle

jeho názoru dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., je zjevně

neopodstatněná.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. – obviněný D. V.

Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok

chybí nebo je neúplný. Obviněný v daných souvislostech vytkl, že odvolací soud

nerozhodl o jeho stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.

9. 2010, aniž by blíže konkretizoval, o jaké usnesení se mělo jednat.

Z obsahu spisu a protokolu o hlavním líčení ze dne 6. 9. 2010 (č. l. 3881 až

3885) se podává, že obviněný podal prostřednictvím obhájce stížnost proti

usnesení, jímž nalézací soud umožnil zmocněnci Markusi Papemu nahlédnutí do

korespondence a do datových souborů zajištěných v průběhu domovní prohlídky u

obviněného D. V. a jímž byly zamítnuty návrhy na doplnění dokazování (č. l.

3885). K tomu je třeba konstatovat, že v případě usnesení o zamítnutí návrhů na

doplnění dokazování se jedná o usnesení, jímž se upravuje průběh řízení, pročež

se písemně nevyhotovuje (§ 136 odst. 1 tr. ř.), a není proti němu stížnost

přípustná (§ 141 odst. 1 tr. ř.). Ze stejných důvodů není stížnost přípustná

ani proti rozhodnutí soudu, jímž umožnil zmocněnci Markusi Papemu nahlédnutí do

vybrané části korespondence a datových souborů obviněného. Podal-li přesto

obviněný proti takovým usnesením stížnost, nemá případné rozhodnutí o ní žádný

význam pro meritorní rozhodnutí odvolacího soudu o podaném odvolání směřujícím

proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně. V dovoláním napadeném

rozsudku odvolacího soudu proto žádný výrok nechybí (ani není neúplný).

Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že výhrady obviněného vůči umožnění

nahlédnout zmocněnci do jeho korespondence byly předmětem dalších procesních

postupů nalézacího soudu a zmocněnec do vymezené části korespondence obviněného

fakticky nenahlédl a odvolací soud se v napadeném rozsudku vypořádal i s

otázkou, proč lze považovat zamítnutí návrhů na doplnění dokazování za správný

a zákonný postup. Nezmínil-li výsledek řízení o ústavní stížnosti, nelze jen z

tohoto faktu vyvozovat, že nebyl podrobně seznámen se spisem, jak činí obviněný.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – obvinění D. V., J. L.,

I. M. a V. C.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně

právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v

ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným

prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky

rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních

vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další

instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava

řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje

dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k

právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení

o dovolání.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu v návaznosti na interpretaci důvodu dovolání

uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je založena na tezi, že v

mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem

zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný

čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na

podkladě tohoto dovolacího důvodu v zásadě nelze proto přezkoumávat a hodnotit

správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí

založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení

důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu

spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad,

které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné

hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá

přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové

okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací

soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a

to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek

porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků

spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se

rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany

základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být

respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu

viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04).

Ústavní soud vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná

realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve

smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze

vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze

i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného

hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního

logického základu (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). Co se týče

polemiky dovolatelů I. M., V. C. a především D. V. s hodnocením důkazů

provedeným ze strany soudů obou stupňů, pochybení podřaditelná pod výše zmíněné

vady v projednávané věci dovolací soud neshledal. Dovoláními tvrzený nesoulad,

či dokonce extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a

provedenými důkazy totiž nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na

základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím

výsledkem.

Práva, jejichž ochrany se obvinění domáhají, se projevují zejména

prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení § 2 tr. ř., a to zejména v jeho

odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním

řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné

pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle

zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.

orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení

založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich

souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním

řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a

logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je vtělen do

soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.), popř. usnesení

(§ 134 odst. 2 tr. ř.). Z odůvodnění musí být patrné, o které důkazy soud opřel

svá skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami

se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení

trestního zákona v otázce viny a trestu.

Podle dovolacího soudu těmto požadavkům kladeným na dokazování v trestním

řízení a na odůvodnění rozhodnutí soudy dostály. Ze zevrubných odůvodnění

rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými

skutkovými zjištěními a výsledky provedeného dokazování a úvahami při hodnocení

důkazů (viz strany 59 až 65 rozsudku soudu prvního stupně, strany 31 až 57

napadeného rozsudku odvolacího soudu). Výhrady obsažené v dovoláních

obviněných, jmenovitě zejména obviněného D. V., tvořily v převážné části

součást obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů

se s nimi náležitě vypořádaly.

Obviněný D. V. s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů nesouhlasil, v zevrubném

odůvodnění dovolání vyvozoval nejen existenci extrémního rozporu mezi

skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ale s odkazem na již

přednesené argumenty opakoval, že byl vůči jeho osobě porušen ústavní princip

rovnosti a důstojnosti v právech a právo na spravedlivý proces, což dokládal

zevrubným výčtem pochybení soudů, jichž se dopustily jak v rovině procesně

právní, tak skutkové.

Obviněný svými obsáhlými námitkami především vytýkal, že soudy mu

upřely právo na spravedlivý a fair proces, což dovozoval již ze samotného

faktu, že předseda senátu, aniž by o svém záměru informoval jeho či alespoň

jeho obhájce, umožnil médiím tzv. on-line přenos hlavního líčení, což v

konkrétním případě kolidovalo se zásadou veřejnosti i rovnosti v právech,

jelikož osoby, které nebyly účastníky trestního řízení, měly k dispozici

nahrávky hlavního líčení okamžitě, zatímco on a jeho obhájce až s

několikadenním zpožděním. Vytýkal, že způsob, jakým bylo hlavní líčení

přenášeno médii pro veřejnost, jednak ovlivnil výsledky dokazování, postoje a

výpovědi některých svědků (př. F. B., M. H.), jednak nebyl vždy zcela

objektivní, poněvadž „média se zaměřila zejména na okolnosti viny či neviny

pachatelů a nikoli však způsob vedení procesu“.

Odvolací soud se námitkami zpochybňujícími dodržení zásad spravedlivého

procesu v souvislosti s povoleným on-line přenosem z průběhu hlavního líčení

vedeného u Krajského soudu v Ostravě velmi podrobně a pečlivě zabýval a s jeho

závěry se lze ztotožnit (viz strany 32 až 34 rozsudku). Pochybnosti, jež

obviněný uplatnil a jež se dotýkaly otázky skutečného významu zásady

veřejnosti, nelze jistě bagatelizovat a nečinil tak ani odvolací soud, když

připustil, že role, jež v tomto případě sehrála média, není rolí „příliš

pozitivní“. I přes uvedené nicméně v konkrétním případě nemá ve spisovém

materiálu oporu ani tvrzení obviněného, že by činnost médií průběh dokazování

zásadně ovlivnila (význam výpovědí svědků F. B. a M. H. odvolací soud náležitě

posoudil), byť jej jistě poznamenala, a již vůbec nelze konstatovat, že

ovlivnila vlastní rozhodovací činnost soudu.

Pakliže obviněný usuzoval, že v projednávaném případě povolení on-line přenosu

pro určitá internetová média některých hlavních líčení kolidovalo se zásadou

veřejnosti, je na místě poznamenat, že právo na veřejnost jednání chrání (i

podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a ve shodě s ní i Ústavního

soudu České republiky) strany před vykonáváním spravedlnosti v tajnosti a bez

veřejné kontroly, což přispívá k důvěře v soudy. Lze si jistě klást otázku, kde

jsou hranice výkonu takto definovaného práva na veřejnost coby záruky

nestrannosti a nezávislosti soudní moci v konfrontaci s právem na informace a

činností médií, která zaměří svoji pozornost a komentáře nezřídka populistické

povahy na otázku viny a neviny obviněných.

V daných souvislostech je třeba reflektovat judikaturu Evropského soudu pro

lidská práva, podle níž nelze mít a priori za to, že záležitosti projednávané

soudy nemohou být předmětem dřívějších či současně probíhajících debat jinde,

ať již v odborných časopisech, celostátním tisku či na veřejnosti jako takové

(viz kupř. rozsudek ve věci Campos Daâmaso proti Portugalsku ze dne 24. 4.

2008, č. stížnosti 17107/05, dostupný v systému Aspi). Shodně se ve své

judikatuře vyjádřil i Ústavní soud, jak dokládá např. nález ze dne 30. 3. 2010,

sp. zn. Pl. ÚS 2/10.

Ústavní soud v citovaném nálezu ve vztahu k trestnímu řízení zmiňuje

skutečnost, že Výbor ministrů Rady Evropy přijal doporučení Rec(2003)13, o

poskytování informací vztahujících se k trestnímu řízení prostřednictvím médií,

ve kterém podle něj správně připomíná, že s ohledem na právo veřejnosti

přijímat informace mají média právo veřejnost informovat, a zdůrazňuje význam

reportáží o trestních řízeních, které média připravují za účelem informování

veřejnosti a umožnění veřejnosti realizovat její právo na dohled nad fungováním

trestního soudnictví. Ostatně v příloze k doporučení je uvedeno mj. právo

veřejnosti přijímat informace o činnosti orgánů činných v trestním řízení

prostřednictvím médií, které v sobě zahrnuje právo novinářů na svobodné

podávání zpráv o fungování trestního soudnictví (srov. shora citovaný rozsudek

Evropského soudu pro lidská práva ve věci Campos Daâmaso proti Portugalsku).

Přitom veřejná diskuse o věci řešené soudem bez dalšího (t. j. automaticky)

nemusí zasahovat do nezávislosti či nestrannosti soudní moci. Platí presumpce,

že soudce oplývá dostatečnými osobnostními kvalitami (jinak by nebyl soudcem

jmenován), garantujícími jeho schopnost rozhodnout věc nezávisle a nestranně,

tedy i nezávisle na event. názoru vysloveném ve veřejném prostoru (bod 42.

nálezu). Veřejná diskuse může podle Ústavního soudu naopak přispět k

nezávislému a nestrannému rozhodování, neboť někdy může odhalit existenci

nepřípustných vlivů na soudcovské rozhodování (bod 43. nálezu).

Bylo již řečeno, že ani dovolací soud neshledal, že by činnost médií a

veřejná diskuse jimi vyprovokovaná nežádoucím způsobem ovlivnila vlastní

rozhodovací činnosti soudů, že by zasáhla do nezávislosti a nestrannosti soudů.

Odvolací soud v podstatě přiléhavě reagoval také na výtku obviněného,

že nebylo respektováno jeho právo vyjadřovat se k důkazům, jelikož mu prý

nebyla soudem prvního stupně ihned po skončení výpovědí spoluobviněných I. M. a

V. C. dána možnost položit jim otázky a vyjádřit se k nim. S odkazem na obsah

spisového materiálu zdůraznil, že toto právo obviněný nemohl realizovat proto,

že obviněný V. C. v hlavním líčení dne 12. 5. 2010 využil svého práva a odmítl

vypovídat (č. l. 3339) a následně tohoto práva využil i obviněný I. M. (č. l.

3342). K námitce obviněného, že mu měla být dána možnost položit otázky a

vyjádřit se k výpovědím spoluobviněných ihned po skončení jejich výpovědí, a

nikoliv kdykoliv v průběhu dokazování, jak tvrdí odvolací soud, je třeba říci

následující. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na ustanovení § 208 věty

druhé tr. ř., které je konkretizací obecného požadavku na oddělený výslech

obviněných (který není požadavkem obligatorním, nýbrž pouze fakultativním). V

konkrétním případě ale k oddělenému výslechu obviněných nedošlo, nebyl proto

důvod, proč nepostupovat podle § 214 tr. ř., z čehož vyplývá, že obviněný D. V.

(jakož i další spoluobvinění) měl být po provedení důkazu – výpovědi jiného

spoluobviněného dotázán, zda se chce k němu vyjádřit. Když ale předseda senátu

takto nepostupoval a vyjádření obviněného si vyžádal později, ale ještě v

průběhu dokazování (č. l. 3340), neznamená to a nelze dovozovat, že došlo k

porušení práva rovného postavení v řízení či práva na obhajobu, jež by měly

povahu podstatné vady řízení.

Z hlediska zachování zásad spravedlivého procesu není nikterak relevantní ani

výtka obviněného směřující proti údajně nestandardnímu výskytu osob v jednací

síni, jmenovitě pohybu státní zástupkyně či zmocněnce Markuse Papeho.

Nelze než odkázat na ty pasáže odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v

nichž se vypořádal s výhradami obviněného proti zákonnosti opatřování a

provádění důkazních prostředků – výslechů obviněných a svědků v přípravném

řízení ve dnech 12., 13. a 14. 8. 2009, s námitkami proti zákonnosti postupu

státní zástupkyně při provádění výslechů svědků v přípravném řízení, kladla-li

jim otázky, ačkoliv vyšetřovací úkon sama neprováděla, i výhrady vůči

zákonnosti povolení i provádění prostorových odposlechů (strany 38, 39

rozsudku), neboť další opakování argumentů zde uvedených by jistě nebylo

funkční. Zcela stejný závěr nutno učinit také ohledně námitek obviněného o

porušení zákona při zajišťování listin a věcných důkazů při prováděných

domovních prohlídkách, z čehož vyvozoval nepřezkoumatelnost znaleckého posudku

zpracovatele Mgr. M. M. za znalecký ústav – Vysokou školu K.V., obecně

prospěšnou společnost, ústav kriminalistiky a forenzních disciplin (strany 41,

42 rozsudku).

Velmi podrobně odvolací soud reagoval na požadavek obviněného na opakovaný

výslech svědků A. S. a P.K., na jeho námitky ohledně věrohodnosti těchto

svědků, popř. svědkyně V. M., jejichž výpovědi stavil mimo jiné do kontrapozice

s výpovědí svědka R. H., a s jeho závěry, jakož i závěry vztahujícími se k

hodnocení výpovědi svědka F. B. a k údajnému procesnímu pochybení souvisejícími

s výslechem a opakovaným předvoláním svědka M. H. se dovolací soud taktéž

ztotožňuje. Soud druhého stupně nepominul ani výtky směřující proti validitě

vyšetřovacího pokusu a v návaznosti na něj i znaleckého posudku z oboru požární

ochrany Ing. M. M. a náležitě vysvětlil, proč je třeba je odmítnout (strany 55,

56 rozsudku).

Odvolací soud se pečlivě vypořádal i s tou částí obhajoby obviněného D. V., v

níž namítal, že nebylo prokázáno, že se činu dopustil, že nelze k jeho tíži

hodnotit okolnost, že vždy jen využil svého práva a nevypovídal, že výpovědi

spoluobviněných nelze brát za spolehlivý podklad pro rozhodnutí o vině, neboť

jsou zpochybněny nejen výpovědí znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního

lékařství, MUDr. I. D., Ph.D., ve vztahu k jeho údajné popálenině, ale i

zjištěním, že na střepech lahví nebyly zajištěny jeho pachové stopy. Svoji

pozornost soustředil i na vyvrácení námitek, že nebyly opatřeny spolehlivé

důkazy o příslušnosti obviněných k extremistickým skupinám a hnutím spojeným s

rasovými projevy a zvláště důkladně se vypořádal s tvrzením obviněných, že

nevěděli o tom, že napadený dům je obýván, a přesvědčivě vyložil, jakými

úvahami byl veden, když jejich obhajobu odmítl (viz strany 50 až 52 rozsudku).

Nutno proto souhlasit s přesvědčením soudů obou stupňů, že provedené

důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou a uzavřenou soustavu důkazů, které

spolehlivě prokazují, že obvinění D. V., J. L., I. M. a V. C. spáchali čin za

okolností, způsobem a vedeni pohnutkou, jak jsou popsány v tzv. skutkové větě

rozsudku soudu prvního stupně.

Je tak zjevné, že v dané věci nebyl zjištěn případ svévolného hodnocení důkazů

provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu a

ani jiný případ nesprávné realizace důkazního řízení mající za následek

porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásad spravedlivého

procesu. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami

obviněných, ještě samo o sobě závěr o porušení pravidel obsažených v § 2 odst.

5, 6 tr. ř., principů spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího

soudu neopodstatňuje.

Námitky hmotně právní směřující proti právní kvalifikaci skutku jako pokusu

trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1, odst. 2 písm.

a), b), e), g) tr. zák.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v

té části dovolání, v níž všichni obvinění zpochybnili správnost právního

posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je

významná především otázka, zda skutek, jak byl zjištěn soudy, vykazuje znaky

trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), e), g) tr.

zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., jak vyvodily soudy obou

stupňů. Námitky proti právní kvalifikaci skutku též jako trestného činu

poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. uplatněny nebyly, a proto se

ani dovolací soud touto právní otázkou nezabýval.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), e), g) tr.

zák. se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí a spáchá takový čin na dvou nebo

více osobách, zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, na osobě mladší než

patnáct let, na jiném pro jeho příslušnost k etnické skupině.

Jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání

trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je

pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Pojem

bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je nutno chápat tak, že

pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku (srov. rozhodnutí č.

20/1969 Sb. rozh. trest.).

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že

soud považoval za naplněné znaky pokusu uvedeného trestného činu, které

spočívají v tom, že obvinění se dopustili jednání pro společnost nebezpečného,

které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného úmyslně usmrtili a takový čin

spáchali na více osobách, zvlášť surovým a trýznivým způsobem, na osobách

mladších než patnáct let a pro jejich příslušnost k etnické skupině, jehož se

dopustili v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu

nedošlo.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s

odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní

skutková zjištění, která i přes určitou slovní neobratnost a nepřesnost,

zvláště když odvolací soud změnil formu zavinění z úmyslu přímého na úmysl

eventuální, vyjadřují zákonné znaky pokusu tohoto trestného činu. Podstata

jednání obviněných spočívala v tom, že v rámci své příslušnosti k

extremistickým skupinám a hnutím, spojené s rasovými projevy, ve snaze se v

rámci těchto hnutí i vůči společnosti zviditelnit provedením větší akce, před

120. výročím narození Adolfa Hitlera, připadajícím na 20. 4. 2009, dne 18. 4. 2009 kolem 23.45 hod., po předchozím plánování, poté, co obviněný J. L., znalý

místních poměrů ve V., vytipoval dům ve V., obývaný početnou romskou rodinou s

malými dětmi, v úmyslu založit požár a usmrtit obyvatele domu pro jejich

příslušnost k této etnické skupině včetně osob mladších patnácti let, poté, co

po vzájemné domluvě společně přijeli automobilem do V., v blízkosti místa útoku

si připravili tři zápalné láhve tak, že obviněný J. L., I. M. a V. C. nalili

nejméně do tří čtvrtin skleněných láhví od alkoholických nápojů o obsahu

nejméně 0,7 litrů benzín zn. Natural, do hrdel láhví vložili smotky tkaniny

tak, že z ní vytvořili zápalné knoty, láhve, benzín i tkaninu předtím obstaral

obviněný V. C. po domluvě s obviněnými D. V. a I. M., nasedli do automobilu,

který poté řídil obviněný J. L., a přijeli k vytipovanému domu v ulici O.; v

průběhu jízdy si mimo obviněného J. L. zamaskovali obličeje a nasadili rukavice

a po příjezdu k domu z automobilu vystoupili obvinění D. V., I. M. a V. C. s

připravenými zápalnými láhvemi, přistoupili k domu stojícímu podélně v

blízkosti místní komunikace, zapálili knoty láhví zapalovačem obstaraným

obviněným J. L., každý z nich se postavil k jednomu ze čtyř oken, zápalné láhve

s hořícími knoty vhodili do oken, takže došlo k rozbití láhví a rozhoření

benzínu a k zapálení hořlavých látek v domě, a poté z místa odjeli připraveným

automobilem. Tím způsobili v celém domě rychle se šířící požár a následné úplné

vyhoření domu. Hořícím benzínem byla potřísněna nezletilá, která spala na

válendě pod oknem, a utrpěla zranění bezprostředně ohrožující život, popáleniny

II. až III. stupně na 77 % povrchu těla a popálení horních cest dýchacích,

popáleniny byly lokalizované téměř na celém obličeji, na přední části hrudníku,

v bederní krajině a v celém rozsahu dolních a horních končetin, na některých

místech dosahovaly až IV. stupně, přičemž důsledky těchto zranění, jakož i

zranění, jež byla způsobena též A. S. a P. K., byly v rozsudku soudu prvního

stupně zevrubně popsány. Zbývajícím osobám, jež dům obývaly, a to dalším třem

nezletilým dětem a manželům V. M. a V. M., žádná zranění způsobena nebyla. Obvinění si podle zjištění soudů noční dobu vytipovali, objekt a založení tří

ohnisek požáru zvolili v úmyslu usmrtit osoby přítomné v domě, případně ztížit

jejich záchranu.

Zapálením domu způsobili škodu v částce nejméně 131.260,- Kč,

dům musel být posléze demolován a další škodu způsobili shořením vybavení domu

a osobních věcí poškozených.

Odvolací soud označil právní posouzení skutku jako pokus trestného činu vraždy

podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), e), g) tr. zák. za správné, byť se

neztotožnil s úvahou nalézacího soudu, že se obvinění činu dopustili v úmyslu

přímém podle § 4 písm. a) tr. zák., a sám vyvodil, že se ho dopustili v úmyslu

eventuálním podle § 4 písm. b) tr. zák.

Z textu dovolání všech obviněných se jasně podává, že námitkami

směřujícími proti právnímu posouzení skutku zpochybňují především úmyslné

zavinění a tedy úmysl usmrtit jiného.

Zjišťování zavinění je obtížnější a náročnější již proto, že předmětem

dokazování je psychický vztah pachatele k následku (účinku) jeho jednání, který

lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností, z nichž je možno podle zásad

správného myšlení a uvažování usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení

zájmu chráněného trestním zákonem. U trestného činu vraždy musí být následek

(účinek) zaviněn úmyslně (§ 4 tr. zák.). To znamená, že pachatel chtěl svým

jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý). Postačí však, že pachatel věděl o

možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním

srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze v

žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných

okolností prokázat. Pro obě formy úmyslného zavinění je pak společné to, že

vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke

způsobenému následku. Podle právní nauky (srov. například V. Solnař, Základy

trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972, str. 218) představová složka úmyslu

zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka

vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i

srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je v podstatě formou chtění

(srov. V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová, Základy trestní odpovědnosti,

podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Orac, vydání první,

2003). I eventuální úmysl tedy vždy obsahuje prvek vůle.

Ve výše uvedených souvislostech je dále nutno zaměřit se na vztah případné

lhostejnosti ke způsobení následku. Pokud jde o otázku, zda lhostejný vztah k

následku lze považovat již za srozumění s následkem, v právní literatuře

převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá

lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění

pachatele s následkem by bylo možno dovodit jen v těch případech, kde

lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho

kladné stanovisko k oběma těmto možnostem (tzv. nepravá lhostejnost). Jedná se

tedy o aktivní volní vztah k relevantnímu trestně právnímu následku (srov.

například P. Šámal, F. Púry, S. Rizman, Trestní zákon, Komentář, 5.

přepracované vydání 2003, C. H. BECK Praha, str. 48).

Jak je zřejmé z provedených důkazů - obvinění popřeli úmysl způsobit jiné osobě

či jiným osobám smrt. Úmysl způsobit uvedený následek je tedy třeba v takových

případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat na podkladě nepřímých

důkazů. Na úmysl způsobit smrt pak lze usuzovat zejména z intenzity útoku, ze

způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z

pohnutky činu a též z okolností, za kterých k útoku došlo a jaké nebezpečí pro

poškozeného reálně hrozilo (viz přiměřeně zejména rozhodnutí pléna bývalého

Nejvyššího soudu publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., s. 230 a 231, č.

62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. trest., shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne

25. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 686/2003 aj.). Pro posouzení jednání jako pokusu má

význam rovněž zhodnocení toho, jaké okolnosti a důvody pachateli zabránily v

dokonání určitého trestného činu [§ 31 odst. 2 písm. c) tr. zák.]. Všechny

uvedené rozhodné skutečnosti přitom musí ve svém souhrnu vyjadřovat spolehlivý

závěr, že úmyslné jednání pachatele bezprostředně směřovalo ke způsobení

následku určitého trestného činu, který zůstal ve stadiu pokusu.

Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud

dospěl k závěru, že soudy nepochybily, pokud zjištěné jednání obviněných právně

kvalifikovaly jako pokus vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1, odst. 2 písm.

a), b), e), g) tr. zák. Nejvyšší soud souhlasí s úvahami odvolacího soudu, na

jejichž podkladě shledal, že jsou dány podmínky pro použití § 219 odst. 1 tr.

zák., a to ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Souhlasí také s jeho

argumentací, že se obvinění pokusu trestného činu vraždy dopustili v

eventuálním úmyslu.

Předně je třeba konstatovat, že odvolací soud správně soustředil svoji

pozornost k vyhodnocení okolností, za kterých k útoku obviněných došlo, k

otázkám, jakou pohnutkou byli vedeni, co útoku předcházelo, jak byl útok

proveden, jakého a především jak účinného prostředku bylo použito. Proto též

akcentoval, že obvinění mezi sebou v automobilu v průběhu jízdy na místo činu

opakovaně hovořili o tom, že „jedou na cikány“, při útoku na dům, o němž museli

vědět, že je obydlen, použili tři zápalné láhve naplněné benzinem coby vysoce

hořlavou látkou, které pak vhodili do tří ze čtyř oken domu, čímž způsobili

masivní požár, který jen vlivem okolností na jejich vůli nezávislých nedosáhl

tak ničivých účinků, jakých by mohl, přičemž obvinění podle něj projevili

naprostou lhostejnost k možnému následku v podobě usmrcení osob v domě

žijících. Počet zápalných lahví, noční doba, která byla zvolena k útoku, i

prokázané zjištění, že obvinění věděli o tom, že dům je obýván, nemohly vést k

jinému závěru, než že obvinění byli srozuměni s tím, že osoby dům obývající

mohou zemřít (strany 58, 59 rozsudku).

Jak zdůraznil i státní zástupce, významné je, že obvinění neútočili zápalnými

láhvemi na náhodný objekt, nýbrž naopak na dům předem vytipovaný a specifický v

tom, že byl obydlen romskou rodinou s malými dětmi. Tuto skutečnost musel vědět

přinejmenším obviněný J. L., vybavený dobrou znalostí místních poměrů. Nelze

přesně specifikovat, do jaké míry podrobně o obyvatelích domu informoval

spoluobviněné, ale ti všichni s vědomím, že „jdou na cikány“, tedy že budou

útočit proti romským obyvatelům domu, který již v průběhu jízdy viděli, bez

váhání akceptovali volbu obviněného J. L. V rámci obecného povědomí každého

dospělého občana je, že romské rodiny obývající dům jsou početné a zpravidla

sestávají i z několika malých dětí. Z důkazů nevyplynulo, že by se kterýkoli z

obviněných blíž zajímal o obyvatele domu a o jejich osud v případě masivního

útoku třemi zápalnými láhvemi, ačkoliv všichni se na jejich výrobě aktivně

účastnili a věděli o jejich počtu. Nelze přijmout tvrzení obviněného J. L., že

do oné chvíle neměli se zápalnými láhvemi a jejich účinky žádné zkušenosti.

Počet lahví, jakož i povaha jejich náplně - silně hořlavý benzin ve spojení s

dalšími zjištěními o době útoku, maskování útočníků i nečekanosti a rychlosti,

s jakou byl čin proveden, svědčí o tom, že chtěli útokem dosáhnout účinků co

nejrazantnějších. Vzhledem k noční době, zvoleným zápalným prostředkům a jejich

znásobení při současném útoku do tří oken ze čtyř museli být všichni obvinění

bez výjimky srozuměni s tím, že takové jednání může skončit nejen požárem domu,

ale i úmrtím některého z jeho obyvatel, přičemž toto srozumění se muselo

vztahovat i na okolnosti úmrtí člověka při požáru vyvolaném silně hořlavými a

explozivními zápalnými prostředky. Čas krátce před půlnocí, který obvinění

zvolili pro svůj překvapivý útok, se totiž vyznačuje tím, že převážná část

obyvatel spí a je obtížné zorientovat se a lucidně reagovat i pro případ, že by

se v důsledku zcela nečekaného útoku probudili. Obvinění bezprostředně po činu

rychle nastoupili do k jízdě připraveného automobilu a odjeli, aniž by se

zajímali o osud lidí v domě žijících. Zcela lhostejný vztah všech obviněných k

obyvatelům napadené nemovitosti, s nimiž nikdy neměli žádný konflikt a ani je

osobně neznali, svědčí o naprosté bezcitnosti, ale také o srozumění s

všemožnými následky činu včetně úmrtí osob zdržujících se v domě. Že k takovému

následku nedošlo, bylo jen otázkou náhody a bdělosti svědkyně V. M. Za takových

okolností nelze jinak než ve vztahu ke všem obviněným konstatovat srozumění s

možným následkem smrti obyvatel domu. Takovému závěru nebrání ani okolnost, že

obvinění neútočili zápalnými láhvemi přímo proti konkrétním osobám, ale

primárně na dům, který jimi byl obýván. Není vyloučeno, aby předmětný útok

vykazující svou povahou všechny znaky tzv. vražedného útoku směřoval proti

osobám, jež nejsou přímo a individuálně určeny.

Proto je třeba námitku zpochybňující úmyslné zavinění, byť v eventuálním

úmyslu, kterou uplatnili všichni obvinění, odmítnout. Obvinění se dopustili

jednání, jež bezprostředně směřovalo k úmyslnému usmrcení jiného, byli

srozuměni se způsobením smrti poškozeným v tom smyslu, že byli s tímto

následkem v době útoku smířeni. Je třeba připustit, že z hlediska zavinění jsou

odpovídající zjištění v popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině soudu

prvního stupně koncipována spíše tak, že evokují závěr o spáchání činu v úmyslu

přímém, nicméně nutno současně dodat, že slovní spojení „v úmyslu usmrtit

obyvatele domu“ či „v úmyslu usmrtit osoby přítomné v domě, případně ztížit

jejich záchranu“ nejsou v daných souvislostech natolik určitá, aby vylučovala

právní závěr o eventuálním úmyslu. Proto odvolací soud zásadně nepochybil,

ponechal-li skutková zjištění beze změny i při změně závěrů o formě zavinění z

přímého úmyslu na eventuální úmysl, třebaže si lze jistě představit skutková

zjištění, která by eventuální úmysl trestného činu vraždy vystihovala

přiléhavěji.

Obviněný I. M. měl za to, že nejen nalézací soud, ale ani odvolací soud se s

otázkou subjektivní stránky důsledně nevypořádal, protože nevzal v úvahu

všechny významné okolnosti. Zdůraznil, že se k jednání doznal již v přípravném

řízení, napomáhal k objasňování věci, jako jediný byl schopen hlubší

sebereflexe a hlubšího kritického pohledu na své jednání. Nesouhlasil ale s

průběhem skutkového děje, jak je popsán ve skutkové větě, popíral jakýkoliv

úmysl způsobit poškozeným smrt, resp. ztížit jejich případnou záchranu,

zpochybňoval i zjištění o několik týdnů trvajícím plánování, vědomosti o

poměrech obyvatel předmětného domu, což mohlo být známo obviněnému J. L., ale

nemusel o tom vědět on, a také polemizoval se zjištěním o pohnutce činu. Je

zjevné, že ačkoliv obviněný zpochybnil správnost a úplnost úvah odvolacího

soudu o subjektivní stránce trestného činu a existenci eventuálního úmyslu, ve

skutečnosti svůj nesouhlas vystavil na polemice se skutkovými zjištěními,

jejichž správnost již v jiných souvislostech nebyla dovolacím soudem nijak

zpochybněna. Míra jeho účasti byla i z hlediska jeho vnitřního vztahu k

následku posouzena přiléhavě; jakkoliv obviněný ex post osvědčil určitou

sebereflexi, nelze polemizovat s tím, že do příprav i vlastní realizace

žhářského útoku se aktivně zapojil a sám též vhodil jednu ze zápalných lahví do

okna vytipovaného domu, přičemž od realizace předem pojatého záměru neustoupil,

ač tak nepochybně mohl učinit.

Akceptovat nelze ani tvrzení obviněného V. C., že v jeho případě šlo o

učebnicový případ tzv. negativního skutkového omylu, čímž je vyloučena jeho

trestní odpovědnost za úmyslný trestný čin. Negativní skutkový omyl je skutečně

postaven na zásadě, že kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako

možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, nejedná úmyslně.

Obviněný vyvozoval, že se nemohl dopustit úmyslného trestného činu proto, že

nikdy neplánoval a nechtěl kohokoliv úmyslně zranit, natož pak usmrtit. Svými

výhradami, jejichž prostřednictvím usiloval o to, aby byl uznán vinným

nedbalostním trestným činem (který ale nekonkretizoval), v podstatě

zpochybňoval správnost skutkových zjištění soudů. Bylo však již řečeno, že

skutková zjištění soudů jsou správná a jen odlišné hodnocení míry zavinění

dovolatele spojené s jeho participací na plánování a konkrétní účastí na útoku

nemá vliv na správnost závěru o úmyslném zavinění ve vztahu k bezprostředně

hrozícímu následku (účinku) smrti jiného.

Obviněný V. C. ve shodě s námitkami obsaženými v odvolání také upozorňoval na

rozpor mezi zjištěními obsaženými v tzv. skutkové větě výroku rozsudku a

odůvodnění rozhodnutí soudů; zatímco podle výroku rozsudku byl uznán vinným

mimo jiné naplánováním žhářského útoku, podle odůvodnění rozsudku soudu prvního

stupně on sám akci neplánoval a objekt nevytipoval, což mělo být zohledněno jak

při úvahách o subjektivní stránce trestného činu, tak ve výroku o trestu. Je

pravdou, že v tzv. skutkové větě je uvedeno bez bližší specifikace, že obvinění

se činu dopustili „po předchozím plánování“ (není zde uvedeno, že by se

obviněný V. C. účastnil i tipování objektu); v odůvodnění rozsudku soudu

prvního stupně je však míra zavinění obviněného konkretizována tak, že byl

spoluobviněnými D. V. a I. M. kontaktován, aby se akce zúčastnil, akci ale

neplánoval. Z uvedeného však neplyne, že závěry soudu jsou vzájemně kontrérní.

Jak poznamenal i státní zástupce, formulaci „po předchozím plánování“ nelze

chápat doslovně tak, že všichni obvinění se na dlouhodobějším plánování

podíleli rovnou měrou, vyjádření odlišné míry účasti jednotlivých

spoluobviněných je ale ve výroku o vině stěží postihnutelné a z hlediska závěru

o společném jednání a právním závěru o spolupachatelství to ani není nezbytně

nutné. Bylo totiž zjištěno, že i když byl obviněný k účasti na akci vyzván

spoluobviněnými až v den jejího uskutečnění, podílel se na její přípravě

obstaráním lahví, benzinu a tkaniny na knoty, byl přítomen dohodě o konkrétním

provedení útoku v průběhu jízdy automobilem na místo činu, aktivně se podílel

na výrobě zápalných lahví, čímž také průběh akce předem zajišťoval, a konečně i

on sám vhodil jednu ze zápalných lahví dovnitř domu. Je tedy zřejmé, že správně

byla menší míra jeho účasti, nebyl-li účasten plánování akce dříve, vyhodnocena

v rámci ukládání trestu.

Námitky obviněného J. L. koncentrující se ke zpochybnění úmyslu usmrtit jiného

směřovaly k jeho úsudku, že jednání mělo být právně kvalifikováno jako trestný

čin obecného ohrožení podle § 179 odst. 1 tr. zák. Měl za to, že právě pro

absenci úmyslu usmrtit jiného nelze jeho chování subsumovat ani pod pokus

trestného činu obecného ohrožení podle § 179 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.

zák., jak uváděl odvolací soud. Tvrdil, že nepřímý úmysl na jeho straně

nesměřoval ke vzniku poruchy, ale pouze ke vzniku ohrožení. Zdůrazňoval, že ze

žádného provedeného důkazu nelze dovodit jeho aktivní volní vztah ke vzniku

poruchy ve formě usmrcení jiného, což dokládal tím, že útočníci neútočili přímo

proti tělesné integritě poškozených, ale útočili na objekt, a že se nejednalo o

takový způsob útoku, který z obecného pohledu obvykle vede k usmrcení jiného.

Vyvozoval, že útočníci nejednali v úmyslu usmrtit jiného, ale pouze v úmyslu

ohrožovacím, když usmrcení osob v napadeném objektu se v době útoku nejevilo

jako možné či pravděpodobné. Vyjádřil přesvědčení, že pojem „vydat lidi v

nebezpečí smrti“ je třeba vykládat jako pojem, který je v porovnání s pokusem

vraždy nejen krytý jinou volní složkou úmyslu (ohrozit a porušit), ale na

pomyslné stupnici je taktéž více vzdálen od vzniku následku, resp. dává na

rozdíl od pokusu, jenž je cílen přesně k dokonání daného následku, možnost, že

k tomuto následku vůbec nedojde, neboť je zde pouze nebezpečí.

K uvedeným výhradám je třeba znovu opakovat, že závěru o naplnění eventuálního

úmyslu usmrtit jiného nebrání ani okolnost, že obvinění neútočili zápalnými

láhvemi přímo proti konkrétním osobám, ale primárně na dům, který obývaly.

Rozhodně je třeba odmítnout názor obviněného, že útočníci nejednali v úmyslu

usmrtit jiného, ale pouze v úmyslu ohrožovacím, jelikož usmrcení osob v

napadeném objektu se nejevilo jako možné či pravděpodobné. Dovolací soud již

vyložil a přiklonil se tak k úvahám odvolacího soudu, že obvinění naopak se

zřetelem na dobu a především povahu útoku – nikoliv jednou, ale třemi zápalnými

lahvemi na Romy obývaný menší dům, poněkud zanedbaného vzhledu, u něhož nebylo

možno očekávat vybavení jakýmikoliv protipožárními prvky – museli být nejméně

srozuměni s následkem v podobě usmrcení jeho obyvatel. Námitka, že se v době

útoku usmrcení nejevilo jako možné či pravděpodobné, nemůže obstát. K zabránění

takového následku obvinění přece nic nepodnikli, nestarali se o lidi, kteří v

domě byli, masivní útok provedli nečekaně a rychle, aby ztížili jakoukoliv

možnost účinné záchranné akce.

S ohledem na část námitek obviněných J. L. a též D. V. stranou pozornosti

dovolacího soudu nemohla zůstat ani otázka vzájemného vztahu trestných činů

vraždy podle § 219 tr. zák. a obecného ohrožení podle § 179 tr. zák.

Trestného činu obecného ohrožení podle § 179 odst. 1 tr. zák. se (mimo jiné)

dopustí, kdo úmyslně vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo

cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že způsobí požár nebo

povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně

nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného

jednání (obecné nebezpečí). Podle § 179 odst. 3 písm. a) tr. zák. se tohoto

trestného činu dopustí, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 úmyslně smrt.

Objektem trestného činu obecného ohrožení je zájem na ochraně života nebo

zdraví lidí anebo zájem na ochraně cizího majetku. Objektivní stránka je

představována mimo jiné i takovým jednáním pachatele, jež spočívá ve způsobení

obecného nebezpečí. Jde o trestný čin ohrožovací a z hlediska zavinění

pachatele o trestný čin úmyslný.

Obecné nebezpečí je takový stav, při němž nastává větší či menší

pravděpodobnost vzniku vážné poruchy, která pro svou povahu, rozsah a intenzitu

znamená nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví více osob nebo nebezpečí

škody velkého rozsahu (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 3/1963, 10/1965 Sb. rozh.

tr.). Vznik obecně nebezpečného jednání předpokládá jednak obecně nebezpečné

jednání pachatele příkladmo uvedené v odstavci 1, jednak následky, spočívající

v ohrožení chráněných zájmů v rozsahu a intenzitě vyžadované v odstavci 1.

Obecně nebezpečným následkem je vydání lidí (většího počtu) v nebezpečí smrti

nebo těžké újmy na zdraví nebo vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého

rozsahu. Vydáním lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví ve smyslu

znaků trestného činu obecného ohrožení se rozumí takové ohrožení nejméně sedmi

osob (k tomu rozhodnutí č. 39/1982 Sb. rozh. tr.).

Odvolací soud zcela případně vyloučil možnost vzniku škody velkého

rozsahu na cizím majetku, ale vyloučil také možnost, že obvinění úmyslně vydali

v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví alespoň sedm lidí. Akcentoval, že

pro takový případ musí být prokázána „povědomost“ pachatele o tom, že v

objektu, který napadá, například založením požáru, je v době útoku přítomno

minimálně sedm osob, což v konkrétním případě nebylo možno doložit. Podle

názoru odvolacího soudu z žádného opatřeného důkazu nelze zjistit, že by

obvinění, ať již v době příprav útoku či nejpozději bezprostředně před vhozením

zápalných lahví, „měli povědomost či dokonce věděli o tom, že dům je obýván

osmi osobami“. Vedle tohoto podle odvolacího soudu základního důvodu, proč

nebylo možné jednání obviněných kvalifikovat jako trestný čin obecného ohrožení

podle § 179 odst. 1 tr. zák., jen na okraj upozornil, že i kdyby bylo možné

hypoteticky jednání obviněných podřadit pod toto zákonné ustanovení, žádné

zlepšení jejich postavení by to nepřineslo, jelikož v odstavci 3 písm. a)

tohoto ustanovení, jehož znaky naplní, kdo způsobí činem uvedeným v odstavci 1

úmyslně smrt, je zcela shodná trestní sazba včetně možnosti uložit výjimečný

trest jako u trestného činu vraždy podle § 219 odst. 2 tr. zák., jímž byli

uznáni vinnými (strany 63, 64 rozsudku).

K úvahám odvolacího soudu lze podotknout, že se přece jen poněkud

neurčitě vymezil k otázce znalosti počtu osob v domě, který byl napaden útokem

obviněných. Zcela v souladu s výsledky dokazování vyloučil možnost, že by

obvinění, a to bezvýjimečně, věděli o tom, že dům je obýván nejméně sedmi

osobami, čímž odmítl naplnění úmyslu přímého ve vztahu k tomuto zákonnému

znaku. Stejně přesvědčivě se ale nevypořádal s možností eventuálního úmyslu,

když nejasně hovoří o „povědomí“ obviněných o počtu osob. Do určité míry lze

souhlasit s výhradou obviněného J. L., že takový závěr soudu nevyznívá logicky

v konfrontaci s jeho zjištěním, že předmětnou akci plánoval několik měsíců, že

místní poměry dobře znal a že věděl, že předmětný dům je obýván početnou

romskou rodinou. Ani tato neujasněnost ale nemůže mít žádný vliv na správnost

právního posouzení skutku obviněných.

Podle dovolacího soudu ale v konkrétní situaci nepřichází v úvahu

právní posouzení jednání obviněných jen jako trestného činu obecného ohrožení

podle § 179 tr. zák. za žádných okolností.

V daných souvislostech se i vzhledem k výše řečenému nutno zastavit u

otázky vztahu mezi trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 tr. zák. a

trestným činem obecného ohrožení podle § 179 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák.

Dřívější praxe soudů byla založena na právním názoru, že jestliže pachatel

úmyslně vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví v úmyslu usmrtit

jiného, tedy úmyslně vyvolá obecné nebezpečí za okolnosti podmiňující použití

vyšší trestní sazby podle § 179 odst. 3 písm. a) tr. zák. zaviněné úmyslně,

dopustí se trestného činu obecného ohrožení podle § 179 odst. 1, odst. 3 písm.

a) tr. zák., a nikoli trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák. Na vzájemný

vztah těchto trestných činů bylo nahlíženo tak, že trestný čin obecného

ohrožení podle 179 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. je vůči trestnému činu

vraždy podle § 219 tr. zák. ve vztahu speciality, a jednočinný souběh uvedených

trestných činů je tedy vyloučen. Tento závěr byl podporován především úvahou,

že trestní sazba uvedená v ustanovení § 179 odst. 3 tr. zák. je přísnější než

trestní sazba stanovená na trestný čin vraždy, a že tedy trestný čin obecného

ohrožení podle § 179 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. je v případě úmyslného

usmrcení jiného ve vztahu speciality vůči trestnému činu vraždy podle § 219 tr.

zák. (k tomu rozhodnutí č. 43/1974 Sb. rozh. tr., přiměřeně také č. 44/1984 Sb.

rozh. tr.).

Tato rozhodnutí byla ovšem uveřejněna za jiných společenských poměrů a za

odlišné pozitivně právní úpravy, v době, kdy pachatele trestného činu obecného

ohrožení podle § 179 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. bylo možné potrestat

trestem odnětí svobody na dvanáct až patnáct let nebo trestem smrti, zatímco

pachatele trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák., aniž by existovala jeho

kvalifikovaná skutková podstata, trestem odnětí svobody na deset až patnáct let

nebo trestem smrti. Pachatele trestného činu obecného ohrožení podle § 179

odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. účinného v době spáchání činu bylo možné

potrestat trestem odnětí svobody na dvanáct až patnáct let nebo výjimečným

trestem a zcela shodně je stanovena sankce i pro pachatele trestného činu

vraždy podle § 219 odst. 2 tr. zák. Výše uvedenému právnímu závěru nelze ani

nyní oponovat, jde-li o vztah mezi trestným činem obecného ohrožení podle § 179

odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. a trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1

tr. zák. Významná je ale skutečnost, že kvalifikovaná skutková podstata

trestného činu vraždy podle § 219 odst. 2 tr. zák. v alternativách uvedených

pod písmeny a), b), e) a konečně i g) obsahuje takové okolnosti

charakterizující následek, způsob provedení činu a jeho pohnutku, že nebyl-li

by skutek posouzen právě podle tohoto ustanovení a byl by kvalifikován jen

podle § 179 odst. 3 písm. a) tr. zák. (pro jehož naplnění postačí, aby úmysl

pachatele obecně nebezpečného jednání směřoval k usmrcení i jen jedné osoby),

nebyla by důsledně vystihnuta jeho podstata. Ještě významněji se rozdíl mezi

těmito trestnými činy zjevuje v úpravě obsažené v trestním zákoníku, který

svoji prioritu v podobě ochrany života vyjádřil u zločinu vraždy podle § 140

odst. 3 tr. zákoníku (srovnatelný s § 219 odst. 2 tr. zák.) rozmezím trestní

sazby odnětí svobody na patnáct až dvacet let nebo výjimečným trestem, zatímco

u zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 3 tr. zákoníku (obdoba § 179

odst. 3 tr. zák.) je stanovena trestní sazba odnětí svobody na dvanáct až

dvacet let a taktéž možnost uložení výjimečného trestu, z čehož vyplývá, že

trestní sazba zločinu vraždy podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku je přísnější než

trestní sazba § 272 odst. 3 tr. zákoníku a tím spíše se zužuje prostor pro

úvahy o specialitě tohoto ustanovení vůči ustanovení § 140 odst. 3 tr. zákoníku.

Jinými slovy dovolací soud tedy konstatuje, že jestliže pachatel úmyslně vydá

lidi v nebezpečí smrti a takovým činem úmyslně způsobí smrt, a to za současného

naplnění některé z okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby

uvedených v ustanovení § 219 odst. 2 písm. a) až h) tr. zák., není vyloučeno

posoudit jeho jednání jednak jako trestný čin obecného ohrožení podle § 179

odst. 1 tr. zák., a jednak jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2

tr. zák., protože jen tak bude přiléhavě vystihnuta skutečná povaha a závažnost

jeho činu. Tento právní závěr není vyloučen ani vzájemných vztahem obou

zmiňovaných ustanovení, poněvadž zájmy, jimž poskytují ochranu, nejsou zcela

identické. Pro úplnost je třeba dodat, že uvedený právní názor se v konkrétní

věci již prosadit nemůže, jelikož tomu brání zákaz reformationis in peius.

Názor obviněného J. L., že skutek měl být posouzen pro absenci úmyslu usmrtit

pouze jako trestný čin obecného ohrožení podle § 179 odst. 1 tr. zák., stejně

jako úvaha obviněného D. V., že by měl být (v případě, že mu bude prokázána

vina) posuzován „v intencích ustanovení § 224 a 179 tr. zák.“, jsou i proto

nesprávné.

Ačkoliv námitky obviněných explicitně nesměřovaly proti naplnění znaků

kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy, jež jsou uvedeny v odst.

2 pod písmeny a), b), e) a g) tr. zák., je třeba i jim, byť ve stručnosti,

věnovat pozornost. Odvolací soud správně upozornil, že ve vztahu k okolnostem

podmiňujícím použití vyšší trestní sazby platí z hlediska zavinění zásada

vyjádřená v ustanovení § 6 tr. zák., podle níž se k okolnosti, která podmiňuje

použití vyšší trestní sazby, přihlédne a) jde-li o těžší následek, i tehdy,

zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že tento zákon vyžaduje

i zde zavinění úmyslné, b) jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní

pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět

měl a mohl, vyjímaje případy, kdy tento zákon vyžaduje, aby o ní pachatel

věděl.

Jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby byla v posuzovaném

případě označena okolnost, že čin byl spáchán na více osobách, zvlášť surovým a

trýznivým způsobem, na osobách mladších než patnáct let a na jiném pro

příslušnost k etnické skupině. Soud druhého stupně v odůvodnění napadeného

rozsudku (strana 60) přesvědčivě vysvětlil, jakými úvahami byl veden, pokud

shledal rozsudek soudu prvního stupně správným, byla-li užita okolnost

podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve spáchání činu na více

osobách, na osobách mladších než patnáct let, a dovolací soud na odůvodnění

jeho rozhodnutí odkazuje. Žádné výhrady nelze mít ani proti závěrům, jimiž

odvolací soud zdůvodnil existenci zákonného znaku spojeného se spácháním činu

„trýznivým způsobem“; správně akcentoval závěry znaleckého posudku z oboru

zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. I. D., Ph.D., podle nichž jsou

popáleniny chápány jako jedny z nejvíce bolestivých zranění a že nezletilá

poškozená byla vystavena bolestem na hranici snesitelnosti, které trvaly

poměrně dlouhou dobu. Totéž ale nelze konstatovat též ve vztahu ke znaku

spočívajícímu v tom, že čin byl spáchán „zvlášť surovým způsobem“. Spácháním

trestného činu vraždy zvlášť surovým způsobem se rozumí vražedný útok s

extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u

většiny trestných činů tohoto druhu, když je třeba přihlédnout k tomu, že

spáchání trestného činu vraždy v sobě nutně obsahuje určité prvky surovosti.

Podle praxe soudů to typicky bude takový způsob útoku, který je spojen s

ubíjením oběti a nápadnější devastací jejího těla (k tomu např. rozhodnutí č.

58/1954, 1/1993 Sb. rozh. tr.). Tento znak představuje především okolnosti,

které charakterizují použité násilí z hlediska vnějšího, zatímco znak „zvlášť

trýznivý způsob“ představuje okolnosti spíše subjektivní povahy

charakterizující prožitky poškozeného, přičemž oba tyto znaky mohou, ale nemusí

být naplněny současně. Jinými slovy, že byl čin spáchán zvlášť trýznivým

způsobem, ještě samo o sobě neznamená, že byl spáchán také zvlášť surovým

způsobem. Ani jeden ze soudů nevyložil, proč byl útok obviněných spočívající ve

vhození zápalných lahví pokládán za čin provedený zvlášť surovým způsobem, a

stěží lze dát na takto položenou otázku uspokojivou odpověď. Je ale zjevné, že

ani tento nedostatek se správnosti právního posouzení skutku, a to i podle §

219 odst. 2 písm. b) tr. zák. (zvlášť trýznivý způsob je nepochybně dán), nijak

relevantně nemůže dotknout.

Velmi podrobně se soud druhého stupně věnoval též otázce spojené se spácháním

činu na jiném pro příslušnost k etnické skupině (strany 60, 61 rozsudku) a ani

zde dovolací soud v podstatě již nemůže jeho závěry nijak významně doplnit.

Pouze dodává, že pro naplnění této zvlášť přitěžující okolnosti z hlediska

zavinění postačí, že obviněný zná skutkové okolnosti, ze kterých vyvozuje, že

jeho útok směřuje proti jinému právě pro jeho příslušnost k etnické skupině, v

tomto případě konkrétně proti Romům. Soudy správně zjišťovaly a zjistily, že

prvotním impulsem k útoku obviněných na napadený dům bylo jejich přesvědčení,

že dům je obýván Romy, vůči nimž měli nepřátelské postoje. Obvinění jednali z

této pohnutky v přímém úmyslu, což ale nevylučuje, aby následek, resp. účinek

(smrt člověka) byl či mohl být způsoben v eventuálním úmyslu, když s možností

způsobení tohoto následku obvinění mohli být jen srozuměni, jak uzavřel

odvolací soud.

Odvolací soud rovněž správně uvedl, že všechny z vyjmenovaných okolností

podmiňujících použití vyšší trestní sazby jsou natolik závažné, že podstatně

zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, čímž je splněn i

materiální předpoklad pro jejich aplikaci obsažený v ustanovení § 88 odst. 1

tr. zák. Žádných výhrad nelze mít ani proti jeho úvahám o časové působnosti

trestního zákona; závěr, že z hlediska posuzování trestnosti činu je

příznivější jeho posouzení podle zákona účinného v době jeho spáchání, a

nikoliv zákon pozdější – tedy zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění

pozdějších předpisů, je zcela správný.

K nesprávnému hmotně právnímu posouzení ve vztahu k výroku o trestu

Obviněný V. C. dále vytýkal, že nebyly splněny zákonné podmínky pro aplikaci

ustanovení § 29 odst. 1 tr. zák. a tedy uložení výjimečného trestu odnětí

svobody. Ani s touto částí dovolacích výhrad obviněného nelze souhlasit.

Podle § 29 odst. 1 tr. zák. se výjimečným trestem rozumí jednak trest odnětí

svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, jednak trest odnětí svobody na

doživotí. Výjimečný trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, o

který se v tomto případě jedná, může soud uložit pouze za trestný čin, u něhož

to zákon ve zvláštní části dovoluje (§ 29 odst. 1 věta druhá tr. zák.), a pouze

tehdy, jestliže stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je velmi

vysoký nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena (§ 29 odst. 2 tr.

zák.). Pro uložení tohoto výjimečného trestu postačí splnění alespoň jedné z

alternativně stanovených podmínek.

Především není pochyb o tom, že obviněným bylo možno uložit výjimečný

trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, poněvadž pachatele

trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), e), g) tr.

zák. lze podle § 219 odst. 2 tr. zák. potrestat odnětím svobody na dvanáct až

patnáct let nebo výjimečným trestem. Námitky, jež byly uplatněny v dovolání

obviněného V. C., jsou v podstatě shodné s těmi, jež byly obsaženy i v jeho

odvolání, a odvolací soud se s nimi náležitě vypořádal a přesvědčivě odůvodnil

uložení výjimečného trestu odkazem na alternativu, že stupeň nebezpečnosti

spáchaného trestného činu pro společnost je velmi vysoký.

Odvolací soud zevrubně vyložil, jakými úvahami byl veden, když shledal, že

jednání obviněných dosahuje jak z hlediska typové, tak konkrétní nebezpečnosti

pro společnost velmi vysokého stupně. Za nejzávažnější moment, který výrazně

zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, označil jeho pohnutku.

Připomněl, že výsledky dokazování bylo zjištěno, že obvinění dlouhodobě tíhnou

k ideologii pravicového extremismu a neonacismu, mají výrazně kritický vztah k

jiným etnikům. Jediným motivem útoku na obyvatele domu, jež obvinění osobně

vůbec neznali, nikdy se s nimi nedostali do kontaktu či konfliktu, byla

skutečnost, že poškození přináleželi k odlišnému, v tomto případě romskému

etniku. Odvolací soud akcentoval, že stát nemůže zůstat lhostejný a být

liberální vůči trestným činům, u nichž je pohnutkou etnická odlišnost

napadených, a nebezpečí takových útoků je třeba čelit a zabránit jim všemi

dostupnými prostředky. Kritérium velmi vysokého stupně nebezpečnosti činu pro

společnost je podle odvolacího soudu splněno i se zřetelem na okolnost, že

obvinění svým jednáním naplnili více okolností podmiňujících použití vyšší

trestní sazby, a stranou jeho pozornosti nemohl zůstat ani následek jejich

činu. V této souvislosti připomněl, že v příčinné souvislosti s jednáním

obviněných utrpěla nezletilá poškozená zranění takového charakteru, která

zásadním způsobem snižují do budoucna kvalitu jejího života. Jedná se jednak o

dalekosáhlé následky na fyzickém zdraví poškozené, ale přehlédnout nelze ani

následky na jejím psychickém zdraví a také následky, které lze důvodně očekávat

do budoucna v souvislosti s tím, jak si nezletilá s rozvojem svých rozumových

schopností bude stále více uvědomovat své postižení znamenající v konečném

důsledku poměrně výraznou odlišnost (především fyzickou) od ostatní populace.

Tyto zásadní momenty vedly k nutnosti uložit všem obviněným výjimečné tresty

odnětí svobody. Jde-li o obviněného V. C., zjištěná „jistá vyšší míra

sebereflexe a kritičnosti vůči vlastnímu jednání“, jakož i skutečnost, že on

sám objekt nevytipoval a nepodílel se na plánování akce stejně aktivně jako

zbývající obvinění, byly toliko důvodem pro uložení mírnějšího výjimečného

trestu, než tomu bylo u obviněných D. V. a J. L. (strany 67, 68 napadeného

rozsudku, též strana 68 rozsudku soudu prvního stupně).

Nejvyšší soud argumenty odvolacího soudu zcela sdílí. Z povahy věci plyne, že

na velmi vysoký stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost lze usuzovat

především ze souhrnu objektivních okolností (zejména z významu konkrétního

dotčeného zájmu chráněného zákonem, ze způsobu provedení činu a jeho následků,

z okolností jeho spáchání) a ze subjektivní stránky (zejména z formy a míry

zavinění pachatele, jeho pohnutky). Na tyto potřebné aspekty odvolací soud

svoji pozornost soustředil a výstižně poukázal právě na ty okolnosti, které

byly pro hodnocení stupně nebezpečnosti činu obviněného pro společnost

rozhodující a které opodstatňují hodnocení, že okolnosti případu se natolik

vymykají obdobným případům trestných činů vraždy, že podstatným způsobem

zvyšují stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost na velmi vysoký.

Odvolací soud měl na zřeteli, že již samotný okruh skutkových podstat, které

dovolují uložení výjimečného trestu, je stanoven tak, že je lze označit za

trestné činy, jejichž typová společenská nebezpečnost (resp. společenská

škodlivost) dosahuje vysokého stupně. Uložení výjimečného trestu jako přísnější

alternativy ke kratšímu trestu odnětí svobody do patnácti let proto má oporu ve

velmi vysokém stupni společenské nebezpečnosti pouze tehdy, jedná-li s ohledem

na všechny rozhodné okolnosti určující tento stupeň o podstatně závažnější

případ naplnění příslušné skutkové podstaty, než jaký postačuje pro uložení

alternativního trestu odnětí svobody do patnácti let. Odvolací soud správně

připomněl nejen fakt, že obviněný (stejně jako zbývající spoluobvinění) naplnil

znaky hned několika zvlášť přitěžujících okolností, přičemž tou zvlášť

přitěžující okolností, která činí konkrétní nebezpečnost činu všech obviněných

velmi vysokou (a nikoliv jen vysokou) je právě pohnutka. Obvinění záměrně

zaútočili na obydlený objekt jen proto, že jej obývali Romové, jež osobně

neznali, nikdy je neviděli, nic o nich nevěděli, neměli s nimi žádný konflikt,

a to jen a právě proto, že jsou Romové, tedy občané jiné etnické skupiny. Vůči

takovým útokům hrubě kolidujícím s principy demokratické společnosti a státu

založeného na ochraně lidských práv (čl. 1, čl. 3 a čl. 24 Listiny) stát nemůže

zůstat lhostejný či benevolentní, musí dát zřetelně najevo svůj odpor vůči nim

a musí využít všech dostupných prostředků, jak jim čelit. Zavrženíhodnost a z

ní plynoucí velmi vysoký stupeň společenské škodlivosti takových činů musí

nalézt svého odrazu ve výměře trestu. V konkrétním případě nelze pominout ani

způsob provedení činu, zákeřný a zbabělý žhářský útok na dům v noční dobu,

který zničil „domov“ napadené rodiny nejen v materiálním, ale i ideálním smyslu

tohoto slova, neodčinitelný následek na zdraví a budoucnosti poškozené

nezletilé, ale zprostředkovaně i celé její rodiny, zejména její matky, na níž

je silně závislá a na její pomoc a péči odkázaná. Podmínky ustanovení § 29

odst. 1 tr. zák. pro uložení výjimečného trestu, byť v posuzovaném případě

nedošlo k usmrcení žádné osoby a čin zůstal ve stadiu ukončeného pokusu, tak

byly u všech obviněných splněny.

Pakliže byl obviněnému V. C. uložen výjimečný trest odnětí svobody, stalo se

tak za splnění všech zákonných předpokladů uvedených v ustanovení § 29 odst. 1

tr. zák. Není na dovolacím soudu, aby také posuzoval, zda a do jaké míry je

trest odnětí svobody ve výměře dvaceti let proporcionální ve vztahu k

výjimečným trestům uloženým zbývajícím obviněným, jelikož pochybení spočívající

v nesprávné výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií

uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného

přísného trestu nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh.

tr.). K již učiněným úvahám soudů lze jen dodat, že obviněný V. C. mohl

kdykoliv společnost spoluobviněných, pokud by s jejich záměrem nesouhlasil,

opustit, což ale neučinil a naopak se do již naplánované akce i po získání

informací, které ji dostatečně charakterizovaly jak co do vlastního předmětu

útoku i způsobu provedení, aktivně zapojil. Pakliže obviněný vytkl, že ačkoliv

odvolací soud modifikoval zavinění z úmyslu přímého na úmysl eventuální,

nenalezla tato změna žádného odrazu ve výroku o trestu, nelze než poznamenat,

že forma zavinění je jen jednou z okolností, již soud vezme při stanovení druhu

trestu a jeho výměry na zřetel. Z toho vyplývá, že taková změna nemusí vést ke

změně ve výroku o trestu. Že v posuzovaném případě byly z hlediska úvah o druhu

trestu a jeho výměře významné také další okolnosti, dal odvolací soud jasně

najevo a jeho stanovisku odpovídá závěr, jímž vyjádřil, že mírnější již soudem

prvního stupně uložený výjimečný trest odnětí svobody je v případě obviněného

V. C. trestem přiměřeným.

Dovolacímu soudu nepřísluší také hodnotit a komentovat, zda a do jaké míry

výměru trestu „neblaze ovlivnila média“, jak uvádí obviněný V. C., jelikož pro

potvrzení takové domněnky nemá žádné relevantní podklady. Obdobně nelze validně

komentovat ani tvrzení obviněného D. V., že se soudy uchýlily mimo jiné i ke

zcela neadekvátním trestům pod tlakem médií, politiků a veřejnosti a že na

základě společenské objednávky rozhodovaly tzv. exemplárně. Jak již bylo

ostatně řečeno v jiných souvislostech, platí presumpce, že soudce oplývá

dostatečnými osobnostními kvalitami (jinak by nebyl soudcem jmenován),

garantujícími jeho schopnost rozhodnout věc nezávisle a nestranně, tedy i

nezávisle na event. názoru vysloveném ve veřejném prostoru (k tomu přiměřeně

nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10).

Nevěcné je i srovnání s jinými údajně obdobnými případy, na něž upozornil

obviněný D. V. k demonstraci svého přesvědčení o porušení principů rovnosti a

práva na spravedlivý proces jak v rámci nesprávného právního posouzení věci,

tak zcela neadekvátních trestů. Odkazoval-li kupř. na tzv. „kauzu B.“, jež byla

projednávána u Krajského soudu v Ostravě (jako soudu pro mládež) pod sp. zn. 49

Tm 2/2010, je jasné, že skutkově se jednalo o zcela odlišný případ, lišící se

způsobem provedení činu (mladistvý vhodil do okna sousedícího domku jednu

zápalnou lahev, která se nerozbila, takže k žádnému škodlivému následku

nedošlo) a především též pohnutkou (sousedské spory), který byl posouzen jako

pokus provinění obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 alinea první, odst. 3

písm. a) tr. zákoníku. Obdobně není případná k doložení nepřiměřenosti

uložených trestů ani argumentace jiným případem projednávaným týmž odvolacím

soudem, jehož podstatou bylo podle obviněného uzavření dvou „bílých“ bezdomovců

Romem v garáži, jejíž dveře zajistil tak, aby nebylo úniku, přičemž k uhoření

osob nedošlo jen proto, že měli u sebe mobil a dovolali se pomoci, za což byl

pachateli uložen trest odnětí svobody ve výměře 15 let. I v tomto případě je

zjevné, že společenská škodlivost tohoto činu je zásadně odlišná a liší se

právě zákeřností útoku a především jeho pohnutkou (ta se nevyčerpává pouze tím,

že jde o útok Roma proti tzv. bílým a naopak, ale především tím, jakou

konkrétní ideou je veden a co takový útok skutečně představuje).

Konečně zcela neopodstatněná je výtka obviněného D. V., že ačkoliv ve vztahu k

dřívějším odsouzení bylo rozhodnuto o jeho osvědčení, odvolací soud jej označil

za osobu s kriminální kariérou a se sklonem k páchání trestné činnosti, což je

obecná přitěžující okolnost podle § 34 písm. l) tr. zák. Odvolací soud totiž

takový závěr neučinil; konstatoval naopak, že s ohledem na osvědčení nelze k

předchozímu odsouzení obviněného přihlížet jako k obecné přitěžující okolnosti

ve smyslu § 34 písm. l) tr. zák., ale vzal tuto okolnost v úvahu s tím, že je

zjevné, že měl již v dřívější době sklon k páchání trestné činnosti (strana 68

rozsudku). Proti takovému závěru nelze nic namítat. Odvolací soud předchozí

odsouzení obviněného, ve vztahu k němuž se na něj hledí, jako by nebyl

odsouzen, skutečně správně nehodnotil jako přitěžující okolnost podle § 34

písm. l) tr. zák., ale nic mu nebránilo v tom, aby z takového zjištění vyvodil

odpovídající závěry o postojích obviněného k hodnotám chráněným trestním

zákonem a jeho případných sklonech k páchání trestné činnosti, což není totéž

jako přitěžující okolnost záležející v tom, že obviněný byl již pro trestný čin

odsouzen. Takový úsudek není totožný se závěrem o recidivě, z hlediska úvah o

druhu a výměře trestu má jiný význam po obsahové a věcné stránce (srov.

přiměřeně rozhodnutí č. 40/1981, 6/1975 Sb. rozh. tr.).

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. – obviněný I. M.

Obviněný I. M. v této souvislosti uplatnil také důvod dovolání uvedený

v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat,

jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští,

nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním

zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný I. M. se prostřednictvím

tohoto dovolacího důvodu domáhal aplikace ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. o

mimořádném snížení trestu odnětí svobody.

Dovolací soud již výše vyložil, že byl-li obviněnému I. M. uložen výjimečný

trest odnětí svobody ve výměře dvaceti let, nebyl mu uložen takový druh trestu,

který zákon nepřipouští. V posuzovaném případě však nelze ani dovodit, že mu

byl trest uložen mimo trestní sazbu stanovenou trestným zákonem za trestný čin,

jímž byl uznán vinným. Podle stávající převažující praxe dovolacího soudu

zatímco nesprávné použití ustanovení § 40 tr. zák. při výměře trestu odnětí

svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. h) tr. ř. naplnit může (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 7 Tdo

850/2004 aj.), nepoužití tohoto ustanovení a uložení trestu odnětí svobody v

rámci zákonné trestní sazby, a nikoliv pod dolní hranici trestní sazby

stanovené trestním zákonem, citovaný dovolací důvod založit nemůže (k tomu

např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, ze

dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002, ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 3 Tdo

920/2002, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 264/2003, ze dne 6. 5. 2003, sp.

zn. 5 Tdo 396/2003, ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 11 Tdo 1215/2003 aj.). Z

těchto závěrů plyne, že námitku spočívající v tvrzení, že nesprávně nebylo při

ukládání trestu aplikováno ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném

snížení trestu odnětí svobody, nelze relevantně namítnout ve smyslu důvodů

dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř.

I přes uvedené je ale na místě uvést, že v konkrétním případě je z odůvodnění

dovolání v části vztahující se k výroku o trestu navíc zřejmé, že námitka proti

nepoužití § 40 odst. 1 tr. zák. byla založena na výhradách, které zjevně není

možné přijmout.

Jmenovaný obviněný s odkazem na tento dovolací důvod vytýkal, že soudy

při ukládání trestu pochybily, nedocenily princip individualizace trestu a

uložily mu nepřiměřeně přísný trest. Za správné považoval, aby mu byl uložen

trest odnětí svobody při aplikaci ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném

snížení trestu odnětí svobody.

Podle § 40 odst. 1 tr. zák. má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo

vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody

tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu

trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody

pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.