3 Tdo 394/2025

3 Tdo 394/2025-306

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný Z. R. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 3 To 505/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 7 T 22/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného Z. R. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 10. 10. 2024, sp. zn. 7 T 22/2024, byl Z. R. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v době od 1. 12. 2023 do 5. 12. 2023 v místě svého bydliště ve XY, okres XY, případně na jiných místech, v úmyslu získat majetkový prospěch, v souvislosti s likvidací pojistné události, evidované pojišťovnou Generali Česká pojišťovna a.s., IČO: 45272956, pod číslem 8872802, k níž došlo dne 22. 11. 2023 v 17:10 hodin na silnici číslo XY, v km 59,05, v katastru města XY, okres XY, tím, že se osobní automobil tovární značky Volkswagen Golf, RZ: XY, ve vlastnictví D. Š., nar. XY (družky Z. R.), pojištěný u jmenované pojišťovny na základě pojistné smlouvy číslo 4987922203, střetl s koněm ve vlastnictví R. S., nar. XY, který unikl z ohrady a vběhl do vozovky, čímž byla na osobním automobilu způsobena škoda ve výši 56.500 Kč, Z. R. zamlčel před pojišťovnou Generali Česká pojišťovna a.s., že dne 1. 12. 2023 v době od 17:25 hodin do 17:40 hodin na čerpací stanici Orlen, na adrese XY, XY, okres XY, přijal od R. S. v hotovosti částku 45.000 Kč jako náhradu škody způsobené na vozidlu Volkswagen Golf, přičemž před R. S. vystupoval jako vlastník vozidla a tvrdil mu, že vozidlo není pojištěno pro případ střetu se zvířetem, přestože věděl, že pojišťovna vyplatí jeho družce D. Š. pojistné plnění, neboť dne 23. 11. 2023 sám nahlásil pojišťovně popsanou škodní událost a dne 27. 11. 2023 okolo 10:15 hodin byl přítomen prohlídce vozidla mobilním technikem pojišťovny, načež dne 5. 12. 2023 pojišťovna, s přihlédnutím ke sjednané spoluúčasti ve výši 5.000 Kč, vyplatila D. Š. pojistné plnění v částce 51.500 Kč, a takto Z. R. způsobil společnosti Generali Česká pojišťovna a.s., IČO: 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1 – Nové Město, škodu ve výši nejméně 45.000 Kč.

2. Za tento přečin a za sbíhající se přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 22. 8. 2024, č. j. 7 T 62/2024-1408, doručeným mu dne 30. 9. 2024, byl obviněný odsouzen podle § 210 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2, § 62 odst. 1 tr. zákoníku a § 63 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 (tři sta) hodin.

3. Podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Prachaticích ze dne 22. 8. 2024, č. j. 7 T 62/2024-1408, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Generali Česká pojišťovna a.s., IČO: 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1 – Nové Město, částku 45.000 Kč.

5. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. S., nar. XY, bytem XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 10. 10. 2024, sp. zn. 7 T 22/2024, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků odsuzujícího rozsudku.

7. O odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 3 To 505/2024, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

8. Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 3 To 505/2024, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání (č. l. 266–268 spisu), v rámci něhož odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

9. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil variantu zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Namítá, že k prokázání jeho viny zcela chybí přesvědčivé usvědčující důkazy. Uvádí, že na benzínové stanici Orlen od poškozeného R. S. nikdy nepřevzal částku 45.000 Kč, ale toliko částku 5.000 Kč představující kompenzaci částky ve výši spoluúčasti na dopravní nehodě, kterou v rámci likvidace pojistné události pojišťovna nehradí, a tuto částku následně předal své družce D. Š. jakožto majitelce poškozeného vozidla. O této skutečnosti vypovídal jeho bratr J. N., který s ním na benzínovou stanici jel a po dobu jeho jednání s poškozeným zůstal seděl v autě. Uvedené skutečnosti potvrdila ve své výpovědi rovněž jeho přítelkyně D. Š., která vypověděla, že dovolatel jí říkal, že se má s poškozeným sejít a poškozený mu má dát 5.000 Kč za spoluúčast, když následně jí tuto částku skutečně předal s tím, že u toho byl i jeho bratr. Obviněný má za to, že tyto osoby vypovídaly nezávisle na sobě, a nelze tak jejich výpovědi považovat za nevěrohodné a účelové. Oproti tomu tvrzení poškozeného R. S. zůstalo zcela osamoceno a nebylo podpořeno žádným důkazem, poněvadž svědek J. Š., který s ním byl na benzínové stanici, nebyl u předání peněz a o tom, kolik peněz poškozený dovolateli předal se dozvěděl přímo od poškozeného, až když přišel zpět k autu. Svědek J. Š. neviděl hodnotu bankovek, které poškozený předával, ani neuvedl přesný počet předaných bankovek. Podle obviněného je při existenci dvou variant skutkového děje nutno se přiklonit k té variantě, která je pro obžalovaného příznivější, tedy, že předal toliko částku 5.000 Kč. Podle obviněného je navíc logické a zcela běžné, že škůdce hradí poškozenému spoluúčast na dopravní nehodě, protože tu nikdy nehradí pojišťovna. Rozhodně nelze skutková zjištění opřít o domněnky soudu o výši předané částky, ale je třeba vycházet z provedených důkazů, přičemž určujícím kritériem pravdivosti tvrzení by neměla být skutečnost, že poškozený R. S. podal na dovolatele trestní oznámení.

10. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a

nesprávné právní posouzení věci, obviněný namítl, že celá věc se měla řídit ustanoveními občanského zákoníku, podle nichž se řídí regresivní nárok pojišťovny. Poukázal na ustanovení § 2820 občanského zákoníku, které říká, že pojišťovna má právo vymáhat po škůdci svou pohledávku s příslušenstvím až do výše plnění, které vyplatila oprávněné osobě. Pojišťovna byla povinna na základě pojistné smlouvy uzavřené s D. Š. jakožto majitelkou vozidla jí vyplatit celé pojistné plnění z jí nezaviněné dopravní nehody z titulu havarijního pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla a doplňkového připojištění střetu se zvířetem, kde byl sjednán limit pojistného plnění na 100.000 Kč, a po výplatě tohoto pojistného plnění pak v rámci zákonného regresního oprávnění zakotveného v ustanovení § 2820 občanského zákoníku měla pojišťovna právo vymáhat po škůdci, tj. R.

S. svou pohledávku s příslušenstvím až do výše plnění, které D. Š. vyplatila. Podle výpovědi R. S. a dopisu pojišťovny mu adresovanému a označenému jako „Uplatnění práva na náhradu škody“ ze dne 20. 12. 2023 tak pojišťovna i postupovala. Nárok pojišťovny byl tedy zcela uspokojen regresním způsobem od R. S. To znamená, že pojišťovně Generali Česká pojišťovna a.s. žádná majetková škoda v důsledku převzetí částky 5.000 Kč či údajně částky 45.000 Kč od R. S. nevznikla. Žádný právní předpis přitom nestanoví, že by se měla pojišťovna, která vyplatí pojistné plnění, uspokojovat regresním způsobem od jiné osoby než od škůdce, který způsobil pojistnou událost.

Tudíž jakékoli plnění škůdce poškozenému nad rámec pojistného plnění, které obdržel či obdrží poškozený či pojištěný od své pojišťovny, s níž má uzavřenu pojistnou smlouvu, z titulu výplaty pojistného plnění, nelze považovat za škodu způsobenou pojišťovně. Pokud by poškozený platil jak pojišťovně, tak D. Š., pak by jí vyplacená částka musela být posouzena jako bezdůvodné obohacení, které by měl právo vymáhat po ní v občanskoprávním řízení nazpět. V žádném případě by se ale nejednalo o náhradu škody v trestním řízení.

Poškozeným by zde byl R. S. a nikoli pojišťovna. Obviněný poukazuje na obsah dopisu adresovanému R. S. od pojišťovny, z něhož se podává, že pojišťovna si byla dobře vědoma svého práva na zaplacení regresní náhrady od R. S. coby škůdce a nikoli od někoho jiného. Proto nemůže být poškozenou v tomto řízení, když dobrovolně upustila od vymáhání této regresní náhrady od škůdce a místo tohoto svého nároku se domáhá zaplacení částky 45.000 Kč od dovolatele s odůvodněním, že jí byla z jeho strany tato částka zamlčena.

11. Podle obviněného se soudy obou stupňů mýlí, když tvrdí, že pojišťovna by částku 45.000 Kč D. Š. určitě neuhradila, pokud by jí byla známa skutečnost, že tato škoda již byla majitelem koně zaplacena. Takovýto názor soudů je v rozporu s obsahem pojistné smlouvy a zákonné konstrukce pojištění odpovědnosti, neboť pojišťovna musí vyplatit celé pojistné plnění poškozenému, pokud se nejedná o jednu z výluk pojištění. Dále uvedl, že ustanovení § 2933 občanského zákoníku upravující povinnost vlastníka zvířete nahradit zvířetem způsobenou škodu se v projednávané věci neuplatní, neboť v případě zvířetem vzniklé škody na vozidle je právní konstrukce jiná, neboť škodu nejprve nahradí poškozenému ve formě výplaty pojistného plnění pojišťovna a teprve po této výplatě pojistného plnění je škůdce povinen z titulu regresního plnění nahradit škodu pojišťovně. Přímé plnění ze strany škůdce poškozenému v tomto případě není. Jde o trojstranný vztah zahrnující i pojišťovnu, u níž je poškozené vozidlo pro tento druh škody pojištěno.

12. Jelikož podle obviněného nebyla pojišťovna Generali Česká pojišťovna a.s. v projednávané věci poškozenou a on se tedy vůči ní nemohl dopustit žádného protiprávního jednání, měl být zproštěn obžaloby v plném rozsahu podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Z tohoto důvodu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil ve všech výrocích a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

13. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 23. 4. 2025, sp. zn. 1 NZO 254/2025.

14. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, kdy podstatná část textu od druhé strany dovolání je doslovně shodná s textem předchozího odvolání. S námitkami obviněného se tak již soudy vypořádaly. Soud prvního stupně tak učinil v bodech 18. – 24. odůvodnění svého rozsudku, kde zcela vyčerpávajícím způsobem a s mimořádnou pečlivostí vysvětlil, jakými jednotlivými úvahami se řídil, pokud obhajobě dovolatele neuvěřil a předání částky 45.000 Kč svědkem S.

považoval za prokázané bez jakýchkoliv pochybností. V bodě 25. odůvodnění pak uvedl i to, že po úhradě škody svědkem S. by pojišťovna škodu nehradila a zamlčením této informace tak byla o uvedenou částku poškozena. Soud odvolací se s úvahami soudu prvního stupně ztotožnil, kdy k právnímu posouzení prohloubil a rozvinul shora uvedený závěr soudu prvního stupně svými úvahami v bodech 11. – 16. odůvodnění. S právním závěrem, že pokud škůdce (svědek S.) dne 1. 12. 2023 uhradil dovolateli škodu částkou 45.000 Kč, pak v této výši zanikla pohledávka, kterou by mohla pojišťovna vůči tomuto škůdci uplatnit jako pojistitel podle § 2820 odst. 1 občanského zákoníku, se ztotožnil i státní zástupce.

Zamlčení tohoto předchozího plnění od svědka S. tedy bylo ze strany dovolatele zamlčením podstatného údaje ve smyslu skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Poukázal na to, že tento právní názor obou soudů je v souladu s judikaturou, jak je patrno například z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2027/2015, či ze shodně znějícího textu v bodě 37. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2024, č. j. 23 Cdo 3633/2023-128: „Pro zákonnou cesi je rozhodující, zda plnění ze strany pojistitele časově předcházelo plnění ze strany škůdce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.

9. 1974, sp. zn. 1 Cz 97/74, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu, sv. IV, ročník 1974, s. 642).“ Dále státní zástupce uvedl, že dovolatel se nijak nepokusil argumentaci soudů vyvrátit a ani nijak nereagoval na úvahy, jimiž se s jeho odvolacími námitkami již vypořádal odvolací soud. Zejména se ani nepokusil vysvětlit, jak by podle § 2820 občanského zákoníku mohla na pojišťovnu přejít 5. 12. 2023 pohledávka již zaniklá dne 1. 12. 2023.

15. Pokud obviněný namítal nesprávná skutková zjištění, pak s ohledem na způsob, jakým své námitky prezentoval, se podle státního zástupce jeví, že celkový obsah dovolatelových námitek směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Státní zástupce podal podrobný výklad judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vztahující se k uvedené zásadě, jejíž závěrem je, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a být ani nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají samy zopakovat celé dokazování. Pokud tedy dovolatel obsahově poukazuje na zásadu in dubio pro reo, jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když soudy pochybnosti neměly, což logicky nenapadnutelným způsobem vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí.

16. Podle závěru státního zástupce tak konkrétní námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné. S ohledem na uvedené závěry proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

18. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 3 To 505/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

19. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

20. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu nalézacího, který jej uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

21. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

22. Je namístě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení, tedy takové, s nimiž se již na podkladě řádného opravného prostředku vypořádal jak soud prvního stupně, tak zejména soud odvolací.

23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

24. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

25. Námitku existence procesně nepoužitelných důkazů ani námitku tzv. opomenutých důkazů obviněný nevznáší. Zpochybnil však skutková zjištění týkající se výše částky předané mu poškozeným R. S. poukazujíc na obsah svědeckých výpovědí, kdy na jedné straně figurují výpovědi jeho družky D. Š. a jeho bratra J. N., kteří potvrzují jeho verzi o předání částky 5.000 Kč coby částky ve výši spoluúčasti pojištěnce, a na straně druhé výpovědi poškozeného R. S. a svědka J. Š., kteří uváděli částku 45.000 Kč.

26. V obecné rovině by bylo možno takto formulovanou námitku podřadit pod první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nicméně obviněný uvedenou námitku založil na tvrzení, že při existenci těchto dvou odlišných verzí skutkového děje, se měly soudy přiklonit k verzi pro něho příznivější. Uvedená námitka tak svým obsahem opravdu spíše odpovídá námitce porušení zásady in dubio pro reo. V judikatuře Nejvyššího soudu bylo mnohokrát poukazováno na to, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není samo o sobě způsobilé naplnit jakýkoli z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř.

27. Obecně lze uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.

Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady in dubio pro reo, či zásady volného hodnocení důkazů, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.

7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Tedy ani pouhé odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení zásady in dubio pro reo nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu až za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.

2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). V takovém případě by došlo k situaci, která by odpovídala právě tzv. zjevnému rozporu, tedy první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. O takový případ se v projednávané věci nejedná.

28. Obviněný v rámci své argumentace poukazuje na existenci dvou odlišných verzí skutkového děje, kdy má za to, že výpovědi jeho družky a bratra jsou zcela nezávislé a věrohodné, zatímco verzi poškozeného potvrzuje toliko osamocená výpověď svědka J. Š., který předávku peněz neviděl a neměl ani přehled o tom, kolik bankovek a v jaké nominální hodnotě bylo předáno. Obviněný tedy poukazuje na to, že svědek J. Š. nebyl předávce přítomen, ignoruje však skutečnost, že ani svědci D. Š. a J. N. nebyli předání hotovosti přítomni, a o výši částky byli rovněž pouze informováni (obviněným), byť svědkyni měla být tato částka podle její výpovědi obviněným předána.

Svědek J. N. přitom ve své výpovědi uvedl, že peníze mu obviněný neukazoval, resp. svědek nikdy nevypověděl, že by fyzicky předané peníze (bankovky) viděl. Svědek J. Š. vypověděl, že částku 50.000 Kč sice neviděl, resp. nebyl si jist, zda bankovky byly v této celkové sumě, viděl ale placení pětitisícovkami, které si v jeho přítomnosti svědek R. S. přepočítával, přičemž si byl jist, že svědek měl víc než jednu pětitisícovku, kdy rovněž viděl, jak svědek bankovky vyndal z bundy a po jedné je předával obviněnému, přičemž těchto „předání“ viděl tak sedm až osm.

29. Soud prvního stupně si byl vědom toho, že nejdůležitější otázkou pro dokazování bylo právě určení částky, která byla obviněnému předána svědkem R. S. V bodech 19. až 23. odůvodnění svého rozsudku podrobně a pečlivě rozvedl své úvahy, na jejichž podkladě dospěl k závěru, že verze událostí, jak byla prezentována obviněným, je zcela nevěrohodná, zatímco verze uváděná svědkem R. S. je věrohodná a odpovídá provedeným důkazům a zjištěným skutečnostem. Soud prvního stupně poukázal na časovou osu celé události, kdy nejdříve dne 22.

11. 2023 došlo k dopravní nehodě, kdy se srazilo vozidlo D. Š., v němž seděl obviněný a jeho bratr, svědek J. N., s koněm svědka R. S., hned následující den, tj. 23. 11. 2023, poté, co se informoval u svědkyně J. M., že vozidlo bylo pojištěno i na následky střetu se zvířetem, obviněný nahlásil na pojišťovnu pojistnou událost, přičemž v hlášení uvedl „vznik škody v důsledku střetu s koněm“, aby dne 25. 11. 2023 zaslal svědkovi R. S. SMS zprávu obsahující vyčíslení nákladů na opravu vozidla v celkové výši 47.484 Kč. O dva dny později, tj. 27.

11. 2023 se osobně účastnil prohlídky vozidla mobilním technikem pojišťovny, kde bylo zjištěno, že se jedná o totální škodu. Obviněný si byl prokazatelně vědom toho, že vozidlo bylo pojištěno pro případ střetu se zvířetem, nejpozději druhý den po nehodě, kdy nahlásil pojistnou událost na pojišťovnu s tím, že důvodem kolize byl střet s koněm. Svědka R. S. přitom opakovaně informoval o tom, že vozidlo nebylo pojištěno pro případ střetu se zvířetem a že opravu bude muset hradit sám, přičemž vystupoval z pozice majitele vozidla, kdy svědek s ním jako s majitelem vozidla jednal, což se podává i ze zajištěné mobilní komunikace.

Svědek nikdy nezpochybnil svou odpovědnost na nehodě, nebránil se uhrazení škody, pouze se domáhal jejího vyčíslení, tedy nějakého podkladu, který by stanovil částku pro vyrovnání, což rovněž potvrzuje zajištěná komunikace.

30. Soud prvního stupně neuvěřil obviněným prezentované verzi, že důvodem schůzky na benzínce bylo předání částky 5.000 Kč představující vyčíslení spoluúčasti pojištěného. Jednání obviněného něčemu takovému vůbec neodpovídalo. Přestože prokazatelně uplatnil nárok na pojišťovně, kontaktoval následně svědka R. S. a zaslal mu vyčíslení nákladů na opravu vozidla v částce 47.484 Kč. Spolu se svědkyní D. Š. dokonce vytvořil v podstatě fiktivní fakturu na opravu vozidla v této částce, a tuto svědkovi ukázal. Sám pak v hlavním líčení vypověděl, že po svědkovi chtěl to, co bylo na této faktuře, tedy částku 47.484 Kč. Prokazatelně se tak přitom stalo až poté, co nahlásil na pojišťovně pojistnou událost a proběhla prohlídka technikem pojišťovny. Verze svědka R. S., že si na schůzku na benzínce nachystal částku 50.000 Kč, ale nakonec předal jen 45.000 Kč, neboť obviněný neměl na vrácení rozdílu k požadované částce 47.484 Kč, se tak jeví jako věrohodná a logická, neboť svědek se domníval, že škoda činí 47.484 Kč. Nejvyšší soud podotýká, že je možno odkázat i na výpověď svědka J. Š., který si sice nebyl jist, zda se jednalo o částku ve výši 50.000 Kč, ale prokazatelně viděl svědka R. S. peníze přepočítávat, přičemž si byl jist, že se jednalo o pětitisícovky, resp. více než jednu, kdy viděl svědka předávat je po jedné obviněnému, přičemž těchto „předání“ zaznamenal odhadem sedm až osm. To by odpovídalo částce 35.000 až 40.000 Kč.

31. Soud prvního stupně neopomněl poukázat na rozpory ve výpovědích svědků D. Š. a J. N. Byť je dovolatel označuje za věrohodné a nezaujaté, soud prvního stupně výpovědi těchto svědků vyhodnotil zcela jinak. Svědkyně D. Š. ve své výpovědi u hlavního líčení verzi obviněného ani nepodpořila, neboť uvedla, že od svědka R. S. chtěli částku kolem 47.000 Kč za opravu, a teprve poté, co chtěl svědek vidět vozidlo a fakturu, vytvořili fiktivní fakturu, kdy rovněž tvrdila, že teprve poté se rozhodli zavolat na pojišťovnu. To však prokazatelně neodpovídá záznamům pojišťovny. Soud prvního stupně tedy neměl o verzi uváděné svědkem R. S., že obviněnému předal částku 45.000 Kč, žádné pochybnosti.

32. Odvolací soud se s těmito závěry zcela ztotožnil, kdy lze odkázat na bod 9. odůvodnění usnesení. S ohledem na časové souvislosti jednotlivých kroků obviněného neměl ani odvolací soud pochybnosti o tom, že svědek R. S. neměl až do obdržení dopisu od pojišťovny, tj. do dne 22. 12. 2023, jakékoli povědomí o tom, že vozidlo bylo pojištěno i pro případ střetu se zvířetem. Poukázal na to, že svědek po jeho obdržení okamžitě informoval obviněného, k jeho žádosti mu dopis zaslal a hrozil podáním trestního oznámení, k čemuž by neměl žádný důvod, pokud by obviněnému předal toliko částku 5.000 Kč představující náhradu spoluúčasti sjednaného pojištění.

33. Ve vztahu k obviněným namítané existenci zjevného nesouladu, a potažmo tedy i námitce porušení zásady in dubio pro reo, lze uzavřít, že přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná a nepravdivá, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný rozpor.

34. Dále obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

35. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

36. Pod uvedený dovolací důvod je možno podřadit námitku obviněného, v rámci níž namítá, že jeho jednání nebylo trestným činem, neboť pojišťovně žádná škoda nevznikla, kdy tato uplatnila regresivní nárok na škůdci, tj. svědkovi R. S. Pojišťovna není v projednávané věci poškozenou a není tak oprávněna domáhat se zaplacení částky 45.000 Kč na osobě odlišné od škůdce, tedy na dovolateli.

37. Uvedené námitce a argumentační konstrukci obviněného prezentované v dovolání nelze přisvědčit. Soud prvního stupně dospěl na podkladě provedeného dokazování k závěru, že obviněný měl od počátku úmysl nechat pojišťovnu pojistnou událost zaplatit a současně získat pojistné přímo od R. S., tedy škůdce z pojistné události. Soud prvního stupně vysvětlil, proč za poškozeného považuje pojišťovnu a nikoli svědka R. S. Obviněný zamlčel pojišťovně podstatný údaj v souvislosti s likvidací pojistné události, kterým bylo přijetí částky 45.000 Kč od R. S. jako osoby odpovědné za způsobenou škodu na vozidle, resp. škodu, kterou způsobil kůň v jeho vlastnictví (viz bod 25. odůvodnění rozsudku). Uvedl, že „kdyby tato skutečnost byla Generali České pojišťovně, a s. známá, nepochybně by částku 45 000 Kč na pojistném plnění D. Š. nevyplatila, neboť tato by škodu měla uhrazenou od původce škody, tedy od R. S.“. Podle obviněného je takový závěr v rozporu s obsahem pojistné smlouvy a zákonné konstrukce pojištění odpovědnosti, neboť se zjevně domnívá, že pojišťovna musí vyplatit pojistné plnění pojištěnému automaticky bez ohledu na jakékoli jeho kroky vůči škůdci. Taková úvaha je však nesprávná. Uplatnění nároku z titulu pojištění je zcela v dispozici pojištěného. Je zcela na jeho vůli, zda svůj nárok uplatní u pojišťovny či se rozhodně zhojit přímo u škůdce. Pojistitel (pojišťovna) bude plnit pouze v případě, že jsou splněny podmínky pro uplatnění nároku, tedy v první řadě zde musí prokazatelně existovat nárok samotný. Okamžikem poskytnutí plnění z pojištění pak automaticky vstupuje do postavení věřitele (poškozeného) vůči dlužníku (škůdci) v rozsahu jím poskytnutého plnění, které má s pojistnou událostí souvislost.

38. Ustanovení § 2933 občanského zákoníku uvádí, že způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník, ať již bylo pod jeho dohledem nebo pod dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil, anebo se zatoulalo nebo uprchlo. Osoba, které zvíře bylo svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá, nahradí škodu způsobenou zvířetem společně a nerozdílně s vlastníkem.

39. Jedná se o ustanovení zakotvují objektivní odpovědnost za újmu, při níž vzniká povinnost nahradit újmu bez ohledu na zavinění osoby k náhradě povinné a bez ohledu na to, zda tato osoba při chovu zvířete a dohledu nad ním porušila svou právní povinnost. To znamená, že svědek R. S. jako majitel koně, který utekl z ohrady a v důsledku kolize s osobním automobilem svědkyně D. Š. způsobil na tomto vozidle majetkovou škodu, měl objektivní povinnost k náhradě škody způsobené koněm v jeho vlastnictví. Pro takový případ existuje možnost pojištění odpovědnosti, které majiteli zvířete umožňuje takovou situaci řešit skrze pojišťovnu. Pojištění odpovědnosti totiž primárně kryje škody způsobené na majetku nebo zdraví třetích osob. V podstatě kryje finanční důsledky škod, které pojištěný (zde majitel zvířete) způsobí jiné osobě. Takovéto pojištění svědek R. S. uzavřeno neměl.

40. V rámci povinného ručení či havarijního pojištění osobních automobilů je možno sjednat pojištění pro případy střetu se zvěří, které kryje škody způsobené srážkou s divokou zvěří, jako jsou jeleni či divočáci, může však zahrnovat i střety se zvířaty mající majitele (pes, kůň, kráva apod.). V projednávané věci byl osobní automobil svědkyně D. Š. prokazatelně pojištěn pro případ srážky se zvěří (a zvířaty mající majitele) a v tomto rozsahu byla nahlášena pojistná událost. V případě srážky se zvířetem, které má majitele (např. pes, kráva), škodu hradí majitel zvířete, jak vysvětleno v odstavci výše, a pokud má sjednané pojištění odpovědnosti, resp. má-li jej sjednáno, bude plněno z tohoto jeho pojištění (samozřejmě v případě, že jej majitel zvířete u pojišťovny uplatní). V případě, že majitel zvířete pojištění odpovědnosti sjednané nemá, jako tomu bylo v projednávané věci, a bude-li nahlášena pojistná událost, tedy majitel vozidla uplatní svůj nárok vůči pojišťovně, bude pojišťovna následně vymáhat vyplacené pojistné po majiteli zvířete, které způsobilo škodu na vozidle.

41. Regresní nárok pojišťovny je tedy právo pojišťovny požadovat zpět vyplacené pojistné plnění od pojištěného nebo právě od osoby, která škodu zavinila. Pojišťovna tak má možnost vymáhat částku, kterou vyplatila poškozenému, zpět od osoby odpovědné za vznik škody (škůdce). Pojišťovna tedy vstupuje do postavení poškozeného a tím na ní přechází i pohledávka za osobou odpovědnou (škůdcem).

42. Podle § 2820 odst. 1 občanského zákoníku vzniklo-li v souvislosti s hrozící nebo nastalou pojistnou událostí osobě, která má právo na pojistné plnění, pojištěnému nebo osobě, která vynaložila zachraňovací náklady, proti jinému právo na náhradu škody nebo jiné obdobné právo, přechází tato pohledávka včetně příslušenství, zajištění a dalších práv s ní spojených okamžikem výplaty plnění z pojištění na pojistitele, a to až do výše plnění, které pojistitel oprávněné osobě vyplatil. Podle § 2820 odst. 2 občanského zákoníku osoba, jejíž právo na pojistitele přešlo, vydá pojistiteli potřebné doklady a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí. Zmaří-li přechod práva na pojistitele, má pojistitel právo snížit plnění z pojištění o částku, kterou by jinak mohl získat. Poskytl-li již pojistitel plnění, má právo na náhradu až do výše této částky.

43. Účelem ustanovení je předcházet vzniku bezdůvodného obohacení. Osoba, která obdržela plnění od pojistitele, by se obohatila tím, že jí je poskytováno plnění ze škodového pojištění, aniž by bylo dotčeno její právo na náhradu škody nebo jiné obdobné právo. Ustanovení zakládá zákonnou cesi pohledávek z titulu práva na náhradu škody nebo jiného obdobného práva, které vznikly proti jinému pojistníkovi, pojištěnému a tomu, kdo vynaložil zachraňovací náklady v souvislosti s hrozící nebo nastalou pojistnou událostí. Tyto pohledávky přecházejí okamžikem výplaty plnění z pojištění na pojistitele až do výše plnění, které pojistitel oprávněné osobě vyplatil. K přechodu nároku pojištěného (poškozeného) na pojistitele se nevyžaduje žádný právní úkon. Dochází k němu okamžikem poskytnutí pojistného plnění a pojistitel tím vstupuje do postavení poškozeného vůči škůdci (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4331/2008, sp. zn. 25 Cdo 2599/99, sp. zn. 28 Cdo 2027/2015) [srovnej RŮŽIČKA, Hynek. § 2820 (Přechod práva na pojistitele). In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 2.]. Účelem je tedy zabránit tomu, aby oprávněná osoba (poškozený) obdržela dvojí plnění. Jednak od škůdce z titulu náhrady škody či jiného obdobného práva a jednak od pojistitele z titulu pojištění.

44. Primárně přechází na pojistitele smluvní (§ 2913) i deliktní nároky na náhradu škody, bez ohledu na to, zda se jedná o subjektivní či objektivní odpovědnost. Přechází na něj také nároky v důsledku postoupení pohledávky (§ 1880 odst. 1). Předpokladem však je, že nárok v době přechodu existuje (ŠIMEK, Robert. § 2820 [Přechod práva na pojistitele]. In: MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník § 2716-2893. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 891, marg. č. 32.)

45. Odvolací soud v bodě 11. odůvodnění usnesení konstatoval, že „obžalovaný vylákal kompenzaci vzniklé škody, jak od škůdce R. S., tak od pojišťovny, přijal tak se svou družkou náhradu škody dvakrát, přičemž oba uhrazující subjekty udržoval v nevědomosti o plnění druhé strany“. Ačkoli se obviněný rozhodl nejdříve uplatnit svůj nárok u pojišťovny (nahlášení pojistné události dne 23. 11. 2023), následně uplatnil svůj nárok i přímo vůči škůdci, tedy svědkovi R. S., který měl jako majitel koně objektivní odpovědnost za škodu způsobenou jeho koněm ve smyslu ustanovení § 2933 občanského zákoníku.

Tím, že dne 1. 12. 2023 od svědka přijal částku 45.000 Kč, byl jeho nárok na náhradu škody uspokojen a pohledávka tímto zanikla. V projednávané věci tedy dnem 1. 12. 2023 podklad pro zákonnou cesi v rozsahu částky 45.000 Kč zanikl. Pojišťovna tak nadále nemohla vstoupit do postavení poškozeného (pojištěného), jelikož zánikem pohledávky tato již nemohla na pojišťovnu přejít. Obviněný tuto skutečnost pojišťovně zamlčel a ta následně dne 5. 12. 2023 vyplatila pojistné plnění v celé výši. „Zamlčení skutečností, že škůdce pojištěné osobě již plnil, je v souvislosti s likvidací pojistné události zamlčením podstatného údaje, neboť pojišťovna by pro zánik nároku na náhradu škody nebyla povinna v částce 45 000 Kč plnit a následně se domáhat poskytnutí vyplaceného pojistného splnění na R.

S.“ (bod 16. odůvodnění napadeného usnesení).

46. Nelze tak přistoupit na jakékoli úvahy obviněného stran toho, že pojišťovna měla povinnost automaticky vyplatit pojistné plnění v plné výši, již jen z toho titulu, že obviněný nahlásil pojistnou událost, a bez ohledu na to, zda byl nárok uspokojen škůdcem, případně, že se jednalo o jiný postup z důvodu, že šlo o střet vozidla se zvířetem majícího majitele. K tvrzení obviněného, že pokud došlo k předání částky 45.000 Kč, pak by se mohlo jednat toliko o bezdůvodné obohacení, je možno uvést, že v případě, že byl nárok uspokojen svědkem R. S., pak jím předané peníze nebyly bezdůvodným obohacením, neboť plnil v souladu s ustanovením § 2933 občanského zákoníku. Pokud však bylo následně vyplaceno pojistné plnění, pak se v částce 45.000 Kč jednalo o bezdůvodné obohacení, neboť v tomto rozsahu již byl nárok uspokojen přímo škůdcem. Toto bezdůvodné obohacení je však připsáno majitelce vozidla, tedy družce obviněného D. Š. Rozhodně nelze uvést, že by pojišťovna dobrovolně upustila od vymáhání částky 45.000 Kč od škůdce. Obviněný zcela ignoruje skutečnost, že pojišťovna nebyla jím či jeho družkou informována o tom, že škůdce, tedy svědek R. S. plnil ve výši 45.000 Kč, a v této nevědomosti tedy vznesla regresivní nárok vůči jeho osobě. Pokud by obviněný po přijetí částky 45.000 Kč od svědka R. S. tuto skutečnost nahlásil pojišťovně, ta by přehodnotila situaci a plnila pouze v rozsahu případného rozdílu, resp. nevyplatila by pojistné plnění v plné výši, ale nižší o částku 45.000 Kč. Celá událost, od samotného pojištění, po jednání s pojišťovnou a svědkem R. S., až k samotnému předání peněz, přitom byla zcela v rukou obviněného, neboť ten jednal za majitelku vozidla D. Š. Je tedy osobou, která zamlčena podstatné údaje v souvislosti s likvidací pojistné události.

47. Právnímu posouzení jednání obviněného jako přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku tedy nelze ničeho vytknout.

48. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami.

IV.

49. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Z. R. odmítl.

50. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 7. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu