3 Tdo 405/2024

3 Tdo 405/2024-350

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 6. 2024 o dovolání, které podal obviněný F. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 5 To 417/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 30 T 84/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného F. M. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. 30 T 84/2023, byl obviněný F. M. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 30. 5. 2023 v době kolem 16:00 hod. v XY, okres XY, nejprve v ulici XY oslovil poškozeného F. K., zda u sebe má finanční hotovost a když mu to poškozený odsouhlasil, tak začal uvádět, že mu poškozený dluží peníze, kdy toto několikrát zopakoval, následně poškozeného vyzval, aby s ním jel na místo, kde to vyřeší, což poškozený z obavy z možného jednání obžalovaného tak učinil a odjel s ním vozidlem taxi služby na ulici XY, kde obžalovaný u benzínové čerpací stanice v objektu č. p. XY, v místě u mycího centra, poškozeného v době přibližně od 16:22 hod. do 16:31 hod. přesvědčoval, že ho okradl o peníze a že mu dluží, přitom na poškozeného i křičel a požadoval, aby mu dal 300 Kč, a když ho poškozený nechápal a nechtěl mu peníze dát, tak směrem k němu pronesl, že když mu peníze nedá, tak ho zmlátí, tak mu ji napálí, kdy poškozený se ho nato začal bát, takže si šel, následován obžalovaným, který však zůstal čekat venku, na prodejnu benzínové čerpací stanice rozměnit finanční hotovost a pak obžalovanému vydal 400 Kč, které si obžalovaný strčil do kapsy a k poškozenému pronesl, že jestli to oznámí, tak se mu pomstí, a pak se rozešli.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 3 (tři) roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému F. K. na náhradě škody částku 400 Kč.

4. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený F. K. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. 30 T 84/2023, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a výroku o trestu. Odvolání v neprospěch obviněného do výroku o trestu podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Děčíně.

6. O odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 5 To 417/2023, kdy k odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Děčíně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody znovu rozhodl tak, že obviněného F. M. odsoudil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

7. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.

II.

8. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 5 To 417/2023, podal obviněný dovolání (č. l. 336–338 spisu), přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť skutková zjištění zjevně nekorespondují s provedenými důkazy, v řízení nebyly provedeny potřebné důkazy. Soud dále i při připuštění verze nejvíce dovolateli přitěžující projednávaný skutek nesprávně právně posoudil, neboť případné trestněprávní jednání nelze kvalifikovat jako zvlášť závažný zločin loupeže.

9. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl „existenci extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry“. Odsouzení jeho osoby má základ jen a pouze ve svědectví poškozeného K., resp. pouze na základě jeho tvrzení o pohrůžce násilí podávající se z jediné věty – „když mu peníze nedá, tak ho zmlátí, tak mu ji napálí“. Poškozený přitom v přípravném řízení na policii uváděl, že mu měl dovolatel držet nůž pod krkem, a až po následné konfrontaci ze strany policistů ve vztahu k zajištěným kamerovým záznamům, upravil svou verzi událostí na ústní pohrůžku násilí. Právní kvalifikace je založena pouze na sdělení poškozeného, že mu obviněný vyhrožoval, že ho zmlátí a že mu ji napálí. Vzhledem k provedené změně ve výpovědi poškozeného nelze v žádném případě uzavřít, že ve vztahu k pohrůžce násilí se jednalo o věrohodnou verzi. Výslovné lži však soudy omlouvaly určitými omezenými rozumovými schopnostmi poškozeného, tyto však nebyly v řízení ničím prokázány. Bylo na soudu, aby nechal vypracovat znalecký posudek k otázce věrohodnosti poškozeného, a to i bez návrhu a nutné aktivity dovolatele.

10. Obviněný uvádí, že se z jeho strany nejedná o odlišné hodnocení důkazů, ale o konstatování skutkových zjištění, která odvolací soud k jeho tíži přehlíží. Poukazuje na záznam kamerového systému z čerpací stanice, ze kterého podle jeho názoru vyplynulo, že se spíše jednalo o hádku mezi ním a poškozeným, nikoli o jednostrannou agresi. Cituje odůvodnění rozhodnutí o vazbě Okresního soudu v Děčíně ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 30 T 84/2023, z něhož se rovněž podává, že z kamerových záznamů nelze vyvodit jakékoli agresivní jednání vůči poškozenému.

Obviněný byl v podstatě odsouzen za loupežné přepadení na základě jedné vyřčené věty člověkem, který jej obvinil z ozbrojeného přepadení s nožem, kdy uvedenou verzi vždy prezentoval, a jeho matka u hlavního líčení dokonce uvedla, že pořád žije v domnění, že její syn byl přepaden s nožem. I z tohoto odvolací soud kupodivu dovozuje věrohodnost poškozeného. Dále obviněný uvádí, že při výslechu byla na poškozeném znát nejistota ohledně skutkového děje a okolností případu, kdy často uváděl, že si není něčím jist.

Soudům rovněž vytýká způsob, jakým se vypořádaly s výpovědí svědka B., která jednoznačně vyplývá v jeho prospěch, ačkoli byl soudy dovozen opak. Svědek slyšel jasně, že obviněný řekl poškozenému, že mu dluží 1.000 Kč, na což poškozený odvětil, že má pouze 400 Kč. Neviděl žádné fyzické napadení a neslyšel žádné zvyšování hlasu, což vyvrací tvrzení poškozeného o výhrůžce násilím. Jednalo se zjevně o dluh, buď za telefon nebo z jiného důvodu, což však není pro věc rozhodné. Tvrzení svědka odpovídá i skutečnost, že si šel poškozený na čerpací stanici rozměnit.

Obviněný uvádí, že je nutné bez pochybností prokázat, že tvrzení o pohrůžce násilí je pravdivé, což však není možné učinit. Odvolací soud tak v bodě 12. odůvodnění rozhodnutí zcela neakceptovatelně popřel základní zásadu in dubio pro reo.

11. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že je přesvědčen, že měl být obžaloby zproštěn. Závěr o naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku totiž jednoznačně a bez důvodných pochybností ze skutkových zjištění soudů nevyplývá. Soudy hodnotily jednání nesprávně, a to i při připuštění pro něho nejméně příznivé verze. I pokud by byl připuštěn skutkový děj popsaný v obžalobě, tak je zde prostor pro to, aby jeho trestněprávní jednání bylo kvalifikováno jako méně závažný trestný čin, např. jako vydírání, či vyhrožování. Pouze z opatrnosti poukazuje na to, že mezi předáním peněz a údajnou ústní pohrůžkou uběhl značný časový úsek, čím odpadá požadavek na bezprostřednost. Rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť právní závěry v napadených rozhodnutích se dostávají do extrémního nesouladu s přijatými skutkovými zjištěními. Soudy v napadených rozhodnutích nedostály požadavkům, jež pro ně plynou z kautel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů a zásady in dubio pro reo. Obecné soudy rovněž nehodnotily s náležitou pečlivostí jeho obhajobu a jejich postup neodpovídal zásadám uvedeným v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a odůvodnění ustanovení § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 tr. ř.

12. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. rozhodl tak, že se zrušuje napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 11. 2023, č. j. 5 To 417/2023-319, a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

13. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 18. 4. 2024, sp. zn. 1 NZO 230/2024.

14. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a východiska uplatněných dovolacích důvodů, uvedla, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy beze zbytku vypořádaly. Ze strany obviněného je namítán nesoulad skutkových zjištění a provedených důkazů. Obviněným přednesené výhrady sice pod uvedený dovolací důvod podřadit lze, jsou však zjevně neopodstatněné. V této souvislosti je totiž zapotřebí akcentovat, že Okresní soud v Děčíně realizoval v podstatě komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Krajský soud v Ústí nad Labem, který podané odvolání řádně přezkoumal, s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal. V posuzované věci je nesporné, že pachatelem projednávaného jednání byl právě dovolatel. Jeho jednání bylo prokázáno především výpovědí poškozeného F. K., který však není důkazem o vině obviněného osamoceným, ale je podporován zejména vzájemnými, souladnými a pochybnostmi o jejich věrohodnosti nevzbuzujícími výpověďmi svědků M. H. a J. Š., kterým se poškozený bezprostředně po činu svěřil, jakožto výpovědí L. B. Pokud obviněný namítal v dovolání, stejně jako v řádném opravném prostředku, jakým je odvolání, nevěrohodnost poškozeného, správně soudy této námitce nepřisvědčily, neboť neshledaly důvod, proč poškozenému neuvěřit. K otázce věrohodnosti poškozeného správně odvolací soud uvedl, že je třeba poukázat na skutečnost, že se poškozený bezprostředně po činu svěřil svým blízkým a následně i přátelům K. Ch. a L. R., přičemž všichni tito svědci shodně vypověděli, že poškozený vydal obviněnému hotovost pod pohrůžkou násilí. Pod bodem 14. svého rozhodnutí odvolací soud odůvodnil, z jakého důvodu naopak považoval výpověď obviněného za nevěrohodnou, když s argumenty zde uvedenými je možno zcela souhlasit. Jednání obviněného F. M. tak bylo provedenými důkazy prokázáno. Právní kvalifikace jeho jednání je plně přiléhavá.

15. S ohledem na to státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

17. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 5 To 417/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl, kdy současně odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

18. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným F. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

19. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

20. Z obsahu dovolání obviněného nelze dovodit, že by namítal existenci procesně nepoužitelných důkazů, případně důkazů tzv. opomenutých. Byť v obecné rovině uvádí, že „v řízení nebyly provedeny potřebné důkazy“, kdy v rámci odůvodnění poukazuje na znalecký posudek k posouzení věrohodnosti poškozeného, je třeba uvést, že sám uvádí, že tento měl být proveden dle jeho názoru z vlastní iniciativy soudu, nikoli, že by se mělo jednat o důkaz, jehož provedení bylo k prokázání určitých skutečností navrhováno obhajobou. Zbývá tak varianta zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a z nich se podávajícími skutkovými zjištěními, kdy obviněný rovněž poukazuje na nedodržení postupu stanoveného v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. stran hodnocení důkazů a porušení zásady in dubio pro reo.

21. Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

22. Samotný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

23. Stručně řečeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Děčíně, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., jak namítá obviněný.

24. Obviněný v rámci dovolání namítá, že soudy založily závěr o jeho vině na skutkových zjištěních, která byla v příkrém rozporu s provedeným dokazováním, kdy poukazuje na některé konkrétní důkazy, k nimž přikládá vlastní hodnotící úvahy o jejich významu a přisuzuje jim podle své úvahy vypovídající kvalitu (zejména výpovědi poškozeného F. K. a svědka L. B., kamerové záznamy z čerpací stanice), a rovněž předkládá vlastní verzi skutkových událostí podávající se z provedeného dokazování (zejména stran toho, z jakého důvodu došlo k předání peněz mezi ním a poškozeným). Námitky obviněného tak směřují ke zpochybnění skutkové verze, ke které v projednávané věci dospěly soudy na podkladě provedeného dokazování. Obviněný v podstatě namítá, že z provedeného dokazování nelze vyvodit závěr, že by vůči poškozenému užil výhrůžky bezprostředního násilí s úmyslem zmocnit se finanční hotovosti ve výši 400 Kč, neboť se jednalo o částku vydanou poškozeným dobrovolně coby platbu za mobilní telefon, který mu obviněný prodal. Argumentace dovolatele však svým obsahem nepřekračuje meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.

25. Obviněný má jednoduše za to, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o jeho vině a měl být obžaloby zproštěn. V tomto směru napadal způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a to zejména výpověď poškozeného F. K., kteroužto označuje za jediný důkaz, na jehož podkladě soud rozhodl o jeho vině. Obviněný zpochybňuje úvahy nalézacího soudu stran věrohodnosti poškozeného s poukazem na skutečnost, že poškozený ve svém prvotním vyjádření na policii uváděl, že mělo dojít k ozbrojenému přepadení, kdy mu měl obviněný držet nůž pod krkem, kteroužto verzi událostí poškozený rovněž uváděl před dalšími osobami, přičemž např. jeho matka byla i u hlavního líčení přesvědčena o tom, že její syn byl tímto způsobem přepaden.

Tuto verzi později po konfrontaci s policisty a kamerovými záznamy změnil na předání peněz pod verbální pohrůžkou násilí. Výpověď poškozeného byla samozřejmě v projednávané věci stěžejním důkazem. Přestože se na místě nacházely další osoby, samotné konverzaci byli do jisté míry přítomni jen obviněný a poškozený. Jimi uváděná verze událostí se liší pouze pokud jde o důvod a okolnosti převzetí hotovosti. K tomu je možno uvést, že obviněným naznačená důkazní situace, kdy kromě vzájemně protikladných výpovědí osoby obviněné a osoby poškozené nemá soud k dispozici další přímý důkaz, není situací v trestním procesu výjimečnou.

Soud se v takovém případě musí prostřednictvím tzv. volné soudcovské úvahy zakotvené v § 2 odst. 6 tr. ř. dobrat ke skutkové pravdě. Je zde vyžadováno důkladné vážení proti sobě stojících výpovědí, kdy soud musí výpovědi hodnotit nejen v jejich celistvosti, ale i v jednotlivých tvrzeních, zabývat se jejich vnitřní logickou soudržností, stejně jako případnými vnitřními nesrovnalostmi, kdy musí vyhodnotit, zda jsou nesrovnalosti důsledkem objektivních či přirozených příčin nebo účelovými tvrzeními snažícími se zakrýt pravý stav věci, a zda jsou skutečnosti obsažené ve výpovědích objektivně reálné co do dílčích okolností i celkového vyznění.

Soud musí výpovědi a z nich se podávající zjištění porovnávat s dalšími ve věci případně dostupnými nepřímými důkazy, vyhodnotit nakolik jsou souladná a nakolik si protiřečí, respektive v čem. Stručně řečeno soud musí provést pečlivou analýzu proti sobě stojících výpovědí, aby se mohl dobrat pravdy. V projednávané věci nalézací soud uvedenému zcela jistě dostál, když tvrzení poškozeného a obviněného provedl pečlivou analýzou, a to jak stran věrohodnosti výpovědí, tak v kontextu s dalšími ve věci provedenými nepřímými důkazy (body 16.

a 17. rozsudku nalézacího soudu). Nelze nicméně opomenout, že vedle výpovědi poškozeného zde byla ještě výpověď svědka L. B., který konverzaci, byť jen její část, mezi poškozeným a obviněným osobně zaslechl a zaznamenal i část jejich vzájemné fyzické interakce. Výpověď poškozeného tak nelze hodnotit jako osamocený přímý důkaz. Ve věci byly provedeny i důkazy nepřímé povahy, zejména svědecké výpovědi M. H. a J. Š., a K. Ch. a L. R., stejně jako záznamy kamerového systému z čerpací stanice. Nalézací soud otázku věrohodnosti poškozeného neopomněl.

Vedle bezprostředního dojmu, který si nalézací soud udělal přímo v soudní síni, vycházel ze svědeckých výpovědí jeho blízkých (svědci M. H. a J. Š.), či osob, které ho znají (svědci K. Ch. a L. R.), kdy jejich výpovědi se v podstatě shodovaly v tom, že poškozený je snadno ovlivnitelný, nesamostatný muž s poddajnou povahou a snahou vyhýbat se jakékoli vážnější konfrontaci, kdy se raději podvolí, než aby šel do konfliktu. Tomu odpovídala událost popisována svědky K. Ch. a L. R., kdy poškozený na žádost o peníze ze strany obviněného na rozdíl od nich reagoval tak, že mu vyhověl.

Nalézací soud uvedl, že prvotní tvrzení poškozeného o použití nože věrohodnost jeho výpovědi ohrožovala, nicméně s ohledem na osobnost poškozeného, tak jak byla popisována svědeckými výpověďmi, a jak se jevila soudu i v rámci bezprostředního dojmu u hlavního líčení, kdy poukázal i na skutečnost, že poškozený v dětství potřeboval péči odborníka v oblasti psychiky, dospěl k závěru, že „je jeho snaha učinit obavy z obžalovaného pro okolí uvěřitelnější relativně pochopitelná“. Poškozený od počátku uváděl, že obviněný na něm požadoval vydání peněz s tím, že tyto mu údajně dluží, což je neměnné tvrzení, se kterým se svěřil i dalším osobám.

Nadto se uvedené podává i z výpovědi zcela nestranného svědka, který se náhodně na místě činu rovněž nacházel a uvedenou část konverzace zaslechl (svědek L. B.). Nalézací soud dospěl k závěru, že výpověď poškozeného je možno hodnotit jako věrohodnou, a proto ji učinil základem svých skutkových zjištění. Naopak výpověď obviněného vyhodnotil jako účelovou, vedenou toliko snahou o vyvinění se (bod 16. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud uvedl, že „obžalovaný svou verzi děje také upravoval, a to výrazněji a zjevně v návaznosti na to, jak si uvědomoval, že působí zajištěné a provedené důkazy.

Nejprve uváděl, že poškozeného zná, ale nikdy si od něj nic nevzal, na benzínové čerpací stanici si byl pro cigarety, avšak když zjistil, že je jeho pohyb a komunikace s poškozeným zaznamenaná, upravil své tvrzení tak, že mu prodal svůj mobilní telefon, jak mu tedy vysvětloval, že nepochází z trestné činnosti, jak mu jej dvakrát předával, nejprve jednoznačně uváděl, že jiný telefon neměl a že si za utržené peníze koupil ještě ten den jiný v XY, a že jej na místo vezl stejný taxikář jako předtím s poškozeným na benzínovou čerpací stanici.

Řidič vozidla však toto tvrzení jednoznačně vyloučil s tím, že obžalovaného poté již určitě nikam nevezl. Když navíc obžalovaný musel připustit, že při odchodu z benzínové čerpací stanice měl telefon stále v ruce, uvedl, že je možné, že si nevzpomíná na věc (z června tohoto roku) dobře a že tedy mohl mít telefonů více.“

26. Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu stran věrohodnosti výpovědi poškozeného ztotožnil. Nad rámec toho, co uváděl nalézací soud, dodal, že o věrohodnosti poškozeného vypovídá i to, že se bezprostředně po události svěřil osobám blízkým (kromě matky se jednalo o svědky, které oslovuje jako tetu a strýce – M. H. a J. Š.) a následně i přátelům (svědci K. Ch. a L. R.). Rovněž poukázal na to, že z provedeného dokazování nevyvstal ani žádný motiv, pro který by snad chtěl poškozený dovolatele křivě obvinit. Uvedl, že k podobné situaci došlo mezi poškozeným a obviněným již v minulosti, kdy poškozený požadavku obviněného vyhověl, v projednávané věci však byla vůči jeho osobě užita pohrůžka násilí. „Pokud by se tedy skutek odehrál tak, jak tvrdí obžalovaný, tedy bez pohrůžky násilím, není logický důvod pro to, aby poškozený nyní za obdobné situace obžalovaného křivě obvinil“ (bod 13. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud rovněž zmínil, že podání trestního oznámení nebylo iniciováno poškozeným, resp. bylo podáno až druhý den na popud jeho matky. V bodě 14. odůvodnění rozsudku pak odvolací soud rozvedl, na podkladě jakých úvah shledal i on výpověď obviněného nelogickou a vnitřně rozpornou.

27. Pokud obviněný uváděl, že k předání peněz došlo z důvodu, že si od něho poškozený kupoval mobilní telefon, je třeba uvést, že uvedená skutková verze byla provedeným dokazováním vyvrácena. Vedle výpovědi poškozeného, kterou, jak uvedeno výše, shledaly soudy věrohodnou, vycházel nalézací soud i z výpovědi svědka L. B., který zaslechl část rozhovoru mezi poškozeným a obviněným, který se týkal toho, že obviněný po poškozeném požadoval vydání peněz z důvodu existence údajného dluhu. Navíc se nejednalo o první případ, kdy obviněný požadoval po poškozeném peníze, o čemž vypovídali i svědci K. Ch. a L. R. Pokud pak obviněný uvádí, že jeho verzi skutkových událostí podporuje právě výpověď svědka L. B., neboť tento svědek neviděl žádné fyzické napadení, ani neslyšel žádné zvyšování hlasu, a tedy vyvrací tvrzení poškozeného o výhrůžce násilím, pak zcela opomíjí, že tento svědek zaslechl jen část konverzace a byl svědkem pouze určitého úseku vzájemné interakce mezi poškozeným a obviněným. Zcela jistě jeho výpověď nevyvrací možnost, že poškozenému bylo vyhrožováno násilím před či poté, případně v momentě, kdy již svědek nemohl v důsledku zapnutého vysávání konverzaci poškozeného s obviněným zaslechnout.

28. Přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozovány. V dané věci hodnocení učiněné nalézacím soudem a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný nesoulad.

29. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že měl být obžaloby zproštěn, případně mělo být jeho jednání kvalifikováno jako méně závažný trestný čin, např. vydírání či vyhrožování, neboť skutkový děj, jak je zakotven ve skutkové větě, nedovoluje, aby byl uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k užité skutkové podstatě zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku pak uvedl, že zde nebyl naplněn znak bezprostřednosti, jelikož mezi údajnou výhrůžkou násilím a zmocněním se cizí věci uběhl značný časový úsek.

30. Je třeba připomenout, že podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

31. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též

jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

32. Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02).

33. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

34. Námitky obviněného lze s určitou mírou benevolence pod uvedený dovolací důvod podřadit.

35. Podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

36. Za zmocnění je nutno považovat převzetí moci nad věcí a uplatnění k ní všech atributů vlastnického práva, tedy odnětí cizí věci z dispozice vlastníka nebo oprávněného držitele s úmyslem sám s ní moci volně a neomezeně nakládat (viz DRAŠTÍK, Antonín. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015), respektive situaci, kdy si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Pachatel se věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá (srovnej Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1729–1730).

37. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Uvedený znak není obviněnému kladen za vinu. Pohrůžka bezprostředního násilí je pak zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. R 1/1980).

Podle judikatury se proto trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Takové jednání může spočívat nejen v působení na poškozeného tím, že na zdůraznění svých požadavků pachatel poškozenému hrozí naznačováním úderů či ukázáním zbraně (např. nože), ale také v zastavení poškozeného na odlehlém místě nebo na místě, z něhož má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci, či na jiném místě, jež poškozený vnímá jako potenciálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku čehož ani neklade odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní (srov. k tomu R 11/2011) – (srov. Šámal, P.

a kol. Trestní zákoník I. § 1 až

139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1729).

38. Nalézací soud uvedl, že si je vědom, že celý patnáctiminutový děj na čerpací stanici nepůsobí jako typická loupež, kdy poškozený nepůsobil nutně jako oběť trestného činu, neboť se např. z kamerového záznamu podává, že se situace jevila relativně klidná, poškozený se obviněnému v některých okamžicích snažil oponovat a měl možnost úniku. Nicméně stěžejní zde byla osoba poškozeného, který se stal cílem útoku obviněného, kdy osobu poškozeného označil nalézací soud za výrazně slabší oběť. Nalézací soud uvedl, že „s ohledem na to, co o poškozeném vypověděli jeho nejbližší, pak lze usoudit, že mu i menší intenzita agresivity, tedy toliko slovní, postačila k tomu, aby ze strachu obžalovanému vyhověl a peníze mu dal. Odpovídá tomu dále i jeho stav v nejbližších hodinách, dnech po činu, kdy zůstával viditelně v psychické nepohodě, která u něj není běžná a současně jej nikdo nepovažuje za osobu, která by byla schopná si celý děj vymyslet natolik pečlivě, aby jeho popis odpovídal později zajištěným důkazům“ (bod 16. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Právě osoba poškozeného, který byl obviněnému již znám z jejich předcházejícího kontaktu jako osoba značně submisivní, kdy raději obviněnému vyhověl, než aby se s ním dostal do jakéhokoli konfliktu, pak ukazuje na promyšlenost a bezohlednost dovolatelova jednání. Aniž by bylo nutné, aby z jeho strany došlo k užití násilí či výraznějšímu fyzickému projevu, který by byl okolím vnímám jako agresivní či útočný, obviněný přiměl poškozeného k vydání peněžité hotovosti, k čemuž mu s ohledem na osobnost poškozeného, která mu byla z předešlého kontaktu známá, postačilo vyslovení pohrůžky bezprostředního násilí (pohrůžka zmlácením). Nalézací soud rovněž zmínil věkový a konstituční rozdíl mezi poškozeným a obviněným, a poukázal i na totožný modus operandi, k němuž se obviněný již v minulosti uchýlil, kdy se rovněž zaměřil na výrazně slabší oběť (bod 16. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Jednání obviněného tak bylo zcela jistě sto naplnit pohrůžku bezprostředního násilí. Námitce časových souvislostí nelze přiznat opodstatnění, neboť jak uvedeno, celá událost odehrávající se na čerpací stanici, zabrala patnáct minut.

39. Ustálená skutková zjištění, jimiž je Nejvyšší soud vázán, a která jsou vyjádřena ve skutkové větě rozsudku, tak zcela odpovídají právní kvalifikaci trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru lze odkázat na podrobné odůvodnění nalézacího soudu (zejména bod 17. odůvodnění rozsudku), s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil (viz bod 16. odůvodnění jeho rozsudku). Právní kvalifikaci jednání obviněného tedy nelze ničeho vytknout, což rovněž vede k odmítnutí námitky obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako trestný čin vydírání, či vyhrožování.

40. Obviněný rovněž akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo, kdy uvedl, že soudy „vzaly za podklad pro rozhodnutí výhradně důkazy svědčící v neprospěch odsouzeného, přičemž tyto důkazy hodnotily způsobem nejvíce přitěžujícím pro odsouzeného“, a naopak „se nevypořádaly s důkazy svědčícími ve prospěch odsouzeného“, kdy namítá porušení presumpce neviny, neboť soud se v projednávané věci přiklonil k pro něj nejméně příznivé variantě skutkového děje. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

41. V judikatuře Nejvyššího soudu bylo mnohokrát poukazováno na to, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není samo o sobě způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř.

42. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95 Ústavy České republiky). Zásah do takto garantovaných práv obviněného Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal.

43. Je třeba rovněž upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – citace ze Souboru rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

44. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného F. M. odmítl.

45. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. 6. 2024

JUDr. Petr Šabata předseda senátu