3 Tdo 522/2025

3 Tdo 522/2025-603

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2025 o dovolání, které podal obviněný V. Č. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2025, sp. zn. 8 To 29/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 88/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného V. Č. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 38 T 88/2023, byl V. Č. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že jako jediná osoba, která ovládala společnost Organization trade s.r.o., IČO: 07237057, se sídlem Voskovcova 1075/49, 152 00 Praha 5 – Hlubočepy, v úmyslu snížit daňovou povinnost společnosti, podal dne 25. 11. 2021 k Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územnímu pracovišti pro Prahu 5, přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen roku 2021, v němž úmyslně neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu na základě fiktivních faktur, které byly vykázány v kontrolním hlášení za říjen roku 2021, a to konkrétně:

1) od dodavatele HAKY PRAHA, s.r.o., IČO: 25607103, se sídlem Voskovcova 1130/30, 152 00 Praha 5 – Hlubočepy, a) fakturu č. 300352021, s datem uskutečněného zdanitelného plnění dne 31. 10. 2021, znějící na částku 330.045 Kč bez daně z přidané hodnoty, na základě které uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu ve výši 69.309,45 Kč, b) fakturu č. 300362021, s datem uskutečněného zdanitelného plnění dne 31. 10. 2021, znějící na částku 279.300 Kč bez daně z přidané hodnoty, na základě které uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu ve výši 58.653 Kč,

2) od dodavatele timegent s.r.o., IČO: 06103421, se sídlem Jankovcova 1535/2a, 170 00 Praha 7 – Holešovice, a) fakturu č. 202110006, s datem uskutečněného zdanitelného plnění dne 31. 10. 2021, znějící na částku 188.540 Kč bez daně z přidané hodnoty, na základě které uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu ve výši 39.593 Kč, b) fakturu č. 202110005, s datem uskutečněného zdanitelného plnění dne 30. 10. 2021, znějící na částku 108.796 Kč bez daně z přidané hodnoty, na základě které uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu ve výši 22.885 Kč, c) fakturu č. 20211003, s datem uskutečněného zdanitelného plnění dne 30.

10. 2021, znějící na částku 132.182 Kč bez daně z přidané hodnoty, na základě které uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu ve výši 27.758 Kč, d) fakturu č. 202110002, s datem uskutečněného zdanitelného plnění dne 29. 10. 2021, znějící na částku 343.474 Kč bez daně z přidané hodnoty, na základě které uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu ve výši 72.130 Kč, ačkoliv věděl, že společnost Organization trade s.r.o. tato uvedená zdanitelná plnění od společností HAKY PRAHA, s.r.o.

a timegent s.r.o. nikdy nepřijala, čímž, ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územním pracovištěm pro Prahu 5, se sídlem Peroutkova 263/61, 150 00 Praha 5, úmyslně zkrátil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen roku 2021 o částku ve výši 290.328,45 Kč.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon mu byl v souladu s § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 (dvaceti) měsíců.

3. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech ve výměře 20 (dvaceti) měsíců.

4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 5, se sídlem Peroutkova 263/61, Praha 5 škodu ve výši 279.740,25 Kč.

5. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl Finanční úřad pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 5, se sídlem Peroutkova 263/61, Praha 5, odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 38 T 88/2023, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině, trestu a náhradě škody.

7. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2025, sp. zn. 8 To 29/2025, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

8. Proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání (č. l. 581–588 spisu), v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu , jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a současně nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí odvolání.

9. Obviněný rozporuje závěr soudů, že byl jedinou osobou, která ovládala společnost Organization trade s.r.o., přičemž soudem prvního stupně bylo zjištěno, že byl toliko zaměstnancem této společnosti. Rovněž brojí proti závěru, že byl osobou, která vystavovala fiktivní účetní doklady (faktury a příjmové pokladní doklady), kdy uvádí, že s těmito nemá nic společného. Kdo byl osobou, která účetní doklady vystavovala, tedy nebylo prokázáno. Rovněž není vůbec jisté, zda účetní doklady byly opravdu fiktivní, resp. má za to, že nelze uzavřít, že plnění podle těchto účetních dokladů nebyla ve prospěch Organization trade s.r.o.

vůbec poskytnuta. V tomto směru totiž dokazování nebylo vedeno ani po zrušení prvotního rozhodnutí. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1157/2020, uvedl, že není- li prokázáno, že práce či plnění, které byly fakturovány, nebyly provedeny, a že faktury byly vystavovány za fiktivní práce či služby, není možné nikoho uznat vinným úmyslným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Rozhodnutí soudů stojí primárně na domněnkách, které však nejsou podpořeny řádnými důkazy v řízení provedenými.

Soudy rovněž pochybily při nedostatečném objasnění otázky, kdo vlastně v rozhodném období jednal za společnost HAKY PRAHA, s.r.o. Zůstalo nezodpovězeno, proč je souzen a stíhán dovolatel, který byl zaměstnancem, zatímco nebyl řádně vyslechnut jednatel společnosti – Tamara Gritco, ačkoli je to právě jednatel, kterému podle platného práva náleží vedení obchodní korporace. Pro absenci výslechu této svědkyně před soudem přitom nebyl dán dostatečný důvod, v důsledku čehož došlo k porušení jeho práva náležitě se vyjádřit k prováděným důkazům.

Jedná se tak o tzv. „nepřítomného svědka“, k čemuž obviněný odkazuje na rozsudek ESLP ze dne 15? 12. 2011, č. 26766/05, ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království, a z něho vycházející rozsudek ze dne 15. 12. 2015, č. 9154/10, ve věci Schatschaschwili proti Německu, a rovněž nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16, který se uvedenou problematikou zabývá. Nastínil tříkrokový test, zda připuštěním výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu nebylo porušeno právo obviněného vyslýchat svědky.

V prvním kroku je třeba ujasnit, zda pro nepřítomnost svědka existoval dostatečný důvod, přičemž důvody musí být soudem podrobeny důkladnému přezkumu. V projednávaném řízení se však soudy obou stupňů podle obviněného nepokusily, byť pro věc rozhodného svědka slyšet tak, aby osoba, proti níž je řízení vedeno, tedy obviněný, mohla takovému svědkovi klást otázky. V tomto prvém bodě testu tedy orgány činné v trestním řízení zcela propadly. V druhém kroku je třeba zjistit, jakou váhu takový důkaz měl, zda byl jediným či rozhodujícím důkazem pro odsouzení obviněného.

Podle ESLP je rozhodujícím důkazem takový, který lze svým významem považovat za pravděpodobně určující pro výsledek případu. Podle obviněného byla výpověď svědkyně Tamary Gritco důkazem nezaměnitelným a významným, resp. zásadním k otázce posouzení viny.

Tedy i v druhém bodě testu orgány činné v trestním řízení propadly. Třetí krok testu vyhodnocuje, zda v řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu. Soud musí vyložit, proč považuje takové svědectví za spolehlivé, a to i se zřetelem k ostatním důkazům. Rozsah těchto záruk bude vždy záviset na tom, jakou váhu výpověď nepřítomného svědka měla pro rozhodnutí, přičemž platí, že čím závažnější taková výpověď byla, tím silnější záruky musí řízení vykazovat, aby jej bylo možno považovat za spravedlivé. I v tomto kroku testu soudy pochybily, a podle obviněného tedy došlo k zjevnému porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobody (dále jen „Listina“) ve spojení s právem vyslýchat svědky podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „EÚLP“).

10. K části skutkové věty pod bodem 2) obviněný uvedl, že ani v tomto případě nebylo prokázáno ničeho, co by svědčilo o naplnění znaků jakéhokoli protiprávního jednání. Soud provedl důkaz sdělením společnosti timegent s.r.o., kde je primárně uvedeno, že se společností Organization trade s.r.o., došlo ke spolupráci, když následně již společnost timegent s.r.o., na výzvy nereagovala, což však soudy fakticky vykládají k jeho tíži, což je nepřípustné, když dokonce účetní doklady k uvedenému jednání se vztahující jsou opět soudy označovány za fiktivní, byť k tomuto závěru žádné dokazování provedeno nebylo. Ve vztahu ke společnosti Organization trade s.r.o., bylo podle dovolatele prováděno s věcí nesouvisející dokazování, což však bylo ve prospěch společnosti, neboť bylo potvrzeno (např. výpovědí svědka Ing. Kubeše ze společnosti Beatlexton s.r.o., či prokuristy společnosti BURG s.r.o.), že společnost spolupracovala s jinými společnosti na různých zakázkách. Není zřejmé, z jakých důkazů soudy vycházely při formování závěru, že k faktickému plnění z faktur nikdy nedošlo a že to měl být dovolatel, který měl z pozice zaměstnance znát dodavatelské, a dokonce odběratelské vazby společnosti.

11. Obviněný dále namítl, že se soudy spokojily s vyjádřeními správce daně, že došlo ke zkrácení daně. Soudem prvního stupně totiž došlo opět k převzetí závěrů Finančního úřadu ohledně fiktivnosti účetních dokladů, když zejména na základě takových zjištění učinil závěr o vině, trestu a náhradě škody, přičemž zcela opomenul vzít ohled na rozdílnost způsobu dokazování v řízení daňovém a trestním. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1049/2014, s tím, že řešení daňové povinnosti a rozsahu zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody je otázkou viny, a proto soud nemůže bez dalšího odkázat na rozhodnutí správce daně, aniž by takové závěry přezkoumal po skutkové stránce a zabýval se správností a odůvodněností v něm učiněných právních názorů na rozhodnou daňovou otázku, a to především z hlediska uplatněné obhajoby. Podle dovolatele tak soudy v projednávané věci neustály vlastní důkazní břemeno, kterým jsou zatíženy v rámci trestního řízení, resp. nepodařilo se prokázat, že faktury byly vystavovány fiktivně a neodpovídaly skutečnému plnění.

12. Dále obviněný napadl výrok o náhradě škody, kdy má za to, že pokud státní zástupce prvotní rozhodnutí napadl toliko ve výrocích o vině a trestu, neměla mu být v novém řízení již uložena povinnost k náhradě škody, neboť adhezní výrok odvoláním napaden nebyl. Podle obviněného tak došlo v projednávané věci k porušení zásady reformationis in peius.

13. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2025, sp. zn. 8 To 29/2025, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 11. 2024, č. j. 38 T 88/2023-528, a stejně tak další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikázal věc potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

14. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 27. 5. 2025, sp. zn. 1 NZO 373/2025.

15. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a podstatu uplatněných dovolacích důvodů, uvedl, že ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jak namítá obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naopak je možno konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, jak stanoví § 2 odst. 6 tr. ř. Státní zástupce proto nepovažuje za nutné se těmito námitkami obviněného blíže podrobněji zabývat, neboť lze odkázat na dostatečná skutková zjištění soudů obou stupňů.

16. V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze jako obsahově relevantní námitky vyhodnotit ty, v rámci nichž obviněný namítá absenci objektivní stránky projednávané skutkové podstaty, tj. přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, kdy obviněný namítá, že žádné doklady nevystavoval a neuplatňoval, natož s úmyslem zkrátit daň. Obviněný nicméně i v těchto bodech pouze rozporuje učiněná skutková zjištění ze strany soudů prvního a druhého stupně. Navíc se z větší části jedná o zcela totožné námitky, které obviněný uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, zejména pak v podaném odvolání, přičemž soudy se těmito námitkami podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Soud prvního stupně své závěry prezentoval zejména v bodech 35. a následujících odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž úvahy zde vyslovené mají oporu v provedeném dokazování a jsou plně přezkoumatelné. Podle státního zástupce lze na tyto plně odkázat. Ve vztahu ke svědeckým výpovědím a jejich úplnosti dodal, že soudy se, jako tomu bývá v typově obdobných věcech, potýkaly s problematikou tzv. bílých koní využitých při zakládání obchodních společností či dosazených do vedoucích pozic. Přesto, jak již bylo uvedeno, byl proběhlý skutkový děj spolehlivě prokázán a provádění dalších důkazů by nemělo potenciál na ustáleném ději cokoli zvrátit.

17. Dále státní zástupce uvedl, že se nelze ztotožnit s námitkami obviněného, že ve věci činné soudy neustály vlastní důkazní břemeno a toliko přebraly zjištění uváděná správcem daně, na jejichž základě měly obviněného uznat vinným. Soud prvního stupně sice vycházel z poznatků správce daně, nicméně jak vyplývá z protokolů o hlavním líčení a výsledného rozhodnutí, správcem daně prezentovaná zjištění byla ověřována během stadia dokazování před soudem, načež soud logicky prezentoval, jaká zjištění z provedených důkazů vyplývají.

18. Státní zástupce rovněž shledal jako neopodstatněnou námitku porušení zákazu reformationis in peius ve vztahu k namítaného vadného adhezního výroku. Předmětnou námitkou se zabýval již odvolací soud a vypořádal se s ní přiléhavě v bodě 20. napadeného usnesení. Při hlavním líčení dne 2. 4. 2024 si přítomný státní zástupce po vyhlášení rozsudku ponechal lhůtu pro podání případného opravného prostředku. Následně podal blanketní odvolání, které bylo dne 7. 5. 2024 odůvodněno. Přestože je v předmětu odůvodnění uvedeno, že je podáno v neprospěch obviněného do výroku o vině i trestu, tak z navazujících pasáží odvolání explicitně vyplývá, že napadnut byl i adhezní výrok. Za dané situace nelze hovořit o situaci, že by v novém řízení soudy rozhodly k tíži obviněného nad zákonem vymezený a přípustný rámec.

19. Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je jako celek zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

21. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2025, sp. zn. 8 To 29/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

22. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

23. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

24. První alternativa tohoto ustanovení dopadá na případy, kdy došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal, kdy následně z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

25. V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h) tr. ř.

26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

27. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

28. Z obsahu podaného dovolání nelze dovodit, že by obviněný předmětný dovolací důvod uplatňoval v jeho variantě druhé a třetí, tedy, že by měl za to, že by byla skutková zjištění založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo že by ve vztahu k nim nebyly provedeny jím navrhované podstatné důkazy. Výslovně toliko namítá, že skutková zjištění vážící se k oběma skutkům jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tedy variantu první. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině shledává, že skutkové závěry, že byl osobou, která jako jediná ovládala společnost Organization trade s.r.o., za kterou uplatnil nárok na odpočet DPH, a tedy byl i osobou, která vystavovala účetní doklady (faktury a příjmové doklady) společností Organization trade s.r.o.

a HAKY PRAHA, s.r.o., přičemž tyto měly být toliko fiktivní, nemají oporu v provedeném dokazování. Odvolává se na to, že byl toliko zaměstnancem společnosti Organization trade s.r.o., s fakturami tedy neměl nic společného, a soudy měly vyslechnout jednatele společnosti – Tamaru Gritco. Tuto osobu označuje za tzv. nepřítomného svědka a odkazuje na judikaturu ESLP s tím, že nevyslechnutím této osoby před soudem bylo porušeno jeho právo vyjádřit se k prováděným důkazům ve spojení s právem vyslýchat svědky.

Existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy shledává rovněž i ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině, kdy poukazuje na to, že ve vztahu k závěru, že účetní doklady byly fiktivní, nebylo provedeno žádné dokazování, naopak se z provedeného dokazování (výpovědi svědků Ing. Jakuba Kubeše a Bc. Jana Domeckého) podává, že mezi společností Organization trade s.r.o. a společností timegent s.r.o., docházelo ke spolupráci.

29. Přestože obviněný a svědkyně M. Č. využili svého práva a u hlavního líčení nevypovídali, přičemž obviněný odmítl vypovídat již v přípravném řízení, soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu vycházel z celé řady důkazů, a to jak svědeckých výpovědí, tak zejména listinných důkazů, neboť obviněnému za vinu kladená trestná činnost spočívala v existenci fiktivních účetních dokladů, na jejichž podkladě byl následně uplatněn nárok na odpočet DPH. Soud prvního stupně vyslechl svědky Irenu Šlechtovou, jednatelku společnosti CARHELP spol.

s r. o., Bc. Jana Domeckého, prokuristu společnosti BURG s.r.o., a Ing. Jakuba Kubeše, jednatele společnosti Beatlexton s.r.o., kteří vypovídali o tom, jaký byl obchodní vztah mezi společnosti, v nichž působili, a společnostmi Organization trade s.r.o., případně HAKY PRAHA, s.r.o. a timegent s.r.o., s nimiž byl obviněný prostřednictvím společnosti Organization trade s.r.o. spojován. Bylo prokázáno, že z těchto společností spolupracovala se společností Organization trade s.r.o. pouze společnost Beatlexton s.r.o., a se společností HAKY PRAHA, s.r.o., společnost ČS service s.r.o., která byla označena na jejích fakturách.

I pokud existovalo obchodní propojení mezi některými společnostmi, tedy i pokud společnost Organization trade s.r.o. reálně vykazovala nějakou činnost, a existovaly zde účetní doklady potvrzující uskutečněná plnění, neznamená to, že ve skutkové větě označené účetní doklady nebyly fiktivní. Soud prvního stupně v bodech 35. až 37. odůvodnění rozsudku rozvedl, jaké závěry jej vedly ke konstatování, že ve skutkové větě označené faktury fiktivní byly. Zmapoval nejen statuty a personální zastoupení zúčastněných společností, kdy se vždy jednalo o společnosti, jejichž jednatelé byli tzv. bílí koně, případně prázdné schránky (společnost timegent s.r.o.), ale rovněž finanční toky spojené s předmětnými fakturami, kdy tvrzené platby zcela zjevně neodpovídaly reálnému stavu bankovních účtů těchto společností.

Navíc propojení společností v rámci odběratelsko-dodavatelského řetězce nedávalo z ekonomického hlediska jakýkoli smysl.

30. Soud prvního stupně rovněž neměl na podkladě provedeného dokazování žádných pochyb o tom, že obviněný nebyl toliko zaměstnancem společnosti Organization trade s.r.o., jak tvrdí, ale že byl naopak osobou mající absolutní kontrolu nad její veškerou činností. Rozhodujícím pro posouzení jednání obviněného a jeho působení ve společnosti totiž není to, jakou pozici v rámci společnosti zastává podle zakládacích listin, ale jakou činnost ve skutečnosti jménem společnosti vykonává. Posuzuje se zde skutečný stav a vliv, který měl obviněný na činnost a chod společnosti.

Obviněný byl osobou, která podala předmětné přiznání k DPH, přičemž byl uveden jako zástupce společnosti a jedinou osobou, která s finančním úřadem komunikovala jménem společnosti Organization trade s.r.o., přičemž užíval pro tuto komunikaci i svou datovou schránku. Byl rovněž osobou, „kterou dodavatelé společnosti Organization trade s.r.o. ve svých sděleních uvedli jako osobu, která za tuto společnost jednala, na základě výzvy úřadu zaslal faktury společnosti HAKY PRAHA s.r.o. a příjmové pokladní doklady s korespondujícími čísly faktur“ (bod 35.

odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Na č. l. 377 spisu je založena generální plná moc, byť nepodepsaná, s datem 14. 5. 2019, jejíž prostřednictvím Tamara Gritco jako jednatelka společnosti Orgatization trade s.r.o., pověřila obviněného, aby za ni (jejím jménem a jménem společnosti) v plném rozsahu bez jakýchkoli omezení činil veškeré právní úkony, a to i úkony podle právních předpisů vyžadují zvláštní plnou moc. I to napovídá tomu, že obviněný byl osobou, která činila ve vztahu ke společnosti Organization trade s.r.o.

veškerá rozhodnutí. Předmětnou námitkou se zabýval již soud odvolací, který se k ní stručně, avšak výstižně vyjádřil v bodě 22. odůvodnění svého usnesení.

31. Z provedeného dokazování vyplynulo nade vši pochybnost, že osoba Tamara Gritco byla jen dalším tzv. bílým koněm, tedy osobou, která ve skutečnosti neměla žádnou reálnou pravomoc či vliv na činnost a hospodaření společnosti, ačkoli byla uvedena jako jednatelka společnosti Organization trade s.r.o. K její osobě bylo zjištěno, že se jedná o státní příslušnici Moldavské republiky, která je v příbuzenském vztahu s obviněným (manželka obviněného je M. Č., roz. G.), na území České republiky vstoupila za účelem pobytu (návštěva rodiny nebo přátel), k trvalému pobytu byla přihlášena od 19.

4. 2017 do 18. 4. 2019. Od 3. 5. 2017 do 18. 4. 2019 pobývala na adrese XY, okr. XY. Ubytovatelem byl obviněný, kdy se jedná o adresu, na které byl k trvalému pobytu přihlášen spolu s manželkou M. Č. Dlouhodobý pobyt Tamary Gritco byl ukončen ke dni 19. 4. 2019 (viz úřední záznam na č. l. 350 spisu). V rozhodné době, tj. v říjnu 2021 se tedy Tamara Gritco na území České republiky již nenacházela. Z přípisu policie na č. l. 359 spisu se pak podává, že Tamara Gritco byla ve společnosti Organization trade s.r.o.

zaměstnána od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019. Jelikož nebyla v rozhodné době již ve společnosti zaměstnána, zjevně se jednalo o tzv. bílého koně, a protože se jednalo o cizí státní příslušnici, která se již nenacházela na území České republiky, orgány činné v trestním řízení ji více neprověřovaly.

32. Jelikož nebyla Tamara Gritco ve vztahu k projednávané věci v jakékoli fázi řízení vyslechnuta orgány činnými v trestním řízení, neobstojí zde námitka obviněného, že by se v jejím případ mělo jednat o tzv. nepřítomného svědka. Označení nepřítomný svědek podle judikatury ESLP vychází z toho, že svědek není přítomen u soudu, a obviněný ho tudíž nemůže vyslechnout, či jde o svědka, který byl sice vyslechnut u soudu, avšak v jiném řízení, případně byl vyslechnut v přípravném řízení bez přítomnosti obviněného či jeho právního zástupce. Podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy „každý, kdo je obviněn z trestného činu má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědka ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě“. Tímto způsobem je obviněnému zajištěna možnost účinně se bránit a předložit důkazy ve svůj prospěch, což je klíčovou součástí práva na spravedlivý proces. Podmínkou však zůstává, že se jedná o svědka, který byl v některé fázi řízení či v jiném trestním řízení vyslechnut a z takovéto jeho výpovědi soudy vycházely při posouzení viny obviněného. V projednávané věci však, jak již uvedeno, nebyla Tamara Gritco orgány činnými v trestním řízení nikdy vyslechnuta. Soudy tedy z žádných jejích tvrzení vycházet nemohly. Obviněný sice namítá, že je zde absence řádného slyšení jmenované, z obsahu spisu se však nepodává ničeho o tom, že by snad obviněný v rámci své obhajoby navrhoval její výslech, ať už u hlavního líčení, v rámci podaného odvolání či u veřejného zasedání. Pokud by obviněný takový návrh na doplnění dokazování vznesl a soud by se s tímto jeho návrhem nijak nevypořádal, pak by se mohlo jednat o námitku tzv. opomenutých důkazů spadající pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. jeho třetí variantu. Taková situace však v projednávané věci nenastala. Námitku obviněného, že Tamara Gritco jako jednatelka společnosti musela být nutně vyslechnuta a že neprovedení jejího výslechu před soudem bylo porušením obhajovacích práv dovolatele, je tedy namístě odmítnout.

33. Dále obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

34. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též

jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

35. Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

36. Pod uvedený dovolací důvod je možno s jistou dávkou benevolence podřadit námitku obviněného, v rámci níž namítá, že nebyl osobou, která svým jednáním naplnila znaky skutkové podstaty jemu za vinu kladeného přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný zpochybňuje zejména to, že by byl osobou, která vystavovala účetní doklady a s úmyslem zkrátit daň uplatnila odpočet DPH u správce daně. Na podkladě provedeného dokazování však bylo postaveno najisto, že to byl právě obviněný, kdo měl veškerou činnost společnosti Organitazion trade s.r.o. ve své kompetenci a byl jedinou osobou, která tuto společnost ovládala, kdy za tuto rovněž podal daňové přiznání, dodal účetní doklady společností Organization trade s.r.o. a HAKY PRAHA, s.r.o. a vedl veškerou komunikaci se správcem daně (viz body 29. a 30. výše tohoto usnesení).

37. Obviněný dále namítá, že soudy bez dalšího toliko převzaly závěry správce daně ohledně fiktivnosti účetních dokladů (fiktivnosti plnění), aniž by samy provedly v tomto směru vlastní šetření. Nejvyšší soud konstatuje, že otázka použitelnosti závěrů správce daně učiněných v daňovém řízení byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. S ohledem na rozdílné pojetí dokazování v daňovém a trestním řízení panuje v ustálené judikatuře názor, že výsledky daňového řízení v otázce rozsahu daňové povinnosti a jejího nesplnění (zatajení, zkrácení), byť jsou jinak v takovém řízení opatřené důkazy vždy podstatným podkladem navazujícího trestního řízení, nelze bez dalšího zcela přejímat do trestního řízení a toliko na jejich podkladě není možné činit závěr o existenci či neexistenci trestní odpovědnosti obviněného za úmyslný trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr.

zák. (nyní § 240 odst. 1 tr. zákoníku). Proto ani nejsou orgány činné v trestním řízení vázány vyjádřením správce daně o výši zkrácení (nedoplatku) určité daně či případným pravomocným a vykonatelným rozhodnutím správce daně o doměření daňového nedoplatku (např. platebním výměrem), ale mají povinnost podle § 2 odst. 5 tr. ř. samy na podkladě důkazů opatřených v daňovém řízení a doplněných v trestním řízení, zejména pokud jde o rozsah zkrácené daně a zavinění obviněného, zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí.

Orgány činné v trestním řízení mají povinnost hodnotit důkazy způsobem uvedeným v § 2 odst. 6 tr. ř. a v rámci tohoto postupu se musí vypořádat i se závěry, k nimž případně dospěl v otázce zkrácení (nedoplatku) daně příslušný správce daně, a s podklady, které k jeho rozhodnutí vedly. Z uvedeného vyplývá, že i když je nutné rozdíl mezi řízením trestním a daňovým respektovat, nelze v trestním řízení ignorovat výsledky daňového řízení nebo je nahrazovat důkazně nepodloženými vlastními úvahami orgánů činných v trestním řízení.

Jinými slovy, orgány činné v trestním řízení jsou povinny se vypořádat se závěry, k nimž případně dospěl v otázce zkrácení daně, a to dokonce, i pokud jde o rozsah zkrácení daně, příslušný správce daně, a s podklady, které k jeho rozhodnutí vedly (viz usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, publikované pod č. 15/2017 Sb. rozh. tr.). Soudu však nic nebrání, aby v rámci hodnocení důkazů po zhodnocení zprávy finančního úřadu dospěl k závěru, že se s touto zprávou na základě dalších důkazů, které provedl a vyhodnotil, ztotožnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1435/2018).

38. Soud prvního stupně svůj závěr o vině obviněného přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku založil na provedených důkazech, kterými byly nejen listiny poskytnuté Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 5, ale i další listiny (sdělení Komerční banky, a.s., a ČSOB, a. s., výpisy z účtů u těchto bankovních institucí pro společnosti Organization trade s.r.o. a HAKY PRAHA, s.r.o., výpisy z obchodního rejstříku, sdělení společností timegent s.r.o., Dolor Consilium s.r.o., DALE GROUP s.r.o., Beatlexton s.r.o., BURG s.r.o., CARHELP spol. s r. o. a ČS service s.r.o.), podle nichž ověřoval nejen vzájemné obchodní vztahy a uskutečněná plnění společnosti Organization trade s.r.o., ale dokumentoval i finanční toky mezi společnostmi a zjišťoval i personální vazby, což potvrdilo existenci tzv. bílých koní. Nelze opomenout ani svědecké výpovědi (Marcel Krištóf, Bc. Jan Domecký, Ing. Jakub Kubeš). Soud prvního stupně tedy při úvahách o vině obviněného nevycházel (a ani je bez dalšího nepřejal) výlučně ze závěrů finančního úřadu, ale závěr o fiktivnosti deklarovaných plnění prokazatelně založil na podkladě vlastního vyhodnocení provedených důkazů. Postup a závěry soudu prvního stupně pak byly aprobovány soudem odvolacím (zejména body 21. a 23. odůvodnění jeho usnesení).

39. Soudy nižších stupňů tedy nepochybily, když na závěr o fiktivnosti deklarovaných plnění usoudily na základě vlastního dokazování, jehož součástí zcela logicky byly (kromě jiného) i dokumenty poskytnuté finančním úřadem, který ostatně sám inicioval zahájení trestního řízení oznámením o podezření ze spáchání trestného činu ze dne 30. 3. 2022. Nejvyšší soud tak nemohl přisvědčit obviněnému, který tvrdí, že postupem soudu bylo fakticky obráceno důkazní břemeno, které v trestním řízení nese oproti řízení daňovému obžaloba, a že tím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.

40. Obviněný dále namítl porušení zákazu reformationis in peius ve vztahu k výroku o náhradě škody s tím, že státní zástupce nepodal proti předcházejícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 4. 2024, č. j. 38 T 88/2023-457, odvolání do výroku o náhradě škody, a přesto bylo o tomto výroku znovu rozhodnuto.

41. Stran námitky porušení zákazu reformationis in peius je vhodné připomenout, že zákon v ustanovení § 259 odst. 4 část věty před středníkem tr. ř. stanoví, že v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Tím je současně vyjádřen zákaz reformationis in peius, tj. zákaz změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, pokud odvolací soud nerozhoduje z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného.

Nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti dosahuje svou intenzitou porušení práv na spravedlivý proces chráněných ústavním pořádkem České republiky, neboť se může zhoršit procesní postavení obviněného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva, přičemž žádný soud nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/05, sp. zn. II.

ÚS 304/04). Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 57/98, publikovaný pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). Změna k horšímu se tedy může projevit např. ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, či v druhu a formě ochranného opatření, a to v každé uvedené okolnosti jednotlivě nebo v kumulaci některých z nich (srov. přiměřeně R 22/1999) (srovnej Šámal, P.

a kol., Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3292).

42. V posuzované věci se uvedenou námitkou již zabýval soud odvolací, a to v bodě 20. odůvodnění svého usnesení, kdy poukázal na to, že „výroky o trestu nebo o náhradě škody, jsou bezprostředně závislé na tom, že byl shledán jako správný výrok o vině (srov. i § 258 odst. 2 a § 265k odst. 2 trestního řádu)“. Je možno uvést, že státní zástupce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 4. 2024, č. j. 38 T 88/2023-457, podal nejprve dne 23. 4. 2024 blanketní odvolání, ve kterém uvedl, že jej podává v neprospěch obžalovaného do výroku o vině i o trestu, a následně dne 7. 5. 2024 toto odůvodnil s tím, že jej podává rovněž i do výroku o náhradě škody. Ačkoli je v předmětu odvolání (č. l. 475–476 spisu) uvedeno, že se odvolání podává do výroku o vině i trestu, v závěru v bodě 13. je jasně uvedeno, že státní zástupce podává odvolání rovněž do výroku o náhradě škody. Městský soud v Praze jako soud odvolací pak usnesením ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 8 To 126/2024, napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu, tedy jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody. Za uvedené situace nelze shledat, že by byl soudem prvního stupně porušen zákaz reformationis in peius.

43. Závěrem je možno uvést, že obviněný v rámci dovolání na několika místech akcentuje skutečnost, že soudy nedostály své povinnosti v pochybnostech vyhodnotit důkazy v jeho prospěch („existují-li jakékoli pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného“), čímž naznačuje, že byla ze strany soudů porušena zásada in dubio pro reo. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout ani to, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolené (avšak ani žádné jiné) dovolací důvody.

IV.

44. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného V. Č. odmítl.

45. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. 9. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu