3 Tdo 535/2024-767
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, sp. zn. 11 To 59/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 79/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. Š. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. 10. 2023, č. j. 2 T 79/2020-691, byl obviněný J. Š. pod bodem 1) výroku o vině uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 27. 7. 2018 na adrese XY, soudní okres Mělník, nejprve požil společně s poškozenou M. W. a svou matkou L. H. alkohol, kdy v odpoledních hodinách M. W., pro velké horko oblečena do spodních kalhotek a trika, odcházela po schodech do pokoje v podkroví, obžalovaný ji tam i přes její nesouhlas následoval a při stoupání po schodech jí začal sahat na hýždě, když došli téměř do patra, obžalovaný do poškozené zezadu strčil a ona spadla na podlahu a obžalovaný spadl na ni, poškozená obžalovaného vyzvala, aby z ní slezl, což obžalovaný odmítl a začal jí nadávat, chtěl s poškozenou mít sex, což poškozená nechtěla, následně si poškozená šla lehnout do postele, lehla si na záda, obžalovaný si na ni lehl a snažil se jí sundat kalhotky, což poškozená nechtěla, obžalovaný si šel do vedlejšího pokoje pro nůžky a na bocích jí kalhotky rozstřihl, potom ji otočil na záda, sundal si trenky, lehl si na ni a chtěl jí roztáhnout nohy, poškozená se bránila a dávala nohy k sobě, obžalovaný jí vulgárně nadával a snažil se o pohlavní styk s poškozenou, takto se o to pokoušel minimálně dvakrát, avšak ani jednou se mu to nepovedlo, neboť ho poškozená odstrčila a utekla do přízemí rodinného domu, k souloži tedy vlivem obrany poškozené a opilosti obžalovaného nedošlo, a pod bodem 2) výroku o vině byl uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že minimálně dne 3. 8. 2018 pobýval obžalovaný u své matky L. H. na adrese XY, soudní okres Mělník, přičemž jednání uvedeného v bodě 1) a 2) se dopustil, přestože rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 1. 2017 č. j. 2 T 210/2016-100, který nabyl právní moci dne 9. 5. 2017, mu byl mimo jiné uložen trest zákazu pobytu na území soudního okresu Mělník na dobu dvou let.
2. Za shora uvedený zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a za sbíhající se přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 9. 2018, č. j. 1 T 106/2018-100, byl obviněný podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2, písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 9. 2018 č.j. 1 T 106/2018-100, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem k změně, k níž došlo, zrušením, pozbyla podkladu.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. 10. 2023, sp. zn. 2 T 79/2020, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině.
5. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 3. 2024, sp. zn. 11 To 59/2024, a to tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl. II.
6. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, sp. zn. 11 To 59/2024, podal obviněný dovolání (č. l. 752–755 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
7. Obviněný namítá, že nalézací soud hodnotil provedené důkazy v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když zjištěné skutečnosti vyložil zásadně v jeho neprospěch, ačkoliv přetrvávají zásadní mezery ve skutkových zjištěních. Dovoláním napadené rozhodnutí proto označuje za nepřezkoumatelné. Má rovněž za to, že „rozhodování nalézacích soudů v nadepsané věci vykazuje prvky zaujatosti, a to zřejmě s vědomím jisté společenské objednávky na výsledek řízení“.
8. Ke skutkům kvalifikovaným jako přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání [skutky 1) a 2) výroku o vině] obviněný uvedl, že se v domě zdržoval se souhlasem své matky L. H. Rozhodnutí odvolacího soudu shledává nepřezkoumatelným, neboť závěr odvolacího soudu, že potřeba kontaktu s vlastní matkou nemůže být vážným důvodem ke zdržování se na území okresu Mělník, není nijak blíže zdůvodněn. Poukázal na předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, v souvislosti s rozhodnutím soudu odvolacího s tím, že zájem na řádném výkonu rozhodnutí není jediným objektem trestného činu podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž odvolací soud v předcházejícím rozhodnutí shledal námitku obhajoby stran ustanovení § 30 odst. 1 tr. zákoníku, tj. svolení poškozeného relevantní a uložil nalézacímu soudu se s touto řádně vypořádat. Pokud pak v napadeném rozhodnutí odvolací soud uvádí, že odkaz na ustanovení § 30 odst. 1 tr. zákoníku je nepřiléhavý, pak je třeba odvolacímu soudu stran této skutečnosti vytknout nekonzistentnost. Rovněž shledává nedostatečným provedené dokazování, neboť nebyl k věci vyslechnut svědek M. Š., ač byl rovněž osobou, pro jejíž ochranu byl obviněnému původně ukládán trest zákazu pobytu.
9. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině pak obviněný uvedl, že výpověď poškozené z přípravného řízení není podepřena dalšími důkazy, přičemž nevypovídá, a ani další důkazy, nic o skutečnosti, že z jeho strany bylo směrem k poškozené užito tvrzeného násilí, pohrůžky násilí a pohrůžky jiné těžké újmy za účelem pohlavního styku nebo že by za tímto účelem zneužil bezbrannosti poškozené. K souloži mezi ním a poškozenou v daném případě prokazatelně nedošlo. Z výpovědi poškozené nelze vycházet, je třeba ji hodnotit jako nevěrohodnou. Pro závěr, že by se měl o vykonání pohlavního styku na poškozené pokusit z pohledu obhajoby stav dokazování nesvědčí. Domnívá se proto, že ve vztahu k jeho osobě byla porušena zásada in dubio pro reo.
10. S ohledem na tyto skutečnosti má obviněný za to, že uložený trest nerespektuje veškerá kritéria uvedená v § 37 až 39 tr. zákoníku. Odvolací soud mu nepřiznal polehčující okolnosti ve smyslu § 41 písm. e), l), m), o) tr. zákoníku. Uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný s ohledem k povaze a závažnosti projednávané trestné činnosti a jeho poměrům. Uvádí, že nelze akceptovat, aby represivní složka trestu převažovala nad složkou výchovnou.
11. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací z podnětu podaného dovolání v souladu s § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 11 To 59/2024-740, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
12. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 7. 6. 2024, sp. zn. 1 NZO 375/2024.
13. Státní zástupkyně poté, co zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, přičemž soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly a označily je za nedůvodné. Již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání. Jednání obviněného J. Š. přitom bylo prokázáno výpovědí poškozené M. W., kdy ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie nebylo zjištěno nic, co by zakládalo, byť jen minimální pochyby o schopnosti poškozené správně si zapamatovat prožité události a tyto následně reprodukovat. Nalézací i odvolací soud se řádně vypořádaly s námitkami obviněného a pod bodem 24. až 35. u nalézacího soudu a pod bodem 11. až 14. u soudu odvolacího byl vyhodnocen podrobně skutkový stav a
jeho právní posouzení. Pokud jde o námitky obviněného stran spáchání přečinu podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, státní zástupkyně odkázala na podrobné vyhodnocení soudu prvního stupně pod bodem 31. s tím, že skutečností je, že se obviněný minimálně ve dnech 27. 7. 2018 a 3. 8. 2018 nacházel na adrese XY č. p. XY, okres Mělník, přičemž z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 2 T 210/2016, bylo zjištěno, že obviněnému byl mimo jiné uložen trest zákazu pobytu na území okresu Mělník, a to na dobu dvou let, a to do 9. 5. 2019. Takto uložený soudní zákaz pobytu na určitém místě nelze porušit ani obviněným namítaným pobytem u vlastní matky. Jednání obviněného J. Š. tedy bylo provedenými důkazy prokázáno s tím, že použitá právní kvalifikace je správná.
14. Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Š. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. III.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
16. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, sp. zn. 11 To 59/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
17. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
18. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
19. Ačkoli obviněný výslovně odkazuje na první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., v projednávané věci ji uplatnit nelze. První alternativa by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Praze odvolání obviněného projednal, kdy následně z jeho podnětu rozhodl výše uvedeným usnesením. Tato varianta proto nepřichází v úvahu a odkaz obviněného na tuto variantu je nesprávný.
20. V úvahu přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu toliko v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h) tr. ř.
21. Je třeba uvést, že v praxi se často výše uvedené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. vzájemně doplňují, resp. navazují na sebe, slouží však k nápravě jiných vad. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Obviněný však bližší konkretizaci stran dovolacích důvodů ve vztahu ke vzneseným námitkám v rámci podaného dovolání neučinil.
22. Je na místě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak částečně činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení a rovněž i v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádal soud odvolací.
23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
24. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
25. Obviněný v dovolání uplatněné námitky pod konkrétní variantu jím poukazovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřazuje. Z jejich obsahu nelze dovodit, že by namítal existenci tzv. opomenutých důkazů či procesní nepoužitelnost provedených důkazů. Pokud poukazuje na skutečnost, že nebyl k věci vyslechnut svědek M. Š., jedná se o obecně formulovanou námitku týkající se procesu dokazování. Lze uvést, že nalézací soud se k neprovedení výslechu tohoto svědka řádně vyjádřil v bodě 23. odůvodnění svého rozsudku, kdy zdůvodnil, že s ohledem na skutečnost, že jmenovaný svědek nebyl projednávaným skutkům přítomen, jedná se o důkaz nadbytečný, a proto jeho provedení zamítl.
26. Zbývá tak varianta zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a z nich se podávajícími skutkovými zjištěními, kdy obviněný rovněž poukazuje na nedodržení postupu stanoveného v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. stran hodnocení důkazů a porušení zásady in dubio pro reo. Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
27. Samotný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, případně obžalobou (skutek pod bodem 1. výroku o vině). Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
28. Obviněný přitom v rámci dovolání na několika místech akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, tedy v rozporu se zásadou in dubio pro reo, s tím, že soudy „zjištěné skutečnosti vykládají zásadně v neprospěch odsouzeného“ a rozhodnutí nalézacích soudů vykazují prvky zaujatosti. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). V judikatuře Nejvyššího soudu bylo mnohokrát poukazováno na to, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.
Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není samo o sobě způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl.
4 a 95 Ústavy České republiky). Zásah do takto garantovaných práv obviněného Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal.
29. Je třeba mít na paměti, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Mělníku, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., jak namítá obviněný.
30. Obviněný v rámci dovolání namítá, že přetrvávají zásadní mezery ve skutkových zjištěních. Ke skutku pod bodem 1) výroku o vině poukazuje na výpověď poškozené M. W., kterou označuje za osamocený důkaz nemající oporu v dalších ve věci provedených důkazech a osobu poškozené pak označuje za zcela nevěrohodnou, maje za to, že z žádné její výpovědi nelze vycházet. Námitky obviněného tak směřují ke zpochybnění skutkové verze, ke které v projednávané věci dospěly soudy na podkladě provedeného dokazování, tedy, že byl osobou, která se pokusila o vykonání pohlavního styku na poškozené. Argumentace dovolatele však svým obsahem nepřekračuje meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.
31. Obviněný zpochybňuje úvahy nalézacího soudu stran věrohodnosti poškozené, aniž by však jakkoli blíže konkretizoval, v jakém směru je její výpověď nevěrohodná. Výpověď poškozené byla samozřejmě v projednávané věci stěžejním důkazem. Ze samotné povahy trestného činu, jehož se měl obviněný dopustit, tedy trestného činu sexuální povahy, je zjevné, že se s největší mírou pravděpodobnosti bude jednat o situaci, kdy se na místě činu nachází pouze pachatel a oběť. Bude se tak jednat o situaci tzv. „tvrzení proti tvrzení“, kdy proti sobě stojí dvě zcela odlišné skutkového verze událostí.
K tomu je možno uvést, že důkazní situace, kdy kromě vzájemně protikladných výpovědí osoby obviněné a osoby poškozené nemá soud k dispozici další přímý důkaz, není situací v trestním procesu výjimečnou. Soud se v takovém případě musí prostřednictvím tzv. volné soudcovské úvahy zakotvené v § 2 odst. 6 tr. ř. dobrat ke skutkové pravdě. Je zde vyžadováno důkladné vážení proti sobě stojících výpovědí, kdy soud musí výpovědi hodnotit nejen v jejich celistvosti, ale i v jednotlivých tvrzeních, zabývat se jejich vnitřní logickou soudržností, stejně jako případnými vnitřními nesrovnalostmi, kdy musí vyhodnotit, zda jsou nesrovnalosti důsledkem objektivních či přirozených příčin nebo účelovými tvrzeními snažícími se zakrýt pravý stav věci, a zda jsou skutečnosti obsažené ve výpovědích objektivně reálné co do dílčích okolností i celkového vyznění.
Soud musí výpovědi a z nich se podávající zjištění porovnávat s dalšími ve věci případně dostupnými nepřímými důkazy, vyhodnotit nakolik jsou souladná a nakolik si protiřečí, respektive v čem. Stručně řečeno soud musí provést pečlivou analýzu proti sobě stojících výpovědí, aby se mohl dobrat pravdy. V projednávané věci nalézací soud uvedenému zcela jistě dostál, když tvrzení poškozené a obviněného provedl pečlivou analýzou, a to jak stran věrohodnosti výpovědí, tak v kontextu s dalšími ve věci provedenými nepřímými důkazy (zejména body 25.
až 30. rozsudku nalézacího soudu). Pokud proti sobě stojí dvě odlišné verze průběhu skutkového děje, je třeba vždy věnovat zvýšenou pozornost otázce věrohodnosti osob, které je předkládají. Nalézací soud otázce věrohodnosti poškozené věnoval náležitou pozornost, kdy byl na osobu poškozené vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Moniky Holečkové (Cendelínové) a z oboru zdravotnictví, specializace klinická a forenzní psychologie PhDr. Štěpána Vymětala, Ph.D. (č. l.
108-115 spisu), přičemž závěry znaleckého zkoumání byly takové, že poškozená je schopna správně vnímat prožívanou událost, tuto si správně zapamatovat a reprodukovat, kdy nebylo zjištěno nic, co by naznačovalo sklon poškozené ke zkreslování výpovědi a ke konfabulaci, ani jakákoli její snaha obviněnému uškodit. Je třeba uvést, že poškozená věc sama nehlásila, resp. hlásit nechtěla a k oznámení došlo ve spojitosti s jinou událostí, rovněž se nepřipojila s nárokem na náhradu nemajetkové újmy. Soud neopomněl, že poškozená některé skutečnosti v rámci své výpovědi měnila (viz bod 25.
odůvodnění rozsudku), nejednalo se však o stěžejní tvrzení, kdy rovněž bylo třeba zohlednit delší dobu, která od incidentu uplynula a samotnou jeho podstatu, kdy se jednalo o událost, ke které se poškozená, zcela pochopitelně, nechtěla vracet. Nalézací soud proto vycházel z výpovědi poškozené učiněné v přípravném řízení, tedy výpovědi, která byla učiněna v nejkratším časovém odstupu od incidentu, tedy bezprostředně popisující prožitou událost. Nalézací soud dospěl k závěru, že výpověď poškozené je možno hodnotit jako věrohodnou, a proto ji učinil základem svých skutkových zjištění.
Ačkoli je výpověď poškozené jediným přímým důkazem, není důkazem osamoceným, neboť na tuto navazují další ve věci provedené důkazy nepřímé povahy. „V dílčích bodech je výpověď poškozené podpořena dalšími provedenými důkazy, ať už výpovědí znalců PhDr. Vymětala a MUDr. Holečkové, ale také provedenými listinami, a to protokolem o ohledání místa činu, protokolem o vydání věcí a odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví genetika“ (bod 25. odůvodnění rozsudku).
32. Odvolací soud neshledal v předcházejícím řízení jakékoli vady a ztotožnil se se skutkovými závěry nalézacího soudu, přičemž se rovněž vypořádal s námitkami obviněného. V tomto směru lze odkázat zejména na body 11. až 14. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právní kvalifikací.
33. Přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozovány. V dané věci hodnocení učiněné nalézacím soudem a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný nesoulad.
34. Pokud pak obviněný namítá, že provedené dokazování nevypovídá nic o skutečnosti, že z jeho strany bylo užito násilí, pohrůžky násilí či pohrůžky jiné těžké újmy za účelem pohlavního styku, nebo že by za tímto účelem zneužil bezbrannosti poškozené (skutek pod bodem 1. výroku o vině), pak je možno uvést, že uvedenou námitku lze s určitou dávkou benevolence podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Stejně tak námitku, že s ohledem na ustanovení § 30 odst. 1 tr. zákoníku nebyla naplněna skutková podstata trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 tr. zákoníku [skutky pod body 1) a 2) výroku o vině].
35. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
36. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
37. Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02).
38. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
39. Zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, spáchá takový čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží.
40. Je třeba uvést, že obviněnému není kladeno za vinu, že by zneužil bezbrannosti poškozené nebo že by ji donutil k pohlavnímu styku pohrůžkou jiné těžké újmy. Ze stabilizovaných skutkových zjištění, jak jsou zachycena ve skutkové větě rozsudku, a jimiž je Nejvyšší soud vázán, se podává, že se obviněný přes nesouhlas a aktivní obranu poškozené pokusil na této vykonat pohlavní styk, a to formou soulože. Z popisu skutku se jasně podává užití násilí, kdy nejprve do poškozené strčil, následně ji pak zalehl a došlo ke vzájemnému zápasu, tedy i k aktivní obraně poškozené, ke které by v případě dobrovolného jednání neměla žádný důvod. Tvrzení obviněného, že k souloži mezi ním a poškozenou nedošlo, pak odpovídá skutkovým zjištěním, neboť jednání obviněného bylo kvalifikováno jako pokus ve smyslu ustanovení § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Tím je myšleno jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, ale k dokonání trestného činu nedošlo. Pro pokus trestného činu je z jeho podstaty nemožné, aby byl prvek dokonání naplněn, jinými slovy, pokus kteréhokoli trestného činu je charakterizován absencí následku. V projednávaném případě pro naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku, je-li trestný čin spáchán toliko ve stadiu pokusu, není vyžadováno, aby došlo k pohlavnímu styku, ale k takové kvalifikaci postačuje, že jednání pachatele a jeho úmysl, byť eventuální, k tomuto směřovaly, kdy jen vlivem okolností, zde aktivní obrana poškozené, k dokonání nedošlo. Odvolací soud v bodě 13. odůvodnění usnesení uvedl, že „pokud obžalovaný poškozené cestou do schodů výslovně řekl, že s ní chce mít sex, poté jí rozstřihl kalhotky, otočil ji na záda, stáhl si trenky a se ztopořeným penisem (což poškozená uvedla v přípravném řízení na č. l. 61) se snažil opakovaně zezadu vniknout do její pochvy a to i přes verbálně a fyzicky projevovaný nesouhlas poškozené, tak i přes to, že k dokonání činu pro odpor poškozené a její útěk nedošlo, nemůže být žádných pochyb o tom, že jednání obžalovaného směřovalo k souloži“.
41. Uvedené právní kvalifikaci skutku pod bodem 1) výroku o vině jako zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku spáchaném ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku nelze ničeho vytknout.
42. Pokud se jedná o přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [skutky pod body 1) a 2) výroku o vině], lze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit námitku týkající se nenaplnění předmětné skutkové podstaty z důvodu, že v domě pobýval se souhlasem matky, tedy se nejednalo o trestný čin.
43. Uvedené námitce nelze přisvědčit. Ustanovení § 30 odst. 1 tr. zákoníku upravuje situaci, kdy jednání jinak trestné není trestným činem, neboť k takovému jednání bylo dáno svolení poškozeného. Trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny.
44. V projednávané věci bylo zjištěno, že obviněný minimálně ve dnech 27. 7. 2018 a 3. 8. 2018 pobýval v domě svojí matky v okrese Mělník, což se podává jak z jeho výpovědi, tak z výpovědi poškozené M. W., a to navzdory skutečnosti, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 2 T 210/2016, uložen mimo jiného trest zákazu pobytu na území okresu Mělník, a to na dobu dvou let, resp. na období od 9. 5. 2017 do 9. 5. 2019. Obviněný si byl vědom skutečnosti, že se v okrese Mělník zdržoval i přes uložený soudní zákaz pobytu. K uvedené námitce se již vyjádřil jak soud nalézací (bod 37. rozsudku), tak soud odvolací (bod 14. usnesení), přičemž se lze ztotožnit se závěrem, že ani souhlas matky poškozeného ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 tr. zákoníku nemůže prolomit uložený trest zákazu pobytu. Jak se podává z předmětného ustanovení § 30 odst. 1 tr. zákoníku, takový souhlas může dát toliko osoba, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. O omezení soudem uloženého pravomocného trestu však žádná fyzická či právnická osoba oprávněně rozhodovat nemůže. Jak správně poukázal nalézací soud, ani obviněným proklamovaný stesk po rodině nemůže obstát jako důvod pro prolomení uloženého trestu. Navíc to bylo právě nepřijatelné chování obviněného vůči jeho rodinným příslušníkům, které bylo důvodem pro uložení zákazu pobytu na území okresu, kde se tito zdržují.
45. Obviněný dále namítal, že soudy uložený trest je nepřiměřený a nerespektuje veškerá kritéria pro ukládání trestu uvedená v ustanoveních § 37 až 39 tr. zákoníku, zejména pak nepřiznává obviněnému polehčující okolnosti ve smyslu ustanovení § 41 písm. e), l), m), o) tr. zákoníku. Aniž by obviněný blíže specifikoval, jaký z dovolacích důvodů ve vztahu k předmětné námitce uplatňuje, je možno uvést, že takto formulovaná námitka není pod jím uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) podřaditelná.
46. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz výše citované rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takovýto druh námitek nicméně obviněný nevznáší.
47. Při výkladu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dospět k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr.
ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, § 41 či § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nebyl obviněným uplatněn, a s ohledem na jím přednesenou argumentaci je zjevné, že by k naplnění tohoto dovolacího důvodu nedošlo.
48. Z obsahu dovolání obviněného se přitom jasně podává, že jeho výtky vůči uloženému nepodmíněnému trestu odnětí jsou zaměřeny právě co do jeho výše, kdy uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výši dvou roků shledává nepřiměřeně přísným. Dovolání ve vztahu k uloženému trestu, jak uvedeno výše, nicméně nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). O takový případ se v projednávané věci zcela rozhodně nejedná. Obviněný zcela opomíjí, že mu byl ukládán trest souhrnný za více trestných činů, a to na samé spodní hranici trestní sazby stanovené na trestný čin nejpřísněji trestný, tj. trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku, kdy byl ohrožen trestem odnětí svobody od dvou do deseti let. Jím uložený nepodmíněný trest ve výši dvou roků je tedy zcela přijatelný. IV.
49. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. Š. odmítl.
50. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 7. 2024
JUDr. Petr Šabata předseda senátu