3 Tdo 67/2022

3 Tdo 67/2022-1032

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 4. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 3 To 65/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 5/2020, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. M. odmítá.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. 31 T 5/2020, byl obviněný M. M. uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku spáchaném ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 23. 5. 2017 v době okolo 16.30 hodin na silnici II. třídy č. XY v katastru obce XY, ve směru jízdy od obce XY, za křižovatkou se silnicí III.

třídy č. XY, jako spolujezdec sedící na předním sedadle vedle řidičky I. D., nar. XY, v osobním motorovém vozidle VW Polo, RZ XY, ve stavu prosté opilosti, po předchozí slovní rozepři pramenící z jejich partnerského rozchodu, vědom si skutečnosti, že se vozidlo pohybuje rychlostí kolem 80 km/h a že protijedoucí vozidlo Škoda Octavia Combi, RZ XY, řízené S. K., nar. XY, s nímž na předním sedadle spolujezdce cestovala jeho manželka V. K., nar. XY, jede obdobnou rychlostí, srozuměn s možností způsobení těžké újmy na zdraví osob cestujících v obou vozidlech, se záměrem vyvolat střet vozidel, zasáhl I.

D. do řízení vozidla VW Polo takovým způsobem, že rukou uchopil volant v jeho horní části a strhl jej doleva o 90°, v důsledku čehož vozidlo vjelo do levého protisměrného jízdního pruhu, poškozené I. D. se podařilo částečně zkorigovat směr jízdy vozidla tak, aby zabránila nárazu vozidla do oblasti dveří řidiče protijedoucího vozidla Škoda Octavia Combi, přičemž v důsledku jeho jednání - kdy vozidlo VW Polo jelo rychlostí kolem 79,3 km/h a protijedoucí vozidlo Škoda Octavia Combi rychlostí kolem 70 km/h - došlo jen k tečnému střetu obou vozidel jejich levou boční částí, kdy S.

K. se po střetu vozidlo Škoda Octavia Combi podařilo zastavit opodál, načež po uvedeném střetu obžalovaný opětovně zasáhl D. do řízení stržením volantu vlevo, na což již jmenovaná nebyla schopna účinně reagovat, v důsledku čehož došlo k vyjetí vozidla VW Polo vlevo mimo komunikaci rychlostí kolem 71,3 km/h a k jeho následnému nárazu do břehu místního vodního toku rychlostí v rozmezí 11,0 až 16,0 km/h, čímž I. D. způsobil zranění v podobě zhmoždění hrudníku a podbřišku s průměrnou dobou léčení v trvání 2 až 3 týdnů, kdy si však obžalovaný musel být s ohledem na okolnosti případu, zejména rychlost, v níž se popsaného jednání dopouštěl, nutně vědom toho, že může řidičce motorového vozidla VW Polo, RZ XY, I.

D., i nejméně řidiči motorového vozidla Škoda Octavia Combi, RZ XY, S. K., způsobit i mnohem vážnější poruchu zdraví zejména v podobě nitrolebních zranění charakteru zhmoždění mozku, mozkového kmene, krvácení pod mozkové obaly, zhmoždění nitrohrudních nebo nitrobřišních orgánů a ledvin, hemothoraxu, pneumothoraxu či hemoperitonea, tedy zranění naplňující kritéria poškození důležitého orgánu či delší doby trvající poruchy zdraví s významným omezením v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 týdnů, k čemuž však jen shodou šťastných okolností a částečné korekci jízdy vozidla VW Polo I.

D. nedošlo, a dále na vozidle VW Polo způsobil

I. D.

Za to byl podle § 145 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písmeno a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 (čtyř) let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně se sídlem Jeremenkova 11, Ostrava-Vítkovice, IČ 47672234 částku ve výši 4.839 Kč, poškozené Direkt pojišťovně, a. s., se sídlem Nové sady 996/25, Brno – Staré Brno, IČ 25073958, částku 64.632 Kč a poškozené I. D., nar. XY, bytem XY, částku 35.000 Kč.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. 31 T 5/2020, podal obviněný odvolání, a to do všech jeho výroků. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě podal odvolání v neprospěch obviněného, a to do výroku o vině a trestu. Poškozená RBP, zdravotní pojišťovna se odvolala proti výroku o náhradě škody.

O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 3 To 65/2021, a to tak, že pod bodem I. z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené RBP, zdravotní pojišťovny, napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. v celém rozsahu a v souladu s ustanovením § 259 odst. 3 tr. ř. pod bodem II. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaném ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.

zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 23. 5. 2017 v době okolo 16.30 hodin na silnici II. třídy č. XY v katastru obce XY, ve směru jízdy od obce XY, za křižovatkou se silnicí III. třídy č. XY, jako spolujezdec sedící na předním sedadle vedle řidičky I. D., nar. XY, v osobním motorovém vozidle VW Polo, RZ XY, ve stavu prosté opilosti, po předchozí slovní rozepři pramenící z jejich partnerského rozchodu, vědom si skutečnosti, že se vozidlo pohybuje rychlostí kolem 80 km/h a že protijedoucí vozidlo Škoda Octavia Combi, RZ XY, řízené S.

K., nar. XY, s nímž na předním sedadle spolujezdce cestovala jeho manželka V. K., nar. XY, jede obdobnou rychlostí, srozuměn s možností způsobení smrtelného zranění osob cestujících v obou vozidlech, se záměrem vyvolat střet vozidel, zasáhl I. D. do řízení vozidla VW Polo takovým způsobem, že rukou uchopil volant v jeho horní části a strhl jej doleva o 90°, v důsledku čehož vozidlo vjelo do levého protisměrného jízdního pruhu, poškozené I. D. se podařilo částečně zkorigovat směr jízdy vozidla tak, aby zabránila nárazu vozidla do protijedoucího vozidla Škoda Octavia Combi, přičemž v důsledku jeho jednání - kdy vozidlo VW Polo jelo rychlostí kolem 79,3 km/h a protijedoucí vozidlo Škoda Octavia Combi rychlostí kolem 70 km/h - došlo jen k tečnému střetu obou vozidel jejich levou boční částí, načež po uvedeném střetu obžalovaný opětovně zasáhl I.

D. do řízení stržením volantu vlevo, na což již jmenovaná nebyla schopna účinně reagovat, v důsledku čehož došlo k vyjetí vozidla VW Polo vlevo mimo komunikaci rychlostí kolem 71,3 km/h a k jeho následnému nárazu do břehu místního vodního toku rychlostí v rozmezí 11,0 až 16,0 km/h, čímž I. D. způsobil zranění v podobě zhmoždění hrudníku a podbřišku s průměrnou dobou léčení v trvání 2 až 3 týdnů, kdy si však obžalovaný musel být s ohledem na okolnosti případu, zejména rychlost obou jedoucích vozidel a jejich povahu vědom toho, že může všem osobám jedoucím ve vozidlech VW Polo a Škoda Octavia Combi, tedy nejméně jejich řidičům I.

D. a S. K., způsobit i mnohem vážnější až smrtelná poranění, vyplývající zejména z nitrolebních zranění charakteru zhmoždění mozku, mozkového kmene, krvácení pod mozkové obaly, zhmoždění nitrohrudních nebo nitrobřišních orgánů a ledvin, hemothoraxu, pneumothoraxu či hemoperitonea, k čemuž však jen shodou šťastných okolností a částečné korekci jízdy vozidla VW Polo I. D. nedošlo, a dále na vozidle VW Polo způsobil I. D. škodu ve výši 35.000,- Kč a S. a V. K.

Za to byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písmeno b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr, zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 8 (osmi) let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené RBP, zdravotní pojišťovně, se sídlem Michálkovická 967/108, Ostrava-Slezská Ostrava, IČ 47673036, částku ve výši 4.839 Kč, poškozené Direkt pojišťovně, a. s., se sídlem Nové sady 996/25, Brno – Staré Brno, IČ 25073958, částku 64.632 Kč a poškozené I. D., nar. XY, bytem XY, částku 35.000 Kč.

Pod bodem III. zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného.

II.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 3 To 65/2021, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 980-1008), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolaní uvedený v písm. g) (ve znění do 31. 12. 2021).

Dovolatel brojil proti kvalifikaci jeho jednání jako pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy, kdy pochybení odvolacího soudu spatřoval především ve špatném posouzení otázky naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy. Měl za to, že v řízení je dán extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními a nebyla náležitě aplikována zásada in dubio pro reo. Zdůraznil, že úmysl pachatele musí směřovat ke způsobení smrtelného následku a nepřímý úmysl nelze v žádném případě předpokládat, ale musí být prokázán.

V řízení před odvolacím soudem podle něj nebylo prokázáno, že by byl srozuměn se smrtelným následkem svého jednání na jakékoli osobě, a to ani ve formě nepřímého úmyslu. Z provedeného dokazování vyplynulo, že stržení volantu o 90° nebylo vedeno maximální a důraznou intenzitou, nedošlo ke stržení volantu, při kterém by hrozila rotace vozidla či ztráta kontroly nad vozidlem. Při druhém stržení volantu došlo k vyjetí vozidla do volného prostoru, kdy překonal odpor řidičky, avšak za situace, kdy se před vozidlem nenacházelo žádné jiné protijedoucí vozidlo či nějaká pevná překážka, přičemž vzrostlý strom auto minulo v dostatečné vzdálenosti.

Z takto provedeného dokazování nelze podle dovolatele nepřímý úmysl dovodit. Obviněný poukázal na znalecký posudek MUDr. Margity Smatanové, Ph.D., která v doplnění znaleckého posudku konstatovala, že v případě střetu dvou vozidel za uvedených podmínek nelze očekávaný následek zranění z hlediska jeho závažnosti předvídat. Dovolatel sice v době činu mohl teoreticky vědět o možnosti způsobení následku v podobě usmrcení, ale odvolacím soudem nebylo jednoznačně prokázáno a nelze to ani presumovat, že s možností něčího usmrcení kalkuloval, natož že byl s tímto případným usmrcením vyrovnán.

Dále poukazuje na výpověď poškozené a svou a její tělesnou dispozici (poškozená je o 10 cm menší a vážila jen 2/3 jeho váhy) s tím, že pokud by se opravdu snažil strhnout vozidlo proti protijedoucímu automobilu Škoda Octavia s úmyslem někoho usmrtit, pak by se mu to vzhledem k jeho fyzické převaze nad poškozenou zcela jistě povedlo. Poškozená však dokázala strhnout volant zpátky a zabránit přímému či bočnímu střetu, kdy došlo toliko ke střetu tečnému, což vypovídá o tom, že jeho cílem nebylo někoho usmrtit.

Odvolací soud tak jeho úmysl pouze předpokládal, namísto toho, aby jej prokázal nade všechnu rozumnou pochybnost, přičemž jej nešlo dovodit z okolností, za nichž k jeho jednání došlo.

Dále obviněný brojil proti absenci revizního znaleckého posudku k otázce své procesní způsobilosti, a to za situace, kdy správnost znaleckého posudku MUDr. Svatopluka Sedláčka a PhDr. Petra Vavříka byla obhajobou opakovaně zpochybňována. K tomu přistupuje skutečnost, že v případě prvého znaleckého posudku ze dne 22. 10. 2017 zpracovaného MUDr. Svatoplukem Sedláčkem bylo konstatováno, že dovolatel trpí organickou poruchou osobnosti, která snižuje jeho schopnost chápat smysl trestního řízení a účinně se hájit. V Doplnění znaleckého posudku č. 1 MUDr. Svatopluka Sedláčka a PhDr. Petra Vavříka ze dne 1. 11. 2018 byla konstatována nedobrá prognóza a očekávané prohloubení příznaků, přičemž dovolatel nebyl schopen chápat smysl řízení a účinně se hájit. V Doplnění č. 2 znaleckého posudku ze dne 19. 2. 2020 po pouhých 2 hodinách vyšetření znalci dospěli ke zcela opačnému závěru, tedy, že stav dovolatele je stabilizovaný, je schopen chápat smysl trestního řízení a jeho reakce jsou účelové s projevy nepravé demence či pseudodemence. K takto značně diskutabilnímu obratu přistupuje i skutečnost, že se po celou dobu trestního řízení prakticky nehájí, což je vzhledem k charakteru trestné činnosti, pro kterou je souzen, značně nestandardní. Pokud si tedy znalci vnitřně ve svých posudcích odporují a dovolatel se prakticky nehájí, nebylo možné bez revizního znaleckého posudku pokračovat v jeho trestním stíhání. K dovolání na podporu svých závěrů přiložil lékařské zprávy z oboru psychiatrie od listopadu 2017 do srpna 2021.

Obviněný M. M. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 3 To 65/2021, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. 31 T 5/2020 jemu předcházející, a Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný doplnil své dovolání podáním ze dne 24. 2. 2022 a doručeném Nejvyššímu soudu dne 25. 2. 2022, v němž doplnil svou argumentaci tvrzením, že v usnesení Policie České republiky, č. j. KRPT-262414-19/TČ-2021-070771, ze dne 2. 2. 2022, v trestní věci pro podezření ze spáchání přečinu účasti na sebevraždě podle § 144 odst. 1 tr. zákoníku a i ve Sdělení vězeňské služby České republiky, č. j. KRPT-262414-18/TČ-2021-070771, ze dne 17. 1. 2022 bylo uvedeno, že trpí trvalou organickou poruchou a pro svou duševní poruchu není vůbec procesně způsobilý. Vzhledem k charakteru duševní poruchy způsobené organickým postižením mozku je zjevné, že touto poruchou trpěl i v době spáchání projednávaného skutku a nemohl být tedy procesně způsobilý, kdy i s ohledem na toto doplnění navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a rozsudek Krajského soudu v Ostravě a Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 28. 12. 2021, sp. zn. 1 NZO 1090/2021.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že ačkoliv dovolatel formálně deklaroval hmotněprávní vady, tak se ve skutečnosti domáhal jiného hodnocení důkazní situace Vrchním soudem v Olomouci, kdy dovolací důvod vystavěl na primárně procesním základě a při nerespektování § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a teprve prostřednictvím těchto námitek brojil proti právní kvalifikaci užité Vrchním soudem. Jádro argumentace dovolatele je vystavěno na polemice se zjištěnými okolnostmi, při kterých došlo ke stržení vozidla, kdy tyto okolnosti podle dovolatele nevypovídají o jeho srozumění s usmrcením poškozené a dalších osob. Takové námitky však směřují do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů a nelze je podřadit pod uplatněný, ale ani žádný jiný dovolací důvod.

Aktivní vztah obviněného k následku podle státního zástupce logicky vyplynul z provedeného dokazování, kdy zásahem do řízení poškozené záměrně vyvolal nehodový děj s protijedoucím vozidlem, který je objektivizován znaleckým zkoumáním. Zvoleným mechanismem pak vystavil poškozenou i osoby v protijedoucím vozidle nebezpečí smrtelného poranění jako nevyhnutelné účastníky srážky. K tomu nedošlo toliko díky včasnému zásahu poškozené a jejímu stržení volantu zpět.

K námitce naplnění subjektivní stránky státní zástupce uvedl, že je potřebné vycházet striktně z okolností, za kterých se nehodový děj stal, a to zejména rychlosti zúčastněných vozidel přesahujících 70 km/h a načasování jednání dovolatele, který počkal, až se bude míjet vozidlo poškozené s jiným vozidlem v protisměru, přičemž v dané situaci nemohl spoléhat na to, že poškozená strhne řízení zpět a tím zabrání střetu vozidel, který je spojen i s následným dějem v podobě rotace či převrácení vozidla, nárazu do pevné překážky, případně zaklínění osob ve vozidlech, vzniku požáru od provozních kapalin atd. Na podporu uvedeného závěru svědčí i motiv obviněného, kdy obviněný z důvodu partnerského rozchodu s poškozenou vyvolal nehodový děj. Jeho jednání odpovídalo agresivnímu vlivu užitého alkoholu, kdy bylo aktem agrese vůči poškozené i sobě samému. Zároveň není namístě přisvědčit argumentaci dovolatele stran rozdílných fyzických dispozic jeho a poškozené, neboť bylo zjištěno, že se věnovala soutěžní kategorii bodyfitness, na jejíž přípravu se vyžaduje prokázání též vydatného rozvoje silových prvků v tělesné konstituci.

K námitce obviněného stran neuplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího principu in dubio pro reo státní zástupce uvedl, že se jedná o námitku ryze procesního charakteru. Nadto zdůraznil, že verze prosazovaná obviněným zůstala osamocena.

K námitce obviněného stran extrémního rozporu mezi provedeným dokazování a učiněnými skutkovými zjištěními státní zástupce uvedl, že v tomto ohledu obviněný v podaném dovolání ani adekvátně neargumentuje. Vrchní soud v Olomouci dostál požadavku na náležité odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř., své úvahy vedoucí k odsouzení obviněného za pokus vraždy logicky a adekvátně odůvodnil, a to i ve srovnání s kvalifikací pokusu těžkého ublížení na zdraví, kterou předtím užil Krajský soud v Ostravě.

K námitce obviněného týkající se nesouhlasu se skutkovým závěrem soudu o jeho schopnosti chápat smysl trestního řízení státní zástupce uvedl, že se jedná o námitku neodpovídající záběru dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, kdy se ve svém důsledku jedná o výhrady vůči doplnění znaleckého posudku MUDr. Svatopluka Sedláčka a PhDr. Petra Vavříka. Psychický stav obviněného a jeho vliv na trestní řízení byly řešeny zmíněným znaleckým posudkem a jeho doplněními. Zdůraznil, že samotná skutečnost, že se obviněný prakticky nehájí, automaticky neznamená, že nechápe smysl trestního řízení. Obhajoba byla po celou dobu trestního řízení zabezpečena prostřednictvím obhájce. Po druhém doplnění znaleckého posudku bylo konstatováno, že stav obviněného je stabilizovaný a dovoluje vyslovit jeho procesní způsobilost. V návaznosti na toto druhé doplnění znaleckého posudku bylo usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 3. 4. 2020, sp. zn. 1 KZV 22/2017, rozhodnuto správně o pokračování v řízení. Pokud obviněný mínil uplatnit námitku absence revizního znaleckého posudku jako námitku tzv. opomenutých důkazů, tak státní zástupce uvedl, že se o takovou situaci nejedná a podotkl, že shodnou námitku uplatnil obviněný v rámci odvolacího řízení, kdy se s ní Vrchní soud v Olomouci přesvědčivě vypořádal v odst. 36. odůvodnění rozsudku. Rovněž poukázal, že doplnění dokazování vypracováním revizního znaleckého posudku přichází v úvahu v případě, že byl vypracován jiný znalecký posudek s odlišnými závěry, jehož existence se potom stává podmínkou pro vypracování revizního znaleckého posudku, resp. tehdy, když předchozí znalecký posudek je neúplný či nejasný a vysvětlení znalce nevedlo k odstranění těchto nejasností či neúplnosti, což rozhodně není situace, která by nastala v projednávaném případě.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Ve vztahu k podání obviněného ze dne 24. 2. 2022 označeného jako doplnění dovolání Nejvyšší soud uvádí, že jako soud dovolací přihlíží pouze k podáním, která byla podána obviněným prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř., neboť rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle § 265f odst. 2 tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008). Dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to, pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 1, 2 tr. ř., tak i co do důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř., je možná pouze po dobu dovolací lhůty.

V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný výše zmíněné podání doručil dne 25. 2. 2022, tedy až po uplynutí lhůty k podání dovolání, resp. po 29. 12. 2021 (rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno obviněnému 29. 10. 2021 a jeho obhájci dne 19. 10. 2021), proto je tedy toto doplnění bez jakéhokoliv právního významu a Nejvyšší soud k němu při svém rozhodování nepřihlížel.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 3 To 65/2021, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Rozhodnutí nalézacího soudu bylo zrušeno a odvolací soud rozhodl nově tak, že uznal obviněného vinným a uložil mu trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [nyní § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený nyní v písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený nyní v písmenech a) až l).

První alternativa ustanovení tohoto dovolacího důvodu by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci projednal všechna podaná odvolání, a to včetně odvolání obviněného a z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě a poškozené společnosti RBP, zdravotní pojišťovny rozhodl výše uvedeným rozsudkem, přičemž po řádném projednání odvolání obviněného jako neopodstatněné zamítl. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.

V úvahu přichází dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou nově uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g) tr. ř. [nyní § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné

nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.

Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Obviněný akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Je třeba upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak částečně činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný ve většině uplatňuje námitky, jejichž prostřednictvím napadá soudy zjištěný skutkový stav věci, tedy takové, které pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 podřadit nelze.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o jeho vlastní výpověď, výpověď poškozené I. D., znalecký posudek MUDr. Margity Smatanové, Ph.D., ze dne 16. 11. 2018 k otázce hrozících zranění osob v jednotlivých vozidlech, znalecký posudek ze dne 22. 10. 2017 MUDr. Svatopluka Sedláčka, soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a jeho doplnění zpracovaném společně s PhDr. Petrem Vavříkem, soudního znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, a to Doplnění č. I ze dne 1. 11. 2018 a Doplnění č. II ze dne 19. 2. 2020, přičemž znalecký posudek a jeho doplnění zkoumaly psychický stav obviněného v době činu a po něm s ohledem na otázku jeho procesní způsobilosti) a poukazoval na nesprávně zjištěný skutkový stav věci (zejména stran zjištění, zda reálně s ohledem na situaci hrozil smrtelný následek či následek spočívající v těžkém ublížení na zdraví), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, zejména pak závěr soudu o jeho úmyslu způsobit poškozené a osobám v protijedoucím vozidle smrt) a předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvádí, že se z jeho strany jednalo toliko o demonstrativní akt, kdy pokud by chtěl docílit střetu vozidla poškozené a protijedoucího vozidla, tak by s ohledem na svou fyzickou převahu zcela určitě uspěl, a kdy dále uvádí, že nebyl po dobu trestního řízení vůbec procesně způsobilý).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

I přes tu skutečnost, že námitky obviněného, jimiž brojí proti hodnocení důkazů a učiněným skutkovým zjištěním, nelze podřadit pod jím užitý dovolací důvod a nenaplňují zároveň žádný jiný z dovolacích důvodů, Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Právo na spravedlivý proces však není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Je na místě připomenout, že již před novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, byl se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dovolací důvod podle písm. g), resp. jeho rozsah rozšířen na podkladě judikaturní praxe i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly.

Podle Ústavního soudu může k takovému porušení dojít i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování – jak specifikoval ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04. Uvedené judikatorní praxi odpovídá nově vymezený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, přičemž dosavadní znění dovolacího důvodu podle písm. g), jak jej uplatnil dovolatel, byl bez obsahových změn novelou trestního řádu zařazen pod písm. h).

Pokud by námitky obviněného dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu průlom do skutkových zjištění soudu prvního stupně na podkladě uplatněného dovolacího důvodu. Z tohoto hlediska je třeba se jimi zabývat i přesto, že obviněný nemohl uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, jenž na takto specifikované vady výslovně dopadá.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je totiž dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný nevznáší. Poukazuje však na to, že soudy neprovedly důkaz revizním znaleckým posudkem, jehož zpracování obhajoba navrhovala, kteroužto námitku by bylo možno vyhodnotit jako námitku tzv. opomenutých důkazů ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) ve znění účinném od 1. 1. 2022.

Obecně lze k teorii tzv. opomenutých důkazů uvést, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je výlučně na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12) a soud není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Nejde o tzv. opomenutý důkaz, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení má tento důkazní prostředek sloužit, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 386/07, ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 691/06, a další).

V projednávané věci se jedná o námitku nedůvodnou, kdy obviněný výslovně nenamítá, že by soudy obou stupňů opomenuly jeho důkazní návrh, ale toliko to, že jeho důkaznímu návrhu nevyhověly. Uvedená námitka je tedy námitkou procesní směřující do oblasti rozsahu dokazování a jako taková nemůže naplnit uplatněný dovolací důvod. Nejvyšší soud podotýká, že důkazním návrhem na provedení revizního znaleckého posudku se řádně zabýval soud nalézací, který v hlavním líčení konaném dne 23. 4. 2021 procesně korektním způsobem zamítl důkazní návrh obviněného na doplnění dokazování zmiňovaným znaleckým posudkem (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 23. 4. 2021 na č. l. 805-813 spisu) a v bodě 139. odůvodnění svého rozsudku své rozhodnutí řádně odůvodnil. Soud odvolací v bodě 36. odůvodnění svého rozsudku pak postupu nalézacího soudu přisvědčil, kdy shodně jako nalézací soud považoval návrh na doplnění revizním psychiatrickým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie za nadbytečný. Odvolací soud přitom zdůraznil, že „nařízení revizního znaleckého posudku připadá v úvahu toliko v případech pochybností, které se nepodaří odstranit vícero znaleckými zkoumáními, resp. pokud více znaleckých posudků směřuje k odlišnému závěru. To však není případ obžalovaného, neboť k jeho osobě je dána existence několika znaleckých zkoumání různými znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, a to vždy s jednotným závěrem.“

Stran námitky existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, možno uvést, že takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Vrchní soud s ohledem na námitky obviněného vznesené v odvolání dokazování doplnil ve veřejném zasedání o opětovný výslech svědka S. K., výslech znalkyně z oboru zdravotnictví odvětví soudní lékařství MUDr. Margity Smatanové, Ph.D, výpis z evidenční karty řidiče dovolatele a internetové informace k osobě poškozené, z nichž bylo zřejmé, že se účastnila sportovních soutěží, kde obsadila druhé místo v kategorii kondiční bodyfitness.

Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění soudů obou stupňů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak na svědeckou výpověď poškozené I. D., výpovědi svědka S. K. a jeho manželky V. K. (osádky protijedoucího vozu), dalších svědků a znalců, tak na mnohé listinné důkazy [zejména znalecké posudky na psychický stav poškozené (zpracovaný znalkyněmi MUDr. Helenou Khulovou a MUDr. Danou Skřontovou) i obviněného (zpracované MUDr. Svatoplukem Sedláčkem a PhDr. Petrem Vavříkem) v době činu a určení jejich obecné a specifické věrohodnosti, znalecký posudek MUDr. Margity Smatanové Ph.D. a MUDr. Vladimíry Gebauerové k otázce zranění poškozené a možným následkům nehodového děje vyvolaného obviněným, znalecký posudek z oboru silniční doprava a z oboru ekonomika, ceny a odhady motorových vozidel včetně jeho doplnění, který postavil na jisto rychlosti vozidel v okamžiku střetu a po něm a mechanismus vzniku předmětné dopravní nehody, protokol o nehodě v silničním provozu s fotodokumentací ze dne 23. 5. 2017, vyhodnocení komunikace mezi telefonními čísly poškozené a obviněného a mnohé další]. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny obezřetným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo (zejména body 78. – 99. rozsudku). Odvolací soud se se skutkovými závěry nalézacího soudu zcela ztotožnil (srov. bod 28. odůvodnění rozsudku soudu). V bodě 38. pak shrnul skutkové závěry ve stručnosti tak, že obviněný „byl osobou, která úmyslně a opakovaně zasáhla do řízení motorového vozidla Volkswagen Polo, a to stržením jeho volantu do protisměru, kde nejprve došlo k tečnému střetu s protijedoucím vozidlem Škoda Octavia Combi a následně vyjetí vozidla Volkswagen Polo mimo vozovku a nárazu do břehu místního potoka.“

Odvolací se zabýval ve svém rozsudku i námitkami, které učinil obviněný předmětem podaného dovolání (body 27. - 38. odůvodnění jeho rozsudku). S ohledem na námitky obviněného vznesenými i v dovolání lze v tomto směru odkázat zejména na bod 34. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde se vypořádal s námitkou obviněného stran rozdílných fyzických dispozic jeho a poškozené s tím, že by pro něj nebyl problém překonat odpor poškozené, pokud by skutečně chtěl způsobit nehodový děj a s tím související následky. Odvolací soud ve zmíněném bodu uvedl, že z dokazování vyplynulo, že poškozená aktivně cvičila a účastnila se republikových soutěží v bodyfitness. Taková aktivita přitom vyžaduje dlouhodobé a pravidelné cvičení v podobě posilování, a tedy nelze poškozenou vnímat jako osobu, která by nebyla způsobilá překonat odpor obviněného, strhnout proti jeho vůli volant zpět a zabránit tak nehodovému ději. Nejvyšší soud shrnuje, že jak odvolací, tak nalézací soud při ustálení skutkového děje postupovaly plně v souladu s pravidly stanovenými trestním řádem, jejich závěry vyplývají logicky bezvadným způsobem z rozsáhlého dokazování a neumožňují ve věci shledat rozpor, natožpak rozpor extrémní, který by naplňoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.

Obviněný dále vznesl námitku zpochybňující naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Svou argumentaci však vystavil především na kritice provedeného dokazování, polemice s objasněním okolností, za nichž došlo k jeho zásahu do řízení poškozené a opakovaném stržení volantu, a prezentaci vlastní verze událostí, která ovšem nemá oporu v provedeném dokazování. Takovýmto způsobem uplatněná námitka je však pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná pouze s velkou mírou benevolence.

Nejvyšší soud ve vztahu k uvedené námitce připomíná, že trestný čin vraždy podle § 140 tr. zákoníku je úmyslným trestným činem (§ 15 tr. zákoníku) směřujícím proti lidskému životu. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

Zavinění je vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).

Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. V bodě 54. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „o následcích v podobě smrtelného zranění musel být vzhledem k povaze motorových vozidel, jejich rychlosti, stáří i podmínkách, které panovaly na vozovce a v jejím okolí, jednoznačně srozuměn, pročež z hlediska subjektivní stránky je na místě dovodit jeho jednání v úmyslu eventuálním podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy, že věděl, že svým jednáním může způsobit porušení či ohrožení zákonem chráněného zájmu a pro případ, že toto způsobí, s tím byl srozuměn.“

V rámci skutkové věty odvolacího soudu je podrobně rozveden průběh skutkového děje, který zahrnuje i naplnění subjektivní stránky. V bodě 46. rozsudku odvolací soud uvedl, že obviněný „si jednoznačně musel být vědom všech okolností situace, za nichž přistoupil k zásahu do řízení motorového vozidla a skutečnosti, že vyvolává situaci, kterou již nadále nemůže žádným způsobem ovlivnit. Bylo prokázáno, že obžalovaný strhl volant řidičce o 90 st. vlevo do protisměru právě v okamžiku, kdy tudy projíždělo jiné vozidlo.“ Ke svému útoku vůči poškozené a ostatně i vůči V.

a S. K. jedoucím v protijedoucím vozidle zvolil automobil, tedy věc vysoké hmotnosti pohybující se nemalou rychlostí s obrovským destruktivním potenciálem vůči lidskému tělu, kterou je možné vnímat jako zbraň ve smyslu § 118 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 648/2009). Jak osobní automobil, ve kterém jeli poškozená s obviněným, tak protijedoucí vozidlo V. a S. K., se pohybovaly na mokré vozovce rychlostí přesahující 70 km/h. Není přitom na místě přisvědčit argumentaci obviněného, že jeho cílem minimálně v rovině nepřímého úmyslu nebylo způsobit smrt poškozené, ale jeho jednání bylo toliko demonstrativním.

Je vhodné zdůraznit, že tato verze nekoresponduje se zjištěnými skutečnostmi. Obviněný strhl řízení poškozené poměrně obtížným způsobem doleva vůči protijedoucím vozidlu, a nikoliv doprava, což by bylo jednoznačně jednoduší jak mechanicky, tak pro naplnění účelu jím prezentovaného. Jako dlouholetý a zkušený řidič musel kalkulovat s ohledem na dané podmínky (mokrou vozovku, protijedoucí vozidlo) s následkem, který způsobí náraz vozidla jedoucího vysokou rychlostí do pevné překážky nebo protijedoucího vozidla jednak jemu a poškozené a jednak osobám jedoucím v tomto protijedoucím vozidle, a to nejen přímým střetem, ale i následnou reakcí vozidel, která se mohou dostat do rotace, smyku, narazit do jiné překážky mimo komunikaci, může dojít k zaklínění osob ve vozidle, úniku provozních kapalin a vzplanutí vozidla apod. (srov. body 43.

– 45. odůvodnění rozsudku). Dlužno dodat, že útok obviněného vůči poškozené po prvním stržení volantu neustal, a poté, co jen díky včasné reakci poškozené, která strhla volant zpátky a toliko její zásluhou na straně jedné a řidičských schopností S. K. na straně druhé došlo toliko k tečnému střetu, který bezprostředně nevedl ke smrtelnému následku zúčastněných, znovu zasáhl do řízení poškozené a strhl volant tak, že vozidlo vyjelo z vozovky a minulo dopravní značku a vzrostlý strom v relativně těsné vzdálenosti.

Jeho poukaz na malé následky jeho jednání pro zúčastněné (oproti těm, které bezprostředně v důsledku jeho jednání hrozily) považuje Nejvyšší soud za nepřípadný, neboť k následku spočívajícím v usmrcení osob zúčastněných na nehodovém ději nedošlo jen díky okolnostem na vůli obviněného nezávislých, přičemž obviněný se nijak nepokusil jím způsobený děj následně ovlivnit, resp. následkům zabránit (například korekcí řízení).

Jak uvádí odvolací soud, pachatel svým jednáním „projevil absolutní nezájem nad následkem nehodového děje, který přivodil, když mu bylo lhostejno, k jakému střetu dojde, zda tento povede k čelnímu nebo bočnímu střetu, rotaci, smyku či vyjetí vozidel, jejich převrácení či hoření, stejně jako zda jedné či více osobám způsobí těžká či smrtelná zranění, s nimiž musel kalkulovat. Jeho jediným cílem bylo pomstít se a ublížit své přítelkyni, a to bez ohledu na osud dalších osob v protijedoucím vozidle.“ Za těchto okolností, kdy lhostejnost obviněného vyjadřovala kladné stanovisko k tomu, zda nastane nebo nenastane škodlivý následek, odvolací soud správně konstatoval, že jednání pachatele odůvodňuje závěr o eventuálním (nepřímém) úmyslu ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr.

zákoníku (srov. body 52. a 54. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 3 Tdo 842/2009). Námitku obviněného směřující proti absenci subjektivní stránky trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku tak shledal Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněnou.

Obviněný dále vznesl námitku nedostatečného posouzení jeho procesní způsobilosti, kdy namítl, že nebyl schopen chápat smysl trestního řízení a účinně v něm hájit svá práva, přičemž námitku vystavěl především na kritice psychiatrického zkoumání jeho osoby znalci MUDr. Svatoplukem Sedláčkem a PhDr. Petrem Vavříkem a absenci revizního znaleckého posudku. Uvedenou námitku pak podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Otázka procesní způsobilosti a její hodnocení však není otázkou hmotněprávního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení, ale otázkou procesní a jako taková je pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelná.

Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že z obsahu podaného dovolání a jeho kontextu lze dovodit, že dovolatelova argumentace se vztahuje k důvodu nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. g) tr. ř., který stanovuje, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, jemuž duševní choroba, která nastala až po spáchání činu, trvale znemožňuje chápat smysl trestního stíhání.

Nejvyšší soud v tomto ohledu připomíná, že nalézací soud se náležitě zaobíral otázkou procesní způsobilosti obviněného, kdy se této otázce věnoval především v bodech 62. - 76., 94., 114. a 127.-142. odůvodnění svého rozsudku, kdy nejenže provedl dokazování znaleckým posudkem MUDr. Svatopluka Sedláčka a PhDr. Petra Vavříka a jeho dvěma doplněními, ale opatřil i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie zpracovaný MUDr. Skřontovou a PhDr. Koláčkovou k otázce procesní způsobilosti obviněného ve věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 1 T 162/2017 (bod 76.

odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Obě znalecká zkoumání, jak v projednávané věci, tak ve věci projednávané před Okresním soudem v Novém Jičíně, dospěly k totožnému závěru, a to sice, že obviněný netrpí onemocněním, které by mu znemožňovalo chápat smysl trestného řízení a uplatňovat svá práva. Stav obviněného v průběhu řízení byl stabilizovaný, což reflektovalo i rozhodnutí státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 3. 4. 2020 sp. zn. 1 KZV 22/2017, kterým bylo pokračováno v přerušeném řízení na podkladě druhého doplnění znaleckého posudku MUDr.

Svatopluka Sedláčka a PhDr. Petra Vavříka. S uvedenými závěry soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Soudy v projednávané věci nejenže provedly výslech zpracovatele znaleckého posudku podle § 108 odst. 1 tr. ř., v němž zpracovatel vysvětlil, proč se závěry v Doplnění č. II znaleckého posudku rozchází s jeho dřívějšími závěry, ale rozptýlil i veškeré pochybnosti, které by eventuálně mohly vést k závěru, že znalecký posudek je nejasný či neúplný ve smyslu § 109 tr. ř. Bez významu není ani skutečnost zjištěná odvolacím soudem, že obviněnému byl dne 7.

10. 2020 vydán nový řidičský průkaz. S ohledem na argumentaci obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž zdůraznit, že jeho práva byla od samotného počátku trestního řízení chráněna obhájcem. Na podkladě usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 20 Nt 1500/2017, mu byl ustanoven jako obhájce JUDr. Ivo Kuběna, neboť byly v projednávané věci dány důvody nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. Tento advokát vykonával povinnost obhájce až do okamžiku, než obviněný realizoval jedno ze svých základních práv daných mu trestním řádem a obhájce si dobrovolně zvolil na základě plné moci udělené dne 20.

4. 2021 Mgr. Vadimu Rybářovi, advokátovi se sídlem Tyršova 1714/27, Ostrava. Nejvyšší soud shrnuje, že závěry soudů obou stupňů o procesní způsobilosti obviněného jsou podloženy podrobným dokazováním, které je více než dostačující pro závěr, že obviněný v době probíhajícího trestního řízení byl schopen chápat jeho smysl a účinně se hájit, kdy jeho práva byla nadto chráněna obhájcem z důvodu tzv. nutné obhajoby.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. M. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. 4. 2022

JUDr. Petr Šabata předseda senátu