3 Tdo 754/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 11. 2024 o dovolání, které podal obviněný P. E., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 7 To 126/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 15/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. E. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 41 T 15/2023, byl obviněný P. E. uznán vinným pod bodem I.1. výroku o vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že: v období od 1. 6. 2004 do 4. 12. 2021, v XY, zle nakládal se svou manželkou, poškozenou I.

E., kdy tuto velmi často slovně i zasílanými sms ponižoval a urážel, sděloval jí, že je neschopná jako žena i matka, nemá odpovídající zaměstnání, není schopná se uživit a bez něj není nic, a to výrazy jako „krávo; ty jsi takovej hajzl; píčo; krávo tupá; lemple; jsi naprosto nesamostatná, pitomá, moje uklízečka má lepší plat než ty, jsi příživnice, v životě by ses sama o sebe nedokázala postarat“, sděloval jí, že je „špindíra, humusačka, tupá kráva, kráva non plus ultra, nevycválaná buranka, asociální tupoňka, škůdce jeho života, tupá píča, příživnice s chováním hajzla, multikráva velkolepá, útočná svině, hovado, tupá vesničanka, zmrd, hrozná píča, příživnice, vztahové prase, tupá nevycválaná svině, aktivní pizda, sráč, vyžírka, tupá asociální píča, obtížný parazit“, po narození dcery AAAAA (pseudonym) opakovaně vyhrožoval poškozené, že pro případ jejich rozchodu udělá maximum pro to, aby mladší dcera AAAAA byla svěřena do jeho péče, a po odhalení jeho nevěry poškozenou ponižoval řečmi typu: „moje dítě bude vychovávat lepší, vzdělanější, ne taková kráva nevzdělaná, jako seš ty“, přičemž v rámci hádek a konfliktů s poškozenou tuto obžalovaný v řadě případů i fyzicky napadl, kdy po počátečním období, kdy se jednalo o konflikty vzájemné, již iniciativa spočívala takřka výhradně na obžalovaném, kdy tento poškozenou udeřil otevřenou dlaní nebo držel a svíral takovou silou, až jí na těle vznikaly hematomy, kdy k takovýmto útokům docházelo s frekvencí 1x za 2 měsíce až 2x za měsíc, krom toho sporadicky docházelo ze strany obžalovaného i k dalším útokům, kdy konkrétně obžalovaný nejméně jednou poškozenou při zalehnutí škrtil přiložením předloktí na krk, v roce 2018 poškozenou velkou intenzitou v koupelně strčil na sprchový kout a srazil ji tak na zem, v roce 2015 jí záměrně přirazil prsty v zásuvce kuchyňské linky, dále obžalovaný v době, kdy již měli s poškozenou oddělené ložnice, konkrétně nejméně od roku 2016, poškozenou v řadě případů nenechal vyspat a záměrně narušoval její spánek a soukromí, kdy tuto přibližně 2x do měsíce, dlouho předtím něž měla vstávat, přes dveře budil nadávkami typu „vstávej do práce, ty krávo“, současně kontroloval, zda poškozená není ve své ložnici zamčená a pokud zjistil, že ano, tak s dveřmi lomcoval a kopal do nich, případně dveře vysadil, nebo se do ložnice k ní snažil dostat přes balkónek, krom toho pak obžalovaný považoval nezřídka za vhodné, budit spící poškozenou a s touto v pozdních nočních či brzkých ranních hodinách řešit údajné nedostatky jejího chování či vedení domácnosti a z těchto důvodů jí vulgárně a hlasitě nadávat, v důsledku čehož byla poškozená unavená a nevyspalá ke konci společného soužití obžalovaný poškozené opakovaně vyhrožoval stylem: „najmu si partu, která k tobě na ulici přijde, zeptají se jestli máš oheň, a pak tě zmlátí, že už nevstaneš“, a že poškozenou raději zabije, než aby se s ní o cokoli dělil, přičemž následkem komplexu jednání obžalovaného došlo u poškozené k rozvoji duševní poruchy – poruchy přizpůsobení, a to nejvýše středního stupně.

2. Pod bodem I.2. výroku o vině byl obviněný uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že: nejméně od roku 2007 do února 2010, v XY, zle nakládal se svou dcerou, poškozenou BBBBB (pseudonym), kdy tato byla jednak svědkem některých případů zlého nakládání obžalovaného s její matkou popsaného pod bodem 1. rozsudku, což v ní vyvolávalo obavy o život a zdraví matky, jednak tuto slovně i zasílanými sms opakovaně nepřiměřeně kritizoval kvůli nedostatkům v domácnosti, školním výsledkům, chování vůči jeho osobě a údajné nadváze slovy typu „tupá, kráva, lempl, tlustoprdka“, z těchto důvodů poškozenou i fyzicky napadal, a to v intenzitě cca 1x za 1–2 měsíce, a to z jejího pohledu ne vždy opodstatněnými fackami, v jednom případě pak v reakci na to, že měl dojem, že jej neposlouchá, přivřel poškozené ruku do počítače, tyto údajné nedostatky pak obžalovaný považoval nezřídka za vhodné poškozené vyčítat a s touto projednávat v pozdních nočních či brzkých ranních hodinách, kdy zhruba 1x – 2x do měsíce vcházel do pokoje spící poškozené, tuto budil a křičel na ni, kdy v některých případech poté, co se výše popsaného jednání na poškozené dopustil, tuto nutil, aby za ním následně přišla a řekla mu, že ho má ráda, což poškozená z obavy před ním činila, kdy následkem komplexu jednání obžalovaného u poškozené do současnosti přetrvávají problémy se spánkem, úlekové reakce, úzkostné stavy, mírné neurotické znaky, zvýšená obezřetnost v mezilidském kontaktu a nižší emoční stabilita.

3. A pod bodem I.3. výroku o vině byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že: od roku 2011 do 4. 12. 2021, v XY, z nedbalosti vystavoval svou nezletilou dceru, poškozenou AAAAA, smyslovému vnímání jeho zlého nakládání s jeho manželkou a matkou poškozené, paní I. E., kdy ačkoliv se obžalovaný obecně snažil, aby nezletilá poškozená nebyla přímo přítomna nejzávažnějším konfliktům mezi rodiči a posílal ji pryč, musel vzhledem k okolnostem vědět, že nezletilá poškozená tyto jeho útoky na I.

E., vnímá, když u některých těchto konfliktů byla přítomna a viděla je, jiné vnímala sluchově, u dalších pak vnímala jejich následky, např. rozbité dveře či podlitiny na těle matky či skutečnost, že matka nosila krční límec, kdy konkrétně takto nezletilá poškozená vnímala útoky obžalovaného proti I. E., ve verbální i fyzické formě v intervalu zpočátku zhruba 1x měsíčně a v průběhu času se stupňující se frekvencí a intenzitou, přičemž tyto vnímané útoky zahrnovaly křik, úmyslné noční buzení, vulgární označování matky stylem: „ty krávo tupá, lemple, příživnice“, jakož i výhrůžky zmlácením či zabitím, facky otevřenou dlaní, rdoušení krku matky předloktím ruky či rukou obžalovaného, nezletilá poškozená též v roce 2018 slyšela hádku a hluk z koupelny a následně našla matku ležící ve sprchovém koutě, byla přítomna u incidentu z roku 2021, kdy obžalovaný její matce záměrně přirazil prsty v zásuvce kuchyňské linky, obžalovaný očerňoval její matku před poškozenou nezletilou v době, když byla matka ve službě, slovy: „maminka lže, maminka mi ubližuje, maminka není v práci, ale je u milence“, kdy komplex jednání obžalovaného u poškozené nezletilé vyvolával strach o matku a nezletilá poškozená současně vyrůstala ve značné nevyváženosti partnerského vztahu rodičů, kdy vnímala, jak dominantní obžalovaný prosazuje vlastní zájmy, názory a přesvědčení takřka absolutně nad zájmy, názory a potřeby její matky, nutil její matku vždy ustupovat, nereagovat na násilné projevy a snažit se vyhýbat konfrontacím, neboť jakékoli jiné jednání by se stalo zdrojem konfliktu, současně se nezletilá poškozená s postupujícím rozumovým vyzráváním od zhruba desátého roku života začala postupně více a více zapojovat do konfliktů na obranu matky, přičemž poté, co zhruba od třináctého roku života odmítala poslechnut výzev otce, aby odešla do svého pokoje, obžalovaný nutil nezletilou poškozenou k splnění jeho výzev fackami a jednou se ji snažil dostat zpět do pokoje prudkým strčením, až spadla na zem, nezletilá poškozená často po útocích otce na matku plakala a volala sestře BBBBB a prosila ji, aby si je s matkou přijela vyzvednout, rovněž se v jednom případě obrátila se žádostí o pomoc na sousedy, kdy vývoj nezletilé poškozené, vyrůstající v takovémto prostředí, může v budoucnu mít nepředvídatelné dopady na její osobnost a psychiku, anebo může vést k opakování vštípených a vypozorovaných schémat v rámci jejích vlastních partnerských vztahů.

4. Za to byl obviněný odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 84 tr. zákoníku za užití § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků za současného vyslovení dohledu úředníka Probační a mediační služby.

5. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby se ve zkušební době podrobil vhodným programům psychologického poradenství.

6. Pod bodem II. výroku o vině byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (skutek 4. obžaloby), neboť tento skutek není trestným činem.

7. Pod bodem III. výroku o vině byly poškozené I. E., BBBBB a AAAAA podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázány se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

8. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 41 T 15/2023, podal obviněný P. E. odvolání, a to do výroku o vině a trestu. Odvolání podal rovněž státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, a to v neprospěch obviněného do zprošťujícího výroku, výroku, jímž byly poškozené odkázány s jejich nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních a do výroku o trestu, a dále i poškozené I. E. a BBBBB, jejichž odvolání směřovalo proti výroku podle § 229 odst. 1 tr. ř.

9. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 7 To 126/2024, a to tak, že podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek pouze ve zprošťujícím výroku uvedeném pod bodem II. a podle § 222 odst. 2 tr. ř. skutek spočívající v tom, že obviněný od 5. 10. 2021 do 19. 5. 2022, převážně ze svého bydliště na adrese XY, ačkoliv si musel být vědom, že si poškození nepřejí být z jeho strany jakkoliv kontaktováni, a musela mu být zřejmá marnost opakovaných pokusů o kontaktování poškozených, tak tyto ze svého telefonního čísla XY vytrvale kontaktoval: a. nejméně od 5. 10. 2021, minimálně do 2. 4. 2022, ve 41 případech formou SMS a MMS svou matku, poškozenou J. E., na telefonní číslo XY nevhodnými SMS zprávami, jejichž obsah byl vulgární a obtěžující, tohoto jednání nezanechal ani přes písemnou výzvu ze dne 5. 10. 2021, poškozená svůj telefon raději předala svému synovi J. E., neboť ji obsah zpráv velmi stresoval, obviněný jí dále zaslal nevyžádaný dopis s vulgárním obsahem, obviněný svými zprávami narušoval psychickou pohodu poškozené, která na jeho zprávy musela myslet, večer se třásla, a nechápala, proč jí to obviněný udělal, když na něj nebyla zlá a nic špatného mu neudělala, z obviněného měla strach, a i když se o něm jen bavila, tak se třásla, b. v době od 4. 12. 2021 do 17. 5. 2022 kontaktoval svou manželku, poškozenou I. E., a to v počtu 154 SMS a 4 MMS zpráv na její telefonní číslo XY, kdy ve svém jednání neustal ani přes písemné upozornění, zaslané dne 17. 2. 2022, kdy obsahem zpráv byly převážně urážky, osočování a nepřímé výhružky typu „ještě jsem nezačal konat, varoval jsem tě jasně“ a „cestu sis vybrala sama, tak se nediv“, zprávy v poškozené vyvolávaly úzkost, zhnusení a nepochopení, proč se to děje, poslední zprávy v ní vyvolaly obavy o život a zdraví, kdy se obávala, že si obviněný najde lidi, kteří jí zbijí, zprávy byly u poškozené způsobilé vyvolat obavu o její život i zdraví s ohledem na předchozí jednání obviněného popsané pod bodem 1. obžaloby, c. v době od 4. 12. 2021 do 19. 5. 2022 kontaktoval svou dceru, poškozenou AAAAA, v počtu 286 zpráv a 34 telefonních hovorů na její telefonní číslo XY, kdy obsahem zpráv byly téměř bezvýhradně výčitky, texty mající za účel probouzet pocity viny za současnou situaci obviněného a učinit ji i matku odpovědnou za jeho vlastní vztahové problémy a dále texty manipulující poškozenou k reakci a odezvě, nezletilá poškozená byla ze zpráv ve stresu, obavu měla hlavně o svou matku, přičemž s ohledem na jednání obviněného popsané pod body 1. a 3. obžaloby byly zprávy způsobilé vyvolat v poškozené obavy o život a zdraví matky a dále obavu z toho, že se bude muset vrátit k obviněnému a bude to ještě horší, postoupil Úřadu Městské části Praha 6.

10. Odvolání obviněného a poškozených I. E. a BBBBB byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

II.

11. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 852–862 spisu), v rámci něhož odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř.

12. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů a rovněž nedůvodné neprovedení navrhovaných důkazů. Uvedl, že odsuzující rozsudek stojí výlučně na svědeckých výpovědích I. E., BBBBB a AAAAA, které jsou však v rozporu s jinými provedenými důkazy. Tyto výpovědi je přitom třeba vnímat v souvislosti s předcházejícím jednáním těchto svědkyň vůči jeho osobě, kdy poukazuje na to, že I. E., BBBBB a částečně i AAAAA jsou zastoupeny stejnou obhájkyní, jaká zastupovala poškozenou I.

E. při rozvodovém řízení a rovněž zastupovala i jeho bratra J. E., který následně vypovídal v jeho neprospěch, přičemž se mu z pověření J. E. dokonce pokoušela zabránit v účasti na pohřbu jeho otce. Je přesvědčen, že poškozená I. E. sleduje svojí výpovědí majetkové cíle v rámci vypořádání společného jmění manželů (dále jen „SJM“), což se podává z důkazů, které navrhoval k provedení (čestné prohlášení jeho obhájkyně, zvuková nahrávka zachycující výhrůžky obhájkyně poškozené směřované vůči jeho osobě), resp. se snaží dosáhnout disparitního rozdělení SJM.

Judikatura Nejvyššího soudu přitom spojuje disparitní rozdělení SJM právě s násilným jednáním manželů vůči členům rodiny (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1137/2012). Z jeho odsouzení by tak profitovala nejen bývalá manželka, ale rovněž obě jeho dcery, které s ní jednají ve shodě. Poukazuje i na dědické řízení a spor s jeho bratrem J. E., jehož výsledkem, byť v době podání dovolání nepravomocným, bylo rozhodnutí pověřeného notáře o dědické nezpůsobilosti dovolatele ze dne 13.

6. 2024, sp. zn. 29 D 991/2021, právě s odkazem na odsuzující rozsudek v projednávané věci. Z okolností a načasování je podle obviněného zjevné, že trestní oznámení byla podána účelově, přičemž narativ o dlouhodobé dominanci a týrání je tvořen zpětně opíraje se o anekdotické důkazy, které mají svědčit pouze o několika incidentech, a jejichž cílem je vytvořit o jeho osobě obraz tyrana. O záměrech

I. E. podle něho svědčí i to, že ačkoli ji žádal o opuštění společné domácnosti, před svým okolím předstírala, že se jedná o jakýsi „útěk“ a vyvolávala ve své dceři AAAAA neodůvodněný strach, že ji bude otec pronásledovat a nutit k návratu. Z dokazování dále vyplynulo, že se jí podařilo trvale jej vyloučit ze života starší dcery BBBBB, kdy nebyl informován o její známosti, a dokonce ani o následné svatbě, a opomínala jej předem informovat o běžných věcech týkajících se mladší dcery AAAAA, např. o tom, kam odjížděla a na jak dlouhou dobu.

Tyto skutečnosti byly částečně prokázány svědeckými výpověďmi, a dále mohly být potvrzeny a upřesněny navrhovanými, ale soudy neprovedenými důkazy (výpověď rodinného přítele M. G., čestné prohlášení V. L.). Obviněný je přesvědčen, že se ze strany I. E., BBBBB a AAAAA a J. E. jedná o účelové a koordinované jednání, jehož cílem je, aby tyto osoby profitovaly v řízení o rozdělení SJM a dědickém řízení. Podle dovolatele existují přinejmenším důvodná podezření, že výpovědi těchto osob jsou účelové a nepravdivé.

V situaci tvrzení proti tvrzení přitom soudy musí při hodnocení důkazů a věrohodnosti svědeckých výpovědí postupovat nanejvýš obezřetně a ctít presumpci neviny (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16).

13. Obviněný dále zpochybňuje důkazní situaci vztahující se k posouzení otázky jeho věrohodnosti a věrohodnosti jeho výpovědi. Namítá, že státní zástupce nedoložil obsah SMS komunikace mezi ním a poškozenými, resp. doložil toliko snímky obrazovky, přičemž však nelze vyloučit, že obsah konverzace zachycený na těchto snímcích byl vytržen z kontextu či upraven za pomoci běžného grafického editoru. Přesto se o předkládaný obsah SMS opírá i odůvodnění rozsudku. V soudu dostupné komunikaci se z jeho strany neobjevují žádné lži ani výhrůžky násilím, přičemž skutečnost, že se v komunikaci vzhledem k okolnostem zlobí, a je na členy své rodiny nepříjemný a urážlivý, nesvědčí o jeho snížené věrohodnosti či sklonech k násilí.

To samé platí o argumentu soudu, že proti němu svědčí jeho chování v soudní síni. Obviněný rovněž napadá závěry znaleckého posudku vypracovaného na jeho osobu s tím, že tento obsahuje velké množství závažných pochybení a nemá tak žádnou průkazní hodnotu, kdy jej označuje za zmatečný a nepřezkoumatelný. Uvádí, že některé části zcela zjevně odkazovaly na jinou osobu (blíže neurčenou a nacházející se ve vazební věznici, přičemž dovolatel nebyl vazebně stíhán), že některé v posudku užité testy neabsolvoval (přičemž nebylo vyhověno jeho žádosti o konfrontaci záznamů z výsledků testů) a byla užita zkratka metody BDI, což má značit metodu „Beck Depression Inventory“, nicméně znalkyně ji uváděla jako jakýsi „Bosův inventář direktiv“, ačkoli takový test není nikde v odborné literatuře uváděn.

K dotazům na nesrovnalosti znalkyně uvedla, že se jednalo o písařskou chybu, přičemž není zřejmé, jak dospěla k závěrům o „stylizaci obviněného neagresivním způsobem“, ani co takový závěr znamená. Závěry o stoupající direktivitě dovolatele pak byly znalkyní zjištěny toliko z výpovědí poškozených. Na závěrech o údajné (potlačované) agresivitě obviněného je přitom postavena značná část argumentace soudů. Závěry stran jeho osoby a věrohodnosti tak byly učiněny za použití neúplných důkazů a zmatečného a nepřezkoumatelného znaleckého posudku.

14. Obviněný dále namítl existenci tzv. opomenutých důkazů s tím, že soudy vycházely pouze z výpovědí na věci zainteresovaných osob, zatímco odmítly provést důkazy navrhované obhajobou, mezi které patřily také výslechy nezainteresovaných svědků nabízejících nezaujatý vhled do rodinných poměrů, na chování jednotlivých členů rodiny a současně způsobilé vyvrátit a zpochybnit tvrzení poškozených a jejich věrohodnost. Jednalo se zejména o výslech rodinného přítele M. G., jemuž se poškozená I. E. svěřovala, a který současně mohl svědčit o dlouhodobém zlém jednání poškozené vůči dovolateli, které dovolatel pociťoval jako těžké příkoří (a vyvrátit tak soudy přijatou hypotézu o asymetrii ve vztahu dovolatele a poškozené I.

E.), výslech V. L. a jeho čestné prohlášení o tom, že se mu poškozená svěřila s tím, že čeká na vhodnou dobu s rozvodem, aby mohla z rozvodu vytěžit co nejvíce majetku, výslech souseda obviněného O. S., který s obviněným organizoval různé aktivity pro jejich děti, nahrávku ze dne 4. 10. 2022 zachycující výhrůžky adresované dovolateli obhájkyní poškozené I. E. během rozvodového řízení, čestné prohlášení obhájkyně dovolatele v rozvodovém řízení ze dne 7. 3. 2023 o tomto incidentu, kdy nahrávka je přímým důkazem o tvrzených úmyslech poškozených vůči jeho osobě, a znalecký posudek na dceru AAAAA k otázce její věrohodnosti, neboť na rozdíl od I.

E. a BBBBB nebyla znalecky zkoumána, a s ohledem na její nízký věk a závislost na matce jsou důvody se domnívat, že její výpovědi budou značně zkresleny ve prospěch matky a v neprospěch otce. Obviněný odůvodnění soudů o neprovedení některých z navrhovaných důkazů shledává nedostatečným.

15. Ve vztahu ke skutku pod bodem I.1. výroku o vině obviněný uvedl, že existuje pouze jediný přímý důkaz, a to výpověď poškozené I. E., která však s ohledem na zainteresovanost poškozené nemůže jako jediný důkaz stačit k tomu, aby byl uznán vinným (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Ve prospěch jeho obhajoby svědčí lékařská zpráva dodaná přímo poškozenou, v níž uvedla, že utrpěla zranění od muže kulturistické postavy a vysoké mohutnosti, což vzhledu obviněného neodpovídá, z čehož podle obviněného plyne, že poškozená mohla být za trvání manželství napadána jiným mužem, např. milencem.

S tímto důkazem se soudy nijak nevypořádaly. Dále stojí obžaloba pouze na nepřímých důkazech, zejména výpovědi mladší dcery AAAAA. K incidentu, při němž měl poškozené přirazit prsty v zásuvce kuchyňské linky, uvedl, že nedošlo k žádnému zranění a není jasné, zda se vůbec jednalo o úmyslné jednání. Pokud měl pak obviněný poškozenou v koupelně strčit na sprchový kout, tomu nebyla dcera AAAAA přítomna, navíc neuvedla, že by poškozená poté, co ji nalezla ve sprše, vykazovala jakákoli zranění. Údajná únava, nevyspalost a nespokojenost poškozené pak vypovídají toliko o stresovém období v životě poškozené I.

E., nikoli o týrání. Ostatně stres a nespokojenost zažíval ve vztahu i obviněný, což by bylo potvrzeno soudem neprovedenými důkazy. Obviněný se rovněž pozastavuje nad závěry znaleckého zkoumání, které konstatovalo u poškozené poruchu přizpůsobení v intenzitě nejvýše středně těžké, s tím, že souvislost těchto potíží s údajným týráním z jeho strany znaleckým posudkem ani výpovědí znalkyně prokázána nebyla a vzhledem k časovému odstupu by mohla být prokázána pouze velmi obtížně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12.

10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022). Porucha přizpůsobení přitom podle odborné literatury odeznívá většinou během šesti měsíců. U poškozené navíc nebyly zjištěny žádné poruchy typické pro oběti týrání (posttraumatická stresová porucha, syndrom týrané osoby), a ani žádné psychotické poruchy chorobného charakteru. V tomto směru obviněný upozornil na to, že řada otázek nebyla zodpovězena, neboť znalkyně z oboru psychiatrie a znalkyně z oboru psychologie „se jednotlivě vymlouvaly, že se nemohou vyjádřit k otázkám, které spadají do odborné kompetence druhé znalkyně“.

Nelze dávat k tíži dovolatele, že soud nezajistil současnou přítomnost obou znalkyň u hlavního líčení.

16. Pokud se týká skutku pod bodem I.2. výroku o vině, obviněný i zde namítá, že výpověď poškozené BBBBB je jediným přímým důkazem, je potvrzována pouze její matkou, přičemž se jedná o osoby zainteresované na výsledku trestního řízení. Důkazní situace je zcela nedostačující, přičemž se vyjma dovyslechnutí znalkyně nijak od prvního zprošťujícího rozsudku nezměnila. Tvrzení, že měl poškozenou týrat tím, že jí úmyslně probouzel, označuje za vykonstruovaná. Uvádí, že pokud by k takovému jednání docházelo v intenzitě naplňující znak týrání, pak by si nevyspání coby následku muselo všimnout okolí, např. škola. U poškozené navíc nebyla zjištěna jakákoli psychická porucha, a to ani porucha přizpůsobení, ani syndrom týrané osoby a ani posttraumatická stresová porucha. Nelze opomenout, že údajného týrání se měl vůči poškozené dopustit před více než 14 lety. Od té doby prošla poškozená podle znaleckého posudku sérií stresujících životních období (ztroskotání manželství a dalšího vztahu s partnerkou, jejíž chování přirovnala k chování dovolatele). To se podle dovolatele mohlo podepsat na jejím psychickém stavu a nelze z něj proto dovozovat závěry o jeho jednání. Znalkyně nijak nevysvětlila, jak dospěla k závěru, že důvodem negativních změn v psychice poškozené bylo údajné jednání dovolatele.

17. Stran skutku pod bodem I.3. výroku o vině obviněný namítl, že nebyly provedeny jím navrhované výpovědi svědků, které mohly objasnit poměry v rodině a skutečnost, že hádky v rodině iniciovala zpravidla matka poškozené AAAAA I. E., která se aktivně snažila, aby těmto byla poškozená přítomna, a při jednom incidentu ji dokonce záměrně požádala, aby šla zazvonit k sousedům, což nemělo jiný význam než vytvořit falešný obraz o dovolateli jako o tyranovi a nebezpečném člověku. Návrhy výpovědí svědků však byly zamítnuty, stejně jako návrh na vypracování znaleckého posudku na osobu poškozené AAAAA. Soudy tak vycházely v otázce odpovědnosti obviněného z neúplně zjištěného skutkového stavu.

18. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

obviněný namítl nesprávné právní posouzení skutků. Soud prvního stupně kromě nepravdivého tvrzení o závazném právním názoru odvolacího soudu nevysvětlil, proč dospěl na podkladě stejných skutkových zjištění, na základě kterých jej předtím zprostil obžaloby, resp. zastavil jeho trestní stíhání, podruhé k závěrům zcela opačným. Dodatečné dokazování přitom nepřineslo žádné nové skutečnosti, kterými by soud prvního stupně argumentoval. Došlo tak k závažnému narušení principu právní jistoty a předvídatelnosti práva.

19. Stran skutku pod bodem I.1. výroku o vině obviněný rozvedl obecná východiska pojmu týrání ve smyslu ustanovení § 199 tr. zákoníku s tím, že stěžejním znakem, kterým se vyznačuje trestný čin týrání, je neměnná asymetričnost rolí mezi osobou týrající a osobou týranou. Tato podmínka však nebyla v projednávané věci splněna, neboť mezi ním a poškozenou I. E. nebyla jednoznačně rozdělena role agresora a role oběti, což bylo konstatováno i prvním rozsudkem ve věci. Poškozená byla často tím, kdo eskaloval či vyvolal konflikt prostřednictvím různých naschválů, lží a pletich.

Zároveň to byl dovolatel, kdo chtěl rozvod, což poškozená odmítala. K prokázání chování poškozené vůči jeho osobě během manželství bylo navrhováno rozsáhlé doplnění dokazování, byly však provedeny pouze důkazy obžaloby, nikoliv důkazy obhajoby. Dále zde podle dovolatele absentuje znak soustavnosti, kdy se podle skutkových závěrů jeví, že se jednalo pouze o občasné, časově oddělené incidenty. Soudy pochybily, pokud se ztotožnily s tvrzením obžaloby, že k jednání obviněného docházelo jednou až dvakrát měsíčně.

Absentuje rovněž znak způsobení těžkého příkoří, neboť poškozená žádnými následky spojenými obvykle s obětmi týrání netrpí. Obviněný uvedl, že označit jeho jednání za týrání je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, kdy odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021, s tím, že v citované věci popsané jednání svou intenzitou přesahovalo intenzitu jednání, kterého se měl dopustit vůči poškozené, a dle dovolacího soudu nebylo sto naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle § 199 tr.

zákoníku. Existenci úmyslu jakožto obligatorního znaku skutkové podstaty pak soudy pouze presumují, přičemž tento nebyl řádně prokázán a jeho existenci zpochybňuje i sama poškozená. Jeho jednání vůči poškozené bylo reakcí na jí vyvolávané konflikty a skandály a rozhodně nebylo vedeno úmyslem způsobit jí těžké příkoří, a to ani ve formě úmyslu nepřímého. Dovolatel nebyl srozuměn s tím, že jeho obrana způsobí poškozené jakékoli příkoří. Vlivem manipulativního působení poškozené se dovolatel cítil v permanentní defenzivě, což lze prokázat obviněným navrhovanými a dosud neprovedenými důkazy.

20. Za nesprávné shledává obviněný i právní posouzení skutku pod bodem I.2. výroku o vině jako trestného činu týrání svěřené osoby. Pokud odvolací soud uvedl, že poškozená BBBBB opustila společnou domácnost v důsledku jeho jednání vůči ní, neboť toto pociťovala jako těžké příkoří, pak zcela přehlíží, že se tak stalo proto, aby mohla žít se svým přítelem, jehož existenci před ním s pomocí své matky tajila. Uvádí, že poté, co nebyla poškozená přijata na vysokou školu, došlo u ní k úpadku k zahálčivému pasivnímu životu, a proto byl nucen zpřísnit výchovu, s čímž její matka v předmětné době souhlasila.

Ze strany odvolacího soudu se jedná o nesprávné posouzení výchovy, případně přísné výchovy, která však byla odůvodněna specifickými okolnostmi, přičemž jím užité výchovné prostředky byly v danou dobu společensky přijatelné. Jeho jednání, v rozsahu tvrzeném soudy, nedosahovalo potřebné intenzity, zejména zde absentuje způsobení těžkého příkoří, neboť poškozená žádnými následky spojenými obvykle s obětmi týrání netrpí. Stejně tak nelze mluvit o soustavnosti, neboť i soud sám zmiňuje pouze malé množství útoků.

Jako rodič měl zájem na tom, aby jeho dcera mohla žít spokojený život, a i kdyby snad jeho jednání naplňovalo předmětnou skutkovou podstatu trestného činu podle § 198 tr. zákoníku, rozhodně nejednal úmyslně, tj. v úmyslu své dceři způsobit jakékoli příkoří, a to ani ve formě nepřímého úmyslu, protože s ničím takovým nemohl být srozuměn. I u tohoto skutku soudy existenci úmyslu jakožto obligatorního znaku skutkové podstaty pouze presumují, přičemž tento nebyl řádné prokázán a jeho existenci zpochybňuje i sama poškozená.

Soudy měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, na tuto povinnost však zcela rezignovaly.

21. Vady právního posouzení shledává obviněný i stran skutku pod bodem I.3. výroku o vině týkajícího se trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 tr. zákoníku. Namítá, že hádky až na výjimky iniciovala matka poškozené AAAAA I. E. Pokud tuto skutečnost nemají soudy za prokázanou, pak je to z toho důvodu, že neprovedly jím navrhované doplnění dokazování. Do doby, kdy s matkou opustila společnou domácnost, měl s dcerou skvělý vztah a vždy se ji snažil uchránit od nepříznivého vlivu hádek mezi ním a I. E., nicméně čím byla starší, tím méně dbala jeho pokynů, aby opustila prostor, kde k hádce docházelo. Nejednalo se tak o jeho zavinění, a to ani v nedbalostní formě. Obviněný předkládá výklad týkající se příslušné skutkové podstaty trestného činu podle § 201 tr. zákoníku a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1231/2019) se závěrem, že odvolací soud se nezabýval tím, jestli způsob ohrožení (jehož se měl svým jednáním dopustit vůči své dceři) byl s ohledem na závěry podávající se z judikatury závažný a jestli byla porušena povinnost, kterou lze označit za důležitou. Zdůrazňuje, že žádný ze soudů nikdy nezpochybnil, že by svou dceru miloval a projevoval o ni zájem i po rozvodu s manželkou. Přesto je kriminalizován za to, že dcera byla občas svědkem vyhrocené výměny názorů mezi ním a I. E. Jednání, které tak zjevně nedosahuje intenzity požadované touto judikaturou, soudy označily za trestný čin. Rovněž se nijak nezabývaly dopadem jeho jednání na život poškozené, nepopsaly, k jakému ohrožení došlo, a na základě čeho k takovému závěru dospěly. Z provedeného dokazování přitom nevyplývá, že by jeho jednání mělo na poškozenou jakýkoli negativní vliv. Vzhledem k předčasné rozumové vyspělosti dcery AAAAA, o které obviněný věděl, nemohl být občasnou účastí na hádkách mezi rodiči, navíc již v době její puberty, ohrožen její rozumový, citový ani mravní vývoj.

22. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. s tím, že k vyslovení dohledu úředníka Probační a mediační služby a k uložení povinnosti podrobit se „vhodným programům psychologického poradenství“ nedošlo v souladu se zákonem. Namítá, že déle než dva roky se s poškozenými nestýká a rodinný život nevede, přičemž mimo tato obvinění není sporu o to, že vedl a nadále vede řádný a společensky prospěšný život a zcela jistě nepředstavuje nebezpečí pro své okolí. Z dokazování nijak neplyne, že by bylo nutné zvýšeně sledovat a kontrolovat jeho chování. Rovněž soud nijak nezkoumal, jakým způsobem by u něj mělo psychologické poradenství vést k odstranění příčin páchání trestné činnosti, ani nestanovil, co má být jeho obsahem.

23. Usnesením odvolacího soudu pak bylo ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest, přestože byly v řízení mu předcházejícím dány výše uvedené důvody dovolání.

24. Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 7 To 126/2024, zrušil v celém rozsahu, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 41 T 15/2023, zrušil v bodě I. výroku o vině a sám poté rozhodl ve věci tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. a), eventuelně písm. b) tr. ř. Pokud Nejvyšší soud neshledá důvody pro to, aby ve věci sám rozhodl, obviněný navrhl, aby dále postupoval v souladu s § 2651 odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že Nejvyšší soud neshledá dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. jako důvodné, navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 7 To 126/2024, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 41 T 15/2023, ve výroku o trestu, resp. výroku o zamítnutí odvolání proti výroku o trestu, a rozhodl o trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem podle ustanovení § 81 a násl. tr. ř., a to bez vyslovení dohledu a bez uložení omezení a povinností podle § 82 odst. 3 tr. ř.

25. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 18. 9. 2024, sp. zn. 1 NZO 627/2024.

26. Poté, co zrekapituloval dosavadní průběh řízení, obsáhlé námitky obviněného a základní východiska uplatněných dovolacích důvodů, uvedl, že dovolatel existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů formálně vytýká, fakticky však neuvádí skutečnosti, které by mohly takovouto vadu zakládat. Těžiště jeho skutkových námitek spočívá v tom, že jednak v obecné rovině, jednak ve vztahu k jednotlivým skutkům zpochybňuje věrohodnosti výpovědí svědkyň poškozených – bývalé manželky I. E. a dcer BBBBB a AAAAA, když zdůrazňuje jejich majetkový zájem na jeho odsouzení. Současně polemizuje se způsobem, jakým soudy hodnotily hodnověrnost jeho vlastní výpovědi. V návaznosti na to pak provádí vlastní, často velmi detailní, hodnocení důkazů ve vztahu k jednotlivým skutkům. Dovolatel tedy nevytýká, že by skutková zjištění neměla na obsah provedených důkazů žádnou logickou návaznost, ale domáhá se pouze toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, tj. aby nevycházely z výpovědí poškozených, a naopak považovaly za hodnověrnou jeho vlastní výpověď. Existenci zjevného rozporu však v žádném případě nelze dovozovat z toho, že soudy hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném způsobu hodnocení důkazů.

27. Důkazní řízení netrpí ani vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Platí, že o rozsahu dokazování rozhoduje soud a že není povinností soudu provést všechny stranami řízení navrhované důkazy, což ve své judikatuře opakovaně vyslovil i Ústavní soud (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 150/93, sp. zn. II. ÚS 542/2000, sp. zn. IV. ÚS 449/03, sp. zn. I. ÚS 152/05, sp. zn. I. ÚS 972/09). V předmětné trestní věci jak soud prvního stupně (str. 11. odůvodnění rozhodnutí, též str. 10–11 rozsudku ze dne 18. 9. 2023), tak i soud odvolací (str. 15 odůvodnění rozhodnutí) v dostatečném rozsahu vyložily, proč považovaly za nadbytečné provádění výslechů dovolatelem navrhovaných svědků a zpracování znaleckého posudku. Státní zástupce dodal, že svědek G. ani žádný další z navrhovaných svědků nežil v domácnosti obviněného a nebyl přítomen jeho chování vůči bývalé manželce a dcerám; svědkové by tedy mohli vypovídat pouze o tom, co jim bylo o věci sděleno jinými osobami. V případě svědků G. a L. navíc byly se souhlasem stran provedeny důkazy přečtením úředních záznamů o jimi podaných vysvětleních (§ 211 odst. 6 tr. ř.). K požadavkům na znalecké zkoumání poškozené AAAAA státní zástupce uvedl, že hodnocení věrohodnosti svědků přísluší soudu. Námitky týkající se neprovedení dalších navrhovaných důkazů (nahrávka ze dne 4. 10. 2022, čestné prohlášení L. M.) jsou bezpředmětné již z toho důvodu, že navrhované důkazy se netýkají rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu.

28. Námitky, které dovolatel uplatňuje v části dovolání označené jako „Nesprávné právní posouzení skutků“ lze podle státního zástupce pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit jen s dosti značnou dávkou tolerance, neboť jeho námitky ze skutkových zjištění vymezených v soudních rozhodnutích důsledně nevycházejí. Ve vztahu ke skutku pod bodem I.1. výroku o vině uvedl, že námitky obviněného týkající se naplnění znaků příslušné skutkové podstaty vycházejí z odmítnutí skutkových zjištění, ke kterým dospěly soudy, a aplikace vlastních skutkových tvrzení. Dovolatel tedy ve svých námitkách nerespektuje skutková zjištění učiněná soudy, ale tato zjištění „modifikuje“ vlastními skutkovými tvrzeními. Skutková zjištění v podobě vymezené v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí přitom vykazují všechny znaky zločinu § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.

29. Ve vztahu ke skutku pod bodem I.2. výroku o vině státní zástupce uvedl, že odchod poškozené BBBBB ze společné domácnosti není v tzv. skutkové větě přičítán obviněnému a rovněž v odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně připustil, že k tomuto odchodu mohly vést i jiné příčiny. Pokud se pak obviněný zlého nakládání s poškozenou dopouštěl po dobu tří let s intenzitou 1x za 1–2 měsíce a 1x – 2x do měsíce, pak nelze v žádném případě dovozovat, že by jednání obviněného sestávalo pouze z „nízkého počtu útoků“, jak tvrdí. Vedle slovních a fyzických útoků jednání spočívalo též v používání značně dehonestujících urážek týkajících se nejen chování, ale i údajné nadváhy poškozené, přičemž takové jednání obviněného již překračovalo rámec výchovy, byť přísné, a bylo soudy důvodně hodnoceno jako týrání poškozené. Soud prvního stupně připustil, že primárním cílem obviněného bylo zlepšení studijních výsledků a chování poškozené, pokud však užil popsaných „výchovných metod“, pak má státní zástupce ve shodě se soudy obou stupňů za to, že musel být srozuměn, a to minimálně ve formě smíření ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, s tím, že s poškozenou nakládá hrubým způsobem, který poškozená vnímá jako těžké příkoří.

30. Pokud se týká skutku pod bodem I.3. výroku o vině, vycházejí námitky obviněného prakticky výlučně z jeho vlastního skutkového tvrzení, podle kterého hádky vyvolávala jeho bývalá manželka I. E., která k nim dceru dokonce záměrně přivolávala. Státní zástupce odkázal na to, co bylo k právní kvalifikaci skutku uvedeno v odůvodnění soudů obou stupňů. Dodal, že k naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 201 tr. zákoníku postačuje, že z jednání pachatele reálně hrozilo ohrožení dítěte, není tedy nutné, aby se jednání pachatele negativně projevilo v chování a způsobu života dítěte. Jsou tudíž bezpředmětné námitky dovolatele, podle kterých nebyl prokázán jakýkoli negativní vliv jednání obviněného na život AAAAA, a požadavky, aby v tomto směru bylo prováděno znalecké dokazování.

31. Pokud se týká námitek vznesených v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. státní zástupce uvedl, že je skutečností, že rozsudek nalézacího soudu je v podstatě nepřezkoumatelný z toho hlediska, proč bylo v souvislosti s uložením trestu odnětí svobody podmíněně odloženého na zkušební dobu třeba vyslovit dohled (str. 25–26 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud však poukázal na naprostou absenci sebereflexe na straně obviněného, na perspektivu navázání nového partnerského vztahu obviněným a na značné nebezpečí speciální recidivy u trestného činu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, neboť pachatelé tohoto trestného činu mají tendenci navyklá schémata chování opakovat i v dalších vztazích. Odvolací soud sice tyto okolnosti zmiňuje v souvislosti s podmínkami pro uložení přiměřených povinností podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku, státní zástupce má však za to, že tyto skutečnosti jsou relevantní i z hlediska podmínek pro vyslovení dohledu a že podmíněný odklad výkonu trestu s dohledem podle § 84 tr. zákoníku může z hlediska zákonných podmínek pro jeho uložení obstát. Stran podmínek uložení přiměřených povinností se námitky obviněného týkají spíše vhodnosti a účelnosti uložené povinnosti nežli její nezákonnosti a dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. neodpovídají.

32. S ohledem na shora uvedené tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

33. Dne 3. 10. 2024 byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněného k vyjádření státního zástupce k dovolání, v rámci níž obviněný nesouhlasí s hodnocením jeho námitek jako prosté polemiky s hodnocením důkazů. Uvádí, že věrohodnost výpovědí poškozených je klíčová při posuzování jeho viny, přičemž z provedených důkazů vyplývá, že výpovědi poškozených věrohodné nejsou. Existují přitom další důkazy vyvracející věrohodnost poškozených, a pokud jsou tyto soudy ignorovány nebo nelogicky hodnoceny, nejedná se o otázku odlišného hodnocení důkazů, ale o zjevný rozpor rozhodných skutečností s obsahem provedených důkazů.

Neobstojí ani argumentace státního zástupce v souvislosti se znaleckým zkoumáním AAAAA. Pokud takový postup byl důvodný u I. E., BBBBB a dovolatele, je o to víc důvodný u mladší dcery dovolatele AAAAA, která byla nezletilá, což výrazně zvyšuje pravděpodobnost manipulace její osoby jejím okolím. Obviněný zmiňuje, že k návrhu na výslech O. S. se odvolací soud vůbec nevyjádřil, tedy tvrzení státního zástupce, že soudy dostatečně vyložily, proč neprovedly navrhované důkazy, nemůže být pravdivé. Soudy přitom dostatečně a v souladu s judikaturou Ústavního soudu neodůvodnily neprovedení navrhovaných důkazů.

Podotýká, že navrhovaní svědci sice nežili ve společné domácnosti s ním a poškozenou I. E., jejich znalost poměrů v domácnosti dovolatele však vychází mimo jiné z komunikace se samotnou poškozenou. Jsou tak cenným a nestranným zdrojem informací, zejména za situace, kdy se jedná o situaci tvrzení proti tvrzení. Zmiňuje-li pak státní zástupce, že byly čteny úřední záznamy o podaných vysvětlení svědků G. a L., opomíjí, že s tímto postupem souhlasila obhajoba až poté, co byl zamítnut její návrh na jejich předvolání.

Přečtení záznamů přitom nemůže plnohodnotně nahradit výslech osoby v pozici svědka. Dovolatel trvá na tom, že skutky byly nesprávně právně posouzeny, a to i případě, že by byla přijata soudy učiněná skutková zjištění k nim se vztahující. Pokud se jedná o subjektivní stránku, podle dovolatele státní zástupce neuvádí, jakým způsobem měl být soudy prokázán jeho úmysl a stejně jako nalézací a odvolací soud existenci nepřímého úmyslu pouze konstatuje („mám za to, že musel být srozuměn“), resp. uvádí, že ji skutečnosti nevylučují.

Stran skutku pod bodem 3. výroku o vině pak nesouhlasí se závěry státního zástupce, s tím, že vzhledem k nadprůměrnému intelektu své dcery, nemohla její účast na hádkách svých rodičů způsobit negativní důsledky, čehož si byl vědomý i v době, kdy k popisovanému jednání docházelo. Toto by přitom mohl potvrdit, případně vyvrátit právě znalecký posudek. Stran závěrů týkajících se uloženého dohledu dovolatel uvedl, že státní zástupce ve svém vyjádření nereflektuje námitku dovolatele, že tvrzení o dovolateli (stran nedostatku sebereflexe, nebezpečí speciální recidivy a perspektivy navázání nového vztahu) nebyla ničím prokázána a z provedeného dokazování neplyne, že by představoval nebezpečí pro své okolí.

Nesouhlasí rovněž s názorem státního zástupce, že v případě ustanovení § 85 odst. 3 tr.

34. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

35. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 7 To 126/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve zprošťujícím výroku, kdy poté o skutku nově rozhodl, a současně podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

36. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. E. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř.

37. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

38. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného, státního zástupce i poškozených projednal, kdy následně z podnětu odvolání státního zástupce rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

39. Obviněný však poukazuje na uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy odkazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h), i) tr. ř.

40. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

41. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

42. Námitku existenci procesně nepoužitelných důkazů obviněný nevznáší. Je však přesvědčen, že v projednávané věci se jedná o situaci tzv. opomenutých důkazů, kdy poukazuje na neprovedení jím navrhovaných důkazu, případně na nedostatečné odůvodnění takového postupu.

43. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 –svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006, nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).

44. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytným k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.

45. Obviněný v rámci předchozího projednání věci v hlavním líčení konaném dne 21. 6. 2023 (protokol na č. l. 494-520 spisu) k dotazu soudu uvedl, že nesouhlasí se čtením úředních záznamů o podání vysvětlení J. E., M. G. a V. L., a trvá na osobním výslechu těchto osob, a dále navrhuje výslech svědka J. L. a vyhotovení znaleckého posudku na poškozenou AAAAA. Přípisem ze dne 12. 9. 2023 (č. l. 546 spisu) obviněný navrhl doplnění dokazování o výslech svědka O. S., zvukovou nahrávku zachycující incident mezi ním a právní zástupkyní poškozené I. E. u rozvodového řízení, a prohlášení jeho bývalé právní zástupkyně stran tohoto incidentu adresované ČAK. V rámci hlavního líčení dne 18. 9. 2023 byl vyslechnut svědek J. E. a obviněný uvedl, že trvá na osobním výslechu znalkyně PhDr. Jindřišky Záhorské. Po přerušení hlavního líčení a poradě senátu bylo soudem konstatováno, že osobní výslech znalkyně neshledává nutným, a současně zamítá návrhy na provedení důkazů přehráním nahrávky, výslechy O. S., J. L., a svědků G. a L. a vypracováním znaleckého posudku na poškozenou AAAAA, neboť tyto důkazy shledal nadbytečnými, a to z toho důvodu, že podstatný skutkový stav byl zjištěn již na podkladě provedených důkazů v hlavním líčení. Bylo vyhlášeno usnesení a k dotazu soudu obhajoba navrhla čtení úředních záznamů o podaných vysvětleních svědků G. a L., k čemuž bylo následně přistoupeno. Tímto bylo ukončeno dokazování v rámci předchozího řízení v projednávané věci.

46. Po kasaci rozhodnutí odvolacím soudem bylo o věci znovu rozhodováno před soudem prvního stupně. Ještě před konáním hlavního líčení byl soudu doručen návrh obviněného na doplnění dokazování výslechem G. a L. (č. l. 668 spisu). V rámci hlavního líčení konaném dne 29. 1. 2024 (protokol na č. l. 683– 714 spisu) byla vyslechnuta znalkyně PhDr. Záhorská, která z důvodu zdravotních komplikací nebyla vyslechnuta v předcházejícím řízení, přičemž obviněný plně využil svého práva pokládat znalkyni dotazy. Následně předseda senátu uvedl, že soud již v předcházejícím řízení zamítl návrhy na výslech svědků G. a L., přičemž ani po seznámení se s novým návrhem na jejich výslech založeným na č. l. 668 neshledal důvody ke změně svého rozhodnutí. Obviněný poté předložil emailovou komunikaci mezi poškozenou I. E. a svědkem G. (č. l. 681–682 spisu) s tím, že její obsah by mohl vést soud ke změně názoru. Bylo vyhlášeno usnesení o přerušení jednání, aby se soud mohl s obsahem předložené emailové komunikace seznámit, následně byl důkaz proveden a podle § 213 odst. 1 tr. ř. předložen stranám k nahlédnutí, a obviněný se k tomuto podle § 214 tr. ř. vyjádřil. Po krátké poradě senátu bylo konstatováno, že nadále se neshledávají důvody pro výslech svědka G. Další návrhy na doplnění dokazování ze strany obviněného vzneseny nebyly.

47. Soud prvního stupně v rámci odůvodnění rozsudku uvedl, že neshledal důvod k tomu, aby přehodnotil svůj předchozí závěr o nadbytečnosti osobního výslechu svědků G. a L., „když v tomto směru nepřinesl nic nového ani obhajobou předložený výtah z emailů, který zásadně nesvědčí o ničem jiném, než o skutečnostech již dříve prokázaných jinými důkazy, totiž se poškozená I. E. byla v soužití s obžalovaným oprávněně nespokojena a chtěla toto ukončit, což nakonec i udělala“, přičemž poukázal i na to, že za souhlasu stran byly přečteny úřední záznamy o podaných vysvětleních jmenovaných svědků (str.

11 rozsudku). Namítá-li pak obviněný, že nebyly provedeny další jím navrhované důkazy, a to konkrétně čestné prohlášení svědka L., výslech O. S., nahrávka ze dne 4. 10. 2022, čestné prohlášení obhájkyně dovolatele v rozvodovém řízení a znalecký posudek na poškozenou AAAAA, pak nutno uvést, že ze spisového materiálu se podává, že tyto důkazní návrhy nebyly v rámci nového projednání věci u nalézacího soudu vůbec vzneseny. Jak rozvedeno výše v bodě 46. tohoto usnesení, soud prvního stupně již v předcházejícím řízení zamítl návrh na provedení důkazů přehráním nahrávky ze dne 4.

10. 2022, výslechem O. S. a vypracováním znaleckého posudku na poškozenou AAAAA, a to pro jejich nadbytečnost s tím, že podstatný skutkový stav měl za zjištěný již na podkladě důkazů provedených v hlavním líčení. Ostatně soud prvního stupně se v projednávané věci ke svému předchozímu postupu vyjádřil v rámci odůvodnění rozsudku na str. 10, přičemž zamítl rovněž i důkazní návrhy státního zástupce a zmocněnkyně poškozené AAAAA. Pokud se týká čestných prohlášení, tyto konkrétně sice nezmínil, nicméně s ohledem na skutečnost, že nebyl připuštěn výslech svědka L.

a rovněž přehrání nahrávky, k níž se vázalo čestné prohlášení advokátky obviněného z rozvodového řízení, je třeba na tato čestná prohlášení nahlížet jako na důkazy odvozené od důkazů primárních (výslech svědka, nahrávka), které však nebyly pro nadbytečnost provedeny. Nelze je tedy označit za důkazy jakkoli stěžejní a tímto opomenuté. V rámci odvolání (č. l. 771–788 spisu) obviněný uvedené závěry nalézacího soudu napadl, přičemž uvedl, že nebyly připuštěny jím navrhované důkazy, které byly sto zvrátit skutkové závěry učiněné nalézacím soudem.

Postup nalézacího soudu, při němž nebyl připuštěn k důkazu výslech svědka G., označil dokonce za nezákonný. Přípisem ze dne 7. 5. 2024 navrhl výslech tohoto svědka u veřejného zasedání (č. l. 806 spisu), kdy tento návrh u veřejného zasedání konaného dne 15. 5. 2024 zopakoval (protokol na č. l. 809–817 spisu). Po závěrečné poradě senátu bylo vyhlášeno usnesení, že se návrhy na doplnění dokazování, jak obviněného, tak zmocněnkyně poškozených, zamítají, poté bylo dáno stručné odůvodnění. V rámci napadeného usnesení se odvolací soud k neprovedení výslechu svědka G.

vyjádřil podrobněji v bodě 11. odůvodnění, kdy uvedl, že: „Podle odvolacího soudu nalézací soud nepochybil, když neakceptoval návrh obžalovaného na doplnění dokazování výslechem svědka G., což v odůvodnění dostatečně vysvětlil.

… Podle odvolacího soudu výpověď svědka G., jehož podané vysvětlení nalézací soud v hlavním líčení provedl, není s to ani ověřit, ani vyvrátit obžalovaným tvrzené skutečnosti, čili nedisponuje potřebnou vypovídací potencí, když svědek nebyl osobně přítomen u žádného jednání, kterého se měl obžalovaný podle napadených výroků dopustit. Ze stejného důvodu rozhodl návrh obžalovaného na doplnění dokazování zamítnout i odvolací soud.“

48. S ohledem na výše uvedené je tedy možno konstatovat, že návrhy obviněného na doplnění dokazování nebyly soudy opomenuty, a to ani stran odůvodnění jejich zamítnutí, byly však shledány nadbytečnými, resp. jejich provedení by nebylo sto jakkoli změnit skutkový stav věci.

49. Ve zcela obecné rovině je možno uvést, že dokazování je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení (to se týká zejména všech návrhů vztahujících se k incidentu, který se odehrál mezi obviněným a právní zástupkyní poškozené I. E. při rozvodovém řízení, případně dědického řízení s jeho bratrem J. E.), dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí (to se týká zejména výpovědí osob zvenčí rodiny, tj. sousedů či rodinných přátel a známých, k okolnostem, ke kterým mělo docházet přímo v domácnosti obviněného), a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Této povinnosti soudy v projednávané věci dostály a v rámci svých rozhodnutí svůj postup zdůvodnily. Ačkoli se může obviněnému zdát odůvodnění nalézacího, a potažmo i odvolacího soudu strohé či nedostatečné, s ohledem na jejich postup, jak je popsán výše, je zjevné, že posouzení důkazních návrhů věnovaly náležitou pozornost. Jak uvedl odvolací soud, navrhované důkazy, zejména pak svědecké výpovědi, shledal nadbytečnými, neboť takto rozšířené dokazování nemohlo zpochybnit posouzení trestní odpovědnosti obviněného za skutky, jimiž byl uznán vinným. Je zcela zjevné, že jak nalézací, tak odvolací soud neměly o skutečnostech, k nimž se měly důkazní návrhy podle obhajoby vázat, žádné pochybnosti, resp. že oproti obviněnému neshledávají, že by se mohlo jednat o důkazy zásadního významu. Ačkoli má obviněný za to, že jím navrhované důkazy, zejména pak výpověď svědka G. a do určité míry i výpověď svědka L., jsou téměř zásadní pro řádné posouzení věci, soudy v projednávané věci zcela zjevně takovou váhu těmto svědeckým výpovědím nepřiznávají.

50. Dále je třeba uvést, že odvolací soud v rámci kasačního rozhodnutí ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 7 To 394/2023, vyslovil, že se soud prvního stupně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a vznikly rovněž pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku, k jejichž objasnění bylo třeba soudem prvního stupně provedené důkazy opakovat, popřípadě provést další důkazy. Možnost doplnění dokazování nicméně ponechal na vůli obecných soudů, s výjimkou výslechu znalkyně PhDr.

Záhorské, která nebyla před soudem prvního stupně vyslechnuta, přičemž v procesu dokazování jako takovém neshledal jakékoli další nedostatky, kdy se rovněž ztotožnil se závěrem o nadbytečnosti provedení výslechů svědků G., J. L. a L. Odvolací soud se toliko neztotožnil s tím, jakým způsobem se soud s provedenými důkazy vypořádal. Ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů.

Rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence nalézacího, potažmo odvolacího soudu. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu.

Soud prvního stupně doplnil dokazování podle své úvahy, zcela stejně se pak zachoval soud odvolací, přičemž jejich postupu nelze ničeho vytknout.

51. V projednávané věci se nejedná ani o případ zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a provedenými důkazy. Nejvyšší soud připomíná, že předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

52. Námitky obviněného směřují ke zpochybnění skutkové verze, ke které v projednávané věci dospěly soudy, kdy dovolacímu soudu předkládá vlastní verzi podávající se z jím učiněného hodnocení důkazů, a to i důkazů, které označil jako opomenuté (tj. soudy neprovedené). Obviněný v podstatě namítá, že z provedeného dokazování nelze vyvodit, že by byl osobou, která se vůči poškozeným dopustila jednání, které osoby poškozených mohly pociťovat jako těžké příkoří. Argumentace dovolatele však navzdory obsáhlosti svým obsahem nepřekračuje meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Nelze opomenout, že obsahově totožné námitky obviněný uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku.

53. Obviněný v podstatě namítá, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o jeho vině. V tomto směru napadal způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a zejména pak poukazoval na zamítnutí důkazních návrhů, které učinil na svou obhajobu (viz body 15. až 47. výše tohoto usnesení). V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 6, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.

V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak svědecké výpovědi, tak listinné důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr.

ř. Lze odkázat zejména na odůvodnění nalézacího soudu na str. 11 až 25 odůvodnění rozsudku, kde soud prvního stupně ve vztahu ke každému ze skutků popsanými pod body I.1. až I.3. výroku o vině shrnul důkazní situaci a z ní se podávající skutková zjištění, kdy současně na podkladě tam prezentovaných závěrů výrazně modifikoval znění skutkové věty, neboť oproti obžalobě dospěl k závěru, že některé obžalobou prezentované skutečnosti nebyly provedeným dokazováním prokázány. Soud prvního stupně byl přitom vázán kasačním rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 29.

11. 2023, sp. zn. 7 To 394/2023, kdy vedle již v předešlém řízení provedených důkazů doplnil dokazování o výslech znalkyně PhDr. Záhorské a k návrhu obhajoby provedl emailovou komunikaci mezi poškozenou I. E. a svědkem G. Stran dalšího doplnění dokazování odkázal na své závěry, které učinil již v předcházejícím řízení ve věci, a s nimiž se ztotožnil v rámci kasačního rozhodnutí i odvolací soud.

54. Za zcela zásadní je stran námitky existence zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a z nich se podávajícími skutkovými zjištěními označit tvrzení obviněného o nesprávném vyhodnocení věrohodnosti poškozených, resp. věrohodnosti jím podaných výpovědí. Je možno uvést, že soud prvního stupně se objasnění skutkového stavu věnoval zcela dostatečně, přičemž je třeba mít na paměti, že se jedná o projednávání trestné činnosti, která se povětšinou odehrává za zavřenými dveřmi, často beze svědků, což má za následek, že proti sobě zpravidla stojí dvě zcela odlišné skutkové verze událostí.

Současně se jedná o trestnou činnost, jejíž oběti se zpravidla zdráhají vyhledat pomoc či se alespoň svěřit svému okolí, a to včetně svých nejbližších, zejména pak za situace, kdy jsou ve vztahu k agresorovi v nerovném postavení, ekonomické či citové závislosti. Není výjimkou, že oběti trestného činu týrání vyhledají pomoc až se značným časovým odstupem. Uvedená situace pak vyžaduje ze strany soudu, aby postupoval nejen s nutnou dávkou citlivosti ve vztahu k oběma stranám, ale rovněž pečlivě ověřil věrohodnost obou prezentovaných verzí.

55. Soud prvního stupně věnoval otázce věrohodnosti poškozených I. E., BBBBB a AAAAA a jejich tvrzením náležitou pozornost. Na osoby v době zahájení trestního stíhání zletilé, tj.

I. E. a BBBBB, stejně jako na osobu obviněného, byly vypracovány znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie MUDr. Gabriely Leblové a PhDr. Jindřišky Záhorské (I. E. č. l. 283–300 spisu, BBBBB č. l. 301–307 spisu a obviněný č. l. 318–336 spisu). Obě znalkyně byly vyslechnuty u hlavního líčení, přičemž psychiatrička MUDr. Leblová byla vyslechnuta v rámci předcházejícího řízení ve věci a psycholožka PhDr. Záhorská pak v rámci hlavního líčení po vrácení věci odvolacím soudem.

Návrh na vypracování znaleckého posudku na poškozenou nezletilou AAAAA byl soudy opakovaně zamítnut (viz body 45. až 47. výše tohoto usnesení). Obě znalkyně se podrobně vyjádřily k okolnostem vypracování posudků, k užitým metodám a ke svým závěrům. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, pokud své závěry o věrohodnosti výpovědí poškozených opřel i o závěry těchto znaleckých posudků, „neboť znalkyně dospěly ke svým závěrům na základě znaleckého zkoumání a nikoli pouhých domněnek, jak uvádí obžalovaný“.

Podle odvolacího soudu soud prvního stupně rovněž nepochybil, když v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil tyto znalecké posudky a výslechy znalkyň jako věrohodné (bod 11. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Pokud obviněný poukazuje na nepřesnost, která se v posudku na jeho osobu objevila, nutno uvést, že znalkyně PhDr. Záhorská hned v úvodu své výpovědi sama poukázala na písařskou chybu v posudku týkajícího se obviněného, a vysvětlila, že se jednalo o fragment textu, který zbyl v posudku nesmazáním v části formuláře, v nichž posudky vyhotovuje.

Rovněž vysvětlila, co se v jejím znaleckém posudku skrývá pod zkratkou BDI, kdy jejímu vysvětlení odpovídá v posudku uvedený výsledek. Stěžejní je, že uvedená zkratka je užita k označení testu, který byl při znaleckém zkoumání užit. Soud rovněž neměl jakékoli pochybnosti o tom, že obviněný byl podroben všem testům, které byly ve znaleckém posudku popsány – „Použité metody znalkyní jsou uvedeny ve znaleckém posudku, a to v pasáži označení jako vlastní vyšetření psychologické“. Nutno uvést, že odvolací soud se s námitkami obviněného týkajících se znaleckých posudků, užitých metod, znaleckých závěrů i výpovědí znalkyň, vypořádal již v odůvodnění svého usnesení (zejména bod 10.

usnesení odvolacího soudu), neboť tyto námitky byly vzneseny již v řádném opravném prostředku. Se závěry odvolacího soudu se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje a na tyto závěry je možno pro stručnost odkázat. Je namístě konstatovat, že znalkyně neshledaly nic, co by zpochybňovalo obecnou věrohodnost poškozených I. E. a BBBBB, přičemž z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, a potažmo usnesení odvolacího soudu jasně vyplývá, že ani soudy neměly žádné důvodné pochyby o specifické věrohodnosti obou poškozených a poškozené AAAAA.

Odvolací soud uvedl, že „nalézací soud nepochybil, když v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř.

hodnotil výpovědi všech tří poškozených jako věrohodné, přestože k časovému odstupu od spáchání zažalovaného skutku mezi jejich výpověďmi existují drobné, nikoli zásadní rozpory“ (bod 11. usnesení odvolacího soudu). Určité nepřesnosti ohledně časového zařazení pak podle odvolacího soudu vypovídají spíše o tom, že se na svých výpovědích nedomlouvaly, přičemž nápadná podobnost výpovědí nesvědčí o jejich nevěrohodnosti. Pokud dcery potvrzovaly výpověď matky stran incidentů, jimž nebyly fyzicky přítomny, pak se jedná o nepřímé důkazy, kdy vypovídají o tom, co jim matka sdělila, co zaslechly či si dovodily z toho, co následně viděly (např. podlitiny na těle matky či fixační límec na jejím krku), a takto k nim bylo soudy přistupováno.

Obviněný na jedné straně zpochybňuje význam těchto svědeckých výpovědí, byť se jedná o dcery obviněného, z nichž jedna s ním a poškozenou I. E. žila po celou dobu ve společné domácnosti, a druhá poté, co společnou domácnost opustila, byla se sestrou a matkou v těsném kontaktu, na straně druhé shledává výpověď rodinných přátel (svědci G. a L.) a dokonce i souseda (O. S.) za zásadní k objasnění toho, co se mělo odehrávat ve společné domácnosti jeho a poškozené I. E., tedy v soukromí rodiny. Takový náhled je poněkud zarážející.

Argumentace týkající se nevěrohodnosti výpovědí poškozených je pak rovněž založena na tvrzení, resp. jakémsi přesvědčení, že za podáním trestního oznámení na jeho osobu stojí majetkové zájmy všech tří poškozených (a potažmo i bratra obviněného). Soudy se opakovaně vyslovily v tom smyslu, že žádný zištný motiv poškozených nemá jakoukoli oporu v provedených důkazech, přičemž v době projednávání věci před obecnými soudy ještě ani nebylo zahájeno řízení o vypořádání SJM. Pokud pak má obviněný za to, že zištný motiv je možno spolehlivě dovodit z nahrávky zachycující jeho konfrontaci s právní zástupkyní poškozené I.

E. při rozvodovém řízení, kterou dokonce v dovolání označuje za přímý důkaz, pak Nejvyšší soud uvádí, že se jednalo o incident, který zcela zjevně nijak nevycházel z osoby poškozené I. E., čehokoli, co vlastními slovy uvedla či jakéhokoli jejího jednání, a nemá tedy s projednávanou věcí jakoukoli souvislost. Otázka etického jednání advokátky v rámci vyhrocené situace během rozvodového řízení není předmětem tohoto dovolacího řízení, přičemž skutečnost, že jeden advokát zastupuje více členů jedné rodiny, resp. zastupuje více poškozených v rámci jedné trestní věci, je zcela běžný jev.

Dovolatelovo opakované obviňování právní zástupkyně poškozených z jakéhosi zinscenovaného komplotu, jehož cílem je jej společensky a finančně zničit, vyznívá až poněkud absurdně.

56. Je třeba uvést, že závěry týkající se otázky věrohodnosti poškozených, jsou v rámci odůvodnění soudních rozhodnutí v podstatě zakomponovány do hodnotící části odůvodnění, kdy zejména soud prvního stupně poukazuje ve vztahu k jednotlivým skutkům na důkazy k nim se vážící a jejich vzájemný soulad či nesoulad, rozebírá jednotlivá skutková tvrzení obžaloby a tato podrobuje pečlivé analýze právě s odkazem na obsah provedených důkazů. Obviněný v rámci dovolání pak tyto závěry podrobně rozebírá a předkládá vlastní verzi skutkových událostí s odkazem na jím navrhované, ale soudy neprovedené důkazy či vlastní hodnocení důkazů soudy provedených.

Lze uzavřít, že výpovědi poškozených byly samozřejmě důkazy stěžejními, nicméně o jejich věrohodnosti, jak rozvedeno výše, neměly soudy jakékoli pochybnosti. Není tedy důvod k tomu, aby z těchto výpovědí soudy nevycházely. Odvolací soud uvedl, že „nalézací soud nepochybil, když chování obžalovaného k poškozeným dovodil rovněž z jeho SMS zpráv a dopisů.“ Argumentuje-li obviněný, že záznamy obsahu SMS předložené státním zástupcem mohly být manipulovány či vytrženy z kontextu, paradoxně tím zcela opomíjí své vlastní důkazní návrhy, které byly soudy provedeny, jako emailové komunikace mezi poškozenou I.

E. a svědkem G., rovněž předložené v pouhé kopii. Obsah SMS komunikace či dopisů, které obviněný psal poškozeným a dalším členům rodiny, podporují skutečnosti tvrzené poškozenými stran chování a jednání obviněného vůči nim či dalším členům rodiny. Stejně tak jsou potvrzována dalšími svědeckými výpověďmi. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že má vyjádření svědků (rodinných příslušníků) stran toho, co se stalo (dělo), za zcela věrohodná, kdy neshledal žádných zásadních logických rozporů ani tendenci si cokoliv záměrně vymýšlet, a to i „s ohledem na podporu i dalších důkazů (sms korespondence, dopis, lékařské zprávy, videozáznam zachycující jednání obžalovaného s dcerou před školou)“ (na str.

12 rozsudku).

57. Obviněný rozporoval i znalecké závěry stran diagnostikované poruchy přizpůsobení v intenzitě nejvýše středně těžké u poškozené I. E. Sama skutečnost, že se u poškozené nerozvinula posttraumatická stresová porucha či syndrom týrané osoby, zcela jistě nejsou důvodem pro závěr, že poškozená nebyla obětí týrání, jak zcela neadekvátně naznačuje obviněný. Znalkyně MUDr. Leblová jak ve znaleckém posudku, tak zejména při výslechu v hlavním líčení přesvědčivě zdůvodnila, na podkladě jakých metod a zkoumání dospěla k závěru, že poškozená trpí duševní poruchou (poruchou přizpůsobení), kdy u ní byla zjištěna úzkostně fobická symptomatika, která jsou podle závěru znalkyně navázána na incidenty s obviněným (str.

17 rozsudku). Ve vztahu k poškozené BBBBB, resp. znaleckému posudku vypracovanému na její osobu, obviněný rovněž namítal, že u poškozené, ačkoli měla být obětí týrání, nebyly diagnostikovány jakékoli psychické poruchy, a to ani porucha přizpůsobení jako u její matky, ale toliko mírné neurotické příznaky, zvýšená obezřetnost v mezilidských vztazích a nižší emoční stabilita, což však mohlo být způsobeno sérií stresujících období, které v životě po odchodu z domova prožila. Znalkyně nijak neopomněly, resp. neodizolovaly následné prožitky poškozené po opuštění domácnosti rodičů, nicméně hlavním a jednoznačným zátěžovým faktorem bylo podle jejich závěrů právě jednání obviněného vůči její osobě a osobě její matky I.

E. Přestože obviněný brojil proti závěru, že jeho jednání mělo být jediným faktorem pro odchod poškozené z domácnosti jejích rodičů, soud prvního stupně jednoznačně uvedl, že se jednalo přinejmenším o jeden z důvodů, byť důvod zásadní, nikoli tedy, že se jednalo o jediný důvod. Odvolací soud se neztotožnil s tvrzením obviněného, že by znalecké zkoumání mělo být nepřesné či zkreslené, neboť bylo provedeno s časovým odstupem. U trestných činů tohoto typu je zcela běžným jevem, že k jejich odhalení dochází až po letech, a znalecké posudky jsou proto vypracovávány až s mnohaletým odstupem.

To nijak nesnižuje jejich důkazní potenciál, pouze je třeba pečlivě analyzovat všechny aspekty s tím spojené, zejména právě otázku věrohodnosti a schopnosti popsat a reprodukovat prožité události s ohledem na časový odstup. V projednávané věci soud prvního stupně modifikoval vymezení skutku právě s ohledem na to, co byla poškozená BBBBB v dětském věku schopna vnímat, chápat, a následně zpětně vyhodnotit, resp. od jakého roku života byla schopna situaci v rodině analyzovat. Obviněný rovněž poukazuje na obsah lékařské zprávy, kterou předložila poškozená I.

E. a v rámci níž uvedla, že byla napadena mužem kulturistické postavy a vysoké hmotnosti, z čehož dovozuje, že poškozená byla za trvání manželství s ním pravděpodobně napadána jiným mužem, např. milencem. Poškozená I. E. předmětnou lékařskou zprávu předložila s tím, že se lékařská zpráva týkala incidentu, při němž byla napadena obviněným a byla poté nucena vyhledat lékařské ošetření.

Skutečnost, že útočníka ošetřujícímu lékaři popsala jako osobu odlišnou od manžela, se ve světle dalších ve věci provedených důkazů, nejeví nijak zvlášť zásadní. Je třeba uvést, že v rámci domácího násilí je zcela běžným jevem, že oběť se za svou situaci paradoxně stydí či se snaží chránit pověst své rodiny, a to včetně pověsti agresora, a za útočníka tak označí v podstatě neznámou osobu či incident popíše jinak (např. že spadla ze schodů, přestože se jednalo o fyzický atak ze strany agresora).

58. K otázce věrohodnosti obviněného byl rovněž vypracován znalecký posudek, přičemž obviněný se zcela zjevně s jeho závěry neztotožňuje. Znalkyněmi byla u obviněného konstatována „absence duševní poruchy, jednání v prostém afektu – osobnost v pásmu široké normy s akcentovanými osobnostními rysy egocentrickými, perfekcionistickými, direktivními. V případě silnější zátěže, a to zejména osobního charakteru, se nechává výrazně zahltit emocemi, v kterých se jinak rád pohybuje. Jedná následně prožitkově, bez racionálního zvážení důsledků chování, vysoce pravděpodobné je v takové chvíli jednání impulsivní až výbušné se sníženou rozumovou kontrolou“. Soudy neměly po provedení výslechu obou znalkyň o těchto závěrech důvod pochybovat, přičemž znalecký posudek rozhodně nelze označit za zmatečný, jak namítá obviněný. Znalkyně PhDr. Záhorská zcela dostatečně a přesvědčivě vysvětlila, jak došlo k písařské chybě, podrobně se vyjádřila k užité metodice a vysvětlila odborné termíny a zkratky (jak již rozvedeno výše pod bodem 55. tohoto usnesení). K námitkám vztahujícím se ke znaleckému zkoumání obviněného se pak vyjádřil i odvolací soud v bodě 11. odůvodnění usnesení, přičemž na tyto závěry lze zcela odkázat. Pokud pak soudy uvedly, že o správnosti tvrzení poškozených svědčí i chování obviněného v soudní síni, jedná se o závěr založený na bezprostředním dojmu soudu. Soud prvního stupně uvedl, že u obviněného „registroval zřetelné tendence prezentovat se v dobrém světlé a své jednání zlehčovat“. Rovněž se na str. 11 a 12 rozsudku vyjádřil k osobě obviněného, kdy jej označil za konfliktní, sebestřednou osobu, zásadně prosazující vlastní zájmy, která hledá a nalézá chyby výlučně jen u jiných osob, kdy tyto osoby ve srovnání se sebou nezřídka považuje za méně kvalitní, při komunikaci s osobami blízkými neváhá použít vulgární výrazy a urážky, přičemž má diametrálně odlišná měřítka toho, co je vhodné či akceptovatelné, pokud jde o jeho vlastní jednání a jednání jiných osob. Tyto závěry učinil soud prvního stupně nejen na podkladě svého vlastního pozorování chování obviněného v jednací síni a jím učiněných prohlášení, ale opírá je právě a zejména o závěry znaleckého zkoumání jeho osoby, svědecké výpovědi a další objektivní důkazy, jako byly právě jím psané dopisy či zasílané SMS zprávy. Na str. 11 a 12 odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně poukazuje velmi trefně na některé nejvíce do očí bijící dichotomie dovolatelova jednání a disproporce jím prezentovaného náhledu na některé rodinné situace.

59. Lze uzavřít, že přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný rozpor.

60. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

61. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

62. Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02).

63. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je totiž nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

64. Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze s určitou dávkou benevolence podřadit námitku, že i soudy zjištěný skutkový stav nenaplňuje skutkové podstaty trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu. Určitá zdrženlivost Nejvyššího soudu je dána tím, že argumentace obviněného, že nebyly naplněny znaky skutkových podstat trestných činů kladených mu za vinu, nevychází výlučně ze skutkového stavu zakotveného ve skutkové větě rozsudku, ale z modifikovaného skutkového stavu, k němuž dospěl sám na podkladě vlastního vyhodnocení soudy provedených i případně neprovedených důkazů.

65. Obviněný byl pod bodem I.1. výroku o vině uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, a páchá takový čin po delší dobu.

66. Hlavním smyslem dané právní úpravy je posílení ochrany osob ohrožených fenoménem tzv. domácího násilí, tj. násilí páchaného mezi osobami blízkými ve smyslu jejich vzájemného vztahu, přičemž vzájemné role těchto osob jsou v rámci násilného vztahu neměnné (jeden z aktérů je stále osobou ohroženou a druhý osobou násilnou), tzn. že se nejedná o vzájemnou hádku nebo rvačku mezi partnery. Současně jde o násilí opakované, dlouhodobé, nikoli o jednorázovou eskalaci konfliktní situace vyvolané např. vzájemnou roztržkou či neshodou mezi partnery. Třetím charakteristickým znakem domácího násilí je prostředí, ve kterém je pácháno (zpravidla se jedná o byt, rodinný dům či rekreační objekt užívaný společně násilnou osobou i osobou ohroženou domácím násilím). Domácí násilí nelze vnímat pouze jako násilí partnerské, kde násilnou osobou je vždy muž a osobou ohroženou žena, byť se jedná o stále nejrozšířenější vzorec, neboť tento jev postihuje všechny sociální vrstvy soudobé společnosti bez ohledu na věk, pohlaví, společenské postavení či intelektuální vyspělost jeho aktérů. U domácího násilí je v rámci možných způsobů jeho řešení nezbytně nutné orientovat se na celé toto jednání komplexně, nikoli pouze na dílčí útoky, neboť pouze chování násilné osoby k osobě ohrožené v kontextu historie jejich vzájemného vztahu vystihuje skutečnou nebezpečnost daného jednání (viz Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A., a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, str. 1094).

67. Obviněný rozporuje, že byla splněna podmínka asymetričnosti rolí mezi osobou týrající a osobou týranou, kdy uvádí, že mezi ním a poškozenou nebyla role agresora a oběti jednoznačně rozdělena, kdy poškozená nebyla ani zdaleka v submisivním postavení, v němž by se bála jakýmkoli způsobem dát najevo odpor vůči němu, naopak byla často tím, kdo eskaloval či vyvolal konflikt, a to prostřednictvím naschválů, lží a pletich. Opačný závěr soudu přitom podle obviněného vychází z nesprávně provedeného dokazování, kdy byly provedeny obžalobou navržené důkazy, a téměř žádné důkazy obhajoby. Taková argumentace však dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť obviněný tímto nerespektuje ustálená skutková zjištění.

68. Skutková zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, přitom uvádějí, že „… po počátečním období, kdy se jednalo o konflikty vzájemné, již iniciativa spočívala takřka výhradně na obžalovaném“. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací tedy nijak neopomněly skutečnost, že poškozená nebyla vždy toliko zcela pasivní obětí, zejména v počátku. Je třeba uvést, že asymetričnost vztahu mezi agresorem a obětí není možno chápat kategoricky v tom smyslu, že misky vah se musí bezpodmínečně a za všech okolností naklonit na stranu agresora, resp. tak, že oběť nacházející se v násilném vztahu není vůbec schopna jakékoli reakce na svou obranu. Na neměnnost rolí je třeba nahlížet tak, že i přes snahu oběti (byť třeba jen občasnou) se agresorovi postavit, není toto její jednání sto zvrátit situaci, tedy, že i přes vynaloženou obranu zůstávají role v rámci násilného vztahu jasně rozděleny. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací shodně uvádějí, že poškozená I. E. pouze trpně nesnášela psychickou agresi obviněného a byla i schopna projevit se situací slovní nesouhlas, nicméně takováto její obrana pouze vedla k eskalaci dovolatelova jednání, kdy docházelo i k fyzickým útokům na její osobu (bod 10. usnesení odvolacího soudu). Jak správně uvedl soud prvního stupně v rámci odůvodnění rozsudku na str. 16, období stíhaného skutku nelze vnímat jako jednotlivé neměnné období, neboť vztah mezi obviněným a poškozenou I. E. pochopitelně procházel určitým vývojem, kdy se měnilo chování obou a jejich vnímání společného soužití, přičemž zde samozřejmě byly lepší a horší úseky vzájemného soužití.

69. Dále obviněný zpochybňuje naplnění znaku týrání, kdy namítá, že jemu za vinu kladené jednání nedosahovalo potřebné intenzity, a současně podmínky soustavnosti, kdy s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022) namítá, že jednání, které co do své povahy nelze považovat za týrání, nelze zásadně posoudit jako týrání jen z důvodu délky doby trvání.

70. V obecné rovině je možno uvést, že týráním se rozumí zlé nakládání s jinou osobou, které se vyznačuje především vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, jakož i určitou mírou trvalosti, a současně dosahuje takové intenzity, aby bylo schopno vyvolat stav, kdy osoba, která je takovému jednání vystavena, ho pociťuje jako těžké příkoří. Přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly jakékoli následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy, neboť týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap, popř. být v rovině sexuálního násilí, ekonomického násilí, vyvolání stavu sociální izolace či být různorodou kombinací některých z těchto forem.

Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je třeba vázat k jednání pachatele jako celku, neboť jednotlivé dílčí akty takového jednání, jsou-li posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za kterých k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. (R 20/1960, R 11/1984, R 20/1984-I, R 20/2006).

Za týrání ve smyslu § 199 tr. zákoníku lze považovat i jednání spočívající v tom, že pachatel brání poškozené osobě ve svobodném pohybu po bytě, při svých nočních návratech ji opakovaně budí tím, že s ní třese, rozsvěcuje světlo, stahuje z ní přikrývku apod. Pokud se jedná o konkrétní vymezení forem jednání, v rámci domácího násilí se zpravidla jedná o projevy psychického násilí, které mají nejčastěji podobu ponižování, urážek, hrubého chování až vyhrožování, obviňování, zákazů, zastrašování, vydírání, ničení věcí ohrožené osoby.

Značně rozšířenou formou je rovněž násilí fyzické, v praxi představované zejména fackami, kopáním, škrcením, bitím rukama či předměty, svazováním, ohrožováním bodnou nebo střelnou zbraní, odepíráním spánku a jídla, jakož i útoky na samotný život ohrožené osoby. Emocionálním násilím je pak zpravidla soustavná kontrola každodenní činnosti a kontaktů ohrožené osoby osobou násilnou, dále zesměšňování, citové vydírání, výhrůžky odebráním dětí, vyhozením z bytu apod. Domácí násilí však může mít rovněž konkrétní podobu sexuálního násilí (tj. znásilnění, nucení k různým sexuálním praktikám proti vůli ohrožené osoby, sexuálního nátlaku a napadání apod.) či násilí sociálního (tj. zákazů kontaktů s rodinnými příslušníky a s přáteli s cílem ohroženou osobu sociálně izolovat, využívání dětí nebo jiných osob jako prostředku nátlaku na ohroženou osobu apod.).

Pominout nelze ani projevy násilí ekonomického, tj. omezování přístupu ohrožené osoby k finančním prostředkům, neposkytování prostředků na společnou domácnost či příspěvků na výživu dětí, převzetí absolutní kontroly nad příjmy a výdaji ohrožené osoby osobou násilnou, zatajování finanční situace rodiny apod. (srovnej Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A., a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, str. 1096– 1098)

71. Předně je třeba uvést, že obviněnému není kladeno za vinu, že by se vůči poškozené dopouštěl soustavného fyzického násilí, sexuálního násilí, případně, že by se mělo jednat o jednání každodenní. Soud prvního stupně oproti podané obžalobě značně modifikoval znění skutku, kdy jednání, které neměl na podkladě provedeného dokazování za prokázané, ze znění skutkové věty vypustil. Jednalo se např. o otázku omezování poškozené v sociálních kontaktech s rodinou a přáteli, výhrůžky týkající se jejího vyloučení z výchovy dcery AAAAA, či tvrzení, že by poškozená skutečně věřila, že je úplně k ničemu a zcela přestala obviněnému v konfliktech odporovat. Měl však za prokázané, že obviněný poškozenou I. E. vulgárně urážel a vyjadřoval své přesvědčení, že je výrazně hodnotnější osobou než ona (kdy ve skutkové větě jsou tyto výrazy a prohlášení uvedeny, přičemž se jedná o výrazy a prohlášení vulgární, dehonestující, výsměšné, ponižující a značně urážlivé), nenechával ji vyspat (tím, že ji úmyslně budil, nejčastěji bušením na dveře, což doprovázel nadávkami, a to s intenzitou přibližně 2x do měsíce, v důsledku čehož bývala poškozená unavená a nevyspalá), fyzicky ji napadal (kdy k napadení docházelo v rámci hádek a konfliktů, kdy ji udeřil otevřenou dlaní nebo držel a svíral takovou silou, až jí na těle vznikaly hematomy, a to s frekvencí 1x za 2 měsíce až 2x za měsíc, a rovněž docházelo z jeho strany sporadicky i k dalším útokům, např. kdy poškozenou strčil tak silně, až upadla ve sprchovém koutě), vyhrožoval, že zařídí, aby nezletilá dcera AAAAA byla výhradně v jeho péči, a v závěru soužití jí pak vyhrožoval i tím, že zařídí, aby ji někdo zbil tak, že nevstane, resp. že než by se s ní o cokoliv dělil, že ji raději zabije (str. 13 až 17 rozsudku). Podle ustálených skutkových zjištění docházelo k útokům na poškozenou ze strany obviněného s četností 1x za dva měsíce až 2x za měsíc, a to po dobu 17 let.

72. Je třeba mít na paměti, že na jednání pachatele je třeba vždy nahlížet jako na celek, takže pokud jeho jednání spočívá jak v ojedinělých fyzických útocích, tak v častějším psychickém působení na poškozenou osobu, je způsobilé ve svém souhrnu naplnit znak týrání ve smyslu § 199 tr. zákoníku. Právě ojedinělé fyzické útoky v průběhu trvalého psychického násilí mají svůj význam v tom, že zvyšují intenzitu působení na psychiku týrané osoby, a tím přispívají k tomu, že tato osoba žije v podstatě nepřetržitém psychickém stresu a vnímá jednání pachatele jako těžké příkoří. I ojedinělé fyzické násilí vůči poškozené osobě doprovázené trvalým psychických působením na ni naplňuje znak „týrání“ ve smyslu § 199 tr. zákoníku (srovnej Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A., a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, str. 1097–1098).

73. Pokud se týká subjektivní stránky, u trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se na straně pachatele předpokládá zaviněné jednání ve formě úmyslu (přímého či nepřímého), tedy, že pachatel musí být v okamžiku týrání svěřené osoby nejméně srozuměn s tím, že v důsledku jeho jednání spolužijící osoba pociťuje těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy.

74. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý). V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 170– 171).

75. Soud prvního stupně uzavřel, že obviněný jednal v úmyslu přímém, neboť věděl, že „vůči poškozené jedná hrubě a bezcitně, takto vůči ní jednat chtěl, není pochyb o tom, že vnímal poškozenou jako svého nepřítele a škůdce svého života, který si dle jeho představ takovéto chování plně zaslouží, kdy primární motivací obžalovaného bylo ublížit poškozené a potrestat ji za její chování, jednání či názory neodpovídající jeho představám“ (str. 18 rozsudku). Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil. Obviněný své námitky proti závěru o naplnění subjektivní stránky předmětného zločinu opírá o vlastní skutková zjištění, která stojí na závěru, že jeho jednání bylo pouze reakcí na poškozenou vyvolávané konflikty a naschvály, tedy, že jeho jednání mělo v podstatě obranný charakter, nikoli o stabilizovaná skutková zjištění učiněná soudy v projednávané věci. Pokud pak argumentuje tím, že sama poškozená uvedla, že obviněný si nebyl vědom, že ji svým jednáním ubližuje, pak je třeba uvést, že takový kategorický závěr se z její výpovědi rozhodně nepodává a je vytržen z kontextu. Poškozená totiž rovněž popsala situace, kdy jeho jednání v podstatě označila za připravená, s úmyslem ji ublížit, jako bylo např. její buzení v nočních a brzkých ranních hodinách. Je poněkud zarážející, že obviněný, který se před soudem prezentoval jako vzdělaný člověk znalý světa, označujíc sám sebe za hodnotného člověka, uvádí, že jej ani nenapadlo, že pokud vůči vlastní manželce a matce jeho dětí užívá výrazy příkladem kráva, píča, příživnice či ji označuje za škůdce jeho života, krávu tupou, hovado, obtížného parazita, tupou vesničanku, či nevycválanou svini, v některých případech se uchyluje i k fyzickému násilí a užívá vůči ní výhrůžek, že takové jednání bude poškozená vnímat nelibě a bude ji zraňovat, tedy jej v důsledku bude pociťovat jako příkoří.

76. Právnímu posouzení jednání obviněného popsaného pod bodem I.1. výroku o vině jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku spáchaném v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tedy nelze ničeho vytknout.

77. Velmi podobnou argumentaci vztahuje obviněný i ke skutku pod bodem I.2. výroku o vině, v rámci něhož byl uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. I zde obviněný zpochybňuje naplnění znaku týrání a podmínky soustavnosti, stejně jako subjektivní stránky uvedeného zločinu. Svou argumentaci nicméně i v tomto případě opírá o jím modifikovaná skutková zjištění (např. o tvrzení, že důvodem odchodu poškozené z domácnosti rodičů byla výlučně její touha žít s přítelem a neochota řídit se rodičovskými pokyny), tedy nevychází ze stabilizovaných skutkových zjištění učiněných soudy ve věci.

78. Zločinu podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, a čin páchá po delší dobu.

79. Hlavním smyslem právní úpravy ustanovení § 198 tr. zákoníku je zajištění řádné péče o osoby, které jsou z důvodu svého nízkého či naopak vysokého věku, zdravotního či sociálního handicapu, popř. jiného vážného důvodu, odkázány na pomoc a péči jiné fyzické osoby. V praxi se bude primárně jednat o zajištění řádného výkonu rodičovské odpovědnosti (§ 858 obč. zák. č. 89/2012 Sb., s účinností do 31. 12. 2013 § 31 a násl. zák. o rodině), tedy o výchovu a péči o nezletilé děti, tzn. osoby mladší osmnácti let. Jestliže pachatel zvolí takovou formu výchovy, která ve svých důsledcích zanechává v psychice svěřeného dítěte negativní následky, a jejíž součástí je i trestání dítěte projevující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, nelze takové trestání považovat za přiměřenou součást výchovy dítěte. Naopak s přihlédnutím k délce doby, ve které se trestání uskutečňovalo, je třeba takové jednání posoudit z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu týrání svěřené osoby ve smyslu § 198 tr. zákoníku (srovnej Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A., a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, str. 1085–1087).

80. Ustanovení § 198 tr. zákoníku tak chrání osoby zvláštně zranitelné, které jsou buď zcela nebo částečně odkázány na pomoc a péči jiné osoby. To je často doprovázeno ekonomickou, sociální či citovanou závislostí na osobě péči a výchovu poskytující. Co je myšleno týráním bylo již vysvětleno výše v bodě 70. tohoto usnesení. I v případě trestného činu podle § 198 tr. zákoníku není nutné, aby u týraného dítěte vznikly jakékoli následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy, stěžejní je, že jednání pachatele dosahovalo takové intenzity, že jej nezletilé dítě pociťovalo jako těžké příkoří. I v tomto případě je nutno na jednání pachatele nahlížet v jeho celistvosti, nikoli izolovat jednotlivé incidenty.

81. Jelikož se k naplnění skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku vyžaduje vedle splnění ostatních podmínek i určitá trvalost protiprávního jednání, je třeba co nejpřesněji určit dobu, po kterou jednání, které může být kvalifikováno jako týrání, probíhalo, tedy nejen začátek, ale též konec (tzn. určení doby, kdy již lze mít dané jednání za skončené) (srovnej Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A., a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl.

Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, str. 1087). V případě faktoru času, který je klíčový z hlediska trestnosti jednání pachatele ve smyslu § 198 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, se musí jednat o dobu řádově v měsících, neboť již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním. Čím méně intenzivní budou konkrétní projevy chování pachatele naplňující znaky týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění okolnosti „páchání činu po delší dobu“, jež ve smyslu odst. 2 písm. d) podmiňuje použití vyšší trestní sazby.

Pro posouzení otázky, zda pachatel trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku pokračoval v páchání takového činu po delší dobu, je určující nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. V závislosti na konkrétních okolnostech případu tak není vyloučeno, aby i doba několika málo měsíců naplnila tento zákonný znak (R 58/2008, R 20/1984-I) (srovnej Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A., a kol.

Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, str. 1090).