3 Tdo 860/2025

3 Tdo 860/2025-470

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. F. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 8 To 59/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 97/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. F. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 24 T 97/2024, byl obviněný M. F. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným jednak pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 13. 5. 2024 poté, co v blíže nezjištěné době kolem 1:00 hodin v Praze XY, na XY, ve východní části u dřevěné lavičky poblíž maringotky občerstvení XY pošk. A. L., svíral svůj penis a masturboval, následně druhou rukou zezadu uchopil za rameno E.

V. K., se kterou měl tehdy obžalovaný poměr a která v občerstvení obsluhovala, ta si poškozeného zprvu nevšimla a na lavičce se převlékla, přičemž v průběhu převlékaní byla i obnažená ve spodní části, načež vykřikla a utekla zpět do maringotky, čemuž se poškozený začal smát a poté následoval svědkyni K. odcházející spolu s druhou členkou obsluhy občerstvení, a to další známou obžalovaného E. Č., čímž poškozený spáchal přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30.

8. 2024, sp. zn. 39 T 88/2024, s právní mocí dne 23. 11. 2024 k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců se zkušební dobou 18 měsíců, a poté, co svědkyně K. telefonicky kontaktovala obžalovaného, který byl tehdy pro jídlo u provozovny McDonald's na XY, a informovala jej o jednání poškozeného, které pokračovalo a vyvolávalo v ní strach, obžalovaný přijel zpět k občerstvení XY na jízdním kole, tzv. rekole, a v blíže nezjištěné době od 01.06 hodin do 01.11 hodin napadl tam stále setrvávajícího pošk.

L., do kterého nejdříve najel kolem, čímž mu způsobil oděrky na levém předloktí, dotazoval se ho hlasitě a rozčileně na jeho předchozí jednání a nadával mu mj. že je „úchyl“ a ať jde pryč, poškozeného nejméně jednou udeřil pěstí střední intenzitou do obličeje a podruhé se o to pokusil, poté, co poškozený nadále něco cizím jazykem říkal a začal hledat ve své tašce, udeřil jej nalezenou skleněnou lahví od whisky Jameson do oblasti hlavy zepředu, konkrétně nad levé obočí do oblasti čela a vlasaté části hlavy tak velkou intenzitou, až se láhev o hlavu poškozeného rozbila, v důsledku čehož začal poškozený z hlavy krvácet, následně poškozený místo opustil a zavolal o pomoc na tísňovou linku 112, během čehož přešel XY lávku (XY) až na cyklostezku rovnoběžnou s ul.

XY, kam po několika minutách v čase 01.15 hodin dorazil i obžalovaný, odstavil jízdní kolo a začal poškozeného nahánět a hrozit mu sprejem, k žádnému dalšímu kontaktu již nedošlo a obžalovaný spolu s K. a Č., které za ním mezitím přišly po lávce, potom v čase 01.21 hodin odešli do přilehlého domu, kde bydlí Č., poškozený po přivolání pomoci mobilním telefonem byl následně převezen do FN Bulovka, kde zůstal hospitalizován do dne 14. 5. 2024, kdy po podpisu tzv.

negativního reverzu nemocnici opustil, uvedeným jednáním obžalovaný způsobil poškozenému oděrky na levém předloktí a ložiskové krvácení pod mozkovou pavučnicí na přechodu levé čelní, temenní a spánkové krajiny v mozku s mírným otokem levé mozkové polokoule a objemný krevní výron v měkkých pokrývkách lebních v temenní krajině vlevo a drobné oděrky v čelní krajině nad levou očnicí a ve spánkové krajině vlevo, tedy jednalo se o poranění hlavy, kde v mozkové krajině může tupé násilí o velké síle způsobit vážné úrazové změny, např. rozsáhlejší poranění lebky a nitrolebních struktur, se zlomeninami lebečních kostí a zejména s možností rozsáhlejšího nitrolebního krvácení (epidurální, subdurální, resp. subarachnoidální hematom), příp. přímé poranění mozkové tkáně (pohmoždění mozku) i s přímým ohrožením života poškozeného, k čemuž nedošlo pro velmi příznivý průběh hojení a jen krátkodobé subjektivní obtíže, a tohoto jednání se obžalovaný dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14.

10. 2016, sp. zn. 39 T 97/2016, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 61 To 511/2016, mj. za přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 84 tr. zákoníku, § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 (pěti) let za současného vyslovení dohledu nad obviněným.

3. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.

4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO: 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, částku 38.538 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 38.538 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení.

5. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 24 T 97/2024, podal obviněný odvolání směřující do výroku o trestu, které následně u veřejného zasedání rozšířil i na výrok o vině. Odvolání podala rovněž státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, a to v neprospěch obviněného do výroku o trestu.

6. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 8 To 59/2025, a to tak, že pod bodem I. výroku rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně k odvolání státní zástupkyně zrušil ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině jednak pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a výroku o náhradě škody podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 (tři a půl) roku, pro jehož výkon byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

7. Pod bodem II. výroku rozsudku bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.

II.

8. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 8 To 59/2025, podal obviněný dovolání (č. l. 430–434, 452 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř. Obviněný soudům vytýká, že se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Uvedl, že na rozdíl od soudu odvolacího má za to, že již v přípravném řízení a následně v řízení před obvodním soudem byla porušena procesní ustanovení trestního řádu v míře, která způsobila podstatnou vadu řízení mající vliv na správnost a zákonnost rozsudků, a to ve výroku o vině i trestu, kdy je přesvědčen, že odvolací soud měl rozsudek obvodního soudu zrušit ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a), b) c), d), e), f) tr. ř. Jeho právo na spravedlivý proces nebylo plně zachováno, nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nebylo dostatečně přihlédnuto k provedeným důkazům, resp. na základě provedených důkazů soudy dospěly k nesprávným skutkovým závěrům a též k nesprávným právním závěrům.

9. Obviněný úvodem poukázal na to, že napadený rozsudek odvolacího soudu trpí vadou spočívající v tom, že ve výroku pod bodem I. není uvedeno podle jakého odstavce ustanovení § 145 tr. zákoníku byl odsouzen.

10. Pokud jde o přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, obviněný je přesvědčen, že jeho jednání lze subsumovat svým charakterem a stupněm společenské škodlivosti pod přestupek, kdy nejméně za totéž jednání by měl být stíhán i poškozený. Má za to, že věc měla být v tomto rozsahu postoupena k vyřízení v rámci řízení o přestupcích.

11. Dále namítl, že od počátku se neztotožňuje s právní kvalifikací svého jednání jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kdy trvá na tom, že jednal v nutné obraně ve smyslu ustanovení § 29 tr. zákoníku. Uvedl, že soudy dostatečně nepřihlédly k obsahu výpovědí obou svědkyň, jejichž důvěryhodnost nebyla ničím zpochybněna, stejně jako jeho vlastní výpovědi. Z těchto výpovědí vyplývá, že osobou, která jednala zavrženíhodným způsobem, která provokovala, která byla agresivní, která vedla primární i fyzický útok na jeho osobu, byl jednoznačně poškozený. Dovolatel se jeho slovním a zejména fyzickým atakům toliko bránil. Obviněný soudům vytýká, že nepřihlédly k tomu, že jednání poškozeného mělo dvě fáze. V první fázi fyzicky obtěžoval svědkyni E.

V. K. a následně před ní a svědkyní E. Č. masturboval, čehož i přes opakované výzvy zanechal až ve chvíli, kdy na místo dorazil dovolatel. Druhá fáze protiprávního jednání poškozeného již směřovala proti dovolateli a spočívala v jeho slovní a fyzické agresi. Obviněný uvedl, že na místo dorazil, aby obě svědkyně chránil, než dorazí policie, přičemž předpokládal, že ta byla svědkyněmi informována. Netušil však, že se svědkyním mezitím vybil mobilní telefon a policie tak o incidentu de facto nevěděla.

Dostal se tak do bezprizorní situace, kterou byl nucen sám řešit. Připustil, že na poškozeného křičel, vyzýval ho, aby odešel, nicméně poškozený se k němu stále přibližoval, máchal před ním rukama a odmítal odejít. Následně se dostali do slovního a fyzického konfliktu. Poškozený nejdříve do obviněného silou strčil, což se podává z provedeného dokazování, a obviněnému tak nezbylo než se bránit. Poškozený však na jeho úder nereagoval, a naopak pro něco sahal do tašky. To po celou dobu sledovaly svědkyně, na něž v obavě, že poškozený vytáhne zbraň, křikl, aby se vzdálily, a v rychlosti na svou obranu použil za účelem odvrácení útoku poškozeného prázdnou láhev z tenkého skla, která na stole z večera zbyla, čímž se snažil poškozeného zpacifikovat, neboť jeho předchozí snahy, když se jej snažil jen silou odstrčit, byly marné.

Byl to tedy poškozený, kdo první použil vůči dovolateli fyzické násilí, a koho svědkyně i dovolatel vnímali jako nebezpečného a v tu chvíli nezvladatelného. Obviněný zdůraznil, že sám poškozený výslovně uváděl, že si dovolatel mohl myslet, že je ozbrojen, jak je to zaneseno též na str. 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Pokud něco takového poškozený připouští, pak obavy dovolatele v uvedeném čase a místě byly jednoznačně důvodné, reálné a jeho obrana poté, co poškozený začal sahat pro něco do tašky, byla v tu chvíli nutná a přiměřená.

Tomu odpovídá i to, že teprve poté poškozený z místa incidentu odcházel, a to zcela samostatně, na nic si neztěžoval, svědkyním se ještě vysmíval a pokřikoval na ně. Svědkyně jej i v tuto chvíli vnímaly jako nebezpečného, bály se kolem něho i jen projít. Poškozený navíc jevil známky toho, že je pod vlivem omamných látek. Obviněný odmítá úvahy soudu prvního stupně, že k deeskalaci stačilo se vzdálit či užít další údery pěstí či kop.

Subjektivní hodnocení rizikové situace lze totiž ponechat jen na obviněném. Odmítá rovněž dedukci odvolacího soudu, že poškozený byl v podstatě „paralyzován“ tím, že do něho dovolatel najel rekolem. Takový závěr nemá oporu v provedeném dokazování, v žádné svědecké výpovědi ani znaleckém posudku. Oděrky na předloktí si mohl poškozený způsobit i jinak, zejména když do dovolatele strkal. Uvedené okolnosti a důkazy podle obviněného svědčí pro závěr, že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako jednání v nutné obraně právě v kontextu této druhé fáze jednání poškozeného, kdy agresivita poškozeného již cílila stěžejně na dovolatele.

Pokud by však dovolatelovo jednání překročilo meze nutné obrany, pak bylo na místě skutek kvalifikovat podle § 146 tr. zákoníku, resp. § 146a tr. zákoníku, tedy jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky spočívající jednoznačně v silném rozrušení z obav o svědkyně, ze strachu z použití zbraně ze strany poškozeného a v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Jednání poškozeného vůči svědkyním bylo beze sporu v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti poškozeného.

Agresivní jednání poškozeného vzbuzovalo v dovolateli strach, a to nejen o sebe, ale též o svědkyně. Dovolatel nebyl veden pomstou, ale snahou chránit na místě svědkyně, které měly z poškozeného důvodné obavy.

12. Obviněný se neztotožňuje ani s kvalifikací způsobeného zranění jakožto těžké újmy na zdraví, neboť ta je v tomto případě nepřiléhavá reálnému stavu, charakteru zranění, subjektivním potížím poškozeného, ale i objektivním nálezům, kdy poškozený z místa incidentu odcházel sám, dokonce vůči svědkyním směřoval další invektivy a dále se jim vysmíval. Poškozený druhý den po ošetření z vlastního rozhodnutí opustil zdravotní zařízení a při kontrole u lékaře po 6 dnech bylo zjištěno, že nález v hlavě téměř vymizel. To svědčí o tom, že ublížení na zdraví dosáhlo intenzity ublížení prostého, nikoli intenzity těžkého ublížení na zdraví. Skutečnost, že zranění poškozeného je možné posoudit i jako ublížení na zdraví prosté, potvrdil i znalecký posudek z oboru medicíny.

13. Obviněný rovněž brojí proti uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který označuje za zcela nepřiměřený. Uložení nepodmíněného trestu je podle dovolatele rovněž v rozporu s morálními pravidly, zejména v kontextu trestu uloženého poškozenému. Odvolacímu soudu vytýká, že přihlédl pouze k jeho trestní minulosti a zcela odhlédl od významných okolností tohoto případu a od zavrženíhodného jednání poškozeného, které předcházelo incidentu, tedy, že odvolací soud nijak nepřihlédl k okolnostem svědčícím v jeho prospěch. Přitom se jednalo o krizovou situaci, jednání v nutné obraně, kdy jeho cílem bylo ochránit jiné, slabší, nikoli primárně poškozenému ublížit. Odvolací soud při rozhodování o trestu vybočil z hledisek rozhodných pro ukládání trestu a jeho postup byl v příkrém rozporu se zásadami ukládání trestů. Obviněný shledává naprosto absurdním a tristním, že poškozený dostal za své zavrženíhodné jednání podmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců se zkušební dobou 18 měsíců, ale jemu byl uložen trest odnětí svobody nepodmíněně. Negativní důsledky jednání poškozeného jsou u svědkyně E. V. K. pravděpodobně doživotní, dodnes trpí traumatem v důsledku jednání poškozeného. Podle obviněného je to tato svědkyně, kdo by si zasloužil ochranu, nikoli poškozený, a už vůbec by neměl být za snahu jí a druhé svědkyni pomoci, nepřiměřeně trestán dovolatel.

14. Jelikož podle obviněného ani jeden ze soudů nectil zásadu spravedlivého procesu, zásadu in dubio pro reo, a nepřihlédl k tomu, kdo je skutečnou obětí a kdo, koho a za jakých okolností bránil, označil obě rozhodnutí soudů za společensky alarmující, neboť vedou k tomu, že oběti trestných činů budou raději mlčet a potichu si ponesou svá traumata namísto toho, aby příště taková oběť zavolala o pomoc, a na straně druhé vedou případné ,,hrdiny“ k tomu, že příště již v krizové situaci svou pomoc nenabídnou, aby následně nebyli ,,po zásluze“ potrestáni.

15. S ohledem výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 8 To 59/2025, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o tom, že se dovolatel zprošťuje obžaloby, pokud jde o údajný pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a pokud jde o přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, aby věc postoupil k projednání v řízení o přestupcích. Zruší-li Nejvyšší soud výrok o vině a zároveň výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, obviněný navrhl v souladu s § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušit také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí, resp. jeho zrušenou část, obsahově navazující, konkrétně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 6 T 30/2025, a to ve výroku o trestu, neboť vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením dovoláním napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, pozbyla podkladu.

16. Obviněný současně s dovoláním podal návrh na odklad výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí.

17. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 16. 9. 2025, sp. zn. 1 NZO 651/2025.

18. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a shrnul námitky obviněného, uvedl, že obviněný neprezentoval, který z jeho konkrétních argumentů má naplňovat ten či onen z jím uplatněných dovolacích důvodů. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně uplatnil ve všech třech jeho alternativách, nicméně pod druhou (tzv. procesně nepoužitelné důkazy) a třetí variantu (tzv. opomenuté důkazy) tohoto dovolacího důvodu nelze subsumovat žádnou ze vznesených námitek. Variantu první (tzv. zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy) dovolatel uplatnil s tím, že oběma soudům vytkl, že nepřihlédly k tomu, že jednání poškozeného A. L. mělo dvě fáze (první podle obviněného směřovala vůči svědkyním, druhá pak proti němu). Podle státního zástupce je nutné poukázat na dostatečný rozsah dokazování, k němuž přistoupil nalézací soud. Z výpovědi obviněného, jenž v zásadě doznával, že fyzicky opakovaně atakoval poškozeného, ze svědectví E.

V. K. a E. Č., znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, odvětví psychiatrie a odvětví toxikologie, protokolů či fotodokumentace, a dalších důkazních prostředků provedených soudy, je zřejmé, že se skutek stal tak, jak stojí ve výrokové části rozsudku. Soudy při svém rozhodování ve skutečnosti vycházely z faktu, že jednání poškozeného v souvislostech, které se staly předmětem trestního řízení, vykazovalo dovolatelem zmíněné dvě fáze (ostatně v souvislosti s tou první byl poškozený A.

L. pravomocně odsouzen v rámci řízení uskutečněného Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 88/2024). Na jiný „rozpor“ v intencích první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel nepoukázal. Státní zástupce upozornil, že námitky stran způsobu hodnocení důkazů samy o sobě nenaplňují žádný z dovolacích důvodů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1473/2017). Na základě shromážděných důkazních prostředků, konkrétně pak po jejich provedení a vyhodnocení takto zjištěných důkazů je nejenom možné, ale podle státního zástupce i nutné, se ztotožnit bez jakýchkoli pochybností se závěry uvedenými v rozhodnutích soudů.

19. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle státního zástupce sem spadá námitka, že dovolatelovo jednání bylo jednáním v nutné obraně ve smyslu ustanovení § 29 tr. zákoníku, případně mělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku. Dovolatelově argumentaci však nepřisvědčil. Podal podrobný výklad institutu nutné obrany, kdy zdůraznil, že pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, což je pojem, který v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, nýbrž i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti, prostředky použité k tomuto útoku apod. Soudy se námitkou obviněného zabývaly a vyloučily možnost posoudit jeho čin jako jednání v nutné obraně ve smyslu § 29 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupce uvedl, že poté, co poškozený zanechal svého předchozího zavrženíhodného chování vůči E. V. K., dostavil se na místo dovolatel a svým bicyklem najel na poškozeného, začal poškozeného atakovat slovně, oba účastníci konfliktu proti sobě máchali rukama, poškozený odstrčil obviněného, jenž v reakci na to uhodil poškozeného pěstí a následně, když poškozený něco říkal (zřejmě anglicky) a započal hledat ve své tašce, jej obviněný udeřil skleněnou láhví od whisky do hlavy. Fyzická forma násilného jednání tedy gradovala. Již reakce obviněného na jednání poškozeného (odstrčení obviněného) ve formě úderu pěstí do obličeje poškozeného nebyla nutnou obranou (obviněný musel objektivně vnímat, že žádná okolnost nenasvědčuje, že by útok poškozeného v daném okamžiku trval nebo hrozil). Obviněný rovněž neuváděl, že by alespoň zahlédl či jinak zjistil, co poškozený hledal ve své tašce, což ve svém důsledku vede k závěru, že obviněný vzhledem k okolnostem případu a svým osobním poměrům musel v rozhodné době vědět, že žádný reálný útok ze strany poškozeného neexistuje, proto se nejedná ani o putativní, natožpak nutnou obranu.

20. Pokud obviněný zpochybňoval, že se dopustil pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, pak státní zástupce poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Z nich vyplývá, že útok mohl vést k těžkému ublížení na zdraví, konkrétně k poranění hlavy poškozeného v mozkové krajině, např. k rozsáhlejšímu poranění lebky a nitrolebních struktur apod. Takový trestněprávní následek přitom bezpochyby odpovídá definici těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku.

21. K námitce obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku, státní zástupce uvedl, že tato námitka neobstojí i s ohledem na fakt, že obviněný začal s odstupem několika minut po ukončení předmětného konfliktu „nahánět“ poškozeného a hrozit mu použitím spreje, což spíše svědčí o vzteku a pomstě. Jelikož rovněž došlo k prokázání naplnění znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, podle státního zástupce nelze skutek kategorizovat jako přestupek, a to ani za využití aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku (body 4., 5. a 6. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

22. Ve vztahu k námitce uložení nepřiměřeného trestu, který spočíval v uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody namísto trestu podmíněného, resp. jeho výměře, státní zástupce poukázal na teoretická východiska uplatněných dovolacích důvodů, se závěrem, že v projednávané věci by byl zásah dovolacího soudu možný jen, pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, č. j. 8 Tdo 1561/2016-47). Taková situace nenastala. Státní zástupce poukázal zejména na to, že obviněný byl 11x soudně trestán a aktuálně bylo proti němu vedeno další trestní stíhání. V tomto směru odkázal na velmi detailní odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (srov. body 28. až 40. odůvodnění).

23. S ohledem na tyto závěry státní zástupce neshledal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Konstatoval, že soudy dospěly ke správným skutkovým zjištěním a těm taktéž přisoudily správnou právní kvalifikaci. Pokud jde o samotnou povahu dovolacích námitek obviněného, ty jsou podle státního zástupce neopodstatněné, resp. z určité části je pod uplatněné dovolací důvody subsumovat nelze. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby o něm rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

III.

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

25. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 8 To 59/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť odvolací soud z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině poté o trestu nově rozhodl, kdy současně odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

26. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř.

27. Předně je třeba uvést, že v praxi se často dovolací důvody vzájemně doplňují, resp. navazují na sebe, slouží však k nápravě jiných vad. Obviněný v rámci podaného dovolání konkretizaci dovolacích důvodů ve vztahu ke vzneseným námitkám neuvedl, resp. vznesené námitky pod konkrétní dovolací důvod či jeho variantu nepodřadil. Úkolem Nejvyššího soudu přitom není rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje či za obviněného přímo domýšlet jeho argumentaci, aby bylo možno námitky podřadit pod konkrétní dovolací důvod. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.

28. Je namístě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak částečně činí dovolatel v projednávané věci, kdy ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení a rovněž i v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádaly jak soud prvního stupně, tak soud odvolací.

29. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

30. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal, stejně jako odvolání státní zástupkyně, kdy následně rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě tedy nepřichází v úvahu. Obviněný však obsahově poukazuje na uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy, že v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy konkrétně poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h), i) tr. ř.

31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

32. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

33. Z obsahu podaného dovolání nelze dovodit, že by obviněný předmětný dovolací důvod uplatňoval v jeho variantě druhé a třetí, tedy, že by měl za to, že by byla skutková zjištění založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo že by ve vztahu k nim nebyly provedeny jím navrhované podstatné důkazy. Jeho argumentace částečně směřuje k variantě první, tedy, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Jediný rozpor, na který obviněný poukazuje, spočívá v tom, že soudy dostatečně nevyhodnotily, že jednání poškozeného A. L. mělo dvě fáze. První fáze zahrnovala jeho jednání vůči svědkyním E. V. K. a E. Č., a druhá směřovala vůči dovolateli. Touto skutečností se však soud prvního stupně zabýval velmi pečlivě. Soud prvního stupně ve vztahu k jednání poškozeného, které předcházelo konfliktu s obviněným, a týkalo se masturbace na veřejnosti a obtěžování svědkyně E. V. K., tedy první fáze jednání poškozeného, vycházel nejen z výpovědí této svědkyně a svědkyně E. Č., ale i z výpovědi samotného obviněného, kdy s jejich verzí událostí korespondoval i telefonát učiněný svědkyněmi na tísňovou linku. Výpověď poškozeného totiž shledal stran této první fáze nevěrohodnou, když poškozený trval na tom, že šel přes most a hledal místo, kde by si mohl dobít telefon, na místě nikoho neviděl, svědkyni K. neobtěžoval a už vůbec na místě neonanoval. Za masturbaci na veřejně přístupném místě byl nicméně poškozený pravomocně odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 39 T 88/2024. Lze odkázat na bod 3. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v rámci něhož soud vyhodnotil výpověď poškozeného a jeho tvrzení podrobil pečlivé analýze. „Soud tak po zvážení důkazů jednotlivě a v jejich souhrnu upřednostnil verzi prezentovanou obžalovaným a svědkyněmi před popisem poškozeného“ (bod 3. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

34. Nejvyšší soud připomíná, že tzv. zjevný (extrémní) rozpor ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje kategorii nejtěžších vad důkazního řízení. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.

35. Obviněný nijak nerozporuje rozsah provedeného dokazování, nezpochybňuje provedené důkazy, a to ani výpověď poškozeného, pouze poukazuje na některé aspekty, o nichž tvrdí, že měly být soudy posouzeny, resp. vyhodnoceny jinak, resp. v jeho prospěch. Jednalo se zejména o poškozeným pronesenou poznámku, že si snad obviněný mohl myslet, že je poškozený ozbrojen, a že to byl poškozený, kdo měl jako první přistoupit k užití násilí. Obviněný však zcela ignoruje, že za násilí je třeba považovat i najetí jízdním kolem (bicyklem) do osoby poškozeného. Soud prvního stupně zde opět vycházel z výpovědí svědkyň E. V. K. a E. Č., o jejichž věrohodnosti neměl pochyb, a rovněž z výpovědi obviněného, který nerozporoval skutečnost, že fyzicky opakovaně napadl poškozeného, a to i za pomoci láhve od whisky. Rozsah a závažnost zranění, která poškozený utrpěl, mechanismus zranění a jeho následky, byly objektivizovány znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Ivana Procházky (č. l. 28–45 spisu), který byl se souhlasem stran přečten u hlavního líčení dne 11. 11. 2024. Dále soud prvního stupně vycházel např. z fotografické dokumentace zachycující zakrvácené oblečení a obuv poškozeného a zranění poškozeného po jeho ošetření (č. l. 48–58, 97–113 spisu), plánku místa činu, lékařských zpráv, které sloužily jako podklady pro vypracování znaleckého posudku (č. l. 116–126 spisu), protokolu o ohledání místa činu včetně pořízené fotodokumentace (č. l. 184–228 spisu), a kamerových záznamů zachycujících obviněného při příjezdu na místo činu a následně obviněného, svědkyně i poškozeného poté, co místo činu opustili (vyhodnocení policejního orgánu na č. l. 237–224 spisu + CD). Soud prvního stupně provedl vyhodnocení těchto důkazů zejména v bodech 2. a 3. odůvodnění rozsudku, kdy na uvedené body lze odkázat, neboť Nejvyšší soud neshledává na závěrech soudu prvního stupně žádných nesrovnalostí.

36. Odvolací soud se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho postupem při dokazování zcela ztotožnil. Konstatoval, že soud prvního stupně opřel své rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které mu umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Odvolací soud konstatoval, že soudem prvního stupně popsané a zhodnocené důkazy tvoří ucelený řetězec, směřující k jednoznačnému závěru o vině obviněného. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje, přičemž je možno konstatovat, že soud prvního stupně se v rámci svého postupu neuchýlil k žádným deformacím, dezinterpretacím či opomenutí důkazů svědčících jak v neprospěch, tak i ve prospěch obviněného.

37. Lze uzavřít, že přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá či neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný rozpor.

38. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

39. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též

jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení.

Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

40. Z výčtu obviněným uplatněných námitek je možno pod tento dovolací důvod podřadit ty, jejichž prostřednictvím brojí proti právnímu posouzení jeho jednání jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kdy namítá, že jednak jednal v nutné obraně ve smyslu ustanovení § 29 tr. zákoníku, jednak nebyla jeho jednáním způsobena těžká újma na zdraví poškozeného, přičemž stran přečinu výtržnictví se jednalo toliko o přestupek. Pokud by nebyly splněny podmínky nutné obrany, je toho názoru, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku.

41. Je namístě poukázat na to, že uvedenými námitkami se již zabýval jak soud prvního stupně, tak soud odvolací. Soud prvního stupně v bodě 4. odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru, že jednání obviněného nelze kvalifikovat jako nutnou obranu, případně jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Odvolací soud se pak s jeho závěry zcela ztotožnil (viz bod 23. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

42. Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.

43. Podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

44. Podstatou institutu nutné obrany je, že čin bránící se osoby při dodržení podmínek a mezí nutné obrany není trestným činem. Jde o závěr právní, byť založený na skutkovém základě po provedeném a náležitě zhodnoceném dokazování (srov. R 57/1998). Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat. Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná.

Při posouzení se uplatňuje v zásadě subjektivní přístup s korekcí přístupu objektivního, neboť obránce zejména v případě náhlého a neočekávaného útoku nemá možnost dlouze, všestranně ani zevrubně hodnotit útok a nebezpečí z něj vyplývající, nemůže být nezaujatý, neboť je zpravidla v psychickém tlaku a v časové tísni (dlouhé rozvažování, které si může dovolit např. soudce při posuzování provedené nutné obrany před rozhodnutím, zde není možné). Navíc nejde zpravidla o průměrného občana s průměrným úsudkem, s průměrnými pozorovacími a rozumovými schopnostmi, ale o konkrétního obránce v konkrétní situaci hrozícího, nastalého nebo trvajícího útoku s konkrétními vlastnostmi, pozorovacími a rozumovými schopnostmi, kdy ho mohou ovlivňovat i chyby emoční, pozorovací, v jeho vědomí, v úsudku, v myšlení, intelektu apod. Na druhé straně ale nelze u obránce bez přihlédnutí ke konkrétní situaci omlouvat zcela zjevně omyly, zejména byly-li vyvolány nedbalým postojem obránce.

U nutné obrany se tedy nevyžaduje přiměřenost obrany ve smyslu naprosté proporcionality (srov. R II/1965) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 659–673.

45. Pojem způsob útoku je podstatně širší než „způsob provedení útoku“, který by nevyjadřoval všechny okolnosti, které musí poškozený a následně i soud odpovědně a komplexně hodnotit. Způsob útoku bude z povahy věci rozdílný s ohledem na zájmy chráněné trestním zákoníkem, proti kterým útočník směřuje (tyto tvoří logicky také součást způsobu útoku), a nelze ho chápat jen z hlediska jeho intenzity, kterou samozřejmě zahrnuje. Podstatné je, zda útočník vůči obránci útočí sám nebo ve skupině, a jak se při útoku projevuje, dále zda útočí se zbraní či beze zbraně a na jakém místě. Ve „způsobu útoku“ je vyjádřen nejen způsob provedení útoku, ale i osoba útočníka, jeho vlastnosti, jež se při útoku projevily, použité zbraně, hrozící součinnosti dalších osob doprovázejících útočníka, jakož i další okolnosti, za nichž byl útok spáchán, za podmínky, že je lze zahrnout pod pojem způsob útoku a že byly známé i zcela zjevné poškozenému obránci. Způsob útoku zahrnuje i to, co za dané situace bezprostředně hrozí. Přitom je však třeba mít na paměti, že trestní zákoník nestanoví měřítko pro určení mezí nutné obrany. Je proto třeba posoudit všechny rozhodné skutečnosti, zejména intenzitu útoku a obrany i všechny další zmíněné okolnosti případu s přihlédnutím též k závažnosti zájmu společnosti na aktivní obraně poškozeného vůči trestným činům. Pod pojem způsob útoku lze zahrnout jen poměr intenzity útoku a obrany, nikoli už poměr hrozící a vzniklé škody neboli poměr ohroženého a obětovaného právního statku (tzv. proporcionalita), která je vyžadována u krajní nouze. Neznamená to ovšem, že poměr mezi ohroženým a obětovaným právním statkem (chráněným zájmem) již nyní nehraje vůbec žádnou roli, poněvadž zde musí být jistý korektiv v případech mimořádného nepoměru ohrožených a obětovaných zájmů. Nutná obrana není proto zpravidla vyloučena neúměrností mezi napadeným a obětovaným zájmem, neboť je možno beztrestně chránit i zájem nižší kategorie nebo méně závažný, a to i obětováním zájmu vyššího nebo významnějšího. Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, není-li podle poznatků a úsudku bránícího se, k jehož psychickému stavu vyvolanému útokem třeba přihlížet, k odvrácení útoku potřebná, a kromě toho též, je-li zcela neúměrná jeho intenzitě i významu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 673–675).

46. Poměr obrany a útoku je třeba posuzovat z hlediska konkrétní nastalé situace, přísně individuálně a komplexně ve všech rozhodných souvislostech, se zřetelem na všechny okolnosti případu, které mohl obránce posoudit, anebo se k němu a k situaci, ve které se octl, vztahují, zejména výjimečnost situace, v níž jednal, nutnost okamžitého rozhodování, jeho rozrušení z napadení apod. (srov. R II/1965 a 19/1958).

47. Toto subjektivní pojetí dává soudu směrnici, aby jednak posuzoval podmínky nutné obrany s určitou velkorysostí (blahovolně) a jednak tyto podmínky zvažoval především z hlediska představ osoby, která se brání. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel (srov. B 3/1983-15, dále i R 41/1980 a R 18/1982). Subjektivní pojetí však nelze absolutizovat, neboť by mohlo dojít k ospravedlnění závažných a zásadních chyb obránce, jeho zcela chybného hodnocení situace, založeného např. na trestuhodné nepozornosti, v důsledku čehož by bránící se osoba neodpovídala za následky, pokud by obrana byla v souladu s jejími mylnými představami.

Nelze tedy zaujmout zcela subjektivistický přístup založený jen na představách bránící se osoby, když vždy je nutno celou situaci posuzovat a hodnotit komplexně a v celém jejím vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2001, sp. zn. 3 Tdo 696/2021).

48. Soud se tedy při hodnocení tohoto hlediska nemůže omezit výlučně na výpověď bránící se osoby. Pro zhodnocení subjektivního hlediska je potřeba vycházet ze všech dostupných důkazů, které by mohly přispět k objasnění toho, jak mohla být celá situace ze strany obviněného vnímána. Opačný postup by mohl vést k absurdním konsekvencím a v podstatě vyprázdnění ustanovení § 29 odst. 2 tr. zákoníku, kdy by postačilo ze strany obránce pouhé tvrzení o jeho vnímání ohrožení, jakkoliv absurdní by se v kontextu dalších důkazů mohlo zdát. V projednávaném případě se jednalo, vyjma výpovědi obviněného, která je samozřejmě pro toto posouzení nadmíru důležitá, zejména o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Ivana Procházky (č. l. 28– 45 spisu), který objektivizoval vzniklá zranění poškozeného a mechanismus jejich vzniku, a výpovědi poškozeného a svědkyň E.

V. K. a E. Č. Obviněný v rámci své obhajoby opakovaně poukazuje na to, že jednání poškozeného mělo dvě fáze, kdy fází druhou bylo jeho jednání vůči dovolateli, tedy to, co nastalo po příjezdu dovolatele na místo činu. První fáze spočívající v jednání poškozeného vůči svědkyni E.

V. K. byla tedy ve chvíli, kdy obviněný dorazil na místo činu, již zcela ukončena. Poškozený seděl na lavičce, obě svědkyně byly ukryty v maringotce. „Poškozený v době interakce s obžalovaným svého původního jednání zanechal – to ani nesměřovalo proti obžalovanému, nejednalo se o násilí, ale ‚mravnostní‘ trestnou činnost proti svědkyním, svědkyně byly schované mimo dosah poškozeného“ (bod 4. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Předně je třeba zcela odmítnout verzi obviněného, že poškozený byl osobou, která jako první užila násilí.

Obviněný se na místo činu dostavil na bicyklu (rekole), kterým do poškozeného nejprve najel, v důsledku čehož vznikla zranění poškozeného v podobě oděrek na levém předloktí (pozn. znalec označil předmětný mechanismus vzniku tohoto zranění jako možný), jak již uvedeno výše v bodě 35. tohoto usnesení. Obviněný byl zjevně rozčílený, což byla zcela přirozená reakce na předchozí telefonát jeho přítelkyně o tom, že poškozený na místě masturbuje a že ji obtěžoval, a hlasitě se dotazoval poškozeného na jeho předchozí jednání vůči svědkyni E.

V. K. a požadoval po něm, aby odešel. Poté poškozený do obviněného silou strčil, což se podává z výpovědi obviněného, který reagoval tím, že poškozeného udeřil pěstí do čelisti či brady, a následně se jej pokusil udeřit ještě jednou. Poškozený se zjevně snažil obviněnému něco sdělit, mluvil cizím jazykem (pozn. z výpovědi obviněného se podává, že komunikace po prvním slovním kontaktu probíhala v angličtině), a začal hledat ve své tašce, kterou si na místo přinesl. O skutečnosti, že poškozený něco hledal v tašce, vypovídaly i obě svědkyně. Poškozený zjevně neměl zájem ve fyzické potyčce jakkoli pokračovat. Obviněný reagoval tak, že uchopil v dosahu se nacházející prázdnou láhev od whisky Jameson a tou udeřil poškozeného do oblasti hlavy vpředu. Láhev se v důsledku úderu rozbila, tedy se jednalo o velkou intenzitu, a poškozený utrpěl krvácivá zranění.

Znalec dospěl k závěru, že „prudký úder pravděpodobně masivní skleněnou lahví do oblasti hlavy zleva byl mechanismem, který mohl vznik tohoto poranění vysvětlit“ (bod 2. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). „I pokud by během hádky sahal poškozený do své tašky, nelze to podle soudu vyhodnotit bez dalšího jako situaci, kdy je třeba užít násilí značné intenzity za užití těžké lahve (žádné konkrétní riziko – třeba zbraň či jiný předmět přitom obžalovaný nezahlédl, poškozený ničím konkrétním nehrozil)“ (bod 4. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný totiž uváděl na svou obhajobu, že se lekl, neboť se domníval, že poškozený z tašky může vytáhnout nějakou mačetu nebo zbraň. Neuváděl však ničeho o tom, že by nějakou zbraň zahlédl nebo že by měl alespoň nějaké povědomí o tom, co vlastně poškozený v tašce hledal. Nejvyšší soud neopomíjí, že napadení poškozeného předcházel incident mezi poškozeným a svědkyní E.

V. K. a že obviněný se na místo dostavil poté, co mu poškozená telefonovala s tím, že má z poškozeného obavy. Poškozený však ve chvíli, kdy obviněný dorazil na místo, již předchozího jednání zanechal a seděl na lavičce, zatímco obě svědkyně byly mimo jeho dosah ukryty v blízké maringotce. Byť mohl poškozený v uvedenou chvíli masturbovat, jak tvrdí obviněný, tímto chováním, byť jistě zcela nevhodným a znepokojujícím, nepředstavoval pro obviněného a svědkyně hrozbu. Navíc nejevil žádné známky agresivity, alespoň nic takového se z výpovědi samotného obviněného a obou svědkyň nepodává.

Poté, co do něho obviněný najel kolem, což pro něho muselo být neočekávané, reagoval tak, že obviněného odstrčil. Je namístě uvést, že poškozený je podle zjištění soudu prvního stupně nižší postavy a drobnější tělesné konstituce než obviněný. Obviněný sám či svědkyně nevypovídali nic v tom smyslu, že by se poškozený chtěl s obviněným prát nebo se nějak snažil na obviněného fyzicky útočit, že by svým chováním jakkoli dával najevo, že chce ve fyzické potyčce pokračovat. Výpovědi neobsahují ani žádné zmínky o tom, že by z jeho slovního projevu, kterému nerozuměli, vyzařovala zvýšená agresivita.

Obviněný toliko uvedl, že poškozený něco křičel cizí řečí. I poté, co jej obviněný udeřil pěstí a pokusil se jej udeřit ještě jednou, se tedy poškozený zjevně snažil s obviněným nějakým způsobem komunikovat. Ve chvíli, kdy začal něco hledat v tašce, obviněný jej udeřil do hlavy láhví od whisky. Žádná okolnost nenasvědčuje tomu, že by útok poškozeného v daném okamžiku trval nebo hrozil. Proto nelze přisvědčit obviněnému v tom, že by jeho jednání mohlo být vyhodnoceno jako nutná obrana ve smyslu ustanovení § 19 tr.

zákoníku. Obrana obviněného byla zjevně zcela nepřiměřená, neboť v danou chvíli útok netrval (poškozený neprojevil jakékoli náznaky toho, že by chtěl ve fyzické potyčce pokračovat či na obviněného útočit) a z objektivně zjištěných okolností se nepodává ničeho o tom, že by měl ze strany poškozeného bezprostřední útok hrozit.

49. Obviněnému nelze přisvědčit ani stran námitky, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku. Toho se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí ublížení na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Obviněný namítal, že jeho jednání bylo následkem silného rozrušení ze strachu o sebe a obě svědkyně, stejně jako předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, které spočívalo v tom, že poškozený v přítomnosti jeho přítelkyně masturboval, kdy poukazuje na agresivní jednání poškozeného vůči své osobě a posměšky, které poškozený směřoval vůči svědkyním.

50. Pokud jde o první variantu, tedy jednání v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, pak z hlediska privilegovaného posuzování musí silné rozrušení pachatele pocházet právě z nějakého typu „omluvitelného hnutí mysli“. Silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha u pachatele (tzv. psychické predispozice), anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Není přitom rozhodující, zda silné rozrušení vzniklo postupně, např. z narůstajících obav nebo náhle či prudce. Silné rozrušení tedy může mít i povahu náhlé nebo prudké afektivní reakce na okamžitě vzbuzený strach, úlek, zmatek apod. Stav vzrušení se projevuje zvláštním chováním doprovázeným až fyziologickými změnami organismu, zároveň se však nesmí jednat o rozrušení natolik silné, které by bylo sto zásadním způsobem ovlivnit příčetnost. Na druhou stranu se však musí jednat o dostatečně silné rozrušení, které vede k značnému zúžení vědomí a oslabení psychických zábran u pachatele, neboť ovlivňuje jeho schopnost racionálně uvažovat (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1492, 1555, 1556, unesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010, publikované pod č. 14/2011 Sb. rozh. tr.).

51. Zákon užívá pro zobecnění vyjmenovaných stavů mysli pojem omluvitelné hnutí mysli. Tuto charakteristiku proto musí splňovat všechny v úvahu připadající subjektivní psychické stavy, které mají být důvodem pro shovívavé posuzování jednání obviněného. Nelze sem proto řadit silné rozrušení např. ze vzteku nebo hněvu na základě jednání, které je pachateli nepříjemné, ale je v souladu se zákonem, tedy zejména na základě určitého sporu, kdy pachatel na rozdíl od poškozeného nebyl v právu, nebo při vymáhání oprávněného dluhu poškozeným od pachatele apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1517/2010, publikované pod č. 9/2012 Sb. rozh. tr.).

52. Pokud jde o variantu „provokace“, tedy jednání pachatele v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, lze předeslat, že za takové jednání je obecně považováno chování v příkrém rozporu s morálkou, které svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Může se tak jednat o závažné útoky na lidský život, zdraví, svobodu a důstojnost (např. opakované fyzické napadání, mučení, domácí násilí, psychické týrání, včetně nejrůznějších typů šikany, dále útisk, vydírání, sexuální zneužívání, závažné porušování domovní svobody, tzv. sousedský teror, závažné případy pronásledování, ale i šíření pomluv a psychicky zraňujících informací).

V takovém případě se nevyžaduje ani silné rozrušení nebo jiný podobný stav, neboť zákon zde vyžaduje pouze, aby jednání pachatele bylo vykonáno v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Je však třeba zdůraznit, že i zde míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného, musí být v odpovídajícím poměru k významu právem chráněného objektu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 7 Tdo 416/2011, ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 7 Tdo 18/2012, aj.).

53. Předně je třeba uvést, že agresivní jednání poškozeného se neprokázalo, resp. ne v míře, která by ospravedlňovala útok spočívající v úderu láhví směřovaný do přední části hlavy (viz výklad uvedený výše). Poškozený prokazatelně toliko strčil do obviněného, a to poté, co do něho obviněný najel s bicyklem (rekolem) a způsobil mu zranění na levém předloktí. Následně se projevoval pouze verbálně, přičemž se z provedeného dokazování podává, že buď komunikoval v angličtině nebo pro obviněného a svědkyně neznámým jazykem. Nejvyšší soud nebagatelizuje, že se jednalo o vyhrocenou situaci, a že obviněný měl obavy o bezpečnost obou svědkyň. Předchozí jednání poškozeného jistě nebylo v souladu s pravidly morálky a mezilidského soužití. Ostatně za své jednání byl pravomocně odsouzen, jak je opakovaně zmíněno. Tomuto jednání však obviněný nebyl přítomen, byl o něm toliko informován svou přítelkyní, svědkyní E.

V. K., a ve chvíli, kdy se na místo dostavil, poškozený od tohoto jednání již upustil. I pokud by poškozený pokračoval sedíc na lavičce v masturbaci, jak uváděl obviněný, v této chvíli již nepředstavoval pro obviněného či svědkyně jakékoli bezprostřední nebezpečí, jak rozvedeno výše v bodě 49. tohoto usnesení. Poškozený masturboval na veřejnosti, resp. v přítomnosti svědkyně E.

V. K., která se převlékala na lavičce a poškozený jí neočekávaně položil ruku na rameno, což ji zcela zjevně a pochopitelně vylekalo. Jeho jednání však nijak nepokračovalo, negradovalo, poškozený se nesnažil např. na svědkyně ukryté v maringotce dobývat nebo s nimi slovně komunikovat. Jak konstatoval soud prvního stupně, „závažnost primárního prohřešku poškozeného nebyla adekvátní posléze užitému způsobu útoku“ (bod 4. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Poté, co se poškozený vzdálil, resp. odešel z místa činu, obviněný a svědkyně jej znovu potkali na lávce, a podle ustálených skutkových zjištění obviněný odstavil jízdní kolo a začal poškozeného nahánět a hrozit mu sprejem.

Jak uvedeno výše, poškozený se neprojevoval fyzicky agresivně, jeho jedinou fyzickou reakcí bylo, že poté, co do něho obviněný najel jízdním kolem a slovně jej atakoval, do něho strčil. Z jeho jednání se nepodávalo ničeho, co by signalizovalo, že by chtěl na obviněného či svědkyně útočit. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že „po předchozích slovních útocích, nadávkách a úderech pěstí ze strany obžalovaného se spíše jako příčina gradace ataku až do úderu lahví jeví vztek a pomsta obžalovaného, což daná privilegované skutková podstata nechrání“ (bod 4.

odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se s těmito závěry zcela ztotožnil (bod 23. odůvodnění rozsudku dovolacího soudu). Nejvyšší soud neshledal na těchto závěrech žádných nesrovnalostí. Pokud obviněný jednal v určitém afektu, tak ten byl způsoben právě vztekem nebo hněvem a takováto hnutí mysli nejsou rozhodně „omluvitelná“.

54. Nejvyšší soud nad rámec uvedeného uvádí, že následky jednání poškozeného, kterého se dopustil vůči svědkyni E. V. K., nebyly soudy nijak bagatelizovány. Jednání poškozeného však bylo předmětem samostatného trestního řízení, v rámci něhož byla trestná činnost poškozeného objasňována, a to včetně jejích následků. O tom byla svědkyně řádně informována v souladu s pravidly trestního řádu. Jednání poškozeného bylo kvalifikováno jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 8. 2024, sp. zn. 39 T 88/2024, s právní mocí dne 23. 11. 2024, k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců se zkušební dobou 18 měsíců. Rozhodně tedy nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že by byl poškozený snad jakkoli ze strany orgánů činných v trestním řízení chráněn a nebyl za své jednání postižen. V projednávané věci je předmětem řízení jednání obviněného, nikoli poškozeného, a E. V. K. zde byla v pozici svědkyně, nikoli poškozené.

55. Obviněný dále namítal, že jeho jednáním byla způsobena toliko prostá újma na zdraví poškozeného, nikoli újma těžká ve smyslu ustanovení § 122 odst. 2 písm. e) tr. ř. Obviněný tedy zpochybňuje naplnění znaku „těžké újmy“ skutkové podstaty jemu přisouzeného trestného činu.

56. Zpochybňuje-li obviněný právní kvalifikaci jeho jednání, považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se zločinu těžkého ublížení na zdraví dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.

57. Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Správné závěry o tom, jakou povahu má těžká újma na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku. Pro takovéto závěry není pro soud směrodatné, jak se poškozený po útoku zdravotně cítil (srov. R 16/1964). Úkolem znalce zpravidla z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (popř. z odvětví traumatologie nebo jiného specializovaného odvětví) je podrobně vylíčit na základě skutkového popisu zranění či jiné poruchy zdraví nebo onemocnění a jeho projevů a následků povahu a závažnost vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění (zásadně nestačí uvést jen diagnózu a délku pracovní neschopnosti). Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. R 16/1964). Závěr, zda v konkrétním případě došlo k těžké újmě na zdraví či jen k ublížení na zdraví, je však závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci.

58. V prvé řadě je třeba poukázat na skutečnost, že jednání obviněného bylo právně kvalifikováno jako pokus trestného činu. Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Je třeba odlišovat pojmy „dokonání“ a „dokončení“ jednání. Moment ukončení trestné činnosti má význam při posouzení trestní odpovědnosti za pokračování, trvající a hromadné trestné činy, zatímco dokonání trestného činu má význam z hlediska trestní odpovědnosti. Pro pokus trestného činu je z jeho podstaty nemožné, aby byl prvek dokonání naplněn, jinými slovy, pokus kteréhokoli trestného činu je charakterizován absencí následku. V kontextu projednávané věci je proto vhodné uvést, že pro naplnění skutkové podstaty pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, je-li trestný čin spáchán toliko ve stadiu pokusu, není vyžadováno, aby těžká újma na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku byla skutečně způsobena.

59. Zákon vymezuje v ustanovení § 122 odst. 2 tr. zákoníku pojem těžké újmy na zdraví dvěma podmínkami, které musí být splněny zároveň: - vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a - újma na zdraví musí odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů v § 122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku.

60. V projednávané věci byla zranění, která v důsledku jednání obviněného poškozenému hrozila, kvalifikována jako poškození důležitého orgánu ve smyslu ustanovení § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Ze skutkové věty se podává, že „obžalovaný způsobil poškozenému oděrky na levém předloktí a ložiskové krvácení pod mozkovou pavučnicí na přechodu levé čelní, temenní a spánkové krajiny v mozku s mírným otokem levé mozkové polokoule a objemný krevní výron v měkkých pokrývkách lebních v temenní krajině vlevo a drobné oděrky v čelní krajině nad levou očnicí a ve spánkové krajině vlevo, tedy jednalo se o poranění hlavy, kde v mozkové krajině může tupé násilí o velké síle způsobit vážné úrazové změny, např. rozsáhlejší poranění lebky a nitrolebních struktur, se zlomeninami lebečních kostí a zejména s možností rozsáhlejšího nitrolebního krvácení (epidurální, subdurální, resp. subarachnoidální hematom), příp. přímé poranění mozkové tkáně (pohmoždění mozku) i s přímým ohrožením života poškozeného, k čemuž nedošlo pro velmi příznivý průběh hojení a jen krátkodobé subjektivní obtíže“. Za poškození důležitého orgánu se jednoznačně považuje takové porušení některého z tělesných orgánů, při němž vzniká nebezpečí pro život nebo jiný závažný déletrvající nebo trvalý následek. Vést přesnou hranici mezi orgány důležitými a nedůležitými nelze. Poškozením důležitého orgánu však zpravidla bude i zhmoždění nebo stlačení mozku kostními úlomky nebo krevním výronem, otřes mozku, jestliže bezvědomí trvalo delší dobu (alespoň jednu hodinu), přičemž i zde je třeba zjišťovat, zda došlo též ke zhmoždění mozku nebo ke zlomení lebeční kosti nebo jiným závažným následkům (srov. R 52/1973).

61. Je nutno upozornit, že otázka, zda v konkrétním případě jde o některý druh těžké újmy na zdraví, je otázkou právní, jejíž řešení přísluší orgánům činným v trestním řízení a v konečné fázi soudu, a nikoli znalci. Tuto otázku však soud řeší zpravidla na podkladě posudku znalce, resp. znalců z oboru zdravotnictví, poněvadž právní posouzení jednotlivých typů těžké újmy na zdraví mohou zpravidla usnadnit soudně lékařská hlediska. Znalec či znalci se zde vyjadřují zejména k povaze a závažnosti zranění nebo onemocnění, k příčinám jeho vzniku, k potížím z něj nastalých pro poškozeného, k povaze, závažnosti a délce trvání omezení obvyklého způsobu života poškozeného, ke způsobu a trvání jeho léčení a k jeho eventuálním následkům.

62. Soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Ivana Procházky (č. l. 28–45 spisu), jehož evaluaci provedl zejména v bodě 2. odůvodnění rozsudku. Jednání obviněného bylo kvalifikováno jako pokus trestného činu, tedy následek v podobě těžké újmy nenastal, ale tento prokazatelně hrozil. Podle znalce totiž úder tupým předmětem velkou silou, např. skleněnou láhví od whisky, může vést až k přímému ohrožení života, vážným (v posudku uvedeným) úrazovým změnám, jako je poškození mozku jako důležitého orgánu ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Obviněný užil proti poškozenému tupé násilí o velké síle, kdy udeřil poškozeného prázdnou skleněnou láhví od whisky, která se v důsledku velké intenzity rozbila. Soud prvního stupně stran subjektivní stránky uvedl, že obviněný „přinejmenším věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku), ostatně obdobný útok lahví od destilátu v Praze podle článku založeného do spisu v nedávné době skončil smrtí napadeného“. Na úmysl obviněného je přitom třeba usuzovat z konkrétních zjištěných skutečností, zejména pak z mechanismu vedení útoku, jeho intenzity, délky jeho trvání, toho, do jakých částí těla byl útok směřován, tedy zda se jednalo o údery nahodile vedené či údery směřující na konkrétní části těla.

63. V projednávané věci obviněný útočil skleněným předmětem, konkrétně skleněnou láhví od whisky. Námitka, že u láhve od whisky Jameson se jedná o láhev z tenkého skla, což by podle obviněného zjevně mělo mít vliv na právní kvalifikaci jeho jednání, je zcela nepřípadná. Nejen, že se Nejvyšší soud s takovýmto popisem neztotožňuje, neboť se jedná o klasickou láhev se zesíleným dnem běžně užívanou pro destiláty, ale má rovněž za to, že i pokud by se jednalo např. o tenkostěnnou pivní sklenici, i zde je riziko poškození důležitého orgánu značné (je-li rána vedena do oblasti hlavy či obličeje), neboť hrozí nejen např. pořezání či poranění očí, ale např. i zasažení tepen či žil, při jejichž zasažení může zraněný vykrvácet. Obviněným užitá skleněná láhev se při kontaktu s tělem poškozeného rozbila, úder byl veden proti hlavě, tedy evidentně proti té části těla, u níž lze předpokládat způsobení závažných poranění, a to již z toho důvodu, že hlava člověka je jak obecně známo velmi zranitelná, a nachází se zde životně důležitý orgán, kterým je mozek, stejně jako smyslová ústrojí – oči, ústa, nos, uši, kdy je současně obecně známou skutečností, že některé kosti lidské lebky jsou velmi křehké. Ve skutkové větě rozsudku je pak rozvedeno, jaká zranění s ohledem na mechaniku útoku poškozenému hrozila, stejně jako, jaký důležitý orgán mohl být poškozen. Jednání obviněného bylo posouzeno jako pokus, tedy skutečnost, že poškozený zranění, která mu takovýmto útokem hrozila, neutrpěl, a proto se mohl v poměrně krátké době následně zapojit zpět do každodenního života, není pro posouzení viny stěžejní.

64. Vzhledem k použitému mechanismu útoku a jeho intenzitě Nejvyšší soud neshledává na závěrech soudů stran posouzeného jednání obviněného jako pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku žádných nesrovnalostí, neboť zcela reálně hrozilo poškození důležitého orgánu.

65. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, ale pouze jako přestupek proti občanskému soužití.

66. Přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se na místě veřejnosti přístupném dopustí výtržnosti tím, že napadne jiného, a to opětovně.

67. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek, a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (R 44/1990). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je

namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být).

68. Soud prvního stupně se k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví vyjádřil v bodě 6. odůvodnění rozsudku, kdy poukázal zejména na to, že se obviněný předmětného jednání dopustil opětovně, neboť byl za takový čin dříve pravomocně odsouzen nebo potrestán. Obviněný prokazatelně fyzicky napadl poškozeného, přičemž k tomuto jednání došlo sice v pozdních nočních hodinách, ale na místě, které je během dne vyhledáváno množstvím lidí (XY a blízká lávka přes řeku XY), a navíc v blízkosti stánku (maringotky) s občerstvením, kde je výskyt většího počtu lidí očekávatelný. Právnímu posouzení dovolatelova jednání rovněž jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku tedy nelze ničeho vytknout.

69. Obviněný dále vznesl námitky, jejichž prostřednictvím brojil proti jemu odvolacím soudem uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Tento shledává zcela nepřiměřeným s tím, že odvolací soud při jeho ukládání vybočil z hledisek rozhodných pro ukládání trestu, když nepřihlédl k okolnostem případu svědčícím v jeho prospěch. Namítá, že odvolací soud přihlížel stěžejně a pouze k jeho trestní minulosti a odhlédl od významných okolností případu, resp. od zavrženíhodného jednání poškozeného, které incidentu předcházelo. Obviněný své námitky nepodřadil výslovně pod žádný z jím uplatněných dovolacích důvodů.

70. V obecné rovině je třeba uvést, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno pod (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnout i otázky ukládání trestu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz výše citované rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takovýto druh námitek obviněný nevznáší.

71. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dospět k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, § 41 či § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. byl obviněným uplatněn, nicméně s ohledem na jím přednesenou argumentaci je zjevné, že k naplnění tohoto dovolacího důvodu nedošlo.

72. Z obsahu dovolání obviněného lze dovodit, že jeho výtky vůči uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svodody jsou zaměřeny právě co do jeho výše, kdy uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výši 3,5 roku shledává nepřiměřeně přísným. Z výkladu obsaženého v předcházejících odstavcích se však zcela jednoznačně podává, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.

73. Podle § 21 odst. 2 tr. zákoníku je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. Obviněnému tak byl ukládán trest odnětí svobody za zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jako trestný čin nejpřísněji trestný, na něj je stanovena sazba ve výměře 3 až 10 let. Byl-li obviněnému odvolacím soudem uložen trest ve výměře 3,5 roku, není pochyb o tom, že se jedná o trest přípustný, uložený v rámci trestní sazby stanové ve zvláštní části trestního zákoníku.

74. Soud prvního stupně uložil obviněnému podmíněný trest odnětí svobody ve výměře 3 let s dokladem na zkušební dobu ve výměře 5 let za současného vyslovení dohledu. K odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 byl nepodmíněný trest odnětí svobody změněn na trest podmíněný. Odvolací soud se tak ztotožnil s argumentací státní zástupkyně, že „nalézací soud pochybil při ukládání trestu, když uložený trest je třeba označit za nepřiměřeně mírný, neodpovídající zjištěnému stupni společenské škodlivosti jednání obžalovaného a zejména jeho trestní minulosti“ (bod 28. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že byť je možno na obviněného pohlížet jako na recidivistu, je rovněž třeba přihlédnout k okolnostem, za kterých byl čin spáchán, resp. k pohnutce, záměru (cíli pachatele) a nelze rovněž zcela přehlédnout situaci, k níž došlo před incidentem (viz bod 7. rozsudku soudu prvního stupně), odvolací soud měl za to, že vzhledem k osobě obviněného, který se trestné činnosti dopouští opakovaně, má 11 záznamů v trestním rejstříku, a opakovaně u něho docházelo k nařizování původně podmíněně odložených výkonů trestů odnětí svobody či ke změně alternativních trestů na nepodmíněné tresty odnětí svobody, je třeba ukládat trest nepodmíněný (bod 31. odůvodnění rozsudku odvolacího trestu). Odvolací soud poukázal rovněž na to, že v době, kdy již probíhalo řízení v projednávané věci, bylo proti obviněnému vedeno další trestní řízení pro přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku. Podle odvolacího soudu „nelze než konstatovat, že obžalovaný si dobrodiní soudu v podobě uložení podmíněného trestu odnětí svobody nezaslouží“ (bod 32. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), přičemž u něho nejde o exces z řádně vedeného života. Obviněný si zjevně z předchozích trestů nevzal žádné ponaučení.

75. V případě zákonného trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně by zásah Nejvyššího soudu mohl přicházet v úvahu toliko ve zcela výjimečných případech, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, tedy tehdy, pokud by byl uložený trest v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představoval by zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013).

76. Přestože obviněný argumentuje právě i tím, že mu byl uložen trest nepřiměřeně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, tedy, že byla porušena zásada přiměřenosti trestních sankcí, nelze takové námitce přisvědčit.

77. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí. V usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, Nejvyšší soud uvedl, že „zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem k zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu a její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřující vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak za předpokladu, že jde opatření k demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky“ (k tomu přiměřeně také nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).

78. Odvolací soud své rozhodnutí stran uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody pečlivě a podrobně odůvodnil, přičemž lze odkázat zejména na body 31. až 40. odůvodnění jeho rozsudku. Vedle trestní minulosti obviněného, v rámci níž se obviněný dopustil i trestného činu ublížení na zdraví, za který byl pravomocně odsouzen, a skutečnosti, že se v době po spáchání činu dopustil další trestné činnosti, poukázal odvolací soud rovněž na skutečnost, že byl ukládán trest úhrnný, tedy, že obviněný svým jednáním spáchal více trestných činů.

79. Nejvyšší soud uzavírá, že neshledal, že by se obecné soudy uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 3,5 roku zpronevěřily požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti při ukládání trestních sankcí. Jak uvedeno výše, obviněný byl ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře 3 až 10 let. Jemu uložený trest při samé spodní hranici stanovené na trestný čin ve zvláštní části trestního zákoníku s ohledem na shora uvedené nelze v žádném případě hodnotit jako nepřiměřeně přísný, zjevně nespravedlivý či nepřiměřený a zasahující do jeho ústavně zaručených práv.

80. Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odklad výkonu napadeného rozhodnutí, neboť z ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. vyplývá, že návrh na takový postup může Nejvyššímu soudu podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který však takový návrh na postup Nejvyššího soudu neučinil. Nejvyšší soud přitom sám neshledal důvody podle § 265o odst. 1 tr. ř. pro odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

IV.

81. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný M. F., odmítl.

82. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. 10. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu