USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovolání,
které podal obviněný P. P., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 50 To 350/2020, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T
112/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného P. P.
odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 9. 2020, sp. zn. 8 T 112/2019,
byl obviněný P. P. uznán vinným jednak zločinem ublížení na zdraví podle § 146
odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“),
jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle
skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 6. 4. 2019 v
době od 21.45 do 22.00 hod. v Plzni, XY, před domem na adrese XY, po předchozí
slovní rozepři ohledně venčení psa, nejméně jednou udeřil do obličeje, nejméně
jednou se o to pokusil a dále strčil do horní části těla poškozeného J. S.,
nar. XY, přičemž se poškozený snažil údery vykrýt rukami a následně upadl na
zděný sloupek s elektroměrem, kdy poté obžalovaný opakovaně kopl J. S. mj. do
holeně pravé nohy, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, napadením ze strany
obžalovaného došlo u poškozeného nejméně k otoku měkkých tkání při pravé straně
nosu, spinální zlomenině dolního konce těla kosti holenní (tibie) s posunem a
šikmé zlomenině horního konce těla kosti lýtkové (fibuli) s drobným
mezifragmentem a posunem, přičemž toto poranění si vyžádalo ošetření ve
Fakultní nemocnici v XY s následnou operací a hospitalizací v době od 6. 4.
2019 do 11. 4. 2019, kdy poškozený byl po dobu více než šest týdnů, nejméně
však od 6. 4. 2019 do 24. 6. 2019, omezen v běžném způsobu života tím, že musel
na pravé noze nosit nejdříve sádrovou dlahu, posléze ortézu fixující shora
uvedenou zlomeninu a i následně se mohl pohybovat jen za použití francouzských
holí, což trvalo po dobu nejméně tří měsíců.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků.
Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého
trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 9. 2020, sp. zn. 8 T
112/2019, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině i trestu.
O podaném dovolání rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 1. 2021,
sp. zn. 50 To 350/2020, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil
rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 9. 2020, č. j. 8 T
112/2019-249, podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného P. P.
na podkladě totožného skutkového stavu uznal vinným zločinem ublížení na zdraví
podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což jej podle § 146 odst. 3 tr.
zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 (dva a půl) roku, jehož
výkon byl podle ustanovení § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 (dvou) let.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2021, sp. zn.
50 T 350/2020, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l.
289–293), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g),
l) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a dále, že bylo
rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly
splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Obviněný je toho názoru, že jeho vina nebyla oběma soudy prokázána nade všechnu
rozumnou pochybnost, když zejména Okresní soud Plzeň-město vzal za pravdivou
výpověď poškozeného J. S., přestože tato obsahuje nejen nepřesnosti, ale i
zjevné nepravdy a naopak neuvěřil dovolateli, přestože jeho výpověď byla od
počátku konzistentní a neobsahovala žádné rozpory ani s vyjádřením znalce či se
znaleckým posudkem. Nebylo nade všechnu pochybnost zjištěno, kdo předmětný
brachiální incident vůbec vyvolal, kdo se bránil a kdo naopak na druhého
účastníka konfliktu útočil. Jelikož poškozený na ulici původně nebyl, když se
dovolatel bavil s jeho ženou, je zjevné, že poškozený naopak na místo samé
dorazil s cílem jej napadnout. Trvá na tom, že se z jeho strany jednalo o
nutnou obranu ve smyslu § 29 tr. zákoníku, kdy se toliko bránil útoku ve smyslu
přímého brachiálního násilí ze strany J. S. a jeho manželky, která jej dokonce
ohrožovala kamenem. Poukázal na to, že poškozený je muž na svůj věk velmi
vitální a soudy nemohou automaticky presumovat, že člověk pokročilého věku je
vždy obětí, jak učinily v projednávané věci, a nikoli potenciálním agresorem,
kterým podle dovolatele v rámci incidentu byl. Má za to, že ve věci došlo k
deformaci přímých důkazů, a to v jeho neprospěch, kdy napadený rozsudek
odporuje principu in dubio pro reo a rozhodnutí trpí extrémními vnitřními
rozpory. Zcela nejednoznačný je pak závěr týkající se zranění poškozeného,
resp. skutečnosti, kdy ke zranění poškozeného došlo, přičemž na základě zásady
„in dubio pro reo“ je pouze zřejmé to, že poškozenému opravdu nohu nepřekopl či
nepřekopal, jak tento tvrdil a že tedy k jeho klíčovému zranění došlo jinak
(ale pouze způsobem, jaký je logicky možný) a nejspíše i jindy (dříve či
později, není vůbec jasné, že by ke zranění poškozeného došlo právě při opření
se o zděný sloupek s elektroměrem či při smyšleném pádu). K otázce přiměřenosti
nutné obrany obviněný uvedl, že byl poškozeným nejdříve napaden chycením za krk
a úderem pěstí do levé tváře, když následně byl dokonce nucen vyhledat
lékařskou pomoc (dne 6. 4. 2019 navštívil lékaře L. O.) a o jeho dalších
zdravotních problémech svědčí i další zdravotní dokumentace, která byla v
řízení doložena, a úlevy v zaměstnání, které po dobu jednoho měsíce musel
čerpat. Obviněný zdůraznil, že k obraně nepoužil nějakou zbraň či něco
podobného, ale podle svých slov se útoku bránil „holýma rukama“. Zranění
poškozeného vznikla spíše nešťastnou náhodou a není vůbec jisté, zda se tak
stalo v bezprostřední příčinné souvislosti s jednáním dovolatele. Navíc nelze
přehlédnout, že poškozený byl podporován další osobou, jeho manželkou, která
byla připravena útočit na dovolatele velkým kamenem. Rovněž tak i mechanismus
vzniku klíčového zranění, které má být tzv. rotační zlomeninou, neodpovídá
tomu, co se snažil prokázat poškozený a jeho manželka, a sice že by zranění
měla vzniknout po kopech, když znalec tuto možnost dokonce přímo vyloučil.
Poškozený měl ucítit bolest nohy podle své výpovědi až po údajném kopání do
holeně, ale ne po údajné rotaci, kdy pouze podle uvedeného částečně padl a
částečně stál, je tedy zcela pravděpodobné, že ke zranění došlo až v momentě,
kdy se dovolatel snažil utéci a poškozený se jej snažil pronásledovat. Z
výpovědi poškozeného a jeho manželky vyplývalo jednoznačně, že poškozený po
celou dobu až do odchodu odsouzeného stál na nohou a podle znaleckého posudku
neměl poškozený na noze jediný hematom, který by mohl ukazovat na nějaký kop
dovolatele. Obviněný dále rozvedl důkazní situaci, maje za to, že z
objektivních důkazů, jakými byl znalecký posudek znalce MUDr. Řehulky a
lékařské zprávy stran zranění, které oba protagonisté při incidentu utrpěli,
jednoznačně vyplývá, že popis poškozeného, jak mělo dojít k jeho zraněním, není
objektivně možný. Poškozený si mohl nohu zaklínit, což sám připustil, že se
stalo, mohl špatně našlápnout či, jak vyplývá z výpovědi jeho manželky, mohl
upadnout až později a nohu si zranit. Rovněž uvedl, že výpověď poškozeného
obsahovala zjevné logické lapsy, kdy byl tento důkaz rovněž soudy naprosto
neformován v jeho neprospěch. Obviněný má proto za to, že učiněná skutková
zjištění obou rozhodujících soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými
důkazy, zvláště pak s výpovědí samotného poškozeného, což je nezákonné.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst.
1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 9. 2020, sp.
zn. 8 T 112/2019, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2021, sp.
zn. 50 To 350/2020, a poté aby postupoval podle § 265k odst. 1 tr. ř. za
použití ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. a přikázal odvolacímu soudu,
aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 28. 4.
2021, sp. zn. 1 NZO 312/2021.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že
obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu
uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, nicméně soudy dříve ve věci
činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily
za nedůvodné. Již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání. Lze
odkázat na odůvodnění rozhodnutí obou soudů, str. 9–12 rozsudku nalézacího
soudu a str. 3–6 rozsudku odvolacího soudu. V souladu s okresním soudem označil
krajský soud za vyvrácenou verzi skutkového děje prosazovanou obviněným, podle
které byl útočníkem poškozený a obviněný se pouze bránil. O vině obviněného
svědčí přímé důkazy, přičemž jeho jednání znaky nutné obrany nevykazuje.
Obviněný svou argumentaci buduje na zpochybňování skutkových zjištění soudů a
polemice s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy. Argumentace tohoto typu
je však v dovolacím řízení zásadně bezpředmětná. V konečném důsledku se jedná o
námitky neopodstatněné, neboť obviněný nejednal za podmínek nutné obrany podle
§ 29 tr. zákoníku; naopak znaky trestného činu naplnil, jak správně uzavřely
soudy. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního
nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když
naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2
odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v
§ 125 odst. 1 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná.
Podmínky pro zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění
tak podle názoru státního zástupce splněny nejsou, způsob hodnocení důkazů a
skutková zjištění soudů je naopak třeba respektovat, a při hodnocení správnosti
právní kvalifikace vycházet z nich.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí
za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro
případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 50
To 350/2020, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm.
a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen
trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných
dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným P. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání
podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) –
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První
alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení
mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo
pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného
přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného
je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Plzni odvolání obviněného projednal
a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první
alternativě, proto nepřichází v úvahu.
Obviněný však podle obsahu dovolání uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé
variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý
z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k)
tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí
právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve
vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03,
sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn
v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž
obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď poškozeného
J. S., kterou označuje za rozpornou a obsahující zjevné nepravdy, a svou
vlastní výpověď, kterou naopak označuje za od počátku konzistentní, nerozpornou
a v souladu s dalšími provedenými důkazy, a dále výpověď svědkyně V. S.,
manželky poškozeného, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního
lékařství, MUDr. Hynka Řehulky a výpověď tohoto znalce, lékařské zprávy
vztahující ke zranění poškozeného a zdravotnická dokumentace a další podklady
potvrzující, že byl dovolatel nucen vyhledat lékařskou pomoc a čerpat úlevy v
zaměstnání) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových
zjištění, zejména zjištění stran toho, kdo incident vyvolal, kdo se bránil a
kdo naopak útočil, otázky fyzického zdraví poškozeného a jeho násilnických
sklonů, zjištění, kdy došlo ke zranění, tj. šroubovité zlomenině poškozeného a
jakým mechanismem), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící
úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z
provedených důkazů nevyplývají, resp. vyplývá z nich, že jeho jednání
vykazovalo všechny znaky nutné obrany) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy
uvádí, že celý incident započal hádkou mezi dovolatelem a manželkou
poškozeného, přičemž následně se na místě činu objevil poškozený, který na
dovolatele fyzicky zaútočil jako první, kdy jej chytil za krk a udeřil jej
pěstí do levé tváře, a jeho manželka pak dovolatele ohrožovala kamenem, načež
byl následně nucen vyhledat lékařské ošetření; dále uvedl, že ke zraněním
poškozeného došlo až v momentě, kdy se dovolatel snažil utéct a poškozený se
jej pokusil pronásledovat, přičemž mechanismus zranění neodpovídá tomu, že by
dovolatel poškozenému nohu překopl či překopal, resp. ke zranění poškozeného
došlo jinak a jindy, například po pádu či vystavením dolní končetiny
nepřirozenému tlaku či krutu).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního
hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky
se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a
směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých
odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených
skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném
právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To
znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních –
byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě
(§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných
skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod
podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obviněný P. P. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o
hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich
hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné
právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2
odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy
obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných
skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších
stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních
ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž
důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v
případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b
odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité
skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých
důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést,
případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví
např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají
naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný
význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného
na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování
o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž
prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně
jako tendenční, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný akcentuje především
skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se
zásadou in dubio pro reo, neboť důkazy byly soudy naprosto deformovány v jeho
neprospěch, přičemž „pokřivená interpretace reality je ale kromě toho, že je
naprosto spekulativní“, pak především zcela v rozporu se „zásadou in dubio pro
reo“.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo, explicitně obviněným vznesené,
Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného,
jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v § 2 odst. 2 tr. ř.,
neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a
poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného, ale je zárukou
pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných
důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi
skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního
soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na
bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5.
2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace
nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této
zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3
Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným
dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí
soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo
1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo
konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů
při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7.
2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp.
zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo
563/2017).
Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady
presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a
§ 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na
základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.
ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že
toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako
takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací
důvod.
Jak uvedeno výše, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., který obviněný P. P. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku
nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto
dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu,
např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro
skutkové zjištění více důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr
apod., jak obviněný činí v rámci podaného dovolání.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na
spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu
rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kterýžto obviněný
ve svém dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková
zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková
zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů
jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co
je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu
do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve
zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto
markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se
spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní
síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu
mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud
existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu
Plzeň-město, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v
Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková
zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba
konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny
dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi
a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy
se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného
vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy
vycházely zejména ze svědeckých výpovědí a listinných důkazů, zejména pak
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství
vypracovaném na osobu poškozeného a lékařských zpráv vztahujících se k
dovolateli i poškozenému.
Nalézací soud věnoval náležitou pozornost zejména otázce věrohodnosti přímých
svědků, a zejména pak dovolatele. Vyslechl svědky, včetně známých a sousedů
poškozeného i dovolatele, kteří se vyjádřili k osobě dovolatele a jeho vztahu s
poškozeným. Lze odkázat zejména na body 17. a 18. rozsudku soudu prvního
stupně, kde nalézací soud shrnul obsahy výpovědí a z nich se podávají
informace, které jej vedly k závěru, že ve věci v podstatě existovaly dvě verze
událostí. V bodě 19. pak rozvedl, na podkladě jakých úvah se přiklonil k verzi
uvedené poškozeným, resp. proč neuvěřil výpovědi dovolatele a jeho manželky.
Vyjádřil se rovněž k otázce zranění a určitému rozporu mezi tím, jak
mechanismus zranění subjektivně popsal poškozený a jak tento popsal znalec,
přičemž stěžejní je zde závěr, že ke zranění poškozeného došlo v souvislosti s
atakem obviněného na jeho osobu (body 20. a 21. rozsudku nalézacího soudu).
Nalézací soud uvedl, že poškozený „nemusel moment uvedeného zranění, s ohledem
na stresovou situaci, správně vnímat“, přičemž „i pokud by poškozený upadl
hypoteticky z důvodu bolesti v důsledku kopu obžalovaným, pořád by se jednalo o
zranění související s útokem obžalovaného, totéž by pak platilo, pokud by si
poškozený zaklínil nohu u popelnice z důvodu převýšení“ (bod 20. rozsudku
nalézacího soudu). Zcela bez pochybností tak bylo podle nalézacího soudu
prokázáno, že zranění bylo způsobeno jednáním obviněného, resp. jak dodává
Nejvyšší soud, v souvislosti s útokem obviněného na osobu poškozeného. Odvolací
soud se pak jak se skutkovými, tak s právními závěry nalézacího soudu
ztotožnil. Odvolací soud toliko vypustil právní kvalifikaci jednání obviněného
rovněž jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod 22.
rozsudku odvolacího soudu).
Výše uvedeným závěrům nižších soudů nelze ničeho vytknout, a to i s
přihlédnutím k argumentaci obviněného. Nelze tak ve věci shledat rozpory mezi
provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, natož pak rozpor
extrémní, který by opravňoval Nejvyšší soud k zásahu do skutkových zjištění
učiněných nižšími soudy. Dokazování bylo provedeno v souladu s trestním řádem
respektující všechny požadavky práva na spravedlivý proces. S ohledem na
uvedené je nutno konstatovat, že skutkové závěry soudů učiněné ve věci jsou
náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a vymezené skutky byly
zastřešeny příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka
existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými
důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci
extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového
děje, jednak obviněného, jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzím
uvedeným poškozenými, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy
odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení
zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších
zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Obviněný dále vznesl námitku, že předmětné jednání není trestným činem, neboť
mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně, kteroužto by bylo možno ve
formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněným vznesená byla uplatněna způsobem
neregulérním, neboť byla uplatněna pouze a výlučně s odkazem na nesprávné
hodnocení soudem provedených důkazů, nesprávně zjištěný skutkový stav a zejména
pak jeho vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným
uplatněným dovolacím důvodem.
Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo
hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným
činem.
Podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela
zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat. Podle okolností případu musí tedy
být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom
však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z
okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však
ukončen ani přerušen. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již
přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Pouhá přestávka v boji, po níž
lze očekávat pokračování (např. útočník upadl, ale je nadále bojeschopný), by
však nestačila. Proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana již
přípustná (např. když útočník ukončil fyzické napadení, kterým úmyslně způsobil
ublížení na zdraví, odchází a v tom okamžiku po něm poškozený hodí kamenem,
nelze takové jednání považovat za nutnou obranu). Nemůže už jít o případ nutné
obrany, jakmile se pachatel dopustí činu, když útok na něho byl již skončen
(srov. R 77/1952).
Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se
posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu
útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby
útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než
útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. U nutné obrany se tedy nevyžaduje
přiměřenost obrany ve smyslu naprosté proporcionality (srov. R II/1965) –
srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012, str. 397–414.
Toto subjektivní pojetí dává soudu směrnici, aby jednak posuzoval podmínky
nutné obrany s určitou velkorysostí (blahovolně) a jednak tyto podmínky
zvažoval především z hlediska představ osoby, která se brání. Přiměřenost nutné
obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která
odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej
odvracel (srov. B 3/1983-15, dále i R 41/1980 a R 18/1982). Subjektivní pojetí
však nelze absolutizovat, neboť by mohlo dojít k ospravedlnění závažných a
zásadních chyb obránce, jeho zcela chybného hodnocení situace, založeného např.
na trestuhodné nepozornosti, v důsledku čehož by bránící se osoba neodpovídala
za následky, pokud by obrana byla v souladu s jejími mylnými představami. Nelze
tedy zaujmout zcela subjektivistický přístup založený jen na představách
bránící se osoby, když vždy je nutno celou situaci posuzovat a hodnotit
komplexně a v celém jejím vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím
proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl
trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející
útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu
trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně
různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden
útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájem či zájmy
útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně
obětovány, aby tak byl odvrácen útok. V projednávané věci však tyto podmínky
splněny nejsou.
V projednávané věci soudy správně dovodily závěr, že se o nutnou obranu
nejednalo. Nalézací soud uvedl, že neuvěřil obhajobě obviněného ani svědkům
vypovídajícím ve prospěch obhajoby (svědkyně L. P., manželka obviněného, P.
B.), což i dostatečně odůvodňuje, když uvádí jednotlivé rozpory mezi svědeckými
výpověďmi i výpovědí obviněného (zejména body 19. a 21 rozsudku nalézacího
soudu). Nejvyšší soud jen stručně připomíná, že neshledal v hodnocení důkazů
soudem prvního a potažmo ani druhého stupně takové vady v procesu dokazování,
zejména pak hodnocení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu. Soud
prvního stupně logicky odůvodnil, proč nepovažuje výpovědi svědků za věrohodné,
což potvrdil i odvolací soud a Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožňuje. V
souladu s těmito závěry proto soud prvního stupně nereflektoval tato svědectví
ani při tvorbě skutkové věty, kde není o předešlém fyzickém útoku na
obžalovaného ani zmínka, přičemž toto je v souladu s rozpory v jednotlivých
svědectvích (např. podle svědkyně L. P. se obviněný údajnému útoku nijak
nebránil, přičemž rovněž uvedla, že viděla, že se dovolatel a poškozený strkali
a obviněný jí sdělil, že se s poškozeným popral). Nalézací soud se otázce nutné
obrany nijak výrazně nevěnoval, neboť tato možnost s ohledem na vyvozená
skutková zjištění ani nepřicházela v úvahu. Uvedl pouze, že „jednání
obžalovaného nelze považovat za obranu“ (bod 21. rozsudku nalézacího soudu).
Poukázal na to, že celý incident vyvolala skutečnost, že svědkyně V. S. venčila
psa bez vodítka, z něhož měl obviněný údajně obavy, přičemž z dokazování
vyplynulo, že se jednalo o staršího a špatně se pohybujícího nemocného psa bez
jakékoli historie agresivního chování. Jinými slovy obviněný „konfliktní
situaci vyvolal naprosto bezdůvodně“. Zaútočil přitom na podstatně staršího
člověka, než je on sám (věkový rozdíl je bezmála 45 let), kdy v rámci své
obhajoby tuto skutečnost velmi nevhodně bagatelizuje. Z provedeného dokazování
vyplynulo, že útočníkem byl právě obviněný, čímž se možnost aplikace ustanovení
§ 29 odst. 1 tr. zákoníku eliminuje.
Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil. Nadto z kontextu celého odůvodnění
odvolacího soudu vyplývá právě to, že odvolací soud odmítá skutkovou verzi
obhajoby a její hodnocení důkazů, a i pokud by ji připustil, pak by v tomto
neshledal naplnění podmínek pro aplikaci § 29 tr. zákoníku o nutné obraně.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným
požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou
povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu