3 Tdo 864/2024-358
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2024 o dovolání, které podal obviněný P. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2024, sp. zn. 44 To 167/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 86/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 4 T 86/2022, byl obviněný P. H. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že
dne 3. 5. 2022 kolem 10:15 hodin v Praze XY, na ulici XY ve směru na Prahu XY, najel svým vozidlem tov. zn. KIA Ceed, reg. zn. XY, černé barvy, před vozidlo tov. zn. Scania P340, reg. zn. XY, které řídil M. H., a začal bezdůvodně brzdit, čímž donutil řidiče vozidla Scania téměř zastavit, poté se rozjel a opětovně bezdůvodně zabrzdil, kdy řidič vozidla Scania již nestačil dobrzdit a došlo ke střetu vozidel, majiteli vozidla Scania P 340, spol. Pánek DOSP s.r.o., IČ 24660914, se sídlem Magistrů 1275/13, Praha 4 vznikla škoda ve výši 166.376 Kč, přičemž obžalovaný porušil i zákonná ustanovení v § 4, § 17 odst. 3 a § 18 odst. 2a zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích.
2. Obviněný byl za tento trestný čin odsouzen podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 35denních sazeb, přičemž 1 denní sazba činí 1.000 Kč, tedy celkem ve výši 35.000 Kč.
3. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku soud stanovil, že peněžitý trest bude zaplacen v 10 měsíčních splátkách po částce 3.500 Kč a současně určil, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas.
4. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 1 roku.
5. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání do výroku o vině i trestu, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2024, sp. zn. 44 To 167/2023, kdy podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v plném rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že
dne 3. 5. 2022 kolem 10:15 hodin v Praze XY, na ulici XY ve směru na Prahu XY, najel svým vozidlem tov. zn. KIA Ceed, reg. zn. XY, černé barvy, před vozidlo tov. zn. Scania P340, reg. zn. XY, které řídil M. H., a začal bezdůvodně brzdit, čímž donutil řidiče vozidla Scania téměř zastavit, poté se rozjel a opětovně bezdůvodně zabrzdil, kdy řidič vozidla Scania již nestačil dobrzdit a došlo ke střetu vozidel, majiteli vozidla Scania P 340, spol. Pánek DOSP s.r.o., IČ 24660914, se sídlem Magistrů 1275/13, Praha 4 vznikla škoda ve výši 86.860 Kč, přičemž obžalovaný porušil i zákonná ustanovení v § 4, § 17 odst. 3 a § 18 odst. 2a zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích.
6. Obviněný byl za tento trestný čin odsouzen odvolacím soudem podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 35denních sazeb, přičemž 1 denní sazba činí 1.000 Kč, tedy celkem ve výši 35.000 Kč.
7. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen taktéž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 1 roku.
8. Pro potřeby rozhodnutí dovolacího soudu je třeba zdůraznit, že nejde o první rozhodnutí odvolacího soudu ve věci. Poprvé rozhodl usnesením ze dne ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 4 To 281/2022, když k odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. 8. 2022, sp. zn. 4 T 86/2022, a věc vrátil soudu prvního stupně s pokynem k doplnění dokazování o znalecký posudek ke stanovení výše způsobení škody na vozidle tov. zn. Scania P 340, reg. zn. XY, a případně zvážil doplnění dalších důkazů v intencích námitek obviněného. Poté opětovně rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 4 T 86/2022, a k odvolání obviněného odvolací soud usnesením ze dne 12. 6. 2023, sp. zn. 44 To 167/2023, kterým odvolání jako nedůvodné zamítl. Poslední jmenované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. 3 Tdo 894/2023, a to tak, že pro porušení zásady reformatio in peius zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 12. 6. 2023, č. j. 44 To 167/2023-214, a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odvolací soud tak učinil rozsudkem ze dne 5. 2. 2024, sp. zn. 44 To 167/2023, způsobem popsaným v bodech 5. – 7. odůvodnění tohoto rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Aleny Blanické proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2024, sp. zn. 44 To 167/2023, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jelikož předmětná trestní věc spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a zároveň jsou rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
10. Obviněný namítl, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, není trestným činem. Z úředního záznamu Policie ČR ze dne 3. 5. 2022, vyplývá, že byla věc od samého počátku vyhodnocena jako dopravní nehoda bez úmyslného zavinění, kdy místní oddělení policie předalo věc hlídce dopravních nehod. Výlučně z důvodu kverulantského postupu řidiče poškozeného vozidla Scania vyhrožujícího trestním oznámením, byla věc předána zpět na místní oddělení policie. Na nedostatky právního posouzení skutku ostatně upozorňoval i odvolací soud ve svém prvním zrušujícím rozhodnutí ze dne 12. 10. 2022.
11. V podaném dovolání se obviněný s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1352/2011, a nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 1531/23, rovněž namítl nedostatečný popis skutku v napadeném rozsudku odvolacího soudu. V předmětném rozsudku totiž zcela absentuje popis poškození, charakter poškození i naplnění subjektivní stránky trestného činu. Napadané rozhodnutí pouze uvádí, že došlo ke střetu vozidel, kterým vznikla jeho majiteli (vozidla Scania) škoda ve výši 86.860 Kč. Odůvodnění rozhodnutí však obsahuje pouze konstatování, že výše škody vyčíslená znalcem koresponduje i s výší škody, která vznikla na vozidle obviněného, když poměrně pochopitelně na větším vozidle byla nárazem obou vozidel způsobena vyšší škoda. Toto krátké zcela nedostatečné odůvodnění odvolací soud uzavřel s tím, že škoda způsobená na vozidle výrazně přesáhla zákonem požadovanou minimální výši škody nikoliv nepatrné.
12. Podle obviněného však škoda vyčíslená znalcem naprosto neodpovídá škodě, která na vozidle vznikla. Z fotodokumentace pořízené po nehodě naopak plyne, že poškození na vozidle Scania bylo naprosto nevýznamné. Rovněž rozporuje mechanismus vzniku škody s tím, že není zřejmé, zda k poškození došlo v souvislosti s dopravní nehodou, když z videozáznamu je patrný střet ve střední části přední masky vozidla Scania a přední horní části vozidla obviněného. Pokud má vozidlo Scania poškozeno pravý nárazník, tak tento nejspíše vůbec nepřišel do kontaktu s vozidlem obviněného, a který se nachází níže a stranou od oblasti střetu vozidel. Obviněný poukazuje na to, že cena předního nárazníku vozidla Scania činí 2.504,50 Kč a že poškozený nechal vozidlo opravit až poté, co jej ustanovený znalec vyzval k předložení faktury za opravu. Vyčíslené opravy navíc nekorespondují s poškozením vozidla po nehodě. Nebyla proto prokázána výše způsobené škody, která je podstatnou náležitostí skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku.
13. Obviněný rovněž brojil proti závěru soudů o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu kladeného mu za vinu. Připomněl, že přečin poškození cizí věci je trestným činem úmyslným, kdy úmysl musí zahrnovat všechny znaky skutkové podstaty, a to včetně skutečnosti, že na cizím majetku může být způsobena škoda nikoliv nepatrná. V projednávané věci soudy presumovaly, že při každém vybrždění či konfliktu mezi řidiči musí být způsobena v každém případě škoda. Řidiči však na poškození svých vozidel v naprosté většině případů zájem nemají. Opačný závěr se příčí logice i zdravému rozumu. Z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný rozhodně nehodu způsobit nechtěl a nebyl s tím ani srozuměn. Z kamerového záznamu je patrné, že obviněný při předjíždění zapnul výstražná světla a sám svědek H. (poškozený) vypověděl, že bezprostředně po nárazu jej obviněný nařkl, že do něj najel schválně. Tento svědek rovněž v hlavním líčení uvedl, že pokud by obviněný pustil výstražná světla, tak chtěl, aby zastavil. S tím ale nekoresponduje to, že obviněný měl zapnutá výstražná světla po celou dobu předjíždění, a že svědek H. nezastavil, ale naboural do něj, přestože sám uvedl, že před nimi široko daleko nic nebylo a že by výstražná světla chápal jako pokyn k zastavení.
14. S odkazem na zásadu nullum crime sine lege obviněný konstatoval, že nebyly zjištěny okolnosti, ze kterých by bylo možné usoudit na jeho srozumění s porušením zákonem chráněného zájmu. Soud při posuzovaní věci nemůže hodnotit úmysl pouze hypoteticky, ale musí na něj usuzovat z konkrétních okolností a postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Zjištění soudu prvního stupně jsou zcela nedostatečná, neúplná a v rozporu se skutečností. Pro kvalifikaci jednání obviněného je přitom rozhodující právě hranice mezi úmyslem a nedbalostí.
U obviněného nebyl dán úmysl přímý ani nepřímý. Obviněný nechtěl způsobit škodu na vozidle, jel velmi pomalu, v místě nehody nebyl žádný provoz a on měl po celou dobu manévru zaplá výstražná světla. Na místě nebyly zjištěny žádné stopy po prudkém brždění. Obviněný byl proto oprávněn předpokládat, že poškozené vozidlo Scania řídí řidič z povolání, řádně se věnuje řízení a svou jízdu přizpůsobí dopravní situaci. Měl přitom dostatek času i prostoru pro zpomalení, zastavení či jiný způsob, jak se vyhnout střetu vozidel.
Ze zjištěných skutečností se navíc podává, že poškozený naboural do obviněného. Obviněný rozhodně nechtěl riskovat poškození vlastního vozidla. Dále obviněný zdůraznil změnu role obou vozidel v poslední fázi události. V první fázi chtěl obviněný poškozeného upozornit na nesprávný styl jízdy, poté se však poškozený rozhodl, že obviněného potrestá namísto toho, aby zpomalil nebo zastavil, do něj naboural. To ostatně potvrzuje i zvukový záznam kamery poškozeného vozidla, kde poškozený obviněného po předchozích projevech zlosti označil za kreténa a bezprostředně po nárazu pronesl: „A máš to!“.
V kontextu se všemi okolnostmi, které nehodě předcházely je patrné, že se poškozený nesnažil střetu zabránit, prudce nebrzdil, ale naopak se snažil obviněného potrestat. Nelze proto hovořit o tom, že by byl obviněný srozuměn s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem.
15. V návaznosti na výše uvedené obviněný poukázal na princip omezené důvěry v dopravě, znění § 4 a § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ustanovení § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1711/2020 a zdůraznil, že dobrou vírou je chráněn i ten, kdo předpisy porušil, když ostatní účastníci nejsou oprávněni toto porušení trestat, jak to učinil řidič poškozeného vozidla. Ze zjištěných skutečností nevyplývá závěr, že by obviněný škodu způsobit chtěl, ani to, že by se vznikem škody byl srozuměn. Jel pomalu, nemohl ani nechtěl riskovat poškození jeho malého vozidla mohutnějším a 25x těžším kamionem. Jeho jednání tak nemohlo být považováno za trestný čin a pokud byl uznán vinným, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Naléhavě poukazoval na to, že jeho jednání ani vzdáleně nedosahovalo intenzity, která je obvyklá u tzv. vybržďování, která jsou následně hodnocena soudy jakožto jednání trestné. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1155/2018 uvedl, že v tomto judikátu i ostatních případech týkající se vybržďování jeli pachatelé rychlostí 80 km/h, ale většinou 130 km/h a více. Obviněný však jel rychlostí pouze 20–30 km/h, což ostatně potvrdil i sám poškozený. Svou jízdou tedy nikoho neohrožoval a předjížděl poškozeného v místě s de facto žádným provozem a s neustále zapnutými výstražnými světly, která by poškozený podle svých slov vnímal jako pokyn k zastavení.
16. S ohledem na specifické okolnosti daného případu měly soudy podle obviněného vzít v úvahu zásadu subsidiarity trestní represe (§ 12 tr. zákoníku). Poukázal přitom na povahu trestního práva jako ultima ratio, tedy užití trestněprávního řešení pouze nejzazším, subsidiárním, prostředkem k ochraně právního řádu. Vyžaduje se, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo jsou neefektivní. Z v dovolání rozvedených důvodů je podle něj zřejmé, že by v daném případě naprosto postačovalo řešení celé záležitosti jako dopravní nehody v rámci přestupkového zákona.
17. Obviněný rovněž brojil proti skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, která považuje jednak za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů a jednak ve vztahu k tomuto skutku nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Poukázal na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci, který soudu prvního stupně i odvolacímu soudu vytkl, že nedostatečně nereflektovaly zásadu reformatio in peius. Po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu byla rozsudkem odvolacího soudu pouze upravena škoda na částku 86.600 Kč z částky 166.376 Kč. Podle obviněného však odvolací soud nepostupoval v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu a věc znovu neprojednal, jak mu bylo uloženo.
Skutková zjištění soudu prvního stupně označil za nejednoznačná a neúplná, zatížená neprovedením podstatných důkazů tachografem poškozeného. Znalecký posudek o výši způsobené škody označil za nesprávný a neúplný. Škoda stanovená v prvním odsuzujícím rozsudku ve výši 86.600 Kč je stanovena toliko odhadem, a tedy je její výše nedostatečná a nepřezkoumatelná, což ostatně vytkl odvolací soud soudu prvního stupně už ve svém rozhodnutí z 12. 10. 2022. Pochybnosti o výši škody pak podle obviněného vyvolávají i fotografie vozidla pořízené po nehodě, na kterých nejsou viditelné známky poškození přední části vozidla, a to zejména v oblasti, kde mělo ke střetu vozidel dojít.
Řidič poškozeného vozidla svědek H. uvedl v úředním záznamu ze dne 6. 5. 2022 jiné poškození vozidla, a to poškození předního nárazníku a masky. Tyto pochybnosti nebyly podle obviněného odstraněny ani znaleckým posudkem, neboť rozsah oprav provedených autoservisem neodpovídá poškození způsobeným při nehodě. Závěry znalce proto podle obviněného neodpovídají zjištěnému stavu. Dále obviněný poukázal na to, že znalec podle svých slov nemohl bez tachografu provést rekonstrukci nehodového děje včetně simulace střetu a nebylo ani možné stanovit rychlost vozidel.
Neposlouchal dokonce ani zvukový záznam z kamerového záznamu. Odhady znalce uvedené při hlavním líčení ohledně časových údajů nutných pro reakci na brždění jsou pak v rozporu s videozáznamem a ostatně i s jeho závěry uvedenými ve znaleckém posudku. Nastíněné výhrady však odvolací soud ve svém rozsudku neřešil a spokojil se závěry nalézacího soudu, proti kterým dříve vystupoval a porušil tak svou povinnost zakotvenou v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumat zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku soudu prvního stupně.
Je tak zřejmé, že v daném případě jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Oba soudy své rozhodnutí založily na nesprávném hodnocení provedených důkazů, když v dané věci bylo nejenom nedostatečně provedeno důkazní řízení, ale rozhodnutí soudů je s provedenými důkazy v rozporu.
18. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2024, č. j. 44 To 167/2023, a další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
19. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který po rekapitulaci průběhu řízení připomněl, že ve věci již rozhodoval Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. 3 Tdo 894/2023, kterým věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí výlučně z důvodu porušení zásady zákazu reformationis in peius. V odůvodnění tohoto rozhodnutí však Nejvyšší soud shledal nedůvodnými námitky obviněného uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, a to jak tvrzený extrémní rozpor mezi soudy dovozenými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jakož i výhrady obviněného ke znaleckým zjištěním rozsahu poškození vozidla a výše škody. Státní zástupce taktéž připomněl, že Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozhodnutí konstatoval ve vztahu k námitkám podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že se jedná o neopodstatněné výhrady založené na vlastní verzi skutkového děje prosazovaného obviněným. Takové námitky nesměřovaly proti právnímu posouzení skutku zjištěného soudy, ale obviněný se jimi opět snažil prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů. Stejně tak nepřisvědčil ani námitkám tvrdícím absenci úmyslného zavinění. Státní zástupce se plně ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v jeho kasačním rozhodnutí a plně na toto rozhodnutí odkázal.
20. Nad rámec toho dodal, že námitky obviněného proti znaleckému stanovení výše škody jsou poněkud mimoběžné, neboť s ohledem na zákaz reformationis in peius nemohl odvolací soud ze závěrů znalce Ing. Winklera vycházet a stanovit škodu vyšší částkou. A to bez ohledu na skutečnost, že po věcné stránce neměl o jejich správnosti pochybnosti on ani Nejvyšší soud. Zároveň státní zástupce podotkl, že obviněný sice výslovně nerozporuje závěry Nejvyššího soudu obsažené v jeho předcházejícím rozhodnutí, ale ve své podstatě je zcela ignoruje.
21. Ve vztahu k právním námitkám obviněného státní zástupce dodává, že obviněný zcela odmítá nebo spíše ignoruje skutková zjištění soudů nižších stupňů a namísto toho předkládá vlastní skutkovou verzi, ve které zavinil střet řidič kamionu a nikoliv on. Na základě vlastní verze událostí dovozuje absenci subjektivní stránky stíhaného přečinu. Taková argumentace však podle státního zástupce neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na což ostatně upozornil již Nejvyšší soud v bodě 17. odůvodnění svého kasačního rozhodnutí.
22. Ve vztahu k námitce obviněného domáhajícího se uplatnění zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce podotkl, že ji obviněný uplatňuje poněkud rozporně, protože tvrdí, že skutek není trestným činem. O aplikaci této zásady je přitom možné uvažovat až poté, co je postaveno najisto, zda byly naplněny formální znaky trestného činu. Tvrzení obviněného o nízké intenzitě jeho jednání nadto vycházejí z jeho vlastní verze událostí. K tomu ještě státní zástupce dodává, že spáchání trestného činu poškození cizí věci podle § 228 tr. zákoníku úmyslným způsobením dopravní nehody je nutno vždy považovat za vysoce společensky škodlivou formu spáchání trestného činu. Státní zástupce také neshledal v projednávané věci žádné konkrétní okolnosti, pro které by škodlivost činu neodpovídala ani nejlehčím v praxi se vyskytujícím případům trestných činů poškození cizí věci spáchaných v silničním provozu formou tzv. vybržďování.
23. Státní zástupce měl za to, že dovolací námitky obviněného, pokud je vůbec lze podřadit pod formálně deklarované dovolací důvody, jsou zjevně nedůvodné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
24. Na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství reagoval obviněný prostřednictvím své obhájkyně replikou, v níž uvedl, že státní zástupce vůbec nevzal v úvahu jeho námitky ani judikaturu Nejvyššího soudu, na kterou se obviněný odvolával. Stejně jako ve svém dovolání obviněný zopakoval, že po kasaci rozhodoval odvolací soud toliko formálně v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a neměl tak jinou možnost než napadnout rozsudek odvolacího soudu podaným dovoláním.
25. Dále obviněný uvedl, že nesdílí názor státního zástupce, že o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe lze uvažovat až poté, co je postaveno najisto, že byly naplněny formální znaky trestného činu. V každé fázi trestního řízení je vyhodnocováno, zdali předmětné jednání obviněného naplňuje znaky skutkové podstaty či nikoliv. S poukazem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a relevantní judikaturu Ústavního soudu obviněný připomněl povahu trestního práva coby ultima ratio a zopakoval průběh celého incidentu a jeho šetření, což podrobně rozvádí v podaném dovolání. Setrval přitom na názoru, že v jeho věci nebyla tato zásada dodržena a mimo jiné i proto požaduje zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a v plné míře odkazuje na podané dovolání.
26. Nad rámec reakce k vyjádření státního zástupce obviněný podotkl, že byl potrestán více než mu bylo napadeným rozhodnutím uloženo. Po uplynutí půlroční doby podle § 90 odst. 1 tr. zákoníku chtěl obviněný podat žádost o podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti. V důsledku kasačního usnesení Nejvyššího soudu a zrušení rozhodnutí odvolacího soudu si však tuto žádost mohl podat až po jeho novém rozhodnutí, což učinil 14. 2. 2024, neboť řidičské oprávnění potřeboval pro výkon svého povolání a péči o své rodiče. Po urgencích soud prvního stupně vyhověl jeho žádosti, ale zároveň mu uložil povinnost podrobit se terapeutickému programu pro řidiče. Pokud by však rozhodl o podmíněném upuštění rychleji, tak by s největší pravděpodobností obviněný nemusel absolvovat psychotesty, neboť by zákaz činnosti trval méně než rok. Soud prvního stupně však vzhledem ke kasačnímu usnesení Nejvyššího soudu započítal vykonaný trest zákazu činnosti tak, že započítal dobu od 12. 6. 2023 do 15. 11. 2023, bez ohledu na to, že obviněný se o předmětném rozhodnutí dozvěděl až následně. Současně soud prvního stupně posunul obviněnému konec trestu na 2. 9. 2024. Obviněný tak byl bez řidičského průkazu namísto jednoho roku, celkem 15 měsíců, když mu byl řidičský průkaz vrácen až dne 12. 9. 2024. Byl tak potrestán de facto za to, že se domáhal svých práv.
27. Závěrem podané repliky obviněný setrval na podaném dovolání v plném rozsahu.
III. Přípustnost dovolání
28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
29. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou – obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
30. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
31. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
32. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
33. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
34. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
35. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
36. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost, a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadených rozhodnutí a vydání rozhodnutí, jehož se obviněný domáhá.
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
37. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí, činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
38. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněnému nelze přisvědčit, že existuje zjevný rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy. Námitky obviněného směřující do oblasti skutkových zjištění nepřesahují prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů, jejímž prostřednictvím se obviněný snaží prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry.
39. Stejné výhrady uplatnil obviněný již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž soudy se s jeho námitkami náležitě vypořádaly, a lze tudíž odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Je zde možno připomenout například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Je možné zopakovat, že dovolací soud není povolán k tomu znovu posuzovat provedené důkazy (tím spíše, že je za použití zásady přímosti, ústnosti a bezprostřednosti prováděl a hodnotil soud prvního stupně, nikoliv soud dovolací) a může do zjištěného skutkového stavu zasáhnout primárně pouze tehdy, pokud existuje zjevný nesoulad mezi konkrétními provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními. Obecně však se s dovolacím důvodem míjí argumentace obviněného směřující do prostého hodnocení důkazů soudem prvního stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1473/2017).
40. Soudy srozumitelně vysvětlily, proč nedaly za pravdu obhajobě obviněného a jím předkládanému výkladu kamerového záznamu z kabiny vozidla poškozeného, podle kterého poškozený do vozidla obviněného záměrně narazil. Po opětovném zhlédnutí záznamu se dovolací soud plně ztotožňuje se závěry soudů, podle kterých byl výlučným viníkem nehody obviněný, který agresivně tzv. vybržďoval poškozeného. Záznam jednoznačně svědčí o tom, že se poškozený snažil střetu vozidel zabránit, což se mu ovšem nepodařilo v důsledku dvojího intenzivního vybržďování obviněným, přerušeným krátkým uvolněním brzd. Zatímco na první vybrždění stihl poškozený reagovat, při druhém již dostatečně zabrzdit nestačil. Pochybnosti nevzbuzuje ani zvuková stopa záznamu, zachycující slovní projev poškozeného, z níž rozhodně nevyplývá záměr poškozeného narazit do vozidla obviněného, ale pouze nevole se způsobem jízdy obviněného a předtucha vybržďovacího manévru. Na těchto závěrech, prezentovaných již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. 3 Tdo 894/2023, nemá dovolací soud co měnit, když námitky obviněného směřující k neprokázání subjektivní stránky trestného činu nedoznaly podstatných změn a závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu [ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] považuje dovolací soud nadále za správný.
41. Pokud obviněný namítal nedostatky prokázání znaku škody způsobené trestným činem, pak jde opět pouze o polemiku s hodnocením provedených důkazů. Výše způsobené škody byla dostatečně prokázána znaleckým posudkem z oboru doprava a ekonomika. Rozsah poškození vozidla a výši škody znalec v žádném případě nestanovil pouze na základě částky uvedené ve faktuře za opravu vozidla poškozeného ani nekonkrétním odhadem. Z posudku je naopak zřejmé, že se znalec podrobně zabýval otázkou posouzení průběhu nehodového děje, rychlostí vozidel i charakterem střetu, přičemž vycházel ze všech dostupných podkladů, tedy z kamerového záznamu, fotodokumentace, zpráv policie i výpovědí účastníků nehody. Skutečnost, že je škoda ve skutkové větě rozsudku stanovena pouze částkou ve výši 86.860 Kč, pak odpovídá pouze uplatnění pravidla zákazu reformationis in peius (nemožnosti rozhodnout v neprospěch obviněného), když shora uvedeným znaleckým posudkem byla výše škody stanovena objektivně částkou vyšší. Ani tyto skutkové závěry (ohledně výše škody) tak nejsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy.
42. Obviněný své námitky nepodřazoval pod druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech) a ani věcně žádná z námitek této alternativě dovolacího důvodu neodpovídá.
43. Třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) by odpovídala námitka obviněného spočívající v zamítnutí důkazních návrhů obviněného, především tachografických záznamů.
44. Ústavní soud již v minulosti ve své judikatuře (např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010, nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004, či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005) formuloval důvody, pro něž může soud neprovést navrhovaný důkaz. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
45. Tyto námitky obviněného jsou však zjevně neopodstatněné. Se všemi důkazními návrhy obhajoby se totiž soudy vypořádaly a v návaznosti na důkazní situaci logicky vysvětlily, proč navržené důkazy považují za nadbytečné. Tuto nadbytečnost pak potvrzuje i dovolací soud, když skutkové závěry potřebné po rozhodnutí soudu byly dostatečně prokázány doposud provedeným dokazováním a doplnění dokazování podle návrhů obviněného by zjevně nevedlo k jiným než soudy učiněným skutkovým závěrům.
46. Lze proto uzavřít, že dovolatelova námitka i ve vztahu k třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla shledána neopodstatněnou.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
47. K první alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku) by bylo možno přiřadit např. námitky obviněného stran znaku subjektivní stránky trestného činu, znaku výše způsobené škody a aplikace zásady subsidiarity trestní represe, to vše subsumované pod tvrzení, že obviněný nespáchal trestný čin.
48. Je třeba připomenout, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je skutkový stav hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože to jsou otázky upravené normami procesního práva, nikoli hmotným právem [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265b (Důvody dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164.].
49. Obviněný na více místech svého dovolání akcentuje jako hlavní námitku absenci prokázání subjektivní stránky trestného činu, když tvrdí, že poškození vozidla Scania nezavinil, resp. nezpůsobil zaviněně. Tato námitka však uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť obviněný tento právní závěr staví na odlišném skutkovém stavu, než jaký byl v řízení prokázán. Pokud neexistuje zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními (k tomu viz výše), pak dovolací soud nemůže uzavřít, že soudy nesprávně dovodily existenci subjektivní stránky (zavinění) jako znaku skutkové podstaty trestného činu, pro který je obviněný odsuzován. Obviněný totiž takovýto závěr staví na vlastních (od soudu odlišných) skutkových závěrech – tedy závěru, že dopravní nehodu nezpůsobil, což však z provedeného dokazování nevyplývá.
50. Rovněž pokud se obviněný domáhá aplikace zásady omezené důvěry v dopravě, tedy zásady, podle níž je každý oprávněn důvěřovat a spoléhat na to, že ostatní účastníci silničního provozu dodržují pravidla (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2020, sp zn. II. ÚS 1711/2020), pak na předmětný zjištěný stav tato zásada nedopadá, resp. nedopadá způsobem, který by vedl k vyloučení trestní odpovědnosti obviněného. Účastníci silničního provozu se totiž nemohou domáhat oprávněnosti vlastního (úmyslného) porušení pravidel silničního provozu jako dovolené reakce na porušení pravidel jiného účastníka.
Takto tedy nelze „omluvit“ dvojí prudké zabrzdění před vozidlem druhého účastníka se srozuměním, že na jeho vozidle způsobím škodu, jako „oprávněnou reakci“ na to, co se obviněnému nelíbilo na předchozím chování tohoto účastníka silničního provozu. Závěr obviněného o tom, že se jej rozhodl řidič vozidla Scania potrestat za jeho předchozí jednání, je opět alternativním závěrem obviněného, který nekoresponduje se skutkovými zjištěními, jak je učinily soudy
51. Obviněný rovněž uplatnil námitku spočívající v neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) a ultima ratio s tvrzením, že v daném případě postačuje řešení v rovině přestupkového práva.
52. Lze úvodem připomenout, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zvláštnost tohoto materiálního korektivu spočívá v použití subsidiarity trestní represe, která vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva u každého individuálního případu.
53. Pojem společenské škodlivosti se vztahuje ke spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákoníkem, a v tomto smyslu je tedy „poškodil“, a navazuje i na další pojmy použité v trestním zákoníku [např. na pojem škodlivého následku v § 33 písm. a) tr. zákoníku]. Není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nelze ji řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
54. Uplatnění § 12 odst. 2 tr. zákoníku je namístě u méně závažných činů, u kterých je třeba posuzovat, zda takové jednání, vykazující znaky trestného činu ve smyslu § 13 odst. 1 tr. zákoníku, vyžaduje ochranu trestního práva. Trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 42/2004, nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 196/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, uveřejněné pod č. 54/2006 Sb. rozh. tr.).
55. Princip subsidiarity trestní represe (trestní postih jako prostředek ultima ratio) však nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost správní (přestupková) či občanskorpávní. Jinými slovy řečeno: Není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/2009).
56. Pokud shora popsané teoretické premisy aplikuje dovolací soud na přezkoumávaný případ, uzavírá, že povaha a závažnost jednání obviněného neumožňují aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a ultima ratio takovým způsobem, který by vedl ke konstatování nevhodnosti či neúčinnosti trestního postihu. Nejde ani tak o výši způsobené škody, ale především o hlediska individuální a především generální prevence, která v případě typově obdobných jednání (majících charakteru vybržďování či jiného závažného porušení předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích) vyžadují, aby byla postihována způsobem, který odrazí společenský odsudek takových jednání. Uvedené tedy neumožňuje uzavřít, že společenská škodlivost jednání obviněného vybočuje z řady běžných obdobných trestných činů tak, aby stát v tomto případě rezignoval na prostředky ochrany zdraví a majetku spočívající v trestním postihu obviněného.
57. Z výše uvedených důvodů dovolací soud uzavírá, že i námitky obviněného obsahově odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné.
58. Pro úplnost možno dodat, že obviněný druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) neoznačil a ani věcně žádná z jeho námitek této variantě neodpovídá.
IV./3. K otázce porušení základních práv obviněného
59. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatel přisuzuje provedeným důkazům jiný význam a následně na podkladě jiného skutkového základu věci namítá i nesprávnost právního posouzení skutku, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu.
60. Pokud obviněný obecně namítal porušení zásady presumpce neviny, resp. z ní vyvěrajícího principu hodnocení důkazů in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). V tomto směru je třeba odkázat na ustálenou praxi Nejvyššího soudu, podle níž námitka porušení zásady in dubio pro reo obsahově nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. avšak ani jiný zákonný dovolací důvod (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Nesprávnou aplikací této zásady však může být zasaženo právo obviněného na spravedlivý proces, avšak pouze v případě faktického zjištění extrémního (zjevného) nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
Pak by byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak pouze za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem dovolání a současně přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016).
Jak je patrné z odůvodnění tohoto rozhodnutí shora, dovolací soud k závěru o existenci zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními [a tedy naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] nedospěl. K samotné aplikaci zásady in dubio pro reo pak lze pouze doplnit, že má-li soud po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nejsou podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny.
Zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). Nadto uplatnění zásady in dubio pro reo je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál.
Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02).
Vzhledem k tomu, že odůvodnění soudů obou stupňů nepostrádá logické vazby a bylo v dostatečné míře reagováno na námitky obviněného, neshledává dovolací soud místo pro uplatnění zásady in dubio pro reo v důkazním řízení v této věci. Tato námitka obviněného tedy nenaplňuje žádný dovolací důvod a nepředstavuje ani důvod pro kasaci napadených rozhodnutí v důsledku porušení zásad spravedlivého procesu.
61. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného P. H. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
62. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 12. 2024
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Zpracoval: Mgr. Martin Lýsek