3 Tdo 873/2024-738
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2024 o dovolání, které podal obviněný V. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. 9 To 235/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 3/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. 7. 2023, sp. zn. 2 T 3/2023, byl obviněný V. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že dne 18. 9. 2022 okolo 2:00 hodin na adrese XY, v obci XY, okres XY, v posledním neprůchozím pokoji v obytné části rodinného domu, kde na manželské posteli v důsledku ovlivnění alkoholem spala poškozená O.
O., tuto během spánku vysvlékl z legín, silonek i kalhotek, dále jí roztáhl nohy a pokusil se o soulož proniknutím penisu do její vagíny, což se mu plně nepodařilo, poškozená se v důsledku bolesti v podbřišku probudila a začala obviněného odstrkovat rukama, on jí na to levou rukou zakryl ústa a řekl jí, aby mlčela nebo ji podřeže, pravou rukou jí roztahoval a držel nohy, měnil úchopy rukou, kdy jí nohy držel střídavě pravou nebo levou rukou, do vaginy plně proniknul svým penisem a vykonal soulož blíže nezjištěným počtem kopulačních pohybů, to za stálého odporu poškozené spočívajícím v jeho odstrkování a kopání, kdy zhruba po 15 minutách jednání ukončil a z pokoje odešel.
2. Za to byl odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), mu bylo dále uloženo zaplatit poškozené O. O. na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 100 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal odvolání obviněný a proti výroku o náhradě nemajetkové újmy i poškozená. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 8. 2023, sp. zn. 9 To 235/2023, tak, že podle § 256 tr. ř. obě odvolání zamítl.
4. Proti posledně citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný V. K. dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 3 Tdo 230/2024, tak, že částečně zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze, a to ve výroku, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného. Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
5. Poté, co byla věc opětovně předložena soudu druhého stupně k rozhodnutí o odvolání obviněného, Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. 9 To 235/2023, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti posledně citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř., neboť má za to, že skutková zjištění, která jsou rozhodná pro naplnění znaků trestného činu znásilnění, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž tato vada se týká jak rozsudku soudu prvního stupně, tak rozhodnutí odvolacího soudu. Dále namítá, že soudy nedůvodně neprovedly podstatné důkazy, které obviněný navrhoval v rámci podaného odvolání. Tyto vady byly podle obviněného dány již v řízení před soudem prvního stupně, pročež odvolací soud postupoval chybně, pokud odvolání obviněného zamítl. Obviněný má za to, že odvolací soud v novém rozhodnutí reálně nedodržel instrukci Nejvyššího soudu, neboť pouze naoko doplnil své odůvodnění, přičemž se omezil na vyjmenování důkazních prostředků a jejich zamítnutí s tím, že by nemohly na věci nic změnit, neboť věří verzi poškozené. Tím se snažil navodit zdání řádného posouzení v souladu se zásadou in dubio pro reo, aniž by se věcně vypořádal s argumenty ohledně absence stop násilí a rozporů výpovědi poškozené s dalšími důkazy, a to i přes to, že Nejvyšší soud ve zrušujícím usnesení přímo konstatoval, že výpověď poškozené je jediným přímým usvědčujícím důkazem v této věci, pročež je otázka její věrohodnosti klíčová. S judikaturou týkající se možnosti zohlednit úřední záznam o podaném vysvětlení bez souhlasu státního zástupce se pak odvolací soud nevypořádal vůbec, pouze odkázal na obecná zákonná ustanovení, která se navíc pokusil podepřít obecnými shrnutími obsahu těchto zákonných ustanovení v jinak nesouvisející judikatuře.
7. Obviněný uvedl, že se jedná o druhé dovolání a že jádro jeho argumentace je stejné – odsouzení je podle něj založeno výlučně na výpovědi poškozené, jejíž výpověď nebyla podpořena žádnými jinými provedenými důkazy. Výpověď poškozené se pak dokonce s některými důkazy dostává do silného rozporu, což logicky vyvolává pochybnosti o její věrohodnosti. Za takové situace se postup soudu prvního stupně i odvolacího soudu dostává do ostrého konfliktu se zásadou in dubio pro reo.
8. Obviněný nesouhlasí s tím, že výpověď poškozené je co do podstaty jednání obviněného neměnná. Poukazuje přitom na to, že poškozená v průběhu trestního řízení prezentovala více verzí. Poškozená svoji verzi skutkového děje měnila, když nejprve svědkyni P. sdělila, že jí jeden z mužů zacpal pusu rukou, přilehl k ní, stáhl jí legíny i kalhotky, ve kterých spala, a vykonal soulož, načež toto zopakovala při podání vysvětlení. Po zahájení trestního stíhání však již uváděla, že ji vzbudila až vykonávaná soulož, přičemž tato verze klade na obviněnou menší nároky, pokud jde o její detailnost. Změna výpovědi je tak podle obviněného účelová. Obviněný v nyní podaném dovolání zopakoval svoji argumentaci týkající se použitelnosti úředních záznamů při hodnocení věrohodnosti svědka. Má za to, že obsah úředního záznamu není možno zcela přejít. Nesouhlasí s tím, jakým způsobem se s touto otázkou vypřádal odvolací soud. Poukazuje dále na to, že věrohodnost poškozené výrazným způsobem snižuje výpověď jejího manžela S. A., která se s výpovědí poškozené dostává do rozporu ohledně nože, kterého se poškozená bála, ohledně následné komunikace s obviněným i ohledně dopadu na psychiku poškozené a četnost jejích návštěv u psychologa. Soudy rovněž pominuly význam výpovědi svědka H., který vypověděl, že poškozená mezi jednou a druhou hodinou ráno přišla rozesmátá ke dveřím jejich pokoje a dožadovala se příchodu obviněného. Výpověď poškozené není kromě výpovědi jejího manžela podporována žádnými jinými důkazy a jde proto o situaci tvrzení proti tvrzení. Nebyly vypracovány znalecké posudky ani nebyly zjištěny stopy na těle poškozené. Věrohodnost výpovědi poškozené je podle obviněného natolik sporná, že nebylo možné dospět k závěru o vině obviněného. Soudy verzi poškozené hodnotily jednostranně a vycházely z její pravdivosti.
9. Závěrem svého dovolání obviněný poukázal na to, že odvolací soud nevyhověl návrhům na provedení dokazování s odůvodněním, že věří verzi poškozené, resp. že této verzi věří soud prvního stupně a odvolacímu soudu nepřísluší korigovat hodnocení důkazů nalézacím soudem. Obviněný má za to, že odvolací soud se mýlí ve svém závěru, že výpověď poškozené byla bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřena. Zdůraznil také, že jím navrhované znalecké dokazování nikterak nevybočuje z rámce důkazů, které se zcela běžně provádějí v souvislosti s trestným činem, který je mu kladen za vinu. Pokud jde o opakovaný výslech poškozené, obviněný má za to, že tento je potřeba, aby byly vyjasněny rozpory s verzí svědka A., který byl vyslýchán až po ní. Rovněž je nutno zopakovat výslech svědka H., neboť verze soudu prvního stupně, který se s touto výpovědí vypořádal, je pouhou spekulací, navíc překvapivou.
10. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů nižších stupňů zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
12. Státní zástupce je toho názoru, že nyní přezkoumávané usnesení Krajského soudu v Praze, které je výsledkem nového projednání věci po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu, netrpí vadami, které byly vytýkány v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu. Ty byly podle něj odstraněny. Současně má za to, že dotčené rozhodnutí nevykazuje ani žádné jiné vady, které by odůvodnily opakovaný kasační zásah dovolacího soudu. Zároveň se domnívá, že ve věci činné soudy dostatečně reagovaly na relevantní argumentaci obviněného, s obhajobou se vypořádaly, a že přezkoumávaná rozhodnutí netrpí podstatnými vadami.
13. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
15. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
17. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř.
18. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je pak dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
21. Na podkladě obviněným uplatněných důvodů dovolání a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného. IV. Důvodnost dovolání
22. Z předloženého dovolání se podává, že obviněný V. K. jím brojí proti výroku o vině zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, resp. proti napadenému usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání. Namítá přitom jednak to, že měly být provedeny jím navrhované důkazy, a jednak poukazuje na některé skutkové okolnosti, které podle jeho názoru snižují věrohodnost poškozené. Trvá na tom, že pohlavní styk mezi ním a poškozenou byl dobrovolný, že jde o situaci tvrzení proti tvrzení a že byla porušena zásada in dubio pro reo.
23. Z právě uvedeného stručného shrnutí dovolání obviněného, které je podrobně rekapitulováno výše, je zřejmé, že argumentace obviněného je jednak procesní, jednak skutkové povahy. Obviněný totiž na jedné straně brojí proti rozsahu provedeného dokazování, na straně druhé pak nesouhlasí s tím, že soudy vyhodnotily výpověď poškozené O. jako věrohodnou, přičemž poukazuje na údajné rozpory v jejích výpovědích.
24. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda je uvedené námitky obviněného možno podřadit a projednat v rámci uplatněných důvodů dovolání.
25. Pokud jde o procesní námitku týkající se rozsahu provedeného dokazování, je nutno konstatovat, že tato odpovídá účelovému zaměření třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ta je naplněna tehdy, jestliže ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je skutečností, že pokud obviněný v podaném dovolání vyjadřuje nesouhlas s tím, že odvolací soud neprovedl všechny jím navržené důkazy, domáhá se toho, aby Nejvyšší soud posoudil, zda tyto nebyly provedeny důvodně či nikoliv. V tomto směru tedy obviněný uplatnil relevantní argumentaci odpovídající zákonnému dovolacímu důvodu. Po prostudování napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a řízení jemu předcházejícího však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uvedená námitka není věcně opodstatněná.
26. Lze připomenout, že Nejvyšší soud se touto trestní věcí zabývá opakovaně, kdy napoprvé usnesením ze dne ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 3 Tdo 230/2024, částečně zrušil tehdy napadené první usnesení odvolacího soudu, pokud jím bylo zamítnuto odvolání obviněného. Důvodem pro kasační zásah Nejvyššího soudu bylo zejména zjištění, že soud druhého stupně důkazní návrhy, které obviněný uplatnil v rámci svého odvolání, zcela pominul a nezabýval se jimi. Tím došlo bez dalšího k naplnění třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť Nejvyšší soud nemohl vůbec věcně přezkoumat, zda neprovedení navrhovaných podstatných důkazů bylo důvodné či nikoliv.
27. Z nyní napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. 9 To 235/2023, je nicméně zřejmé, že odvolací soud v řízení následujícím po zrušení jeho prvního rozhodnutí Nejvyšším soudem uvedené pochybení napravil a obviněným uplatněnými důkazními návrhy se v potřebném rozsahu zabýval. Dospěl přitom k závěru, že jejich provedení by bylo nadbytečné, neboť o vině obviněného pochybnosti nepanují, a to s ohledem na věrohodnost usvědčující výpovědi poškozené.
28. Tento závěr lze podle Nejvyššího soudu akceptovat. V žádném případě již nelze mít v současné fázi trestního řízení za to, že důkazní návrhy obviněného, kterými měla být zpochybněna věrohodnost poškozené, zůstaly stranou pozornosti odvolacího soudu. Je přitom nutno připomenout, že není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy; podstatné je, aby se soud uplatněným důkazním návrhem zabýval a v případě, kdy navrhovaný důkaz neprovedl, tento postup náležitě odůvodnil v rámci svého rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Pokud odvolací soud v nyní projednávané věci důkazním návrhům obviněného nevyhověl, tento postup podrobným a přesvědčivým způsobem vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí. Nadbytečnost navrhovaného důkazu je přitom jedním z uznávaných důvodů jeho neprovedení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09).
29. Jelikož napadené rozhodnutí vadou opomenutého důkazu netrpí, je možno učinit závěr, že obviněným uplatněná třetí alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněna nebyla. Nejvyšší soud se k této otázce blíže vyjádří ještě dále v tomto rozhodnutí v souvislosti se skutkovými námitkami obviněného.
30. Pokud jde o skutkové námitky, kterými obviněný namítá nevěrohodnost poškozené a její verze toho, co se dané noci odehrálo na ubytovně pro zahraniční pracovníky, Nejvyšší soud je nucen nejprve v obecnosti upozornit na to, že zakotvením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo ani po 1. 1. 2022 k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestal jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“.
Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr.
ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). O takovou situaci se i nadále jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
31. Z právě uvedeného tak vyplývá, že hodnocení věrohodnosti vyslechnutého svědka (zde poškozené) se zásadně nemůže stát předmětem přezkumu v dovolacím řízení. Je tomu tak proto, že hodnocení věrohodnosti svědka s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti náleží výlučně tomu orgánu činnému v trestním řízení, který výslech daného svědka provedl. Skutečnost, že nalézací soud hodnotil věrohodnost poškozené způsobem, který neodpovídá představám obviněného, pokud dostál požadavkům volného hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, proto zásadně nemůže založit zjevný (extrémní) rozpor učiněných skutkových zjištění s těmito důkazy ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021, bod 165.).
32. Nejvyšší soud po prostudování důvodů, které soudy nižších stupňů vedly k závěru o vině obviněného, konstatuje, že soudy činné v této trestní věci svým povinnostem, pokud jde o volné hodnocení provedených důkazů, dostály. Zejména je nutno uvést, že soudy nepřehlédly určité nesrovnalosti mezi obsahem jednotlivých provedených důkazů. Jde o ty okolnosti, na které poukázal obviněný v podaném dovolání, např. výpověď svědka H., který vypověděl, že poškozená v průběhu večera (noci) přišla rozesmátá ke dveřím jejich pokoje a dožadovala se příchodu obviněného, popř. o výpověď svědka A., manžela poškozené, který, kromě toho, že potvrdil verzi poškozené, vypovídal částečně odlišně ohledně nože, resp. ohledně následků, které na poškozené čin zanechal. I přes uvedené drobné nesrovnalosti však soudy obou nižších stupňů dospěly k závěru, že je namístě věřit poškozené. Zdůraznily přitom, že výpověď poškozené je konstantní a že nebyla zjištěna žádná motivace poškozené křivě obvinit obviněného. Věrohodnost poškozené podle soudů výrazně zvyšuje i skutečnost, že tato po činu volala svému manželovi a se vším se mu svěřila. Verzi obviněného, že došlo k dobrovolnému pohlavnímu styku, naopak považovaly za vyvrácenou, a to i při vědomí toho, že na těle poškozené nebyly nalezeny žádné stopy po fyzickém násilí.
33. Je zřejmé, že soudy nižších stupňů se obhajobou obviněného řádně zabývaly, a pokud ji neakceptovaly, své úvahy, kterými byly vedeny, náležitým způsobem vyjádřily v písemném vyhotovení obou rozhodnutí. Je skutečností, že ačkoliv výpověď poškozené představuje jediný přímý usvědčující důkaz proti obviněnému (což je ale pro tento typ trestné činnosti zcela příznačné), neznamená to, že jde o situaci tvrzení proti tvrzení. Věrohodnost poškozené je totiž posilována důkazy nepřímé povahy, které umožňují přiklonit se k její verzi skutkového děje na úkor verze obviněného, která naopak není podporována žádnými nepřímými důkazy (obviněnému neprospívá ani výpověď svědka H., se kterou se řádně vypořádal již soud prvního stupně).
Hodnocení těchto okolností je výsostným právem soudu, který podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotí provedené důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Postup soudu prvního stupně náležitým způsobem přezkoumal soud odvolací, který se s jeho závěry ztotožnil. Nejvyšší soud, který je s ohledem na povahu dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů pouze omezeně (viz výše), pak konstatuje, že rozhodná skutková zjištění, ze kterých soudy vycházely, netrpí vadou zjevného (extrémního) rozporu s obsahem provedených důkazů, která by mohla založit výjimečný zásah dovolacího soudu.
Pokud jde o zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného), které se obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dovolává, je možno uvést, že tato zásada se uplatní pouze tehdy, jestliže mají soudy, které hodnotí provedené důkazy, důvodné pochybnosti o vině obviněného. Vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů takové pochybnosti neměly, přičemž své závěry přesvědčivým způsobem promítly do odůvodnění svých rozhodnutí, která splňují požadavky vyplývající z § 125 odst. 1 tr. ř., nepřichází aplikace této zásady v úvahu.
Z uvedeného důvodu lze akceptovat i to, že nebyly pro nadbytečnost provedeny další obviněným navrhované důkazy (viz výše).
34. Konečně, odvolací soud se zabýval i obviněným poukazovanou judikaturou týkající se rozporů mezi obsahem úředního záznamu o podaném vysvětlení a protokolu o výpovědi svědka. Zejména je možno se soudem druhého stupně souhlasit, pokud uvedl, že úřední záznam o podaném vysvětlení slouží primárně pouze jako zdroj informace o tom, že od určité osoby je možno získat informace důležité pro trestní řízení. Takovou relevantní informaci je však posléze nutné získat pouze v souladu se zákonem, tedy procesně přípustným způsobem, aby se tak mohla stát důkazním prostředkem.
Je tedy zřejmé, že výslech obviněného a výslech svědka jako důkazní prostředek zásadně není možné nahradit úředním záznamem o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 3, 6 tr. ř. (s výjimkou situace, kdy jsou podle § 211 odst. 6 tr. ř. dány souhlasy se čtením úředního záznamu k důkazu). Situace v trestní věci, v níž Nejvyšší soud rozhodoval usnesením ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1230/2016, se pak od nyní projednávané věci zásadně odlišuje tím, že zatímco v citované věci se nižší soudy nepokusily získat souhlas se čtením úředního záznamu o podaném vysvětlení (který obsahoval skutečnosti, které měly význam pro posouzení věrohodnosti vypovídající osoby), v nyní projednávané věci státní zástupce tento souhlas výslovně neudělil.
Jakkoliv je takový procesní postup státního zástupce skutečně možno do určité míry zohlednit při hodnocení důkazu (při kterém je ostatně nutno zohlednit vše, co v řízení vyšlo najevo, tedy i procesní počínání stran řízení), neznamená to však, že samo neudělení souhlasu má bez dalšího za následek znevěrohodnění procesně použitelné výpovědi poškozené. V této souvislosti je nutno upozornit i na to, že poškozená v podaném vysvětlení (kterému pochopitelně nebyl přítomen obhájce ani tlumočník, přičemž sama policistka připustila, že poškozená nehovořila dobře česky), nikdy nepopřela znásilnění, ani nehovořila o tom, že viděla obviněného s nožem.
Rozpor mezi znásilněním popsaným v podaném vysvětlení a následně po zahájení trestního stíhání se týkal pouze situace bezprostředně předcházející činu, kdy nejprve uvedla, že byla již vzhůru, když ji obviněný svlékal, a následně vypovídala, že ji probudila až bolest související se souloží. Nejvyšší soud je toho názoru, že za situace, kdy státní zástupce neudělil souhlas se čtením takového úředního záznamu, navíc při zohlednění okolností, za kterých byl úřední záznam pořizován, nemůže uvedená drobná odchylka vést k zpochybnění jinak konstantní výpovědi poškozené, kterou považoval za věrohodnou soud, který poškozenou osobně slyšel.
35. Toliko pro úplnost se Nejvyšší soud závěrem vyjádří k použitelnosti výpovědi policistky P., která v hlavním líčení vypovídala mj. o tom, co jí poškozená sdělila poté, co přijela řešit nahlášené znásilnění. Je totiž nutno upozornit na to, že výpověď této svědkyně, pokud jde o obsah toho, co jí poškozená v souvislosti s podáním vysvětlení sdělila, je procesně nepoužitelná. Pokud by z této výpovědi bylo vycházeno, jednalo by se, za situace, kdy nebyly splněny podmínky pro provedení důkazu úředním záznamem (§ 211 odst. 6 tr. ř.), o obcházení zákona a užití procesně nepřípustných důkazů. Soudy by totiž činily rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu na základě svědecké výpovědi policisty, který by v rámci této výpovědi reprodukoval údaje, které mu svědek sdělil při podání vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř., popř. i údaje, které mu sdělil zcela neformálně mimo rámec podání vysvětlení. Podle závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, přitom platí, že výpovědi policistů, kteří sepsali úřední záznam o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 3 tr. ř., nelze rozdělit na dvě jasně oddělitelné části, tj. na část, v níž policisté popisovali, jak vnímali svými smysly spontánní obšírné vyprávění osoby podávající vysvětlení, a na část, v níž policisté popsali, co se od takové osoby dozvěděli při provádění úkonů podle trestního řádu, tedy údaje, které jim taková osoba sdělila při podání vysvětlení, přičemž tato část je důkazem k využití v trestním řízení nezpůsobilým. Podle Ústavního soudu výslech policisty, který pořizoval záznam o podaném vysvětlení, nelze vzhledem k jeho obsahu použít, neboť by takovým procesním postupem bylo obcházeno výslovné zákonné omezení dané ustanovením § 158 odst. 6 tr. ř. Vztaženo na nyní projednávanou věc, je možno za liché označit námitky obviněného založené na údajném rozporu mezi obsahem procesně použitelné výpovědi poškozené a obsahem výpovědi svědkyně P., která s poškozenou hovořila bezprostředně po činu a která o podaném vysvětlení sepsala úřední záznam. Z výpovědi této svědkyně, pokud jde o to, co jí poškozená sdělila, totiž nemělo být vůbec vycházeno. Jak ovšem bylo již uvedeno výše, ani ostatní obviněným zdůrazňované rozpory či nesrovnalosti nebyly způsobilé narušit přesvědčivý závěr soudů o věrohodnosti poškozené, z jejíž výpovědi tak bylo možno vycházet při zjišťování skutkového stavu.
36. Nejvyšší soud uzavírá, že vhledem k tomu, že ani jedné z námitek obviněného nebylo možno přisvědčit, nejsou naplněny jím uplatněné ani jiné důvody dovolání. V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
37. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného V. K. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
38. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 10. 2024
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu