U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 8. 2017 o dovolání,
které podala obviněná A. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2.
2017, sp. zn. 5 To 488/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 153/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné A. M. odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 22. 8. 2016, sp. zn. 2 T 153/2015,
byla obviněná A. M. uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143
odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“),
kterého se podle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že
ačkoliv nebyla a není držitelkou žádné skupiny řidičských oprávnění, dne 7. 9.
2014 kolem 18.00 hod. na silnici č. II/392 mezi obcemi B.a K, řídila osobní
automobil tov. zn. Audi A4 B5L, RZ ..., registrovaný na vlastníka B. B., bytem
B. ..., se kterým v 18.05 hod. v km 28,262 v kat. obce K. nezvládla řízení a po
průjezdu levotočivou zatáčkou vyjela vpravo mimo komunikaci do silničního
příkopu, kde bylo vozidlo vymrštěno do vzduchu a narazilo pravým bokem do
stromu, přičemž došlo k těžkému zranění spolucestujícího L. B., bytem B. ...,
sedícího na přední sedačce vpravo, který utrpěl rozsáhlá poranění, zejména
kraniocerebrální, tj. poranění lebky a mozku – zlomeniny klenby a spodiny lební
s výraznou pravostrannou převahou, krvácení pod obaly a do komor mozkových,
zhmoždění a masivní otok mozku, provázený krvácením do bazálních ganglií a
mozkového kmene, následkem čehož dne 8. 9. 2014 v 01.24 hod. zemřel na Klinice
anesteziologie, resustitace a intenzívní medicíny Fakultní nemocnice v Brně;
svým jednáním porušila ustanovení § 3 odst. 2, odst. 3, písm. a), § 4 písm. a)
a § 5 odst. 1 písm. i) zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních
komunikacích.
Za to byla obviněná odsouzena podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání 30 (třiceti) měsíců.
Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 (čtyř)
roků.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. B., B. B. st., B. B. ml., Ja. B.,
M. S., zastoupeni zmocněncem JUDr. Radkem Navrátilem, advokátem AK Brno,
Rooseveltova 6/8, a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odkázáni se svými nároky
na náhradu nemajetkové újmy a škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 22. 8. 2016, sp. zn.
2 T 153/2015, podala obviněná odvolání směřující do výroku o vině a trestu.
Odvolání podali taktéž poškození B. B, J. B., B. B., Ja. B., a M. S.
O odvolání obviněné rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 2. 2017,
sp. zn. 5 To 488/2016, a to tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl. Současně
podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání poškozených.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná A. M. dovolání (č. l. 371–373),
v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněná namítla, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci v rozsahu
potřebném pro rozhodnutí, neboť zamítly jako nadbytečný opakovaně předkládaný
návrh na zpracování revizního znaleckého posudku k posouzení otázky, jaký
následek na zdraví by nastal u spolujezdce L. B., pokud by byl připoután
bezpečnostním pásem. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedla, že závěry
odvolacího soudu, že spoluzavinění poškozeného a jeho rozsah na škodlivý
následek mají vliv pouze na otázku trestu a náhrady škody, jsou s touto v
rozporu. Obviněná brojí zejména proti závěru soudů, že svým jednáním porušila
důležitou povinnost, neboť má za to, že řízení bez řidičského oprávnění takovou
povinností není. Přísnější právní kvalifikaci svého jednání podle § 143 odst. 2
tr. zákoníku tedy shledává nesprávnou. Stejně tak shledává nedostatky v závěru
o naplnění subjektivní stránky předmětného přečinu, kdy se pozastavuje nad tím,
proč soud nijak neuvažoval o možném naplnění subjektivní stránky k
nedbalostnímu přečinu těžké újmy na zdraví. Obviněná rovněž poukazuje na
problematiku závaznosti názoru stížnostního soudu, kdy je toho názoru, že v
projednávané věci došlo k nezákonnému a neústavnímu zásahu do řízení před
nalézacím soudem.
S ohledem na výše uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení
odvolacího soudu z 8. 2. 2017, č. j. 5 To 488/2016-356, a případně i jemu
předcházející rozhodnutí, podle § 265k odst. 1 tr. ř. v dovoláním napadeném
rozsahu zrušil, a věc vrátil příslušnému orgánu k novému projednání a
rozhodnutí.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 20. 7. 2017, sp.
zn. 1 NZO 627/2017.
Poté, co stručně shrnul námitky obviněné, uvedl, že právní posouzení skutku
považuje za správné, přičemž odkázal na podrobná odůvodnění soudů. Dovolatelka
poněkud nesprávně interpretuje odůvodnění napadeného usnesení, neboť odvolací
soud uvedl, že spoluzavinění poškozeného nemůže mít takový vliv „v
projednávaném případě“, přičemž na str. 7 odůvodnil, čím se předmětná věc liší
od judikovaných věcí předložených dovolatelkou. Dovolatelka pomíjí, že k tomu,
aby mělo spoluzavinění poškozeného vliv i na samotnou právní kvalifikaci, musí
být takové spoluzavinění mnohem významnější, než je pouhé nepřipoutání se
bezpečnostním pásem. V uvedené souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího
soudu, kdy považuje na jejím podkladě za judikatorně ustálený názor, že samotné
neužití záchranného pásu poškozeným nemůže vést ke zmírnění právní kvalifikace
jednání obviněného řidiče.
K neopatření znaleckého posudku k vyhodnocení následků při užití a neužití
bezpečnostního pásu poškozeným státní zástupce uvedl, že takový posudek nemůže
být opomenutým důkazem, když z jím uvedené judikatury plyne, že toto zjištění
by nemohlo mít podstatný vliv na právní posouzení skutku. Jedná se tak o důkaz
k ověření skutečnosti, která nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. To
je první ze tří legitimních důvodů k neakceptování důkazního návrhu účastníka
řízení podle judikatury Ústavního soudu (nález ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I.
ÚS 118/09). V této části se navíc jedná jen o námitky procesní neodpovídající
tvrzenému dovolacímu důvodu.
Na základě výše uvedeného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné jako zjevně
neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 5 To
488/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h)
tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána
vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce,
tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e
odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou
uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněnou A. M. vznesené námitky naplňují jí uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí
právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve
vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03,
sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn
v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná
namítla nesprávné hodnocení důkazů, resp. neprovedení jí navrhovaných důkazů
(zejména revizního znaleckého posudku k posouzení otázky, jaký následek na
zdraví by nastal u spolujezdce L. B., pokud by byl připoután bezpečnostním
pásem) a vadná skutková zjištění (zejména objasnění toho, proč uvedeného dne
řídila osobní automobil, ačkoli nevlastnila řidičský průkaz), případně i
vlastní verzi skutkového stavu věci, v rámci níž obviněná opakuje svá tvrzení
stran důvodů, které jí vedly k tomu, že ten den řídila, přestože nebyla
držitelkou řidičského oprávnění.
Námitky obviněné takto vznesené jsou založeny na podkladě jejího vlastního
hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi události. Takto uplatněné námitky
se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a
směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých
odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených
skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném
právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To
znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod v drtivé většině nezaložila na
hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na
procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem
učiněných skutkových závěrů. Tuto část jejích námitek proto pod shora uvedený
dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal, že by se jednalo o případ tzv.
opomenutých důkazů, kdy obviněná namítla, že nebylo opakovaně vyhověno jejím
důkazním návrhům, konkrétně pak vypracování revizního znaleckého posudku.
Ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů
potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu
určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení
zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být
nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již
provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění
dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování
skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy
potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak
spadá do jeho výlučné kompetence.
Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen
Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v
některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a
vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý
proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud
především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36
Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), na který se obviněná v
rámci podaného dovolání odvolává, je třeba vykládat tak, že v řízení před
obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout
důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné.
Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o
navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení
nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy
neprovedl. V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. Odvolací soud
na str. 7 napadeného usnesení řádně odůvodnil proč, stejně jako soud nalézací,
takové doplnění dokazování shledává nadbytečným. Podle odvolacího soudu „s
ohledem na výpovědi znalců MUDr. Evy Daňkové a Ing. Josefa Diviše, jakož i na
shora učiněné závěry soudu stran otázky spoluzavinění poškozeného, lze
považovat nové znalecké zkoumání za nadbytečné“. Současně odvolací soud uvedl,
že nemá pochybnosti o objektivnosti, správnosti a hodnověrnosti provedených
znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr.
Martina Zemana a MUDr. Evy Daňkové, a z oboru dopravy Ing. Josefa Diviše,
stejně jako svědeckých výpovědí přímých svědků nehody L. V. a Z. V. Nad rámec
uvedeného je možno uvést, že bližší zkoumání toho, do jaké míry by mělo
nepřipoutání poškozeného vliv na jeho celková zranění, shledal Nejvyšší soud
opakovaně jako důkaz marginální (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
11. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1230/2014).
Obviněná v rámci podaného dovolání brojí zejména proti přísnější právní
kvalifikaci skutku ve vztahu k odst. 2 § 143 tr. zákoníku, tedy k naplnění
znaku porušení důležité povinnosti. V této souvislosti pak opakovaně poukazuje
na spoluzavinění poškozeného, který nejen že ji nechal coby osobu nevlastnící
řidičský průkaz osobní automobil řídit, ale současně sám hrubě porušil svou
povinnost, když se nepřipásal bezpečnostními pásy.
Jedná se o námitky, které obviněná s odkazem na rozličnou judikaturu uplatňuje
od počátku řízení, a kterými se již zabývaly soudy nižších stupňů. Zejména soud
odvolací v rámci napadeného usnesení uvedené námitky podrobně rozebral a na
jeho závěry lze v tomto směru odkázat (zejména str. 5 až 8 odůvodnění
napadeného usnesení).
Odvolací soud uvedl, že spoluzavinění poškozeného, který se nepřipoutal,
„nemůže mít v projednávaném případě dle názoru odvolacího soudu podstatný vliv
na otázku porušení důležité povinnosti, resp. na použití kvalifikované skutkové
podstaty ustanovení § 143 tr. zák.“ (str. 5 napadeného usnesení). Odvolací soud
nijak nezpochybňuje, že případné spoluzavinění poškozeného může mít vliv na
právní kvalifikaci jednání obviněné, jak se ostatně podává z citovaného
stanoviska velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 To
944/2015 (publ. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32/2016),
nicméně každý případ je nutno s ohledem na učiněná skutková zjištění posuzovat
individuálně. Ve věci, která byla předmětem citovaného stanoviska Nejvyššího
soudu sp. zn. 15 Tdo 944/2015, to byl poškozený, kdo hrubě porušil svou
povinnost, neboť nedal přednost v jízdě obviněnému, který jel po hlavní
silnici, tedy se jednalo o skutkově odlišnou situaci, než v projednávané věci.
V projednávané věci je nesporné, že poškozený nebyl připoután bezpečnostním
pásem. Za daných okolností však takto na spoluvinu poškozeného poukazovat
nelze. Byť bylo jeho povinností podle § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000
Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o
silničním provozu), dále jen „zákon o silničním provozu“, být za jízdy
připoután na sedadle bezpečnostním pásem, neznamená to, že by snad obviněná
svým jednáním neporušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona ve smyslu
§ 143 odst. 2 tr. zákoníku. Jak správně uvedl státní zástupce v rámci svého
vyjádření, aby mělo spoluzavinění poškozeného vliv i na samotnou právní
kvalifikaci, musí být takové spoluzavinění mnohem významnější, než je pouhé
nepřipoutání se bezpečnostním pásem.
K námitce stran spoluzavinění poškozených, kteří nebyli řádně připoutáni na
sedadlech bezpečnostním pásem, se opakovaně vyjádřil i Nejvyšší soud, a to
např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 785/2012, v
němž se zabýval vztahem mezi povinností řidiče zajistit bezpečnost přepravované
osoby nebo zvířete a bezpečnou přepravu nákladu [§ 5 odst. 1 písm. i) zákona o
silničním provozu] a povinností přepravované osoby být za jízdy připoutána na
sedadle bezpečnostním pásem [§ 9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu].
Dovodil přitom, že tento vztah nelze vykládat jednostranně, poněvadž bude vždy
záležet na komplexním posouzení konkrétní situace, za níž došlo k újmě na
zdraví přepravované osoby. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp.
zn. 8 Tdo 1064/2015, pak dovolací soud uvedl, že „není možné jednoznačně
tvrdit, že nebyla-li přepravovaná osoba připoutána na sedadle bezpečnostním
pásem, nemůže se uplatnit povinnost obviněného uvedená v ustanovení § 5 odst. 1
písm. i) zákona o silničním provozu v tehdy platném znění a důsledky s ní
spojené a obviněného lze činit odpovědným případně jen za ta zranění, jež by
hypoteticky mohla utrpět, byla-li by na sedadle připoutána bezpečnostním
pásem“. Ostatně vztahem obou ustanovení se neopomněl zabývat ani odvolací soud
v projednávané věci (str. 5 až 6 napadeného usnesení), který uvedl, že řidič by
měl osoby před jízdou na nutnost připoutat se bezpečnostním pásem řádně a
důsledně upozornit, „přičemž pokud tyto osoby takto neučiní, neměl by jízdu jak
ve svém vlastním zájmu, tak i v zájmu takto přepravované osoby, vůbec započít
(a to bez ohledu na to, že se jednalo o vozidlo poškozeného, který byl mj.
právě přítelem obžalované)“.
Podle konstantní soudní judikatury bývá u nedbalostních trestných činů
spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou, jakým je i přečin podle § 143 tr.
zákoníku, každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou
následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost
(okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek
způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že
příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje,
jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí
ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou
skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb. r. tr.).
Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k
následku i jednání další osoby, tedy i poškozeného, který se nepřipoutal
bezpečnostním pásem. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl
nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace
příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost pachatele byla pro
způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku
uvedeného v § 143 tr. zákoníku spolupůsobilo více příčin (např. i jednání
poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik
následku zvlášť a z tohoto pohledu také určit její důležitost (srovnej zejména
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001,
publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 16/2002-T
389).
V projednávané věci je takovou další příčinou skutečnost, že obviněná řídila
osobní automobil, ačkoli nebyla držitelkou jakéhokoli řidičského oprávnění. Ve
chvíli, kdy usedla na sedadlo řidiče, plně si vědoma toho, že k tomu nemá za
žádných okolností řádné oprávnění, stala se osobou řídící osobní automobil,
jehož manipulace je však podmíněna prokázáním odborné a zdravotní způsobilosti
podléhající registraci, a taktéž případné kontrole. Bez dostatečných znalostí
se pak automobil v rukou zcela nezkušené osoby stává potencionální smrtící
zbraní. Jak zcela správně uvedl odvolací soud, každému průměrně inteligentnímu
jedinci je tato podmínka známa. Skutečnost, že poškozený nebyl připoután
bezpečnostním pásem, soudy nepřehlédly, nicméně jí nepřikládaly obviněnou
přisuzovaný význam. Jednání poškozeného nemůže nijak negovat jednání obviněné
či snižovat závažnost jejího provinění, neboť není pochyb o tom, že primární
příčinou smrti poškozeného byla srážka automobilu se stromem v důsledku
nezvládnutí řidičského manévru na pozemní komunikaci, přičemž řidičem byla
obviněná, kterážto v době incidentu nebyla držitelkou žádného řidičského
oprávnění, tedy vůbec nebyla způsobilá k řízení vozidla. Je tak zřejmé, že
jednání obviněné bylo z hlediska způsobení následku (smrti poškozeného)
příčinou dostatečně významnou. Argumentace obviněné s odkazem na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 902016, je zcela nepřípadná,
neboť v citované věci nebyl obviněným řidič motocyklu, nýbrž žena, která v
blízkosti pozemní komunikace nezvládla svého psa, což bylo příčinou dopravní
nehody, přičemž to, že poškozený řidič motocyklu nebyl držitelem řidičského
oprávnění, se konkrétně do nehodového děje nepromítlo.
Obviněná v této souvislosti poukazovala taktéž na odůvodnění odvolacího soudu
stran naplnění subjektivní stránky. Formulace námitky je však taková, že
obviněná brojí proti samému odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, což není v
rámci dovolacího řízení přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).
Odvolací soud se k otázce naplnění subjektivní stránky předmětného přečinu
vyjádřil stručně, nicméně zcela dostačujícím způsobem na str. 8 napadeného
usnesení. Uvedl, že obviněná „mohla a rozhodně i měla předpokládat možný
hrozící vznik těžké újmy na zdraví či smrtelného zranění“. Jak v dovolání
namítá obviněná, zcela jistě nemusí každý, kdo usedne jako řidič do vozidla,
předpokládat, že dojde ke smrtelnému zranění. Přestože vždy, kdy řidič usedá do
vozidla, existuje určité riziko, že může dojít k dopravní nehodě s fatálními
následky, řidič dbalý všech dopravních a bezpečnostních předpisů takovéto
riziko, zejména pak ze své strany, podstatně snižuje. Nicméně pokud je
takovouto osobou někdo, kdo nemá řidičské oprávnění, odbornost a dostatek
zkušeností s řízením motorového vozidla a současně si je vědom, že spolujezdec
není připoután bezpečnostním pásem, pak je takový předpoklad zcela na místě,
neboť takovýto řidič případné riziko naopak zvyšuje. Je tomu tak i v
projednávané věci, neboť obviněná nemohla spoléhat na své zkušenosti s řízením
motorového vozidla, neboť ani nebyla držitelkou řidičského oprávnění, byla si
této skutečnosti vědoma, tedy své neodbornosti, stejně jako skutečnosti, že
poškozený nebyl při jízdě připoután. Přesto se rozhodla vozidlo řídit. Její
argumentace, že takovýto fatální následek si neuměla představit, resp.
nepředpokládala, že by mohlo dojít ke smrtelnému následku při dopravní nehodě,
zcela nemístně bagatelizuje skutečnost, že v důsledku jejího neuváženého
jednání zemřel člověk.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými
zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a
nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k
závěru, že obviněnou podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněná
současně uplatnila v drtivé většině námitky zcela totožné s těmi, které byly
již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této
souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen
námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení,
se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla
o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního
ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 -
Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněné A. M. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 8. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu