3 Tdo 942/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12.
října 2004 o dovolání, které podal obviněný L. F., proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. 5 To 195/2003, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 155/98, t a k t
o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2003, sp. zn. 11 T 155/98, byl
obviněný L. F. uznán vinným dvěma trestnými činy znásilnění podle § 241 odst. 1
tr. zák, čtyřmi trestnými činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst.
2 tr. zák., trestným činem pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák., trestným
činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák. a
třemi trestnými činy týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, odst. 2 písm.
a), b) tr. zák., jichž se dopustil skutky popsanými v předmětném rozsudku pod
body 1) až 9). Za to byl odsouzen podle § 242 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1
tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle
§ 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 72 odst.
2 písm. b) tr. zák. mu bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní ve formě
ambulantní.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný L. F., rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Brně. Usnesením ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. 5 To
195/2003, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil
toliko ve výroku o uložení ochranného léčení protialkoholního ambulantního.
Podle § 256 tr. ř. zamítl podané odvolání proti výroku o vině i trestu a v
souvislosti s tím deklaroval, že jinak zůstává napadený rozsudek beze změn.
Toto usnesení (a v souvislosti s ním v nedotčené části rozsudek soudu prvního
stupně) nabylo právní moci dne 10. 11. 2003 (§ 140 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Citované usnesení Krajského soudu v Brně („ve věci rozsudku Městského soudu v
Brně č. j. 11 T 155/98“) napadl obviněný L. F. dovoláním, které podal
prostřednictvím svého obhájce, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §
265b odst. 1 písm. b), e), g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku k dovolacímu důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že podle jeho názoru ve věci rozhodl
vyloučený soudce – předsedkyně senátu JUDr. Z. K. Připomněl, že tuto skutečnost
namítl před rozhodnutím odvolacího soudu, který rozhodl podle § 30 odst. 1 tr.
ř. před rozhodnutím o odvolání tak, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z
vykonávání úkonů trestního řízení. Dovolatel přitom poukázal na skutečnost, že
proti tomuto rozhodnutí podal stížnost, o níž nebylo dosud (dovolání je
datováno dnem 9. 12. 2003) rozhodnuto. Předmětnou stížnost odůvodnil odkazem na
obsah podaného odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně ze dne 31. 1. 2003 a
dále uvedl, že podjatost předsedkyně odvolacího senátu spatřuje v nepřátelském
vztahu k jeho osobě, který byl opakovaně vyjádřen ve zrušení zprošťujících
rozsudků soudu prvního stupně a v odnětí zákonného soudce, tedy ve zřejmém
zásahu do soudcovské nezávislosti zákonného soudce a celého senátu soudu
prvního stupně a ve zřejmém porušení Ústavou zaručeného práva obviněného podle
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina). V
souvislosti s tím vyslovil přesvědčení, že cestou neodůvodněných a
nepřesvědčivých právních názorů zastávaných a dávaných najevo chováním
především předsedkyně senátu byl zjevně sledován cíl, aby byl namísto zproštění
viny odsouzen.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolatel uvedl, že
podle jeho názoru je doba od zahájení trestního stíhání dne 24. 1. 1996 a od
zahájení trestního stíhání dne 5. 2. 1998 nepřiměřeně dlouhá a proto se právem
dovolává ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen
„Úmluva“), podle něhož má právo, aby jeho věc byla spravedlivě a v přiměřené
lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Více než pětiletá natož potom
osmiletá lhůta není podle něho přiměřenou lhůtou ve smyslu uvedeného ustanovení
Úmluvy. Konstatoval pak, že průběh dosavadního řízení svědčí o průtazích
zaviněných jak orgány policie a státního zastupitelství, tak odvolacím soudem,
který nerespektoval jeho právo na veřejné projednání, které mělo předcházet
dvojímu zrušení rozsudků Městského soudu v Brně, přičemž při zrušení druhého
zprošťujícího rozsudku dne 16. 11. 1999, kdy byl současně protiústavně odňat
pod záminkou aplikace 262 tr. ř. svému zákonnému soudci, mu byla nezákonně
odňata možnost se projednání své záležitosti účastnit. S tvrzením, že nezavinil
namítané nezákonnosti a průtahy v řízení v němž byl bezdůvodně postaven před
soud, pak obviněný dovodil, že jsou zde dány důvody k zastavení řízení podle §
11 odst. 1 písm. j) tr. ř., přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu
České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 7 Tz 316/2001.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel zdůraznil, že
pokud skutky obsažené v bodě 1) až 9) rozhodnutí ve věci samé se nikdy nestaly
a on je nespáchal, potom nemůže být logicky ani správné (a již vůbec
spravedlivé a právně relevantní) právní posouzení takových neexistujících a
nespáchaných skutků. Nesprávné hmotně právní posouzení v napadeném rozhodnutí
spočívá podle jeho slov v tom, že byť je účelem trestního zákona chránit ve
smyslu § 1 tohoto zákona oprávněné zájmy fyzických osob, toto ustanovení nebylo
soudem prvního ani druhého stupně respektováno. Znovu zdůraznil, že trestné
činy, z nichž byl obviněn a za něž byl odsouzen, nikdy nespáchal. Odsouzen byl
na základě nepravdivých obvinění učiněných rozvádějící se manželkou a jeho
nevlastními dětmi. Bylo tedy v návaznosti na porušení ústavně zaručeného práva
na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) porušeno ústavně zaručené právo na
spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Za správné označil dvojí
rozhodnutí soudu prvého stupně za předsednictví zákonného soudce Mgr. D. P.,
který jej podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby ve všech bodech.
Odvolací soud, který jej v rozporu s ústavně zaručeným právem nezákonnou
aplikací § 262 tr. ř. odňal zákonnému soudci, aby tak docílil jeho odsouzení za
skutky, jichž se nikdy nedopustil, nemohl správně a spravedlivě (a nepodjatě)
posoudit skutky, jejichž existenci bez náležitých důvodů dovozoval v duchu
nezákonné obžaloby a právně relevantními důkazy nepodloženého přesvědčení.
Dovolací důvod je podle názoru dovolatele v posuzovaném případě dán se zřetelem
k vázanosti soudů Úmluvou (čl. 6 odst. 1), která má přednost před zákonem, a
Listinou (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl podle přesvědčení
dovolatele naplněn rozhodnutím o zamítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 tr. ř. za stavu, kdy řízení předcházející
napadenému rozhodnutí bylo zatíženo výše uvedenými vadami.
Vzhledem k těmto důvodům obviněný v petitu dovolání navrhl, „aby Nejvyšší soud
podle § 265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek Městského
soudu v Brně č. j. 11 T 155/98, který napadenému rozhodnutí předcházel,
popřípadě, aby Nejvyšší soud při zrušení napadeného rozhodnutí sám hned rozhodl
rozsudkem podle § 226 písm. b), c) tr. ř. a zprostil obviněného obžaloby.“
Současně podal podnět k úvaze předsedy senátu Nejvyššího soudu podle § 265o
odst. 1 tr. ř. o odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání,
přičemž uvedl, že od propuštění z vazby dne 15. 11. 1999 žije spořádaným
životem, založil novou rodinu, z níž se narodilo dítě. Poukázal rovněž na svůj
nepříznivý zdravotní stav a dodal, že přesto řádně pracuje a řádně plní svoji
vyživovací povinnost ke všem nezletilým dětem. Neodkladný výkon trestu by mu
ztížil, popř. znemožnil plnění vyživovacích povinností a zničil jeho nynější
spořádaný život v perspektivním rodinném prostředí.
K dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil
státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“). Uvedl, že dovolatel v rámci tvrzení o údajné podjatosti předsedkyně
senátu odvolacího soudu (stejné argumenty a důvod údajné podjatosti ostatně
uplatnil již dříve ve vztahu k předsedkyni senátu soudu prvního stupně)
nenamítl a neodůvodnil existenci takového poměru k věci, nebo některé z osob
(stran), vystupujících v tomto trestním řízení, který by jí bránil nestranně
rozhodovat. Pouhý nesouhlas obviněného s výsledkem rozhodování senátů, v
jejichž čele tyto soudkyně stojí je nijak z rozhodování věci nediskvalifikuje
ani nevypovídá nic o tom, že by byly z rozhodování v této věci vyloučeny.
Dovolání podané z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy
třeba mít za zjevně neopodstatněné.
Pokud dovolatel dále namítá, že projednání jeho trestní věci trvalo neúměrně
dlouhou dobu a v této skutečnosti spatřuje důvod k zastavení řízení podle § 11
odst. 1 písm. j) tr. ř. a potažmo též dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1
písm. e) tr. ř., lze předeslat, že vzhledem k povaze trestní věci a vývoji
jejího projednání před soudem nelze označit délku tohoto řízení za
nepřiměřenou. Judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu již bylo zcela
zřetelně vyloženo, že i kdyby trestní řízení bylo skutečně po nepřiměřeně
dlouhou dobu, což o daném případu neplatí, nemá obsah Úmluvy za následek
aplikaci ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Rovněž v tomto směru je podle
státního zástupce dovolání zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl,
že opačný názor obviněného oproti závěru soudu o existenci skutků
představujících činy soudně trestné není výhradou naplňující kategorii hmotně
právního hodnocení věci (resp. právního hodnocení skutku) a v tomto směru bylo
dovolání podáno z jiného, než zákonem stanoveného důvodu. Státní zástupce k
tomu ještě poznamenal, že k vytýkanému odnětí zákonnému soudci nemohlo dojít,
pokud soud druhého stupně ze závažných a v rozhodnutí vysvětlených důvodů
využil zákonem mu dané možnosti přikázat projednání věci v jiném složení senátu.
K poslednímu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. poukázal
státní zástupce na to, že se týká dvou z předtím zmíněných dovolacích důvodů
uplatněných dílem neopodstatněně a dílem mimo zákonné meze a tudíž nemůže být
označen za validní. Navíc se nelze ztotožnit s tvrzením dovolatele, že jeho
řádný opravný prostředek byl zamítnut. Výrok v tomto smyslu obsažený v usnesení
soudu druhého stupně je podle státního zástupce nezákonný, neboť tento soud již
z podnětu odvolání obviněného rozhodl tak, že zrušil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o uložení ochranného protialkoholního ambulantního léčení.
Odvolání se vždy projednává jako celek a jako o celku se o něm také rozhoduje
(buď vyhověním, a to popřípadě i částečným, nebo zamítnutím). Nelze proto
akceptovat postup, kdy odvolací soud na straně jedné odvolání obviněného vyhoví
a z jeho podnětu změní napadený rozsudek soudu prvního stupně byť částečně a
současně odvolání ve vztahu k jiným výrokům zamítne. Protože soud druhého
stupně částečně odvolání vyhověl, nebyl jeho řádný opravný prostředek ve
skutečnosti zamítnut a dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř. je tudíž nepřípustné. K podnětu dovolatele stran rozhodnutí o odkladu
výkonu rozhodnutí státní zástupce uvedl, že v daném případě nejsou pro takový
postup dány žádné důvody. V závěru vyjádření státní zástupce vyslovil názor, že
napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit
cestou dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. a), b), e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek
uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je
dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny
obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud
rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti usnesení, které lze podřadit
pod ustanovení § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1480/2003).
Obviněný L. F. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle
§ 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s
ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací
důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za
důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech, kdy ve
věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod ovšem nelze použít, jestliže tato
okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla
jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Citované zákonné
ustanovení dopadá na případy, v nichž dovoláním napadené rozhodnutí učinil
soudce, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo
o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř.
Námitky, jež ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněný uplatnil, lze
označit za právně relevantní. K těmto námitkám pak bylo zapotřebí zdůraznit
následující skutečnosti. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2003,
sp. zn. 5 To 195/2003, bylo rozhodnuto tak, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. není
předsedkyně senátu JUDr. Z. K. vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v
předmětné trestní věci. O stížnosti, kterou obviněný proti tomuto rozhodnutí
podal, rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 1. 2004, sp. zn. 2
To 143/2003, jímž tuto stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako
nedůvodnou zamítl. Usnesení Krajského soudu v Brně tak nabylo dne 12. 1. 2004
právní moci /§ 140 odst. 1 písm. b) cc/ tr. ř./.
Dále je třeba uvést, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykovávání úkonů
trestního řízení vyloučen mj. soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr
k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům,
zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v
trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. V posuzovaném případě však nelze
dovodit, že by takové důvody pro vyloučení předsedkyně senátu Krajského soudu v
Brně JUDr. Z. K. byly dány. Skutečnosti, jimiž dovolatel odůvodňuje názor, že
ve věci rozhodl vyloučený soudce, nelze transformovat do závěru o podjatosti
jmenované předsedkyně senátu. Odlišný právní názor soudce nebo odlišný názor
soudce na hodnocení důkazů nelze považovat za takový poměr k projednávané věci,
jaký má na mysli ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Z dikce zákona i z povahy
problému vyplývá, že poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní
podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím
vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se
týkajícím objektivně. Nemůže proto postačovat poměr abstraktního rázu, který se
promítá v právním názoru či v názoru na způsob hodnocení důkazů, protože pak
nejde o osobní poměr k věci samé ale pouze o odlišný názor na právní
problematiku či odlišný názor týkající se hodnocení důkazů (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tzn 196/2001 a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
K uvedenému lze ještě poznamenat, že usnesením Krajského soudu v Brně, který
jednal za předsednictví JUDr. Z. K., ze dne 16. 7. 2001, sp. zn. 7 To 192/2001,
byl zrušen (ve věci první odsuzující) rozsudek Městského soudu v Brně ze dne
21. 11. 2000, sp. zn. 11 T 155/98, a věc byla vrácena tomuto soudu, aby ji v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Tato skutečnost potvrzuje, že v
posuzované věci nelze shledávat důvody pro podjatost jmenované předsedkyně
senátu ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k těmto skutečnostem nebylo možno právně relevantním námitkám
dovolatele vztahujícím se k uvedenému dovolacímu důvodu přiznat žádné
opodstatnění.
Dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze podat v případech,
kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné. Důvody zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost zákon
vymezuje v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. Podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a
musí být zastaveno, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká
republika vázána.
Z hlediska tohoto dovolacího důvodu je třeba za právně relevantní považovat
argumentaci dovolatele, podle níž doba od zahájení trestního stíhání dne 24. 1.
1996 a od zahájení trestního stíhání dne 5. 2. 1998 je nepřiměřeně dlouhá (není
přiměřenou lhůtou ve smyslu ustanovení čl. 6 Úmluvy), přičemž on nezavinil
průtahy v řízení (ty spatřuje na straně policie, státního zastupitelství a
odvolacího soudu), a jsou proto dány důvody k zastavení řízení podle § 11 odst.
1 písm. j) tr. ř.
Při posuzování opodstatněnosti této argumentace Nejvyšší soud dospěl k
následujícím závěrům:
Nejprve je třeba připomenout, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva“), byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992
Sb., a stala se tak součástí právního řádu ČSFR. Od 1. 1. 1993 se na základě
ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky a
podle článku 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního
zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované
a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká
republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle
platného a účinného znění (od 1. 6. 2002) článku 10 Ústavy České republiky jsou
již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament
souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž
stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní
smlouva.
Článek 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces. Pod uvedeným názvem je
uveden soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí
věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského
soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní
okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu,
který však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu,
kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat. Článek 6 odst. 1 Úmluvy
nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to
ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního
stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky
předpokládané v článku 13 Úmluvy. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst.
1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve
svých rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené
doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst.
1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní
náhrady. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě
zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil
a ani vzhledem ke svým pravomocím vyvodit nemohl, což je na druhé straně i
logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k
poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve
vztahu k průtahům v řízení.
Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu
České republiky. V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům
Soudu. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo
porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené
lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí, a že zákon mu v
této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení
názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn.
III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal
příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci
neprodleně jednal (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98).
Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu byl v některých jeho dřívějších
rozhodnutích zastáván názor (např. rozhodnutí ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz
1/2002, ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, ze dne 25. 6. 2002, sp. zn.
3 Tdo 110/2002, a rozhodnutí ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002), že
nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení
trestního stíhání nelze bezvýjimečně vyloučit s poukazem na ustanovení článku 6
Úmluvy za předpokladu, že právo státu na trestní stíhání pachatele se dostane
do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání své věci v přiměřené
lhůtě. V této souvislosti je však nutné zdůraznit, že v otázce dodržení práva
na projednání věci v přiměřené lhůtě neexistuje jakýkoliv obecný model řešení,
nýbrž každý konkrétní případ by musel být hodnocen individuálně v závislosti na
jeho okolnostech. Při tomto individuálním posuzování by bylo na straně druhé
nutno vždy brát v úvahu i samotný účel trestního řízení vyjádřený v ustanovení
§ 1 odst. 1 tr. ř., jenž spočívá zejména v náležitém zjištění trestných činů a
ve spravedlivém potrestání jejich pachatelů.
Nejvyšší soud považuje dále za nezbytné uvést, že trestní řád v již citovaném
ustanovení § 11 odst. 1 uvádí případy, ve kterých je trestní stíhání
nepřípustné, a v důsledku toho je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze
v něm pokračovat. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanovení § 11
odst. 1 tr. řádu vymezeny taxativně. V tomto smyslu představují kogentní
úpravu a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený
průlom do zásady oficiality a legality patřící mezi základní zásady trestního
řízení. To v plné míře platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr.
řádu. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v
tomto ustanovení znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro
zastavení trestního stíhání jednoznačně (výslovně). V případě zvažované Úmluvy
tomu tak není, neboť čl. 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení
trestního stíhání neobsahuje.
Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. II. ÚS 32/03
připomněl, že nepřiměřenost délky řízení je podle dosavadní judikatury
Evropského soudu pro lidská práva důvodem toliko pro spravedlivé zadostiučinění
stěžovatelů formou finanční náhrady, ale není a ani nemůže být důvodem pro
zastavení trestního stíhání. K tomu Ústavní soud dále uvedl, že
charakteristickým znakem právního státu v kontinentálním evropském pojetí je
právě skutečnost, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho
potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu, když je to
výhradně stát, který rozhoduje podle zásad trestního řízení o tom, zda byl
spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Za této situace se stát nemůže této své
úlohy, ale i zásadní povinnosti vzdát také proto, že ve vztahu k poškozeným
osobám, případně stranám v trestním řízení není vymezeno žádné ústavně zaručené
subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla
trestně stíhána a za spáchaný trestný čin spravedlivě potrestána.
S ohledem na skutečnosti, které Nejvyšší soud rozvedl v předcházejících
odstavcích, nebylo možno ani argumentaci dovolatele vztahující se k dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. přiznat žádné opodstatnění.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem
na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší
soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy
nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém
zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního
názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl
zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného
činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a
mezinárodněprávními instrumenty je třeba poukázat na to, že žádný z těchto
právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci
dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak
mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině
jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž
existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti
skutkových zjištění. Dovolatel de facto soudům vytýká v prvé řadě nesprávné
hodnocení provedených důkazů a zejména nesprávné skutkové závěry. Podle jeho
tvrzení se totiž skutky obsažené v bodě 1) až 9) rozhodnutí ve věci samé nikdy
nestaly a on je nespáchal. Teprve sekundárně (v návaznosti na to) dovozuje
nesprávné právní posouzení skutků, resp. jiné nesprávné hmotně právní
posouzení, neboť vyjadřuje přesvědčení, že nemůže být logicky ani správné a
spravedlivé právní posouzení takových neexistujících a nespáchaných skutků, a
současně shledává nesprávné hmotně právní posouzení v nerespektování § 1 tr.
zák. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně
však vyplývá, že oba soudy vycházely po zhodnocení provedených důkazů právě ze
skutkových závěrů popsaných v rozhodnutí nalézacího soudu a na těch následně
založily právní posouzení věci.
To znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených v
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné
hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného
prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem
nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil
na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky tedy pod výše
uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Totéž platí i ve vztahu k
tvrzenému porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, spojovanému s
porušením ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř.
povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l)
tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání
opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům
předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit,
že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné
zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř.
V posuzované věci o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nemůže jít,
neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o
řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po
provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je
třeba poznamenat, že konkrétní námitky, jež obviněný v rámci svého dovolání
uplatnil, pak z důvodů již shora rozvedených nejsou opodstatněné, příp. je
nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného L. F.
odmítl, aniž by věc dále přezkoumával v rozsahu předpokládaném v ustanovení §
265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o
odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání.
Podal-li obviněný L. F. v rámci podaného dovolání podnět k postupu podle § 265o
odst. 1 tr. ř. - k odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno
dovolání, nutno uvést, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro takové
rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu dovolatele k
předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem, když návrh na
odklad či přerušení výkonu rozhodnutí může za podmínek § 265h odst. 3 tr. ř.
podat výlučně předseda senátu soudu prvního stupně.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. října 2004
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý