3 Tdo 973/2025-308
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 11. 2025 o dovolání obviněného J. B. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 13 To 116/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 198/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 3. 2025, sp. zn. 1 T 198/2024, byl obviněný J. B. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným jednak přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a jednak přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 27 měsíců. Dále mu bylo uloženo omezující opatření spočívající v jeho povinnosti ve zkušební době dle svých sil uhradit škodu, kterou svou trestnou činností způsobil. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození L. D. a VZP ČR odkázáni se svými nároky na náhradu škody a nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal poškozený L. D. odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 13 To 116/2025, byl podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy ve vztahu k poškozenému L. D., a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto v rozsahu zrušení tak, že obviněný je podle § 228 odst. l tr. ř. povinen zaplatit poškozenému L. D. na náhradě nemajetkové újmy (bolestného) částku 41 564 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený se zbytkem uplatněných nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal rozsudek Okresního soudu v Rakovníku nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 13 To 116/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
4. S ohledem na výsledek dovolacího řízení lze jen ve stručnosti shrnout, že obviněný ve svém podání vytkl, že prochází oddlužením, přičemž insolvenční řízení má dopady i do adhezního řízení, neboť o uplatněných nárocích nelze rozhodnout. V projednávaném trestním řízení nebyl zajištěn
5. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2025, č. j. 13 To 116/2025-284, a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k podanému dovolání citoval zákonné znění ustanovení § 265a odst. 1, 2 tr. ř. V návaznosti na to zdůraznil, že rozsudek, který dovolatel napadl, nepatří mezi rozhodnutí ve věci samé vyjmenovaná v § 265a odst. 2 tr. ř., proti kterým lze podat dovolání. Předmětem odvolacího řízení byl výlučně nárok poškozeného, o němž jako o jediném bylo rozhodováno v tzv. adhezním řízení. Z uvedeného dovodil nepřípustnost dovolání obviněného. Nad rámec uvedeného podotkl, že na závěru o nepřípustnosti dovolání nemůže nic změnit ani skutečnost, že odvolací soud ve svém rozsudku do poučení nesprávně uvedl, že proti jeho rozhodnutí je možno podat dovolání. Nikdo totiž nemůže mít více práv, než mu přiznává zákon.
7. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. podané dovolání jako nepřípustné odmítl.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Výčet rozhodnutí ve věci samé je uveden v § 265a odst. 2 tr. ř., podle kterého se rozhodnutím ve věci samé rozumí: a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn, c) usnesení o zastavení trestního stíhání, d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu, e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření, f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, g) usnesení o schválení narovnání, nebo h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
9. Katalog rozhodnutí, proti kterým lze podat dovolání, je taxativní, a proto žádné jiné rozhodnutí, které nepatří do tohoto okruhu, nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé pro účely dovolání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3142). Jinak řečeno, dovolání proti jiným, než výše vyjmenovaným rozhodnutím nesplňují podmínky přípustnosti dovolání uvedené v § 265a odst. 1, 2 tr. ř.
10. Dovolatel svým mimořádným opravným prostředkem napadl rozsudek odvolacího soudu, jímž byl podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání poškozeného L. D. částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl tento poškozený podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný je povinen zaplatit poškozenému L. D. na náhradě nemajetkové újmy (bolestného) částku 41 564 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem uplatněných nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
11. Rozsudkem odvolacího soudu tak v posuzovaném případě nebylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného, tyto výroky nabyly právní moci již v řízení před soudem prvního stupně. Předmětem odvolacího řízení se stal toliko nárok poškozeného L. D., o němž soud rozhoduje v tzv. adhezním řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 tr. ř. Rozsudek, kterým odvolací soud z podnětu odvolání poškozeného L. D. rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně zčásti zrušil, a to pouze ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy podle § 229 odst. 1 tr. ř. ve vztahu ke jmenovanému poškozenému [§ 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř.], a sám ve věci znovu rozhodl o náhradě škody a nemajetkové újmy tohoto poškozeného (§ 259 odst. 3, § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 2 tr. ř.), není odsuzujícím rozhodnutím uvedeným v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Takový rozsudek nelze podřadit ani pod žádný jiný z taxativně vyjmenovaných typů rozhodnutí ve věci samé podle § 265a odst. 2 písm. b) až h) tr. ř. S ohledem na povahu řízení před odvolacím soudem takový závěr nikterak nekoliduje ani s principy spravedlivého procesu, které je třeba dodržet ve vztahu ke všem stranám řízení, když poškozený není oprávněn podat proti takovému typu rozhodnutí mimořádný opravný prostředek (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1365/2020).
12. Dovolání obviněného, které směřovalo proti takovému druhu rozhodnutí soudu druhého stupně, které nelze považovat za žádné z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř., je proto nepřípustné. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 15. 8. 2006, sp. zn. 3 Tdo 489/2006, ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 907/2010, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 4 Tdo 650/2014, nebo ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1310/2010, ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 6 Tdo 615/2015, akceptoval jej i Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15, či usnesení ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1435/11.
13. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že odvolací soud do poučení ve svém rozhodnutí nesprávně uvedl, že proti jeho rozhodnutí je možno podat dovolání. Nikdo totiž nemůže mít více práv, než mu přiznává zákon. Výlučně dovolací soud je kompetentní k vyřešení otázky přípustnosti dovolání, a to nezávisle na poučení odvolacího soudu (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1365/2020).
14. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného není přípustné. Proto je podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 11. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů