3 Tdo 980/2024-547
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. T. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 55 To 109/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 94/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. T. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 2. 2024, sp. zn. 3 T 94/2023, byl obviněný M. T. pod body 1) a 2) výroku o vině uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že 1) v Liberci na ulici XY č.p. XY, v době od 17:15 hod. dne 17. 11. 2021 do 07:25 hod. dne 18. 11. 2021, přesně nezjištěným způsobem překonal uzamčený visací zámek na vratech skladu, který z místa odcizil, tímto vnikl do skladu a z něho odcizil sbíjecí kladivo Berner v hodnotě 8.000 Kč, sbíjecí kladivo v hodnotě 8.500 Kč, sbíjecí kladivo v hodnotě 11.000 Kč, naftové topidlo v hodnotě 5.000 Kč, vibrační desku v hodnotě 5.000 Kč, přímočarou pilu v hodnotě 1.500 Kč, 3 ks aku vrtaček s příklepem v hodnotě 6.300 Kč, 5x flexu v hodnotě 7.500 Kč, mafl Narex v hodnotě 2.000 Kč, mafl Makita v hodnotě 2.000 Kč, 2 ks pily Aligátor v hodnotě 12.000 Kč, nivelační sadu a nivelační leaser v hodnotě 14.000 Kč, kapovací pilu v hodnotě 1.500 Kč, křovinořez v hodnotě 1.200 Kč, motorovou pilu Hecht v hodnotě 1.500 Kč, 2 ks míchadla na maltu v hodnotě 2.000 Kč, paletový vozík v hodnotě 2.000 Kč, prodlužovací kabel v hodnotě 2.000 Kč, 3 ks svítidla stojan LED v hodnotě 1.500 Kč, vrtačku s příklepem v hodnotě 2.000 Kč, motocykl HONDA CB500FA, RZ XY, v hodnotě 144.000 Kč, vrtačku Parkside v hodnotě 1.500 Kč, horkovzdušnou pistoli Rapid Svenskeffixity v hodnotě 500 Kč, řezačku na obklady HEKA v hodnotě 1.000 Kč, bourací kladivo Extol v hodnotě 1.500 Kč, uhlovou brusku NAREX Ebu v hodnotě 2.000 Kč, vše v celkové hodnotě 247.000 Kč, ke škodě poškozené společnosti ROS - CZ s.r.o., IČO: 042 67 419, a dále odcizil motocykl KTM KTM 350 EXC-F, RZ XY, v hodnotě 90.000 Kč, vlek na auta PAV, RZ XY, v hodnotě 40.000 Kč a autonabíječku v hodnotě 500 Kč, vše v celkové hodnotě 130.500 Kč, ke škodě poškozeného D.
J., 2) v Liberci, ulice XY naproti čp. XY, v době od 15:00 hod. dne 6. 1. 2022 do 16:40 hod. dne 12. 1. 2022, po vypáčení petlice vnikl do uzamčené garáže katastrálního čísla XY s číslem garáže XY, odkud odcizil – elektrickou koloběžku SXT Ultimate pro Nitro v hodnotě 20.000 Kč, elektrickou koloběžku typ Chopper v hodnotě 16.000 Kč, motocykl Apprilia Tueno 1100RP v hodnotě 30.000 Kč, motokolo v hodnotě 2.000 Kč, motorkářské oblečení, boty a helmy v hodnotě 6.000 Kč, 3 ks regálů na nářadí v hodnotě 1.000 Kč, přímočarou pilu v hodnotě 200 Kč, elektrický hoblík v hodnotě 200 Kč, pásovou brusku v hodnotě 200 Kč, rozbrušovačku v hodnotě 500 Kč, fukar na listí v hodnotě 500 Kč, ruční pilu Parkside v hodnotě 500 Kč, pásovou brusku v hodnotě 250 Kč, vibrační brusku v hodnotě 300 Kč, 2ks golasady v hodnotě 1.000 Kč, vše v celkové hodnotě 78.650 Kč ke škodě poškozeného O.
H., a dále odcizil svěrák York v hodnotě 2.500 Kč, skříň se šuplíky se spojovacím materiálem v hodnotě 5.000 Kč, závitníky, vrtáky, výstružníky v hodnotě 4.000 Kč, pilníky, škrabáky, nůžky na plech v hodnotě 5.000 Kč, vše v celkové hodnotě 16.500 Kč, ke škodě poškozeného J. H.
2. Za to a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 5. 2023, č. j. 8 T 163/2022-60, který nabyl právní moci dne 12. 9. 2023, byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Zároveň soud prvního stupně uložil obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 1 (jednoho) roku.
4. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud prvního stupně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 5. 2023, č. j. 8 T 163/2022-60, který nabyl právní moci dne 12. 9. 2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
5. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození D. J., O. H. a J. H. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 2. 2024, sp. zn. 3 T 94/2023, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
7. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 55 To 109/2024, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině odsoudil obviněného podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
8. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 1 (jednoho) roku.
9. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku odvolací soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 5. 2023, č. j. 8 T 163/2022-60, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II.
10. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 55 To 109/2024, podal obviněný dovolání (č. l. 524–530 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
11. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že ve věci je dán případ extrémního rozporu v případě obou skutků kladených mu za vinu. Ze spisu vyplývá, že policie u skutku pod bodem 1) nemohla ztotožnit žádného pachatele. Je přesvědčen, že proti němu nesvědčí žádný přímý důkaz, ale pouze nepřímé důkazy, které však na sebe logicky nenavazují a nemohly proto vést k jeho jednoznačnému odsouzení. Rekapituluje, že soudy v projednávané věci dovodily jeho vinu ze tří důkazů, a to nalezené stopy DNA, nálezu odcizených věcí u něj a telefonního čísla zachyceného na BTS.
S názorem obviněného, že u skutku pod bodem 1) byla jeho vina dovozována pouze z nepřímých důkazů, souhlasil i odvolacího soud. Obviněný však nesouhlasí s odvolacím soudem v tom, že nepřímé důkazy hodnocené ve vzájemné souvislosti jeho vinu prokazují. Skutečnost, že se kradené věci našly u něj, neznamená, že je ze skladu odvezl právě on. Od spáchání trestného činu v listopadu 2021 do prohlídky jím užívaného hangáru dne 23. 2. 2022 uplynuly více než tři měsíce, což oslabuje úvahu, že byl pachatelem krádeže.
Nedává smysl, aby více než tři měsíce schovával věci v místě, které si sám pronajímal. Naopak to potvrzuje jeho obhajobu, že si k němu věci uschoval svědek L., který u něj v té době bydlel, přičemž dovolatel neměl důvod pochybovat o jejich původu. Stran mobilního telefonu zachyceného na BTS 1/401291 uvedl, že se jedná o buňku nacházející se na reklamní tabuli 2,3 km od místa činu. Tento záchyt ale mohl být i 2,3 km v opačném směru. V blízkosti místa spáchaného činu jsou nadto dvě další buňky, které signál z mobilního telefonu nezachytily.
Z tohoto důkazu proto nelze dovodit, že by se pohyboval na místě činu, ale spíše to svědčí o tom, že byl doma v ulicí XY v XY, což je vzdušnou čarou 2,1 km od prodejny Sconto. K nálezu svého otisku na odstavené sekačce uvedl, že jej tento důkaz s trestnou činností nespojuje. Není totiž zřejmé, jak dlouho na odstavené sekačce otisk byl nebo kdy a jak vznikl. Obviněný na snadno přenositelné sekačce mohl zanechat svůj otisk již někdy v minulosti, kdy se po areálu pohyboval nebo si ji mohl například půjčit.
Tato daktyloskopická stopa sama o sobě neprokazuje vůbec nic. I ostatní úvahy jsou čistými spekulacemi soudu prvního stupně, zejména pak tvrzení, že nalezený profil DNA nemohl být na místě delší dobu, aniž by byl porušen. Obviněný rozporuje závěr soudů obou stupňů, že nepřímé důkazy ve svém souhrnu vedou k nepochybnému závěru, že skutky spáchal, kdy má naopak za to, že provedené důkazy svědčí o tom, že se souzeného jednání nedopustil. Provedené důkazy netvoří ucelený celek na sebe navazujících nepřímých důkazů, na základě kterého by bylo možné jednoznačně dospět k závěru, že je právě tou osobou, která se trestněprávně relevantního jednání dopustila.
Soudy obou stupňů v projednávané věci dospěly k závěrům z logického hlediska postupem neúplným, neobjektivním, učiněným v rozporu se zásadou in dubio pro reo i s obecně akceptovanou praxí, podle které musí být trestní řízení spravedlivé jako celek.
12. Obviněný rovněž brojil proti skutkovým závěrům týkajícím se skutku pod bodem 2) výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně dovodil jeho vinu z výpovědi svědka H., který mu nepotvrdil, že byli domluveni na tom, že si obviněný motokolo vezme. Domluvu však v hlavním líčení potvrdila svědkyně G., kterou soud považoval za věrohodnou, ve výpovědi učiněné v hlavním líčení dne 8. 1. 2024. V tomto je rozsudek soudu prvního stupně rozporný, když na jedné straně věří výpovědi svědkyně G.
ohledně skutečnosti, kdo měl předmětné věci odcizit, ale ohledně motokola vycházel výlučně z výpovědi svědka H., který odpověděl na otázku, zda v garáži byly věci patřící obviněnému, že si myslí, že určitě ne. Nebyl tedy přesvědčen, že tomu tak není a současně uvedl, že neví, co bylo v garáži za věci. Vzhledem k tomu, že byl již nějakou dobu ve vazbě a garáž pro něj spravovala jeho přítelkyně svědkyně G., tak nemusel přesně vědět, co tam všechno bylo. Navíc za situace, kdy se skutek odehrál v lednu 2022.
Dále poukázal obviněný na výpověď svědka L. potvrzující společně s jeho vlastní výpovědí, že tento svědek také na místě činu byl. Svědek dokonce uvedl, že obviněnému vezl věci, což koresponduje s tím, že věci byly nalezeny u obviněného ve skladu a svědkyni G. vráceny. Z toho však nevyplývá, že by je obviněný odcizil. To ostatně netvrdí ani svědkyně G., která pouze uvedla, že má obviněný „máslo na hlavě“, ale nikoliv v souvislosti s tím, že by věci odcizil. Hovořila totiž v tom kontextu, že on komunikoval, a věci, co měl u sebe, vrátil.
Podle obviněného nelze vyvodit žádný závěr ani z nahrávky telefonického hovoru mezi ním a svědkem V. ze dne 19. 2. 2022, tedy více něž měsíc potom, co se měl skutek stát. Tento hovor se týkal činnosti, která nebyla předmětem obžaloby a nelze z nahrávky dovodit, že by mluvili právě o garáži v XY, natož, že by to měl být obviněný, kdo věci z garáže odcizil. Z provedeného dokazování naopak vyplývá, že se skutku účastnilo více osob. Obviněný zdůraznil, že by orgány činné v trestním řízení neměly rezignovat na svou povinnost objasnit roli jednotlivých pachatelů tak, aby bylo zřejmé, co který pachatel spáchal, jestli to bylo například ve spolupachatelství, a objasňovat veškeré skutečnosti ve prospěch i neprospěch pachatelů.
V projednávané věci se však spokojily pouze s obviněným, i když je jasné, že se na skutku podílelo více osob.
13. Obviněný závěrem své argumentace týkající se extrémního rozporu citoval nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, který uvedl, že odsouzení pachatele trestné činnosti je primárně věcí státního zastupitelství, které nese zodpovědnost za to, aby byla soudu předložena věc s procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s obžalobou. Obecné soudy se přitom nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka obžaloby usilujícího o odsouzení obžalovaného. Z ustanovení § 2 odst. 5 alinea ultima tr. ř. vyplývá rozvržení rolí jednotlivých účastníků trestního procesu tak, že je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující.
14. Dovolatel v podaném dovolání dále v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání. Poukázal na to, že mu od přípravného řízení byly veškeré listiny doručovány prostřednictvím policie a nikdy s tímto způsobem doručení nebyl problém, přičemž si doručenou poštu vždy převzal. Odvolací soud mu však předvolání k veřejnému zasedání (pozn. ve skutečnosti se jednalo o vyrozumění o konání veřejného zasedání) doručoval na adresu, kterou má evidovánu jako adresu trvalého bydliště, tj. XY a na adresu, kterou měl výslovně označit pro doručování, a to XY. K doručování na tuto adresu však nikdy souhlas nedal. Adresa trvalého bydliště je adresou magistrátu, kam se musí docházet ptát, zda mu nebylo doručeno. Proto požádal, aby mu bylo doručováno jiným způsobem než na adresu trvalého pobytu, a to prostřednictvím policie. Po předešlém doručování touto cestou očekával, že mu bude předvolání k veřejnému zasedání doručeno opět touto formou, a on nebude muset pravidelně navštěvovat magistrát, aby zjistil, zdali mu nedošla nějaká písemnost. Z tohoto důvodu proto také přestal magistrát za tímto účelem navštěvovat. Má tak za to, že nebyl k veřejnému zasedání řádně předvolán. O konaném hlavním líčení (pozn. správně veřejném zasedání) nevěděl, a tak se jej nemohl účastnit. Bylo tak porušeno jeho právo zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto právo je v soudním stadiu trestního řízení zabezpečeno právě povinností soudu obviněného předvolat k hlavnímu líčení a předvolat nebo vyrozumět jej i ohledně konaného veřejného zasedání.
15. K podanému dovolání obviněný připojil návrh na přerušení výkonu trestu z rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 8. 2024, č. j. 55 To 109/2024-510, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 2. 2024, č. j. 3 T 34/2023-445, ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř., neboť je v současnosti ve výkonu trestu odnětí svobody, a to s ohledem na konkrétní dovolací námitky a obsah spisu.
16. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 8. 2024, č. j. 55 To 109/2024-510, a podle ustanovení § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně při zrušení napadeného rozhodnutí sám hned rozhodl ve smyslu ustanovení § 265m tr. ř. Současně s tím souhlasil, aby dovolací soud rozhodl bez nařízení veřejného jednání.
17. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 31. 10. 2024, sp. zn. 1 NZO 786/2024.
18. Úvodem státní zástupce rekapituloval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného i východiska jím uplatněných dovolacích důvodů. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. poukázal na to, že tento dovolací důvod nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. Poukázal rovněž na to, že argumentace obviněného vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu nezachycuje všechny rozhodné okolnosti, k nimž odvolací soud ve svém procesním postupu podle § 205 odst. 2 tr. ř. a § 238 tr. ř. přihlížel. Dovolatel uvádí protichůdná tvrzení, neboť na jedné straně brojí proti postupu odvolacího soudu v souvislosti s konáním veřejného zasedání a na straně druhé uvedl, že o konání hlavního líčení nevěděl, proto se nemohl zúčastnit, či na jiném místě dovolání cituje odvolací soud, že mu „… bylo vyrozumění o konání veřejného zasedání krajským soudem zasíláno …“, aby posléze argumentoval, že mu odvolací soud doručoval předvolání k veřejnému zasedání. Státní zástupce předeslal, že neměl při sepisu vyjádření k dispozici veškeré podklady a neměl tak možnost zjistit bližší okolnosti týkající se neúčasti obviněného ve veřejném zasedání dne 22. 8. 2024, a to jak formy, jakou byl o konání veřejného zasedání zpraven, zdali formou předvolání či vyrozumění, tak údajem o tom, kdy a jakým způsobem byl tento úkon doručen. Státní zástupce proto vycházel pouze z popisu událostí předcházejících vlastnímu veřejnému zasedání a rozvedení okolností, za nichž odvolací soud přistoupil ke konání veřejného zasedání za nepřítomnosti obviněného, jak je on sám líčí v dovolání.
19. Státní zástupce neshledal žádný důvod k tomu nevěřit odvolacímu soudu v tom, jakým způsobem svůj procesní postup odůvodnil. Ke konání veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného přistoupil odvolací soud poté, co mu zákonným způsobem doručil vyrozumění o konání veřejného zasedání. Státní zástupce připomněl, že v hlavním líčení je dán zvýšený zájem na zajištění účasti obviněného a zákonné podmínky pro konání hlavního líčení jsou proto nastaveny striktně, zatímco úprava u veřejného zasedání je volnější.
Jediným ustanovením, které vyžaduje přítomnost obviněného při veřejném zasedání o odvolání je § 263 odst. 4 tr. ř., podle kterého lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody pouze v případě, kdy obviněný výslovně prohlásí, že se vzdává své účasti ve veřejném zasedání. Taková situace však v projednávané věci nenastala, ani obviněný v těchto intencích neargumentuje. Připomněl, že na nutnost účasti obviněného ve veřejném zasedání lze případně usuzovat z toho, zda obviněného soud toliko vyrozuměl ve smyslu § 233 odst. 1 tr.
ř. či zda jej k němu předvolal a jeho účast tak považoval za nutnou. V posuzovaném případě odvolací soud obviněného nepředvolával a měl tak za to, že lze věc projednat i bez jeho osobní přítomnosti. Z ustálené judikatury vyplývá, že by měl soud umožnit obviněnému jeho účast i na veřejném zasedání za podmínky, že se řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat, a které mu brání se veřejného zasedání zúčastnit. Právo obviněného na osobní účast při soudním jednání zaslouží ochranu pouze tenkrát, není-li zneužíváno obstrukčním jednáním zjevně směřujícím ke zmaření jednání soudu.
Obviněný v podaném odvolání netvrdí, že by výslovně projevoval zájem se veřejného zasedání zúčastnit, na své osobní účasti trval a z nařízeného veřejného zasedání se včas a řádně omluvil z přijatelných a věcných důvodů. K námitkám obviněného vztahujícím se ke způsobu doručování státní zástupce uvedl, že obviněný zcela opomíjí, že bylo veřejné zasedání původně nařízeno na termín 13. 6. 2024, ale z důvodu jeho nepřítomnosti bylo odloženo. Soud poté musel zvažovat pečlivě svůj postup, aby dostál všem zákonným podmínkám nutným pro konání veřejného zasedání.
Pokud veřejné zasedání konal i přes nepřítomnost obviněného, tak se podle státního zástupce lze domnívat, že byl obviněný o veřejném zasedání konaném dne 22. 8. 2024 vyrozuměn vzorem č. 14 obálkou typu I (doručování do vlastních rukou), a to jak na adresu trvalého bydliště, tak na adresu, kterou obviněný označil jako adresu pro doručování. V projednávané věci taktéž odvolací soud respektoval ustanovení § 64 tr. ř. Písemnost byla s největší pravděpodobností doručována prostřednictvím pošty, při nedoručení na poště uložena, přičemž poslední den úložní lhůty byl odvolacím soudem považován za den doručení.
Podle odůvodnění odvolacího soudu byly zásilky obsahující vyrozumění o konání veřejného zasedání doručeny dne 4. 7. 2024, resp. 10. 7. 2024.
K námitce obviněného uvádějící, že s takovýmto způsobem doručení nevyslovil souhlas a že mu v minulosti bylo doručováno prostřednictvím policejního orgánu, státní zástupce připomněl, že způsob doručování v trestním řízení má jistou hierarchii, kterou nelze z libovůle doručujícího orgánu či dokonce na přání účastníka obcházet či měnit. Ustanovení § 62 odst. 1 tr. ř. sice umožňuje doručování prostřednictvím policejního orgánu, ale jedná se o způsob doručování, který je až tím posledním, a který lze využít pouze pokud by doručením některého ze způsobů, které mají přednost (včetně doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb), nebylo možné.
Pokud obviněný v průběhu trestního řízení označil některou z adres pro doručování, tak není podstatné, že obviněný s doručováním na tuto adresu nyní nesouhlasí a že takový souhlas neudělil ani dodatečně po zkušenosti, že mu případně byly některé listiny doručovány i jiným způsobem. Své vyjádření ve vztahu k dovolatelem tvrzenému zásahu do jeho práv účastnit se veřejného zasedání státní zástupce uzavřel konstatováním, že obviněnému bylo doručováno vyrozumění o konání veřejného zasedání postupem podle § 64 odst. 4 tr.
ř. na základě fikce doručení, přičemž pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání ve smyslu § 233 odst. 2 tr. ř. byla dodržena. Konat veřejné zasedání bez účasti obviněného tedy odvolací soud mohl a dovolání obviněného v této části je tedy nutno považovat za zjevně neopodstatněné.
20. Ve vztahu k námitkám obviněného týkajícím se údajného zjevného rozporu státní zástupce uvedl, že argumentaci obviněného lze s notnou dávkou tolerance formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale není jí možné přiznat žádné opodstatnění. Obviněný v podaném dovolání podle státního zástupce přistupuje k prostému a izolovanému přehodnocení jednotlivých důkazů bez posouzení vzájemných souvislostí, které z nich vyplývají, aby dospěl k pro sebe příhodnému závěru, že jeho vina nebyla bez důvodných pochybností prokázána. Z jeho kritiky hodnocení důkazů však nelze dovodit potřebný extrémní rozpor skutkového závěru přijatého prvoinstančním soudem a potvrzeného soudem odvolacím s provedenými důkazy. Státní zástupce připomněl, že ze strany obviněného se jedná o opakování stejných námitek mířených do způsobu hodnocení důkazů, jaké uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně, kterými se soud odvolací neopomněl zabývat a jejich opodstatněnosti nepřisvědčil. Soudy obou stupňů požadavek na náležité odůvodnění svých rozhodnutí naplnily, když ve svých rozsudcích v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
21. Státní zástupce s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. T. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
III.
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
23. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 55 To 109/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
24. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. T. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
25. Je namístě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak částečně činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení a rovněž i v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádal soud odvolací.
26. Obviněný v podaném dovolání vznesl námitku, že nebyl řádně předvolán k veřejnému zasedání, čímž bylo zasaženo do jeho práva se účastnit projednávání své trestní věci před odvolacím soudem.
27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
28. Ze zákonné formulace tohoto dovolacího důvodu je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněný uplatnil námitku, jejíž podstatou je tvrzení, že odvolací soud pochybil, pokud veřejné zasedání konal v jeho nepřítomnosti, přestože mu nebylo řádně doručeno předvolání k veřejnému zasedání. Poukazoval na to, že mu nebylo doručováno prostřednictvím policejního orgánu jako předtím, ale namísto toho mu bylo doručováno jednak na adresu magistrátu, resp. ohlašovny, kam však nedocházel, protože se domníval, že mu písemnosti doručí Policie ČR, jednak na adresu, kam s doručováním nesouhlasil.
29. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
30. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení před soudem prvního stupně, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu tak rigorózně stanoveny nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002). Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro přítomnost při hlavním líčení (§ 202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití § 238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravuje odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení § 234 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006). Obecné ustanovení § 234 tr. ř. nicméně přítomnost obviněného při veřejném zasedání konkrétně nezmiňuje.
31. Na nutnost účasti obviněného lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl (tedy nepokládal jeho přítomnost u veřejného zasedání za nezbytnou a toliko mu umožnil se jej účastnit), nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., které stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, a ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti.
32. Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány, vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
33. Předvoláním osoby (v tomto případě obviněného) tedy dává předseda senátu (samosoudce) najevo, že její účast u veřejného zasedání je nutná a že v její nepřítomnosti nelze veřejné zasedání provést (§ 233 odst. 1 věta první tr. ř.). Vyrozuměním osoby pak dává předseda senátu (samosoudce) obviněnému možnost účastnit se veřejného zasedání, přestože dospěl k závěru, že přítomnost obviněného u veřejného zasedání není nezbytná.
34. V době konání veřejného zasedání se obviněný nenacházel ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, tedy postup podle § 263 odst. 4 tr. ř. nepřicházel v úvahu. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci projednal obviněným podaný řádný opravný prostředek v jeho nepřítomnosti, kdy konstatoval, že „neměl dánu žádnou procesní překážku pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obžalovaného“ (bod 6. napadeného rozsudku).
35. Ze záznamu na č. l. 499 spisu se podává, že obviněný byl o veřejném zasedání nařízeném na den 22. 8. 2024 toliko vyrozuměn (a to standardizovaným tiskopisem „vzor 14“ podle vnitřního a kancelářského řádu). Z daného tedy lze spolehlivě usuzovat, že přítomnost obviněného ve veřejném zasedání nebyla soudem shledána nezbytnou.
36. Předmětná písemnost byla obviněnému zaslána na adresu jeho trvalého bydliště XY, což je adresa Magistrátu města Liberce, a rovněž na adresu, kterou pro tyto účely stanovil sám obviněný, a to XY. Jako adresu pro doručování označil obviněný tuto adresu již v počátku trestního řízení při svém výslechu (protokol na č. l. 4–9 spisu), i při podání vysvětlení dne 9. 3. 2022, kdy explicitně uvedl, že má jméno na schránce a přebírá zde poštu (úřední záznam na č. l. 10–12 spisu). Po celou dobu trestního řízení obviněný nesdělil orgánům činným v trestním řízení, že by mu mělo být doručováno na adresu odlišnou.
Jen pro úplnost lze uvést, že stejnou adresu pro doručování sdělil Probační a mediační službě, se kterou spolupracoval v rámci vykonávání trestu obecně prospěšných prací v jiné trestní věci (viz Závěrečná zpráva o průběhu výkonu trestu obecně prospěšných prací ze dne 26. 7. 2024, založena na č. l. 504 spisu). Obviněného se však na uvedené adrese nepodařilo zastihnout, resp. písemnost si zde nepřevzal, a proto byly obě jemu zaslané zásilky v souladu s ustanovením § 64 odst. 2, 3 písm. c) tr. ř. uloženy na poště.
Pro případ, jaký nastal v projednávané věci, trestní řád umožňuje prostřednictvím ustanovení § 64 odst. 4 tr. ř. tzv. fikci doručení, která se uplatní v situaci, kdy „nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoli se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže odesílatel vhození písemnosti do schránky vyloučí.“ Podle doručenek založených na č. l.
500 a 501 spisu nebyl adresát (obviněný) na uvedených adresách zastižen, a proto byly zásilky dne 4. 7. 2024 (z adresy trvalého bydliště) a dne 10. 7. 2024 (z adresy označené pro doručování) uloženy na poště a jejich adresátovi (obviněnému) byla zanechána výzva k jejich vyzvednutí. Jelikož si ani jednu ze zásilek obsahující vyrozumění o konání veřejného zasedání v úložní době nevyzvedl a písemnost nebylo možné ani v jednom případě vhodit do domovní schránky, byly zásilky dne 16. 7. 2024, resp. 23.
7. 2024 vráceny odvolacímu soudu. Fakticky se tak zásilky nemusely dostat do dispozice obviněného, kdy desátým dnem od jejich uložení nastala tzv. fikce doručení a zásilky byly tímto považovány za doručené. Od data doručení počala běžet obviněnému v souladu s ustanovením § 233 odst. 2 tr. ř. pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání, která uplynula dnem 15. 7. 2024 (nejzazší datum). Veřejné zasedání bylo nařízeno na 22. 8. 2024 a toho dne uskutečněno. Za zmínku stojí i skutečnost, že obviněný byl právně zastoupen obhájkyní, která byla na veřejném zasedání přítomna a hájila tak jeho práva v rámci veřejného zasedání (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 22.
8. 2024 na č. l. 506–508 spisu).
37. Nejvyšší soud konstatuje, že byly dodrženy všechny podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, přičemž nebylo porušeno ústavně zaručené právo obviněného na projednání jeho věci v jeho přítomnosti podle § 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obviněný nedal nijak najevo, že by na své přítomnosti u veřejného zasedání dne 22. 8. 2024 trval, přičemž nemožnost jej kontaktovat na jím uvedené adrese, nelze dávat k tíži nikomu jinému než dovolateli samotnému, kdy tento si byl vědom toho, že se bude projednávat jím podaný řádný opravný prostředek. Pokud se pak stal zcela vědomě nedostupným i pro vlastní obhájkyni, která ve veřejném zasedání uvedla, že není s obviněným v kontaktu a ani o něm nemá žádné zprávy, nelze takové počínání hodnotit jako selhání orgánů činných v trestním řízení. Tím spíše, že obviněný byl v projednávané věci vyrozuměn již o konání veřejného zasedání původně nařízeného na den 13. 6. 2024, kdy bylo doručováno totožným způsobem na totožné adresy. Obviněnému bylo stejně jako výše doručeno fikcí (referát na č. l. 469, doručenky na č. l. 481 a 483 spisu). Prostřednictvím své obhájkyně pak obviněný dne 12. 6. 2024 zaslal omluvu své neúčasti, k čemuž doložil lékařskou zprávu. Odvolací soud na tomto podkladě veřejné zasedání odročil na 22. 8. 2024 a obviněného o této skutečnosti obeslal, jak vyplývá již z výše uvedeného. Obviněný si tedy byl vědom toho, že bude ve věci nařízeno další veřejné zasedání, ale nadále si nepřebíral poštu, nesdělil případně novou adresu, na kterou mu má být doručováno, ani se nezajímal o termín jednání například u své obhájkyně. Odvolací soud učinil v rámci svých zákonných možností vše pro to, aby měl obviněný objektivní možnost se veřejného zasedání účastnit, přestože nepovažoval jeho účast za nezbytnou. Nejvyšší soud proto vyhodnotil předmětnou námitku jako zcela zjevně neopodstatněnou.
38. Pokud obviněný v podaném dovolání vyčítal odvolacímu soudu, že mu písemnost nedoručil policejní orgán, tak je nutné zdůraznit, že to odvolací soud při zachování respektu k zákonným ustanovením upravujícím doručování učinit ani nemohl.
39. Podle § 62 odst. 1 tr. ř. nebyla-li písemnost doručena při úkonu trestního řízení, doručuje ji orgán činný v trestním řízení do datové schránky. Není-li možné doručit písemnost tímto způsobem, doručuje ji orgán činný v trestním řízení sám nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (dále jen „pošta“) a v případě, že by takové doručení nebylo úspěšné, i prostřednictvím orgánu obce. Doručují-li písemnost soud nebo státní zastupitelství samy, činí tak svými doručovateli nebo orgány justiční stráže. Nelze-li takto písemnost doručit, doručí se prostřednictvím příslušného policejního orgánu. V případech stanovených zvláštními předpisy doručuje orgán činný v trestním řízení prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti nebo jiného stanoveného orgánu.
40. Způsob doručení přitom určuje orgán, který písemnost vydal (v řízení před soudem předseda senátu či samosoudce), je však vázán pořadím jednotlivých způsobů doručení, které uvádí trestní řád. Podle nové úpravy doručování po novelách (č. 265/2001 Sb., č. 301/2008 Sb., č. 41/2009 Sb.) doručuje písemnosti především orgán činný v trestním řízení sám, a to v tomto pořadí při úkonu trestního řízení, do datové schránky, a není-li to možné, jde-li o soud nebo státní zastupitelství, doručovatelem soudu nebo orgány justiční stráže. Alternativou pro doručování písemnosti soudním doručovatelem nebo orgány justiční stráže je pak doručování prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb (pošty). Pouze v případě, že by doručení některým z těchto uvedených způsobů nebylo úspěšné, může příslušný orgán činný v trestním řízení doručovat i prostřednictvím orgánu obce. Až teprve posledním možným způsobem doručování je prostřednictvím příslušného policejního orgánu (§ 12 odst. 2 tr. ř.) [ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš. § 62 (Obecné ustanovení). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 680.].
41. Doručování policejními orgány je po novele č. 41/2009 Sb. pouze subsidiárním způsobem doručování, tj. nelze-li písemnost doručit jiným způsobem. Slova „nelze-li doručit jiným způsobem“ není možné vykládat tak, že ostatní způsoby doručení byly využity a nebyly účinné. Uplatní se zejména v případech zákonem výslovně uvedených, tedy při předvedení (§ 90 a 98 tr. ř.), při neúspěšnosti doručování zásilky určené do vlastních rukou s vyloučením možnosti náhradního doručení (srov. § 64 odst. 5 tr. ř.) nebo při nebezpečí zmaření jednání [ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš. § 62 (Obecné ustanovení). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 683.]. V projednávané věci však takový případ nenastal, neboť obviněnému bylo vyrozumění o veřejném zasedání úspěšně doručeno tzv. fikcí doručení v souladu s § 64 odst. 4 tr. ř., kdy nebylo vyloučeno náhradní doručení ve smyslu § 64 odst. 5 tr. ř. Odvolací soud tedy doručil obviněnému vyrozumění o veřejném zasedání zákonným způsobem a neměl tak zákonný prostor pro to doručovat obviněnému prostřednictvím policejního orgánu.
42. Obviněný v podaném dovolání rovněž brojil proti skutkovým závěrům soudů, které podle něj neodpovídají provedeným důkazům a nemohou vést k závěru o jeho vině. Skutková zjištění u obou skutků kladených mu za vinu označuje jako extrémně rozporná s obsahem provedených důkazů. Nepřímé důkazy podle něj netvoří ucelený na sebe navazující řetězec, jenž by prokazoval jeho vinu.
43. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
44. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
45. Obviněný v dovolání výslovně uplatnil první variantu citovaného dovolacího důvodu, a to, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném (obviněným uváděno extrémním) rozporu mezi provedenými důkazy a z nich se podávajícími skutkovými zjištěními v případě obou skutků popsaných ve výroku odsuzujícího rozsudku, kdy rovněž poukazuje na porušení zásady in dubio pro reo.
46. Nejvyšší soud předně uvádí, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
47. Samotný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
48. Stručně řečeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Liberci, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem prvního stupně hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
49. Nejvyšší soud považuje za důležité zdůraznit, že na skutek je třeba nahlížet v jeho celistvosti a vzájemných souvislostech. Jednotlivé důkazy nelze izolovat a posuzovat samostatně, jak činí obviněný, když rozebírá jednotlivé důkazy a ke každému z nich poskytuje odlišný a jemu příznivější výklad, který jej podle jeho přesvědčení ze spáchané trestné činnosti neusvědčuje. Z obecné premisy vycházel i soud prvního stupně, který v bodě 21. odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že „provedené důkazy hodnotil ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu každý jednotlivě i vzájemně v jejich souhrnu.“ Vzhledem k obsahu argumentace obviněného, kterou uplatnil de facto totožně i v podaném odvolání, toto základní východisko při hodnocení provedených důkazů akcentoval i odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, když v bodě 16.
poukázal na to, že „námitky obžalovaného jsou však založeny na izolovaném hodnocení důkazů.“ Soud prvního stupně ve věci provedl celou řadu důkazů, které rekapituloval v bodech 3. – 20. odůvodnění svého rozsudku. V bodech 21. [ve vztahu ke skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině] a 22. [ve vztahu ke skutku popsaného pod bodem 2) výroku o vině] pak uvedl, z jakých důkazů při ustálení skutkového stavu vycházel, jaké z nich vyvodil skutkové závěry a jakým způsobem k těmto závěrům dospěl. Vypořádal se přitom i s obhajobou obviněného, kterou považoval za vyvrácenou.
Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se zcela ztotožnil i odvolací soud, který v bodě 12. odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že „vina obžalovaného je provedeným dokazováním nepochybně prokázána u obou dílčích skutků uvedených pod body 1 a 2.“ Na odůvodnění soudu prvního stupně, zejména pak body 21. a 22., a na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodech 13. – 18. lze přitom plně odkázat.
50. Jen ve stručnosti Nejvyšší soud připomíná, že vina obviněného u skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině byla prokázána zejména nálezem DNA na madle sekačky na místě činu, zachycením mobilního telefonu obviněného v okolí místa činu, zachycením automobilu Peugeot 306 svědka L., který v té době užíval obviněný, na kamerovém záznamu, jak v den krádeže vjíždí do areálu, kde se nacházel vykradený sklad, a odjíždí s připojeným návěsem přikrytým bílou plachtou, pod kterou byly věci, které však ze záznamu nebylo možné identifikovat.
Tento návěs s částečně vybroušeným VIN číslem byl poté nalezen s na něm naloženým autem obviněného. Rozhodně pak nelze opomenout, že ukradené věci byly nalezeny v objektu, který obviněný užíval. Obhajoba obviněného, že ve skladu, kde došlo k odcizení věcí, pracoval, docházel za bývalými kolegy nebo tam jiným způsobem mohl zanechat svůj genetický profil, nemohla s ohledem na zjištěné skutečnosti obstát. Ze zprávy společnosti ROS - CZ, s.r.o. (dále jen „společnost ROS - CZ“) dlouhodobě využívající vykradený sklad i z výslechu jejího jednatele Jaroslava Jiříka jednoznačně vyplynulo, že u této společnosti nebyl obviněný nikdy zaměstnán a neměl tam za kým docházet.
Tato společnost převzala sklad zcela prázdný v roce 2016 a sekačka, na jejímž madle byl nalezen obviněného genetický profil, do ní byla přivezena až v roce 2018. S ohledem na časový odstup od předmětného vloupání a skutečnosti, že sekačka na místě nebyla před převzetím prostoru společnosti ROS - CZ, je vyloučeno, aby obviněný na této sekačce či v daném prostoru zanechal svůj genetický profil ještě předtím, než byl sklad této společnosti předán. Navíc je možné úspěšně pochybovat i o tom, že by se jeho DNA na místě v prostředí skladu stavebního vybavení zachovala v použitelné podobě.
V předmětném prostoru se pohybovali pouze zaměstnanci zmíněné společnosti za účelem jeho využití jako skladu. Neexistuje tedy věrohodný způsob, jak vysvětlit přítomnost DNA obviněného na místě činu, resp. vysvětlit ji jinak, než, že se dopustil krádeže věcí ve skladu společnosti ROS - CZ v XY ulici. Zachycení jeho telefonu v den vloupání v okolí místa činu ve spojení se záznamem z bezpečnostních kamer jej pak umisťuje na místo činu v čase vloupání. A konečně nelze opomenout, že odcizené věci byly nalezeny právě u obviněného v hangáru, který užíval jako sklad.
Závěru soudů, že ze skutku pod bodem 1) výroku o vině je obviněný usvědčován uceleným řetězcem nepřímých důkazů v podobě svědeckých výpovědí a listin, nelze ničeho vytknout, neboť tento závěr vyplývá logicky přijatelným způsobem z provedeného dokazování.
51. Obdobná situace pak nastává u vniknutí do garáže v XY ulici, kterou měl pronajatou svědek O. H. od svědka J. H., a ve které se nacházely věci obou těchto osob [skutek pod bodem 2) výroku o vině]. Předně je potřebné uvést, že věci tam odcizené byly opět nalezeny u obviněného, a to nejprve svědkyní A. G., která garáž pro svého přítele svědka O. H. hlídala a starala se o ni v době, kdy byl ve vazbě a posléze v rámci prohlídky realizované policejním orgánem. Nelze opomenout, že z výpovědi obviněného v přípravném řízení (jeho výpověď byla v hlavním líčení čtena postupem podle § 207 odst. 2 tr.
ř., neboť odmítl vypovídat) se podává přinejmenším to, že o vloupání věděl v předstihu a rozhodl se toho využít pro získání motokola, které mu mělo částečně patřit (sám uvedl, že motor v něm patřil svědkovi O. H.), na čemž měl být se svědkem O. H. dohodnutý, ale realizaci této dohody zmařila vazba tohoto svědka. Podle svých slov do garáže přišel až když byla vypáčená a vzal si předmětné motokolo, a byl přítomen tomu, jak svědek L. vynáší věci z garáže a dává je do přistavené dodávky, aby je následně spolu odvezli uskladnit do jeho prostor.
Jak podotkl už odvolací soud v bodě 17. odůvodnění svého rozsudku, už tato skutečnost by postačovala k závěru, že se krádeže vloupáním účastnil ve spolupachatelství ve smyslu ustanovení § 23 tr. zákoníku s dalšími osobami. Svědek H. však uvedl, že si myslí, že obviněný v jeho garáži žádné věci neměl. Pokud obviněný lavíruje nad užitými slovy „si myslí“ s tím, že se nejedná o jednoznačné a přesvědčivé prohlášení, a tedy, že potvrzuje jeho verzi, nelze mu dát za pravdu. Pokud by předmětné motokolo bylo skutečně v jeho vlastnictví a onu dohodu by se svědkem O.
H. měl, nic by mu nebránilo v tom jej ve vazbě navštívit a skrze něj domluvit jeho vyzvednutí, a nikoliv využívat plánované vloupání do jeho garáže a odvezení si motocyklu, který ani podle něj nebyl zcela v jeho vlastnictví. Stěžejním důkazem vyjma nalezení ukradených věcí, výpovědí svědků O. H. a J. H. byla svědecká výpověď A. G., která popsala, jak a kdy se dozvěděla o tom, že byla garáž vykradena a věci z ní odcizeny. Popsala, jak začala zjišťovat prostřednictvím M. B., kdo se do garáže vloupal.
Skrze tohoto svědka ji kontaktoval svědek Z. L. který jí přiznal, že na žádost obviněného odvážel nějaké věci z garáže v XY do hangáru obviněného. U tohoto svědka v bytě také svědkyně viděla i nějaké věci z garáže. Tento svědek jí měl hangár ukázat. Mezitím se jí k vyloupení garáže přiznal i M. V., který jí taktéž sdělil, že věci jsou v hangáru obviněného. Svědkyně nakonec konfrontovala i obviněného M. T., který jí odcizené věci v hangáru ukázal (svědkyně si odcizené věci v hangáru vyfotila a tyto fotografie poskytla i policejnímu orgánu) a snažil se celou situaci vyřešit vrácením věcí.
Vyjma listinných důkazů jako protokolů o ohledání místa činu, úředního záznamu s výčtem odcizených věcí lze poukázat i na záznam telefonického hovoru mezi obviněným a svědkem M. V. ze dne 19. 2.
2022, ze kterého se podává, nejenže se obviněný na násilném vniknutí do předmětné garáže podílel, nýbrž si byl protiprávnosti takového jednání plně vědom, kdy ze zjevné opatrnosti v hovoru M. V. napomínal, že moc mluví, čímž chtěl zřejmě zamezit odhalení při případném odposlechu. Zmínit lze i výpověď svědka M. B., kterému se obviněný přiznal, že v garáži byl a věci odtud s M. V. odvezl. I v případě skutku popsaného pod bodem 2) výroku o vině nelze dospět k tomu, že by skutkové závěry soudů nižších stupňů byly zatíženy jakýmkoliv, natož pak zjevným rozporem s obsahem provedených důkazů.
52. Ve vztahu k oběma skutkům, u kterých obviněný namítal existenci zjevného (extrémního) nesouladu, lze uzavřít, že přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný rozpor.
53. Jako námitku procesního charakteru je třeba vyhodnotit námitku, jejímž prostřednictvím obviněný akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, kdy věc nesprávně právně posoudily tak, že uzavřely, že v řízení bylo prokázáno, že obviněný naplnil skutkovou podstatu jemu za vinu kladeného přečinu. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95 Ústavy České republiky).
54. Pokud obviněný v souvislosti se svým dovoláním požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí, pak je třeba uvést, že se z jeho strany jednalo o podnět, nikoli o návrh, o němž by bylo nutné činit formální rozhodnutí. Takový návrh na odklad, resp. přerušení, výkonu rozhodnutí (o němž musí být formálně rozhodnuto) může totiž se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, což se však v daném případě nestalo. Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal pro odklad výkonu napadeného rozhodnutí žádný důvod. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14). IV.
55. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný M. T., odmítl.
56. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2024
JUDr. Petr Šabata předseda senátu