3 Tdo 980/2024-547
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2024 o
dovolání, které podal obviněný M. T. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 55 To 109/2024, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn.
3 T 94/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. T.
odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 2. 2024, sp. zn. 3 T
94/2023, byl obviněný M. T. pod body 1) a 2) výroku o vině uznán vinným
přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, a to na
podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že
1) v Liberci na ulici XY č.p. XY, v době od 17:15 hod. dne 17. 11. 2021 do
07:25 hod. dne 18. 11. 2021, přesně nezjištěným způsobem překonal uzamčený
visací zámek na vratech skladu, který z místa odcizil, tímto vnikl do skladu a
z něho odcizil sbíjecí kladivo Berner v hodnotě 8.000 Kč, sbíjecí kladivo v
hodnotě 8.500 Kč, sbíjecí kladivo v hodnotě 11.000 Kč, naftové topidlo v
hodnotě 5.000 Kč, vibrační desku v hodnotě 5.000 Kč, přímočarou pilu v hodnotě
1.500 Kč, 3 ks aku vrtaček s příklepem v hodnotě 6.300 Kč, 5x flexu v hodnotě
7.500 Kč, mafl Narex v hodnotě 2.000 Kč, mafl Makita v hodnotě 2.000 Kč, 2 ks
pily Aligátor v hodnotě 12.000 Kč, nivelační sadu a nivelační leaser v hodnotě
14.000 Kč, kapovací pilu v hodnotě 1.500 Kč, křovinořez v hodnotě 1.200 Kč,
motorovou pilu Hecht v hodnotě 1.500 Kč, 2 ks míchadla na maltu v hodnotě 2.000
Kč, paletový vozík v hodnotě 2.000 Kč, prodlužovací kabel v hodnotě 2.000 Kč, 3
ks svítidla stojan LED v hodnotě 1.500 Kč, vrtačku s příklepem v hodnotě 2.000
Kč, motocykl HONDA CB500FA, RZ XY, v hodnotě 144.000 Kč, vrtačku Parkside v
hodnotě 1.500 Kč, horkovzdušnou pistoli Rapid Svenskeffixity v hodnotě 500 Kč,
řezačku na obklady HEKA v hodnotě 1.000 Kč, bourací kladivo Extol v hodnotě
1.500 Kč, uhlovou brusku NAREX Ebu v hodnotě 2.000 Kč, vše v celkové hodnotě
247.000 Kč, ke škodě poškozené společnosti ROS - CZ s.r.o., IČO: 042 67 419, a
dále odcizil motocykl KTM KTM 350 EXC-F, RZ XY, v hodnotě 90.000 Kč, vlek na
auta PAV, RZ XY, v hodnotě 40.000 Kč a autonabíječku v hodnotě 500 Kč, vše v
celkové hodnotě 130.500 Kč, ke škodě poškozeného D. J.,
2) v Liberci, ulice XY naproti čp. XY, v době od 15:00 hod. dne 6. 1. 2022 do
16:40 hod. dne 12. 1. 2022, po vypáčení petlice vnikl do uzamčené garáže
katastrálního čísla XY s číslem garáže XY, odkud odcizil – elektrickou
koloběžku SXT Ultimate pro Nitro v hodnotě 20.000 Kč, elektrickou koloběžku typ
Chopper v hodnotě 16.000 Kč, motocykl Apprilia Tueno 1100RP v hodnotě 30.000
Kč, motokolo v hodnotě 2.000 Kč, motorkářské oblečení, boty a helmy v hodnotě
6.000 Kč, 3 ks regálů na nářadí v hodnotě 1.000 Kč, přímočarou pilu v hodnotě
200 Kč, elektrický hoblík v hodnotě 200 Kč, pásovou brusku v hodnotě 200 Kč,
rozbrušovačku v hodnotě 500 Kč, fukar na listí v hodnotě 500 Kč, ruční pilu
Parkside v hodnotě 500 Kč, pásovou brusku v hodnotě 250 Kč, vibrační brusku v
hodnotě 300 Kč, 2ks golasady v hodnotě 1.000 Kč, vše v celkové hodnotě 78.650
Kč ke škodě poškozeného O. H., a dále odcizil svěrák York v hodnotě 2.500 Kč,
skříň se šuplíky se spojovacím materiálem v hodnotě 5.000 Kč, závitníky,
vrtáky, výstružníky v hodnotě 4.000 Kč, pilníky, škrabáky, nůžky na plech v
hodnotě 5.000 Kč, vše v celkové hodnotě 16.500 Kč, ke škodě poškozeného J. H.
2. Za to a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v
Liberci ze dne 10. 5. 2023, č. j. 8 T 163/2022-60, který nabyl právní moci dne
12. 9. 2023, byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za užití §
43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20
(dvaceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou.
3. Zároveň soud prvního stupně uložil obviněnému podle § 73 odst. 1, 3
tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových
vozidel v trvání 1 (jednoho) roku.
4. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud prvního stupně zrušil výrok o
trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 5. 2023, č. j. 8 T
163/2022-60, který nabyl právní moci dne 12. 9. 2023, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
5. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození D. J., O. H. a J. H.
odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 2. 2024, sp. zn.
3 T 94/2023, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného
rozsudku.
7. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci rozsudkem ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 55 To 109/2024, a to tak, že
podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku
o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném
výroku o vině odsoudil obviněného podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s
§ 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18
(osmnácti) měsíců, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 56 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
8. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 1
(jednoho) roku.
9. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku odvolací soud zrušil výrok o trestu z
rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 5. 2023, č. j. 8 T 163/2022-60,
jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal
napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II.
10. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky
v Liberci ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 55 To 109/2024, podal obviněný dovolání
(č. l. 524–530 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. d), g) tr. ř.
11. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
obviněný namítl, že ve věci je dán případ extrémního rozporu v případě obou
skutků kladených mu za vinu. Ze spisu vyplývá, že policie u skutku pod bodem 1)
nemohla ztotožnit žádného pachatele. Je přesvědčen, že proti němu nesvědčí
žádný přímý důkaz, ale pouze nepřímé důkazy, které však na sebe logicky
nenavazují a nemohly proto vést k jeho jednoznačnému odsouzení. Rekapituluje,
že soudy v projednávané věci dovodily jeho vinu ze tří důkazů, a to nalezené
stopy DNA, nálezu odcizených věcí u něj a telefonního čísla zachyceného na BTS.
S názorem obviněného, že u skutku pod bodem 1) byla jeho vina dovozována pouze
z nepřímých důkazů, souhlasil i odvolacího soud. Obviněný však nesouhlasí s
odvolacím soudem v tom, že nepřímé důkazy hodnocené ve vzájemné souvislosti
jeho vinu prokazují. Skutečnost, že se kradené věci našly u něj, neznamená, že
je ze skladu odvezl právě on. Od spáchání trestného činu v listopadu 2021 do
prohlídky jím užívaného hangáru dne 23. 2. 2022 uplynuly více než tři měsíce,
což oslabuje úvahu, že byl pachatelem krádeže. Nedává smysl, aby více než tři
měsíce schovával věci v místě, které si sám pronajímal. Naopak to potvrzuje
jeho obhajobu, že si k němu věci uschoval svědek L., který u něj v té době
bydlel, přičemž dovolatel neměl důvod pochybovat o jejich původu. Stran
mobilního telefonu zachyceného na BTS 1/401291 uvedl, že se jedná o buňku
nacházející se na reklamní tabuli 2,3 km od místa činu. Tento záchyt ale mohl
být i 2,3 km v opačném směru. V blízkosti místa spáchaného činu jsou nadto dvě
další buňky, které signál z mobilního telefonu nezachytily. Z tohoto důkazu
proto nelze dovodit, že by se pohyboval na místě činu, ale spíše to svědčí o
tom, že byl doma v ulicí XY v XY, což je vzdušnou čarou 2,1 km od prodejny
Sconto. K nálezu svého otisku na odstavené sekačce uvedl, že jej tento důkaz s
trestnou činností nespojuje. Není totiž zřejmé, jak dlouho na odstavené sekačce
otisk byl nebo kdy a jak vznikl. Obviněný na snadno přenositelné sekačce mohl
zanechat svůj otisk již někdy v minulosti, kdy se po areálu pohyboval nebo si
ji mohl například půjčit. Tato daktyloskopická stopa sama o sobě neprokazuje
vůbec nic. I ostatní úvahy jsou čistými spekulacemi soudu prvního stupně,
zejména pak tvrzení, že nalezený profil DNA nemohl být na místě delší dobu,
aniž by byl porušen. Obviněný rozporuje závěr soudů obou stupňů, že nepřímé
důkazy ve svém souhrnu vedou k nepochybnému závěru, že skutky spáchal, kdy má
naopak za to, že provedené důkazy svědčí o tom, že se souzeného jednání
nedopustil. Provedené důkazy netvoří ucelený celek na sebe navazujících
nepřímých důkazů, na základě kterého by bylo možné jednoznačně dospět k závěru,
že je právě tou osobou, která se trestněprávně relevantního jednání dopustila.
Soudy obou stupňů v projednávané věci dospěly k závěrům z logického hlediska
postupem neúplným, neobjektivním, učiněným v rozporu se zásadou in dubio pro
reo i s obecně akceptovanou praxí, podle které musí být trestní řízení
spravedlivé jako celek.
12. Obviněný rovněž brojil proti skutkovým závěrům týkajícím se skutku
pod bodem 2) výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Nesouhlasí s tím, že soud
prvního stupně dovodil jeho vinu z výpovědi svědka H., který mu nepotvrdil, že
byli domluveni na tom, že si obviněný motokolo vezme. Domluvu však v hlavním
líčení potvrdila svědkyně G., kterou soud považoval za věrohodnou, ve výpovědi
učiněné v hlavním líčení dne 8. 1. 2024. V tomto je rozsudek soudu prvního
stupně rozporný, když na jedné straně věří výpovědi svědkyně G. ohledně
skutečnosti, kdo měl předmětné věci odcizit, ale ohledně motokola vycházel
výlučně z výpovědi svědka H., který odpověděl na otázku, zda v garáži byly věci
patřící obviněnému, že si myslí, že určitě ne. Nebyl tedy přesvědčen, že tomu
tak není a současně uvedl, že neví, co bylo v garáži za věci. Vzhledem k tomu,
že byl již nějakou dobu ve vazbě a garáž pro něj spravovala jeho přítelkyně
svědkyně G., tak nemusel přesně vědět, co tam všechno bylo. Navíc za situace,
kdy se skutek odehrál v lednu 2022. Dále poukázal obviněný na výpověď svědka L.
potvrzující společně s jeho vlastní výpovědí, že tento svědek také na místě
činu byl. Svědek dokonce uvedl, že obviněnému vezl věci, což koresponduje s
tím, že věci byly nalezeny u obviněného ve skladu a svědkyni G. vráceny. Z toho
však nevyplývá, že by je obviněný odcizil. To ostatně netvrdí ani svědkyně G.,
která pouze uvedla, že má obviněný „máslo na hlavě“, ale nikoliv v souvislosti
s tím, že by věci odcizil. Hovořila totiž v tom kontextu, že on komunikoval, a
věci, co měl u sebe, vrátil. Podle obviněného nelze vyvodit žádný závěr ani z
nahrávky telefonického hovoru mezi ním a svědkem V. ze dne 19. 2. 2022, tedy
více něž měsíc potom, co se měl skutek stát. Tento hovor se týkal činnosti,
která nebyla předmětem obžaloby a nelze z nahrávky dovodit, že by mluvili právě
o garáži v XY, natož, že by to měl být obviněný, kdo věci z garáže odcizil. Z
provedeného dokazování naopak vyplývá, že se skutku účastnilo více osob.
Obviněný zdůraznil, že by orgány činné v trestním řízení neměly rezignovat na
svou povinnost objasnit roli jednotlivých pachatelů tak, aby bylo zřejmé, co
který pachatel spáchal, jestli to bylo například ve spolupachatelství, a
objasňovat veškeré skutečnosti ve prospěch i neprospěch pachatelů. V
projednávané věci se však spokojily pouze s obviněným, i když je jasné, že se
na skutku podílelo více osob.
13. Obviněný závěrem své argumentace týkající se extrémního rozporu
citoval nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, který
uvedl, že odsouzení pachatele trestné činnosti je primárně věcí státního
zastupitelství, které nese zodpovědnost za to, aby byla soudu předložena věc s
procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu
s obžalobou. Obecné soudy se přitom nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka
obžaloby usilujícího o odsouzení obžalovaného. Z ustanovení § 2 odst. 5 alinea
ultima tr. ř. vyplývá rozvržení rolí jednotlivých účastníků trestního procesu
tak, že je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro
spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující.
14. Dovolatel v podaném dovolání dále v rámci dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že byla porušena ustanovení o jeho
přítomnosti ve veřejném zasedání. Poukázal na to, že mu od přípravného řízení
byly veškeré listiny doručovány prostřednictvím policie a nikdy s tímto
způsobem doručení nebyl problém, přičemž si doručenou poštu vždy převzal.
Odvolací soud mu však předvolání k veřejnému zasedání (pozn. ve skutečnosti se
jednalo o vyrozumění o konání veřejného zasedání) doručoval na adresu, kterou
má evidovánu jako adresu trvalého bydliště, tj. XY a na adresu, kterou měl
výslovně označit pro doručování, a to XY. K doručování na tuto adresu však
nikdy souhlas nedal. Adresa trvalého bydliště je adresou magistrátu, kam se
musí docházet ptát, zda mu nebylo doručeno. Proto požádal, aby mu bylo
doručováno jiným způsobem než na adresu trvalého pobytu, a to prostřednictvím
policie. Po předešlém doručování touto cestou očekával, že mu bude předvolání k
veřejnému zasedání doručeno opět touto formou, a on nebude muset pravidelně
navštěvovat magistrát, aby zjistil, zdali mu nedošla nějaká písemnost. Z tohoto
důvodu proto také přestal magistrát za tímto účelem navštěvovat. Má tak za to,
že nebyl k veřejnému zasedání řádně předvolán. O konaném hlavním líčení (pozn.
správně veřejném zasedání) nevěděl, a tak se jej nemohl účastnit. Bylo tak
porušeno jeho právo zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny na to, aby jeho věc byla
projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným
důkazům. Toto právo je v soudním stadiu trestního řízení zabezpečeno právě
povinností soudu obviněného předvolat k hlavnímu líčení a předvolat nebo
vyrozumět jej i ohledně konaného veřejného zasedání.
15. K podanému dovolání obviněný připojil návrh na přerušení výkonu
trestu z rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne
22. 8. 2024, č. j. 55 To 109/2024-510, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v
Liberci ze dne 12. 2. 2024, č. j. 3 T 34/2023-445, ve smyslu § 265o odst. 1 tr.
ř., neboť je v současnosti ve výkonu trestu odnětí svobody, a to s ohledem na
konkrétní dovolací námitky a obsah spisu.
16. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v
souladu s § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 8. 2024, č. j. 55 To 109/2024-510, a podle
ustanovení § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl, případně při zrušení napadeného rozhodnutí sám hned
rozhodl ve smyslu ustanovení § 265m tr. ř. Současně s tím souhlasil, aby
dovolací soud rozhodl bez nařízení veřejného jednání.
17. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první
tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne
31. 10. 2024, sp. zn. 1 NZO 786/2024.
18. Úvodem státní zástupce rekapituloval dosavadní průběh řízení,
námitky obviněného i východiska jím uplatněných dovolacích důvodů. Ve vztahu k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. poukázal na to, že tento
dovolací důvod nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení
nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v
rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze
konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Poukázal rovněž na to, že argumentace obviněného vztahující se k tomuto
dovolacímu důvodu nezachycuje všechny rozhodné okolnosti, k nimž odvolací soud
ve svém procesním postupu podle § 205 odst. 2 tr. ř. a § 238 tr. ř. přihlížel.
Dovolatel uvádí protichůdná tvrzení, neboť na jedné straně brojí proti postupu
odvolacího soudu v souvislosti s konáním veřejného zasedání a na straně druhé
uvedl, že o konání hlavního líčení nevěděl, proto se nemohl zúčastnit, či na
jiném místě dovolání cituje odvolací soud, že mu „… bylo vyrozumění o konání
veřejného zasedání krajským soudem zasíláno …“, aby posléze argumentoval, že mu
odvolací soud doručoval předvolání k veřejnému zasedání. Státní zástupce
předeslal, že neměl při sepisu vyjádření k dispozici veškeré podklady a neměl
tak možnost zjistit bližší okolnosti týkající se neúčasti obviněného ve
veřejném zasedání dne 22. 8. 2024, a to jak formy, jakou byl o konání veřejného
zasedání zpraven, zdali formou předvolání či vyrozumění, tak údajem o tom, kdy
a jakým způsobem byl tento úkon doručen. Státní zástupce proto vycházel pouze z
popisu událostí předcházejících vlastnímu veřejnému zasedání a rozvedení
okolností, za nichž odvolací soud přistoupil ke konání veřejného zasedání za
nepřítomnosti obviněného, jak je on sám líčí v dovolání.
19. Státní zástupce neshledal žádný důvod k tomu nevěřit odvolacímu
soudu v tom, jakým způsobem svůj procesní postup odůvodnil. Ke konání veřejného
zasedání bez přítomnosti obviněného přistoupil odvolací soud poté, co mu
zákonným způsobem doručil vyrozumění o konání veřejného zasedání. Státní
zástupce připomněl, že v hlavním líčení je dán zvýšený zájem na zajištění
účasti obviněného a zákonné podmínky pro konání hlavního líčení jsou proto
nastaveny striktně, zatímco úprava u veřejného zasedání je volnější. Jediným
ustanovením, které vyžaduje přítomnost obviněného při veřejném zasedání o
odvolání je § 263 odst. 4 tr. ř., podle kterého lze konat veřejné zasedání v
nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody
pouze v případě, kdy obviněný výslovně prohlásí, že se vzdává své účasti ve
veřejném zasedání. Taková situace však v projednávané věci nenastala, ani
obviněný v těchto intencích neargumentuje. Připomněl, že na nutnost účasti
obviněného ve veřejném zasedání lze případně usuzovat z toho, zda obviněného
soud toliko vyrozuměl ve smyslu § 233 odst. 1 tr. ř. či zda jej k němu
předvolal a jeho účast tak považoval za nutnou. V posuzovaném případě odvolací
soud obviněného nepředvolával a měl tak za to, že lze věc projednat i bez jeho
osobní přítomnosti. Z ustálené judikatury vyplývá, že by měl soud umožnit
obviněnému jeho účast i na veřejném zasedání za podmínky, že se řádně omluví
takovými důvody, které lze akceptovat, a které mu brání se veřejného zasedání
zúčastnit. Právo obviněného na osobní účast při soudním jednání zaslouží
ochranu pouze tenkrát, není-li zneužíváno obstrukčním jednáním zjevně
směřujícím ke zmaření jednání soudu. Obviněný v podaném odvolání netvrdí, že by
výslovně projevoval zájem se veřejného zasedání zúčastnit, na své osobní účasti
trval a z nařízeného veřejného zasedání se včas a řádně omluvil z přijatelných
a věcných důvodů. K námitkám obviněného vztahujícím se ke způsobu doručování
státní zástupce uvedl, že obviněný zcela opomíjí, že bylo veřejné zasedání
původně nařízeno na termín 13. 6. 2024, ale z důvodu jeho nepřítomnosti bylo
odloženo. Soud poté musel zvažovat pečlivě svůj postup, aby dostál všem
zákonným podmínkám nutným pro konání veřejného zasedání. Pokud veřejné zasedání
konal i přes nepřítomnost obviněného, tak se podle státního zástupce lze
domnívat, že byl obviněný o veřejném zasedání konaném dne 22. 8. 2024 vyrozuměn
vzorem č. 14 obálkou typu I (doručování do vlastních rukou), a to jak na adresu
trvalého bydliště, tak na adresu, kterou obviněný označil jako adresu pro
doručování. V projednávané věci taktéž odvolací soud respektoval ustanovení §
64 tr. ř. Písemnost byla s největší pravděpodobností doručována prostřednictvím
pošty, při nedoručení na poště uložena, přičemž poslední den úložní lhůty byl
odvolacím soudem považován za den doručení. Podle odůvodnění odvolacího soudu
byly zásilky obsahující vyrozumění o konání veřejného zasedání doručeny dne 4. 7. 2024, resp. 10. 7. 2024.
K námitce obviněného uvádějící, že s takovýmto
způsobem doručení nevyslovil souhlas a že mu v minulosti bylo doručováno
prostřednictvím policejního orgánu, státní zástupce připomněl, že způsob
doručování v trestním řízení má jistou hierarchii, kterou nelze z libovůle
doručujícího orgánu či dokonce na přání účastníka obcházet či měnit. Ustanovení
§ 62 odst. 1 tr. ř. sice umožňuje doručování prostřednictvím policejního
orgánu, ale jedná se o způsob doručování, který je až tím posledním, a který
lze využít pouze pokud by doručením některého ze způsobů, které mají přednost
(včetně doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb), nebylo
možné. Pokud obviněný v průběhu trestního řízení označil některou z adres pro
doručování, tak není podstatné, že obviněný s doručováním na tuto adresu nyní
nesouhlasí a že takový souhlas neudělil ani dodatečně po zkušenosti, že mu
případně byly některé listiny doručovány i jiným způsobem. Své vyjádření ve
vztahu k dovolatelem tvrzenému zásahu do jeho práv účastnit se veřejného
zasedání státní zástupce uzavřel konstatováním, že obviněnému bylo doručováno
vyrozumění o konání veřejného zasedání postupem podle § 64 odst. 4 tr. ř. na
základě fikce doručení, přičemž pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání
ve smyslu § 233 odst. 2 tr. ř. byla dodržena. Konat veřejné zasedání bez účasti
obviněného tedy odvolací soud mohl a dovolání obviněného v této části je tedy
nutno považovat za zjevně neopodstatněné.
20. Ve vztahu k námitkám obviněného týkajícím se údajného zjevného
rozporu státní zástupce uvedl, že argumentaci obviněného lze s notnou dávkou
tolerance formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., ale není jí možné přiznat žádné opodstatnění. Obviněný v
podaném dovolání podle státního zástupce přistupuje k prostému a izolovanému
přehodnocení jednotlivých důkazů bez posouzení vzájemných souvislostí, které z
nich vyplývají, aby dospěl k pro sebe příhodnému závěru, že jeho vina nebyla
bez důvodných pochybností prokázána. Z jeho kritiky hodnocení důkazů však nelze
dovodit potřebný extrémní rozpor skutkového závěru přijatého prvoinstančním
soudem a potvrzeného soudem odvolacím s provedenými důkazy. Státní zástupce
připomněl, že ze strany obviněného se jedná o opakování stejných námitek
mířených do způsobu hodnocení důkazů, jaké uplatnil již v řízení před soudem
prvního stupně, kterými se soud odvolací neopomněl zabývat a jejich
opodstatněnosti nepřisvědčil. Soudy obou stupňů požadavek na náležité
odůvodnění svých rozhodnutí naplnily, když ve svých rozsudcích v souladu s
požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě
uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková
zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i
jak se vypořádaly s obhajobou.
21. Státní zástupce s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného M. T. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se
jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a),
c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v
neveřejném zasedání.
III.
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou
osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad
pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro
odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
23. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 55 To 109/2024, je přípustné z hlediska
ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť
soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o
trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci,
jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1
písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku
rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje
náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím
své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě
uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
24. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b
tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. T. vznesené námitky naplňují jím
uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g)
tr. ř.
25. Je namístě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné
tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak částečně
činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž ve vztahu k dovolacímu
důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznáší námitky totožné s námitkami
uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení a rovněž i v rámci řádného
opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádal soud odvolací.
26. Obviněný v podaném dovolání vznesl námitku, že nebyl řádně předvolán
k veřejnému zasedání, čímž bylo zasaženo do jeho práva se účastnit projednávání
své trestní věci před odvolacím soudem.
27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy,
byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve
veřejném zasedání.
28. Ze zákonné formulace tohoto dovolacího důvodu je patrné, že
nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného
zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním
zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo
veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněný uplatnil námitku,
jejíž podstatou je tvrzení, že odvolací soud pochybil, pokud veřejné zasedání
konal v jeho nepřítomnosti, přestože mu nebylo řádně doručeno předvolání k
veřejnému zasedání. Poukazoval na to, že mu nebylo doručováno prostřednictvím
policejního orgánu jako předtím, ale namísto toho mu bylo doručováno jednak na
adresu magistrátu, resp. ohlašovny, kam však nedocházel, protože se domníval,
že mu písemnosti doručí Policie ČR, jednak na adresu, kam s doručováním
nesouhlasil.
29. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod
platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných
průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
30. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je
zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v
obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní
řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného
hlavní líčení před soudem prvního stupně, a podmínky, za nichž lze takto jednat
ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Zatímco v hlavním líčení, které je
těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného
pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu tak
rigorózně stanoveny nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10.
2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002). Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání
nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro přítomnost při hlavním líčení (§
202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití §
238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na
veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost
osob u veřejného zasedání upravuje odchylně od hlavního líčení zejména
ustanovení § 234 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1.
2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006). Obecné ustanovení § 234 tr. ř. nicméně
přítomnost obviněného při veřejném zasedání konkrétně nezmiňuje.
31. Na nutnost účasti obviněného lze usuzovat buď podle toho, zda jej
soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze
vyrozuměl (tedy nepokládal jeho přítomnost u veřejného zasedání za nezbytnou a
toliko mu umožnil se jej účastnit), nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal
najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení § 263 odst.
4 tr. ř., které stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo
ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat
jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném
zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5
Tdo 749/2002, ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, a ze dne 11. 6. 2003,
sp. zn. 5 Tdo 442/2003). Logický výklad (argumentum a contrario) shora
citovaného ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný
ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně
konat v jeho nepřítomnosti.
32. Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému
zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání
vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému
zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže
tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány, vyrozumí též obhájce,
popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo
vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
33. Předvoláním osoby (v tomto případě obviněného) tedy dává předseda
senátu (samosoudce) najevo, že její účast u veřejného zasedání je nutná a že v
její nepřítomnosti nelze veřejné zasedání provést (§ 233 odst. 1 věta první tr.
ř.). Vyrozuměním osoby pak dává předseda senátu (samosoudce) obviněnému možnost
účastnit se veřejného zasedání, přestože dospěl k závěru, že přítomnost
obviněného u veřejného zasedání není nezbytná.
34. V době konání veřejného zasedání se obviněný nenacházel ani ve
vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, tedy postup podle § 263 odst. 4 tr.
ř. nepřicházel v úvahu. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
projednal obviněným podaný řádný opravný prostředek v jeho nepřítomnosti, kdy
konstatoval, že „neměl dánu žádnou procesní překážku pro konání veřejného
zasedání v nepřítomnosti obžalovaného“ (bod 6. napadeného rozsudku).
35. Ze záznamu na č. l. 499 spisu se podává, že obviněný byl o veřejném
zasedání nařízeném na den 22. 8. 2024 toliko vyrozuměn (a to standardizovaným
tiskopisem „vzor 14“ podle vnitřního a kancelářského řádu). Z daného tedy lze
spolehlivě usuzovat, že přítomnost obviněného ve veřejném zasedání nebyla
soudem shledána nezbytnou.
36. Předmětná písemnost byla obviněnému zaslána na adresu jeho trvalého
bydliště XY, což je adresa Magistrátu města Liberce, a rovněž na adresu, kterou
pro tyto účely stanovil sám obviněný, a to XY. Jako adresu pro doručování
označil obviněný tuto adresu již v počátku trestního řízení při svém výslechu
(protokol na č. l. 4–9 spisu), i při podání vysvětlení dne 9. 3. 2022, kdy
explicitně uvedl, že má jméno na schránce a přebírá zde poštu (úřední záznam na
č. l. 10–12 spisu). Po celou dobu trestního řízení obviněný nesdělil orgánům
činným v trestním řízení, že by mu mělo být doručováno na adresu odlišnou. Jen
pro úplnost lze uvést, že stejnou adresu pro doručování sdělil Probační a
mediační službě, se kterou spolupracoval v rámci vykonávání trestu obecně
prospěšných prací v jiné trestní věci (viz Závěrečná zpráva o průběhu výkonu
trestu obecně prospěšných prací ze dne 26. 7. 2024, založena na č. l. 504
spisu). Obviněného se však na uvedené adrese nepodařilo zastihnout, resp.
písemnost si zde nepřevzal, a proto byly obě jemu zaslané zásilky v souladu s
ustanovením § 64 odst. 2, 3 písm. c) tr. ř. uloženy na poště. Pro případ, jaký
nastal v projednávané věci, trestní řád umožňuje prostřednictvím ustanovení §
64 odst. 4 tr. ř. tzv. fikci doručení, která se uplatní v situaci, kdy
„nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se
poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl,
ačkoli se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely
doručování. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do
domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže odesílatel vhození
písemnosti do schránky vyloučí.“ Podle doručenek založených na č. l. 500 a 501
spisu nebyl adresát (obviněný) na uvedených adresách zastižen, a proto byly
zásilky dne 4. 7. 2024 (z adresy trvalého bydliště) a dne 10. 7. 2024 (z adresy
označené pro doručování) uloženy na poště a jejich adresátovi (obviněnému) byla
zanechána výzva k jejich vyzvednutí. Jelikož si ani jednu ze zásilek obsahující
vyrozumění o konání veřejného zasedání v úložní době nevyzvedl a písemnost
nebylo možné ani v jednom případě vhodit do domovní schránky, byly zásilky dne
16. 7. 2024, resp. 23. 7. 2024 vráceny odvolacímu soudu. Fakticky se tak
zásilky nemusely dostat do dispozice obviněného, kdy desátým dnem od jejich
uložení nastala tzv. fikce doručení a zásilky byly tímto považovány za
doručené. Od data doručení počala běžet obviněnému v souladu s ustanovením §
233 odst. 2 tr. ř. pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání, která
uplynula dnem 15. 7. 2024 (nejzazší datum). Veřejné zasedání bylo nařízeno na
22. 8. 2024 a toho dne uskutečněno. Za zmínku stojí i skutečnost, že obviněný
byl právně zastoupen obhájkyní, která byla na veřejném zasedání přítomna a
hájila tak jeho práva v rámci veřejného zasedání (viz protokol o veřejném
zasedání ze dne 22. 8. 2024 na č. l. 506–508 spisu).
37. Nejvyšší soud konstatuje, že byly dodrženy všechny podmínky pro
konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, přičemž nebylo porušeno
ústavně zaručené právo obviněného na projednání jeho věci v jeho přítomnosti
podle § 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obviněný nedal nijak
najevo, že by na své přítomnosti u veřejného zasedání dne 22. 8. 2024 trval,
přičemž nemožnost jej kontaktovat na jím uvedené adrese, nelze dávat k tíži
nikomu jinému než dovolateli samotnému, kdy tento si byl vědom toho, že se bude
projednávat jím podaný řádný opravný prostředek. Pokud se pak stal zcela vědomě
nedostupným i pro vlastní obhájkyni, která ve veřejném zasedání uvedla, že není
s obviněným v kontaktu a ani o něm nemá žádné zprávy, nelze takové počínání
hodnotit jako selhání orgánů činných v trestním řízení. Tím spíše, že obviněný
byl v projednávané věci vyrozuměn již o konání veřejného zasedání původně
nařízeného na den 13. 6. 2024, kdy bylo doručováno totožným způsobem na totožné
adresy. Obviněnému bylo stejně jako výše doručeno fikcí (referát na č. l. 469,
doručenky na č. l. 481 a 483 spisu). Prostřednictvím své obhájkyně pak obviněný
dne 12. 6. 2024 zaslal omluvu své neúčasti, k čemuž doložil lékařskou zprávu.
Odvolací soud na tomto podkladě veřejné zasedání odročil na 22. 8. 2024 a
obviněného o této skutečnosti obeslal, jak vyplývá již z výše uvedeného.
Obviněný si tedy byl vědom toho, že bude ve věci nařízeno další veřejné
zasedání, ale nadále si nepřebíral poštu, nesdělil případně novou adresu, na
kterou mu má být doručováno, ani se nezajímal o termín jednání například u své
obhájkyně. Odvolací soud učinil v rámci svých zákonných možností vše pro to,
aby měl obviněný objektivní možnost se veřejného zasedání účastnit, přestože
nepovažoval jeho účast za nezbytnou. Nejvyšší soud proto vyhodnotil předmětnou
námitku jako zcela zjevně neopodstatněnou.
38. Pokud obviněný v podaném dovolání vyčítal odvolacímu soudu, že mu
písemnost nedoručil policejní orgán, tak je nutné zdůraznit, že to odvolací
soud při zachování respektu k zákonným ustanovením upravujícím doručování
učinit ani nemohl.
39. Podle § 62 odst. 1 tr. ř. nebyla-li písemnost doručena při úkonu
trestního řízení, doručuje ji orgán činný v trestním řízení do datové schránky.
Není-li možné doručit písemnost tímto způsobem, doručuje ji orgán činný v
trestním řízení sám nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (dále
jen „pošta“) a v případě, že by takové doručení nebylo úspěšné, i
prostřednictvím orgánu obce. Doručují-li písemnost soud nebo státní
zastupitelství samy, činí tak svými doručovateli nebo orgány justiční stráže.
Nelze-li takto písemnost doručit, doručí se prostřednictvím příslušného
policejního orgánu. V případech stanovených zvláštními předpisy doručuje orgán
činný v trestním řízení prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti nebo jiného
stanoveného orgánu.
40. Způsob doručení přitom určuje orgán, který písemnost vydal (v řízení
před soudem předseda senátu či samosoudce), je však vázán pořadím jednotlivých
způsobů doručení, které uvádí trestní řád. Podle nové úpravy doručování po
novelách (č. 265/2001 Sb., č. 301/2008 Sb., č. 41/2009 Sb.) doručuje písemnosti
především orgán činný v trestním řízení sám, a to v tomto pořadí při úkonu
trestního řízení, do datové schránky, a není-li to možné, jde-li o soud nebo
státní zastupitelství, doručovatelem soudu nebo orgány justiční stráže.
Alternativou pro doručování písemnosti soudním doručovatelem nebo orgány
justiční stráže je pak doručování prostřednictvím poskytovatele poštovních
služeb (pošty). Pouze v případě, že by doručení některým z těchto uvedených
způsobů nebylo úspěšné, může příslušný orgán činný v trestním řízení doručovat
i prostřednictvím orgánu obce. Až teprve posledním možným způsobem doručování
je prostřednictvím příslušného policejního orgánu (§ 12 odst. 2 tr. ř.) [ŠÁMAL,
Pavel, GŘIVNA, Tomáš. § 62 (Obecné ustanovení). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní
řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 680.].
41. Doručování policejními orgány je po novele č. 41/2009 Sb. pouze
subsidiárním způsobem doručování, tj. nelze-li písemnost doručit jiným
způsobem. Slova „nelze-li doručit jiným způsobem“ není možné vykládat tak, že
ostatní způsoby doručení byly využity a nebyly účinné. Uplatní se zejména v
případech zákonem výslovně uvedených, tedy při předvedení (§ 90 a 98 tr. ř.),
při neúspěšnosti doručování zásilky určené do vlastních rukou s vyloučením
možnosti náhradního doručení (srov. § 64 odst. 5 tr. ř.) nebo při nebezpečí
zmaření jednání [ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš. § 62 (Obecné ustanovení). In:
ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 683.].
V projednávané věci však takový případ nenastal, neboť obviněnému bylo
vyrozumění o veřejném zasedání úspěšně doručeno tzv. fikcí doručení v souladu s
§ 64 odst. 4 tr. ř., kdy nebylo vyloučeno náhradní doručení ve smyslu § 64
odst. 5 tr. ř. Odvolací soud tedy doručil obviněnému vyrozumění o veřejném
zasedání zákonným způsobem a neměl tak zákonný prostor pro to doručovat
obviněnému prostřednictvím policejního orgánu.
42. Obviněný v podaném dovolání rovněž brojil proti skutkovým závěrům
soudů, které podle něj neodpovídají provedeným důkazům a nemohou vést k závěru
o jeho vině. Skutková zjištění u obou skutků kladených mu za vinu označuje jako
extrémně rozporná s obsahem provedených důkazů. Nepřímé důkazy podle něj
netvoří ucelený na sebe navazující řetězec, jenž by prokazoval jeho vinu.
43. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy,
jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy.
44. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily
naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených
se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní
síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz,
skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního
soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace,
kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty
spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005,
sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS
4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno
vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na
rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4.
5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
45. Obviněný v dovolání výslovně uplatnil první variantu citovaného
dovolacího důvodu, a to, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném
(obviněným uváděno extrémním) rozporu mezi provedenými důkazy a z nich se
podávajícími skutkovými zjištěními v případě obou skutků popsaných ve výroku
odsuzujícího rozsudku, kdy rovněž poukazuje na porušení zásady in dubio pro
reo.
46. Nejvyšší soud předně uvádí, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité
skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých
důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést,
případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví
např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a
které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový,
nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v
jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné
kompetence.
47. Samotný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak není
naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů,
se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o
kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv.
zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že
skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu,
nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je
obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný
rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že
obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi
provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je
patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen
proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak
obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost,
že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená
automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo,
případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
48. Stručně řečeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy,
ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového
stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených
důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi
skutkovými zjištěními Okresního soudu v Liberci, která se stala podkladem
napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, na
straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané
věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené
důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem prvního
stupně hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně
zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z
nich vyplývalo jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Soudy se při svém
hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z
mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
49. Nejvyšší soud považuje za důležité zdůraznit, že na skutek je třeba
nahlížet v jeho celistvosti a vzájemných souvislostech. Jednotlivé důkazy nelze
izolovat a posuzovat samostatně, jak činí obviněný, když rozebírá jednotlivé
důkazy a ke každému z nich poskytuje odlišný a jemu příznivější výklad, který
jej podle jeho přesvědčení ze spáchané trestné činnosti neusvědčuje. Z obecné
premisy vycházel i soud prvního stupně, který v bodě 21. odůvodnění svého
rozsudku konstatoval, že „provedené důkazy hodnotil ve smyslu § 2 odst. 5 a 6
trestního řádu každý jednotlivě i vzájemně v jejich souhrnu.“ Vzhledem k obsahu
argumentace obviněného, kterou uplatnil de facto totožně i v podaném odvolání,
toto základní východisko při hodnocení provedených důkazů akcentoval i odvolací
soud v odůvodnění svého rozsudku, když v bodě 16. poukázal na to, že „námitky
obžalovaného jsou však založeny na izolovaném hodnocení důkazů.“ Soud prvního
stupně ve věci provedl celou řadu důkazů, které rekapituloval v bodech 3. – 20.
odůvodnění svého rozsudku. V bodech 21. [ve vztahu ke skutku popsaného pod
bodem 1) výroku o vině] a 22. [ve vztahu ke skutku popsaného pod bodem 2)
výroku o vině] pak uvedl, z jakých důkazů při ustálení skutkového stavu
vycházel, jaké z nich vyvodil skutkové závěry a jakým způsobem k těmto závěrům
dospěl. Vypořádal se přitom i s obhajobou obviněného, kterou považoval za
vyvrácenou. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se zcela ztotožnil i
odvolací soud, který v bodě 12. odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že „vina
obžalovaného je provedeným dokazováním nepochybně prokázána u obou dílčích
skutků uvedených pod body 1 a 2.“ Na odůvodnění soudu prvního stupně, zejména
pak body 21. a 22., a na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodech 13. –
18. lze přitom plně odkázat.
50. Jen ve stručnosti Nejvyšší soud připomíná, že vina obviněného u
skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině byla prokázána zejména nálezem DNA
na madle sekačky na místě činu, zachycením mobilního telefonu obviněného v
okolí místa činu, zachycením automobilu Peugeot 306 svědka L., který v té době
užíval obviněný, na kamerovém záznamu, jak v den krádeže vjíždí do areálu, kde
se nacházel vykradený sklad, a odjíždí s připojeným návěsem přikrytým bílou
plachtou, pod kterou byly věci, které však ze záznamu nebylo možné
identifikovat. Tento návěs s částečně vybroušeným VIN číslem byl poté nalezen s
na něm naloženým autem obviněného. Rozhodně pak nelze opomenout, že ukradené
věci byly nalezeny v objektu, který obviněný užíval. Obhajoba obviněného, že ve
skladu, kde došlo k odcizení věcí, pracoval, docházel za bývalými kolegy nebo
tam jiným způsobem mohl zanechat svůj genetický profil, nemohla s ohledem na
zjištěné skutečnosti obstát. Ze zprávy společnosti ROS - CZ, s.r.o. (dále jen
„společnost ROS - CZ“) dlouhodobě využívající vykradený sklad i z výslechu
jejího jednatele Jaroslava Jiříka jednoznačně vyplynulo, že u této společnosti
nebyl obviněný nikdy zaměstnán a neměl tam za kým docházet. Tato společnost
převzala sklad zcela prázdný v roce 2016 a sekačka, na jejímž madle byl nalezen
obviněného genetický profil, do ní byla přivezena až v roce 2018. S ohledem na
časový odstup od předmětného vloupání a skutečnosti, že sekačka na místě nebyla
před převzetím prostoru společnosti ROS - CZ, je vyloučeno, aby obviněný na
této sekačce či v daném prostoru zanechal svůj genetický profil ještě předtím,
než byl sklad této společnosti předán. Navíc je možné úspěšně pochybovat i o
tom, že by se jeho DNA na místě v prostředí skladu stavebního vybavení
zachovala v použitelné podobě. V předmětném prostoru se pohybovali pouze
zaměstnanci zmíněné společnosti za účelem jeho využití jako skladu. Neexistuje
tedy věrohodný způsob, jak vysvětlit přítomnost DNA obviněného na místě činu,
resp. vysvětlit ji jinak, než, že se dopustil krádeže věcí ve skladu
společnosti ROS - CZ v XY ulici. Zachycení jeho telefonu v den vloupání v okolí
místa činu ve spojení se záznamem z bezpečnostních kamer jej pak umisťuje na
místo činu v čase vloupání. A konečně nelze opomenout, že odcizené věci byly
nalezeny právě u obviněného v hangáru, který užíval jako sklad. Závěru soudů,
že ze skutku pod bodem 1) výroku o vině je obviněný usvědčován uceleným
řetězcem nepřímých důkazů v podobě svědeckých výpovědí a listin, nelze ničeho
vytknout, neboť tento závěr vyplývá logicky přijatelným způsobem z provedeného
dokazování.
51. Obdobná situace pak nastává u vniknutí do garáže v XY ulici, kterou
měl pronajatou svědek O. H. od svědka J. H., a ve které se nacházely věci obou
těchto osob [skutek pod bodem 2) výroku o vině]. Předně je potřebné uvést, že
věci tam odcizené byly opět nalezeny u obviněného, a to nejprve svědkyní A. G.,
která garáž pro svého přítele svědka O. H. hlídala a starala se o ni v době,
kdy byl ve vazbě a posléze v rámci prohlídky realizované policejním orgánem. Nelze opomenout, že z výpovědi obviněného v přípravném řízení (jeho výpověď
byla v hlavním líčení čtena postupem podle § 207 odst. 2 tr. ř., neboť odmítl
vypovídat) se podává přinejmenším to, že o vloupání věděl v předstihu a rozhodl
se toho využít pro získání motokola, které mu mělo částečně patřit (sám uvedl,
že motor v něm patřil svědkovi O. H.), na čemž měl být se svědkem O. H. dohodnutý, ale realizaci této dohody zmařila vazba tohoto svědka. Podle svých
slov do garáže přišel až když byla vypáčená a vzal si předmětné motokolo, a byl
přítomen tomu, jak svědek L. vynáší věci z garáže a dává je do přistavené
dodávky, aby je následně spolu odvezli uskladnit do jeho prostor. Jak podotkl
už odvolací soud v bodě 17. odůvodnění svého rozsudku, už tato skutečnost by
postačovala k závěru, že se krádeže vloupáním účastnil ve spolupachatelství ve
smyslu ustanovení § 23 tr. zákoníku s dalšími osobami. Svědek H. však uvedl, že
si myslí, že obviněný v jeho garáži žádné věci neměl. Pokud obviněný lavíruje
nad užitými slovy „si myslí“ s tím, že se nejedná o jednoznačné a přesvědčivé
prohlášení, a tedy, že potvrzuje jeho verzi, nelze mu dát za pravdu. Pokud by
předmětné motokolo bylo skutečně v jeho vlastnictví a onu dohodu by se svědkem
O. H. měl, nic by mu nebránilo v tom jej ve vazbě navštívit a skrze něj
domluvit jeho vyzvednutí, a nikoliv využívat plánované vloupání do jeho garáže
a odvezení si motocyklu, který ani podle něj nebyl zcela v jeho vlastnictví. Stěžejním důkazem vyjma nalezení ukradených věcí, výpovědí svědků O. H. a J. H. byla svědecká výpověď A. G., která popsala, jak a kdy se dozvěděla o tom, že
byla garáž vykradena a věci z ní odcizeny. Popsala, jak začala zjišťovat
prostřednictvím M. B., kdo se do garáže vloupal. Skrze tohoto svědka ji
kontaktoval svědek Z. L. který jí přiznal, že na žádost obviněného odvážel
nějaké věci z garáže v XY do hangáru obviněného. U tohoto svědka v bytě také
svědkyně viděla i nějaké věci z garáže. Tento svědek jí měl hangár ukázat. Mezitím se jí k vyloupení garáže přiznal i M. V., který jí taktéž sdělil, že
věci jsou v hangáru obviněného. Svědkyně nakonec konfrontovala i obviněného M. T., který jí odcizené věci v hangáru ukázal (svědkyně si odcizené věci v
hangáru vyfotila a tyto fotografie poskytla i policejnímu orgánu) a snažil se
celou situaci vyřešit vrácením věcí. Vyjma listinných důkazů jako protokolů o
ohledání místa činu, úředního záznamu s výčtem odcizených věcí lze poukázat i
na záznam telefonického hovoru mezi obviněným a svědkem M. V. ze dne 19. 2.
2022, ze kterého se podává, nejenže se obviněný na násilném vniknutí do
předmětné garáže podílel, nýbrž si byl protiprávnosti takového jednání plně
vědom, kdy ze zjevné opatrnosti v hovoru M. V. napomínal, že moc mluví, čímž
chtěl zřejmě zamezit odhalení při případném odposlechu. Zmínit lze i výpověď
svědka M. B., kterému se obviněný přiznal, že v garáži byl a věci odtud s M. V. odvezl. I v případě skutku popsaného pod bodem 2) výroku o vině nelze dospět k
tomu, že by skutkové závěry soudů nižších stupňů byly zatíženy jakýmkoliv,
natož pak zjevným rozporem s obsahem provedených důkazů.
52. Ve vztahu k oběma skutkům, u kterých obviněný namítal existenci
zjevného (extrémního) nesouladu, lze uzavřít, že přestože obviněný považuje
skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění
obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem
vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované
soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5,
6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a
provedeným dokazováním zjevný rozpor.
53. Jako námitku procesního charakteru je třeba vyhodnotit námitku,
jejímž prostřednictvím obviněný akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy
v jeho neprospěch, kdy věc nesprávně právně posoudily tak, že uzavřely, že v
řízení bylo prokázáno, že obviněný naplnil skutkovou podstatu jemu za vinu
kladeného přečinu. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není
možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné
hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015).
Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním
odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé
odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno
vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení
provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn.
3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo
892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo
563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady
presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a
§ 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na
základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.
ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že
toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako
takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací
důvod. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro
něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na
garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako
Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je
jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95
Ústavy České republiky).
54. Pokud obviněný v souvislosti se svým dovoláním požádal, aby předseda
senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného
rozhodnutí, pak je třeba uvést, že se z jeho strany jednalo o podnět, nikoli o
návrh, o němž by bylo nutné činit formální rozhodnutí. Takový návrh na odklad,
resp. přerušení, výkonu rozhodnutí (o němž musí být formálně rozhodnuto) může
totiž se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předseda
senátu soudu prvního stupně, což se však v daném případě nestalo. Předseda
senátu Nejvyššího soudu neshledal pro odklad výkonu napadeného rozhodnutí žádný
důvod. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému
postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (k tomu viz např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
IV.
55. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne,
jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i
odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením
zákona dovolání, které podal obviněný M. T., odmítl.
56. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2024
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu