30 Cdo 1197/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobců a) Celního úřadu Praha D1, se sídlem Logistický terminál – Nupaky
148, 360 01 Říčany a b) České republiky – Generálního ředitelství cel, se
sídlem v Praze 4, Budějovická 7, proti žalovaným 1) LREAGRAO UNLOGANI KLINDLENT
PROPERTIS, a. s. (dříve BENA, a. s.), se sídlem v Praze 6, Karlovarská 814/11,
identifikační číslo osoby 25050834, a 2) PROFI AUTO CZ, a. s., se sídlem v
Říčanech, Kolovratská 1367, identifikační číslo osoby 26178559, zastoupené
JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, o určení
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.
zn. 26 C 88/2008, o dovolání druhé žalované proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 25. listopadu 2009, č.j. 58 Co 501/2009-370, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2009, č.j. 58 Co
501/2009-370, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. března 2009,
č.j. 26 C 88/2008-339, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“)
usnesením ze dne 13. března 2009, č.j. 26 C 88/2008-339, nepřipustil, aby do
řízení přistoupil jako další žalobce Česká republika – Generální ředitelství
cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 7, neboť dospěl k závěru, že za situace,
kdy původní účastník nemá v řízení o určení vlastnictví procesní způsobilost s
tím, že v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován, lze nápravu zjednat jen
pomocí její záměny podle § 92 odst. 2 o.s.ř. a nikoli návrhem na přistoupení
dalších účastníků.
K odvolání žalobce a dalšího účastníka navrhovaného k přistoupení
Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeném usnesením
změnil napadené usnesení soudu prvního stupně tak, že připustil vstup České
republiky – Generálního ředitelství cel do řízení jako druhého žalobce.
Odvolací soud dospěl k závěru, že z obsahu spisu vyplývá, že podmínky podle
ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř., za kterých bylo možné o návrhu žalobce na
přistoupení dalšího účastníka do řízení na jeho straně rozhodnout kladně, byly
splněny. Vzhledem k tomu, že aktivní věcná legitimace vyplývá z hmotněprávního
vztahu žalobce daného povahou uplatněného nároku, nemůže se jednat o procesní
podmínku řízení (§ 103 a násl. o. s. ř.) a nemůže tak jít z tohoto důvodu ani o
překážku pro kladné rozhodnutí o návrhu na přistoupení účastníka podle § 92
odst. 1 o. s. ř. V tomto případě připuštěním vstupu dalšího účastníka na straně
žalobce nenastane nedostatek podmínky řízení, neboť oba subjekty mají
způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ust. § 19 o. s. ř. ve spojení s
citovanou právní úpravou. Dále dovodil, že se v tomto případě ani nejedná o
obcházení institutu záměny účastníka řízení podle § 92 odst. 2 o. s. ř., neboť
důvodem postupu žalobce nebyla vědomost o nedostatku své aktivní legitimace,
ale nejasný právní výklad o oprávnění konkrétního státního orgánu uplatňovat
práva České republiky jako věřitele v tomto typu řízení. Odvolací soud dále
zdůraznil, že při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení soud
neposuzuje hmotněprávní otázku jeho věcné legitimace, kterou řeší až v konečném
rozhodnutí ve věci. Důsledkem případného nedostatku věcné legitimace je pak po
projednání věci zamítnutí žaloby (odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 16. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005). Soudy tudíž nemusí předběžně
řešit otázku, zda tomu, kdo je navrhován k přistoupení, věcná legitimace
skutečně svědčí; stále ale platí, že existence věcné legitimace přistupující
osoby musí alespoň vyplývat ze žalobních tvrzení. Odvolací soud se ztotožnil se
závěry vyplývajícímu z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2008,
sp. zn. 21 Co 139/2008.
Proti tomuto rozhodnutí podala druhá žalovaná (dále již „dovolatelka“)
dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. Uvádí, že odvolací soud pouze konstatoval, že řízení o
vlastnické žalobě bezpochyby patří do věcí správy a vymáhání pohledávek státu,
aniž by však toto své tvrzení podepřel uvedením aspoň nějakých důvodů. Dovolatelka se domnívá, že aby měl celní úřad způsobilost být účastníkem tohoto
řízení na straně žaloby, pak by žaloba (a následně rozsudek) musela mít za účel
vymáhat dluh (konkrétně celní), a k tomuto účelu by musela ve smyslu doktríny o
příčinné souvislosti sloužit pravidelně. Celní úřad Praha D1 jako státní orgán
tedy jako non subjekt soukromého práva v intencích současné právní úpravy nemá
v rubrikované věci způsobilost být účastníkem řízení, tudíž se jednalo o
neodstranitelnou podmínku řízení a bylo prvořadou povinností soudu prvního
stupně ve smyslu ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení bezprostředně po doručení
žaloby zastavit. Stejně tak bylo povinností odvolacího soudu postupovat ve
smyslu ust. § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy napadené usnesení soudu
prvního stupně zrušit a řízení zastavit. Dovolatelka navrhla zrušení napadeného
usnesení odvolacího soudu a zastavení řízení. Žalobkyně b) se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením
věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované 2) zamítl. Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)
jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je
podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že toto rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a že řízení předcházející jeho vydání je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z ustanovení § 242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat také z
důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové
zjištění).
O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má
vystupovat na straně žalobce (§ 92 odst. 1 o. s. ř.). Z dispoziční zásady, jež ovládá zahájení sporného řízení, vyplývá, že
přistoupení dalšího účastníka může navrhnout pouze žalobce. Stanovisko
žalovaného k návrhu na přistoupení dalšího účastníka nemá právní význam, a
jde-li o přistoupení dalšího účastníka na straně žalované, nevyžaduje se
souhlas toho, kdo má do řízení přistoupit. Při rozhodování o přistoupení
dalšího účastníka do řízení podle § 92 odst. 1 o. s .ř. soudy především neřeší
otázku věcné legitimace tohoto účastníka [obdobně lze srovnat usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, nebo
usnesení téhož soudu ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005, která jsou
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz
(dále již www.nsoud.cz)]. Otázka věcné legitimace účastníka řízení (jak
aktivní, tak pasivní) je otázkou hmotněprávní, kterou soud řeší až v konečném
rozhodnutí ve věci, a důsledkem případného nedostatku věcné legitimace je (po
projednání věci) zamítnutí žaloby. Přistoupení dalšího účastníka nemůže soud
povolit tehdy, kdyby v důsledku toho měl nastat nedostatek podmínky řízení, pro
který by bylo nutné řízení zastavit (§ 104 odst. 1 o. s. ř.), kdyby nebylo
nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na
straně žalované, nebo kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá
ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce. Smyslem přistoupení dalšího účastníka do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) a
záměny některého z dosavadních účastníků za jiného (§ 92 odst. 2 o. s. ř.) je
odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl v
době zahájení řízení a který by jinak vedl k zamítnutí žaloby, přičemž je
hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení
i vůči dalšímu účastníku – jiné osobě. Nastane-li totiž právní skutečnost,
která má za následek změnu ve věcné legitimaci, až v průběhu řízení, řeší
situaci tím vzniklou ustanovení § 107a o. s. ř. Soud nepřipustí přistoupení
dalšího žalobce nebo žalovaného do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) tehdy, je-li
zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalobce nebo žalovaný již v době zahájení
řízení nebyl věcně legitimován a že tedy žalobce návrhem na přistoupení dalšího
účastníka do řízení sleduje obejití institutu záměny žalobce nebo žalovaného
prováděné podle ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. Jedním z předpokladů účinného
návrhu žalobce podle § 92 odst. 1 o. s. ř. pak je existence podmínek řízení. Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a
povinnosti, které zákon přiznává účastníkům občanského soudního řízení. Podle ustanovení § 19 o. s. ř.
má způsobilost být účastníkem řízení ten, kdo má
způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Způsobilost mít práva a povinnosti a tedy i způsobilost být účastníkem
občanského soudního řízení mají fyzické osoby (srov. § 7 odst. 1 obč. zák.),
právnické osoby (srov. § 18 odst.1 obč. zák.) a stát, tj. Česká republika; v
občanskoprávních vztazích je stát právnickou osobou (srov. § 21 obč. zák.). Subjekty, které nemají způsobilost mít práva a povinnosti, kterým však zákon
přiznává způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení, je správce
daně, jehož postavení mají žalobce a) podle ustanovení § 5 odst. 3 písm. f) a
g) a Generální ředitelství cel podle ustanovení § 3 odst. 5 písm. c) a d)
zákona č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, a kteří jako správci
daně je spravují v rozsahu a způsobem stanoveným právním předpisem upravujícím
správu daní (srov. od 1. 1. 2011 účinný zák. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění
pozdějších předpisů, který nahradil zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a
poplatků, a který je třeba aplikovat i v této věci ve smyslu § 266 odst. 1
přechodných ustanovení); daňový řád žalobcům a) a b), jako správcům daně,
přiznává způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení ve věcech
souvisejících se správou daní a v tomto rozsahu i procesní způsobilost (srov. §
10 odst. 3 daňového řádu). Ustanovení § 11 v odst. 1 daňového řádu vymezuje v
obecné rovině okruh pravomocí správce daní. Jednotlivé pravomoci jsou pak v
daňovém řádu rozvedeny v příslušných ustanoveních. V ustanovení § 175 daňového
řádu je upravena možnost vymáhání nedoplatků u soudu správcem daně, jež je
součástí správy daní, a k níž je zákonem správce daně povolán, přičemž v těchto
věcech mu přiznává způsobilost být účastníkem řízení v a procesní způsobilost
(§ 10 odst. 3 daňového řádu). Podle ustálené judikatury, na které citovaná nová právní úprava
nemohla nic změnit, jde o věc správy daně např. i tehdy, bylo-li ve smyslu
ustanovení § 42a obč. zák. uplatněno právo odporovat právnímu úkonu dlužníka,
kterým bylo zkráceno uspokojení vymahatelné pohledávky na daních, poplatcích,
odvodech, zálohách na tyto příjmy a částkách neoprávněně použitých nebo
zadržených rozpočtových prostředků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1738/97, uveřejněné pod č. 63 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník. 1998). Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a
obč. zák. (odpůrčí žaloby) je totiž dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo
určeno, že je vůči věřiteli právně neúčinný dlužníkův právní úkon, kterým bylo
zkráceno uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo
odpůrčí žalobě vyhověno, je podkladem k tomu, aby se věřitel na základě titulu
způsobilého k výkonu rozhodnutí, vydaného proti dlužníku, domáhal nařízení
výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo
z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž
prospěch byl právní úkon učiněn.
Jestliže uspokojení věřitele z tohoto majetku
není dobře možné, může se věřitel domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného
právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí
žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné
pohledávky věřitele. U pohledávek na daních jde o jeden ze způsobů, který
finančnímu úřadu jako orgánu oprávněnému vybírat daně (tedy "věřiteli") může
umožnit vybrání daně nebo její vymáhání (po osobě, v jejíž prospěch byl
odporovatelný právní úkon učiněn, nebo které z takovéhoto právního úkonu vznikl
prospěch). V řízení zahájeném odpůrčí žalobou tedy z tohoto hlediska jde o věc
správy daně. Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 5. února 2002, sp.zn. 21
Cdo 1989/2001 (in www.nsoud.cz), dospěl k závěru, že ve věci, jejímž předmětem
je uplatněné právo odporovat právnímu úkonu dlužníka, zkracujícímu uspokojení
vymahatelné pohledávky na daních, má správce daně (v daném případě finanční
úřad), ačkoliv jako správní úřad nemá vlastní způsobilost mít práva a
povinnosti, způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení, neboť mu
zákon tuto způsobilost přiznává (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1738/97, které bylo uveřejněno pod č. 63 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Nelze přehlédnout, že odporovat lze jen platnému právnímu úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000,
publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 457). Pokud by byl
příslušný právní úkon absolutně neplatný, nebylo by možno uplatnit právo podle
§ 42a obč. zák., takže takové žalobě by nebylo možno vyhovět. Má-li však
správce daně vymahatelnou daňovou pohledávku, pak žaloba na určení, že dlužník
je vlastníkem nemovitostí, které by mohly sloužit k jejímu uspokojení, fakticky
směřuje – v daném případě – k zajištění možnosti vymáhat daň (clo), což lze
(jak správně dovodil odvolací soud) podřadit pod zákonnou definici správy daní. Jde o případ, kdy u pohledávek na daních se tímto způsobem správci daně, jako
orgánu oprávněnému vybírat daně (tedy „věřiteli“), umožní vybrání daně nebo
její vymáhání, je-li najisto postaveno, že povinný je vlastníkem nemovitosti,
kterou mínil převést na třetí osobu byť na základě neplatné smlouvy (analogicky
lze porovnat např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2001, sp. zn. 22
Cdo 797/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 2005, sp. zn. 30 Cdo
1943/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo
2509/2006 apod., in www.nsoud.cz). V řízení zahájeném žalobou o určení
vlastnictví k takové nemovitosti (tj. o určení, že daňový dlužník je vlastníkem
nemovitosti, která by mohla sloužit k uspokojení daňové pohledávky) tedy z
tohoto pohledu jde o věc správy daně. Lze proto uzavřít, že žalobci a) a
Generální ředitelství cel mají v daném případě způsobilost být účastníkem
řízení.
Opačný výklad by vedl k absurdnímu závěru, který by legitimizoval
možnost úniku celního a daňového dlužníka před splněním zákonné povinnost
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3154/2008,
(www.nsoud.cz). Způsobilost být účastníkem řízení má rovněž stát (Česká republika). Jak vyplývá
z povahy věci, může jako účastník řízení vykonávat svá procesní práva a plnit
své procesní povinnosti jen tehdy, bude-li určena organizační složka státu,
která za něj bude před soudem vystupovat, a budou-li označeny fyzické osoby,
které jsou oprávněny za stát vykonávat v řízení potřebné úkony. Za stát (Českou
republiku) vystupuje před soudem jeho organizační složka, která je k tomu podle
zákona příslušná. Příslušnou organizační složkou je v první řadě Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, který vystupuje za stát ve sporech a
jiných právních věcech, o nichž to stanoví § 2 až 5 zákona č. 201/2002 Sb.,
nebo ve sporech a jiných právních věcech, v nichž se na tom v souladu se
zákonem dohodl s organizační složkou státu, příslušnou podle zákona č. 219/2000
Sb., ve znění pozdějších předpisů (srov. § 6 až 8 zákona č. 201/2002 Sb.). Nevystupuje-li za stát Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, náleží
toto oprávnění organizační složce státu, příslušné podle zákona č. 219/2000
Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve
znění pozdějších předpisů (srov. zejména § 9 až 11 tohoto zákona). Organizační
složky státu nejsou právnickými osobami a tvoří je úřady, instituce a další
útvary - jak vyplývá zejména z ustanovení § 3 a 51 zákona č. 219/2000 Sb., ve
znění pozdějších předpisů. Soud je povinen zjistit, která z organizačních
složek je podle zákona č. 201/2002 Sb. nebo zákona č. 219/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, příslušná vystupovat za stát v konkrétním sporu nebo jiné
právní věci, a tuto organizační složku přibere (pokud se ho již neúčastní) do
řízení. Rozhodnutí o tom se nevydává; závěr soudu se projeví v tom, že s
určitou organizační složkou státu přestane jednat a začne jednat s jinou
organizační složkou, která je příslušná za stát vystupovat. Otázka, která
organizační složka státu má za něj s ohledem na obsah a povahu sporu nebo jiné
právní věci vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace. Případný
chybný závěr soudu o této otázce se projeví jako vada řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 212a odst. 5 a § 242 odst. 3
větu druhou o. s. ř.). V posuzovaném případě odvolací soud připustil napadeným usnesením, aby v řízení
před soudy jménem České republiky - jak vyplývá z obsahu spisu – jednalo
Generální ředitelství cel, se sídlem v Praze 4, Budějovická 7. Vzhledem k tomu,
že Generální ředitelství cel je správcem daně a že žádný právní předpis je
neopravňoval vystupovat v řízení před soudem jménem České republiky (srov. ustanovení § 10 odst.
3 daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, které
žalobci a) a Generálnímu ředitelství cel, jako správcům daně, přiznává
způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení ve věcech souvisejících
se správou daní a v tomto rozsahu i procesní způsobilost, a nikoliv oprávnění
vystupovat v řízení jménem státu), došlo k tomu, že odvolací soud připustil,
aby v řízení jménem České republiky vystupoval někdo, kdo k tomu nebyl
oprávněn. Soudy se měly za této situace postupem podle ustanovení § 104 odst. 2
o. s. ř. pokusit o odstranění tohoto nedostatku podmínek řízení a v případě,
kdyby se jim to přes k tomu učiněná vhodná opatření nepodařilo, řízení
zastavit. Protože uvedeným způsobem nepostupovaly, zatížily řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a že řízení, jež mu předcházelo, je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud
proto uvedené usnesení podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za
středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení
odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243d odst. 1 ve spojení s
§ 226 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.