30 Cdo 1247/2024-350
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. V., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mezníkem, advokátem, se sídlem v Brně, Koliště 1965/13a, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 900 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 197/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2023, č. j. 38 Co 147/2023-320, t a k t o:
Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2024, č. j. 13 C 197/2017 – 329, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2023, č. j. 38 Co 147/2023-320, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal toho, aby mu žalovaná poskytla zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 900 000 Kč s příslušenstvím, jež mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím v souvislosti s jeho trestním stíháním pro obvinění z pomoci ke zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. V trestním řízení mu bylo kladeno za vinu jednání související s vydáním pokynu k provizorní instalaci panelů solární elektrárny za účelem získání licence k jejímu provozování společností MONDRAGONE s. r. o. ve Vrahovicích od Energetického regulačního úřadu, to vše za garantovanou vyšší výkupní cenu. Rozhodnutím soudu byl žalobce obvinění zproštěn. Vedle toho žádal, aby bylo „konstatováno porušení (žalobcova) práva“, přičemž následně bylo upřesněno, že porušeno mělo být žalobcovo právo plynoucí z čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. V rozsahu posléze uvedeného požadavku bylo řízení po částečném zpětvzetí žaloby zastaveno, když žalovaná měla v témže rozsahu po podání žaloby tuto část nároku dobrovolně splnit.
2. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 10. 10. 2023, č. j. 13 C 197/2017-307, k návrhu žalobce připustil, aby na jeho místo vstoupil do řízení J. K.“. Rozhodoval tak o návrhu doručeném soudu prvního stupně dne 19. 6. 2023, v němž žalobce navrhoval, aby do řízení na jeho místo vstoupil J. K., jelikož na tuto osobu byla postoupena pohledávka žalobce za žalovanou týkající se řízení (vedeném před soudem prvního stupně) pod sp. zn. 13 C 197/2017, přičemž k postoupení mělo dojít dne 2. 9. 2019. Přes výhrady žalované, která zpochybnila dataci smlouvy o postoupení pohledávky (podle ní byla postupní smlouva účelově vyhotovena až dodatečně a to s úmyslem zvrátit účinky exekučního postihu nyní projednávané pohledávky, když exekuční příkaz soudním exekutorem Mgr. Martinem Roubalem byl vydán dne 17. 10. 2019) však soud prvního stupně zdůraznil, že z výpovědi svědka J. K. (tvrzeného nabyvatele pohledávky) učiněné při jednání konaném dne 10. 10. 2023 zjistil, že žalobce dlužil svědkovi „nějaké peníze, proto uzavírali tu smlouvu“. Svědek nechtěl figurovat v žádném řízení. Jakmile „si žalobce vyřídí své soudní řízení a peníze obdrží“, tak měl „ty zapůjčené prostředky vrátit svědkovi“. Svědek podle soudu prvního stupně rovněž potvrdil uzavření předestřené smlouvy o postoupení pohledávky. Svědek k dotazu soudu prvního stupně uvedl, že do řízení vstoupit chce a na svém původním vyjádření trvá.
3. Soud prvního stupně podanému návrhu dle § 107a o. s. ř. vyhověl, protože s ohledem na předložené listiny /smlouvu o postoupení pohledávky z 2. 9. 2019/ a výslech svědka J. K. bylo podle jeho mínění prokázáno, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost (uzavření smlouvy o postoupení pohledávky), s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti žalobce, žalobce tento postup navrhl a ten, kdo má vstoupit do řízení na místo žalobce, se vstupem vyslovil souhlas. Přestože dříve soud prvního stupně vyjadřoval pochybnosti o předložené listině s názvem smlouva o postoupení pohledávek, tak s ohledem na „předložení ověřovací doložky Obecního úřadu Želešice“, kde oba dotčení (dodatečně – poznámka Nejvyššího soudu) uznali podpis na listině za vlastní, a dalších listin založených ve spisu v podobě oznámení o postoupení pohledávky (č. l.
280 spisu), sdělení ohledně postoupení od J. K. a žalobce (č. l. 291 – 292 spisu), a samotného výslechu svědka J. K., který okolnosti uzavření smlouvy o postoupení pohledávky dostatečně osvětlil a potvrdil sepis smlouvy o postoupení pohledávky, měl soud prvního stupně za to, že „bylo prokázáno, že k postoupení pohledávky žalobce na J. K. skutečně došlo“. Otázkou postupitelnosti pohledávky se v důvodech svého rozhodnutí nezabýval.
4. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) na základě podaného odvolání žalované v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se návrh, aby na místo dosavadního žalobce vstoupil do řízení J. K., zamítá. Odvolací soud vycházel z téhož zákonného ustanovení, avšak zaujal při aplikaci § 107a o. s. ř. od soudu prvního stupně odlišný právní závěr. Připomenul, že dle konstantní judikatury, je právo na náhradu nemateriální újmy způsobené při výkonu veřejné moci, rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem právem ryze osobní povahy, které nelze postoupit. Důsledek uvedený v § 524 odst. 2 občanského zákoníku (míněn je evidentně zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 – poznámka Nejvyššího soudu), dle nějž s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená, se zde neuplatní. Povinnost nahradit škodu vzniklou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, je následkem porušení povinnosti ze strany státu, a potud je jeho samostatným závazkem, a nikoliv povinností ze smlouvy o postoupení pohledávky. Je proto třeba takové následky posuzovat samostatně jak u postupníka, tak i u postupitele (zde odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3908/2009). Novému účastníkovi řízení nemůže vzniknout nemajetková újma v důsledku nesprávných úředních postupů či rozhodnutí, které se odehrály před jeho vstupem do řízení, neboť ty působily pouze ve vztahu k původnímu účastníkovi řízení. Jelikož nelze pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, platně postoupit, není rozhodnutí soudu prvního stupně [který připustil, aby namísto dosavadního žalobce vstoupil do řízení J. K., ohledně něhož uvádí, že na jeho osobu byla platně postoupena pohledávka žalobce za žalovanou, která je předmětem tohoto řízení] podle odvolacího soudu správné, neboť pohledávku z titulu u práva na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nedůvodným zahájením trestního stíhání, platně postoupit nelze. Již z tohoto důvodu nebylo možno podle odvolacího soudu vyhovět návrhu žalobce na postup dle § 107a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud rovněž souhlasil s názorem žalované, že způsob uzavření smlouvy o postoupení pohledávky dne 2. 9. 2019, vyvolává pochybnosti ohledně data uzavření smlouvy, kdy nelze dojít jednoznačně k závěru, kterého dne došlo k uzavření smlouvy, a zda nebyla tato smlouva uzavřena v rozporu se zákazem nakládání s předmětnou pohledávkou vzhledem k exekučnímu příkazu soudního exekutora Mgr. Martina Roubala ze dne 17. 10. 2019 č. j. 188 EX 146/19– 39, kterým bylo žalobci zakázáno, aby se svou pohledávkou jakkoliv nakládal.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Usnesení odvolacího soudu žalobce (dále též „dovolatel“) napadl dovoláním. V dovolání bylo zdůrazněno, že jeho přípustnost žalobce odůvodňuje tím, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Následně pak žalobce důvod přípustnosti poněkud precizoval s tím, že „namítá neexistenci konstantní judikatury, podle níž by nebylo možno pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, platně postoupit.
Žalobce má přitom za to, že předmětná otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Žalobce dále namítá, že odvolací soud se při řešení předmětné otázky „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když se zabýval charakterem předmětné pohledávky“. Napadené rozhodnutí podle dovolatele pomíjí ustálenou judikaturu ohledně charakteru pohledávky „Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. je právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné promlčecí době“, kdy odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 a taktéž na rozsudek ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 107/2021. Dovolatel odkázal rovněž na „ustálené názory odborné literatury, které oscilují od tradičního vnímání, tedy že se jedná o pohledávky výlučně navázané na osobu věřitele (např. bolestné, náhrada, osobní služebnost atd.), nicméně v kontextu práva dědického [srov. § 1475 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)] ani smrt zůstavitele nemusí nutně způsobovat zánik pohledávky, a tudíž její nepostupitelnost.
Pokud je v obecné rovině taková pohledávka uplatněna u příslušného orgánu veřejné moci (kterým nezbytně nemusí vždy být soud), pak smrtí zůstavitele nezaniká a je postupitelnou (81 14). Viz. Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, až po náhled, podle něhož „právo na odčinění nemajetkové újmy v penězích je právem, jež má majetkovou povahu a jež není vázáno výlučně na osobu poškozeného, a proto jeho smrtí nezaniká. Jelikož § 1881 odst. 2 o.
z. zapovídá postoupení pohledávky, která zaniká smrtí nebo jejíž obsah by se změnou věřitele k tíži dlužníka změnil, bylo by možné již z výše uvedeného závěru dovodit postupitelnost pohledávky na odčinění nemajetkové újmy v penězích, kdy je odkazováno na článek Mgr. Lukáše Hadamčíka, Brno, Postoupení pohledávky na peněžité odčinění nemajetkové újmy, In: Právní rozhledy č. 19, ročník 2016 str.
667. Podle dovolatele odvolací soud odůvodnění napadeného usnesení „zcela odbyl“, když není zřejmé jaké skutečnosti by měly vést k závěru o údajných pochybnostech stran data uzavření (postupní) smlouvy za situace, kdy tvrzení obou účastníků smlouvy jsou v tomto směru jednoznačná a shodná.
Krajský soud v
Brně tak učinil odůvodnění rozhodnutí, a tedy také rozhodnutí samotné, zjevně nepřezkoumatelným. Dovolatel proto navrhoval, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu „v celém rozsahu“ zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení, případně aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že se usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10.10.2023, č.j. 13 C 197/2017-307, potvrzuje.
6. K podanému dovolání se podrobně vyjádřila žalovaná. Ve vyjádření bylo zdůrazněno, že předmětem řízení je právo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nedůvodným zahájením trestního stíhání dle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“].
Pokud jde o charakter takového práva, judikatura Nejvyššího soudu se ustálila na tom, že toto právo je ryze osobní povahy a jako takové je nelze postoupit, žalovaná zde odkázala zejména na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, nebo rozsudek ze dne 7. 9. 201, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010.
Závěr odvolacího soudu, že nemohlo dojít k platnému postoupení pohledávky, je dle přesvědčení žalované proto zcela správný. Pokud jde o poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, pak tento rozsudek se otázkou postupitelnosti pohledávky na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění vůbec nezabývá a je pro nyní projednávanou věc zcela irelevantní. Pokud jde o poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.11.2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích je právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné promlčecí době, pak k tomu nutno uvést, že to, že pohledávka má majetkovou povahu a promlčuje se, není v žádném logickém rozporu s tím, že tuto pohledávku nelze postoupit.
Konečně pokud jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 107/2021, ten se zabývá otázkou, co se považuje za uplatnění obdobného nároku u orgánu veřejné moci, a k projednávané věci tudíž nemá žádný vztah. Žalobcem uváděné názory publikované v odborné literatuře považuje žalovaná rovněž za irelevantní, neboť přípustnost dovolání může založit rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, nikoli rozpor s odbornou literaturou.
7. K problematice tvrzeně účelového postoupení pohledávky tak, aby byly obejity účinky exekučního příkazu žalovaná zdůraznila, že žalobce sice tvrdí, že k postoupení pohledávky mělo dojít již dne 2. 9. 2019, toto své tvrzení však dle jejího názoru neprokázal. Okolnosti případu napovídají tomu, že pravým důvodem uzavření smlouvy o postoupení pohledávky byla snaha žalobce vyhnout se exekuci na plnění, které se mu mělo od žalovaného dostat, a z toho důvodu nelze vyloučit možnost, že smlouva byla antedatována tak, aby předcházela datu vydání exekučního příkazu. Vzhledem k tomu, že smlouva o postoupení je soukromou listinou, tíží břemeno důkazu její pravosti (včetně data jejího uzavření) žalobce. Žalobce však k otázce data skutečného uzavření smlouvy toto důkazní břemeno neunesl. Ze samotné formy této smlouvy je jasné, že smlouva byla sepisována mezi nepřítomnými osobami a že žalobce (či ten, kdo mu smlouvu připravoval) v době jejího sepsání neznal ani jen základní osobní data osoby, která hodlá pohledávku postoupit. Přesto sepisující osoba předjímala, že smlouva má být podepsána právě v Želešicích, a to dne 2. 9. 2019. Tento způsob uzavření smlouvy tak vyvolává ohledně data jejího uzavření závažné pochybnosti, přičemž je právě břemenem žalobce tyto pochybnosti vyvrátit a jednoznačně prokázat, že k uzavření smlouvy došlo ještě před vydáním shora uvedeného exekučního příkazu. I v tomto směru považuje žalovaná úvahy odvolacího soudu za správné. Žalovaná tak závěrem navrhovala, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel (jehož správnost a úplnost jsou v zásadě vyloučeny z dovolacího přezkumu, srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), vyplývá, že žalobce předložil smlouvu o postoupení pohledávky spočívající v uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobci výkonem veřejné moci a dožadoval se, aby na jejím základě bylo rozhodnuto v důsledku tvrzené singulární sukcesse o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř V projednávané věci proto záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné - na vyřešení právní otázky, zda může být zažalovaná pohledávka platně postoupena. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť daná otázka nebyla dosud ve všech souvislostech a v poměrech nyní účinného občanského zákoníku v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
13. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
14. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právního předpisu, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní předpis, sice správně vybraný, nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
15. Podle § 107a odst. 1 a 2 o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2).
16. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 185/2007, se podává, že: „navrhne-li žalobce, aby nabyvatel povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního žalovaného, soud – jak vyplývá z ustanovení § 107a odst. 1 a 2 o. s. ř. - ve vztahu k jím označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda se jedná o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod nebo převod povinností (tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů nemůže mít za následek přechod nebo převod povinností), zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek přechod nebo převod povinností. Otázkou, zda ten, kdo má do řízení vstoupit na místo dosavadního žalovaného, je skutečně nositelem povinnosti, o niž v řízení jde, se přitom nezabývá, neboť se netýká zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř., ale již posouzení věci samé (opodstatněnosti žaloby), k níž se soud může vyslovit jen v rozhodnutí o věci samé – v rozsudku, kterým rozhodne o žalobě.“
17. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
18. Podle § 1881 odst. 1 o. z. postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje (odstavec 1). Nelze postoupit pohledávku, která zaniká smrtí nebo jejíž obsah by se změnou věřitele k tíži dlužníka změnil (odstavec 2).
19. Není-li dále stanoveno jinak, soud podle § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním. Uvedené požadavky platí přiměřeně i tehdy, rozhoduje-li (odvolací) soud usnesení (§ 211 a § 167 odst. 2 o. s. ř.).
20. V posuzovaném případě však dovolatel odvolacímu soudu (byť jen ve vztahu k části odůvodnění jeho usnesení) opodstatněně vytýká, že je jím vydané rozhodnutí založeno na aplikaci nesprávného (neúčinného) právního předpisu. Odvolací soud byl povinen učiněná skutková zjištění podrobit též odpovídající právní kvalifikaci, což ovšem náležitě neučinil, jestliže odkazoval na již zcela neúčinnou právní úpravu (konkrétně na § 524 odst. 2 obč. zák. z r. 1964), která se však – ratione temporis – na projednávanou věc pojmově nemůže vztahovat, došlo-li k tvrzenému postoupení pohledávky (datovanému dnem 2. 9. 2019) i k jejímu vzniku (odvozovanému od nezákonného sdělením obvinění rozhodnutím policejního orgánu ze dne 25. 2. 2014 pod sp. zn. OKFK-3252-471/TČ-2012-25230, pro pomoc ke zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku) až po 1. 1. 2014, tedy v době, kdy již nabyl účinnosti občanský zákoník vyhlášený pod č. 89/2012 Sb. Odvolací soud tak na projednávanou věc aplikoval neúčinnou právní úpravu, což samo o sobě vede k závěru o opodstatněnosti dovolání. Z téhož důvodu nelze bez dalšího nekriticky poukazovat na judikaturu vztahující se k neúčinnému právními předpisu. Bylo proto naopak namístě, aby se odvolací soud věcí zabýval z pohledu nyní účinného znění občanského zákoníku. Subsumoval-li odvolací soud učiněná zjištění pod neúčinný právní předpis, nemohlo jím vydané rozhodnutí již z toho důvodu jako správné obstát. Při novém posuzování podaného dovolání bude třeba se vypořádat i s tím, co na podporu svých procesních postojů uvedli účastníci v průběhu tohoto dovolacího řízení. Argumentuje-li totiž účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory v těchto pramenech uvedenými argumentačně vypořádat případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil [nález sp. zn. I. ÚS 403/03 ze dne 17. 8. 2005 či nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004].
21. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadou je zatíženo napadené rozhodnutí, pokud jde o druhý důvod, pro který odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně změnil, jestliže odlišně od soudu prvního stupně posoudil otázku vztahu postupní smlouvy (a okamžiku jejího uzavření) ve vazbě na průběh exekučního řízení vedeného proti žalobci jako povinnému (srov. odstavec 8 napadeného usnesení). Odvolací soud zdůraznil, že „lze rovněž souhlasit s názorem žalované, že způsob uzavření smlouvy o postoupení pohledávky dne 2. 9. 2019, vyvolává pochybnosti ohledně data uzavření smlouvy, kdy nelze dojít jednoznačně k závěru, kterého dne došlo k uzavření smlouvy, a zda nebyla tato smlouva uzavřena v rozporu se zákazem nakládání s předmětnou pohledávkou vzhledem k exekučnímu příkazu soudního exekutora Mgr. Martina Roubala ze dne 17. 10. 2019 č. j. 188 EX 146/19 – 39, kterým bylo žalobci zakázáno, aby se svou pohledávkou jakkoliv nakládal“.
22. Odvolací soud tak učinil (bez podrobnějšího zdůvodnění) od soudu prvního stupně odlišná skutková zjištění způsobem, který nebyl zcela procesně korektní. Ustanovení § 213 odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. ukládá odvolacímu soudu, jak má nakládat s důkazy, které již byly v řízení před soudem prvního stupně provedeny a ze kterých soud prvního stupně učinil skutková zjištění (dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně).
23. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 33 Cdo 5121/2008).
Postup odvolacího soudu, který se odchýlí od skutkových zjištění soudu prvního stupně bez zopakování dokazování (nejde-li pouze o důkazy listinné), představuje porušení práva na spravedlivý proces (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 993/2018) a že jde-li o výslech svědka (§ 126 o. s. ř.), musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.), a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností; obdobné platí i v případě výslechu účastníka řízení (§ 131 o.
s. ř.) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3872/2010]. V poměrech přítomné věci soud prvního stupně též na základě výslechu svědka J. K. dospěl k závěru, podle něhož „bylo prokázáno, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost (uzavření smlouvy o postoupení pohledávky), s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti žalobce“, resp. že svědek K. „okolnosti uzavření smlouvy o postoupení pohledávky dostatečně osvětlil a potvrdil sepis smlouvy o postoupení pohledávky, tak má soud (prvního stupně) za to, že bylo prokázáno, že k postoupení pohledávky žalobce na J.
K. skutečně došlo“. Odvolací soud, aniž by sám dokazování výslechem svědka K. opakoval, závěry soudu prvního stupně nahradil vlastními odlišnými závěry, čímž ve skutečnosti odlišně hodnotil důkaz výslechem svědka. Již tato vada sama o sobě představuje důvod pro zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu, neboť je zřejmé, že skutkový závěr odvolacího soudu nemá původ v řádně před ním provedeném dokazování a jím učiněné závěry jsou přinejmenším předčasné. Nejvyšší soud doplňuje, že pro jeho rozhodnutí byl určující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného měnícího rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o.
s.
ř.), tudíž nemohl se zabývat tím, jaký vliv na další řízení bude mít nově žalobcem tvrzená okolnost, že následně měly pominout účinky exekučního příkazu postihující v tomto řízení žalobcem vymáhanou pohledávku (exekuce tímto způsobem proti žalobci vedená měla být částečně zastavena) a jak se uvedená skutečnost (při žalovanou namítaném porušení speciálního inhibitoria) promítne do dalšího postupu soudů nižších stupňů.
24. Odtud plyne, že i druhý důvod dovolání spojovaný formálně s nepřezkoumatelností vydaného rozhodnutí byl pro zjištěnou vadu řízení uplatněn opodstatněně, čímž je naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak, než usnesení odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
25. Nejvyšší soud závěrem doplňuje, že se tímto usnesením nijak autoritativně nevymezuje proti úvahám odvolacího soudu o tom, že postupní smlouva mohla být antedatována (důkazní břemeno zde bude tížit nepochybně žalobce), těchto závěrů však odvolací soud prozatím nedosáhl procesně korektním způsobem. Řešení otázky možného antedatování postupní smlouvy však přichází v úvahu (až) jen pro případ, že na zažalovanou pohledávku nebude dopadat výluka § 1881 odst. 2 o. z.
26. Nejvyšší soud konečně postupoval též podle § 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř. podle něhož platí, že dovolací soud zruší též další rozhodnutí vydaná v řízení v prvním stupni nebo v odvolacím řízení, která jsou na zrušovaném rozhodnutí odvolacího soudu závislá. Z obsahu spisu je zřejmé, že vedle zrušení nyní přezkoumávaného usnesení odvolacího soudu o procesním nástupnictví bylo třeba zrušit též později vydaný a nepravomocný rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. 1. 2024, č. j. 13 C 197/2017 – 329, neboť ten vychází (co do procesního určení osoby žalobce) z nyní rušeného rozhodnutí odvolacího soudu.
27. V dalším řízení jsou soudy obou stupňů vázány vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.).
28. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o
věci nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 6. 2024 JUDr. David Vláčil předseda senátu