USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. S., nar.
XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrem Pulcerem, advokátem se sídlem v
Ostravě, 28. října 3117/61, proti žalované České republice - Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 14 C 72/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 14. 10. 2020, č. j. 68 Co 308/2020-187, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým
rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 14 C 72/2019-148, uložil žalované povinnost
zaplatit žalobci 29 600 Kč, (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 325 000
Kč a 50 300 Kč (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení (výrok III). K odvolání žalobce a žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v
záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku I o věci samé potvrdil, v zamítavém výroku II o věci samé rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 4
692,75 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu), a současně
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu). Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody a
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které mu měly vzniknout v důsledku
nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 22
C 189/2007. Rozsudek odvolacího soudu napadl ve výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, žalobce dovoláním, které
však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Posuzované dovolání, pokud v něm žalobce napadal závěry odvolacího soudu
týkající se nemajetkové újmy, neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §
241a odst. 2 o. s. ř., neboť postrádá jakoukoli argumentaci, žalobce tedy
náležitě nevymezil důvod dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Z dovolání není ve
vztahu k nemajetkové újmě patrné, kterou otázku či otázky hmotného nebo
procesního práva měl žalobce za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, ani při
řešení které otázky hmotného nebo procesního práva se dovolací soud od své
dřívější (žalobcem neoznačené) judikatury má nově odchýlit. Nejvyššímu soudu
nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním
aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu dovolání právní otázky, jež
by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být
bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě
dostupná na www.nsoud.cz)]. Pokud žalobce v dovolání namítal existenci tzv. opomenutého důkazu, se kterým
se podle jeho názoru odvolací soud nevypořádal v napadeném rozhodnutí (šlo o
žalobcem navržený znalecký posudek Ing. Balnara), neobsahuje dovolání
náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce
náležitě nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v souvislosti s touto námitkou pouze parafrázoval obsah ustanovení §
237 o. s. ř., aniž by konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání
považuje za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo
z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v
rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně,
případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání,
je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude
zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012
Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého
jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní
otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým
způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud
obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem naplněn. Námitka žalobce, že ke snížení hodnoty nemovitosti došlo v příčinné souvislosti
s nepřiměřeně dlouho trvajícím řízením, nemůže založit přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od
judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4973/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5500/2015), jestliže přihlédl k tomu, že ke snížení
hodnoty nemovitosti došlo (s odkazem na závěry znaleckého posudku) v důsledku
nedostatku její údržby ze strany spoluvlastníků. Nedostatek péče o společnou
věc ani narušené vztahy mezi spoluvlastníky navzájem nemohou být skutečností
přičitatelnou státu. Přiléhavý potom není ani odkaz žalobce na rozsudek
Nejvyššího soudu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo
1181/2015, a ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5189/2014. Posledně uvedené
rozhodnutí se danou problematickou zabývalo jen okrajově, nadto v něm bylo
zdůrazněno, že nárok na náhradu škody proti státu lze uplatnit jen za splnění
(všech) podmínek stanovených v zákoně č. 82/1998 Sb., mezi něž patří i to, aby
mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou existoval vztah příčinné
souvislosti. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost
dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a
zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny
(conditio sine qua non) [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007,
sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č.
177/2007 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní
příčinné souvislosti a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30
Cdo 1729/2013]. V daném případě to znamená, že by bylo možné nesprávný úřední postup považovat
za příčinu poklesu hodnoty nemovitostí pouze v případě, že by jinak (nebýt
zjištěných průtahů) k poklesu její hodnoty nedošlo (viz zmiňovaný rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1181/2015). Jak je výše
uvedeno, odvolací soud své rozhodnutí založil na tom, že ke snížení hodnoty
nemovitosti došlo výlučně v důsledku nedostatku její údržby. Pokles hodnoty
nemovitosti tedy nebyl odvislý od délky posuzovaného řízení. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 8. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu