30 Cdo 1428/2024-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce nezl. AAAAA (pseudonym), zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou, se sídlem v Brně, Burešova 615/6, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 126 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 46 C 223/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2022, č. j. 15 Co 111/2022-71, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 12. 2021, č. j. 46 C 223/2020-56, zamítl žalobu o zaplacení částky 126 000 Kč (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se nezletilý žalobce domáhal přiznání částky 126 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, jíž utrpěl v důsledku nezákonného rozhodnutí o zákonnosti nedobrovolného umístění jeho matky do zdravotnického zařízení, k němuž došlo 5. 9. 2019, když nezákonným bylo (vykonatelné) usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2019, č.j. 123 L 346/2019-15 [dále jen „nezákonné rozhodnutí“], pokud jím bylo vysloveno, že jeho matka byla převzata do zdravotnického zařízení v souladu se zákonnými důvody, které trvají.
Uvedené usnesení bylo k odvolání umístěné změněno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11, 2019, č.j. 44 Co 353/2019-47 [dále jen „rozhodnutí krajského soudu“], na jehož základě byla žalobcova matka propuštěna ze zdravotnického zařízení dne 27. 11. 2019. Žalobce však byl v důsledku nezákonné hospitalizace vytržen z matčiny péče, ač byl dítětem útlého věku, čímž došlo k extrémnímu zásahu do jeho práva na rodinný život. Domáhal se proto náhrady v částce odpovídající náhradě nemajetkové újmy za pobyt ve vazbě, tj. 1 500 Kč za každý den v rámci shora vymezeného období.
Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Právo na náhradu škody vzniklé nezákonným rozhodnutím § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen “OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“], jímž se řídí i právní poměry projednávané věci s ohledem na okamžik vydání nezákonného rozhodnutí z 12.
9. 2019, přiznává pouze účastníkům řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno. Otázku, kdo je účastníkem daného řízení, řeší konkrétní procesní předpisy. Pouze tyto osoby je tak třeba považovat za účastníky řízení ve smyslu § 7 OdpŠk, kteří jsou aktivně věcně legitimováni k uplatnění nároku na náhradu škody anebo nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2855/2012). Dlouhodobě ustálená judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu se opakovaně vyjádřila též k otázce, zda v případech, v nichž byla nezákonným rozhodnutím dotčena osoba, která nebyla účastníkem řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, zakládá nemožnost této osoby vznést nárok na náhradu škody (nemajetkové újmy) v intencích zákona č. 82/1998 Sb. spočívající v porušení čl.
36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) [srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, a na něj navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 216/07, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2855/2012, a usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. I.
ÚS
267/13]. Z těchto rozhodnutí plyne, že Listina přímý nárok na náhradu škody (nemajetkové újmy) způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nezakládá. Stanoví totiž, že podmínky a podrobnosti odpovědnosti státu za takto způsobenou škodu upravuje zákon (čl. 36 odst. 3, 4 Listiny), kterým je právě zákon č. 82/1998 Sb. Ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny tedy přiznává nárok na náhradu škody (či nemajetkové újmy) způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem pouze za splnění zákonem stanovených obecných podmínek, mezi něž náleží rovněž podmínka aktivní věcné legitimace poškozeného ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 OdpŠk.
Znovu se pak k uvedenému názoru dovolací soud přihlásil v rozsudku ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2767/2013, v němž zdůraznil, že obecný požadavek na účastenství v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, není omezením základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny (srov. také rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012, uveřejněný pod číslem 71/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011). Jen osoby účastné řízení jsou totiž se státem ve vztahu regulovaném veřejným právem, a jen ohledně nich proto může stát předpokládat (adekvátně očekávat), že jim vydáním nezákonného rozhodnutí může být způsobena újma.
Tuto logiku je z povahy věci nutno vztáhnout jak na náhradu škody, tak na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím. Obdobné stanovisko zastává také Ústavní soud, který k nepřípustnosti rozšiřování aktivní legitimace na osoby blízké uvedl, že osoby blízké osobě, proti které je vedeno trestní řízení, nejsou samy o sobě aktivně legitimovány k uplatnění nároku na náhradu újmy, neboť svou újmu neodvozují od rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, ale od újmy, která v souvislosti s ním vznikla obviněnému.
Újmu z trestního stíhání prožívají zprostředkovaně skrze újmu vzniklou obviněnému; nebýt totiž jejich vztahu k primárnímu poškozenému, újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním by vůbec nepociťovaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2287/18). Z uvedených judikatorních závěrů přitom soudy obou stupňů správně vycházely (přitom přiléhavě odkázaly na další judikaturu) a Nejvyšší soud v dovolání žalobce (jakkoliv kvalifikovaně odůvodněném) neshledal potenciál k tomu, aby uvedenou otázku (nadto vázán podle čl.
89 odst. 2 Ústavy nosnou argumentací v označeném nálezu Ústavního soudu) posoudil nyní jinak.
Přes určitou odlišnost trestního řízení (hodnoceného soudem ochrany ústavnosti ve výše označeném nálezu) a řízení detenčního, z něhož své nároky nyní uplatňuje nezletilý žalobce, je třeba vidět, že následky v podobě možných (pravděpodobných) zásahů mimo jiné i do práva na rodinný život jsou v obou typech řízení srovnatelné (nedobrovolné oddělení příslušníka rodiny od jejích dalších členů formou omezení jeho osobní svobody, kdy dotčeným subjektem může být podle okolností nezletilý), přičemž konstrukce § 7 OdpŠk nezakládá z hlediska své osobní působnosti žádné výjimky, a to ani, slovy podaného dovolání, ve prospěch osob, které jsou na účastníkovi posuzovaného řízení existenčně závislé.
Nelze – jak uvedeno v dovolání – činit současně závěr, že by judikatura týkající se aktivní legitimace poškozeného spojované s účastenstvím v řízení, z něhož nezákonné rozhodnutí vzešlo, se vztahovala výlučně k posuzování vnitřních poměrů právnické osoby a vztahů mezi takovou osobou a jejími orgány (členy, společníky). Na „vzdálenost“ či naopak blízkost nezletilého žalobce k matce, jako účastnici detenčního řízení pak nelze usuzovat z jeho možnosti podat návrh na propuštění matky ze zdravotnického zařízení podle § 82 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z.
ř. s.“, pokud takový návrh ve skutečnosti nebyl v průběhu detenčního řízení podán. Na věc nelze přímo vztáhnout ani v dovolání akcentovaná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hanzelkovi proti České republice, stížnost č. 43643/10, ve věci Bronda proti Itálii, stížnost č. 22430/93, ani ve věci Voleský proti České republice, stížnost č. 63627/00, neboť ta se vždy vztahovala na řízení, v nichž bylo o právech a povinnostech nezletilých dětí rozhodováno a nezletilé děti byly stricto sensu účastníky daných řízení, kdy rozhodnutí v nich vydaná jim způsobila újmu.
Nejde ani současně o případ denegatio iustitiae, neboť žalobci bylo právo na férový proces poskytnuto a jeho návrh byl zamítnut (a nikoliv odmítnut) z důvodu, že nebyl nositelem toho hmotného práva, o nějž v řízení jde. V ostatním pak jde ohledně absentujícího účastenství a z toho dovozovaného „přepjatého formalismu“ o argumentaci, která fakticky přímo polemizuje se závěry Ústavního soudu ve shora označeném nálezu. Nejvyšší soud tak neshledává v postupu odvolacího soudu (soudu prvního stupně) porušení základních práv dovolatele, jež by mělo spočívat v přílišném formalismu při výkladu právních norem a vést k extrémně nespravedlivém závěru (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 21.
10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07, a ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09). Zákon č. 82/1998 Sb. je k občanskému zákoníku ve vztahu speciality, tj. uplatní se zde zásada lex specialis derogat legi generali, kdy aplikace speciálního zákona má přednost před občanským zákoníkem (popř. jinými předpisy), podle nějž se postupuje jen tehdy, neobsahuje-li zvláštní zákon vlastní právní úpravu. Uplatnil-li dovolatel nárok na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím, pak nebylo možné postupovat jinak, než v intencích zákona 82/1998 Sb.
Rovněž žalobu, kterou by žalobce formálně označil jako žalobu na ochranu osobnosti, by v tomto případě soud musel dle obsahu posuzovat dle zákona č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v něm odkazovanou judikaturu). V rozsudku ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016, dovolací soud dále poukázal na to, že jakkoli byla v minulosti odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27.
4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci. Uvedená zásada tak vylučuje i užití jiných ustanovení občanského zákoníku zakládajících nárok na náhradu imateriální újmy. Otázka aktivní legitimace žalobce, stejně jako otázka odpovídající právní úpravy, pod níž lze subsumovat zjištěný (žalobcem tvrzený) skutkový stav, tak nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť při jejích posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu, jak bylo popsáno výše. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.