30 Cdo 1572/2024-94
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně KM PROPERITY,
s. r. o., identifikační číslo osoby 28294254, se sídlem v Brně-Pisárkách,
Vinařská 580/17a, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v
Brně, Havlíčkova 13, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní
rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, o zaplacení 4 174 310 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 208/2022,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2024,
č. j. 53 Co 344/2023-74, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2024, č. j. 53 Co 344/2023-74, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 7. 2023, č. j. 23 C
208/2022-49, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 4 174 310 Kč s
příslušenstvím jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen
„OdpŠk“), jež jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Úřadu
městské části Brno-Bosonohy, stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“) v
řízení o vydání rozhodnutí o umístění stavby „Bytový a obchodní komplex s
krátkodobým ubytováním Bosonohy Sedla“. Uvedla, že řízení je třeba považovat za
jeden celek, i když formálně probíhala řízení dvě, kdy první žádost byla vzata
zpět na přání oprávněné úřední osoby, čímž mělo být zabráněno tomu, aby se
stavební úřad dostal do stavu nečinnosti, a to s příslibem, že pokud bude
žádost opětovně podána, vydá stavební úřad obratem usnesení o zahájení územního
řízení. Žalobkyně spatřovala tvrzenou škodu v úrocích, jež bude muset zaplatit
zapůjčitelům za období tvrzených průtahů v řízení, když za účelem financování
svého stavebního záměru (především na pořízení pozemků, na kterých se projekt
má uskutečnit a byly vynaloženy v zásadě obratem po jejich poskytnutí) uzavřela
v průběhu roku 2019 smlouvy o zápůjčce v celkové hodnotě 22 210 000 Kč s úrokem
ve výši 10 % ročně se splatností dne 31. 1. 2022, respektive dne 31. 12. 2022.
Žalobkyně uvedla, že součet všech denních sazeb úroků činí částku 6 080,53 Kč,
přičemž tuto částku bude muset žalobkyně hradit o 686 dní déle, než bylo možno
očekávat, z důvodu průtahů v řízení. Žalobkyně zdůraznila, že vzhledem k
dlouhým a bohatým zkušenostem je schopna předem odhadnout a předpokládat průběh
standardního developerského projektu, čemuž přizpůsobila i způsob financování.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 26. 7. 2023, č. j. 23 C 208/2022-49, zamítl žalobu na uložení povinnosti
žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 174 310 Kč s úrokem z prodlení ve
výši 11,75 % ročně z částky 4 174 310 Kč od 6. 5. 2022 do zaplacení (výrok I) a
uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč
(výrok II).
3. V rámci skutkových zjištění vzal soud prvního stupně za prokázané, že
dne 10. 10. 2018 podala žalobkyně u stavebního úřadu žádost o vydání územního
rozhodnutí o umístění stavby, nazvané jako „Bytový a obchodní komplex s
krátkodobým ubytováním Bosonohy Sedla“, kterou dne 3. 6. 2020 vzala zpět (kdy
byla podána nová žádost ze skutkových zjištění soudu prvního stupně nevyplývá;
pozn. dovolacího soudu). Jelikož stavební úřad shledal, že žádost (patrně nová;
pozn. dovolacího soudu) není úplná, vyzval žalobkyni sdělením ze dne 14. 10. 2020, č. j. MČBBOS 3091/20/SÚ/Ko, aby ve lhůtě do 15. 2. 2021 doložila k
žádosti zákonem požadované doklady a současně usnesením ze dne 14. 10. 2020, č. j. MČBBOS 3097/20/SÚ/Ko, řízení přerušil. K doplnění žádosti došlo podáním
žalobkyně ze dne 17. 6. 2021. Z oznámení stavebního úřadu ze dne 19. 7. 2021,
č. j. MČBBOS 1511/21/SÚ/Ko, vyplývá, že bylo zahájeno řízení na uvedený soubor
staveb, sestávající z novostavby polyfunkčního domu Sedla, novostavby bytového
domu Sedla, zpevněné plochy – komunikace, zpevněné plochy – chodníky, zpevněné
plochy – parkování, přípojky vodovodu, přípojky splaškové kanalizace, dešťové
kanalizace, přípojky NN, sjezdu na komunikaci, přeložky ZN, prodloužení
splaškové kanalizace, nového chodníku, vodorovného dopravního značení,
veřejného osvětlení. Přípisem ze dne 22. 7. 2021 uplatnila žalobkyně u
Magistrátu města Brna, odbor územního stavebního řízení, žádost o opatření
proti nečinnosti, přičemž Magistrát města Brna, odbor územního a stavebního
řízení požádal dne 28. 7. 2021 stavební úřad o stanovisko a spisový materiál k
případu a na jeho základě žadatelce sdělil, že stavební úřad nečinný není a
není zde žádný důvod pro učinění opatření proti nečinnosti. Dne 16. 8. 2021
byla stavebnímu úřadu doručena námitka Městské části Brna-Bosonohy, jako
účastníka řízení, jejíž podstatou bylo vyjádření nesouhlasu s rozhodnutím
Magistrátu města Brna, odboru dopravy, s připojením stavby na komunikaci na
ulici Jihlavská a nesouhlas se závazným stanoviskem orgánu územního plánování
se schvalovaným záměrem. Přípisem ze dne 1. 10. 2021 podala žalobkyně k
Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, žádost o učinění
opatření proti nečinnosti stavebního úřadu. Písemností ze dne 19. 11. 2021, č. j. MMB/0608523/2021, přikázal Magistrát města Brna, odbor územního stavebního
řízení, stavebnímu úřadu, aby ve lhůtě 30 dnů vydal ve věci meritorní
rozhodnutí, případně učinil úkon v řízení. Přípisem ze dne 5. 1. 2022 podala
žalobkyně k Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, žádost
o učinění opatření proti nečinnosti stavebního úřadu, následně dne 11. 2. 2022
bylo stavebnímu úřadu doručeno rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje,
odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 9. 2. 2022, č. j. JMK
5721/2022/OÚPSŘ, kterým bylo zrušeno závazné stanovisko orgánu územního
plánování, vydaného odborem územního plánování a rozvoje. Sdělením Magistrátu
města Brna, odboru územního a stavebního řízení ze dne 25. 2. 2022, č. j.
MMB/0103140/2022, bylo žalobkyni oznámeno, že vzhledem k nově nastalé situaci,
nejsou dány důvody pro učinění opatření proti nečinnosti. Přípisem ze dne 16. 3. 2022, č. j. MČBBOS 0659/22/SÚ/Ko, oznámil stavební úřad před vydáním
rozhodnutí, že byly shromážděny podklady a vyrozuměl účastníky řízení o
možnosti se k těmto podkladům vyjádřit. Přípisem ze dne 22. 3. 2022 vyjádřila
žadatelka nesouhlas s postupem stavebního úřadu a sdělila, že kompletní
podklady pro vydání rozhodnutí nebyly a nemohly být shromážděny a současně
požádala o přerušení řízení. Dne 10. 5. 2022 bylo stavebnímu úřadu doručeno
opatření proti nečinnosti vydané Magistrátem města Brna a odborem územního a
stavebního řízení ze dne 6. 5. 2022, č. j. MMB/0201982/2022, kterým přikázal
stavebnímu úřadu, aby ve lhůtě 10 dnů vydal meritorní rozhodnutí, případně v
řízení učinil jiný relevantní úkon. Rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 13. 6. 2022, č. j. MČBBOS 0412/22/SÚ/Ko, byla žádost o vydání územního rozhodnutí o
umístění stavby zamítnuta, proti tomuto rozhodnutí bylo následně podáno
odvolání.
4. Dále vzal za prokázané, že kupní smlouva žalobkyně o výkupu
stavebních pozemků byla uzavřena dne 2. 11. 2017, dodatek č. 1 ke kupní
smlouvě, v němž se řešila splatnost kupní ceny, byl uzavřen dne 19. 12. 2018.
Ze smluv o zápůjčce uzavřených dne 26. 9. 2019 a 31. 10. 2019 vyplývá, že byly
uzavřeny s Jiřím Maršálkem, dále ze smluv o zápůjčce ze dne 14. 3. 2019, 10. 4.
2019, 17. 6. 2019, 1. 8. 2019, 15. 8. 2019, 12. 9. 2019, 26. 9. 2019, 31. 10.
2019, 13. 11. 2019 a ze dne 5. 12. 2019, že byly uzavřeny s AZ PROPERITY, s. r.
o. Ze smlouvy o úvěru mezi Moneta Bank a Bavorským dvorem s. r. o. (jakožto
sesterské společnosti žalobkyně) ze dne 10. 8. 2021 vyplývá, že je běžnou praxí
developera sjednávat úvěr dříve, než je vydáno územní rozhodnutí. Z výpisu
obchodního rejstříku stran firmy Properity Aboretum s. r. o. (coby další
sesterské společnosti žalobkyně), dokládá žalobkyně tvrzení, že je obvyklé
akviziční financování, přičemž z nabídek firmy Properity Aboretum s. r. o.
vyplývá, že developerské projekty jsou financovány prostřednictvím úvěrů. Dále
byla podána opakovaná čtvrtá žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti, na
ni Magistrát města Brna reagoval sdělením, že stavební úřad je sice ve věci
nečinný, ale v tuto chvíli byla nečinnost zhojena vydáním rozhodnutí.
5. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle § 13 odst. 1
OdpŠk, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Zaujal názor, že ve zde
souzené věci žalobkyně odvíjí škodu od povinnosti vyplývající ze
soukromoprávního ujednání o smlouvách o zápůjčce a v souladu s právní teorií
adekvátní příčinné souvislosti uzavřel, že škoda vyplývající z těchto dohod je
škodou nepředvídatelnou, neboť žalovaná nemohla její existenci při běžném chodu
věcí předpokládat, a jako taková není v příčinné souvislosti s tvrzeným
porušením povinnosti žalované, resp. jí podřízených orgánů. Proto, aniž by
blíže zkoumal tvrzená porušení, průtahy v řízení a nesprávný úřední postup,
tedy zejména, zda v rámci tohoto územního řízení došlo k neodůvodněným
průtahům, podané žalobě nevyhověl.
6. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně
napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil
žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč
(výrok II).
7. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením věci podle § 13 odst. 1 OdpŠk. V
daném případě bylo třeba rozlišit, co bylo právně podstatnou příčinou, která
vedla ke vzniku tvrzené škody na straně žalobkyně. Žalobkyně spatřovala škodu v
tom, že v důsledku průtahů v řízení před stavebním úřadem (podle žalobkyně měla
být obě řízení posuzována jako jeden celek) bude muset platit úroky ze zápůjček
po delší dobu, než důvodně předpokládala, a příčinou této skutečnosti je právě
nesprávný úřední postup žalované. Odvolací soud zaujal názor, že povinnost
platit úroky ze zápůjček předurčila sama žalobkyně právě uzavřenými smlouvami o
zápůjčce a sjednáním podmínek jejich splácení, přičemž základní příčinou
povinnosti platit úroky ze zápůjček byly právě uzavřené smlouvy (soukromoprávní
vztahy mezi žalobkyní a třetími osobami). V této souvislosti odkázal na
judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou např. jeho rozsudkem ze dne 6. 4.
2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, či usnesením ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 28
Cdo 2076/2012, podle nichž povinnost platit úroky z prodlení je předvídaným
následkem skutečnosti, že dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas a tvrdí-li
žalobce, že utrpěl újmu tím, že mu bylo soudem uloženo zaplatit věřiteli
žalovanou částku na úrocích z prodlení, je třeba příčinu vzniku této újmy
spatřovat právě ve skutečnosti, že z jeho strany nedošlo k řádnému a včasnému
splnění dluhu, a nikoli v nesprávným úředním postupu soudu. Dále poukázal na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, stran
závěru, že nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty první OdpŠk
spočívající v průtazích v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k
nemovitosti není příčinou škody vzniklé účastníku daného řízení tím, že nemohl
nemovitost užívat určitým způsobem a dosáhnout zisku. Za příčinu vzniku škody
považoval skutečnost, že spoluvlastníci se nebyli schopni dohodnout na způsobu
hospodaření se společnými věcmi ani na zrušení spoluvlastnictví a vzájemném
vypořádání. Vyslovil, že v dané věci nebylo potřeba zjišťovat samotnou
existenci (neexistenci) nesprávného úředního postupu, protože i kdyby k
nesprávnému úřednímu postupu došlo, nebyl by zde vztah příčinné souvislosti
mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka“),
v rozsahu výroku I, včasným dovoláním.
9. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka ve skutečnosti, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, jež v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena, a to „zda je v případě úplatného poskytnutí finančních
prostředků stavebníkovi (úroky z úvěru či zápůjčky) pro financování stavebního
záměru a následných průtazích v územním řízení o umístění tohoto stavebního
záměru (či jiném správním řízení souvisejícím se stavebním záměrem) příčinnou
vzniku povinnosti stavebníka hradit úroky z úvěru či zápůjčky výlučně po dobu
trvání průtahů v takovém řízení jako nesprávného úředního postupu
soukromoprávní vztah s třetími osobami (uzavřené smlouvy o zápůjčkách či
úvěrech včetně podmínek splácení zápůjček či úvěrů – sjednané úroky), nebo
právě průtahy v takovém řízení jako nesprávný úřední postup, a zda je možné
analogicky aplikovat v takovém případě závěry týkající se absence příčinné
souvislosti mezi povinností dlužníka hradit zákonný úrok z prodlení po dobu
průtahů v soudním řízení a průtahy v soudním řízení (např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 4659/2009 nebo 28 Cdo 2076/2012).“
Žalobkyně dále uvádí, že odvolací soud nesprávně posoudil příčinnou souvislosti
mezi žalobkyni způsobenou škodou a nesprávným úředním postupem stavebního
úřadu, když nesprávně určil příčinu vzniku povinnosti žalobkyně k hrazení úroků
ze zápůjček po dobu průtahů v územím řízení tak, že jí jsou soukromoprávní
vztahy s třetími osobami (smlouvy o zápůjčkách, kde byla povinnost hradit úroky
ze zápůjček sjednána), a nikoli právě průtahy v územním řízení.
10. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
11. Žalovaná ve svém vyjádření k podanému dovolání navrhla, aby Nejvyšší
soud dovolání zamítl a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady
dovolacího řízení.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
13. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky
existence vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem
spočívajícím v namítaných průtazích správního orgánu při vydávání příslušných
správních aktů a škodou, jež měla vzniknout žalobkyni na základě sjednaných
smluvních závazků v důsledku těchto průtahů, neboť se odvolací soud ve smyslu §
237 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Dovolání je důvodné.
18. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto
zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.
19. Podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu
způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také
porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené
lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou
lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit
úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
20. Vztah příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem
spočívajícím v průtazích a vzniklou škodou (tzv. kauzální nexus), jehož
prokázaná existence je jednou z nezbytných podmínek vzniku odpovědnosti státu
za škodu a který je v dovolacím řízení posuzován pouze z pohledu toho, mezi
jakými skutkovými okolnostmi má být existence tohoto vztahu zjišťována,
případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah
vyloučit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28
Cdo 3471/2009, nebo ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016), je dán tehdy,
pokud tvrzená škoda vznikla následkem onoho nesprávného úředního postupu orgánu
veřejné moci, tedy je-li doloženo, že nebýt takového porušení povinnosti, ke
škodě by podle obvyklého chodu věcí nedošlo (teorie tzv. adekvátní příčinné
souvislosti). Příčinou vzniku škody totiž může být jen ta okolnost, která škodu
způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal, přičemž příčina musí mít
nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Příčinná souvislost je tedy dána
tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné
zkušenosti, respektive poznatků, adekvátním následkem protiprávního úkonu či
škodní události a zda tedy byla pro škůdce objektivně předvídatelná (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4067/2014, a ze
dne 5. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2963/2021, dále nález Ústavního soudu ze dne 1.
11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2021,
sp. zn. 30 Cdo 1009/2020).
21. Byla-li by příčinou vzniku škody jiná skutečnost, než je nezákonné
rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, odpovědnost státu za škodu by
nenastala. Odpovědnost by však byla dána v případě, pokud by nezákonné
rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup sice nepředstavovalo příčinu jedinou,
ale šlo by o jednu z příčin, která se podílela na nepříznivém následku, o jehož
odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového
hlediska buď souběžně, anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém
případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně
nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku újmy natolik propojen
(prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta
postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně
dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014,
uveřejněný pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003).
22. Odkázal-li odvolací soud na rozsudek ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28
Cdo 4659/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo
2076/2012, nelze tato rozhodnutí pro nyní projednávanou věc považovat za
přiléhavá, neboť příčinu vzniku škody spočívající v zaplacených úrocích
spatřují ve skutečnostech, které v nyní projednávané věci nejsou přítomny.
Podle označených rozhodnutí totiž povinnost platit úroky z prodlení je
ustanovením § 517 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, předvídaný
následek skutečnosti, že dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas. V nyní
projednávané věci ovšem žalobkyně spatřuje příčinu v průtazích (prodlení)
stavebního úřadu, tedy nikoliv ve vlastním jednání. Krom toho splnění splatného
závazku v citovaných rozhodnutích nebylo podmíněno vydáním soudního rozhodnutí,
na rozdíl od realizace stavebního záměru, pro nějž je územní rozhodnutí
minimálně jedním z nutných předpokladů. Obdobně za přiléhavý nelze považovat
ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, kde
za bezprostřední příčinu situace, kdy žalobce nemohl disponovat nemovitostmi,
nemohl tyto nemovitosti pronajmout, soud považoval skutečnost, že
spoluvlastníci předmětných nemovitostí se nebyli schopni dohodnout na způsobu
hospodaření se společnými věcmi ani na zrušení spoluvlastnictví a vzájemném
vypořádání a v důsledku toho byla právní předchůdkyně žalobce jako jedna ze
spoluvlastnic nucena obrátit se na soud, aby podle ustanovení § 142 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, spoluvlastnické právo zrušil a provedl
vypořádání. Řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bylo tedy vedeno jen
z toho důvodu, že žalobce (resp. jeho právní předchůdkyně) a druhá
spoluvlastnice předmětných nemovitostí se nedohodli na způsobu hospodaření s
předmětnými nemovitostmi, ani neuzavřeli dohodu o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví. Vedení řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bylo
tudíž pouze následkem jiné skutečnosti, a to jednání spoluvlastníků předmětných
nemovitostí. Ani zde tedy účastníci řízení oproti nyní projednávané věci nebyli
nuceni vyčkávat vydání správního či soudního rozhodnutí, s nímž by byl správní
úřad či soud v prodlení.
23. Naopak pro projednávanou věc, v níž se žalobkyně domáhá náhrady
škody představované zaplacenými smluvními úroky ze zápůjček, je možno odkázat
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4274/2014,
uveřejněný pod číslem 93/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byť se
týká škody způsobené nezákonným rozhodnutím (trestním stíháním a následným
vzetím do vazby), avšak škoda byla tak jako v nyní projednávané věci
představována zaplacenými smluvními úroky, tedy náklady na zajištění finančních
prostředků (na složení kauce za propuštění z vazby). Uvedené rozhodnutí bylo
uveřejněno s právní větou: „Za podmínek ustanovení § 7 a násl. zákona č.
82/1998 Sb. stát zásadně odpovídá i za škodu představovanou náklady, které
obviněný vynaložil v souvislosti s podáním návrhu na peněžitou záruku (§ 73a
tr. ř.), zajištěním finančních prostředků na peněžitou záruku a složením
peněžité záruky, lze-li vynaložené náklady považovat za adekvátní.“ Pro poměry
nyní projednávané věci je přitom podstatný závěr, že byť mezi „nezbytné
podmínky vzniku škody patří i jednání samotného žalobce, které bylo nadto na
činnosti samotných orgánů činných v trestním řízení nezávislé“, bez dalšího
nelze automaticky uzavřít, že toto jednání poškozeného (žalobce) přerušuje
příčinou souvislost mezi odpovědnostním titulem a škodou. A byť v poměrech
tamější věci dovolací soud uzavřel, že „odpovědnost státu za nezákonné usnesení
o zahájení trestního stíhání podle § 7 a násl. OdpŠk tedy nutně musí zahrnovat
i majetkovou újmu obviněného spojenou s výkonem jeho procesních práv“, není
obecně důvod, proč by uvedené nemohlo platit i v případě výkonu jiných než
procesních práv, jak však doplnil dovolací soud, za splnění podmínky adekvátní
příčinné souvislosti. „Pro závěr o konkrétní odpovědnosti státu a zejména její
výši je však třeba se zabývat adekvátností obviněným sledovaných cílů,
zvolených prostředků a vynaložených nákladů (budou-li v řízení prokázány) ve
vztahu k dotčeným či ohroženým právům obviněného … a zejména zda byla půjčka
poskytnuta obviněnému za podmínek v místě a čase obvyklých, tj. za kterých byly
poskytovány i jinými subjekty účelově nevázané půjčky a úvěry, a to i s
přihlédnutím k majetkovým poměrům obviněného (jeho vlastnictví movitých a
nemovitých věcí) a možnému zajištění takové půjčky či úvěru.“ Za situace, kdy
nynějším dovoláním napadené rozhodnutí vychází mj. ze skutkového zjištění, že
„je běžnou praxí developera sjednávat úvěr dříve, než je vydáno územní
rozhodnutí“, má dovolací soud za to, že jsou shora uvedené závěry přiměřeně
použitelné i na nyní projednávanou věc.
24. Současně „při řešení otázky existence vztahu příčinné souvislosti
mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v namítaných průtazích správního
orgánu při vydávání příslušných správních aktů a škodou, jež měla na základě
sjednaných smluvních závazků žalobkyni v důsledku těchto průtahů vzniknout“, a
to speciálně pro poměry územního a stavebního řízení, je možno odkázat na věc
řešenou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12.7.2023, sp. zn. 30 Cdo 279/2023, v
níž odvolací soud závěr o přerušení příčinné souvislosti ke škodě představované
smluvní pokutou vystavěl na závěru, že taková škoda byla pro správní orgány
nepředvídatelná. K tomu ovšem dovolací soud uzavřel, „že správní orgány jsou ve
správním řízení povinny postupovat v souladu s právními předpisy bez ohledu na
to, zda je účastník řízení předem informuje o všech v úvahu připadajících
následcích, jež pro něj mohou vyplynout z případného nesplnění této jejich
povinnosti. To přirozeně platí i ve vztahu k povinnosti správních orgánů
dodržovat procesní lhůty, jsou-li pro vydání rozhodnutí, popř. stanovisek, v
zákoně stanoveny. Skutečnost, že případné překročení těchto lhůt ze strany
správních orgánů, a tedy opožděné vydání příslušných správních aktů, může mít
pro žalobkyni nepříznivé důsledky, a to i takové, které mohou vyplynout z tím
způsobeného včasného nesplnění jejích vlastních smluvních závazků, jež ji tíží
v rámci jejích právních vztahů ke třetím osobám, přitom bezesporu představuje
následek objektivně předvídatelný“ (pro úplnost dovolací soud poznamenává, že
pokud ve shora uvedeném případě složení peněžité záruky kritérium
předvídatelnosti uplatnil, bylo to pouze ve vztahu ke znalosti soudu o
majetkových poměrech obviněného a jeho možnostech zajištění finančních
prostředků, které mohou být významné pro rozhodnutí o přípustnosti složení
peněžité záruky a o její výši). Přitom oproti tamější věci v nynější věci
vychází napadené rozhodnutí, jak bylo již uvedeno, ze skutkového zjištění, že
„je běžnou praxí developera sjednávat úvěr dříve, než je vydáno územní
rozhodnutí“. Současně ale nelze z věci sp. zn. 30 Cdo 279/2023 pominout ani
závěr, že „zaváže-li se … jedna smluvní strana k hrazení smluvní pokuty značné
výše, přičemž jednou z okolností, na níž závisí, zda smluvní straně vznikne
povinnost platit smluvní pokutu, je vyhovující rozhodnutí úřadu, na jehož
vydání v určité lhůtě nemá tato strana nárok, pak jde jistě o krok činěný v
rámci podnikatelského rizika s vědomím, že může takto se zavazující osobě
přinést značnou ztrátu“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5.
2012, sp. zn. 28 Cdo 3014/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1.
2024, sp. zn. 30 Cdo 2218/2022, jakož i prejudikaturu ve shora označených
rozhodnutích uvedenou).
25. Podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk je nesprávným úředním
postupem porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem
stanovené lhůtě, nebo ve lhůtě přiměřené. Porušení této povinnosti je proto
(podle zákona č. 82/1998 Sb.) nesprávným úředním postupem vždy a může vést ke
vzniku škody. Obecně sice platí, že je na poškozeném, aby prokázal existenci
příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v opožděném
vydání správního rozhodnutí a jím tvrzenou újmou, z uvedeného však existuje
výjimka v případě žaloby požadující náhradu škody v důsledku nevydání
rozhodnutí, na jehož vydání měl poškozený podle svých tvrzení právní nárok.
Judikatura Nejvyššího soudu k tomu v poměrech žaloby na náhradu ušlého zisku
uvedla, že v takovém případě je na poškozeném, aby prokázal splnění podmínek
pro vydání rozhodnutí v určité lhůtě, neboť je-li vydání úředního povolení pro
výkon určité činnosti součástí obvyklého běhu věcí, je jeho nevydání v zákonem
stanovené lhůtě příčinou ztráty zisku ušlého tím, že poškozený nemohl činnost,
pro niž o povolení žádal, realizovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2179/2013, uveřejněný pod číslem 20/2017 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1365/16).
26. V rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2672/2018, uveřejněném
pod číslem 17/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedené závěry
Nejvyšší soud použil i ve věci, v níž se žalobkyně domáhala náhrady faktické
škody, která jí vznikla tím, že v době existujících průtahů v řízení o udělení
trvalého pobytu musela vynaložit (vyšší) náklady na úhradu cestovního
zdravotního pojištění. Při nezpochybněném skutkovém zjištění, že „je běžnou
praxí developera sjednávat úvěr dříve, než je vydáno územní rozhodnutí“, jsou v
případě, kdy si průtahy vynutily vynaložení vyšší částky za úroky z úvěru (či
zápůjčky), použitelné v nyní projednávané věci za předpokladu, že žalobkyně
měla právní nárok na vydání rozhodnutí při splnění zákonných předpokladů pro
to, aby její žádosti mohlo být ve správním řízení ve stanovené lhůtě vyhověno,
a v kladném případě se je třeba z hlediska posouzení příčinné souvislosti (viz
shora body 20 a 21) zabývat otázkou, zda a případně kdy žalobkyně splnila
veškeré zákonné předpoklady pro to, aby její žádosti mohlo být ve správním
řízení ve stanovené lhůtě vyhověno, a zda tak vůbec mohla mít legitimní
očekávání, že se tak stane.
27. Z výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pro
nynější věc vyplývá, že pokud odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v
dané věci bez dalšího dospěl k závěru, že žalobkyni nevznikla škoda v příčinné
souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem pouze na základě
skutečnosti, že žalobkyně sama předurčila povinnost platit úroky ze zápůjček
uzavřenými smlouvami o zápůjčce a sjednáním podmínek jejich splácení, aniž se
zabýval dalšími shora uvedenými okolnostmi, je jeho právní posouzení věci
neúplné a tudíž nesprávné.
28. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud
ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady
uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Takové vady však žalobkyně v podaném dovolání neohlašovala a Nejvyšší
soud je z obsahu spisu rovněž nezjistil.
29. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k
tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také
na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v souladu s § 243e
odst. 2 o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
30. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty
za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právním názorem
dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
31. V dalším řízení se v souladu s tím, co bylo s odkazem na ustálenou
rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedeno výše, soudy zaměří na vyřešení
otázky, zda žalobkyně při splnění zákonných předpokladů měla právní nárok na
vydání požadovaného rozhodnutí v konkrétní lhůtě (včetně nabytí právní moci), a
v kladném případě, zda a kdy tyto zákonné předpoklady splnila, a zda tak mohla
mít legitimní očekávání, že o její žádosti bude rozhodnuto bez průtahů, a zda
její chování, kdy si dle svých tvrzení zajistila formou úročené zápůjčky
financování svého stavebního záměru, lze považovat za obvyklé. V případě
kladného závěru bude na místě posoudit existenci nesprávného úředního postupu
(průtahů), včetně toho, jaký měl vliv na okamžik vydání konečného rozhodnutí, a
o kolik žalobkyní vynaložené náklady (úroky), které v daném místě a čase rovněž
bylo možno považovat za obvyklé, byly v důsledku těchto průtahů vyšší. S
ohledem na žalobní tvrzení o vzniku škody přitom nutně nejde o období průtahů,
ale spíš o to, zda by žalobkyně získala prostředky, z nichž měly být její dluhy
ze zápůjček uhrazeny (dovolatelka v této souvislosti píše o „refinancování
akvizičních nákladů při financování stavební části projektu“), v důsledku
průtahů později a o kolik. Nelze totiž vyloučit, že v konkrétním případě ani
pozdní vydání rozhodnutí nemuselo mít na termín dokončení stavby (vč. její
kolaudace) a tím i získání prostředků na úhradu zápůjček žádný či tak rozsáhlý
vliv (např. pokud byla výstavba smluvně zajištěna až k pozdějšímu termínu než k
původně očekávanému datu získání pravomocného rozhodnutí). Důkazní břemeno, že
v důsledku průtahů vynaložila více či získala méně, tíží žalobkyni. Za tím
účelem nelze vyloučit ani nutnost postupu podle § 118a o. s. ř. Z dosavadních
skutkových zjištění soudu prvního stupně přitom vyplývá, jak bylo již opakovaně
uvedeno, že „je běžnou praxí, že developer sjednává úvěr dříve, než je vydáno
územní rozhodnutí“, že „je běžnou praxí, že developer, protože nemá finance, si
bere akviziční financování“, či že „developerské projekty jsou financovány z
úvěru.“ Tato skutková zjištění však soudy, vedeny nesprávným právním názorem,
nehodnotily. Nejvyšší soud si je samozřejmě z hlediska povinnosti platit úroky
vědom rozdílu mezi úvěrem a zápůjčkou, nicméně podle tvrzení žalobkyně byly
takto získané prostředky vynaloženy prakticky obratem a ani z odůvodnění
napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by právě tento rozdíl byl důvodem pro
zamítnutí žaloby. Nejvyšší soud nijak nepředjímá, že veškeré či vůbec nějaké
žalobkyní vynaložené náklady, i při obvyklosti chování žalobkyně, byly
vynaloženy v příčinné souvislosti s těmito průtahy, avšak a priori odmítnutí
existence příčinné souvislosti s odkazem na rozhodnutí žalobkyně si financování
projektu zajistit tímto způsobem nemůže ve světle shora označené ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu bez dalšího obstát.
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
33. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 4. 2025
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu