30 Cdo 1580/2024-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 107/2022, o dovolaní žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2024, č. j. 19 Co 320/2023-116, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím (dále také „napadené rozhodnutí“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci, která mu podle jeho tvrzení vznikla nesprávným úředním postupem v podobě „nepřiměřené délky“ trvání soudního řízení vedeného u bývalého Krajského obchodního soudu v Praze [nyní Městského soudu v Praze] pod sp. zn. 44 Cm 255/99 (dále též „posuzované řízení“, resp. „krajský soud“ nebo „městský soud“). V tomto řízení byla žalobci rozsudkem krajského soudu ze dne 21. 9. 2000 přiznána mj. náhrada nákladů řízení v částce 392 876 Kč, průtahy v další fázi posuzovaného řízení [spočívající především v tom, že po odvolání žalovaných ze dne 23. 1. 2001 byl spis před Vrchnímu soudu v Praze až dne 16. 10. 2002, tento soud následně vrátil spis (tzv. bez věcného vyřízení odvolání) dne 17. 12. 2002 městskému soudu zpět kvůli vyměření soudního poplatku za odvolání, přičemž městský soud vyzval k zaplacení tohoto poplatku až dne 10. 3. 2003] společně s během paralelně probíhajícího konkurzního a dědického řízení však způsobily, že k vyznačení právní moci na citovaný rozsudek krajského soudu došlo až dne 26. 10. 2016, ačkoliv rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 26. 1. 2001. V roce 2016 byl již nárok žalobce nevymahatelný, neboť žalovaná (povinná) byla v té době nemajetná. Žalobce se tak svého nároku domáhal po státu, neboť byl přesvědčen, že pokud by soudy postupovaly řádně a bez průtahů, bylo by posuzované řízení skončeno nejpozději ke dni 25. 9. 2001, kdy se ještě žalobce mohl domoci uspokojení nároku z nemovitých věci žalované D. P.
4. Soud prvního stupně sice v tomto kompenzačním řízení shledal, že posuzované řízení bylo stiženo průtahy, avšak i v případě, kdy by bylo řízení průtahů prosté, skončilo by (při obvyklém běhu věcí) ve vztahu k žalované nejdříve v červenci nebo srpnu 2002. Konkurzní řízení vedené vůči žalované D. P. (tehdy úpadkyni) u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 K 26/02 však bylo zahájeno dne 6. 6. 2002. Soud prvního stupně proto uzavřel, že i při dodržení obvyklých lhůt by nebylo možné posuzované řízení pravomocně skončit před prohlášením konkurzu na majetek dlužnice žalobce. Oproti konstrukci předložené nynějším žalobcem totiž soud prvního stupně do určení přiměřené (obvyklé) délky posuzovaného řízení zahrnul také potřebu rozhodování o osvobození od soudního poplatku za podané odvolání, které tehdejší žalovaná podala dne 2. 11. 2010, přičemž zamítnutí jejího návrhu na osvobození od soudního poplatku definitivně potvrdil až Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 13. 1. 2012, č. j. 9 Cmo 171/2011-145. Ačkoliv i v této části posuzovaného řízení soud prvního stupně shledal průtahy, došel k závěru, že vzhledem k obvyklým lhůtám k činění úkonů jak ze strany soudů, tak účastníků by tak celková délka řízení o osvobození od soudních poplatků za odvolání měla bez průtahů trvat 10 měsíců. Soud prvního stupně nakonec také shledal, že pohledávku by k předmětnému datu nebylo možné uspokojit ani z nemovitostí ve vlastnictví žalovaných, a to proto, že část nemovitostí byla prodána v nedobrovolné dražbě ještě před tím, než by (v řízení bez průtahů) nabyl právní moci rozsudek krajského soudu. Zdůraznil rovněž, že tatáž zastavená nemovitost by byla exekvována ve prospěch dalších osob, které měly z hlediska dobytnosti svých pohledávek při nuceném prodeji zastavené nemovitosti tzv. lepší pořadí (nežli žalobce).
5. Odvolací soud v nynějším řízení sice s odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 nevýznamně korigoval dobu pravomocného skončení řízení, kterou by bylo možno považovat za ještě přiměřenou, a to na 23. 7. 2002, jinak se ztotožnil se skutkovým i právním hodnocením soudu prvního stupně, a to včetně potřeby zahrnutí doby pro vypořádání otázky osvobození od soudního poplatku za odvolání proti rozsudku krajského soudu do celkové (bezprůtahové) doby trvání posuzovaného řízení.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu [patrně v celém jeho rozsahu] podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozoval od toho, že napadené rozhodnutí podle něj stojí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. S odkazem na rozsudky dovolacího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013, a ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, žalobce namítal, že dražba některých nemovitostí a následný konkurz na zbývající majetek žalované v posuzovaném řízení nebyly výlučnou a samostatnou příčinou vzniku škody, která by přerušila příčinnou souvislost. Prvotní příčina v podobě průtahů v posuzovaném řízení tak nebyla těmito skutečnostmi odklizena. Žalobce konkrétně tvrdil, že konstrukce nižších soudů týkající se potřeby zohlednění rozhodování o osvobození od poplatků za odvolacího řízení byla účelová, neboť žádost o osvobození byla ve skutečnosti podána (v důsledku plynutí času) za zcela odlišných podmínek až v roce 2010, kdy žalovaná již po ukončeném konkurzu neměla žádný majetek, zatímco v roce 2001 ještě disponovala majetkem v řádu desítek milionů korun, tudíž „logicky tehdy neměla důvod žádat o osvobození od soudních poplatků a lze pak /podle mínění dovolatele/ důvodně předpokládat, že by návrh na osvobození od soudních poplatků vůbec nepodala.“ Napadené rozhodnutí nakonec dovolatel považoval za odporující dobrým mravům, neboť ve věci jde o zaplacení částky, kterou tvoří z podstatné části zaplacený soudní poplatek, tedy jde o vrácení částky jím zaplacené státu za to, aby mu stát poskytl soudní ochranu, k čemuž ovšem nedošlo. Pokud tak došlo k průtahům, stát nemá morální ani právní nárok na ponechání si soudního poplatku.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, přičemž jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl pro jeho nepřípustnost.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. V tom rozsahu, ve kterém byl žalobcem napaden nákladový výrok II a výrok I rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu, jímž byl potvrzen nákladový výrok II z rozsudku soudu prvního stupně, je dovolání nepřípustné, neboť dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
11. Ani zbývající dovolací argumentace nemohla přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, neboť svým postupem se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
12. Podle § 13 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“), stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
13. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že odpovědnost státu za škodu spočívající ve ztrátě pohledávky (nebo její reálné vymahatelnosti) způsobenou průtahy v soudním řízení je dána tehdy, pokud nečinnost soudu v tomto řízení byla rozhodující příčinou, pro kterou oprávněná osoba přišla o možnost uspokojení svého nároku, tedy že nebýt takového porušení povinnosti, ke škodě by podle obvyklého chodu věcí nedošlo (oprávněná osoba by svou pohledávku vůči povinné osobě úspěšně vymohla). V případě tvrzené škody spočívající ve ztrátě pohledávky (nebo její reálné vymahatelnosti) jako důsledku průtahů v řízení je však dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, třeba určit. Bez tohoto určení totiž není možné stanovit okamžik, který je rozhodný pro vznik povinnosti státu nahradit škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Pro tyto účely se tudíž nevychází z délky řízení jako celku, nýbrž z jakési – ex post určené – délky řízení bez zbytečných průtahů.
14. V případě nároku na náhradu škody proto nesprávný úřední postup spočívá nikoli v nepřiměřené délce řízení jako celku, kterou by soud hodnotil mj. i z pohledu kritéria postupu orgánů veřejné moci v jeho průběhu [§ 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb.], ale v průtazích v řízení ve smyslu nečinnosti na straně soudu. Přitom nelze mechanicky (bez dalšího) přihlížet ke každému období, v němž soud nekonal, ale zohledňují se jen taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému (obvyklému) průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat. Poukázat lze v této souvislosti konkrétně za závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2013, jakož i na judikaturu reprezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013, ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4420/2015, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2208/2016, nebo ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3146/2022.
15. V předmětné věci je tak třeba posoudit, zda obstojí závěr odvolacího soudu, podle kterého – zjednodušeně řečeno – by i při obvyklém běhu věcí bez zatížení řízení průtahy posuzované řízení skončilo až v době po zahájení konkurzu, kdy již žalobcova pohledávka byla evidentně nevymahatelná, či zda by skončilo dříve. Odvolací soud své rozhodnutí vybudoval na závěru, že mezi průtahy v posuzovaném řízení a vzniklou škodou nebyl vztah příčinné souvislosti, neboť doba nutná pro rozhodnutí o (ne)osvobození od soudních poplatků by i při absenci jiných průtahů neodvratně odsunula konečné rozhodnutí ve věci (resp. možnost vyznačit na něm právní moc) až do doby, kdy už dovolatelova pohledávka nebyla vymahatelná; nehledě na průtahy by tak dovolatel svého uspokojení tak či onak v důsledku prohlášení konkurzu nedosáhl. V té souvislosti nabývá na významu dovolací námitka, že nebýt průtahů, tehdejší žalovaná by v rané fázi posuzovaného řízení nežádala o osvobození od soudních poplatků a o její žádosti by nebylo třeba rozhodovat.
16. Dovolateli je třeba přisvědčit, že ač je otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – zpravidla otázkou skutkovou,
nikoli právní, může právní posouzení příčinné souvislosti spočívat ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2218/2022, nebo ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3170/2022). V nynější věci jde tedy o otázku právní v tom rozsahu, ve kterém je třeba stanovit, zda dražba nemovitostí původní žalované z dubna 2001 a následný konkurz z června 2002 mohly – s ohledem na očekávatelný bezprůtahový postup v posuzovaném řízení – působit jako okolnost vylučující příčinou souvislost mezi nevymahatelností žalobcova nároku a zjištěnými průtahy.
17. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněný pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 681/2021, nebo ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 381/2024) je ustálená v závěru, že při řešení otázky vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou je z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Naopak zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non). Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti. Ústavní soud v uvedeném nálezu ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti instruktivně rozvedl, že „(…) v řadě vzájemně souvisejících příčin nejsou všechny příčiny stejně významné. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti tak musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ.“
18. Ve světle těchto závěrů úvaha odvolacího soudu obstojí a nepříčí se ustálené judikatuře dovolacího soudu. Pokud by totiž posuzované řízení nezatížené zjevnými průtahy v každém případě skončilo až v době, kdy už prodej zastavené nemovitosti a následný konkurz učinily předmětnou pohledávku žalobce na náhradu nákladů řízení exekučně nedobytnou, není mezi (pozdějšími) průtahy a vzniklou nedobytností pohledávky dána zákonem vyžadovaná kauzalita. O tom by bylo možné uvažovat pouze v tom případě, že by spolu průtahy v řízení na straně jedné a prodej nemovitostí a konkurz na straně druhé souvisely, taková souvislost však z napadeného rozhodnutí ani ze spisového materiálu nevyplývá. V obecné rovině tak nelze v tomto směru závěru odvolacího soudu ničeho vytknout.
19. Související otázkou však je udržitelnost zahrnutí části řízení týkající se osvobození od soudních poplatků, o které v posuzovaném řízení žalovaná požádala až v roce 2010, do zpětně „rekonstruovaného“ bezprůtahového běhu řízení, jak by se odbývalo v letech 2001-2002 a jak jej určil odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně). Dovolatel totiž namítal, že pro takové zahrnutí není důvodu, jelikož žalovaná podle jeho tvrzení v letech 2001-2002 ještě disponovala dostatečnými prostředky, a tudíž by tehdy o osvobození od soudních poplatků ani nežádala.Ani zde však Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Z rozhodovací praxe uvedené výše se podává, že v případech škody způsobené průtahy v řízení je třeba (zpětně) individuálně určit dobu, ve které řízení mohlo a mělo bez průtahů proběhnout. Z logiky věci potom vyplývá, že v rámci takového určení je třeba jednak stanovit přiměřenou délku provedených úkonů, ale zároveň také určit, které očekávatelné úkony budou do posuzování zahrnuty, neboť nelze vyloučit, že v řízení nestiženém průtahy by některé úkony, byť později v řízení skutečně činěné, postrádaly relevanci. Rozhodnutí o tom, které úkony zahrnout a které nikoliv, však musí být založeno na praktické míře pravděpodobnosti a nemůže být předmětem libovůle posuzujícího soudu. Ze skutkových závěrů sice nemusí vyplývat absolutní jistota, že by daný úkon učiněn byl, pro jeho zahrnutí do stanovené délky řízení však musí být rozumný důvod.
20. Pokud dovolatel namítal, že do určení přiměřené délky řízení nelze zahrnovat také úkony spojené s žádostí o osvobození od soudních poplatků odvolacího řízení, neboť ekonomická situace žalované v roce 2001 (na rozdíl od roku 2010) podle jeho tvrzení nenaznačovala takovou potřebu, představovaly však takové námitky ve skutečnosti nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu. Nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť dovolací soud je skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán (jak ostatně dovolatel sám uvádí) a tato zjištění nemohou být předmětem dovolacího řízení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
21. Nad rámec řečeného Nejvyšší soud dodává, že ve světle spisového materiálu se namítaný závěr odvolacího soudu nejeví jako zjevná libovůle. Již v období předcházejícím původní žalobě žalovaná nesplácela předmětný úvěr a na nemovitosti v jejím vlastnictví byla zřízena zástavní práva. Ostatně také dovolatel v textu dovolání poukazoval na to, že protistrana se již v roce 2000 „chlubil[a] tím, že [její] advokát zařídí, aby rozsudek nenabyl právní moci“ (srov. bod 19 dovolání), zároveň dovolatel uvedl v původní žalobě v tomto řízení, že „odvolání proti nákladům řízení bylo jen zdržovací“ (srov. č. l. 1). Za dané situace tak Nejvyšší soud neshledal nutnost pro jejich neudržitelnost korigovat úvahy odvolacího soudu týkající se zahrnutí doby potřebné k vypořádání otázky osvobození od soudních poplatků do přiměřené doby posuzovaného řízení.
22. Nakonec, dovolatel nevymezil žádnou právní otázku, která by byla způsobilá přípustným způsobem zpochybnit závěry odvolacího soudu týkající se délky trvání posuzovaného řízení v případě, že by nebylo stiženo průtahy [jde o dobu 3 měsíců pro vydání výzvy k zaplacení soudního poplatku, jejímu doručení a uplynutí lhůty v ní stanovené, dalších 3 měsíců pro zjištění, zda poplatek byl či nebyl zaplacen a následné zastavení řízení, doručení účastníkům a uplynutí odvolací lhůty, dalších 3 měsíců pro podání odvolání účastníkem a rozhodnutí soudu o něm, a vzhledem k otázce osvobození od soudních poplatků potom ještě další 3 měsíce pro prvostupňové rozhodnutí o odvolání, 3 měsíce pro vyřízení podaného odvolání a poslední 3 měsíce pro vyřízení odvolání proti usnesení o odmítnutí předchozího odvolání pro opožděnost; celková délka odvolacího řízení tedy činila podle odvolacího soudu 18 měsíců]. I kdyby tak soudy vycházely z více než hypotetického závěru, že až do zahájení konkurzu dne 6. 6. 2002 byla pohledávka dovolatele vymahatelná, neměl by dovolatel pravomocné rozhodnutí ve věci včas ani v tom případě, kdy by řízení bylo prosté průtahů; závěr soudů obou stupňů o nedostatku příčinné souvislosti tak se zřetelem k citované judikatuře obstojí. Zbývá dodat, že datum prohlášení konkurzu (6. 6. 2002) na majetek tehdejší žalované je nejzazším datem, kdy již pohledávky vůči ní byly mimo konkurz evidentně nedobytné, přičemž s ohledem na shora vyložené důvody nebylo třeba zkoumat, zda u ní úpadek vedoucí k nevymahatelnosti pohledávek fakticky nenastal podstatně dříve (čemuž by zjištění učiněná z obsahu spisu zřetelně nasvědčovala).
23. Nad rámec výše uvedených úvah Nejvyšší soud v obecné rovině poznamenává následující. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu (převzatých od soudu prvního stupně), jimiž je dovolací soud vázán (§ 241a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) je zřejmé, že dovolatel se nemohl domoci ani uspokojení své pohledávky v rámci veřejné nedobrovolné dražby konané v dubnu 2001 /viz odstavec 14 rozsudku soudu prvního stupně/, pokud jde o další nemovitosti tehdejší žalované, ty měly podle skutkových zjištění nižších soudů hodnotu 2 500 000 Kč a byly zajištěny zástavním právem jiných osob s tzv. lepším pořadím, tudíž rovněž nemohly představovat majetek, z něhož by se mohl žalobce hojit i kdyby rozsudek krajského soudu nabyl právní moci na základě úkonů soudů v posuzovaném řízení učiněných bez průtahů. Vůči právním závěrům plynoucím z uvedených skutkových zjištění dovolatel také v dovolání žádnou další relevantní argumentaci nestavěl.
24. Úvahy dovolatele, že právní moci rozsudek krajského soudu nabyl již 26. 1. 2001 (srov. bod 16 dovolání) a že v tutéž dobu měl mít již pravomocný rozsudek k dispozici, nemají s ohledem na způsob zpětného nabývání právní moci rozhodnutí v případě, že je odvolací řízení pro zpětvzetí odvolání následně zastaveno (viz § 222 o. s. ř.), jak se tomu stalo i v posuzované věci, žádný význam, neboť státu nelze zpětné vyznačení právní moci s ohledem na dispoziční úkon tehdejší žalované učiněný až 20. 5. 2016 (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2016, č. j. 5 Cmo 208/2016-197) přičítat k tíži.
25. Pokud pak dovolatel v části IV. dovolání poukazoval na morální aspekty souvisící se zaplacením a nevrácením soudního poplatku, pak ve vztahu k této části mimořádného opravného prostředku náležitě nebral na zřetel, že jím podané dovolání neobsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť dovolatel v tomu odpovídajícím rozsahu náležitě nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v úvodu celého dovolání uváděl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, ve vztahu k argumentaci o jím zaplacenému soudnímu poplatku však žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahujícího konkurují právní názor neoznačil a ani nekonkretizoval, který z dalších zákonem předjímaných předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný.
26. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, dílem jako vadné a dílem jako nepřípustné.
27. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.) Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 9. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu