30 Cdo 1614/2016-142
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobce P. P., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, se sídlem v
Praze 1, Štěpánská 630/57, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C
100/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.
11. 2015, č. j. 18 Co 319/2015-98, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, č. j. 18 Co 319/2015-98, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 4. 2015, č. j. 18 Co
319/2015-98, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu
řízení.
1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal peněžitého zadostiučinění
ve výši 300 000 Kč a uložení povinnosti zaslat písemnou omluvu v navrhovaném
znění za nemajetkovou újmu, která mu měla být primárně způsobena nepřiměřeně
dlouhým exekučním řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 14
Nc 596/2007, přičemž tato nemajetková újma měla být výrazně zvýšena tím, že šlo
o exekuční řízení vedené nezákonně, bez existence vykonatelného exekučního
titulu. Pro případ nepřiznání peněžité náhrady žalobce požadoval konstatování
porušení práva v navrhovaném znění.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“)
konstatoval, že exekuce na majetek žalobce pro pohledávku 213 737 501,10 Kč s
příslušenstvím v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 Nc
596/2007, byla zahájena na základě nezákonného rozhodnutí (výrok I), že délka
řízení vedeného proti žalobci před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 14
Nc 596/2007 od 27. 4. 2007 do 3. 10. 2013 je nesprávným úředním postupem (výrok
II), uložil žalované povinnost se žalobci ve lhůtě 15 dnů od právní moci
rozsudku písemně omluvit doporučeným, datovaným, oprávněnou osobou podepsaným a
otiskem úředního razítka opatřeným dopisem tam specifikovaného znění (výrok
III), zamítl žalobu, aby bylo konstatováno, že neoprávněně nařízenou a vedenou
exekucí na majetek žalobce pro údajně vykonatelnou pohledávku 213 737 501,10 Kč
s příslušenstvím v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 Nc
596/2007, aniž by existoval vykonatelný exekuční titul pro nařízení exekuce,
jakož i nepřiměřenou délkou a průtahy v tomto řízení, bylo porušeno základní
právo žalobce na ochranu soukromí a na informační sebeurčení, základní právo na
ochranu vlastnictví a základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez
zbytečných průtahů (výrok IV), zamítl žalobu, aby byla žalované uložena
povinnost se žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku písemně omluvit
doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným, otiskem úředního
razítka opatřeným dopisem tam specifikovaného znění (výrok V), zamítl žalobu,
aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 300 000 Kč s
příslušenstvím (výrok VI) a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení (výrok VII).
3. Dle skutkových zjištění soudu prvního stupně byl usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004, č. j. 76 K 3/2004-8, prohlášen konkurz na
majetek žalobce. Dne 8. 11. 2004 byl usnesením konkurz na majetek žalobce
zrušen z důvodu, že majetek podstaty nepostačoval ani k úhradě nákladů
konkurzu, kdy nebyl zjištěn žádný majetek žalobce. Dne 28. 2. 2005 Městský soud
v Praze oznámil, že Vrchní soud v Praze usnesení o zrušení konkurzu na majetek
žalobce zrušil a tedy že účinky konkurzu trvají. Dne 14. 11. 2005 byl usnesením
č. j. 76 K 3/2004-145 konkurz na majetek žalobce zrušen z důvodu, že majetek
podstaty nepostačoval ani k úhradě nákladů konkurzu, kdy nebyl zjištěn žádný
majetek žalobce. Dne 27. 4. 2007 podala správkyně konkurzní podstaty úpadce
České banky, akciové společnosti Praha – v likvidaci, návrh na nařízení exekuce
k vymožení pohledávky ve výši 213 737 501,10 Kč vůči povinnému – žalobci, při
vědomí zrušení konkurzu na majetek žalobce z důvodu, že nepostačuje ani k
úhradě nákladů konkurzu, s odkazem na kopii seznamu přihlášených pohledávek,
kdy předmětnou pohledávku žalobce nepopřel. Dne 10. 5. 2007 byla nařízena podle
výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek v konkurzním řízení vedeném u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 76 K 3/2004 exekuce k vymožení pohledávky
oprávněného ve výši 213 737 501,10 Kč včetně nákladů právního zastoupení ve
výši 323 394,40 Kč a nákladů exekuce ve výši 8 000 000 Kč. Dne 24. 7. 2009 byla
exekuce na majetek žalobce zastavena. Žalobci jako povinnému bylo uloženo mimo
jiné uhradit náklady soudního exekutora a náklady řízení. K odvolání účastníků
Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2010, č. j. 68 Co 507/2009-73,
zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 23. 6. 2010, č. j. 14 Nc 596/2007-78, byla exekuce na majetek
žalobce zastavena, náklady soudního exekutora byly uloženy k úhradě oprávněnému
a náklady řízení nebyly přiznány žádnému z účastníků. Proti tomuto usnesení si
oprávněný podal odvolání, které však bylo žalobci doručeno až dne 29. 1. 2013,
tedy po dvou a půl letech. Městskému soudu v Praze byl následně spis doručen
dne 13. 3. 2013, tedy po dvou letech a osmi měsících. Městský soud v Praze
usnesením ze dne 14. 5. 2013, č. j. 68 Co 132/2013-102, usnesení soudu prvního
stupně o zastavení řízení potvrdil a náklady řízení nepřiznal žádnému z
účastníků řízení, ani exekutorovi. Usnesení nabylo právní moci dne 3. 10. 2013.
Exekuční řízení tak bylo proti žalobci vedeno šest a čtvrt roku a to
bezdůvodně, bez exekučního titulu. Žalobce uvedl, že byl vystaven vpádu do
svého soukromí, kdy si pro účely exekuce proti němu, jež od počátku byla vedena
neoprávněně, exekutorka zjišťovala jeho osobní majetkové poměry, čelil
obstavení svých účtů, prožíval extrémní stres, protože tvrzenou pohledávku ve
výši cca 250 000 000 Kč by v životě nemohl uhradit, měl obavu o budoucnost
svoji i své rodiny.
4. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne 20. 3. 2014 konstatovala, že v
exekučním řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), což považovala za dostatečné
vzhledem ke stavu věci. Ve vztahu k celkové délce řízení pak měla za to, že
nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce
řízení. Zdůraznila, že žalobce byl dlužníkem, který neplnil své závazky, byl na
něj veden větší počet exekucí, které nevedly k uspokojení věřitelů, proto se
ani nemusel obávat další exekuce, neboť věděl, že o žádný majetek nemůže přijít
a tato exekuce jej neohrožuje. Nadto se zdržoval ve Velké Británii, dané řízení
na něj nemohlo mít bezprostřední dopad. Ze zásady, že nikdo nemůže mít prospěch
ze svého protiprávního jednání, dovodila, že přiznání peněžní satisfakce by
bylo v rozporu s dobrými mravy.
5. Soud prvního stupně nepovažoval za dostatečné konstatování vydání
nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk obsažené ve stanovisku
žalované ze dne 20. 3. 2014, a proto rovněž sám ve výroku I konstatoval, že v
daném případě došlo k vydání nezákonného rozhodnutí o nařízení exekuce, neboť
exekuční řízení bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 6. 2010,
č. j. 14 Nc 596/2007-78, zastaveno z důvodu, že pro nařízení exekuce v daném
případě neexistoval vykonatelný exekuční titul, konkrétně rozvrhové usnesení.
První rozhodnutí o zastavení exekuce na majetek žalobce bylo vydáno dne 24. 7.
2009. Byť bylo následně odvolacím soudem zrušeno, úkony exekutora v souvislosti
s tímto řízením vůči žalobci již nebyly činěny. Soud tedy i vzhledem ke
konstantní judikatuře dospěl k závěru, že řízení nemohlo skončit jinak než jeho
zastavením. S ohledem na žalobcem tvrzený vpád do jeho soukromí, kdy si pro
účely exekuce proti němu exekutorka zjišťovala jeho osobní majetkové poměry,
čelil obstavení svých účtů, prožíval extrémní stres, protože tvrzenou
pohledávku by v životě nemohl uhradit, měl obavu o budoucnost svoji i své
rodiny, považoval soud prvního stupně za dostačující konstatování porušení
práva žalobce a nařízení omluvy.
6. Ve vztahu k nepřiměřené délce řízení soud prvního stupně uvedl, že
pokud odvolání do usnesení ze dne 23. 6. 2010, č. j. 14 Nc 596/2007-78, bylo
žalobci doručeno až dne 29. 1. 2013, žil žalobce do té doby v domnění, že
řízení skončilo v červnu, resp. pravomocně v červenci 2010. S přihlédnutím k
faktu, že první rozhodnutí o zastavení exekuce na majetek žalobce bylo vydáno
dne 24. 7. 2009, byť bylo následně odvolacím soudem zrušeno, úkony exekutora v
souvislosti s tímto řízením vůči žalobci již nebyly činěny, byť žalobce jednání
exekutora pociťoval jako vpád do svého soukromí, kdy si pro účely exekuce proti
němu exekutorka zjišťovala jeho osobní, majetkové poměry, čelil obstavení svých
účtů, prožíval extrémní stres, protože tvrzenou pohledávku by v životě nemohl
uhradit, měl obavu o budoucnost svoji i své rodiny, nebyl význam předmětu
řízení pro poškozeného takové intenzity, aby odůvodňoval poskytnutí
zadostiučinění v penězích. Soud tedy dospěl k závěru, že v daném případě došlo
k průtahům v řízení, když předmětné řízení trvalo celkem 6 let 4 měsíce a 24
dní, ale vzhledem k uvedenému je dostačující konstatování porušení práva a
omluva, stejně jako v případě nezákonného rozhodnutí, byť v pozměněné podobě od
navrhovaného textu. Skutečnosti, jež by svědčily o šikanózním jednání, nebyly v
průběhu řízení zjištěny. Soud prvního stupně tedy navržený text konstatování
porušení práva a omluvy zamítl, včetně požadovaného zadostiučinění v penězích a
nahradil jej shora uvedeným.
7. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby bylo
konstatováno, že neoprávněně nařízenou a vedenou exekucí na majetek žalobce pro
údajně vykonatelnou pohledávku ve výši 213 737 501,10 Kč s příslušenstvím v
řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 vedeném pod sp. zn. 14 Nc 596/2007,
aniž by existoval vykonatelný exekuční titul pro nařízení exekuce jakož i
nepřiměřenou délkou a průtahy v tomto řízení, bylo porušeno základní právo
žalobce na ochranu soukromí a na informační sebeurčení, základní právo na
ochranu vlastnictví a základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez
zbytečných průtahů, zamítl žalobu, aby byla žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti uložena povinnost se žalobci do 15 dnů od právní
moci rozsudku písemně omluvit doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou
podepsaným, otiskem úředního razítka opatřeným dopisem stanoveného znění,
zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 300
000 Kč s příslušenstvím a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1 500 Kč.
8. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v
řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, neboť žalobcem a jeho správcem
konkurzní podstaty nepopřená přihláška pohledávky, dle závěrů odvolacího soudu
v exekučním řízení, nebyla exekučním titulem. Se závěrem o nutnosti odškodnit
žalobce za tvrzenou nemateriální újmu se však odvolací soud neztotožnil.
9. Z podaného exekučního návrhu dle odvolacího soudu nelze dovodit
žalobcem tvrzený úmysl aktérů (správkyně konkurzní podstaty, jí zmocněného
advokáta a pověřené exekutorky) zúčastněných na vyvolaném exekučním řízení
obohatit se na přísudku pohledávky a vyvést peněžní prostředky z konkurzní
podstaty České banky, akciové společnosti Praha – v likvidaci. Jak vyplynulo z
obsahu spisu, oprávněný v exekučním řízení vycházel z tehdy účinného znění § 45
odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, podle něhož postačilo
vést exekuci na úpadcovo jmění pouze na základě zjištěné, úpadcem nepopřené
pohledávky uvedené v seznamu přihlášek, pokud byl konkurz zrušen. Takováto
přihláška tak byla dle dikce zákona exekučním titulem. Argumentace žalobce
(tehdy povinného) usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. 20
Cdo 235/2005, s tvrzením, že oprávněný nemá v exekučním řízení vykonatelnou
pohledávku, pominula dle odvolacího soudu skutečnost, že toto rozhodnutí se
sice týkalo § 45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, avšak
v jiném rozhodném znění – platném do 30. 4. 2000. Podle odvolacího soudu je tak
zřejmé, že nelze dovodit pražádnou zlovolnost jednání aktérů exekučního řízení,
ale pouhou snahu správce konkurzní podstaty dostát dikci jednoznačného znění
zákona a snahu domoci se prostředků právem náležejících do majetkové podstaty
úpadce České banky, akciové společnosti Praha – v likvidaci. Dle odvolacího
soudu nelze hovořit ani o vymáhání neexistentní pohledávky České banky, akciové
společnosti Praha – v likvidaci, pokud úpadce (v tomto řízení žalobce)
pohledávku České banky, akciové společnosti Praha – v likvidaci, z titulu
směnečného rukojemství v konkurzním řízení týkajícím se žalobce nepopřel. Dle
odvolacího soudu lze naopak vysledovat příčinnou souvislost s konkurzním
řízením na žalobce (návrh podal na svoji osobu sám žalobce) s jeho snahou
zbavit se prostřednictvím vyvolaného konkurzu povinnosti dostát svému závazku z
titulu směnečného rukojemství, který vysoce převyšoval jeho likvidní
prostředky. Odvolací soud se proto neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
že řízení nemohlo skončit jinak než jeho zastavením.
10. Dle odvolacího soudu rovněž nelze u žalobce dovodit značnou
nejistotu pramenící z obavy o výsledek exekučního řízení, neboť znění § 45
odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání bylo od 1. 5. 2000 (tedy
již v době prohlášení konkurzu na žalobce) změněno, a žalobce si musel být
vědom možných důsledků aktuálního znění zákona i přes skončený konkurz na jeho
osobu. To i v souvislosti s tvrzením žalobce o dalších dvou exekucích na částky
55 000 Kč a 600 000 Kč s příslušenstvím, které byly tehdy již čtvrtý rok vedeny
vůči němu bezúspěšně, aniž by jejich výtěžek postačoval alespoň k náhradě
nákladů exekuce.
11. Z obsahu exekučního spisu má odvolací soud dále za zřejmé, že
žalobce v pozici úpadce v konkurzním řízení namítal, že disponuje pohledávkou
ve výši 100 000 USD. Jeho pohledávka však nebyla v konkurzním řízení vzata v
potaz, neboť ji žalobce neprokázal. Konkurz na žalobce byl zrušen pro
nedostatek majetku s právní mocí dne 14. 11. 2005. Exekuční návrh byl podán dne
27. 4. 2007 a je tak zřejmé, že 18 měsíců od zrušeného konkurzu se majetková
situace žalobce mohla změnit tak, že mohl nabýt další majetek, exekutor vedle
toho mohl rovněž postihnout jeho tvrzenou pohledávku v částce 100 000 USD. Na
základě uvedeného odvolací soud konstatoval, že nebyly dány důvody pro
odškodnění žalobce formou peněžitého zadostiučinění, neboť exekuce nebyla
vedena bezdůvodně ani šikanózně.
12. Odvolací soud dále uvedl, že nebyly dány důvody pro nižší formu
odškodnění ve smyslu § 31a OdpŠk, neboť žalobce se neúměrně vzhledem ke svému
majetku zadlužil částkou 213 737 501,10 Kč, poté vyvolal na svoji osobu
konkurz, kde krom této zásadní pohledávky bylo sice dalších dvanáct pohledávek,
které ale ve svém souhrnu nepřevyšovaly částku 2 246 925,30 Kč. Lze tak
uzavřít, že žalobce ve snaze zbavit se svého neúměrného zadlužení ze směnečného
rukojemství, vyvolal konkurzní řízení na svoji osobu. To však vzhledem k dikci
§ 45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. a faktickému průběhu konkurzního řízení,
kde byla přihláška této pohledávky uznána, nebylo překážkou pro vymáhání
pohledávky z jeho směnečného rukojemství, o čemž žalobce nutně musel vědět.
Jeho argumentace v exekučním řízení, že dluh téměř čtvrt miliardy korun není v
jeho moci uhradit, a exekuce proto musí být automaticky zastavena, se přitom
jeví jako nemravná.
13. Odškodnění žalobce za zahájenou exekuci na základě uvedených
zjištění jakoukoliv formou by se za této situace dle odvolacího soudu jevilo v
rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a v rozporu s dobrými mravy,
jak namítala žalovaná již v počátku řízení. Navíc extrémní stres údajně
prožívaný žalobcem žijícím v zahraničí byl vyvolán jednáním žalobce (směnečným
rukojemstvím), nikoli v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Závěrem
odvolací soud odkázal na správné zjištění soudu prvního stupně, že přestože se
v exekučním řízení, v období od 23. 6. 2010 do 29. 1. 2013, vyskytlo období
nečinnosti, nemohla tato okolnost fakticky vyvolat v žalobci žádný stres a
újmu, neboť žil v domnění, že exekuce byla již skončena a bylo vedeno pouze
řízení o jejích nákladech, proti nimž se žalobce odvolal.
II. Dovolání a vyjádření k němu
14. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu změny rozsudku soudu prvního
stupně napadl žalobce dovoláním.
15. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázek hmotného
a procesního práva, neboť se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
16. Podle dovolatele se jedná o řešení následujících otázek:
1) Zda soud rozhodující o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou
poškozenému nedůvodným vedením exekuce bez existence exekučního titulu, je
vázán pravomocným rozhodnutím o zastavení exekuce nebo zda tuto pravomocně
rozhodnutou otázku může znovu posuzovat, popřípadě přehodnotit sám? Odvolací
soud se měl při řešení této otázky odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003.
2) Zda okolnost, že soudní exekutor (soud) v situaci, kdy pohledávka
oprávněného v exekučním řízení nebyla vymožena a nelze očekávat její vymožení
ani zčásti v budoucnu, nezastaví exekuci a zůstane po vydání exekučního příkazu
delší dobu nečinný, zakládá právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené
nepřiměřenou délkou řízení? Odvolací soud se měl v tomto případě odchýlit od
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011.
3) Zda se přiznání zadostiučinění žalobci ve formě konstatování porušení
práva a omluvy jeví jako nemravné? Při řešení této otázky se odvolací soud dle
dovolatele odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30
Cdo 3731/2011.
4) Zda je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nebo
jenom k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti? Dle
dovolatele mělo v tomto případě dojít k odchýlení od stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn
206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „Stanovisko“).
5) Posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného v situaci,
kdy předmětem řízení zůstává rozhodování o příslušenství pohledávky v podobě
vysokých nákladů řízení. Dovolatel má za to, že při řešení této otázky se
odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn.
30 Cdo 3412/2011.
6) Aplikace podmínek a kritérií podle § 31a odst. 2, 3 písm. a) až e)
OdpŠk pro poskytnutí zadostiučinění v peněžité nebo jiné formě. Dovolatel v
této souvislosti poukazuje na odchýlení od Stanoviska a řady dalších rozhodnutí
Nejvyššího a Ústavního soudu.
17. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
18. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
20. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
21. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
22. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit první
otázka, neboť odvolací soud nezpochybňoval nezákonnost předmětného rozhodnutí,
ale pouze reagoval na žalobcem namítaný úmysl aktérů zúčastněných na předmětném
exekučním řízení obohatit se na přísudku pohledávky a vyvést peněžní prostředky
z konkurzní podstaty České banky, akciové společnosti Praha – v likvidaci.
24. K odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nedošlo
ani při řešení druhé dovolatelem položené otázky. Z dovolatelem citovaného
rozsudku vyplývá, že „není-li exekuce zastavena a je-li exekutor po vydání
exekučního příkazu delší dobu nečinný, může taková skutečnost zakládat právo na
náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení“. V posuzovaném
řízení však k nečinnosti nedošlo, když exekuce byla nařízena dne 10. 5. 2007 a
poprvé zastavena k návrhu dovolatele pro nemajetnost dne 24. 7. 2009 a opětovně
pro neexistenci vykonatelného exekučního titulu dne 23. 6. 2010. Dovolatelem
citované rozhodnutí se s napadeným rozhodnutím navíc rozchází v tom, že v
citované věci byl žalobce v exekučním řízení na straně oprávněného, zatímco v
posuzovaném řízení vystupoval na straně povinného.
25. Přípustnost dovolání nemůže založit otázka čtvrtá ani pátá, neboť
při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolací soud opakovaně uvádí, že při posuzování přiměřenosti
délky řízení je třeba vždy vycházet z celkové délky řízení a nikoliv jen z
délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu. K porušení práva
na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům,
a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení
práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou
svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (část III
Stanoviska). Účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým
řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku
nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován. Je tak zřejmé,
že bez vědomí o probíhajícím řízení nemůže být účastník ve stavu nejistoty
ohledně výsledku řízení - nemajetková újma (spočívající ve stavu nejistoty) mu
tedy může vznikat pouze v případě, že o probíhajícím řízení ví (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010; rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Jestliže byla exekuce
zastavena usnesením ze dne 23. 6. 2010 (náklady soudního exekutora byly uloženy
k úhradě oprávněnému a náklady řízení nebyly přiznány žádnému z účastníků),
usnesení bylo zástupci žalobce doručeno dne 3. 7. 2010 a odvolání oprávněného
proti uvedenému usnesení zástupce žalobce obdržel až dne 29. 1. 2013, nemohla v
tomto období žalobci vzniknout nemajetková újma, neboť o podaném odvolání
oprávněného nevěděl.
26. Dovolání není přípustné ani pro posouzení otázky šesté, neboť ani v
tomto případě se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
neodchýlil. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či
formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem
podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou
(formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení
na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen
správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež
jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo
ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
27. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky třetí,
tj. zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy pro rozpor s dobrými mravy,
neboť řešení této otázky v napadeném rozhodnutí je v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
28. Dovolání je důvodné.
29. V dovolatelem odkazovaném rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30
Cdo 3731/2011, Nejvyšší soud uvedl, že čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a
svobod svěřuje (zvláštnímu) zákonu, v tomto případě zákonu č. 82/1998 Sb., aby
stanovil podmínky, za nichž stát odpovídá za škodu vzniklou nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Přestože tento zákon odkazuje ve
svém § 26 na subsidiární použití občanského zákoníku, nelze přehlédnout, že
primárně se při uplatnění nároku na náhradu škody (nemajetkové újmy) jedná o
vztah mezi jednotlivcem a státem, jenž vzniká v důsledku nezákonného či
nesprávného úředního postupu státu při výkonu veřejné moci, tedy v rámci výkonu
vrchnostenského oprávnění státu. Proto je neadekvátní vést přímou paralelu mezi
pravidly obecné úpravy odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku a
principy ovládajícími odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb.
(viz Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina
základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2012, str.
746; jinými slovy též nález pléna Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn.
Pl. ÚS 11/10, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 314/2011; rozhodnutí
Ústavního soudu jsou též dostupná na nalus.usoud.cz).
30. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že „bez ohledu na to, zda byla
nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda,
poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou
nemajetkovou újmu.“
31. V § 31a odst. 2 OdpŠk je stanoveno, že „zadostiučinění se poskytne v
penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné
konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k
okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.“
32. Vzhledem ke znění citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. (i s
přihlédnutím ke znění § 26 OdpŠk) dospěl dovolací soud v citovaném rozsudku k
závěru, že zákon č. 82/1998 Sb. stanoví vlastní a úplné podmínky, za nichž stát
odpovídá za vzniklou nemajetkovou újmu, tak jako i pravidla o poskytnutí
zadostiučinění a jeho formy. Nárok na náhradu nemajetkové újmy, jenž je podle
zákona č. 82/1998 Sb. dán, tak nelze s odkazem na dobré mravy ve smyslu § 3
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) zamítnout.
33. Nelze však pominout, že obdobné hodnoty jako v § 3 obč. zák. jsou
obsaženy rovněž v § 31a OdpŠk.
34. Předně je třeba vzít do úvahy, zda nezákonným rozhodnutím či
nesprávným úředním postupem žalobci skutečně újma nemajetkového charakteru
vznikla. V tomto ohledu je třeba si uvědomit, že vznik nemajetkové újmy
zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. Jde tedy
„pouze“ o zjištění, zda tu jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní
osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda
vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném
postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu
nemajetkovou sféru jednotlivce. Zřetelněji vyplývá tato potřeba při využití
jiné terminologie, kterou zmiňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. –
totiž, že nemajetková újma se jinak nazývá újmou morální. Jedná se tedy o
utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity
poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i
jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka –
svoboda pohybu, rodinný život, nejistota apod.). Dospěje-li tedy soud v
konkrétním případě k závěru, že žádná z těchto složek nemohla být významným
způsobem v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu
negativně dotčena, je namístě závěr o tom, že nedošlo ke způsobení nemajetkové
(morální) újmy.
35. Uvedené hodnoty hrají vždy roli při zvažování formy, případně výše
zadostiučinění. To vyplývá zejména z § 31a odst. 2 věty druhé OdpŠk kladoucí
důraz na závažnost vzniklé újmy a okolnosti, za nichž ke způsobení újmy došlo.
36. Jestliže odvolací soud založil své zamítavé rozhodnutí ve vztahu k
žalobcem uplatněnému nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v
důsledku nezákonného rozhodnutí o zahájení exekučního řízení na tom, že
odškodnění žalobce jakoukoliv formou by se v daném případě jevilo v rozporu s
obecně sdílenou představou spravedlnosti a v rozporu s dobrými mravy, je jeho
právní posouzení nesprávné.
37. Podle § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř., je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
38. Soudy v daném případě vyšly z toho, že žalobce vedle zadostiučinění
za nepřiměřenou délku řízení uplatňuje i samostatný nárok na zadostiučinění
způsobené vydáním nezákonného rozhodnutí o nařízení exekuce.
39. Řízení je tak postiženo vadou, která může mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, když v žalobě ani později v řízení žalobce dostatečně
srozumitelně a určitě neuvede, zda požaduje zadostiučinění pouze za újmu
vzniklou mu v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí nebo zda požaduje
zadostiučinění za újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v
nepřiměřené délce řízení. V tomto směru musí žalobce přesně specifikovat, v
důsledku kterých skutečností mu tvrzená újma vznikla a v čem má tato újma
spočívat. Žalobce se přitom nemůže domáhat jednoho nároku na zadostiučinění z
více důvodů (odpovědnostních titulů).
40. Vzhledem k tomu, že dovolatel v tomto řízení nespojoval vznik
nemajetkové újmy s vydáním nezákonného rozhodnutí, ale s nesprávným úředním
postupem spočívajícím v nepřiměřené délce exekučního řízení, přičemž na
existenci nezákonného rozhodnutí poukazuje pouze jako na relevantní příčinu
umocnění vzniklé újmy (strana 8 žaloby), rozhodly soudy o nároku (z titulu
nezákonného rozhodnutí), který nebyl žalobou uplatněn, tj. rozhodovaly o něčem
jiném, než čeho se žalobce domáhal (§ 153 odst. 2 o. s. ř.).
41. Žalobce ve svém závěrečném návrhu před soudem prvního stupně (č. l.
spisu 49) mj. uvedl, že „[p]ředmětem zadostiučinění za nemajetkovou újmu je
tedy: A) nepřiměřená délka řízení, které: B) bylo vedeno bez existence
exekučního titulu a kterým: C) bylo bez zákonného důvodu zasahováno do mého
základního práva na ochranu soukromí a základního práva na informační
sebeurčení.“ Vnímal-li soud prvního stupně tento návrh tak, že žalobce spojuje
vznik nemajetkové újmy nejen s nepřiměřenou délkou řízení, ale i s dalšími
skutečnostmi, které nevnímá jenom jako okolnost zvyšující nemajetkovou újmu
způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, pak bylo na místě, aby se postupem podle
§ 43 o. s. ř. pokusil takový nedostatek žaloby odstranit, přičemž do té doby
nebylo možné o žalobě rozhodnout.
VI. Závěr
42. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení
odškodnění žalobce jako rozporného s obecně sdílenou představou spravedlnosti a
s dobrými mravy nesprávné a současně je řízení postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud postupem podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že
zjištěná vada řízení platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud
podle § 243e odst. 2 o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
43. V dalším řízení si soud prvního stupně v prvé řadě ujasní, a to
případně i s využitím postupu podle § 43 o. s. ř., z jakého důvodu se žalobce
domáhá peněžitého zadostiučinění. Teprve poté může ve věci znovu rozhodnout.
Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve
spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
44. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu