30 Cdo 1641/2023-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobců a) L. K., narozeného XY, bytem XY, b) J. H., narozené XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Tomášem Nahodilem, advokátem se sídlem v Praze, Pšenčíkova 677/18, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 2x 889 170,08 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 166/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2022, č. j. 55 Co 304/2022-107, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci (dále též „dovolatelé“) se domáhali zaplacení částky 952 295,08 Kč s příslušenstvím pro každého z nich, a to v částce 294 582,75 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 153/2010 (dále jen „posuzované řízení“), dále v částce 407 712,33 Kč jako náhrady škody ze stejného odpovědnostního titulu a částky 250 000 Kč jako náhrady nákladů řízení.
Posuzované řízení bylo zahájeno dne 5. 5. 2010 a skončilo dne 9. 10. 2019, trvalo tak 9 let a 5 měsíců. Předmětem posuzovaného řízení bylo zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k 86 společně vlastněným nemovitostem (lesním pozemkům, rybníkům, trvalým travním porostům, zastavěným pozemkům, zahradám, obydlím, hospodářským a jiným budovám jako stodola, špejchar apod.), nacházejícím se v katastrálních územích XY, XY a XY, vše v Plzeňském kraji, které byly užívány bez odpovídající náhrady většinovým spoluvlastníkem nemovitosti Z.
Š. Dne 23. 12. 2019 žalobci uplatnili nárok u žalované, přičemž každému z žalobců žalovaná plnila částku ve výši 63 125 Kč již před zahájením řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2022, č. j. 45 C 166/2020-89, řízení ve vztahu ke každému z žalobců částečně zastavil, a to co do částky 63 125 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu, kterou se každý ze žalobců domáhal po žalované zaplacení částky 889 170,08 Kč s
příslušenstvím, zamítl (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobcům úrok z prodlení z částky 63 125,- Kč (výrok IV).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci, zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem pro vady a dílem jako nepřípustné odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec
2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3).
Ačkoliv dovolatelé výslovně napadají rozhodnutí ve věci samé v plném rozsahu, tak ohledně uplatněných nároků na náhradu škody v částkách 407 712,33 Kč a 250 000 Kč neobsahuje dovolání ve smyslu § 241a o. s. ř. vůbec žádné vymezení důvodu dovolání, ani v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přičemž o tyto povinné obsahové náležitosti nebylo dovolání doplněno ani v průběhu trvání lhůty k dovolání, v důsledku čehož ovšem dovolání v tomto rozsahu trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o.
s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy přípustnost dovolání nemůže založit otázka dovolatelů stran snížení základní částky zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobcům průtahy v řízení, v rámci jejíhož řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu řízení pro poškozeného, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Dále Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatuje, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011).
K tomu dovolací soud doplňuje, že při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená.
Nejvyšší soud sice v minulosti vyslovil závěr, dle nějž by mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním, zároveň však uvedl, že s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci, budou-li se vymykat standardním situacím, lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20.
4. 2011, sp. zn.
IV. ÚS 128/11; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Nadto obecný závěr, podle kterého by snížení nebo zvýšení základní částky nemělo přesahovat 50 %, se týká každého z posuzovaných kritérií samostatně, tedy v celkovém rozsahu může toto snížení přesáhnout 50 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011). Dospěl-li tak v projednávané věci odvolací soud k tomu, že byl dán důvod pro snížení základní částky o 60 % z více samostatných důvodů, není jen proto jeho právní posouzení v tomto směru v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Navíc podané dovolání je v podstatě postaveno na nepřípustné skutkové polemice (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.) se závěrem o složitosti řízení vycházející toliko z výsledku posuzovaného řízení (který v případě rozsudku soudu prvního stupně v posuzovaném řízení podle nynějších skutkových zjištění neodpovídal tomu, čeho se domáhali účastníci řízení a k čemu tak nutně muselo primárně směřovat dokazování, a rovněž tak soud nemohl schválit smír, dokud jej účastníci neuzavřeli). Ani poukaz dovolatelů na pochybení soudu prvního stupně v posuzovaném řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť nezohlednil-li odvolací soud tyto skutečnosti při stanovení výše zadostiučinění, neodchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které v případě bezvadného postupu soudů v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobkyní utrpěnou újmu a z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž odvolací soud při stanovení zadostiučinění žalobkyně vycházel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018). Nadto dovolatelé v rámci své polemiky pomíjí skutkové zjištění, podle kterého po zrušení prvostupňového rozsudku v posuzovaném řízení rozšířili žalobu o další nemovitosti. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka týkající se věku žalobců, jíž by měl dovolací soud vyřešit jinak, a sice, zda by na „účastníky řízení ve věku starších 60 a přitom mladších 75 let bylo možné pro účely zákona č. 82/1998 Sb. nahlížet aspoň jako na osoby ve věku blízkém pokročilejšímu věku“, neboť dovolací soud neshledává důvod odchýlit se od své ustálené rozhodovací praxe, podle které osobami v pokročilejším věku ve smyslu stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nejsou zamýšleny osoby starší 60 let. Období věku od 60 do 74 let je považováno za rané stáří, zatímco věk nad 75 let za vlastní stáří. Osobami v pokročilejším věku jsou myšleny osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na jedinečné okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013).
V případě osob mladších, není-li to odůvodněno jejich konkrétním zdravotním stavem, tak není nutno jejich věk při stanovení výše zadostiučinění zohledňovat. Dovolání žalobců není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným usnesením odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v usnesení soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení. K případným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.
s. ř., by dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, pokud by dovolání bylo přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). To se týká i námitky dovolatelů o údajné nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Krom toho se z obsahu dovolání nepodává, že by dovolatelé právě z tohoto důvodu nemohli v dovolání uplatnit svá práva řádným vymezením dovolacího důvodu a předpokladů přípustnosti (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.