30 Cdo 1642/2018-189
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a Mgr. Hynka
Zoubka ve věci žalobkyně Košířské výhledy, s.r.o., identifikační číslo osoby
24819999, se sídlem v Praze 5 - Jinonice, Na Vidouli 1/1, zastoupené Mgr.
Lubošem Fojtíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, proti
žalovanému hlavnímu městu Praha, identifikační číslo osoby 00064581, se sídlem
v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Vojtěchem Novotným,
advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, o náhradu škody ve výši
38 599 902,38 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 39 C 275/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 24. 10. 2017, č. j. 30 Co 32/2015-162, takto:
I. Dovolání se v rozsahu směřujícím proti výroku I., pokud jím byl
potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku II., odmítá.
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se v řízení domáhá po žalovaném zaplacení částky 38 599
902,38 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady škody, která jí měla být způsobena
nesprávným úředním postupem žalovaného ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“).
Žalovaný nedodržel při přijímání opatření obecné povahy č. 9/2010 – změny vlny
07 (dále též jako „OOP“) zákonný postup, a odpovídá tak za škodu nezákonným
rozhodnutím (popř. nesprávným úředním postupem) způsobenou. Součástí OOP byla
změna územního plánu č. Z 1201/07, kterou došlo ke změně využití pozemku parc.
č. 677 zapsaného na listu vlastnictví č. 1052 vedeného Katastrálním úřadem pro
hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, pro obec Praha, katastrální
území Košíře (dále též jako „pozemek 677“). Jediným účelem vzniku žalobkyně
byla realizace rezidenčního realitního projektu na pozemku 677, a proto
vstoupila dne 11. 5. 2011 smlouvou o cesi do práv společnosti V Invest CZ,
vyplývajících ze smlouvy o smlouvě budoucí – kupní, jež byla uzavřena s
vlastníky pozemku 677 již dne 11. 3. 2009. Žalobkyně již od uzavření smlouvy o
cesi až do sdělení žalovaného ze dne 9. 2. 2012 o tom, že navrhovaný projekt
není v souladu s územním plánem žalovaného vzhledem ke zrušení OOP Nejvyšším
správním soudem, vyvíjela činnost směřující k realizaci projektu ve vztahu k
budoucímu územnímu řízení včetně marketingových aktivit směřujících k propagaci
a prodeji projektu. Žalobkyně má za to, že pokud v dobré víře ve správnost OOP
jako správního aktu činila úkony směřující k realizaci projektu a pokud OOP
bylo následně zrušeno pro nezákonnost, odpovídá žalovaný za škodu žalobkyni
vzniklou podle § 19 a § 22 OdpŠk. Pokud by byly dodrženy zákonné podmínky,
stavební úřad by byl povinen vydat rozhodnutí nezbytná k realizaci stavby. Co
se týká přístupové cesty k předmětnému pozemku, lze předpokládat, že s ohledem
na umožnění výstavby na pozemku 677 by žalovaná umožnila i realizaci přístupové
cesty, v opačném případě by se žalobkyně mohla domáhat umožnění přístupu k
pozemku či zřízení věcného břemene soudní cestou. Žalobkyně požaduje náhradu
skutečné škody 7 834 902,38 Kč a ušlý zisk ze zmařené realizace projektu určený
znaleckým posudkem ve výši 30 765 000 Kč. Protiprávním jednáním žalovaného bylo
znemožněno na předmětném pozemku realizovat i jakýkoliv jiný projekt obdobného
charakteru, a proto má žalobkyně za nepochybné, že jí škoda ve formě ušlého
zisku vznikla, pochybnost může existovat pouze ve vztahu k určení výše zisku.
Žalobkyně požaduje též zákonný úrok z dlužné částky od 20. 2. 2013 do zaplacení.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. 10. 2014, č. j. 39 C
275/2013-67, zamítl žalobu na náhradu škody způsobené nesprávným úředním
postupem ve výši 38 599 902,38 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku soudu
prvního stupně) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení částku 290 593,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám
právního zástupce žalovaného (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze rozhodl k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
24. 10. 2017, č. j. 30 Co 32/2015-162, tak, že rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a že je žalobkyně povinna
zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 363 242 Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Vojtěcha Novotného (výrok II.
rozsudku odvolacího soudu).
4. Odvolací soud ve věci rozhodoval podruhé, neboť jeho předchozí
rozsudek ze dne 24. 2. 2015, č. j. 30 Co 32/2015-104, byl zrušen rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3292/2015.
5. Soud prvního stupně měl za prokázané, že opatřením obecné povahy č.
9/2010- změny vlny 07 a změna Z-1190/06 územního plánu hl.m. Prahy, výrokovou
částí změny Z 1201/07, došlo ke změně funkčního využití pozemku parc. č. 677-
část „Na Vyhlídce“ z funkce zeleň městská a krajinná na čistě obytnou funkci
(výstavba bytového domu). Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12.
2011, č. j. 8 Ao 6/2011-87, bylo OOP v části změny Z 1201/07, schválené
usnesením zastupitelstva hl. m. Prahy č. 35/38 ze dne 26. 3. 2010, dnem
vyhlášení rozsudku zrušeno. Z odůvodnění rozsudku je patrné, že důvodem zrušení
OOP byla jednak nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí o námitce navrhovatelek i
samotného odůvodnění OOP, které lze považovat za nepřezkoumatelné, jednání v
rozporu s obecně stanovenými zásadami územního rozvoje, neboť žalovaný
racionálně nevysvětlil, co jej ke změně územního plánu vedlo, a konečně
žalovaný jednal v rozporu s požadavky na ochranu nezastavitelných ploch, když
podrobně nevysvětlil, proč se právě předmětný pozemek jeví jako vhodná náhrada
za nevyužité pozemky. Smlouvou o smlouvě budoucí kupní uzavřenou dne 25. 2.
2009 se spoluvlastníci pozemku 677 zavazují jako budoucí prodávající, že na
výzvu budoucího kupujícího, společnosti V Invest CZ a.s., se sídlem Na Vidouli
1/1, Praha 5, uzavřou ve lhůtě nejpozději do 36 měsíců od uzavření této smlouvy
kupní smlouvu, jejímž předmětem bude prodej předmětného pozemku. Ze smlouvy
dále vyplývá, že záměrem budoucího kupujícího je docílit změny územního plánu v
souladu s podaným návrhem budoucích prodávajících, a docílit tak vydání
územního rozhodnutí. Ze smlouvy o spolupráci a smlouvy o smlouvě budoucí kupní
uzavřené mezi shora uvedenými budoucími prodávajícími a budoucím kupujícím dne
11. 5. 2011 je patrné, že budoucí kupující má v souvislosti s koupí předmětného
pozemku zájem také o koupi části sousedního pozemku parc. č. 689/1. V čl. 3 je
dále upřesněno, že budoucí kupující předjednal prodej pozemku parc. č. 689/1 se
zástupci žalovaného, který tento pozemek prodá pouze vlastníkům předmětného
pozemku, aby byla splněna podmínka scelení daného území, a v případě, že cena
stanovená žalovaným nebude pro budoucího kupujícího akceptovatelná, má právo od
smlouvy odstoupit. Ze smlouvy o cesi uzavřené dne 11. 5. 2011 mezi společností
V Invest CZ a.s. a žalobkyní je zřejmé, že došlo k postoupení práv a povinností
vyplývajících ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze společnosti V Invest CZ
a.s. na žalobkyni. Ze sdělení Útvaru rozvoje hl.m. Prahy ze dne 9. 2. 2012, č.
j. 10977/11, plyne, že navrhovaná stavba - bytový dům na předmětném pozemku -
není vzhledem ke zrušení OOP rozsudkem Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 22.
12. 2011 v souladu s územním plánem. Dopisem ze dne 18. 2. 2013 uplatnila
žalobkyně u žalovaného nárok na náhradu škody způsobené jeho nesprávným úředním
postupem.
6. Soud prvního stupně měl za to, že na OOP, jež bylo pro nezákonnost
zrušeno, lze analogicky aplikovat § 20, § 21 a § 8 OdpŠk, upravující právo na
náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. V daném případě je dle
uvedených ustanovení zákona k uplatňování nároků na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím aktivně legitimován ten, kdo jednak uplatnil námitky
proti usnesení zastupitelstva hl. m. Prahy, které změnu územního plánu
schválilo, a jednak podal návrh na zrušení OOP ve lhůtě tří let ode dne
účinnosti OOP (dle § 101a a § 101b soudního řádu správního). Žalobkyně uvedený
předpoklad nesplňuje, a ani splňovat nemůže, neboť potenciální škodu odvozuje
od nemožnosti realizovat stavební projekt na předmětném pozemku, přičemž
nemožnost této realizace nastala až po zrušení OOP rozsudkem Nejvyššího
správního soudu, tudíž nárok na náhradu škody neodvozuje od nezákonného
rozhodnutí (OOP), ale od jeho zrušení. Územní samosprávný celek v samostatné
působnosti však odpovídá za škodu, která vznikla následkem nezákonného
rozhodnutí, nikoliv následkem jeho zrušení, což plyne z rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2244/2000. V této věci proto není dána
příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím (OOP) a vznikem konkrétní
majetkové újmy. Pokud jde o samotný vznik škody v souvislosti se změnou
územního plánu Z 1201/07, lze přisvědčit žalovanému, že v daném případě žádná
reálná škoda nevznikla. Žalovaný (pozn. soud prvního stupně měl zřejmě na mysli
žalobkyni) nebyl vlastníkem předmětného pozemku, na kterém chtěl realizovat
svůj podnikatelský záměr, ani pozemku parc. č. 689/1, na němž zamýšlel
vybudovat přístupovou cestu ke stavbě a jenž je ve vlastnictví žalovaného, a už
vůbec nedisponoval nezbytnými rozhodnutími pro skutečnou realizaci stavebního
záměru (územní rozhodnutí, stavební povolení). Veškeré jeho plány v souvislosti
s realizací jeho podnikatelského záměru byly ryze hypotetické, byť smluvně
ošetřené. Samotné vydání nezbytných správních rozhodnutí však nelze presumovat,
stejně jako nelze předpokládat vyhovující rozhodnutí zastupitelstva hl. m.
Prahy o prodeji pozemku parc. č. 689/1 či budoucí rozhodnutí soudu o zřízení
věcného břemene přístupové cesty. Lze uzavřít, že žalobkyně jednala v rámci
svého podnikatelského rizika, které jako podnikatelský subjekt nemůže přenášet
na žalovaného. Soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť ve věci neshledal
existenci škody způsobené OOP, příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím
(OOP) a vznikem škody a ani aktivní legitimaci žalobkyně k uplatňování nároku
na její náhradu.
7. Odvolací soud zopakoval důkaz opatřením obecné povahy č. 9 – Změna
vlny 07 Z-1190/06 územního plánu hl. m. Prahy včetně připojené výrokové části
změny Z 1201/07 a z něj vzal za prokázané, že tímto opatřením obecné povahy
byla provedena změna závazné části územně plánovací dokumentace mimo jiné tak,
že došlo ke změně funkčního využití ploch na pozemku parc. č. 677- část „Na
Vyhlídce“ z funkce zeleň městská a krajinná na funkci čistě obytnou s výstavbou
rodinného domu. Tímto opatřením obecné povahy nebyl ve smyslu § 172 odst. 5
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též jako „s. ř.“) v tehdy platném
znění určen okruh osob oprávněných podat proti opatření obecné povahy písemné
námitky. Odvolací soud následně uvedl, že setrvává na závěru, podle kterého se
škoda vzniklá v důsledku nezákonného opatření odškodňuje podle OdpŠk subjektu,
jehož práv se opatření bezprostředně dotýká, přičemž je třeba analogicky
vycházet z ustanovení, jimiž je upravena odpovědnost za škodu vzniklou z
nezákonného rozhodnutí státu či územně samosprávného celku. Tento závěr
považuje za správný též Nejvyšší soud, což plyne z bodu 34 jeho rozsudku ze dne
8. 3. 2017, č. j. 30 Cdo 3298/2015-141 (pozn. odvolací soud měl zjevně na mysli
předchozí rozsudek Nejvyššího soudu v této věci, tedy správně rozsudek ze dne
8. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3292/2015) a koresponduje též závěrům Ústavního
soudu přijatým v jeho nálezu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 1667/12. Podle
§ 20 odst. 1 OdpŠk bylo-li územním celkem v samostatné působnosti v řízení, na
něž se vztahují předpisy o správním řízení, vydáno nezákonné rozhodnutí, mají
účastníci řízení právo na náhradu škody, která jim tímto rozhodnutím vznikla. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem
řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo. Jelikož postup
vydání opatření obecné povahy je speciálně upraven správním řádem, není
aplikovatelný § 20 odst. 2 OdpŠk. Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda
lze na žalobkyni pohlížet jako na účastníka „řízení“ (ve smyslu § 20 odst. 1
OdpŠk), v rámci něhož bylo nezákonné opatření obecné povahy vydáno, a zda jí
tudíž v tomto řízení svědčí aktivní věcná legitimace. Odvolací soud se zabýval
vymezením účastníků řízení podle § 27 s. ř. a povahou opatření obecné povahy
podle § 171 s. ř. včetně možností proti návrhu opatření obecné povahy
uplatňovat připomínky a podávat námitky. Podle § 52 odst. 2 zákona č. 183/2006
Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v tehdy platném
znění, námitky proti návrhu územního plánu mohli podat pouze vlastníci pozemků
a staveb dotčených návrhem veřejně prospěšných staveb dotčených návrhem veřejně
prospěšných staveb, veřejně prospěšných opatření a zastavitelných ploch a
zástupců veřejnosti. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2016,
sp. zn. 5 As 85/2015, vyplývá, že při pořizování a vydávání územního plánu
žádní předem určení účastníci nejsou. Existuje zde okruh blíže neurčených, tzv. dotčených osob, které mohou podle svého procesního postavení uplatňovat
připomínky nebo námitky.
Právě povaha územního plánu, který je opatřením obecné
povahy směřujícím vůči blíže neurčenému okruhu osob, vylučuje možnost konkrétní
účastníky řízení stanovit. Není-li územní plán určen objektivně určitelnému
okruhu adresátů, neexistuje ani jmenovitě určený okruh osob, se kterými by
mohlo být jednáno při jeho přezkumu. Nejvyšší správní soud se v usnesení ze dne
21. 7. 2009, sp. zn. 1 Ao 1/2009, podrobně zabýval otázkou, které konkrétní
osoby mohou vystupovat v procesním postavení navrhovatelů v řízení o návrhu na
zrušení opatření obecné povahy podle § 101a a následujících zákona č. 150/2002
Sb., soudního řádu správního (dále též jako „s. ř. s.“). Uvedený soud dospěl k
závěru, že navrhovateli mohou být zásadně jen takové osoby, které mají přímý a
nezprostředkovaný vztah k nějaké části území, které je územním plánem
regulováno. Jde tedy o vlastníky pozemku nebo jiné nemovité věci (nebo jiných
majetkových hodnot majících povahu obdobnou nemovitým věcem – tedy bytů a
nebytových prostor), případně vlastníky nemovitostí sousedících s územím
regulovaným územním plánem a oprávněné z věcného práva k takovým věcem
(majetkovým hodnotám). Naproti tomu nejsou takovými osobami ti, jejichž právo k
dispozici věcí nemá povahu práva absolutního, nýbrž toliko relativního. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že za „účastníky řízení“, a tudíž za osoby
aktivně legitimované v řízení o náhradu škody, která měla vzniknout v důsledku
vydání nezákonného opatření obecné povahy, lze považovat výlučně osoby uvedené
v § 52 odst. 2 stavebního zákona. Těmto osobám nesvědčí jen právo na podání
připomínek, jimiž se správní orgán zabývá pouze jako podkladem pro opatření
obecné povahy, ale právo na podání námitek, které je správní orgán povinen
projednat v „přezkumném řízení“ a vydat o nich rozhodnutí. Tyto osoby jsou
zásadně pak též osobami věcně aktivně legitimovanými k podání návrhu na zrušení
opatření obecné povahy ve smyslu § 101a s. ř. s. Jedná se tak o osoby, jejichž
aktivita není ohraničena jen jejich oprávněním k podání připomínek podle § 172
odst. 4 s. ř., resp. podle § 52 odst. 3 stavebního zákona, ale o tzv. dotčené
osoby v užším slova smyslu, kterým je objektivně svěřeno oprávnění vyvolat a
aktivně se účastnit „přezkumného řízení“ o podaných námitkách a případně též
vystupovat v postavení navrhovatelů v řízení podle § 101a s. ř. s. Z
provedeného dokazování je zřejmé, že žalobkyně postavení dotčené osoby v užším
slova smyslu v době vydání a účinnosti opatření obecné povahy neměla, neboť v
době, kdy bylo opatření obecné povahy č. 9/2010 vydáno (dne 26. 3. 2010), resp. v době, kdy se stalo účinným (ke dni 16. 4. 2010), žalobkyně nebyla vlastnicí
pozemku 677 či jiné dotčené stavby ani nebyla v postavení zástupce veřejnosti
či osoby, jíž právo k podání námitek přiznal správní orgán. Odvolací soud tedy
nesouhlasil s argumentem žalobkyně, že jí svědčilo postavení účastnice ve
smyslu § 52 odst. 2 stavebního zákona. Pokud se žalobkyně považuje za
oprávněného investora, pak tomu zákon svěřil oprávnění podat námitky proti
návrhu územního plánu až od 1. 1. 2013.
V době, kdy bylo možné podat námitky
proti opatření obecné povahy č. 9/2010, nebylo možné žalobkyni za takovou
dotčenou osobu považovat, a proto jí ani nelze přiznat statut „účastníka
řízení“ ve smyslu § 20 odst. 1 OdpŠk, jemuž by bylo možné přiznat případný
nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku nezákonně vydaného opatření obecné
povahy. Z uvedeného důvodu tedy odvolací soud jako věcně správný potvrdil výrok
rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Odvolací soud dále potvrdil i výrok
soudu prvního stupě o nákladech řízení. Žalovaný byl v řízení úspěšný, a podle
§ 142 odst. 1 o. s. ř. mu tedy principiálně svědčí právo, aby mu žalobkyně
uhradila náklady účelně vynaložené k hájení jeho práv v soudním řízení. I při
znalosti judikatury Ústavního soudu vážící se k rozhodování soudů o nákladech
řízení statutárních měst, zejména nálezů Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013,
sp. zn. II. ÚS 376/12, a ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, na které
odvolací soudu sám poukázal, v daném případě pokládal náklady žalovaného na
právní zastoupení za účelně vynaložené. Projednávaná věc nepatří do tak běžné
agendy žalovaného jako jsou např. dispozice s majetkem, uzavírání nájemních
smluv, vymáhání nájemného a obdobných plateb. Nadto v této věci byly řešeny i
otázky právně poměrně komplikované, ať se již jednalo o posouzení charakteru
opatření obecné povahy z hlediska aplikovatelnosti OdpŠk či o posouzení
naplnění předpokladů odpovědnosti za žalobkyní tvrzenou škodu. Právní
zastoupení žalovaného advokátem (mimo jiné i s ohledem na výši žalobkyní
uplatněné škody) tak bylo účelné. Výše nákladů řízení byla ze strany soudu
prvního stupně rovněž stanovena správně. II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“) podala proti rozhodnutí
odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené
rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena.
9. Dovolatelka s poukazem na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu v
této věci pokládá konkrétně otázku týkající se okruhu osob aktivně věcně
legitimovaných k požadavku náhrady újmy (škody) vzniklé v důsledku následně
zjištěné nezákonnosti opatření obecné povahy podle OdpŠk. Dovolatelka je
přesvědčena, že uvedená otázka byla odvolacím soudem posouzena nesprávně. Základ pro posouzení aktivní věcné legitimace dovolatelky je nutné hledat v §
172 odst. 4 s. ř. ve spojení s § 52 odst. 3 stavebního zákona, což odvolací
soud ve svém rozsudku zcela opomíjí. Dovolatelka pak byla nepochybně osobou
oprávněnou vznášet k návrhu opatření obecné povahy připomínky, neboť jako
budoucí vlastník byla tímto návrhem na svých právech dotčena, a je tedy
přesvědčena, že je aktivně legitimována i ve sporu o náhradu škody v tomto
řízení. Odvolací soud navíc posoudil shora uvedenou otázku značně zjednodušeně,
neboť nereflektoval závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 1 Ao 2/2010-116, z nějž plyne, že jedinou podmínkou aktivní
legitimace ve smyslu § 101a s. ř. s. je zkrácení na právech navrhovatele. Dovolatelka má za to, že jakkoliv se nenacházela v čase vydání opatření obecné
povahy a ani v době jeho zrušení v postavení přímého vlastníka pozemku 677, z
provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že by se jím při běžném běhu
okolností stala. Zrušením opatření obecné povahy, a tedy nezákonným rozhodnutím
žalovaného, byla dovolatelka zkrácena na svých právech. Dovozuje-li odvolací
soud aktivní legitimaci v tomto sporu také z možnosti podat žalobu podle § 101a
s. ř. s., tak věc nesprávně právně posoudil, neboť žalobce by k podání takové
žaloby byl oprávněn. Odvolací soud rovněž zacházel s usnesením Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 1 Ao 1/2009 (dovolatelka má zřejmě na mysli usnesení
uvedeného soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120) izolovaně a bez
kontextu, neboť nezohlednil jeho body č. 38 a 40. Dovolatelka z uvedeného
vyvozuje, že okruh osob, které je možné považovat za účastníky ve vztahu k
řízení týkajícího se opatření obecné povahy (konkrétně změny územního plánu) je
nepochybně širší. Jedinou podmínkou aktivní legitimace je prokázání zásahu do
hmotných práv dotčené osoby (nikoliv nutně do práva vlastnického), a takový
zásah dovolatelka prokázala. Přijetím zjednodušujícího výkladu odvolacího soudu
by například bylo znemožněno uplatňovat náhradu škody podle OdpŠk vlastníkům
pozemků, kteří takové pozemky nabyli až poté, kdy byla přijata změna územního
plánu, a to v dobré víře v platnost takto přijaté změny, neboť se nikdy
nenacházeli v pozici osob podle § 52 odst. 2 stavebního zákona, ani nebyli v
postavení vlastníka, který by mohl podat žalobu podle § 101a s. ř. s. Pokud by
se dovolací soud přiklonil k restriktivnímu výkladu pojmu účastník řízení, pak
dovolatelka pro tento případ poukazuje na své postavení, jež označuje za
specifické, nikoliv analogické s postavením nájemců či vypůjčitelů.
Odvolací
soud ignoroval provedené důkazy a nerespektoval názor Nejvyššího soudu, podle
něhož již skutečnost, že smluvní strany přistoupily k uzavření smlouvy,
vypovídá o jejich zájmu zachovat se podle jimi smluveného obsahu a nelze
předpokládat, že by od smlouvy odstoupily, či nevyužily práv z ní
vyplývajících. Skutečnost, že se dovolatelka nestala vlastníkem předmětného
pozemku, byla způsobena pouze pochybením žalované v souvislosti s nevydáním
opatření obecné povahy zákonem stanoveným způsobem, resp. jeho následným
zrušením rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2011, č. j. 8 Ao
6/2011-87, ve fázi, kdy došlo k vynaložení nákladů na realizaci projektu a ke
vzniku vícenákladů v souvislosti s následným ukončením projektu. Vzniklé škody
se dovolatelka nemá možnost domáhat jinak než v tomto řízení. Dovolatelka
rovněž nesouhlasí s nákladovým výrokem, přičemž poukazuje na závěry uvedené v
nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12.
10. Žalovaný k dovolání žalobkyně uvedl, že rozsudek odvolacího soudu
pokládá za správný a dovolání žalobkyně za nedůvodné. Žalovaný nesouhlasí s
názorem dovolatelky, podle kterého v dané věci měl být aplikován § 172 odst. 4
s. ř. namísto odvolacím soudem užitého § 172 odst. 5 s. ř. a § 52 odst. 2
stavebního zákona. Právní závěry dovolatelky jsou chybné, a to včetně
konstrukce „budoucího vlastníka pozemku“, která nemá oporu v zákoně a
neodpovídá ani výsledkům provedeného dokazování.
III. Formální náležitosti dovolání
11. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30.
9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není
přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
15. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
16. Dovolání v části směřující proti výroku II. rozhodnutí odvolacího
soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a proti výroku
I. rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu
prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně, je nepřípustné podle shora uvedeného § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. Ve zbylém rozsahu bylo dovolání shledáno přípustným pro posouzení právní
otázky týkající se aktivní legitimace osoby, která je na základě smlouvy o
budoucí smlouvě kupní v postavení budoucí kupující pozemku regulovaného změnou
územního plánu, jež byl následně zrušen, k uplatnění nároku na náhradu škody
uvedenou změnou územního plánu vyvolané, neboť tato otázka v rozhodování
dovolacího soudu nebyla vyřešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Podle § 1 odst. 2 OdpŠk územní samosprávné celky odpovídají za
podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti (dále jen "územní celky v
samostatné působnosti").
18. Podle § 19 OdpŠk územní celky v samostatné působnosti odpovídají za
škodu, kterou způsobily při výkonu veřejné správy a) nezákonným rozhodnutím, b)
nesprávným úředním postupem.
19. Podle § 20 odst. 1 OdpŠk bylo-li územním celkem v samostatné
působnosti v řízení, na něž se vztahují předpisy o správním řízení, vydáno
nezákonné rozhodnutí, mají účastníci řízení právo na náhradu škody, která jim
tímto rozhodnutím vznikla. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo
jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení
jednáno být mělo.
20. Podle § 43 odst. 4 věty čtvrté stavebního zákona se územní plán
vydává formou opatření obecné povahy podle správního řádu.
21. Podle § 52 odst. 2 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12.
2012 námitky proti návrhu územního plánu mohou podat pouze vlastníci pozemků a
staveb dotčených návrhem veřejně prospěšných staveb, veřejně prospěšných
opatření a zastavitelných ploch a zástupce veřejnosti.
22. Podle § 52 odst. 3 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12.
2012 nejpozději při veřejném projednání může každý uplatnit své připomínky a
dotčené osoby podle odstavce 2 námitky, ve kterých musí uvést odůvodnění, údaje
podle katastru nemovitostí dokladující dotčená práva a vymezit území dotčené
námitkou. Dotčené orgány uplatní na závěr veřejného projednání své stanovisko k
připomínkám a námitkám. K později uplatněným stanoviskům, připomínkám a
námitkám se nepřihlíží. Dotčené osoby oprávněné k podání námitek musí být na
tuto skutečnost upozorněny.
23. Podle § 27 s. ř. účastníky řízení (dále jen "účastník") jsou a) v
řízení o žádosti žadatel a další dotčené osoby, na které se pro společenství
práv nebo povinností s žadatelem musí vztahovat rozhodnutí správního orgánu; b)
v řízení z moci úřední dotčené osoby, jimž má rozhodnutí založit, změnit nebo
zrušit právo anebo povinnost nebo prohlásit, že právo nebo povinnost mají anebo
nemají (odst. 1).
Účastníky jsou též další dotčené osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo
dotčeny ve svých právech nebo povinnostech (odst. 2).
Účastníky jsou rovněž osoby, o kterých to stanoví zvláštní zákon. Nestanoví-li
zvláštní zákon jinak, mají postavení účastníků podle odstavce 2, ledaže jim má
rozhodnutí založit, změnit nebo zrušit právo anebo povinnost nebo prohlásit, že
právo nebo povinnost mají anebo nemají; v tom případě mají postavení účastníků
podle odstavce 1 (odst. 3).
24. Podle § 171 s. ř. podle této části (pozn. část šestá) postupují
správní orgány v případech, kdy jim zvláštní zákon ukládá vydat závazné
opatření obecné povahy, které není právním předpisem ani rozhodnutím.
25. Podle § 174 s. ř. pro řízení podle této části (pozn. části šesté)
platí obdobně ustanovení části první a přiměřeně ustanovení části druhé (odst.
1).
Soulad opatření obecné povahy s právními předpisy lze posoudit v přezkumném
řízení. Usnesení o zahájení přezkumného řízení lze vydat do 1 roku od účinnosti
opatření. Účinky rozhodnutí v přezkumném řízení nastávají ode dne jeho právní
moci (odst. 2).
26. Nejvyšší správní soud v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 27. 7.
2016, č. j. 5 As 85/2015-36, mimo jiné uvedl, že opatření obecné povahy obecně
představuje správní akt smíšené povahy s konkrétně určeným předmětem regulace a
obecně vymezeným okruhem adresátů. Jedná se o výsledek činnosti veřejné správy,
který není ani individuálním rozhodnutím, ani právním předpisem. Rozhodnutím
není z toho důvodu, že nesměřuje vůči jmenovitě určené osobě či osobám, ale
naopak vůči neurčitému počtu osob. Právním předpisem není proto, že jeho
předmětem je podobně jako u rozhodnutí řešení určité konkrétní věci, nikoli
stanovení obecného pravidla chování, vztahujícího se na všechny případy
stejného druhu (odst. 18). Při pořizování a vydávání územního plánu žádní
předem určení účastníci řízení nejsou. Existuje zde okruh blíže neurčených tzv.
dotčených osob, které mohou podle svého procesního postavení uplatňovat
připomínky nebo námitky. Právě povaha územního plánu, který je opatřením obecné
povahy směřujícím vůči blíže neurčenému okruhu osob, vylučuje možnost konkrétní
účastníky řízení stanovit. Není-li územní plán určen objektivně určitelnému
okruhu adresátů, neexistuje ani jmenovitě určený okruh osob, se kterými by
mohlo být jednáno při jeho přezkumu. Postup, ve kterém je územní plán vydáván,
není správním řízením v užším slova smyslu. Základním znakem řízení je, že v
něm vedle orgánu, který autoritativně rozhoduje, existují konkrétně určené
subjekty (účastníci), jichž se výsledné rozhodnutí dotýká nebo může dotýkat
(odst. 30).
27. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120: „V případě územních plánů musí navrhovatel
především plausibilně tvrdit, že existuje vztah mezi jeho právní sférou a
územím, jež je územním plánem regulováno, a dále musí tvrdit, že dotčení je z
povahy věci myslitelné právě danou formou právní regulace, tj. územním plánem s
jeho předmětem, obsahem a způsobem regulace (viz shora již citovaný § 43 odst. 1 stavebního zákona). Územní plány regulují základní koncepci rozvoje a
uspořádání, jakož i přípustné a zakázané způsoby využití určitého území. Území
je prostor skládající se z pozemků a na nich umístěných věcí, především staveb. Předmětem regulace územního plánu je tedy území tvořené primárně sumou
nemovitých věcí. Územním plánem mohou tedy ve své právní sféře být dotčeny ty
osoby, které mají práva k nemovitostem nacházejícím se na území tímto plánem
regulovaném. Právo nějak nakládat určitou věcí (a tedy i nebezpečí, že bude
určitá osoba v tomto svém právu, zejména v jeho rozsahu, obsahu, kvalitě či
různých modalitách či potenciálních možnostech jeho výkonu, územním plánem
nějak omezena) je v posledku vždy odvozeno od vlastnického práva k této věci –
buď právo nakládat věcí je přímo součástí vlastnického práva (pak jde o výkon
vlastnického práva), nebo vyplývá z omezení vlastnického práva jiných osob k
dotyčné věci (pak jde o věcné právo k věci cizí, které může mít soukromoprávní
i veřejnoprávní povahu), anebo jde o právo relativní, poskytnuté tím, kdo je
oprávněn přímo či zprostředkovaně věcí disponovat (typicky právo nájemní či
podnájemní, ale i výpůjčka aj.). Soukromoprávní (případně výjimečně i
veřejnoprávní) právní vztahy k věcem na území jsou pak i podmínkou výkonu
ekonomických a jiných činností chráněných ústavně zaručenými základními právy. Tak například ústavně zaručené právo na podnikání lze v určité lokalitě
vykonávat jen tehdy, je-li dotyčný podnikatel oprávněn pozemek, na kterém chce
např. něco vyrábět či pěstovat, užívat, tj. je-li jeho vlastníkem, oprávněným k
němu na základě věcného břemene nebo třeba nájemcem.“ Nejvyšší správní soud
následně dovodil, že navrhovatelem v řízení o návrhu na zrušení územního plánu
nebo jeho části může být zásadně jen taková osoba, která má přímý a
nezprostředkovaný vztah k nějaké části území, které je územním plánem
regulováno. Bude jím tedy vlastník (spoluvlastník) pozemku nebo jiné nemovité
věci (nebo jiných majetkových hodnot majících povahu obdobnou nemovitým věcem –
tedy bytů a nebytových prostor, viz § 118 odst. 2 o. z.) a oprávněný z věcného
práva k takovýmto věcem (majetkovým hodnotám). Nebude jím však osoba, jejíž
právo k dispozici věcí nemá povahu práva absolutního, nýbrž toliko relativního
(zejména jím tedy nebude nájemce, podnájemce, vypůjčitel apod.), neboť tato
osoba má toliko právo požadovat na tom, kdo jí věc přenechal k užívání, aby jí
zajistil nerušené užívání věci v souladu s uzavřenou smlouvou. Nájemce,
podnájemce či vypůjčitel však nemohou být v případě územního plánu na svých
právech dotčeni způsobem, jaký má mysli § 101a odst. 1 s. ř.
s., neboť jejich
práva se nevztahují k území (resp. jeho části), nýbrž k tomu, kdo jim užívání
části území umožnil na základě příslušné smlouvy zakládající jejich relativní
práva. Uvedené osoby tedy musí své ekonomické či jiné oprávněné zájmy
prosazovat zprostředkovaně prostřednictvím těch, kdo jim užívání věcí dotčených
územním plánem umožnili.
28. Nejvyšší soud se otázkou aktivní legitimace k náhradě škody
způsobené nezákonným rozhodnutím a s tím spjatým zákonným požadavkem na
účastenství v řízení zabýval opakovaně. Např. v rozsudku ze dne 26. 8. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 2767/2013, shrnul judikaturu vztahující se k uvedené otázce,
přičemž konstatoval, že: „v některých případech mají postavení účastníka ve
smyslu § 7 OdpŠk i osoby, které nejsou procesním předpisem považovány za
účastníky řízení stricto sensu. Jedná se o osoby, o jejichž právech a
povinnostech se v určité dílčí fázi řízení rozhoduje (svědci, znalci,
tlumočníci, osoby, kterým byla při dokazování uložena určitá povinnost),
eventuálně osoby oprávněné v určité fázi řízení činit návrhy či podávat opravné
prostředky (příbuzní obžalovaného, léčebný ústav, výchovné zařízení, zájmové
sdružení občanů apod.; srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp.
zn. 25 Cdo 4768/2007, uveřejněný pod číslem 99/2010 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, a ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012). Za účastníka
řízení ve smyslu § 7 OdpŠk je tak například nutno považovat manželku
obviněného, která využila svého práva podle § 37 odst. 1 trestního řádu,
zvolila manželovi obhájce a po zastavení trestního stíhání manžela uplatnila
nárok na náhradu škody odpovídající jí vynaloženým nákladům nutné obhajoby
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007,
a ze dne 26. 11 2009, sp. zn. 25 Cdo 109/2008).“ Ve stejném rozhodnutí pak
dovolací soud též vysvětlil, že ustanovení § 7 OdpŠk není samoúčelné, ale
reflektuje skutečnost, že mezi státem a osobami, jež nejsou ve smyslu tohoto
ustanovení účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, není
dán veřejnoprávní vztah. Škoda při výkonu veřejné moci přitom vzniká z
veřejnoprávního vztahu (ostatně proto je úprava odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci vyčleněna z občanského zákoníku – srov.
důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 82/1998 Sb.).
29. Byť se výše uvedená judikatura Nejvyššího soudu vztahuje k
odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 7 OdpŠk,
její závěry jsou použitelné též na projednávanou věc, v níž byla zvažována
odpovědnost za nezákonné rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti a
byl aplikován § 20 odst. 1 OdpŠk.
30. Judikatura je ustálena v závěru, že má-li být osoba aktivně
legitimována k náhradě škody za nezákonné rozhodnutí ve smyslu OdpŠk, musí se v
(alespoň dílčí fázi) řízení rozhodovat o jejich právech a povinnostech, a musí
zde tedy existovat veřejnoprávní vztah.
31. Pokud se jedná o opatření obecné povahy, jedná se o správní akt
definovaný negativně, který není rozhodnutím ani právním předpisem (podle § 171
s. ř.). Podle rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu pak opatření obecné
povahy má konkrétně určený předmět regulace a obecně vymezený okruh adresátů. V
řízení o návrhu na opatření obecné povahy existuje blíže neurčený okruh
dotčených osob, které mohou podle svého procesního postavení uplatňovat
připomínky nebo námitky (viz výše citovaný rozsudek rozšířeného senátu ze dne
27. 7. 2016, č. j. 5 As 85/2015-36). Správní řád pak účastníky řízení o vydání
opatření obecné povahy jako takové nedefinuje.
32. Odvolací soud otázku, zda je žalobkyně aktivně legitimována k
náhradě škody podle § 20 odst. 1 OdpŠk, vyhodnotil negativně. Dospěl totiž k
závěru, že pro účely uvedeného ustanovení lze za účastníky řízení v případě
řízení o vydání opatření obecné povahy pokládat pouze osoby uvedené v § 172
odst. 5 s. ř., resp. v případě návrhu územního plánu osoby uvedené v § 5 odst.
2 stavebního zákona, kterými žalobkyně není. Žalobkyně naproti tomu namítá, že
ji za účastnici řízení o vydání opatření obecné povahy je nutné považovat, a to
na základě § 172 odst. 4 s. ř. a § 52 odst. 3 stavebního zákona, podle kterých
byla dovolatelka osobou oprávněnou vznášet k návrhu opatření obecné povahy
připomínky.
33. Dovolací soud se s argumentací dovolatelky neztotožňuje. Byť z § 52
odst. 3 stavebního zákona plyne, že právo uplatnit připomínky k návrhu územního
plánu může každý, nevyplývá z této okolnosti, že by každého bylo možné pokládat
též za účastníka uvedeného řízení podle OdpŠk. Výše bylo uvedeno, že za základ
pro posouzení účastenství v řízení ve smyslu OdpŠk (a tedy i aktivní legitimace
k nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím) dovolací soud
pokládá posouzení otázky, zda v řízení bylo rozhodováno o právech a
povinnostech konkrétní osoby. S připomínkami, které jsou vzneseny k návrhu
územního plánu, je správní orgán povinen se vypořádat v odůvodnění, z čehož
ovšem neplyne, že by správní orgán o právech těchto osob rozhodoval.
34. Nelze souhlasit ani s názorem, že postavení dovolatelky bylo natolik
specifické, že by na ní bylo třeba nahlížet stejně jako na vlastníka pozemku
regulovaného změnou územního plánu. Především je nutné podtrhnout zjevnou
skutečnost, že ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní plyne právo relativní povahy
zakládající kontraktační povinnost stran(y) smlouvy. Tím, že dovolatelka
vstoupila do práv a povinností ze zmíněné smlouvy, jí nevzniklo právo k
předmětnému pozemku, ale vůči druhé smluvní straně. Byť nelze a priori popřít
možnost, že by se dovolatelka při obvyklém běhu věcí stala vlastnicí pozemku,
nemění tato okolnost ničeho na skutečnosti, že jí vlastnictví pozemku
nesvědčilo a její práva nebyla s vlastnictvím pozemku obdobná či souměřitelná.
Vztah dovolatelky k pozemku, jehož se změna územního plánu týkala, tak nelze
hodnotit jako nezprostředkovaný. Dovolací soud tedy shledává správným závěr
odvolacího soudu, že dovolatelka nebyla účastnicí řízení o změně územního plánu
a není ani aktivně legitimována k náhradě škody nezákonnou změnou územního
plánu způsobené.
35. Sama skutečnost, že osoba pociťuje škodu nebo újmu v důsledku zásahu
do práv jiné osoby, o nichž bylo rozhodnuto nezákonným rozhodnutím, z ní
účastníka řízení samozřejmě nečiní, a aktivní legitimaci podle OdpŠk tak
nezískává (k tomu viz např. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2767/2013).
36. Tvrdí-li dovolatelka, že odvolací soud nereflektoval závěry rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 1 Ao 2/2010-116,
nepokládá dovolací soud tento argument ani za případný, ani za způsobilý změnit
hodnocení dané právní otázky. Především je třeba uvést, že účastenství v řízení
o zrušení opatření obecné povahy podle § 101a s. ř. s. a násl. nesplývá v jedno
s uvažovaným účastenstvím v řízení o vydání opatření obecné povahy, čímž by
bylo možné tento dovolací argument vypořádat, neboť odkazované rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu hovoří toliko o procesní legitimaci k návrhu na
zrušení opatření obecné povahy. Pokud tedy odvolací soud poukázal na
skutečnost, že dovolatelka neměla právo ani na podání takového návrhu, lze
argument vnímat toliko jako podpůrný, jehož zpochybnění by samo o sobě ke změně
posouzení předložené právní otázky nedostačovalo. Názor dovolatelky, že ze
zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu plyne závěr, že jedinou podmínkou
aktivní legitimace ve smyslu § 101a s. ř. s. je zkrácení na právech
navrhovatele, ani uvedené tvrzení dovolací soud nesdílí. Ve zmíněném rozhodnutí
se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vyjádřil k otázce, zda
neuplatnění námitek či připomínek ve fázi přípravy opatření obecné povahy
zbavuje navrhovatele práva podat návrh na zrušení obecné povahy nebo jeho části
podle § 101a a násl. s. ř. s. (pozn. s negativním závěrem k této otázce, tedy
že nezbavuje). Rozhodnutí se ovšem nedotýká dříve (v usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120)
formulované podmínky, podle níž navrhovatelem v řízení o návrhu na zrušení
územního plánu či jeho části může být zásadně jen taková osoba, která má přímý
a nezprostředkovaný vztah k části území, které je územním plánem regulováno. Byť si je dovolací soud vědom, že daný závěr byl zasažen judikatorním vývojem
(viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2019, č. j. 4 As 98/2019-30), není mu známo, že by se ve vztahu k žalobkyni neměl nadále
uplatnit, neboť zmíněný judikatorní vývoj se týkal zejména osob z řad dotčené
veřejnosti ve smyslu Aarhuské úmluvy. Poukazuje-li dovolatelka též na odstavce
38 a 40 usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao
1/2009-120, není dovolacímu soudu zřejmé, jaký vliv by závěry v nich učiněné
měly mít na posuzovanou otázku. Dovolatelku nepochybně nelze pokládat za
dotčenou veřejnost ve smyslu Aarhuské úmluvy, neboť svůj vztah k předmětnému
území, resp. důvod vlastní existence, vyjadřuje konstantně jako čistě
ekonomický, když např. v žalobě uvádí: „Žalobce je účelovou společností
založenou s cílem realizovat projekt na Pozemku 677.“ V odstavci 40 zmíněného
usnesení se Nejvyšší správní soud již nevěnoval definování okruhu osob aktivně
legitimovaných k návrhu podle § 101a a násl. s. ř. s., ale hovořil o možnosti,
že tyto osoby budou namítat porušení procesních práv v rámci tvorby územního
plánu.
Jak bylo ovšem již zmíněno, jedná se (v tomto odstavci) toliko o
vyjádření ve vztahu k podpůrnému argumentu odvolacího soudu, který pro řešení
předložené věci nelze pokládat za stěžejní.
37. Dovolání v části, v níž bylo shledáno přípustným, není
důvodné.
VI. Závěr
38. Vzhledem k výše uvedenému, dovolací soud dovolání v části směřujícím
proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů odvolacího řízení, a proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud
jím byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, odmítl jako
nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Ve zbylém rozsahu zdejší soud
dovolání zamítl podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť dospěl k závěru,
že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
39. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, §
151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel,
jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo. Žalovaná
podala k dovolání žalobkyně vyjádření, v němž rekapitulovala závěry odvolacího
soudu, jež citovala a s nimiž souhlasila, a odmítla argumenty dovolatelky. Na
takové vyjádření má samozřejmě právo, které jí nemůže být odpíráno. Odlišnou
otázkou je ovšem posouzení, zda náklady vynaložené na podání uvedeného
charakteru lze pokládat za účelné ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., a tuto
dovolací soud vyhodnotil s negativním výsledkem. Ani žalované tedy právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení přiznáno nebylo.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 9. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu