USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně UNIMONT, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 15061221, se sídlem v Černilově 464, zastoupené JUDr. Mgr. Jaromírem Peterou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, proti žalovaným 1. České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, 2. České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 9/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2020, č. j. 15 Co 367/2020-283 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 5. 2020, č. j. 21 C 9/2018-165, t a k t o:
I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 5. 2020, č. j. 21 C 9/2018-165, se zastavuje. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované č. 1 náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované č. 2 náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 5. 2020, č. j. 21 C 9/2018-165, zamítl žalobu, aby žalovaná č. 1 byla povinna zaplatit žalobkyni částku 7 602 786 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), dále zamítl žalobu, aby žalovaná č. 1 byla povinna zaplatit žalobkyni částku 220 000 Kč s příslušenstvím (výrok III), uložil žalované č. 2 povinnost zaplatit žalobkyni částku 105 656,25 Kč s příslušenstvím (výrok IV) a zamítl žalobu, aby žalovaná č. 2 byla povinna zaplatit žalobkyni částku 214 343,75 Kč s příslušenstvím (výrok V).
Dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou č. 1 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI) a žalované č. 2 uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 21 060,20 Kč a (výrok VII). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé II změnil tak, že žalobu co do částky 30 000 Kč s příslušenstvím zamítl. Ve výroku o věci samé IV změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně od 16.
1. 2018 do zaplacení běží z částky 82 411,90 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně od 10. 10. 2019 do zaplacení běží z částky 23 244,35 Kč, jinak jej potvrdil. Ve výrocích o věci samé I, III a V a ve výroku VII o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou č. 2 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a konečně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované č. 1 náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 4 950 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení škody a nemajetkové újmy vzniklé jí v důsledku nezákonného rozhodnutí Obecního úřadu Černilov jako stavebního úřadu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 1709/14/SÚ, a nezákonného rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 25. 3. 2015, č. j. 25819/UP/2014/Hš, a též nemajetkové újmy, jež jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení o dodatečném povolení stavby přípojky dešťové a splaškové kanalizace pro novostavby dvou rodinných domů (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I dovoláním, a to v rozsahu, ve kterém byl výrok II rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla co do částky 30 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a dále v rozsahu, ve kterém byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích o věci samé I, III a V a ve výroku VII o nákladech řízení. Žalobkyně rovněž napadla i rozsudek soudu prvního stupně (srov. bod II. dovolání). Vzhledem k tomu, že funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, dovolací soud řízení o tomto dovolání zastavil podle § 104 odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 47/2006). Ve zbylém rozsahu dovolání Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání směřující proti výroku I napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části co do částky 49 368 Kč s příslušenstvím (náklady vynaložených žalobkyní na právní zastoupení v průběhu správního řízení) potvrzen, není objektivně přípustné.
Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). V předmětné věci proto dovolání není ve shora uvedeném rozsahu přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto ve vztahu k dílčímu nároku o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč a nejde o žádnou z taxativně uvedených výjimek, kdy je výše plnění nerozhodná.
Odvolací soud založil své rozhodnutí mimo jiné na tom, že určující příčinou vzniku škody (a tvrzené nemajetkové újmy) byla skutečnost, že žalobkyně v rozporu se souhlasy stavebního úřadu ze dnů 2. 6. 2009 a 27. 11. 2008 nevybudovala stavby dvou rodinných domů s řešením odpadních vod do žumpy, nýbrž svévolně vybudovala nepovolenou stavbu kanalizační přípojky. Předkládá-li žalobkyně v dovolání otázku, zda již sama skutečnost, že stavba je dodatečně povolována v řízení o dodatečném povolení stavby, zbavuje stavebníka (zde žalobkyně) nároku na náhradu škody, a to z důvodu porušení tzv. prevenční
povinnosti, konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, tvrdí-li současně v podaném dovolání, že se „odchýlila od vydaných souhlasů ze zcela specifických důvodů“ a že není správné zjištění soudů obou stupňů, že k napojení na kanalizaci došlo bez vědomí jejího vlastníka – Obce Černilov a bez vědomí stavebního úřadu, k čemuž akcentuje, že stavbu prováděla naopak „veřejně“. Uvedená námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit, neboť ve skutečnosti totiž jde o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobkyně vážící se k zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky stavebního řízení, pokud jejím prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.
8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, v závěru, že „nelze klást k tíži žalobce instančnost řízení v případě, že nešlo o bezdůvodné podávání opravných prostředků“. Odvolací soud vzal při posuzování složitosti věci jako objektivního kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), v úvahu též počet stupňů, na kterých byla věc rozhodována.
Od rozhodovací praxe dovolacího soudu se tím neodchýlil, neboť ta vychází z předpokladu, že je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Složitost věci tedy může být dána na základě počtu stupňů soudní soustavy, v nichž byla věc rozhodována, bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků či postup orgánů veřejné moci a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou, proto by se tato skutečnost měla projevit v úvaze soudu o odpovídajícím snížení základní částky (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část IV., dále jen „Stanovisko“, či též dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, a rozsudek ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013). Skutečnost, že řízení probíhalo ve více instancích z důvodu podávání opravných prostředků, přitom odvolací soud nekladl k tíži žalobkyně, neboť v rámci kritéria chování poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk základní částku zadostiučinění nijak nemodifikoval.
Ani v tomto směru se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019). Otázka složitosti posuzovaného řízení taktéž nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, pokud zohlednil jeho procesní složitost spočívající v počtu jednotlivých orgánů veřejné moci, které se podílely na řešení věci, kdy řízení proběhlo na obou instancích správních orgánů a před správním soudem, o předběžné otázce bylo vyvoláno i řízení před civilním soudem, přičemž do řízení se ve sporu o pravomoc zapojil i zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb. o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Vedle toho odvolací soud v rámci složitosti zohlednil i počet soudních instancí (množství opravných prostředků a využívání námitek žalobkyní), které se na rozhodování uvedené věci podílely (srov. Stanovisko). Rovněž námitka žalobkyně, že odvolací soud nesprávně snížil základní částku o 20 % za složitost věci, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není.
Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Taktéž námitka žalobkyně, že odvolací soud při stanovení výše zadostiučinění nezohlednil skutečnost, že ve věci rozhodovaly podjaté úřední osoby, nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť odvolací soud tuto skutečnost hodnotil v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci a základní částku odškodnění zvýšil o 30% (viz odstavec 41 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud znovu připomíná, že při přezkumu zvolené formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž zvolenou formou a případně výší zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což s ohledem na skutková zjištění v dané věci není případ žalobkyně. Výše řečené pak platí i pro námitku žalobkyně, že odvolací soud nedostatečně zohlednil vyšší věk jednatelů žalobkyně a jeho rozhodnutí je tak v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, když odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) při hodnocení kritéria významu řízení pro poškozeného (žalobkyni) přihlédl k vyššímu věku jejích jednatelů a zvýšil základní částku odškodnění o 5 %. Ohledně námitky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do základních práv žalobkyně ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť skutkové závěry odvolacího soudu jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy, trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na spravedlivý proces), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43–44, 46 odůvodnění), což žalobkyně v projednávaném dovolání neučinila. Zbylá námitka (že odvolací soud za nezákonné považoval výlučně rozhodnutí odvolacího správního orgánu a nikoliv rozhodnutí správního orgánu prvního stupně) se týká otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť pro zamítnutí žaloby byla postačující nosná úvaha o absenci příčinné souvislosti.
Vady řízení namítané žalobkyní (údajný extrémní rozpor skutkových závěrů s provedenými důkazy) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. Ani námitka, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný není způsobilá přípustnost dovolání založit.
Odůvodnění napadeného rozsudku je v souladu s ustálenou judikaturou soudu dovolacího, když je z něj zřejmé, na základě jakých důvodů odvolací soud rozhodl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovaným v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalované nebyly v dovolacím řízení zastoupeny advokátem), přičemž žalované nedoložily výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 3. 2022
JUDr. David Vláčil předseda senátu