30 Cdo 1698/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce Mgr. Z. P., proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 57 500,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C
18/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.
10. 2013, č. j. 29 Co 283/2013 - 63, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou domáhal zadostiučinění ve výši 100 000,- Kč s příslušenstvím
za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky
soudního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 165/2005
(dále jen „posuzované řízení“). Žalovaná v průběhu řízení žalobci za nesprávný
úřední postup přiznala zadostiučinění ve výši 42 500,- Kč, žalobce v tomto
rozsahu vzal žalobu částečně zpět a Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud
prvního stupně“) řízení částečně zastavil. Žalobce setrval na svém požadavku na
úhradu zbývající částky 57 500,- Kč s příslušenstvím, jakož i úroku z prodlení
z částky 42 500,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vycházel i soud
odvolací, žalobce podal dne 5. 5. 2005 žalobu o zaplacení částky 27 769,- Kč s
příslušenstvím, která měla představovat nárok na zaplacení tzv. zvláštní odměny
za poskytování právních služeb. Proti platebnímu rozkazu ze dne 8. 12. 2005
podala původní žalovaná v posuzovaném řízení odpor, který byl žalobci zaslán
dne 2. 2. 2006. Dne 25. 4. 2007 soud nařídil jednání na 2. 7. 2007. Po něm
vyzval žalovanou přípisem ze dne 31. 8. 2007 k vyjádření, zda žádá o ustanovení
tlumočníka. Dne 20. 9. 2007 sdělila žalovaná, že nežádá. Dne 2. 10. 2007 soud
nařídil další jednání. Dne 12. 10. 2007 bylo soudu doručeno vyjádření žalobce
se změnou žaloby. Dne 13. 11. 2007 soud ustanovil tlumočníka. Z důvodu odvolání
žalobce do usnesení o ustanovení tlumočníka se nekonalo jednání nařízené na 5.
12. 2007. Dne 21. 2. 2008 soud vydal opravné usnesení k usnesení o ustanovení
tlumočníka. Dne 30. 6. 2008 soud nařídil jednání, které bylo z důvodu omluvy
tlumočnice odročeno na 3. 9. 2008. Další jednání se konalo 5. 11. 2008 a
jednání nařízené na 29. 1. 2009 bylo odročeno z důvodu nemoci předsedkyně
senátu na 6. 5. 2009, kdy však rovněž neproběhlo. Usnesením ze dne 6. 5. 2009
soud nevyhověl návrhu žalobce na koncentraci řízení. Při jednání dne 10. 6.
2009 soud ve věci vyhlásil zamítavý rozsudek. Lhůta pro vyhotovení rozsudku
byla prodloužena do 30. 7. 2009. Usnesením ze dne 28. 7. 2009 soud rozhodl o
tlumočném. Proti rozsudku podal žalobce dne 21. 8. 2009 včasné odvolání, které
doplnil odůvodněním dne 18. 9. 2009. Soud vyzval žalobce k zaplacení soudního
poplatku za odvolání a dne 30. 11. 2009 předložil věc Krajskému soudu v Brně k
rozhodnutí o odvolání. Z důvodu proplacení tlumočného byl spis na dobu od 4. 2.
2010 do 19. 2. 2010 vrácen Městskému soudu v Brně. V mezidobí zaslala žalovaná
vyjádření k odvolání. Odvolací soud při jednání dne 28. 4. 2011 rozsudek
Městského soudu v Brně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o náhradě
nákladů řízení částečně změnil. Rozsudek nabyl právní moci dne 22. 6. 2011.
Žalobcem podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 30. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2455/11, které bylo žalobci doručeno dne 6. 1.
2012.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 2. 2013, č. j. 19 C 18/2012 - 41,
žalobě vyhověl co do úroku z prodlení ve výši 7,75 % z částky 42 500,- Kč od
23. 1. 2012 do 3. 2. 2012 (výrok I), jinak žalobu o zaplacení částky 57 500,-
Kč s úrokem z prodlení od 23. 1. 2012 zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným
rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I)
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
(výrok II).
Odvolací soud především odkázal na právní posouzení věci soudem prvního stupně,
který shledal existenci odpovědnostního titulu, tvrzeného nesprávného úředního
postupu, když poukázal především na určitá období procesní nečinnosti soudů v
posuzovaném řízení s tím, že celkově, tj. do odmítnutí ústavní stížnosti,
řízení trvalo 6 let a 8 měsíců a žalobce je na místě finančně odškodnit. Vyšel
přitom ze základní částky ve výši 85 000,- Kč, která odráží především celkovou
dobu řízení. Podle jednotlivých kritérií uvedených v ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), ponížil částku o 20 %, neboť řízení
probíhalo na dvou stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem, dále o 30 %
s ohledem na nižší význam předmětu řízení pro poškozeného, když v posuzovaném
řízení šlo o zaplacení částky 27 769,- Kč s příslušenstvím, kterou žalobce jako
právní zástupce žádal po své klientce ze smlouvy o poskytnutí právní pomoci. Podle soudu prvního stupně nešlo o obdobný spor jako je spor pracovní. S
ohledem na konkrétní specifika posuzovaného řízení, zejména jeho průběh a
výsledek, včetně jeho odůvodnění, jakož i s ohledem na výši předmětu řízení,
nebylo možno hodnotit význam předmětu řízení pro poškozeného jako zvýšený. Dále
uvedl, že žalobce sice nijak nepřispěl k průtahům v řízení, ale taktéž ani
nevyužil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. Částku,
kterou žalovaná dobrovolně plnila, tak shledal soud za plně přiléhavou a
žalobci přiznal toliko zákonné úroky z prodlení s ohledem na skutečnost, že
žalovaná plnila až po uplynutí lhůty 6 měsíců od uplatnění nároku žalobce u
žalované (dne 22. 7. 2011) podle § 14 a § 15 OdpŠk. Odvolací soud k námitkám odvolatele uvedl, že byť soud prvního stupně neuvádí,
jakým způsobem stanovil základní částku přiměřeného zadostiučinění, zjevně
vycházel ze zásad obsažených ve stanovisku občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010
(uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, dále
jen „Stanovisko“; rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou dostupná též na
www.nsoud.cz), podle kterého se základní částka, z níž se při určování výše
přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje mezi 15 000,- Kč a 20 000,- Kč za
jeden rok řízení s tím, že první dva roky řízení jsou hodnoceny částkou o
polovinu nižší. Odvolací soud se ztotožnil „s námitkou odvolatele, že daný spor
měl charakter sporu pracovněprávního za situace, kdy jeho předmětem byl nárok
na tvrzenou odměnu za poskytnuté právní služby, skutečnost, že žalobce nebyl ve
sporu úspěšný se však správně promítla ve snížení základního ohodnocení
přiměřeného zadostiučinění, jak provedl soud I. stupně.“
Proti napadenému rozsudku podal žalobce dovolání, kterým navrhl, aby dovolací
soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci v tom, že odvolací soud v
rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, a ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25
Cdo 4439/2008) promítl neúspěch žalobce ve sporu do snížení přiměřeného
zadostiučinění. Za nesprávné považuje i právní posouzení významu řízení podle §
31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, který je kromě „typových aspektů“ charakterizován i
subjektivní stránkou. Ztotožnil-li se odvolací soud s tvrzením žalobce, že
„daný spor měl charakter sporu pracovněprávního“, pak již toto samo o sobě
představuje zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného, v důsledku čehož je
nutno zadostiučinění zvýšit. Dále dovolatel vytýká odvolacímu soudu vadu řízení
(porušení jeho práva na spravedlivý proces), jestliže rozsudek soudu prvního
stupně jako nepřezkoumatelný nezrušil a věc mu nevrátil k dalšímu řízení, když
dospěl k závěru, že soud prvního stupně výslovně neuvedl, jakým způsobem
stanovil základní částku přiměřeného zadostiučinění. Rovněž tak se odvolací
soud přezkoumatelně nevypořádal se všemi jeho relevantními odvolacími námitkami
(např. že mu soud prvního stupně přičetl k tíži nevyužití dostupných prostředků
způsobilých odstranit průtahy v řízení či nepřiléhavé odůvodnění náhradového
výroku), když obecně odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, s právnickým vzděláním ve
smyslu § 241 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (dovolatel je profesí advokát). Dovolání má zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), aby jej
bylo možno projednat, a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho
přípustnosti. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky, zda neúspěch poškozeného v
posuzovaném řízení je důvodem pro snížení přiměřeného zadostiučinění. Vyřešení
uvedené otázky hmotného práva odvolacím soudem je přitom v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Naproti tomu, vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se posouzení charakteru
sporu jako pracovněprávního neodrazilo v závěru o zvýšeném významu předmětu
řízení pro poškozeného a ve zvýšení zadostiučinění, pak ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. nijak neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání.
Dovolatel totiž nevymezuje žádnou konkrétní otázku hmotného nebo
procesního práva, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, a nijak
neoznačuje dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu řešící takovou otázku
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona
též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odstavec 3). Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo
dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není
bez dalšího pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, a tedy
ani pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008). Tento závěr
nemůže být samozřejmě bezbřehý. Dovolací soud tak například uzavřel, že
uplatnil-li žalobce žalobou nárok, o němž již v době podání žaloby věděl, že se
jedná o nárok promlčený, nelze od této skutečnosti odhlížet a uplatnění
bezdůvodné žaloby samo o sobě opodstatňuje výrazné snížení základní částky
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3370/2011). O takový případ se však v projednávané věci nejedná, jak vyplývá i
ze závěrů soudu prvního stupně (na které odkázal i soud odvolací), podle
kterých sice v posuzovaném řízení odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek
soudu prvního stupně, avšak z jiných důvodů. Závěr odvolacího soudu, podle nějž „skutečnost, že žalobce nebyl ve sporu
úspěšný, se však správně promítla ve snížení základního ohodnocení přiměřeného
zadostiučinění“, a to i za situace, „kdy jeho předmětem byl nárok na tvrzenou
odměnu za poskytnuté právní služby“ a spor tak měl „charakter sporu
pracovněprávního“, je ohledně posouzení shora uvedené otázky hmotného práva
nesprávný.
Z uvedeného ovšem nelze bez dalšího dovodit, že nesprávné je i
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Odvolací soud totiž svůj závěr o nižším významu řízení z důvodu procesního
neúspěchu poškozeného (na rozdíl od soudu odvolacího se dovolací soud
nedomnívá, že by i soud prvního stupně z tohoto důvodu přikročil k snížení
částky zadostiučinění) uplatnil ve vazbě na vyřešení právní otázky (rozdílně od
soudu prvního stupně), že daný spor měl pro žalobce charakter sporu
pracovněprávního, neboť jeho předmětem byl nárok na tvrzenou odměnu za
poskytnuté právní služby. Uplatněný dovolací důvod a jeho vliv na správnost
napadeného rozhodnutí tak nelze posoudit, aniž by se dovolací soud současně
zabýval i touto (podle odůvodnění napadeného rozsudku úzce souvisejí) právní
otázkou. Přitom dovolací soud dospěl k závěru, že ani vyřešení související
právní otázky (kdy se spor o nárok z podnikatelské činnosti z hlediska významu
předmětu řízení blíží sporu pracovněprávnímu) neodpovídá v napadeném rozsudku
rozhodovací praxi dovolacího soudu. Nejvyšší soud s odkazem na judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva dovodil, že o významný předmět řízení se bude
jednat tehdy, jestliže pokračování profesní aktivity poškozeného závisí do
značné míry na řízení, což naznačuje, stejně jako v pracovněprávních sporech,
že je vyžadováno rychlé rozhodnutí z pohledu toho, co je v sázce pro dotčenou
osobu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo
3340/2011). Takový závěr nelze učinit v případě sporu o nezaplacené „palmáre“
advokáta ve výši 27 769,- Kč, který je bližší běžnému obchodněprávnímu sporu,
než sporu pracovněprávnímu. Z uvedeného vyplývá, že nesprávné vyřešení otázky hmotného práva, které
odvolací soud zjevně použil jen jako argument, proč nepřikročil k navýšení
zadostiučinění z důvodu odlišného posouzení „charakteru sporu“ (jako
pracovněprávního), nemělo vliv na stanovení výše přiměřeného zadostiučinění,
když i odlišené posouzení „charakteru sporu“ bylo nesprávné a důvod k závěru o
vyšším významu řízení pro poškozeného zde nebyl. Rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé je tak správné, když zrušení napadeného rozhodnutí by při
respektování ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ve vztahu k oběma
právním otázkám) nemohlo dovolateli přivodit příznivější rozhodnutí odvolacího
soudu. Za situace, kdy dovolání je přípustné, a i s ohledem na dovolatelem výslovně
uplatněné námitky, se dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval
tím, zda jsou zde vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, žádné takové však neshledal.
K námitce dovolatele, že odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit
a věc mu vrátit k dalšímu řízení, neboť jeho rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné,
dovolací soud poznamenává, že při znalosti Stanoviska, na které žalobce
(profesí advokát) v odvolání sám odkázal, celkové délky řízení 6 let a 8 měsíců
a celkové základní částky 85 000,- Kč, muselo být i žalobci zřejmé, že soud
prvního stupně vyšel ze základní částky 15 000,- Kč za jeden rok řízení (její
poloviny za první dva roky), jak podrobně rozebral i odvolací soud. Ani
okolnost, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s dalšími
odvolacími námitkami žalobce, nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, zvláště když soud prvního stupně ve svém rozhodnutí nepřičetl k tíži
žalobce, že nevyužil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v
řízení, a ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení žalobce ani v
odvolání nespecifikoval a nedoložil konkrétní náklady, které měl vynaložit. Ze shora uvedených důvodů dovolací soud postupem podle § 243d písm. a) o. s. ř. dovolání zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když
procesně zcela úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.