USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyň a) I. S., b) N. S. a c) B. S., zastoupených JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 643/77, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 490 932 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 154/2011, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2025, č. j. 17 Co 401/2024-932, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se jako právní nástupkyně původního žalobce S. S. v řízení vůči žalované aktuálně domáhaly (po vypořádání všech ostatních nároků, které původně byly předmětem řízení) zaplacení částky 490 932 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody spočívající v žalovanou dosud nenahrazených nákladech vynaložených na právní zastoupení původního žalobce v trestním řízení, jež bylo proti němu zahájeno dne 15. 3. 2004 a které skončilo dne 28. 4. 2011 jeho zastavením s tím, že skutky, jež byly původnímu žalobci kladeny za vinu, nebyly trestným činem (z původního požadavku připadajícího na uvedený nárok a znějícího na částku 664 182 Kč žalovaná dosud sama uhradila částku 173 250 Kč).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 6. 2024, č. j. 14 C 154/2021-860, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyním společně a nerozdílně částku 65 320 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 28. 4. 2012 do zaplacení (ve výroku tohoto rozhodnutí je zjevně chybně uvedeno, že přisouzený úrok z prodlení se vztahuje k částce 65 230 Kč – pozn. dovolacího soudu) a z částky 228 250 Kč (kterou žalovaná původnímu žalobci uhradila, pročež žaloba byla ve vztahu k ní vzata zpět a řízení bylo zastaveno – vedle výše uvedené částky 173 250 Kč připadající na uspokojenou část nároku připadajícího na náhradu nákladů spojených s obhajobou původního žalobce tato částka zahrnovala též 55 000 Kč vyplacených původnímu žalobci z titulu náhrady utrpěné nemajetkové újmy) za dobu od 28. 4. 2012 do 4. 5. 2012 (výrok I), přičemž co do částky 425 612 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 22. 4. 2011 do zaplacení, jakož i ohledně úroku z prodlení z částky 65 320 Kč za dobu od 22. 4. 2011 do 27. 4. 2012 žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v jeho odvoláním napadené části výroku I týkající se povinnosti žalované zaplatit žalobkyním částku 36 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z této částky od 28.4.2012 do zaplacení, a dále v jeho výroku II a výroku III jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně, a to v celém rozsahu, včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Směřuje-li dovolání žalobkyň také proti té části výroku I napadeného rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části jeho výroku I o povinnosti žalované zaplatit žalobkyním částku 36 900 Kč s příslušenstvím, pak toto dovolání není v daném rozsahu subjektivně přípustné. Judikatura Nejvyššího soudu je totiž ustálena v závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li v jeho poměrech rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Dovolání tudíž může podat jen ten účastník řízení, jehož nároku nebylo vyhověno nebo jemuž byla soudem uložena povinnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Tato podmínka však u zmíněné části napadeného rozhodnutí v případě dovolatelek zjevně splněna není.
8. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jakož i proti jeho výroku I, pokud jím byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, tedy proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
9. Otázka, zda odvolací soud pochybil, když mimosmluvní odměnu právního zástupce původního žalobce nezvýšil na její trojnásobek z důvodu mimořádné náročnosti a obtížnosti provedených úkonů právní služby, a to v souladu s § 12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), čímž se měl odvolací soud současně odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4184/2009, a ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4016/2016, nebo usnesením ze dne 21. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3519/2023, nebo ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2724/2023, a rozhodnout měl též v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 167/05, ze dne 17. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1966/18, ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. I. ÚS 748/19, či ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 49/24, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
10. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází ze závěru, že již z jazykového vyjádření § 12 odst. 1 advokátního tarifu plyne, že zvýšení mimosmluvní odměny advokáta přichází do úvahy jen u těch úkonů právní služby, které splňují podmínky pro zvýšení mimosmluvní odměny. Dané ustanovení tedy nepředpokládá paušální zvýšení mimosmluvní odměny ve vztahu k úkonům právní služby učiněným ve věci s určitou mírou náročnosti (ta je zohledněna v tarifní hodnotě stanovené podle § 8 až 10 advokátního tarifu a ve způsobu stanovení mimosmluvní odměny podle § 7 advokátního tarifu).
Nelze přirozeně vyloučit, že všechny úkony právní služby v určité věci bude možné posoudit jako mimořádně obtížné, kupříkladu proto, že při nich bude muset advokát hovořit cizím jazykem nebo při nich bude muset vykládat cizí právo. Ani tato skutečnost však neznamená, že by bylo možné odhlédnout od charakteru jednotlivých úkonů právní služby a poskytnout za všechny tyto úkony mimořádné zvýšení mimosmluvní odměny bez dalšího zcela paušálně. Okolnosti odůvodňující mimořádné zvýšení mimosmluvní odměny advokáta podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu budou vždy spočívat v neobvykle zvýšených odborných či profesních nárocích kladených na něj při realizaci konkrétního úkonu právní služby (půjde tak o mimořádně obtížné nebo časově „nadlimitně“ náročné úkony, u nichž proto bude navýšení ceny právních služeb odůvodněno) a nelze je bez dalšího paušálně odvozovat od obtížnosti věci, v rámci které je právní služba poskytována (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.
7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2844/2023). Advokátní tarif přitom v ustanovení § 12 odst. 1 pouze demonstrativně uvádí, že o úkony právní služby mimořádně obtížné půjde zejména, je-li k nim třeba použití cizího práva nebo jazyka. Další specifikaci neobsahuje a bude tedy nutné posoudit, zda jsou v každém konkrétním případě podmínky pro zvýšení odměny splněny. Jde-li o úkony právní služby mimořádně obtížné, již z pouhé terminologie ustanovení § 12 odst. 1 advokátního tarifu je evidentní, že se nemůže jednat o běžnou obtížnost, nýbrž o obtížnost skutečně neobvyklou, tedy mimořádnou, vymykající se běžné praxi (srov. žalobkyněmi poukazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4184/2009, a ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4016/2016, uveřejněný pod číslem 106/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3274/2021, uveřejněný pod číslem 5/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. I. ÚS 1335/22, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2666/2014).
11. V podmínkách nyní řešené věci přitom soud prvního stupně obtížnost jednotlivých provedených úkonů právní služby velmi podrobně rozebral a zhodnotil (viz zejména body 11 a 37 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), přičemž namísto toho, aby se uchýlil k žalobkyněmi prosazovanému paušálnímu pohledu na danou věc, u každého jednotlivého úkonu náležitě popsal a logicky vysvětlil, proč v závislosti na přijatých skutkových závěrech (které odvolací soud následně převzal s tím, že zahrnovaly též skutečnosti vážící se k průběhu či časové návaznosti jednotlivých úkonů obsahující např. zjištění, že výslechy některých vyslýchaných osob se omezily pouze na jejich prohlášení o tom, že tyto osoby odmítají vypovídat, že některé úkony provedené v úzké časové návaznosti vykazovaly opakující se rysy, nebo že potřeba znalosti cizího jazyka zde byla oproti žalobním tvrzením omezená) shledal důvod ke zvýšení odměny na její dvojnásobek či trojnásobek pouze u některých realizovaných úkonů právní služby, zatímco u ostatních důvod pro takovéto navýšení naopak neshledal. Pakliže odvolací soud toto zhodnocení a závěry prvostupňového soudu zcela aproboval (jak patrno z bodů 17 až 22 odůvodnění napadeného rozsudku), výše uvedené judikatuře Nejvyššího soudu se tím v žádném směru nevzepřel.
12. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není v této souvislosti způsobilá založit ani námitka žalobkyň, podle které napadené rozhodnutí v rozporu s výše zmíněnou nálezovou judikaturou Ústavního soudu odporuje principu jejich legitimního očekávání, pokud sama žalovaná v rámci předběžného uplatnění vzneseného nároku původnímu žalobci některé úkony jeho právního zástupce s využitím trojnásobku upraveného v § 12 odst. 1 advokátního tarifu nahradila. Dovolatelky totiž (na rozdíl od odvolacího soudu) opomíjejí ustálenou judikaturu Nevyššího soudu, v souladu s níž předběžné projednání nároku ve smyslu § 14 OdpŠk není správním řízením, nýbrž má neformální povahu a jeho výsledek není představován správním rozhodnutím, nýbrž svou povahou odpovídá občanskoprávnímu úkonu (resp. právnímu jednání) státu jednajícího příslušným správním orgánem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 258/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 89/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 2250/16).
13.
Odůvodnění napadeného rozsudku taktéž není nedostatečné, resp. nepřezkoumatelné, jak v této souvislosti žalobkyně namítaly, a to za současného poukazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2172/2000, a dále na nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. III. ÚS 2030/09, ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1368/11, ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 4927/12, a ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1834/10. Vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně, pak se toto rozhodnutí požadavkům kladeným na obsah jeho odůvodnění v ustanovení § 157 odst. 2 o.
s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud své závěry omezil na prostý souhlas s uvedenými závěry prvostupňového soudu, které zhodnotil jako správné. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně. Naopak, typickým rysem rozhodovací činnosti odvolacího soudu je, že se v mezích odvolacího přezkumu vyslovuje ke správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně a v intencích § 219 o.
s. ř. je potvrdí, je-li ve výroku věcně správné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011). Postup, kdy odvolací soud pro stručnost svého odůvodnění odkáže ve větší míře na odůvodnění soudu prvního stupně, aproboval též Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, když dovodil, že v případě odůvodnění odvolacího soudu obecně postačuje, pokud se odvolací soud ztotožní s rozhodnutím soudu prvního stupně, což však neplatí, pokud účastník řízení předložil odvolacímu soudu nějaké nové a pro rozhodnutí věci zásadní důkazy či argumenty, k čemuž však v nynější věci nedošlo (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2694/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. III. ÚS 723/21).
14. Dle konstantní rozhodovací praxe nadto platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatelů, což v dané věci zjevně nebyly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Soud přitom není povinen budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, či ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 889/2019, nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Napadený rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům vyhověl, neboť odvolací soud s odkazem na podrobné závěry rozsudku soudu prvního stupně postup, jakým dospěl ke konečné výši náhrady vzniklé škody, patřičně osvětlil.
15. Odůvodňují-li žalobkyně požadované navýšení odměny rovněž poukazem na vyšší než odvolacím soudem zjištěnou potřebu znalosti cizích jazyků, staví svou dovolací argumentaci na odlišném skutkovém základě, než z jakého vyšel odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobkyně tak jeho zpochybňováním uplatňují nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
16. Kromě toho žalobkyně svůj požadavek na korekci přiznané náhrady v dovolání vztáhly též na některé úkony právní služby, za něž jim soudy nižších stupňů požadovaný trojnásobek s ohledem na prokázanou mimořádnou obtížnost úkonu ve skutečnosti přiznaly (viz úkony ze dne 12. 1. 2005 a ze dne 25. 4. 2007). V této souvislosti přitom žalobkyně nikterak nespecifikovaly, jakého případného jiného pochybení se měl odvolací soud při stanovení výše přiznaného odškodnění dopustit, a tedy proč s touto náhradou nesouhlasí. V dané části dovolání tudíž žalobkyně v rozporu s požadavky plynoucími z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. nevymezily žádnou konkrétní právní otázku, při jejímž řešení měl odvolací soud dle jejich názoru pochybit, tím spíše aby ve vztahu k takové právní otázce specifikovaly též příslušný důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
17. Dovolací soud v uvedené souvislosti připomíná, že je obsahovým vymezením a právní konstrukcí dovolacího důvodu, který byl v dovolání uplatněn, striktně vázán (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř., podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání).
Dovolatel je přitom ze zákona povinen v dovolání uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.
s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8.
3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
18. V dané části tedy podané dovolání nelze za popsané situace věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
19. Stejným nedostatkem je podané dovolání postiženo i v části, v níž směřuje proti potvrzení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně úroku z prodlení z přisouzené částky 65 320 Kč za dobu od 22. 4. 2011 do 27. 4. 2012, neboť ani ve vztahu k této části předmětu řízení dovolání žádnou specifikaci dovolacího důvodu či jeho přípustnosti neobsahuje.
20. K obecně formulované námitce žalobkyň, podle níž soudy nižších stupňů nezohlednily některá jejich blíže nespecifikovaná tvrzení, přičemž současně opomenuly některé jimi navrhované důkazy, jež žalobkyně v dovolání rovněž blíže nekonkretizují, by za situace, kdy žalobkyně v této souvislosti v dovolání žádnou právní otázku způsobem vyžadovaným v již zmíněném § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. nevymezily, dovolací soud mohl přihlédnout pouze za podmínek upravených v § 242 odst. 3 větě druhé o. s. ř., podle které k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne pouze tehdy, je-li podané dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
21. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyň odmítl.
22. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyně, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s vyjádřením k podanému dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 9. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu