30 Cdo 2844/2023

30 Cdo 2844/2023-401

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce I. K., zastoupeného Mgr. Marcelem Pélim, advokátem se sídlem v Uherském Brodě, Náměstí Svobody 993, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 210/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2023, č. j. 39 Co 400/2022-376,

I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2023, č. j. 39 Co 400/2022-376, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 5. 2022, č. j. 12 C 210/2018-320, v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 1 880 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z této částky od 6. 10. 2018 do zaplacení a v navazujících nákladových výrocích a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.

1. Žalobce se po žalované (po změně žaloby připuštěné u jednání Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 16. 5. 2022) domáhal zaplacení částky 2 753 059,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z této částky od 6. 10. 2018 do zaplacení z titulu náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které mu měly vzniknout v souvislosti s trestním stíháním vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 9/2013, jež skončilo jeho zproštěním obžaloby (dále jen „posuzované trestní stíhání“ nebo „posuzované trestní řízení“). Žalobce požadoval jednak částku 453 059,20 Kč s příslušenstvím jako náhradu nákladů vynaložených na svou obhajobu v posuzovaném trestním řízení, dále částku 300 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky tohoto řízení a částku 2 000 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, jež nevyústilo v jeho odsouzení (dále rovněž „nezákonné trestní stíhání“). V průběhu řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 vzal žalobce žalobu částečně zpět, a to jednak ohledně částky 212 272,90 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nákladů vynaložených na svou obhajobu a dále ohledně částky 65 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, neboť částku 65 000 Kč mu žalovaná dne 22. 5. 2019 uhradila. Předmětem řízení tak zůstala částka 240 786,30 Kč s příslušenstvím jako náhrada nákladů vynaložených na obhajobu, částka 300 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení a částka 1 935 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 5. 2022, č. j. 12 C 210/2018-320, řízení co do požadavku žalobce na zaplacení částky 277 272,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z této částky od 6. 10. 2018 do zaplacení zastavil (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 144 909 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 55 000 Kč od 6. 4. 2019 do zaplacení (výrok II), zamítl žalobu co do zaplacení částky 2 330 877,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 2 475 786,30 Kč od 6. 10. 2018 do 5. 4. 2019 a z částky 2 420 786,30 Kč od 6. 4. 2019 do zaplacení (výrok III) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 950 Kč (výrok IV).

3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Soud prvního stupně podrobně zjistil průběh posuzovaného trestního řízení, které bylo vůči žalobci zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 6. 12. 2012, doručeným žalobci dne 17. 12. 2012, a to pro spáchání závažného zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stádiu pokusu spáchaného organizovanou skupinou, kterého se měl žalobce s dalšími obviněnými dopustit tím, že v úmyslu získat neoprávněně náhradu z Garančního fondu obchodníků s cennými papíry po předchozí domluvě a dle pokynů (mimo jiné i žalobce) v pozici věřitele účelově rozdělili pohledávku společnosti RDC Consultants Limited za společností Sati a.

s. ve výši cca 63 mil. Kč na nejméně sto drobných pohledávek a tyto postoupili na třetí osoby, čímž se pokusili uvést pracovníky Garančního fondu v omyl s úmyslem neoprávněně získat namísto jedné náhrady za skutečného zákazníka náhrad sto, čímž mohli způsobit škodu ve výši 56 211 500 Kč. Soud prvního stupně dále zjistil jednotlivé úkony, které žalobce v průběhu řízení učinil včetně stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 20. 12. 2012, návrhu na zastavení trestního stíhání ze dne 13.

5. 2013 a návrhu ze dne 19. 9. 2013 na přezkum rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. 6. 2013 k Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Ve věci probíhaly výslechy obviněných i svědků, a to i na Slovensku, byla získána řada listinných důkazů a jednotliví obvinění včetně žalobce podávali stížnosti a návrhy, byla řešena nutná obhajoba a byl ustanoven tlumočník. Nakonec dne 30. 9. 2013 byla na 5 obviněných včetně žalobce podána u Městského soudu v Praze obžaloba. Usnesením ze dne 22.

1. 2014 však Městský soud v Praze vrátil věc státnímu zástupci k došetření. Ke stížnosti státního zástupce ale Vrchní soud v Praze dne 8. 4. 2014 toto usnesení zrušil. Dne 6. 6. 2014 podal jeden z obviněných žádost o předání trestního stíhání na Slovensko, Městský soud v Praze tedy zaslal dne 24. 6. 2014 Ministerstvu spravedlnosti návrh, aby trestní stíhání 4 obviněných převzaly justiční orgány Slovenské republiky, který byl předán Generální prokuratuře Slovenské republiky. Dne 29. 9. 2014 však bylo rozhodnuto, že trestní řízení není na Slovensku možno vést a věc byla vrácena orgánům České republiky.

První hlavní líčení bylo nařízeno na den 22. 6. 2015, ale na žádost žalobce bylo odročeno. Nakonec se první hlavní líčení konalo dne 16. 9. 2015 a další pak ve dnech 7. a 8. 12. 2015, kde byli vyslýcháni obvinění a svědci. Další hlavní líčení nařízené na 7. a 8. 3. 2016 se nekonalo z důvodu omluvy jednoho z obviněných a bylo odročeno na den 5. 9. 2016. Na tomto hlavním líčení byli opět vyslýcháni svědci a k předvolání dalších svědků bylo hlavní líčení odročeno na 28. 11. 2016 s tím, že v mezidobí byl řešen formou dožádání na Slovensku výslech dalšího svědka.

U hlavního líčení dne 28. 11. 2016 byly řešeny jen procesní záležitosti a hlavní líčení bylo odročeno za účelem provedení dožádaného výslechu, což se opakovalo, neboť dožádaný výslech proběhl až dne 20. 2.

2017. Další nařízená hlavní líčení byla odročována z důvodu žádostí obviněných, kteří rovněž podávali návrhy na doplnění dokazování. Další hlavní líčení se konalo až dne 18. 10. 2017 a při hlavním líčení dne 13. 11. 2017 vyhlásil Městský soud v Praze rozsudek, kterým byli 2 obvinění uznáni vinnými ze spáchání trestného činu a 3 obvinění včetně žalobce byli obžaloby zproštěni z důvodu, že stíhaný skutek není trestným činem. Ve vztahu k žalobci nabyl tento rozsudek právní moci dne 6. 4. 2018. Žalobce byl v předmětném trestním řízení zastoupen obhájcem, kterému zaplatil na základě vystavených faktur částku celkem 16 760 EUR.

Žalobce oznámil své trestní stíhání manželce před Vánocemi 2012, což vedlo k napětí v manželském životě, ale děti žalobce o jeho trestním stíhání nevěděly. Žalobce žil v nejistotě, neboť vykonával funkci správce pro konkurs a restrukturalizaci podle slovenských zákonů, vznesení obvinění musel oznámit Ministerstvu spravedlnosti Slovenské republiky, které vedlo řízení o pozastavení jeho výkonu správcovské činnosti, nakonec však k pozastavení výkonu činnosti žalobce nedošlo a dne 21. 9. 2018 ministerstvo toto řízení zastavilo.

Informace o trestním stíhání žalobce se dostala i mezi odbornou veřejnost. Žalobce trpí revmatickým onemocněním páteře, přičemž dané onemocnění se v průběhu trestního stíhání zhoršovalo. Žalobce dne 5. 10. 2018 uplatnil u žalované nároky následně uplatněné v žalobě. Žalovaná této žádosti částečně vyhověla, poskytla mu omluvu za nezákonné trestní stíhání a poskytla mu i peněžité zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání ve výši 65 000 Kč, jinak jeho žádosti nevyhověla.

4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uzavřel, že vzhledem k výsledku posuzovaného trestního stíhání je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí, resp. nezákonném trestním stíhání.

Žalobci tudíž vznikl nárok na náhradu škody. Za prokázané měl soud prvního stupně i provedení jednotlivých úkonů právní služby a zaplacení odměny obhájci ze strany žalobce s tím, že však není podstatné, jak vysokou částku poškozený na své zastoupení vynaložil, ale to, jak vysokou odměnu za zastoupení včetně náhrady hotových výdajů stanoví zvláštní předpis [tj. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů].

Soud prvního stupně tudíž vyúčtovanou odměnu a náhradu hotových výdajů včetně cestovních nákladů obhájce dle advokátního tarifu přepočítal a žalobci na obhajném přiznal částku 89 909 Kč s tím, že odměna za jeden úkon právní služby činila základní částku dle advokátního tarifu ve výši 2 300 Kč (která byla žalobci přiznána i za stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 20. 12. 2012, za návrh na zastavení trestního stíhání ze dne 13. 5. 2013 a za návrh ze dne 19. 9. 2013 na přezkum rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 13.

6. 2013 k Nejvyššímu státnímu zastupitelství). Současně soud prvního stupně neshledal důvod pro navýšení této odměny za úkon právní služby na trojnásobek, neboť neshledal žádné mimořádné okolnosti, které by takové navýšení odůvodňovaly. Za takovou okolnost nepovažoval, že obhájce žalobce (tj. advokát oprávněný k výkonu advokacie v České i Slovenské republice) prováděl obhajobu jak v České, tak ve Slovenské republice, a zdůraznil, že při obhajobě nebyly vyžadovány zvláštní jazykové ani jiné schopnosti.

Ve zbylém rozsahu tohoto nároku (tj. 150 877,30 Kč) tedy soud prvního stupně žalobu zamítl.

5. Ve vztahu k nároku na zadostiučinění za újmu z nepřiměřené délky trestního stíhání soud prvního stupně uzavřel, že posuzované trestní stíhání bylo zahájeno dne 17. 12. 2012 (doručení usnesení o zahájení trestního stíhání žalobci) a ukončeno dne 6. 4. 2018 (pravomocné skončení řízení zproštěním žalobce obžaloby). Celková délka posuzovaného řízení tedy činí cca 5 let a 4 měsíce. Posuzované řízení považoval soud prvního stupně za velmi složité po skutkové stránce, neboť předmětem řízení bylo podezření ze spáchání trestného činu podvodu ve vztahu ke Garančnímu fondu obchodníků s cennými papíry s možnou škodou více než 56 mil.

Kč, probíhalo rozsáhlé dokazování (výslechy 5 obviněných a mnoha svědků, množství listinných důkazů), a dále bylo řízení složité i po stránce procesní, neboť v jeho průběhu bylo vydáno mnoho rozhodnutí, byla činěna řada jiných úkonů (rozhodování o stížnostech proti zahájení trestního stíhání, o žádosti o ustanovení obhájce a návrhu na zastavení trestního stíhání, byla vyžádána právní pomoc na Slovensku, rozhodováno o předání řízení na Slovensko, o ustanovení tlumočníka, o svědečném a odměně pro ustanoveného obhájce, bylo prováděno několik výslechů obviněných, svědků a hlavních líčení, hlavní líčení bylo opakovaně odročováno, a to i k žádosti žalobce).

Žalobce se na celkové délce posuzovaného řízení ve smyslu nečinnosti či obstrukcí dle soudu prvního stupně nepodílel. Význam předmětu řízení pro žalobce hodnotil soud prvního stupně jako standardní, neboť sice je trestní stíhání řízením s presumovaným zvýšeným významem, ale s ohledem na to, že se žalobce domáhal rovněž zadostiučinění za nemajetkovou újmu za samotné nezákonné trestní stíhání, nebylo namístě při posuzování zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vycházet z vyššího významu předmětu řízení pro žalobce, poněvadž by tak došlo k duplicitnímu posouzení závažnosti újmy ve vztahu k oběma separátním nárokům.

Pokud pak jde o postup orgánů veřejné moci, tak soud prvního stupně v posuzovaném trestním řízení nezaznamenal průtahy, resp. období nečinnosti, přičemž úkony soudů a dalších orgánů činných v trestním řízení byly činěny střídavě obratem a střídavě v přiměřených lhůtách, přičemž procesní postup byl relativně plynulý s ohledem na předmět daného řízení. Po posouzení všech uvedených kritérií a s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem věci tedy dospěl soud prvního stupně k závěru, že délka posuzovaného řízení nebyla nepřiměřená, a tudíž ani nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Žalobci tak ani nemohla vzniknout tvrzená, resp. presumovaná, nemajetková újma. Soud prvního stupně tudíž žalobu i v tomto rozsahu (tj. 300 000 Kč) zamítl.

6. Ve vztahu k nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním soud prvního stupně uzavřel, že odpovědnostní titul i nárok je dán. Ve vztahu ke stanovení výše přiměřeného zadostiučinění soud prvního stupně přihlédl k povaze trestní věci (žalobce byl stíhání pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu, za což mu hrozil trest odnětí svobody v délce 5 až 10 let, a to v souvislosti s poradenskou a zprostředkovatelskou činností v oblasti obchodování na finančních trzích, tedy pro hospodářskou trestnou činnost, která je zpravidla veřejností vnímána méně negativně, trestní stíhání navíc probíhalo mimo stát bydliště žalobce), k délce trestního stíhání (5 let a 4 měsíce) a k dopadům do osobnostní sféry žalobce (žalobce tvrdil, že došlo k omezení jeho lidské důstojnosti, osobní cti a soukromí, Ministerstvo spravedlnosti Slovenské republiky vedlo správní řízení o pozastavení výkonu jeho činnosti, byť k tomu nakonec nedošlo, manželka žalobce trestní stíhání špatně nesla, o trestním stíhání žalobce věděli ostatní konkursní správci a žalobce přišel o několik zakázek připravit restrukturalizační plán, dále se zhoršilo žalobcovo dlouhodobé revmatické onemocnění páteře). Poté soud prvního stupně provedl srovnání s (dle něj ne vždy zcela skutkově podobnými) rozhodnutími ve dvou věcech vedených u soudu prvního stupně, u nichž uvedl stíhaný trestný čin, trestní sazbu, jíž byl poškozený ohrožen, délku trestního stíhání, typy zásahů do osobnostní sféry poškozeného a výši přiznaného zadostiučinění, a uzavřel, že přiměřené zadostiučinění v posuzovaném případě činí 120 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobce odškodnila částkou 65 000 Kč, soud prvního stupně žalobci přiznal částku 55 000 Kč a ve zbytku (tj. co do částky 1 880 000 Kč) žalobu zamítl.

7. K části přiznaných částek soud prvního stupně uložil žalované zaplatit i úrok z prodlení v požadované výši (neboť zákonná výše by byla vyšší) od 6. 4. 2019 do zaplacení, neboť nárok žalobce u žalované uplatnil dne 5. 10. 2018 a lhůta 6 měsíců k projednání nároku žalované uplynula dne 5. 4. 2019. Soud prvního stupně tudíž zamítl úroky z prodlení za období od 6. 10. 2018 do 5. 4. 2019 a dále celé úroky z prodlení z přiznaného obhajného ve výši 89 909 Kč, neboť před zahájením řízení ani na výzvu žalované žalobce nedoložil potřebné podklady pro posouzení náhrady škody v rámci předběžného projednání, žalovaná tudíž nemohla o případném dobrovolném plnění rozhodnout včas a nemohla se tak dostat do prodlení.

8. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 30. 1. 2023, č. j. 39 Co 400/2022-376, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že v rozsahu částky 3 450 Kč žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 3 150 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

9. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ve vztahu k obhajnému se ztotožnil s jeho závěrem o existenci nároku žalobce na náhradu takové škody i s tím, že lze přiznat jen náhradu účelně vynaložených hotových výdajů a odměny za zastupování dle advokátního tarifu. Rovněž souhlasil se závěrem, že v daném případě nejsou dány důvody pro přiznání zvýšené odměny za jeden úkon právní služby dle § 12 odst. 1 advokátního tarifu. Odvolací soud zdůraznil, že dle tohoto ustanovení existuje možnost, nikoliv povinnost odměnu zvýšit, která pak musí vycházet z konkrétních okolností případu, jež však v dané věci naplněny nejsou.

V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že obhájce žalobce byl oprávněn k výkonu advokacie jak v České, tak i Slovenské republice, jazykově byl vybaven a ničeho v tomto směru nenamítal (tlumočník byl přizván). Souvislost daného trestního řízení s problematikou činnosti správce konkurzní podstaty sice přinášela i nezbytnou znalost jiných oblastí práva, ta se však u obhájce přebírajícího věc předpokládá, navíc v trestních řízeních často dochází k jisté náročnosti z hlediska časového, skutkového i právního s tím, že řešená problematika o mimořádné obtížnosti nesvědčí.

Současně však odvolací soud uzavřel, že u tří právních úkonů (stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 20. 12. 2012, návrh na zastavení trestního stíhání ze dne 13. 5. 2013 a návrh ze dne 19. 9. 2013 na přezkum rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. 6. 2013 k Nejvyššímu státnímu zastupitelství) měla být přiznána odměna v poloviční výši dle § 11 odst. 2 písm. d) a 3 advokátního tarifu, neboť se jednalo o stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání a ostatní dva úkony jsou úkony svou povahou a účelem nejbližší takové stížnosti.

Ve vztahu k části obhajného ve výši 3 450 Kč tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl; v zamítavém výroku pak ohledně tohoto nároku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

10. Ve vztahu k zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení odvolací soud uvedl, že ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že posuzované řízení vykazovalo skutkovou složitost, ale zejména bylo složité po právní stránce. Jakkoliv bylo o věci rozhodováno pouze na jednom stupni soudní soustavy s tím, že žalobce se na délce řízení nepodílel ve smyslu nečinnosti a obstrukcí, ztotožnil se odvolací soud s názorem soudu prvního stupně, že postup soudu, resp. orgánů činných v trestním řízení, byl koncentrovaný a mezi jednotlivými úkony nedocházelo k významnějším prodlevám.

Z hlediska významu řízení pro žalobce se skutečně jednalo o řízení, u kterého se jeho zvýšený význam presumuje, nicméně za situace, kdy žalobce požadoval i zadostiučinění za újmu ze samotného nezákonného trestního stíhání, soud prvního stupně správně uzavřel, že v případě posouzení závažnosti újmy k oběma „separátním nárokům“ by došlo k duplicitnímu posouzení, význam předmětu řízení tedy také hodnotil jako standardní. I odvolací soud tudíž dospěl k závěru, že délka posuzovaného řízení ve vztahu k žalobci v trvání 5 let a 4 měsíců při zohlednění všech konkrétních okolností případu i kritérií demonstrativně uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk není nepřiměřená a absentuje tak nesprávný úřední postup jako první předpoklad odpovědnosti státu za újmu.

Odvolací soud tedy v tomto rozsahu (v zamítaném výroku) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

11. Ohledně zadostiučinění za újmu z nezákonného trestního stíhání odvolací soud uvedl, že nárok žalobce na odškodnění v penězích je dán. Dále rekapituloval, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu ve stádiu pokusu, spáchaného organizovanou skupinou, za nějž byl ohrožen trestní sazbou odnětí svobody na 5 až 10 let. Jednalo se tedy o hospodářskou kriminalitu, která není veřejností vnímána tak negativně jako trestná činnost směřující proti životu a zdraví či lidské důstojnosti. Žalobce nebyl vazebně stíhán a řízení vůči němu trvalo cca 5 let. Pokud se jedná o dopady do jeho osobnostní sféry, odvolací soud přisvědčil tomu, že žalobce v pozici konkurzního správce mohl v rámci profesního selhání vnímat své trestní stíhání úkorněji, nicméně zdůraznil, že nedošlo k pozastavení či ukončení jeho činnosti, a i nadále se věnoval své praxi. Odvolací soud uvedl, že nelze vycházet z toho, že žalobce subjektivně hodnotil zadávané zakázky jako nelukrativní, neboť jeho tvrzení je jen obecné, stejně tak i zásahy do rodinného života hodnotil jako nepřesvědčivé, neboť zahájení trestního stíhání sdělil žalobce manželce, která měla celou situaci špatně zvládat, před Vánoci, ale děti se nic nedozvěděly. Rovněž nebylo kvalifikovaně prokázáno, že ke zhoršení dlouhodobého revmatického onemocnění páteře žalobce došlo v důsledku stresu, resp. ve spojitosti s trestním stíháním. Dále odvolací soud uzavřel, že si soud prvního stupně zajistil dostatečný a (i při nedohledání skutkově obdobných případů) přiléhavý komparativní materiál a hodnotil případy obdobné typové závažnosti trestné činnosti, výši hrozícího trestu, s dopady především do dobré pověsti a profesní sféry. Odvolací soud se tudíž ztotožnil i s výší zadostiučinění přiznanou soudem prvního stupně a v tomto rozsahu (v zamítaném výroku) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

12. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.

13. Ve vztahu k nároku na náhradu škody spočívající v nákladech na obhajobu žalobce v posuzovaném trestním stíhání žalobce nejprve zformuloval dle něj dovolacím soudem dosud neřešenou právní otázku, (1) zda jsou podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, návrh na zastavení trestního stíhání a návrh na přezkum postupu státního zastupitelství úkony ve věci samé, které jsou svou povahou a účelem nejbližší úkonům uvedeným v § 11 odst. 1 písm. d), popř. písm. k) advokátního tarifu, neboť nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, který změnil původní závěr soudu prvního stupně v této otázce a na odměnu za tyto úkony aplikoval § 11 odst. 2 písm. d) a odst. 3 advokátního tarifu, což považoval žalobce za rozhodnutí nejen nesprávné, ale i překvapivé.

14. Dalším dovolacím důvodem byla opět dle žalobce neřešená otázka, (2) zda lze při rozhodování o náhradě škody spočívající v nákladech na obhajobu rozhodnutím soudu snížit uplatněný nárok z důvodu nezvýšení odměny za úkon právní služby na trojnásobek podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu, ačkoliv takové zvýšení odměny bylo poškozeným akceptováno a takto vyúčtovaná odměna byla i uhrazena. V této souvislosti žalobce namítal, že takové zvýšení odměny je koncipováno jako právo advokáta a není-li zpochybněno jeho klientem, nemá soud právo takovou jejich dohodu měnit, neboť otázku existence mimořádných okolností pro zvýšení odměny je soud oprávněn zkoumat pouze při vlastním rozhodování o výši odměny a hotových výdajů ustanoveného obhájce. Jiný výklad § 31 odst. 3 OdpŠk by pak žalobce nepovažoval za ústavně konformní a respektující právo vlastnit majetek zaručené čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). V této souvislosti žalobce zdůraznil, že již z popisu stíhaného skutku je zřejmá mimořádná obtížnost věci, k obhajobě byla kromě znalosti trestního práva nezbytná i znalost jiných právních odvětví (obchod s cennými papíry, konkurzní právo, mezinárodní právo soukromé) a úkony byly vykonávány na území dvou států (Česká republika a Slovensko).

15. V souvislosti s nárokem na zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení žalobce vymezil jako poslední dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, (3) zda lze při rozhodování o vzniku nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení přihlížet k významu předmětu řízení pro poškozeného, jenž souběžně uplatňuje i nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Žalobce namítal, že ke kritériu významu předmětu řízení nebylo přihlíženo ne při stanovování výše nároku, ale již při posuzování jeho vzniku, domníval se tedy, že by tímto způsobem k duplicitnímu posouzení tohoto kritéria nedošlo, a dále nesouhlasil ani s tím, že odvolací soud přihlížel pouze k délce trestního řízení jen od zahájení trestního stíhání žalobce (tj. 5 let a 4 měsíce), ačkoliv spolu s fází prověřování trvalo trestní řízení 9 let a i na tuto dobu prověřování žalobce poukazoval v souvislosti s „nepřiměřeností a citelností zásahu do jeho práv“. V této souvislosti pak žalobce poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21. Současně však žalobce namítal, že se odvolací soud odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, a ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, (4) pokud nerespektoval důraz na důležitost kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného a k tomuto kritériu nepřihlížel. V této souvislosti žalobce dále poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20.

16. Žalobce rovněž namítl, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, a to od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, a ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, (5) jestliže nehodnotil (ne)přiměřenost délky řízení i s ohledem na počet stupňů soudní soustavy, na nichž byla věc projednána. Žalobce zdůraznil, že v rámci řízení před soudem byla věc pravomocně rozhodnuta v jednom stupni, přesto trestní řízení trvalo 5 let a 4 měsíce. Dále uvedl, že podle něj odvolací soud při posuzování přiměřenosti délky řízení interpretoval předpoklady odškodnění způsobem, jenž přiznání zadostiučinění fakticky vylučoval, což je dle Ústavního soudu postup v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 917/21).

17. Ve vztahu k nároku na zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, jež vyústilo ve zproštění žaloby, pak žalobce namítal, že odvolací soud postupoval v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaným pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3870/2012, jestliže (6) nerozhodl o formě a výši zadostiučinění způsobem, který není v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlivosti. Dále se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015, a od nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, neboť dle žalobce (7) nepřihlédl k důvodům nezákonnosti posuzovaného trestního stíhání, ačkoliv za intenzivnější zásah je třeba považovat situaci, pokud se v trestním řízení prokázalo, že stíhaný skutek nebyl trestným činem, jako se to stalo v případě žalobce, na což žalobce od počátku trestního řízení poukazoval. Nakonec žalobce namítal, že se odvolací soud odchýlil od závěrů zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaného pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, i tím, že ačkoliv byly okolnosti zásahu do osobnostních práv žalobce velmi specifické a dle žalobce nebylo možné nalézt v podstatných znacích shodné nebo alespoň srovnatelné rozhodnutí, odvolací soud nestanovil přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy).

18. Dále žalobce uvedl, že odvolací soud nenahlížel na řešenou věc z ústavněprávního pohledu a při interpretaci rozhodné zákonné úpravy nezohledňoval požadavek ochrany ústavně zaručených práv stěžovatele a minimalizace zásahu do nich ze strany veřejné moci.

19. Závěrem žalobce navrhl napadený rozsudek změnit nebo zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

20. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

21. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

22. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění

podmínky § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a jeho přípustností.

23. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

24. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

25. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

26. Dovolání není přípustné proti výroku III rozsudku odvolacího soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Toto však v případě přípustnosti a důvodnosti dovolání ve zbývajícím rozsahu nebrání dovolacímu soudu, aby zrušil i nákladový výrok jako výrok závislý na výroku o věci samé.

27. Ve vztahu k zamítnutí žaloby ohledně úroku z prodlení z přiznaných částek v celkové výši 144 909 Kč (tj. úroku z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 89 909 Kč od 6. 10. 2018 do zaplacení a dále z částky 55 000 Kč od 6. 10. 2018 do 5. 4. 2019) žalobce v dovolání nevymezil žádnou právní otázku, jíž by měl Nejvyšší soud řešit, ani předpoklady přípustnosti dovolání v tomto směru. Podané dovolání v této části tedy trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tato vada nebyla žalobcem v zákonné lhůtě odstraněna (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

28. Přípustnost dovolání nezakládá otázka, zda jsou podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, návrh na zastavení trestního stíhání a návrh na přezkum postupu státního zastupitelství úkony ve věci samé, které jsou svou povahou a účelem nejbližší úkonům uvedeným v § 11 odst. 1 písm. d), popř. písm. k) advokátního tarifu, neboť v tomto směru je dovolání žalobce zjevně bezdůvodné.

29. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že za

zjevně bezdůvodné je třeba považovat takové dovolání, jehož přípustnost má zakládat otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), dále otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2699/2018), či otázka, jejímž řešením je zcela zjevně bezúspěšné uplatnění práva, tedy takové uplatnění práva, kdy je již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.

12. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2474/2023, a ve vztahu k výkladu pojmu zjevně bezúspěšné uplatňování práva viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod č. 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O první dva uvedené případy jde i v této věci.

30. Ve vztahu ke stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, za níž by měla být dle žalobce přiznána plná odměna dle § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu, nikoliv odměna v poloviční výši dle § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu, jak ji určil odvolací soud, totiž již z textu § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu vyplývá, že se toto ustanovení na takový úkon nevztahuje. Dle tohoto ustanovení totiž lze přiznat odměnu jen za odvolání, dovolání, návrh na obnovu řízení, žalobu pro zmatečnost, popřípadě stížnost proti rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení a vyjádření k nim. Ze stížností se tedy toto ustanovení vztahuje výlučně na stížnost proti rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení. Odměnu za sepis a podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání je tak třeba přiznat dle § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu, jak to učinil odvolací soud, jak o statně vyplývá i z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 3 To 161/2006, publikovaného pod č. 24/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem za účelem sjednocování judikatury soudů [§ 24 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)].

31. Zcela nepřípadná je pak i námitka žalobce, že všechny sporné úkony (stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, návrh na zastavení trestního stíhání a návrh na přezkum postupu státního zastupitelství) jsou úkony ve věci samé, a proto je třeba za ně přiznat odměnu dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Úkon ve věci samé je totiž dle ustálené soudní praxe takový úkon, jenž se vztahuje k meritornímu rozhodnutí v dané věci, což je v případě trestního řízení ve vztahu k obviněnému rozhodnutí o jeho vině a trestu (srov. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 6 To 99/2021, publikovaného pod č. 59/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takovými úkony však sporná podání nejsou, neboť směřují k vydání nemeritorních rozhodnutí jako je zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání, jeho zastavení nebo k přezkumu postupu podřízeného státního zastupitelství. Odměna dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu tak za ně náležet nemůže, neboť dle tohoto ustanovení náleží odměna za písemné podání nebo návrh ve věci samé a za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé. Odvolací soud tudíž postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud za tyto úkony přiznal odměnu dle § 11 odst. 2 písm. d) a odst. 3 advokátního tarifu.

32. Ani otázka podmínek pro přiznání zvýšení mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby dle § 12 odst. 1 advokátního tarifu (otázka 2), přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu rovněž neodchýlil. Žalobce nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, který se tím, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro zvýšení odměny na trojnásobek, zabýval a dospěl k závěru, že tyto podmínky (u jednotlivých úkonů) naplněny nejsou, a namítal, že pokud se na takovém navýšení advokát s klientem dohodl a klient takovou odměnu uhradil, nemá soud oprávnění tuto jejich dohodu v rámci rozhodování o uhrazení tzv. obhajného přezkoumávat a z takového důvodu přiznanou odměnu „moderovat“.

Z rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2533/2013, uveřejněný pod č. 29/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a nález pléna Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06) však plyne, že v souladu s § 31 odst. 3 OdpŠk, lze přiznat jen náhradu nákladů řízení podle příslušných procesních předpisů, tj. účelně či důvodně vynaložených nákladů řízení, neboť náhrada nákladů řízení ani náhrada nákladů zastoupení dle zákona č. 82/1998 Sb. nebyla a není založena na zásadě náhrady skutečné škody (toho, co poškozený svému zástupci skutečně uhradil), ale na tom, že stát za stanovených podmínek hradí účelně či důvodně vynaložené náklady, za něž lze z pohledu právní jistoty považovat ty, jež jsou stanoveny procesními předpisy nebo zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně, jímž je v případě nákladů zastoupení (obhajoby) advokátem advokátní tarif.

Odvolací soud se tedy tím, že žalobcem uplatněné obhajné dle advokátního tarifu posuzoval, a to včetně úvahy o tom, zda lze či nelze v daném případě aplikovat § 12 odst. 1 advokátního tarifu i přes to, že žalobce svému advokátovi odměnu zvýšenou dle tohoto ustanovení uhradil, od ustálené rozhodovací praxe jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu neodchýlil. V této souvislosti pak Nejvyšší soud rovněž připomíná svou rozhodovací praxi reprezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4016/2016, publikovaným pod č. 106/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24.

2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3274/2021, publikovaným pod č. 5/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž musí okolnosti odůvodňující mimořádné zvýšení mimosmluvní odměny advokáta podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu spočívat v neobvykle zvýšených odborných či profesních nárocích na něj při realizaci konkrétního úkonu právní služby a nelze je paušálně odvozovat od obtížnosti věci, v rámci které je právní služba poskytována s tím, že řízení ve věcech trestních mívají často v mnoha jejich aspektech (do jisté míry) náročnou povahu, a to ať již z hlediska časového, skutkového nebo právního.

Z tohoto důvodu § 12 odst.

33. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá otázka posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce (otázky 3 a 4), neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud za situace, kdy žalobce současně uplatňuje jak nárok na zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního stíhání, tak nárok na zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby, nevycházel u prvního zmíněného nároku z předpokladu vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, neboť tato skutečnost bude zohledněna v posouzení druhého z uvedených nároků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.

6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu pak postupoval odvolací soud i tím, že při posouzení, zda proběhlo posuzované trestní stíhání žalobce v přiměřené době (tj. zda nárok na zadostiučinění vůbec vznikl), celkovou délku jeho projednávání poměřoval kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk včetně kritéria významu předmětu řízení pro žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.

10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Odvolací soud rovněž nepochybil, pokud pro účely posouzení nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení přihlédl jen k době od doručení usnesení o zahájení trestního stíhání žalobci, neboť až tímto okamžikem bylo trestní stíhání vůči němu zahájeno (srov. část III stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „Stanovisko“).

Tímto závěrem se pak odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, neboť tento se týká zcela odlišného typu nároku (náhrada škody a nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním), než kterého se týká formulovaná otázka (zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení).

34. Namítal-li žalobce v této souvislosti, že se odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, a ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, tím, že při posuzování přiměřenosti řízení nepřihlédl ke kritériu významu předmětu řízení pro žalobce, zcela se míjí s právním posouzením odvolacího soudu, který se i tímto kritériem podrobně zabýval, pouze (v souladu s výše uvedenou judikaturou) nevycházel ze zvýšeného významu předmětu řízení, jak je rozebráno výše.

Tato námitka žalobce tudíž nemůže přípustnost dovolání rovněž založit, neboť se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Namítal-li žalobce rovněž rozpor se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, opět opomenul, že tento se týká zcela odlišného typu nároku (zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním), než kterého se týká formulovaná otázka (zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení).

35. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobce, že odvolací soud při posouzení nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení dle žalobce nehodnotil, na kolika stupních soudní soustavy byla věc projednávána s tím, že žalobce v této souvislosti rozporoval závěr odvolacího soudu o přiměřené délce řízení za situace, kdy posuzované trestní řízení bylo pravomocně skončeno před soudem prvního stupně (otázka 5). Jak je rozebráno již výše, odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud při posouzení, zda proběhlo posuzované trestní stíhání žalobce v přiměřené lhůtě, celkovou délku jeho projednávání poměřoval kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk včetně kritéria složitosti řízení, kam spadá i posouzení toho, na kolika stupních byla věc projednávána (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.

10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Odvolací soud se tedy neodchýlil od žalobcem citované judikatury věnující se posouzení kritéria složitosti řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, a ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010), pokud i přes to, že řízení vůči žalobci pravomocně skončilo již rozsudkem soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že řízení proběhlo v přiměřené lhůtě, neboť přihlédl k velké složitosti věci po skutkové (rozsáhlé dokazování, 5 obviněných, trestný čin související s obchodování s cennými papíry s vysokou způsobenou škodou) i procesní stránce (vydávání řady rozhodnutí a činění řady úkonů včetně rozhodování o stížnostech proti zahájení trestního stíhání, vyžadování právní pomoci na Slovensku, rozhodování o předání řízení na Slovensko, ustanovení tlumočníka, provádění několika výslechů obviněných, svědků a hlavních líčení, opakované odročování hlavních líčení i k žádosti žalobce, rozhodování o svědečném a odměně ustanoveného obhájce), význam předmětu řízení pro žalobce shledal jako standardní, uzavřel, že se žalobce na délce řízení nečinností či obstrukcemi žalobce nepodílel, a neshledal ani pochybení na straně orgánů činných v trestním řízení, které ve věci postupovaly plynule (viz odstavce 50 až 58 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavci 59 až 61 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud se tudíž při posouzení přiměřenosti délky posuzovaného řízení podrobně zabýval všemi kritérii dle § 31a odst. 3 OdpŠk a jeho závěr tak není v rozporu ani s žalobcem zmiňovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 917/21, který se navíc opět věnuje zcela jinému typu nároku (náhrada škody z nezákonného řízení o přestupku).

36. Co se týče nároku na zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním (resp. trestním stíháním, které vyústilo ve zproštění obžaloby), tak Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017).

37. Žalobce však v dovolání mimo obecného nesouhlasu s přiznanou výší zadostiučinění zpochybnil i (ne)zohlednění skutečnosti, že byl obžaloby zproštěn z důvodu, že stíhaný skutek nebyl trestným činem. Dovolání je tak přípustné pro řešení otázky stanovení přiměřené výše zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, jež skončilo zproštěním obžaloby z důvodu, že stíhaný skutek není trestným činem (otázky 6, 7 a 8), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

38. Dovolání je důvodné.

39. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

40. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaném pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, což je norma s relativně neurčitou hypotézou, jež přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění za takovou újmu vychází (1) z povahy trestní věci, (2) z délky trestního stíhání a především (3) z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Posledně zmíněné kritérium spočívající v posouzení následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby přitom umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných pod body 1 a 2. Jaké konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit. Je proto úkolem soudů, aby v každém jednotlivém řízení k tvrzení účastníků (a případným důkazním návrhům) toto zjišťovaly.

41. Nejvyšší soud se ve zmíněném rozsudku rovněž vyjádřil k tomu, k jakým dalším okolnostem, vedle shora uvedených kritérií, je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout (jedná se např. o okolnosti vztahující se k vlastnímu zahájení trestního stíhání či k jeho průběhu nebo o požadavek na to, aby forma a případná výše zadostiučinění nebyly v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti), a uzavřel, že „v konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna“. K obdobnému závěru dospěl i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3870/2012.

42. Stejný názor byl vysloven i v pozdějším rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaném pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž ve vztahu ke stanovení přiměřené výše zadostiučinění doplnil, že neshledá-li soud takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými druhy náhrad (odlišné) nemajetkové újmy a uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění. Nebude-li pak možné postupovat ani podle jiného typu náhrady nemajetkové újmy, bude třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). Ve všech těchto případech je však primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i porušení práv jiných.

43. Co se týče zohlednění důvodu zproštění obžaloby, Nejvyšší soud uzavřel, že při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je však o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015, a ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 611/2016). K obdobnému závěru dospěl i Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/13, nebo ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2813/2023, pak vyplývá, že důvod zproštění obžaloby může být jednou z dalších významných okolností případu, ve vztahu k níž je třeba (namítá-li to poškozený) provést srovnání s jinými případy poskytnutého odškodnění.

44. Výše uvedenými judikatorními závěry se však odvolací soud v úplnosti neřídil, přestože si byl výše zmíněného požadavku na srovnání žalobcova případu s jinými obdobnými případy zjevně vědom, stejně jako si byl vědom i toho, jaká základní kritéria jsou pro stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění za daný typ nemajetkové újmy významná. Srovnání, které má na mysli výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu, v sobě zahrnuje zejména komplexní posouzení, v čem konkrétně jsou srovnávané případy shodné z pohledu každého ze tří výše uvedených základních kritérií, která je třeba při odškodňování újmy způsobené poškozenému jeho nezákonným trestním stíháním zohlednit, kdy hledisko dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby je hlediskem nejvýznamnějším, jakož i z pohledu dalších významných okolností, jež trestní stíhání poškozeného případně provázely, stejně jako posouzení, v čem se z téhož pohledu porovnávané případy od sebe naopak liší.

Z takto provedeného komplexního porovnání srovnávaných případů pak musí následně vyplynout, proč se soud od formy odškodnění nebo finančních částek, které byly ve srovnávaných případech poškozeným přiznány, odchýlil a v jakém směru, nebo proč poškozenému přiznal stejné odškodnění jako v případě, který s řešenou kauzou porovnával. Odvolací soud (a před ním soud prvního stupně) však namísto vyhovění uvedenému požadavku u každého z jím srovnávaných případů poukázal nikoliv na všechny, nýbrž jen na některé rozhodné skutečnosti.

Za situace, kdy ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (jež odvolací soud převzal) vyplynulo, že žalobce byl obžaloby zproštěn z důvodu, že stíhaný skutek není trestným činem, a současně žalobce namítal (v souladu s výše uvedenou judikaturou), že tato skutečnost jeho újmu prohloubila, nezabýval se odvolací soud v rámci srovnání s jinými srovnatelnými případy i tím, z jakého důvodu byl tamní poškozený obžaloby zproštěn, aby mohl uzavřít, zda se tyto případy shodují i v tomto znaku či nikoliv.

Navíc kromě výčtů jednotlivých znaků u případů použitých ke srovnání (stíhaný trestný čin, hrozící sazba trestu odnětí svobody, délka řízení, druhy zásahů od osobnostní sféry bez jejich bližší specifikace a přiznaná výše zadostiučinění) pak odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně) neuvedl, v jakých znacích tyto případy považuje za shodné s případem žalobce a v jakých nikoliv, a neodůvodnil, z jakého důvodu tedy za přiměřené zadostiučinění ve vztahu k zadostiučinění přiznanému ve srovnávaných případech považuje právě částku 120 000 Kč. V tomto směru je tudíž právní posouzení odvolacího soudu neúplné a tedy nesprávné.

45. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno ohledně nároku na zadostiučinění za újmu z nezákonného trestního stíhání přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci ve vztahu k tomuto nároku existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad ve vztahu k posuzovanému nároku žalobce netvrdil a nepodávají se ani z obsahu soudního spisu.

46. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v napadené části výroku II, kterou byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby v části, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1 880 000 Kč s

příslušenstvím, a dále v závislém výroku III o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které byl částečně zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také pro rozsudek soudu prvního stupně a ve věci bude nadto potřeba zopakovat či provést další dokazování, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně v části výroku III, kterou byla zamítnuta žaloba ohledně částky 1 880 000 Kč s příslušenstvím, a v navazujícím výroku IV o náhradě nákladů řízení, a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Ve zbylém rozsahu pak bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.

47. Při novém projednání věci soud prvního stupně nárok žalobce ve zrušeném rozsahu nově posoudí (případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování zejména k otázce jednotlivých srovnatelných či rozdílných znaků jiných případů zadostiučinění za stejný druh újmy), a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. V rámci nového projednání věci pak bude soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu postupovat v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a pokud za účelem nalezení srovnatelných případů odškodnění újmy z nezákonného trestního stíhání neprovede příslušnými rozsudky v jiných věcech (včetně rozsudků vydaných ve věcech vedených u něj pod sp. zn. 22 C 83/2017 a 15 C 245/2018, z nichž dosud dostatečně nezjistil všechny potřebné znaky pro provedení srovnání) dokazování, ale bude z nich chtít vycházet jako ze skutečností známých mu z jeho úřední činnosti, žalobce se skutečnostmi, jež z nich tímto způsobem hodlá zjistit, řádně (před svým rozhodnutím) seznámí. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu totiž přestože skutečnosti, které jsou známy soudu z jeho úřední činnosti (tzv. soudní notoriety), nemusí být dokazovány, jak plyne ze znění § 121 o. s. ř., i pro tento případ platí, že účastníkům řízení musí být v rámci principu předvídatelnosti rozhodnutí umožněno, aby se k těmto skutečnostem v průběhu řízení vyjádřili s tím, že jim musí být poskytnut prostor k tomu, aby případně dokazovali, že poznatek o tzv. úředně známé skutečnosti není správný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1313/20, nebo ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3060/2021, a ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1589/2023).

48. Soudy nižších stupňů jsou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

49. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 7. 2024

JUDr. David Vláčil předseda senátu