28 Cdo 2724/2023-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně E. V., zastoupené Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částek 916 514,50 Kč a 5 039 358,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 155/2021, o dovoláních žalobkyně i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2023, č. j. 35 Co 57/2023-148, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 4. 2023, č. j. 35 Co 57/2023-152, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Dovolání žalobkyně se odmítá. III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 14 C 155/2021-127, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 21 296 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, co do částky 895 218,50 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení žalobu zamítl (vše výrokem I), stejně tak jako návrh žalobkyně na zaplacení dalších 5 039 358,20 Kč včetně úroku z prodlení (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2023, č. j. 35 Co 57/2023-148, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I „v jeho vyhovující části“ potvrdil, „v zamítavé části“ změnil tak, že se žalované ukládá zaplatit žalobkyni dalších 680 800 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a „jinak“ jej i v tomto výroku potvrdil (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu), dílčí změnou výroku II rozsudku soudu prvního stupně bylo žalobě dále vyhověno i co do částky 141 648 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení, ve zbylém rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrzen (vše výrokem II rozsudku odvolacího soudu) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudů obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu, ve znění opravného usnesení).
3. V meritu bylo rozhodováno o uplatněném nároku na náhradu škody [dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v aktuálním znění], jež měla být žalobkyni způsobena nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání (ve věci následně vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 8/2014), jež neskončilo pravomocným odsouzením (rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2020, č. j. 10 T 8/2014-14491, byla obžaloby podané pro popsaný skutek žalobkyně zproštěna). Skutečnosti o odpovědnostním titulu k náhradě tvrzené škody (nezákonné rozhodnutí; § 1 odst. 1, § 2, § 5 písm. a/, § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) měl odvolací soud za nesporné a důvodným – v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím – shledal i žalobkyní uplatněný nárok na náhradu (skutečné) škody spočívající ve zvýšených nákladech vynaložených na obhajobu v trestním řízení, k tomu i částečně nárok na náhradu ušlého zisku odůvodňovaný okolnostmi o poklesu příjmu žalobkyně z podnikání v důsledku času stráveného trestním řízením, zatímco za nedoložený (i pro absenci příčinné souvislosti) považoval požadavek na náhradu ušlého výdělku, jehož by byla žalobkyně (dle svého tvrzení) dosáhla jako radní hlavního města Prahy v případě svého zvolení do této funkce v nadcházejícím volebním období (kdy takový výsledek označil na nejistý a ryze hypotetický, odvislý od výsledků voleb a povolebního vyjednávání, do nichž se promítly jiné faktory nežli trestní stíhání, dodávaje, že žalobkyni již bylo přiznáno v peněžní formě přiměřené zadostiučinění i za nemajetkovou újmu).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě procesní strany.
5. Žalobkyně dovoláním napadá výrok II rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II v části o zamítnutí žaloby. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, případně že jde o otázky v rozhodování dovolacího soudu v daných souvislostech neřešené; jako dovolací důvod ohlašuje, že napadené rozhodnutí – jde-li o jí vytčené právní otázky – spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.). Konkrétně se vymezuje jak vůči závěru odvolacího soudu o absenci předpokladů pro odškodnění ušlého zisku, jenž ztratila tím, že nebyla v nadcházejících komunálních volbách zvolena do funkce radní hlavního města, tak i proti posouzení uplatněného nároku na náhradu ušlého zisku z podnikání (co do jeho výše) v důsledku ztráty času, jenž vynaložila na svou obhajobu v trestním řízení a nemohla se tak věnovat své podnikatelské činnosti (namítajíc, že odvolací soud nezohlednil veškerý čas strávený přípravou obhajoby a její účastí na trestním řízení).
6. Dovoláním žalované byl rozsudek odvolacího soudu napaden ve všech jeho výrocích (I, II a III). Za nesprávný a odporující ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje žalovaná odvolacím soudem učiněný závěr (jež se promítl do rozhodnutí o výši žalobkyni způsobené skutečné škody v souvislosti s navýšením poskytované náhrady nákladů vynaložených na obhajobu v trestním řízení), že byly splněny předpoklady pro zvýšení odměny advokáta za vypočtené úkony právní služby při obhajobě v trestním řízení až na trojnásobek mimosmluvní odměny [podle § 12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], namítajíc, že takový závěr nelze o úkonech obhajoby činit paušálně a že hledisko časové náročnosti úkonu je zde zohledněno již počtem úkonů právní služby. Vedle toho se žalovaná vymezuje i vůči odvolacím soudem učiněnému závěru o kompenzaci příjmu žalobkyně z podnikání i s ohledem na dalších 340 hodin studia smluvních podkladů, jejichž obsah měl být žalobkyni znám již z doby jejího působení jako radní hlavního města.
7. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
8. Směřuje-li dovolání žalované (také) proti těm částem výroků I a II rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích I a II v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta, jde v uvedené části o dovolání podané neoprávněnou osobou. Ve smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř. je k podání dovolání subjektivně legitimován jen ten účastník, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 3, pod č. 28; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné tamtéž, ročník 2000, sešit 1, č. 7; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 154. K procesním důsledkům subjektivně nepřípustného dovolání viz § 243c odst. 3, § 218 písm. b) o. s. ř.
9. Napadá-li pak žalovaná výslovně rozsudek odvolacího soudu i v jeho
výroku v bodu III, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, jde v této části o dovolání objektivně nepřípustné již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (podle nějž dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení).
10. V části kritizující rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla žalobkyni přiznána náhrada ušlého zisku (měnící výrok II rozsudku odvolacího soudu, jímž se žalované ukládá zaplatit žalobkyni částku 141 648 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení), jde o dovolání vadné (neprojednatelné) pro absenci jeho obligatorních náležitostí (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). Ve vztahu k této části rozhodnutí žalovaná toliko polemizuje se závěrem odvolacího soudu ohledně rozsahu žalobkyní účelně vynaloženého času v souvislosti s trestním řízením (přípravou k němu nad rámec „běžné přípravy“) a nevystihuje tak zákonem konstruovanou formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku; žádná otázka právního charakteru v této souvislosti nebyla (a to ani v hrubých obrysech) nastíněna, a dovolání tak postrádá jak vymezení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o.
s. ř.), tak i dostatečné vymezení uplatněného hlediska přípustnosti dovolání. [Má-li být totiž dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; k tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
K zákonem stanoveným náležitostem dovolání, způsobu jejich naplnění a jejich vazbě k ochraně základních práv a svobod, dále srovnej i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18.]
11. Brojí-li pak žalovaná proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu dílčí změny výroku I rozsudku soudu prvního stupně, kdy odvolací soud žalobě vyhověl i co do částky 680 800 Kč (jde-li o náhradu škody představované žalobkyní vynaloženými náklady na obhajobu v trestním řízení), jde o dovolání v této části nepřípustné, neboť žádné ze zákonem stanovených hledisek přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) naplněno není. V případě žalovanou nastolené otázky týkající se předpokladů pro zvýšení mimosmluvní odměny advokáta [v souladu s § 12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.] nelze dospět k závěru, že se odvolací soud při jejím vyřešení v nyní posuzované věci odchýlil od žalovanou odkazované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4184/2009, či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4016/2016, uveřejněným pod číslem 106/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze identifkovat, že odvolací soud – v souladu s odkazovanou judikaturou – nepostupoval mechanicky a ryze jen formálně a nepřistoupil na paušální zvýšení mimosmluvní odměny v případě všech úkonů právní služby v rámci obhajoby žalobkyně v předmětném trestním řízení. Jeho úvaha o zvýšení mimosmluvní odměny za vypočtené úkony právní služby není nepřiměřená a zohledňuje nejenom časovou náročnost realizovaných úkonů, ale i mimořádnou obtížnost řešené trestní věci. I s ohledem na povahu konkrétní (trestní) věci a rozsah dokazování v souzené věci nevznikla pochybnost ani o mimořádných nárocích na přípravu obhajoby koncentrované ve stadiu hlavního líčení, a to jak časových, tak odborných. Samotné časové hledisko obsažené v § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (tj. každé započaté dvě hodiny) zde náročnost úkonů právní služby v hlavním líčení zcela nevystihuje a možnost navýšení mimosmluvní odměny za specifikované úkony vyloučena není.
12. Proto Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, dílem jako podané osobou neoprávněnou (srov. § 243c odst. 3, § 218 písm. b/ o. s. ř.), dílem jako věcně neprojednatelné a nepřípustné (srov. § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
13. Ustálené rozhodovací praxi se nepříčí ani rozhodnutí odvolacího soudu v jeho výroku II v rozsahu dotčeném žalobkyní podaným dovoláním, tedy jde-li o žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody, jež jí měla vzniknout tím, že nebyla zvolena do funkce radní hlavního města Praha (čímž měla být připravena o předpokládaný příjem z této funkce plynoucí). Okolnost, že žalobkyně volenou veřejnou funkci nezískala, byla podle soudy učiněných zjištění jen dalším důsledkem voleb do zastupitelstva hlavního města Prahy, v nichž žalobkyně a politický subjekt, za který kandidovala, neuspěly v takové míře, aby žalobkyně mohla být za členku rady zvolena (kdy v naznačeném řetězci příčin a důsledků mělo zásadní úlohu rozhodování svobodně uvažujících voličů).
Jak dovolací soud uzavřel např. i v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4879/2015, nelze dovodit přímou odpovědnost státu za jednání svobodně uvažujících osob, které věděly či vědět měly (dle zásady ignoratia juris non excusat), že ze samotného zahájení trestního stíhání nelze dovozovat, že se osoba stíhaná dopustila trestného činu či jiného právně či morálně závadného jednání (jak plyne přímo z § 160 odst. 1 trestního řádu, tak i z § 2 téhož zákona, ale zejména již z čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Se zřetelem na soudy učiněná zjištění (kdy získání veřejné funkce bylo odvislé od výsledků voleb, do nichž se promítla řada jiných podstatných faktorů, a následného povolebního vyjednávání) není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani s další judikaturou dovolacího soudu (i Ústavního soudu) o posuzování příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem (tvrzené) škody (včetně odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2692/2021, jehož závěrům se odvolací soud v posuzované věci také nikterak nezpronevěřil).
14. Poukazuje-li žalobkyně v daných souvislostech opakovaně na nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, a jej sledující rozhodnutí Nejvyššího soudu v tehdy řešené věci (rozsudek ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1509/2022), jde o odkaz nikoliv přiléhavý, kdy konkluze v něm uvedené nelze aplikovat v přítomné věci pro odlišný skutkový stav a z něj se podávající řetězec příčin a důsledků. [V odkazované věci poškozený bezprostředně pod vlivem zahájení trestního stíhání rezignoval na svou politickou funkci a tento jeho krok byl shledán souladným s požadavky morálky a politické kultury, tudíž i adekvátním následkem zahájení trestního stíhání; o takový případ v nyní posuzované věci nejde.] Dovolací soud není slepý ke skutečnosti, že zahájení a vedení trestního stíhání vrhá na obviněného negativní světlo, poškozuje jeho pověst (mnohdy i delší dobu) a zasahuje do jeho osobního a profesního života (včetně případné politické kariéry).
Za uvedené důsledky ovšem stát může odpovídat jakožto za újmu nemajetkovou (viz např. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4879/2015), což ostatně stvrzuje i nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21, na který žalobkyně poukazuje ve svém dovolání.
15. Žalobkyní kladené právní otázky připínající se pak k závěru o výši ušlého zisku „za (další) promeškaný čas v souvislosti s vedením nezákonného trestního stíhání“ (kdy se žalobkyně – podle uplatněných tvrzení – nemohla věnovat své výdělečné činnosti ve větším než odvolacím soudem uvažovaném rozsahu) přípustnost dovolání rovněž založit nemohou, neboť jimi se odvolací soud – se zřetelem na v dané věci učiněná skutková zjištění – nezabýval a jeho rozhodnutí na jejich vyřešení nezávisí. Nelze přehlédnout, že žalobkyní v této souvislosti uplatněné námitky mají zřetelně skutkovou povahu (vztahují se ke správnosti a úplnosti soudy učiněných skutkových zjištění o množství času stráveného žalobkyní přípravou a účastí na úkonech trestního řízení, nad rámec náhrady za ušlý zisk za dobu 640 hodin, za který byla žalobkyni přiznána částka 141 648 Kč). Platí přitom, že odvolacím soudem učiněnými skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, oprávněním k jejich přezkumu dle účinné procesní úpravy nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), a že ke zmatečnostem (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, (jen) je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.; z judikatury pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Ve světle v dané věci učiněných skutkových zjištění nelze pak za nepřiměřenou či rozpornou s odkazovanou rozhodovací praxí (z níž se zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 333/2021, a nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 922/18) označit ani odvolacím soudem prezentovanou úvahu ústící v konkluzi o určení výše uplatněného nároku (a v tomto směru dovolání nepřináší ani otázky rozhodovací praxí dovolacího soudu dosud nevyřešené).
16. Tím je odůvodněn i závěr o nepřípustnosti žalobkyní podaného dovolání (není-li naplněno žádné z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř.), jež proto Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věty první o. s. ř.) – také odmítl (srov. § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
17. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a koresponduje výsledku tohoto dovolacího řízení, tedy odmítnutí dovolání obou procesních stran. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 6. 2024 Mgr. Petr Kraus předseda senátu