U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra
Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní
věci žalobce Ing. L. M., právně zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se
sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 261.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 113/2012,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu
2013, č.j. 15 Co 410/2013 - 70, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze 26. listopadu
2013, č.j. 15 Co 410/2013 – 70, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze
dne 21. srpna 2013, č.j. 10 C 113/2012 – 30, tak, že konstatoval porušení práva
žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Okresního soudu
v Ostravě pod sp. zn. 63 C 243/2005 s tím, že žalobu na zaplacení náhrady
nemajetkové újmy ve výši 63.750,- Kč s příslušenstvím zamítl. Odvolací soud
dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění zák. č. 404/2012 Sb. (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen
„o. s. ř.“, dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Dovolatel ve svém dovolání nejprve namítal, že odvolací soud pominul, že se
jedná o reparační řízení a je třeba k tomu při stanovení náhrady nemajetkové
újmy přihlížet. Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť pod
pojmem kompenzační řízení je třeba rozumět řízení podle zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též zákon č. 82/1998
Sb.), tedy řízení, jehož účelem je kompenzovat újmu způsobenou nesprávným
úředním postupem či nezákonným rozhodnutím státu. V tomto smyslu je pojem
kompenzační řízení používám v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011) i ve Stanovisku
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011. V posuzované věci namítal žalobce
délku občanskoprávního řízení vedeném pod sp. zn. 63 C 243/2005, jehož
předmětem bylo zaplacení částky 120.258,- Kč s přísl. z titulu žalobcem tvrzené
škody při dodávce a montáži solárního zařízení pro ohřev TUV na stavbě žalobce. Přestože žalobce subjektivně vnímá posuzované řízení jako „reparační“, nelze
souhlasit s tím, že by se jednalo o řízení kompenzační, tak jak jej má na mysli
ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud. Z uvedeného důvodu proto na řízení
žalobce nelze aplikovat judikaturu dovolacího soudu vztahující se k posuzování
a zohlednění délky tzv. kompenzačního řízení. Namítá-li dovolatel, že obecné soudy měly řádně stanovit základní částku
odškodnění a řádně vyhodnotit kritéria uvedená v ustanovení § 31a OdpŠk, tak
ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud základní částku
pro výpočet výše odškodnění vůbec nestanovoval, neboť dospěl k závěru, že v
posuzovaném případě bude postačovat poskytnout zadostiučinění za vzniklou
nemajetkovou újmu formou konstatování práva, což je plnohodnotná forma morální
kompenzace utrpěné újmy (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zejm.
jeho část V., a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Rozhodnutí
odvolacího soudu tak nepředstavuje jiné řešení, než přijaté v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2347/2013, ve kterém
Nejvyšší soud uvedl, že nelze přehlédnout, že § 31a odst. 3 OdpŠk se uplatní
zejména při stanovení výše přiměřeného finančního zadostiučinění, zatímco pro
stanovení formy zadostiučinění je směrodatný § 31a odst. 2 OdpŠk a jeho dvě
obecná kriteria (závažnost vzniklé újmy a okolnosti jejího vzniku), přičemž
stanovení základní částky odškodnění postrádá svůj význam za situace, kdy se
jeví jako vhodná forma kompenzace konstatování porušení práva (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Ani další námitka žalobce, že soud nesprávně posoudil kritérium významu
předmětu řízení pro poškozeného, přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Odvolací soud uvedl, že mu je z úřední činnosti známo, že žalobce zahajuje
značné množství soudních řízení. V takovém případě nelze odhlédnout od
skutečnosti, že velké množství žalobcem iniciovaných soudních sporů staví
žalobce ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou
jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná
jediného či několika málo soudních řízení (srov. obdobně rozhodnutí Evropského
soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti stížností ve věcech Havelka proti
České republice ze dne 20. 9. 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013). Navíc okolnost, že poškozený vede velké množství soudních sporů se odrazilo v
přístupu stěžovatele k jednotlivým řízením například v tom smyslu, že
nereagoval včas na výzvy soudu, neplatil včas soudní poplatky, opakovaně žádal
odročování soudních jednání a celkově tedy nevěnoval řízení náležitou péči. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a
odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném
rozsahu pokračovat.
Jelikož se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu, tak přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani
jedna z dovolatelem vymezených otázek.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 24. září 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu