U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 3.192.234,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 274/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2013, č. j. 68 Co 363/2013 - 107, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem odmítl odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 10 C 274/2011, v rozsahu výroku, kterým bylo konstatováno porušení žalobcova práva na projednání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 6/2012 v přiměřené lhůtě v řízení, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 15.250,- Kč s příslušenstvím a ve zbylém rozsahu zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, bod 8). Námitky žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně Apicella proti Itálii, Simaldone proti Itálii, Golha proti České republice, Csáko proti Slovenské republice a Lauufík proti Slovenské republice, nelze považovat za vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. V otázce snížení základní výše zadostiučinění za újmu způsobenou žalobci v řízení vedeném pod sp. zn. 9 Cm 6/2012 o 90 % se odvolací soud neodchýlil od judikatury soudu dovolacího. Z části VI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), je totiž zřejmé, že se zvýšení či snížení o 50 % nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“) vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť. Lze si proto představit i situace, kdy při zachování požadavku na jeho přiměřenost bude zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí částce. K uvedenému srov. část VI. Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6.
2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1252/2014, nebo usnesení téhož soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011. Ohledně námitky nedostatečné výše přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což není žalobcův případ. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Okolnost, že poškozený vede velké množství soudních sporů, se může odrazit v přístupu stěžovatele k jednotlivým řízením například v tom smyslu, že nereaguje včas na výzvy soudu, neplatí včas soudní poplatky, neodstraňuje včas nedostatky svých podání apod., tedy nevěnuje řízení náležitou péči. Takové chování poškozeného může svědčit o nižším významu předmětu řízení pro jeho osobu, a rovněž ho lze zohlednit v rámci kritéria jednání poškozeného během řízení (srov. obdobně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti
stížnosti ve věcech Havelka proti České republice ze dne 20. 9. 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1042/2013, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013). Pokud odvolací soud poukázal na skutečnost, že žalobce vedl a vede enormní množství soudních řízení, nečiní tak v rozporu s čl. 37 odst. 3 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, protože tyto skutečnosti jsou mu známy z jeho úřední povinnosti, a proto je není třeba prokazovat podle § 121 o. s. ř. (shodně rozsudek ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013). Ani námitka žalobce, že posuzované řízení nebylo složité, přípustnost dovolání založit nemůže. Odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když vzal v úvahu skutkovou složitost věci a uvedl, že ve věci bylo nutné provádět složité dokazování a věc byla projednávána na čtyřech stupních soudní soustavy (srov. Stanovisko, zejm. část IV., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2147/2011).
Jestliže žalobce zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že byla podána vadná žaloba a že bylo nutné provádět rozsáhlé dokazování, jedná se o námitky do skutkových zjištění, které nejsou způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Ani námitka žalobce, že délka původního řízení je nepřiměřená, nemůže založit přípustnost dovolání, protože se míjí s obsahem napadeného rozhodnutí. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tak z výše uvedených důvodů nezakládá ani jedna z dovolatelem vymezených otázek. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 15. října 2014
JUDr. Pavel S i m o n předseda senátu