30 Cdo 1838/2017-125
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. J.,
narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se
sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice –
Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C
52/2015, o dovoláních žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 24. 10. 2016, č. j. 53 Co 205/2016-77, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2016, č. j. 53 Co 205/2016-77,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 2016, č. j. 18 C
52/2015-40, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 12. 2016, č. j. 18 C
52/2015-81, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
1. Žalobce se na žalované domáhá zaplacení 86 250 Kč s příslušenstvím
jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku
průběhu odvolacího řízení ve věci žádosti o převedení daňového přeplatku ve
výši 14 773 Kč za rok 2005 vedené u Finančního úřadu pro Prahu 3 jako správce
daně.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
18. 2. 2016, č. j. 18 C 52/2015-40, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 12.
2016, č. j. 18 C 52/2015-81, konstatoval, že v řízení o žádosti o převedení
přeplatku na dani z přidané hodnoty na daň z příjmů fyzických osob za rok 2005
bylo porušeno právo žalobce na vyřízení věci bez zbytečných průtahů (výrok I),
žalobu o zaplacení částky 86 250 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši
16 456 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně měl za zjištěné, že žalobce podal dne 23. 1. 2006
u Finančního úřadu pro Prahu 3 daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za IV.
čtvrtletí roku 2005, v němž vykázal nadměrný odpočet daně ve výši 14 773 Kč.
Téhož dne proto žalobce požádal správce daně o převedení tohoto přeplatku na
daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005. Správce daně
rozhodnutím ze dne 29. 3. 2006 uvedenou žádost žalobce zamítl. Žalobce brojil
dne 3. 8. 2006 proti zamítavému rozhodnutí reklamací, jíž správce daně
nevyhověl. Následně se proto žalobce domáhal žalobou podanou u Městského soudu
v Praze zrušení tohoto rozhodnutí správce daně. Městský soud v Praze rozsudkem
ze dne 30. 10. 2007, č. j. 11 Ca 346/2006-37, rozhodnutí správce daně zrušil.
Správce daně proto o reklamaci žalobce rozhodoval opětovně dne 21. 12. 2007
tak, že reklamaci zamítl a proti svému rozhodnutí připustil odvolání. Žalobce
se odvoláním podaným dne 15. 2. 2008 u Finančního ředitelství pro hlavní město
Prahu jako u odvolacího daňového orgánu domáhal přezkumu zamítajícího
rozhodnutí; odvolací daňový orgán však prvostupňové rozhodnutí dne 5. 9. 2008
potvrdil. Žalobce proti rozhodnutí odvolacího orgánu podal správní žalobu,
kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 7. 2012, č. j. 5 Ca
379/2008-59, zamítl. K žalobcem podané kasační stížnosti však Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 7 Afs 73/2012, uvedený rozsudek
Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v
Praze nato rozsudkem ze dne 12. 6. 2013, č. j. 5 Af 23/2013-90, žalobu proti
rozhodnutí finančního ředitelství opětovně zamítl. Nejvyšší správní soud pak
rozsudkem ze dne 29. 5. 2014, č. j. 7 Afs 68/2013-36, kasační stížností
napadený rozsudek městského soudu spolu s rozhodnutím finančního ředitelství ze
dne 5. 9. 2008 zrušil a věc vrátil finančnímu ředitelství k dalšímu řízení. To
rozhodnutím ze dne 18. 11. 2014 odvolání žalobce zamítlo a potvrdilo napadené
rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 3. Proti rozhodnutí odvolacího daňového
orgánu podal žalobce další žalobu ve správním soudnictví, o které nebylo dosud
rozhodnuto. Za nepřiměřenou délku soudních řízení správních, zejména řízení
vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 5 Af 23/2013, obdržel žalobce
od Ministerstva spravedlnosti České republiky odškodnění ve výši 66 250 Kč.
4. Po právní stránce měl soud prvního stupně za to, že podle judikatury
Nejvyššího soudu je třeba při posuzování délky řízení brát v úvahu celou délku
řízení od zahájení daňového řízení až do vydání pravomocného rozhodnutí,
přičemž soudní řízení se při posouzení přiměřenosti délky řízení stává součástí
celého řízení. Žalobce se v řízení domáhal zadostiučinění pouze za délku řízení
před odvolacím daňovým orgánem, do které však podle soudu prvního stupně bylo
třeba započíst rovněž délku řízení před správními soudy. Ty se na celkové délce
odvolacího daňového řízení podílely nepoměrně větší měrou než správní orgány,
když z celkové délky odvolacího daňového řízení, která činila 6 let a 9 měsíců,
na správní soudy připadala doba 5 let a 6 měsíců. Podle soudu prvního stupně
není však pro tu část odvolacího daňového řízení, jež probíhala před správním
orgánem, možno aplikovat vyvratitelnou domněnku vzniku nemajetkové újmy,
vyplývající z judikatury k čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a
základních svobod, dále jen „Úmluva“. V takové situaci je podle soudu prvního
stupně zcela dostačujícím zadostiučiněním „pouhé konstatování porušení práva“,
zvláště byl-li žalobce již odškodněn částkou 66 250 Kč za nepřiměřenou délku
téhož řízení v části, jež probíhala před správními soudy. Požadavek žalobce na
zadostiučinění v penězích proto soud prvního stupně v plném rozsahu zamítl.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 8 228 Kč
(výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud řízení po skutkové stránce nijak nedoplňoval, a vyšel
tak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
7. Z hlediska právního hodnocení měl odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně za správný, přičemž korigoval jeho právní posouzení pouze v tom
směru, že žalobce nebyl povinen prokazovat vznik nemajetkové újmy, jež mu
délkou celého odvolacího daňového řízení vznikla. K tomuto závěru dospěl na
základě úvahy, že na daňové řízení je třeba aplikovat čl. 41 odst. 1 Listiny
základních práv Evropské unie, ze kterého vyplývá právo účastníka na přiměřenou
délku správního řízení. Zároveň se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu
prvního stupně, že posuzované řízení o daňovém přeplatku je nutné posuzovat
jako celek, tedy včetně řízení před správními soudy, neboť nárok žalobce
směřuje proti České republice bez ohledu na to, jakou svou složkou je v řízení
zastoupena. Pokud žalobce byl za nesprávný úřední postup orgánů státu již
odškodněn z titulu nepřiměřené délky soudních řízení správních částkou 66 250
Kč, byla tím jeho újma dostatečně kompenzována, a to i s přihlédnutím k výši
daňového přeplatku (14 733 Kč), o který se v posuzovaném odvolacím daňovém
řízení jednalo. Odvolací soud měl proto ve shodě se soudem prvního stupně za
to, že dostatečným zadostiučiněním v takové situaci bude již jen konstatování
porušení práva žalobce na bezprůtahové řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobce i žalovaná
dovolání.
9. Žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se soudy nižších
stupňů při stanovení formy přiměřeného zadostiučinění odchýlily od rozhodovací
praxe dovolacího soudu, neboť přihlížely k zadostiučinění, které žalobce
obdržel za nepřiměřenou délku řízení před správními soudy. Podle žalobce je
však odvolací řízení ve věci převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty
nutné oddělit od soudního řízení správního a posuzovat obě řízení co do vzniku
nemateriální újmy samostatně.
10. Žalovaná ve svém dovolání namítá, že odvolací soud nesprávně
posoudil otázku presumpce vzniku nemajetkové újmy žalobce v odvolacím řízení,
jež se týkalo převedení přeplatku na dani, když se při jejím řešení odchýlil od
ustálené judikatury dovolacího soudu. Podle žalované odvolací daňové řízení
není řízení, na které by se vztahoval čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“, a není tak možné v něm
vznik nemajetkové újmy poškozeného presumovat. Na tom nemůže nic změnit ani čl.
41 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, který podle žalobkyně nelze
na posuzované řízení vůbec aplikovat, neboť procesní úprava daňového řízení
neprovádí ustanovení unijního práva.
11. Žalovaná v dovolání nesouhlasí ani s hodnocením odvolacího soudu,
který podle ní nelogicky konstatoval porušení práva žalobce, byť zároveň
přihlédl k již přiznanému zadostiučinění v penězích. Tím se podle žalované
odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu, podle níž není v téže věci
přípustné obě formy zadostiučinění přiznat zároveň.
12. Žalobce i žalovaná podali k dovoláním protistrany svá vyjádření.
13. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že jej nepovažuje
za přípustné, neboť v něm není vymezena právní otázka tak, jak to předpokládá
zákonná úprava. Dále žalovaná odkazuje na své dovolání, ve kterém zpochybňuje
závěr odvolacího soudu o presumpci vzniku nemajetkové újmy v odvolacím daňovém
řízení.
14. Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované namítá nezpůsobilost jejího
dovolání k projednání, neboť z něj není patrné, zda dovolání podepsala osoba k
tomu oprávněná. Žalobce dále ve vztahu k posuzovanému odvolacímu daňovému
řízení dovozuje použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy a stanoviska občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn
206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále jen „Stanovisko“. Konečně žalobce konstatuje, že výše daňového
přeplatku, jež byla předmětem posuzovaného odvolacího daňového řízení, má pro
něj jako starobního důchodce významný majetkový dopad.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 (viz čl. II bod 2 a č. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání žalobce i žalované byla podána včas, osobami k tomu
oprávněnými, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahují náležitosti
vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval
jejich přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Nejvyšší soud shledal dovolání žalobce i žalované přípustnými pro
posouzení otázky hmotněprávních předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou
újmu způsobenou průběhem odvolacího daňového řízení, jehož předmětem byl
přezkum rozhodnutí o převedení přeplatku na dani, jakož i navazujícího řízení
před správními soudy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
20. Dovolání žalobce i žalované jsou důvodná.
21. Podle čl. 38 Listiny nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci.
Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (odstavec 1). Každý má právo, aby jeho
věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby
se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v
případech stanovených zákonem (odstavec 2).
22. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost
byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a
nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech
nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny
buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo
národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy
nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu
považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním
okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
23. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
24. Vzhledem ke skutečnosti, že se žalobce domáhá přiměřeného
zadostiučinění výslovně jen za průběh odvolacího daňového řízení, je třeba se v
prvé řadě zabývat tím, zda na toto řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tedy zda
splňuje podmínky, že jde v odvolacím daňovém řízení o spor o právo nebo
závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na
existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, jestliže má
toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a jestliže je právo
nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 214/2015).
25. Dovolací soud proto posuzoval kritérium, zda právo nebo závazek, o
které se v daném případě jedná, je civilní povahy. Předmětem posuzovaného
odvolacího daňového řízení byl přezkum rozhodnutí správce daně, jímž byla
zamítnuta žádost žalobce o převod daňového přeplatku daně z přidané hodnoty.
Evropský soud pro lidská práva ve své ustálené judikatuře opakovaně uvádí, že
daňové otázky spadají do tvrdého jádra výsad veřejné moci, tudíž jde o
veřejnoprávní vztah. Daňové spory tak svým předmětem nejsou sporem o právo nebo
závazek soukromoprávní povahy, navzdory jejich finančním dopadům do majetkové
sféry daňových poplatníků, které z nich nepochybně plynou, a tudíž tato řízení
pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nespadají (srov. rozsudek velkého senátu
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 7. 2001 ve věci Ferrazzini proti
Itálii, č. 44759/98, § 29 a 30, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5.
2016, sp. zn. 30 Cdo 5172/2015). U těchto sporů tedy převažuje veřejnoprávní
povaha nad přítomností soukromoprávního prvku, a je proto možné konstatovat, že
odvolací daňové řízení týkající se převedení přeplatku na dani, jakožto postup
upravený daňovými předpisy, nemá civilněprávní povahu.
26. Předmětné odvolací daňové řízení tedy není řízením, na které dopadá
čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a není tak možné na něj aplikovat ani Stanovisko. Nelze
se proto ohledně něho dovolávat porušení práva na projednání věci v přiměřené
lhůtě podle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, ale do úvahy připadá toliko
nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé nebo třetí OdpŠk
(spočívající v neučinění úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě).
27. S ohledem na to, že kritéria obsažená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy mají
kumulativní povahu, je třeba zároveň dospět k závěru, že nejen daňové, ale ani
navazující soudní řízení před správními soudy nespadají pod rozsah tohoto
ustanovení Úmluvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn.
30 Cdo 214/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30
Cdo 5172/2015). Nicméně skutečnost, že soudní řízení správní nespadá do věcné
působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, bez dalšího neznamená, že by jeho účastníci
neměli právo na projednání věci v přiměřené době. Toto právo sice neplyne ani z
čl. 38 odst. 2 Listiny, který zakládá oproti čl. 6 odst. 1 Úmluvy toliko na
projednání věci bez průtahů, nikoli v přiměřené době, ale plyne z § 6 odst. 1
o. s. ř., který je podle § 64 s. ř. s. použitelný i pro poměry správního
soudnictví a který ukládá soudu povinnost postupovat tak, aby ochrana práv byla
rychlá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo
4084/2016).
28. Za takového stavu se ovšem v případě újmy způsobené průběhem
odvolacího daňového řízení a újmy způsobené délkou řízení před správními soudy
jedná o skutkově samostatné nároky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014), kdy u řízení před správními soudy se
posuzuje přiměřenost celkové délky řízení a s ní spojená nejistota účastníka
řízení o jeho výsledku, byť ani ono čl. 6 odst. 1 Úmluvy nepodléhá (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4084/2016), a u
řízení před finančním úřadem je především třeba zabývat se otázkou, zda stát
průběhem daňového řízení zasáhl do práva, jehož ochrany či realizace se
poškozený v daňovém řízení domáhal, přičemž takový zásah a z něho vycházející
nemajetkovou újmu, jakož i adekvátnost požadované formy a výše zadostiučinění,
musí žalobce tvrdit a prokazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5794/2016, a obdobně také rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
29. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávný názor odvolacího
soudu, podle kterého lze na daňové odvolací řízení aplikovat čl. 41 odst. 1
Listiny základních práv Evropské unie, jenž zakotvuje právo jednotlivce na
vyřešení jeho záležitostí v přiměřené lhůtě. Z judikatury Soudního dvora
Evropské unie totiž jednoznačně vyplývá, že ustanovení čl. 41 Listiny
základních práv Evropské unie se nelze dovolávat vůči členským státům, nýbrž
výlučně vůči orgánům, institucím a jiným subjektům Evropské unie [srov.
rozsudek Soudního dvora ze dne 17. 7. 2014, ve spojených věcech C-141/12 a
C-372/12, YS proti Minister voor Immigratie, Integratie en Asiel, a Minister
voor Immigratie, Integratie en Asiel proti M a S (body 67-69), nebo rozsudek
Soudního dvora ze dne 17. 12. 2015, ve věci C-419/14, WebMindLicenses Kft.
proti Nemzeti Adó- és Vámhivatal Kiemelt Adó- és Vám Főigazgatóság (bod 83)].
Mezi orgány Unie však odvolací daňový orgán nepatří.
30. Skutková samostatnost nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou délkou daňového odvolacího řízení, které nepodléhá čl. 6 odst. 1
Úmluvy ani čl. 38 odst. 2 Listiny, a nároku na zadostiučinění za nemajetkovou
újmu vzniklou porušením práva na přiměřenou délku řízení před správními soudy
pak neumožňuje učinit závěr o jednotě uvedených řízení a posuzovat přiměřenost
jejich délky jako celek.
31. V projednávané věci tudíž odvolací soud pochybil, pokud hodnotil
přiměřenost celkové délky řízení jako řízení jediného (posuzujíc dohromady
délku vlastního odvolacího daňového řízení a řízení před správními soudy) a
pokud na celou délku takového (jediného) řízení aplikoval domněnku o vzniku
nemajetkové újmy žalobce. Z tohoto důvodu neobstojí ani odvolacím soudem
aprobované konstatovaní porušení práva žalobce, vycházející z nesprávné úvahy o
jediném řízení spojeném existencí jediného odpovědnostního titulu (přičemž
odvolací soud přihlížel k již poskytnutému zadostiučinění za „část“ tohoto
jediného řízení, jež proběhla před správními soudy).
32. Dle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady
neshledal.
VI. Závěr
33. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v plném rozsahu zrušil. Protože
se důvod pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahuje i na rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř.
rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
34. Soudy jsou ve smyslu ustanovení § 243g odst. 1, části věty první za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 226 o. s. ř. vázány právními
názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu