30 Cdo 5794/2016-188
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce P. B., bytem XY, proti žalované České republice – Úřad průmyslového
vlastnictví, se sídlem v Praze 6, Antonína Čermáka 2a, o zaplacení částky 105
000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 137/2012, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, č.
j. 35 Co 24/2016-151, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, č. j. 35 Co 24/2016-151, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 5. 2015, č. j. 7 C
137/2012-114, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu
řízení.
1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 105 000 Kč jako zadostiučinění
za nemajetkovou újmu, která měla žalobci vzniknout v důsledku porušení
povinnosti žalované vydat v přiměřené lhůtě rozhodnutí v řízení o přihlášce
ochranné známky.
2. Podle žalobních tvrzení podal žalobce u Úřadu průmyslového
vlastnictví (dále jen „Úřad“) dne 14. 5. 2004 přihlášku ochranné známky
„Staročeské TRDLO“, která byla vedena pod sp. zn. O-346552. K zápisu ochranné
známky do rejstříku ochranných známek došlo dne 28. 3. 2012 a osvědčení o
zápisu ochranné známky bylo žalobci doručeno dne 2. 4. 2012. Žalobce měl za to,
že trvání řízení o registraci ochranné známky po dobu téměř 8 let je porušením
povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 5 a 6 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a ve smyslu § 13
odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád;
dále též jen „OdpŠk“). Podle žalobce věc nebyla nijak mimořádně složitá po
stránce skutkové ani právní. Složitosti věci nenasvědčuje ani opakované
rozkladové řízení ani řízení o správní žalobě vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 9 Ca 18/2009, která byla podána dne 16. 1. 2009. V tomto řízení
soud rozhodl bez nařízení jednání dne 29. 11. 2011, po opakovaných urgencích
žalobce. Rozsudek byl žalobci doručen dne 31. 1. 2012. Samostatné řízení o
správní žalobě tedy trvalo tři roky, přičemž šlo o řízení v jednom stupni a bez
nařízeného jednání.
3. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též jako „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, č. j. 7 C 137/2012-114, rozhodl, že žaloba, aby
žalovaný zaplatit částku ve výši 105 000 Kč, se zamítá a že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
4. Soud prvního stupně vzal mimo jiné za prokázané, že přihláška
ochranné známky byla žalobcem (dále též „přihlašovatel“) podána dne 14. 5. 2004, dne 15. 12. 2004 byla přihláška zveřejněna a dne 14. 3. 2005 uplatnila
společnost BAFF, s. r. o. (dále též „namítající“), námitky podle § 7 odst. 1
písm. g) a k) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně
některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších
předpisů, (zákon o ochranných známkách), jakož i připomínky podle § 4 písm. b),
c), d) a m) zákona o ochranných známkách, včetně doložení důkazů. Námitky a
připomínky byly přihlašovateli postoupeny, včetně stanovení lhůty k vyjádření,
dne 22. 3. 2005 a tento se dne 28. 4. 2005 k námitkám a připomínkám vyjádřil,
včetně doložení důkazů. Dne 21. 10. 2005 Úřad sdělil výsledek posouzení
připomínek a rozhodl v prvním stupni o zamítnutí námitek. Dne 28. 11. 2005
podal namítající proti rozhodnutí rozklad, včetně doložení důkazů, který byl
zaslán přihlašovateli k vyjádření, včetně stanovení lhůty k vyjádření. Přihlašovatel se vyjádřil k rozkladu dne 10. 1. 2006. Dne 11. 1. 2006 uplatnil
namítající podle § 4 písm. b), c) a d) zákona o ochranných známkách k zápisu
zveřejněného označení připomínky (včetně doložení důkazů), které byly dne 19. 1. 2006 zaslány, včetně stanovení lhůty, přihlašovateli k vyjádření. Vyjádření,
včetně doložení důkazu, podal přihlašovatel dne 23. 2. 2006 a doplnil dne 3. 3. 2006. Dne 6. 10. 2006 namítající doplnil rozklad a připomínky a tyto byly dne
9. 10. 2006 zaslány přihlašovateli k vyjádření, včetně stanovení lhůty k
vyjádření. Přihlašovatel podal vyjádření dne 19. 10. 2006. Dne 24. 11. 2006
podal přihlašovatel urgenci a dne 11. 12. 2006 rozhodl předseda Úřadu ve druhém
stupni o zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci orgánu prvého stupně k
novému projednání a rozhodnutí. Dne 14. 3. 2007 byl přihlašovateli k vyjádření,
včetně stanovení lhůty, zaslán výsledek věcného průzkumu o posouzení zápisné
způsobilosti označení ve smyslu § 4 písm. b), c) a d) zákona o ochranných
známkách a s ohledem na § 5 zákona o ochranných známkách. Dne 16. 4. 2007
požádal přihlašovatel o prodloužení lhůty k vyjádření, které k výsledku věcného
průzkumu podal dne 16. 5. 2007, včetně doplnění dalších důkazů. Dne 11. 7. 2007
rozhodl Úřad v prvním stupni o zamítnutí přihlášky podle § 4 písm. b), c) a d)
zákona o ochranných známkách. Dne 10. 8. 2007 podal přihlašovatel proti
rozhodnutí rozklad, který byl dne 30. 8. 2007 postoupen namítajícímu k
vyjádření, včetně stanovení lhůty. Dne 27. 9. 2007 doplnil přihlašovatel
rozklad, včetně doručení dalších důkazů. Dne 13. 11. 2008 rozhodl předseda
Úřadu v druhém stupni o zamítnutí rozkladu a potvrzení rozhodnutí o zamítnutí
přihlášky ochranné známky z důvodu vyloučení označení ze zápisu podle § 4 písm. b), c) a d) zákona o ochranných známkách. Dne 16. 1. 2009 podal žalobce proti
předsedovi Úřadu u Městského soudu v Praze správní žalobu, vedenou pod sp. zn. 9 Ca 18/2009, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí ze dne 13. 11.
2008, přičemž
namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť z něj není patrno, na základě
jakých skutečností byl učiněn závěr, že přihlašované označení výrobku postrádá
rozlišovací způsobilost. Dne 2. 3. 2009 soud vyzval žalobce ke sdělení osob,
které připadají v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení, na což žalobce
reagoval podáním došlým soudu dne 17. 3. 2009. Dne 6. 3. 2009 byla žalovanému
zaslána správní žaloba spolu se žádostí o zaslání správního spisu a vyjádření k
žalobě, včetně stanovení lhůty. Dne 6. 5. 2009 bylo žalovaným zasláno vyjádření
ke správní žalobě a správní spis. K tomuto vyjádření sdělil žalobce stanovisko
dne 2. 6. 2009 (doručeno žalovanému dne 24. 7. 2009). Dne 25. 10. 2010 žalobce
urgoval soud o rozhodnutí ve věci. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2011 zrušil rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 13. 9. 2008 a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 31. 1. 2012 a nebyla proti němu
podána kasační stížnost. Dne 2. 2. 2012 byl soudem vrácen správní spis. Dne 16. 3. 2012 rozhodl Úřad o postoupení přihlášky ochranné známky k zápisu a dne 28. 3. 2012 byla zapsána ochranná známka sp. zn. O-346552 ve znění „STAROČESKÉ
TRDLO“.
5. Podle soudu prvního stupně postup v řízení o přihlášce ochranné
známky je dán zákonem o ochranných známkách, zejména ustanoveními § 21 až § 28,
z nichž vyplývá, že Úřad zapíše ochrannou známku do rejstříku a vydá vlastníku
ochranné známky osvědčení o zápisu, když přihláška vyhovuje požadavkům tohoto
zákona a nebyly podány ve stanovených lhůtách námitky nebo byly-li námitky
pravomocným rozhodnutím zamítnuty či řízení o nich zastaveno. Řízení o
přihlášce ochranné známky je specifickým typem řízení, pro které platí správní
řád, avšak podle § 45 zákona o ochranných známkách mimo jiné i s výjimkou
ustanovení o lhůtách pro vydání rozhodnutí. Během doby, kdy řízení probíhalo u
žalovaného, činil tento průběžně úkony ve věci a postupoval způsobem
vyplývajícím ze zákona o ochranných známkách. Dobu trvání řízení před správním
soudem v délce 3 let pak nemohl žalovaný ovlivnit. Průběh řízení u žalovaného
byl bez dlouhodobých průtahů a nelze přisvědčit žalobci, že věc nebyla nijak
mimořádně složitá. Posouzení předpokladů pro zápis žalobcem přihlášené ochranné
známky nebylo jednoznačné a bylo třeba se rovněž zabývat uplatněnými
připomínkami v rámci námitkového řízení, podanými třetí osobou. S ohledem na
specifikum řízení o přihlášce ochranné známky měl soud prvního stupně za to, že
doba projednání přihlášky žalobce odpovídá složitosti věci. Soud vzal dále v
úvahu otázku významu řízení pro žalobce podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk,
přičemž probíhající řízení o přihlášce ochranné známky nebránilo žalobci v
užívání označení výrobku na trhu a žalobce dál vyvíjel podnikatelskou činnost.
S odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), uzavřel, že v
posuzované věci nešlo o výjimečný zásah do osobnostních práv žalobce jako v
případě trestního stíhání, zejména je-li omezena osobní svoboda jednotlivce,
řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, řízení ve věcech péče
o nezletilé a výživného apod.
6. Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) k odvolání
žalobce napadeným rozsudkem ze dne 15. 3. 2016, č. j. 35 Co 24/2016-151,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
7. Podle odvolacího soudu si soud prvního stupně pro své rozhodnutí
opatřil dostatek důkazů, z nichž vyvodil správné skutkové závěry a rovněž
právní hodnocení je v zásadě správné.
8. S odkazem na právní úpravu v ustanovení § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk
odvolací soud uvedl, že tato zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v
přiměřené lhůtě. Postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustracím z
nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení, přičemž přiměřenost délky řízení závisí na
okolnostech jednotlivých případů a rozhodující je celková délka řízení. Nejedná
se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení. Za nesprávný
úřední postup lze považovat jen takový postup úřadu (soudu) v řízení, kdy doba
jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané
věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení úřadu (soudu)
v projednávané věci. Stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobené
nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků nebo
jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze úřadu (soudu) a
jejich institucionálním a organizačním vybavení. Kritérii pro posuzování
přiměřenosti lhůty jsou na jedné straně zájem stěžovatele na rychlém vyřízení
věci a na straně druhé obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Neexistuje
žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za
přiměřenou.
9. Z popisu průběhu řízení je podle odvolacího soudu zřejmé, že jak
úřad, tak soud postupovaly bez zbytečných průtahů, v zásadě plynule. Jedná se o
specifický typ řízení, kde neplatí ustanovení o lhůtách pro vydání rozhodnutí.
Délka předmětného řízení byla ovlivněna jednak vyřešením otázky, zda je
jednoznačně stanovena rozlišovací způsobilost přihlašované ochranné známky, a
dále pak tím, že třetí osoba v rámci námitkového řízení podala konkrétní
námitky, které vyústily ve větší množství podaných vyjádření a předložených
důkazů.
10. Řízení probíhalo jednak na dvou stupních v rámci správního řízení u
žalovaného, kdy prvoinstanční rozhodnutí nejprve napadla rozkladem třetí osoba,
následně žalobce. Žalobce napadl pravomocné druhoinstanční rozhodnutí předsedy
Úřadu správní žalobou u Městského soudu v Praze, kde došlo k přezkumu
rozhodnutí ve správním soudnictví. Podle závěru odvolacího soudu je z výše
uvedeného zřejmé, že věc byla projednána v době odpovídající její složitosti a
zároveň i významu předmětu řízení pro poškozeného, který nelze označit za
zvýšený. Navíc žalobce, a to bez ohledu na výsledek sporu, užíval předmětné
označení výrobku na trhu a ve správním řízení v roce 2007 a 2009 uváděl, že
podle jeho informací na trhu neexistují jiná označení, která by obsahovala
slovo „TRDLO“ a že s výjimkou jeho stánků není žádný trdelník prodáván pod
přihlašovaným označením, ani pod slovem „TRDLO“.
11. Odvolací soud na základě výše uvedeného uzavřel, že celková délka
sporu byla přiměřená složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci
a není tak dána odpovědnost žalované podle § 13 odst. 1 OdpŠk, a proto není
důvod poskytnout žalobci finanční odškodnění ve smyslu §31a OdpŠk za jím
tvrzenou nemajetkovou újmu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupen advokátem,
včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), ve kterém navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
13. Dovolatel se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, když z obsahu dovolání je zřejmé, že
dovolatel nesouhlasí s právním posouzením přiměřenosti a příčin celkové délky
řízení.
14. Podle dovolatele je rozhodnutí odvolacího soudu stejně jako
rozhodnutí soudu prvního stupně jen velmi obtížně přezkoumatelné, neboť ani
jeden ze soudů neuvádí, jakými argumenty a myšlenkovými pochody se při svém
rozhodování řídily a jak ke svým právním závěrům došly. Odvolací soud uvádí, že
celková délka sporu byla přiměřená složitosti, skutkové a právní náročnosti
projednávané věci, avšak podrobněji se k těmto závěrům nevyjadřuje, pouze
opakuje skutková zjištění k délce řízení a počtu instancí, opakuje zákonná
ustanovení a principy odpovědnosti za škodu způsobenou nepřiměřenou délkou
řízení.
15. V rámci posouzení složitosti řízení se odvolací soud nezabýval
námitkami žalobce, že se celou dobu osmi let řešila pouze otázka rozlišovací
způsobilosti přihlašované ochranné známky, což je pouze jeden z mnoha aspektů,
které žalovaný při registraci ochranných známek řeší. Zákon o ochranných
známkách obsahuje velké množství náležitostí, které musí přihlašované označení
splňovat, aby mohlo být zaregistrováno jako ochranná známka. Tyto náležitosti
musí splňovat každá ochranná známka a žalovaný zkoumá u každé ochranné známky
splnění všech těchto náležitostí. Průměrná doba řízení o přihlášce ochranné
známky je přitom dle sdělení žalovaného cca 9 měsíců.
16. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, kterou současně odcitoval,
dovolatel uvedl, že v daném případě nešlo o řízení s mezinárodním prvkem, nešlo
o věc skutkově ani důkazně složitou. Složitost věci by mohla být pouze v rovině
právní a to s přihlédnutím k počtu stupňů, ve kterých bylo o věci rozhodováno,
i zde však složitost věci nebyla výjimečná. V řízení o přihlášce ochranné
známky se posuzovala výlučně rozlišovací způsobilost přihlašované ochranné
známky a touto otázkou se Úřad běžně zabývá.
17. Velký počet stupňů řízení měl být zapříčiněn žalovanou a nikoli
žalobcem, kdy délka řízení předcházející podání správní žaloby byla způsobena z
velké části procesními chybami žalované, což vedlo až k zrušujícímu rozsudku
správního soudu. Důvody, proč věc nebyla rozhodnuta v přiměřené době, spočívají
v postupu orgánu veřejné moci a nikoli na straně poškozeného žalobce.
18. Dovolatel poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, a tam přijatý závěr, že „s rostoucím počtem soudních
instancí (popř. stupňů jiných orgánů veřejné moci), které se do řešení věci
zapojují, přirozeně narůstá délka řízení.“ Oproti běžným soudním řízením zde
však nedošlo ani k jednomu ústnímu jednání ani v jenom stupni, všechna
rozhodnutí byla neveřejná a rozeslána účastníkovi. S výjimkou řízení u
správního soudu šlo vždy o řízení v rámci žalované (buď rozhodoval Úřad
průmyslového vlastnictví, nebo jeho předseda), což by mělo také přispívat k
rychlosti řízení.
19. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že Úřad a soud
postupovaly bez zbytečných průtahů, v zásadě plynule. Minimálně v rámci
správního soudnictví věc ležela tři roky a soud vydal rozhodnutí až po
opakovaných telefonických urgencích, písemné urgenci a stížnosti předsedovi
soudu. Tyto skutečnost soudy v rozhodnutí dle dovolatele nijak nezohlednily.
Podle žalobce byla délka řízení u správního soudu nepřiměřená a soudy se touto
otázkou nezabývaly, avšak zabývat se jí měly. S odkazem na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, uvedl, že pokud délka
vedlejšího řízení (zde před správními soudy) „není přiměřená, a to z důvodů
přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí
OdpŠk k poručení práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v
přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce
původního řízení.“ Z uvedeného názoru dle žalobce vyplývá, že doba osmi let je
nepřiměřená a byla zapříčiněna primárně žalovanou.
20. Dovolatel konečně poukazuje na to, že odvolací soud v napadeném
rozhodnutí uvedl, že právní úprava „postihuje případy, kdy poškození jsou
vystaveni frustracím z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení“, jinými slovy, že
není podstatný výsledek řízení, ale skutečnost, že nebylo skončeno. Na druhou
stranu soud argumentuje proti žalobě tím, že žalobce i tak užíval předmětné
označení pro výrobky na trhu a tato argumentace je dle dovolatele v rozporu se
soudem uváděnými principy odpovědnosti za škodu způsobenou nepřiměřenou délkou
řízení.
21. Z výše uvedeného podle dovolatele vyplývá, že rozhodnutí odvolacího
soudu je v rozporu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a
z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
22. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že otázka
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí není způsobilá založit přípustnost dovolání, a
navíc má za to, že rozsudek odvolacího soudu byl dostatečně odůvodněn a jasně z
něj vyplývá, z čeho soud vycházel a na základě jakých argumentů dospěl k
závěrům, na kterých stojí napadené rozhodnutí.
23. Žalovaná označila jako nesprávné tvrzení, že by se po celou dobu
předmětného řízení řešila pouze otázka rozlišovací způsobilosti ochranné
známky. V rámci řízení se žalovaná zabývala mimo jiné i otázkou nedostatku
dobré víry při podání přihlášky a existence staršího nezapsaného označení na
základě námitek třetí osoby, přičemž posouzení těchto otázek se ukázalo jako
komplikované. V řízení o námitkách byla posuzována nikoli otázka rozlišovací
způsobilosti, ale otázka existence starších práv z nezapsaného označení a
nedostatek dobré víry při podání přihlášky. Nedostatek rozlišovací způsobilosti
označení je absolutním důvodem zápisné nezpůsobilosti a byl žalovanou rovněž
posuzován. Není tak pravdou, že by žalovaný vedle nedostatku rozlišovací
způsobilosti nemusel zkoumat žádnou další skutečnost či řešit další právní
aspekt. Co se týče procesní složitosti, v rámci řízení byla uplatněna řada
procesních prostředků a návrhů a v jeho průběhu bylo předloženo množství podání
a vyjádření, opřených o množství důkazních prostředků, se kterými bylo třeba se
vypořádat. Pro složitost věci svědčí i skutečnost, že řízení probíhalo ve třech
instancích, na čemž nemůže nic změnit fakt, že během řízení nebylo nařízeno
ústní jednání či že řízení o rozkladu probíhá u předsedy Úřadu, protože jde o
dvě oddělená řízení.
24. Dle žalované bylo ve správním řízení postupováno plynule a bez
zbytečných průtahů. Délku trvání soudního řízení žalovaná nemohla ovlivnit,
nadto doba tří let odpovídá standardní době řízení před správním soudem
vzhledem k zatížení Městského soudu v Praze.
25. Konečně žalovaná uvádí, že je sporné, zda na správní řízení o zápisu
ochranné známky s ohledem na rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 29. 9. 2015, sp.
zn. 30 Cdo 344/2014, dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a tedy zda se v tomto případě
uplatní vyvratitelná domněnka vzniku imateriální újmy. Podle uvedeného
rozhodnutí dopadá na správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy mimo jiné pouze za
předpokladu, že jde v posuzovaném řízení o právo nebo závazek soukromoprávní
povahy. Na posuzování délky správního řízení o zápisu ochranné známky by tedy
nemělo být nahlíženo stejnou optikou jako v případě řízení soudního, resp.
řízení o právu či závazku soukromoprávní povahy, na něž čl. 6 Úmluvy dopadá.
Žalovaná má tedy za to, že nebyla-li žaloba shledána důvodnou v souladu s
judikaturou vztahující se k řízením, na něž dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tím
spíše nemůže být důvodná v případě řízení, které uvedené podmínky nesplňuje a
na které se ani nevztahuje ustanovení § 71 odst. 1 a 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, o zákonných lhůtách pro vydání rozhodnutí.
26. S ohledem na výše uvedené žalovaná navrhuje, aby soud dovolání pro
nepřípustnost odmítl, či v případě, že dovolání posoudí jako přípustné, jej
zamítl.
III. Formální náležitosti dovolání
27. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
28. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
29. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
30. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
31. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené
rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení hmotněprávní otázky
předpokladů vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou délkou
správního řízení o přihlášce ochranné známky, jakož i navazujícího řízení před
správními soudy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
32. Dovolání je důvodné.
33. Podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)
nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce
stanoví zákon (odstavec 1). Každý má právo, aby jeho věc byla projednána
veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke
všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech
stanovených zákonem (odstavec 2).
34. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost
byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a
nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech
nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny
buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo
národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy
nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu
považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním
okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
35. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
36. V rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněném
pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud vysvětlil, že
čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, garantující mj. právo na
projednání věci v přiměřené lhůtě (v dikci Listiny „bez zbytečných průtahů“),
se v rozsahu garance tohoto práva vztahují nejen na řízení před soudem, ale i
na ta správní řízení, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech
nebo závazcích jejich účastníků. Občanskými právy nebo závazky účastníků
takových (správních) řízení se míní jen ta práva a závazky, jež mají civilní
(soukromoprávní) povahu. Rozhodnutí správního orgánu o takovém právu či závazku
musí mít současně na existenci, rozsah nebo způsob výkonu takového práva či
závazku přímý vliv.
37. Na správní řízení, jejichž předmět takovou (civilní) povahu
nevykazuje, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny nedopadají, pročež se
ve vztahu k těmto řízením nelze otázkou přiměřenosti (celkové) délky řízení
zabývat, a nelze na ně tudíž ani bez dalšího aplikovat závěry vyjádřené ve
Stanovisku, včetně (a zejm.) tam na podkladě judikatury Evropského soudu pro
lidská práva (dále jen „ESLP“) dovozené vyvratitelné právní domněnky vzniku
nemajetkové újmy.
38. Nejvyšší soud současně konstatoval, že uvedené nelze vykládat tak,
že by v případě těch správních řízení, na které čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38
odst. 2 Listiny nedopadají, nemohlo k nesprávnému úřednímu postupu
souvisejícímu s jejich délkou ve smyslu § 13 OdpŠk vůbec dojít. Nemůže však jít
o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, spočívající
v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, ale o nesprávný úřední postup podle §
13 odst. 1 věty druhé nebo třetí OdpŠk spočívající v neučinění úkonu v zákonné
nebo přiměřené lhůtě. V případě těchto správních řízení je z uvedených důvodů
možné odškodnit pouze jednotlivé průtahy v řízení (tedy pokud správní orgán
porušil svou povinnost učinit úkon v zákonem stanovené lhůtě), nikoliv
nepřiměřenou délku celého řízení. Jelikož na tento nesprávný úřední postup
nedopadají závěry Stanoviska, neuplatní se ani vyvratitelná domněnka vzniku
újmy. V tomto případě je poškozený povinen prokázat jak vznik újmy, tak
příčinnou souvislost mezi průtahy (porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě) a vznikem nemajetkové újmy.
39. S ohledem na to, že kritéria obsažená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy mají
kumulativní povahu, je třeba dospět k závěru, že nejen správní, ale ani
navazující soudní řízení nespadají pod rozsah tohoto ustanovení Úmluvy (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 214/2015, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5172/2015).
Nicméně skutečnost, že soudní řízení správní nespadá do věcné působnosti čl. 6
odst. 1 Úmluvy, bez dalšího neznamená, že by jeho účastníci neměli právo na
projednání věci v přiměřené době. Toto právo sice neplyne ani z čl. 38 odst. 2
Listiny, který zakládá oproti čl. 6 odst. 1 Úmluvy toliko na projednání věci
bez průtahů, nikoli v přiměřené době, ale plyne z § 6 odst. 1 o. s. ř., který
je podle § 64 s. ř. s. použitelný i pro poměry správního soudnictví, a který
ukládá soudu povinnost postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4084/2016).
40. Z uvedeného vyplývá, že přistoupily-li s odkazem na závěry
Stanoviska soudy k posouzení přiměřenosti celkové délky řízení (posuzujíc
dohromady správní řízení i řízení před správními soudy), aniž se předtím
zabývaly povahou předmětu správního řízení ve smyslu shora označené judikatury,
je jejich právní posouzení věci bez dalšího neúplné a tudíž nesprávné.
41. Nad rámec uvedeného je však nutno poznamenat, že právní posouzení
přiměřenosti celkové délky řízení odvolacím soudem není v souladu ani se závěry
Stanoviska, podle kterého při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba
přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu, přičemž se vychází z
kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění, tj. složitosti řízení, jednání poškozeného, postupu
orgánu veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného (§
31a odst. 3 OdpŠk).
42. Odvolací soud v této souvislosti dospěl k závěru, že celková délka
sporu byla přiměřená složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané
věci, aniž však blíže uvedl, a to s odkazem na skutková zjištění, v čem měla
ona skutková a právní náročnost projednávané věci, odůvodňující osmileté
řízení, spočívat. Podle Stanoviska je přitom skutková složitost dána především
rozsahem účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývajícím rozsahem
prováděného dokazování, jakož i různorodostí užitých důkazních prostředků –
výslechy mnoha svědků, znaleckými posudky, výslechy znalce apod. Složitost
právního posouzení se pak posuzuje z hlediska aplikační i interpretační
složitosti, závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými
skutkovými okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti.
43. Neúplnost právního posouzení pak spočívá i v nezhodnocení kritéria
postupu orgánu veřejné moci (Úřadu či soudu), a to zejména s přihlédnutím ke
skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, kdy
žádným způsobem nehodnotil prodlevu od podání přihlášky do jejího zveřejnění
(od 14. 5. 2004 do 15. 12. 2004), od vyjádření přihlašovatele k připomínkám do
sdělení výsledku posouzení připomínek a rozhodnutí o zamítnutí námitek (od 28.
4. 2005 do 21. 10. 2005), od doplnění vyjádření přihlašovatele do doplnění
rozkladu a připomínek (od 3. 3. 2006 do 6. 10. 2006), od doplnění rozkladu
přihlašovatele do rozhodnutí předsedy Úřadu o rozkladu (od 27. 9. 2007 do 13.
11. 2008), od sdělení stanoviska žalobce k vyjádření žalovaného do vyhlášení
rozsudku (od 2. 6. 2009 do 29. 11. 2011). Přitom podle Stanoviska „porušení
práva účastníka na přiměřenou délku řízení bude shledáno zejména tam, kde
nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel
či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se
například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o
prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).“
44. Dle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady
neshledal.
V. Závěr
45. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné a tato nesprávnost
se projevuje i v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud
podle § 243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
46. V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby zhodnotil, zda se
na posuzované řízení vztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
47. Z judikatury ESLP dovodila právní doktrína následující otázky,
jejichž zodpovězení je rozhodující pro aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy v
jeho civilní části (srov. Kmec a kol. Komentář k Evropské Úmluvě o ochraně
lidských práv. C.H. Beck, Praha, 2012, s. 585):
1) Jde zde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož
rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva
nebo závazku?
2) Má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu?
3) Je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tj.
soukromoprávní) povahy?
48. Při kladném zodpovězení uvedených otázek je nutné dojít k závěru o
aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jelikož z tohoto ustanovení vychází
rovněž Stanovisko, je nutné v takovém případě veškeré závěry ve Stanovisku
vyjádřené aplikovat i na správní řízení, jež čl. 6 odst. 1 Úmluvy podléhají,
navazuje-li na ně soudní přezkum, tak jako v nyní projednávané věci (srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016). Obě
řízení se přitom posuzují jako jeden celek (k určení organizační složky
příslušné v takovém případě za stát jednat srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 7. 2015, sp. Zn. 30 Cdo 1382/2014).
49. Pokud odpověď na některou z výše uvedených otázek bude záporná, pak
na dané správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedopadá, a tudíž nelze na
posouzení přiměřenosti jeho délky a případnou satisfakci při porušení práva na
jeho přiměřenou délku aplikovat ani Stanovisko, to však ještě neznamená, že v
případě nepřiměřené délky tohoto správního řízení (za situace, kdy zákon lhůtu
pro vydání rozhodnutí nestanoví) nejde o nesprávný úřední postup ve smyslu
zákona č. 82/1998 Sb.
50. Za takového stavu se ovšem v případě újmy způsobené délkou správního
řízení a újmy způsobené délkou řízení před správními soudy jedná o skutkově
samostatné nároky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn.
30 Cdo 968/2014), kdy u řízení před správními soudy se posuzuje přiměřenost
celkové délky řízení a s ní spojená nejistota účastníka řízení o jeho výsledku,
byť ani ono čl. 6 Úmluvy nepodléhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4084/2016), a u řízení před správním úřadem se
především bude třeba zabývat otázkou, zda stát celkově nepřiměřenou délkou
správního řízení zasáhl do práva, jehož ochrany či realizace se poškozený ve
správním řízení domáhal, přičemž takový zásah a z něho vycházející nemajetkovou
újmu, jakož i adekvátnost požadované formy a výše zadostiučinění (k tomu
obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), musí žalobce tvrdit a prokazovat.
51. Takovému právnímu posouzení nicméně musí předcházet postup soudu
podle § 43 o. s. ř., neboť skutková samostatnost obou nároků vyžaduje doplnění,
jaké výše zadostiučinění se žalobce u jednotlivých nároků domáhá.
52. V závislosti na shora uvedeném právním posouzení si soudy neopomenou
opatřit, a to případě i s využitím postupu podle § 118a o. s. ř., skutková
zjištění pro své rozhodnutí.
53. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vysloveným.
54. O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou včetně nákladů
řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst.
1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu