30 Cdo 1912/2018-231
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní
věci žalobce J. B., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Marcelem
Petráskem, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, proti žalované
České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1,
Staroměstské náměstí 932/6, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 3/2015, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2016, č. j. 14 Co 197/2016-129,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2016, č. j. 14 Co 197/2016-129,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 2. 2016, č. j. 26 C
3/2015-97, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
1. Žalobce se na žalované domáhá zaplacení částky 1 000 000 Kč s
příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout
v důsledku s nepřiměřené délky stavebních řízení týkajících se jednak povolení,
jednak odstranění stavby spočívající ve výměně kotlů a filtračního zařízení
výrobního družstva Senožaty, jež byla vedena před Městským úřadem v Humpolci,
dále jen „stavební úřad“, na která navazovalo řízení před správními soudy.
Žalobce požadoval zadostiučinění pouze za tu část řízení, jež probíhala před
správními orgány.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
17. 2. 2016, č. j. 26 C 3/2015-97, zamítl žalobu na zaplacení částky 1 000 000
Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Po skutkové stránce soud prvního stupně zjistil, že žalobce jako
vlastník sousední nemovitosti byl účastníkem stavebního řízení o povolení
stavby spočívající ve výměně kotlů a filtračního zařízení, které bylo stavebním
úřadem zahájeno dne 24. 7. 1998 (oznámení ze dne 11. 8. 1998, č. j.
Stav/2790/98/Za/Šb). Toto řízení bylo zastaveno rozhodnutím ze dne 15. 9. 1998,
č. j. Stav/2790/98/Za/Šb. Následně bylo rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 9.
10. 1998, č. j. Stav/3289/98/Za/Šb, zahájeno řízení o odstranění předmětné
stavby, jež skončilo dodatečným povolením stavby, o němž rozhodl stavební úřad
dne 26. 4. 1999. Po zrušení tohoto rozhodnutí Okresním úřadem Pelhřimov, k
němuž došlo rozhodnutím ze dne 14. 7. 1999, č. j. RR/1394/99/Dl, stavební úřad
opětovně zahájil řízení o odstranění předmětné stavby rozhodnutím ze dne 2. 8.
1999, č. j. Stav/2858/99/Za/Šb. Toto řízení bylo poté přerušeno až do 7. 4.
2006, kdy stavební úřad rozhodnutím č. j. STAV/8249/06/Za/Ob-238/2006 znovu
pokračoval v řízení o odstranění stavby. Stavební úřad rozhodl o dodatečném
povolení stavby rozhodnutím ze dne 29. 5. 2006, č. j.
STAV/11931/06/Za/Ob-238/2006, které bylo následně k odvolání žalobce zrušeno
Krajským úřadem Kraje Vysočina. Stavební úřad znovu rozhodl o povolení
předmětné stavby rozhodnutím ze dne 6. 4. 2009, č. j.
STAV/8227/09/Za/Ob-238/2006. K odvolání žalobce bylo posledně uvedené
rozhodnutí stavebního úřadu potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Kraje
Vysočina dne 7. 7. 2009, č. j. KUJI 52 937/2009, přičemž toto rozhodnutí nabylo
právní moci dne 13. 7. 2009. Proti uvedenému rozhodnutí krajského úřadu podal
žalobce žalobu ve správním soudnictví, o které rozhodl Krajský soud v Brně
rozsudkem ze dne 29. 5. 2012, č. j. 29 Ca 187/2009-62, a po zrušení tohoto
rozsudku Nejvyšším správním soudem k podané kasační stížnosti opět dne 6. 2.
2014, č. j. 29 A 3/2013-165, tak, že ji zamítl. Kasační stížnost proti posledně
uvedenému rozhodnutí krajského soudu zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze
dne 14. 8. 2014, č. j. 10 As 66/2014-90.
4. Po právní stránce soud prvního stupně zhodnotil, že žalobcův nárok na
zadostiučinění za stavební řízení vedené před správními orgány je promlčen,
neboť šestiměsíční lhůta k uplatnění nároku podle § 32 odst. 3 zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen
„OdpŠk, počala běžet od právní moci rozhodnutí konečného rozhodnutí vydaného v
řízení o odstranění stavby, tj. ode dne 13. 7. 2009, a uplynula tak dnem 13. 1.
2010. Dále soud prvního stupně zhodnotil, že na řízení, které později žalobce
vedl před správními soudy, nelze pohlížet jako na součást stavebního řízení,
ale je nutné jej považovat za samostatné řízení. Konečně soud prvního stupně
konstatoval, že pokud se žalobcův nárok týkal jen správního řízení, pak za stát
mohlo v souladu s § 6 OdpŠk jednat Ministerstvo pro místní rozvoj jako
příslušná organizační složka.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl,
že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení
částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po
právní stránce měl rovněž za to, že nárok žalobce je promlčený. Tento závěr
soudu prvního stupně dále podpořil argumentem, že žalobce byl účastníkem řízení
o odstranění stavby pouze jako vlastník sousedního pozemku a výsledek
stavebního řízení tak neměl přímý vliv na existenci, rozsah ani výkon práva
žalobce ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních
svobod. V této souvislosti odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, a konstatoval, že na stavební
řízení nelze aplikovat stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn.
Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále jen „Stanovisko“, a z hlediska právního posouzení tak ani
nelze vycházet z jednoty správního a navazujícího soudního řízení. V dané věci
se proto neuplatní ani domněnka vzniku nemajetkové újmy. Odvolací soud
neshledal pochybení soudu prvního stupně ani v tom, pokud počátek běhu
promlčecí doby uplatněného nároku odvíjel od posledního správního rozhodnutí ve
věci, tj. od rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina dne 7. 7. 2009, č. j.
KUJI 52 937/2009, které nabylo právní moci dne 13. 7. 2009.
7. K námitce žalobce o nesprávném obsazení soudu prvního stupně v tomto
kompenzačním řízení odvolací soud konstatoval, že není důvodná, neboť k výměně
soudců došlo na základě opatření předsedkyně soudu v souladu s rozvrhem práce.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. V něm předně
namítá, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“, pokud v průběhu řízení
před soudem prvního stupně došlo k výměně soudců v předmětném kompenzačním
řízení. Zároveň žalobce namítá porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, pokud
odvolací soud ve svém rozsudku zhodnotil, že k porušení žalobcova práva na
zákonného soudce nedošlo.
9. Dále má žalobce za to, že soudy nesprávně rozhodovaly pouze o náhradě
za stavební řízení označené jako „Výměna kotle a výměna filtračního zařízení
centrálního zařízení“, přičemž žalobce požadoval zadostiučinění za celé
stavební řízení, včetně řízení o povolení stavby, které jednak neskončilo v
roce 2009, jednak v době vedení tohoto kompenzačního řízení stále probíhalo.
10. Žalobce také namítá, že jeho nárok na zadostiučinění za nemajetkovou
újmu není promlčen, neboť s ohledem na Stanovisko bylo nutné do celkové délky
řízení započítat rovněž řízení před soudy.
11. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že žalobce proti
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, č. j. 10 As
66/2014-90, podal ústavní stížnost, jež byla odmítnuta usnesením Ústavního
soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3335/14. Žalovaná souhlasí s
odvolacím soudem, že nárok žalobce je promlčen, neboť na řízení před soudy
nelze nahlížet jako na součást stavebního řízení. K námitce nesprávného
obsazení soudu žalovaná konstatovala, že k přidělení věci jinému soudci došlo v
souladu s ustanovením § 44 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a tudíž
tuto námitku nepovažuje za důvodnou.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od ve znění
účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále
jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud proto dále zkoumal, zda dovolání
obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
14. Ohledně námitek žalobce týkajících se porušení čl. 38 odst. 1 a čl.
36 odst. 1 a 2 Listiny trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v
této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.,
je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam
uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o.
s. ř.). Takovéto vymezení přípustnost ohledně uvedených námitek podané dovolání
ovšem neobsahuje. Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která se vztahuje k ochraně
základních práv a svobod (zde zejména práva na zákonného soudce), neboť i v
tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil
přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního
soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména
body 39, 43-44, 46 odůvodnění, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018,
sp. zn. 30 Cdo 2545/2018), což žalobce v projednávaném dovolání neučinil.
IV. Přípustnost dovolání
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolání je přípustné pro řešení otázky počátku běhu promlčecí doby
nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou
řízení o odstranění stavby, na které navazuje řízení před správními soudy,
neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle ustanovení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských
práv a základní svobod, dále jen „Úmluva“, každý má právo na to, aby jeho
záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým
a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech
nebo závazcích.
20. Otázkou, zda na stavební řízení dopadá ustanovení čl. 6 odst. 1
Úmluvy, pokud nepřiměřenou délku tohoto řízení namítá vlastník sousední
nemovité věci, se Evropský soud pro lidská práva, dále jen „ESLP“, ve své
judikatuře zabýval již několikrát (srov. rozsudek ESLP ze dne 25. 11. 1994 ve
věci Orterberg proti Rakousku, stížnost č. 12884/87, nebo rozsudek ESLP ze dne
6. 3. 2012 ve věci Wurst proti Rakousku, stížnost č. 5335/07). Dospěl k závěru,
že i v případě, kdy vlastník sousední nemovité věci v daném řízení poukazuje na
nedodržení předpisů veřejného práva, je zřejmý jeho zájem zamezit zásahu do
jeho majetkových práv. Práce na sousedním pozemku mohou ohrozit vlastníka
sousedního pozemku v užívání jeho majetku a mohou také snížit jeho hodnotu.
21. S ohledem na tento závěr pak Nejvyšší soud konstatoval, že na případ
účasti vlastníka sousední nemovité věci ve stavebním řízení o vydání stavebního
povolení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tudíž je nezbytné posuzovat přiměřenost
jeho délky jako celek ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb.
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5103/2015,
uveřejněný pod číslem 77/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
22. Zároveň v rozsudku ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016,
Nejvyšší soud zdůraznil, že pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedopadá správní
řízení samo o sobě, ale pouze tehdy, je-li jeho absolvování podmínkou pro
přístup k soudu, tedy jestliže na ně navazuje soudní přezkum. Znamená to, že
bez ohledu na to, zda půjde o věc spadající do věcné působnosti čl. 6 odst. 1
Úmluvy, na samotné správní řízení, pokud na něj nenavazovalo řízení soudní,
nedopadá ochrana čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tudíž zde není garantováno právo na
projednání věci v přiměřené lhůtě.
23. Ve vztahu k posuzování nepřiměřené délky řízení pak Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014,uvedl, že v případě práva
na odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení probíhajících
před správními orgány a správními soudy je nutné tato řízení posuzovat jako
jeden celek, pokud na dané správní řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Skončení
řízení dle § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk přitom nastává dnem právní moci
posledního rozhodnutí v (tomto jednotném) řízení. Zároveň platí, že pro
posouzení otázky promlčení práva není rozhodující, zda se poškozený domáhá
práva na odčinění nemajetkové újmy za celé řízení, nebo pouze za část řízení
vedenou před soudy.
24. Podle ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové
újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený
dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy
nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.
Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty
druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba
dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu
postupu došlo.
25. V posuzované věci je ve vztahu k otázce počátku běhu promlčecí doby
zásadní výše uvedený závěr o jednotném a nepřerušeném trvání řízení o
odstranění stavby. Šestiměsíční promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 věta druhá
OdpŠk počne běžet až skončením řízení, ve kterém k nesprávnému úřednímu postupu
spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení došlo. Promlčecí doba v případě
stavebního řízení, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy (což je rovněž případ
řízení o odstranění stavby) a na které zároveň navazuje řízení před soudy,
začne běžet až dnem právní moci konečného rozhodnutí ve věci, kterým může být i
rozhodnutí soudní. Na uvedený závěr nemá vliv ani to, že žalobce požaduje
zadostiučinění pouze za tu část řízení, která byla vedena před správními
orgány, neboť počátek běhu promlčecí lhůty se odvíjí se od okamžiku skončení
řízení jako celku (srov. výše již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014). Jestliže soud odvolací ve shodě se soudem
prvního stupně stanovil počátek běhu promlčecí doby od pravomocného skončení
řízení před správními orgány, je jeho právní posouzení otázky promlčení v
rozporu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, a tudíž nesprávné.
26. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. dále přezkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými jinými
vadami řízení zatíženo bylo.
27. Jak se podává z obsahu spisu, žalobce odvíjí svůj žalobní požadavek
na zadostiučinění za nemajetkovou újmu jak z průběhu řízení o povolení stavby,
jež bylo zahájeno 24. 7. 1998 a bylo zastaveno rozhodnutím stavebního úřadu ze
dne 15. 9. 1998, tak jej zároveň spojuje s řízením o odstranění stavby
započatým dne 9. 10. 1998, jež bylo před správními orgány skončeno dne 13. 7.
2009, a dále pokračovalo (z hlediska posouzení přiměřenosti jeho délky) v
řízení před správními soudy. V tomto případě ovšem řízení o povolení stavby
nelze považovat za jeden celek s později zahájeným řízením o odstranění stavby,
na které navazovalo soudní řízení správní.
28. Žalobcem uplatněný nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu tak
nelze právně hodnotit jinak než jako sestávající z dílčích nároků majících však
již pro odlišnost odpovědnostních titulů samostatný skutkový základ. V první
řadě může jít o nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou průběhem
řízení o povolení stavby, jež bylo zahájeno 24. 7. 1998 a bylo zastaveno
rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 15. 9. 1998; ohledně něj může žalobce svůj
nárok na zadostiučinění dovozovat pouze z případného porušení povinnosti
stavebního úřadu učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě ve
smyslu § 13 odst. 1 věta druhá OdpŠk (k rozdílu mezi pojmy učinit úkon a vydat
rozhodnutí srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4 2014, sp. zn. 30 Cdo
3271/2012, uveřejněný pod číslem 102/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Vedle toho žalobce uplatňuje nárok na odškodnění nemajetkové újmy
vzniklé porušením práva na přiměřenou délku řízení o odstranění stavby, na
které navazovalo řízení před správními soudy a které je třeba posuzovat dle §
13 odst. 1 věta třetí OdpŠk.
29. S ohledem na výše uvedené soud prvního stupně pochybil, když nevedl
žalobce k rozlišení, jakého konkrétního odškodnění se na podkladě každého
(odlišného) právního důvodu (titulu) domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, zapovídající možnost žádat
odškodnění nemajetkové újmy v penězích z více skutkově samostatných důvodů
jedinou částkou). To činí žalobu neurčitou. Jelikož soud odvolací toto
pochybení soudu prvního stupně nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 214/2015).
30. Odlišnost odpovědnostních titulů, na jejichž základě žalobce
požaduje zadostiučinění za nemajetkovou újmu, nezůstává bez vlivu na to, které
úřady jsou příslušné ve smyslu § 6 OdpŠk za žalovanou v předmětném řízení
jednat. Jednaly-li soudy nižších stupňů pouze s Ministerstvem pro místní rozvoj
jako s jedinou organizační složkou příslušnou ve věci za stát jednat, nemohl
dovolací soud přehlédnout, že vztahu k nároku žalobce na zadostiučinění za
tvrzenou nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení o
odstranění stavby a na něj navazujícího soudního řízení správního je takovým
příslušným úřadem Ministerstvo financí podle § 6 odst. 3 OdpŠk (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014).
VI. Závěr
31. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro
zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně a
ve věci bude nadto potřeba přistoupit k odstranění vady žaloby, zrušil Nejvyšší
soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném rozsahu i rozsudek
soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
32. V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby postupem podle §
43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k odstranění shora uvedené vady žaloby
spočívající v absenci požadavku, jakého konkrétního odškodnění se na podkladě
každého (odlišného) právního důvodu (titulu) domáhá. Soud prvního stupně se tak
postará zejména o to (neuvede-li žalobce potřebné dříve sám již na podkladě
závazného právního názoru Nejvyššího soudu), aby žalobce rozlišil, jakého
odškodnění se domáhá z důvodu průběhu řízení o povolení stavby před stavebním
úřadem a jaké odškodnění požaduje z důvodu nepřiměřené délky řízení o
odstranění stavby a na něj navazujícího řízení před správními soudy. V
návaznosti na žalobcem provedené vymezení jednotlivých nároků soud prvního
stupně v dalším řízení rovněž zajistí, aby v rozsahu nároku na zadostiučinění
za tvrzenou nemajetkovou újmu vzniklou žalobci v důsledku nepřiměřené délky
stavebního a na něj navazujícího soudního řízení správního za stát jednal úřad
příslušný podle § 6 odst. 3 OdpŠk, kterým je Ministerstvo financí. Promlčení
posléze uvedeného nároku pak soudy posoudí ve světle závazného právního názoru
výše uvedeného.
32. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu
rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 8. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu