30 Cdo 1926/2024-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce V. G., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 76 C 65/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2024, č. j. 12 Co 15/2024-121, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného Magistrátem hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 20608/2018 ODA-TAX, žalovanou pod sp. zn. 163/2020-190-TAXI a Městským soudem v Praze pod sp. zn. 11 A 90/2021. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 22. 3. 2023 k žádosti žalobce o přiměřené zadostiučinění konstatovala, že správní řízení vedené u Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 20608/2018 ODA-TAX, jako správního orgánu prvního stupně, u Ministerstva dopravy, odboru veřejné dopravy, pod sp. zn 163/2020-190-TAXI, jako odvolacího orgánu, a následné řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 A 90/2021, byla nepřiměřeně dlouhá, v důsledku čehož došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces, za což se omluvila.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 11. 2023, č. j. 76 C 65/2023-87, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 24 580 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 175 420 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 22 570 Kč (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu o zaplacení částky 24 580 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím zamítl, a v zamítavém výroku II o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 2 400 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné pro dovolatelem namítanou překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu porušení poučovací povinnosti ve vztahu k vyvrácení presumpce standardního významu věci a presumpce finanční formy odškodnění, neboť poučení účastníků řízení podle § 118a odst. 2 o. s. ř.
přichází v úvahu jen tehdy, jestliže je pro uplatnění odlišného právního názoru (odvolacího) soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale již provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují - li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale již provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení přistupovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4513/2015). Jak vyplývá z rozsudku odvolacího soudu, žalobce uhrazení pokut společností Uber výslovně nepopíral, ale pouze se soustředil na zdůvodnění tvrzené nezákonnosti důkazů tuto skutečnost prokazujících.
Poučení ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. tak nebylo namístě, jestliže odvolací soud rozhodoval na základě objasněného skutkového stavu věci, a nikoliv za využití institutu neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1411/2012, ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1165/2015, ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4824/2014, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4668/2009).
Dovolání nečiní přípustným ani dovolatelem tvrzený extrémní rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2070/2023, podle něhož, aby šlo o obdobnou věc, musí být v obou řízeních nejprve učiněny totožné či alespoň obdobné skutkové závěry, a to na základě řádně provedeného dokazování, popř. na základě shodných tvrzení účastníků, soudních či všeobecných notoriet, či na základě zákonné domněnky, neboť ani v tomto případě se odvolací soud od uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud si pro své posouzení opatřil odpovídající skutková zjištění učiněná ze spisu Magistrátu hlavního města Prahy sp. zn. S-MHMP 20608/2018 ODA-TAX, spisu Ministerstva dopravy, odboru veřejné dopravy, sp. zn. 163/2020-190-TAXI, spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 11 A 90/2021, shodných tvrzení účastníků, žádosti žalobce ze dne 26.
9. 2022 adresované žalované o odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou kontrolního řízení a navazujícího správního řízení vedeného u Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 20608/2018 ODA-TAX, vyjádření žalované k této žádosti ze dne 22. 3. 2023, stanoviska žalované k nárůstu agendy správních orgánů v souvislosti s činností společnosti Uber ze dne 29. 6. 2021, dopisu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 28. 7. 2022 a přiloženého výběru položek bankovních výpisů a dopisu UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.
s., ze dne 27. 6. 2022. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit ani dovolatelem namítané odchýlení odvolacího soudu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023, ve smyslu zachování principu právní jistoty ve vztahu k posouzení, kdo hradil žalobci uloženou pokutu, a žalobcově jistotě, že za něj bude uhrazena z bankovního účtu jeho právního zástupce, neboť dovolací soud se v tomto rozsudku zabýval otázkou promítnutí zjištěného postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení do nárokovaného zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu a otázkou, zda je pro účely zhodnocení přiměřenosti délky řízení namístě hledět na správní řízení a jemu předcházející kontrolu provedenou podle kontrolního řádu jako na řízení jediné, nikoli úhradou uložené pokuty.
Dovolání není přípustné ani pro dovolatelem tvrzené nezákonné provedení nepřípustných důkazů v rozsahu listin jimiž společnost UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s, sdělila v jiném soudním řízení obdobného charakteru na výzvu soudu informace, které podléhají bankovnímu tajemství a jsou chráněny i státem uznávanou povinností mlčenlivosti advokáta, čímž se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.
2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 103/2018, a nálezů Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 502/2000, ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05, ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2260/10. V rozsudku ze dne 13. 3. 2024, sp. zn.
30 Cdo 3305/2023 (zabývajícím se obdobnou věcí), Nejvyšší soud totiž uvedl, že právní zástupce nebyl oprávněn a ani povinen soudu poskytnout informaci, zda se na bankovním účtu, jenž má v dispozici, nacházejí peněžní prostředky svěřené mu třetí osobou (provozovatele aplikace Uber), které má poskytnout žalobkyni nebo i dalším osobám za účelem úhrady peněžité sankce, jež jim bude uložena ve správním řízení proto, že využívají aplikace Uber. Peněžité prostředky na takovém účtu jsou totiž financemi, které byly právnímu zástupci žalobkyně jako advokátu svěřeny třetí osobou ke správě či do úschovy ve smyslu § 56 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“), na činnost advokáta ve vztahu k takovým svěřeným hodnotám se přiměřeně vztahuje povinnost mlčenlivosti ve smyslu § 21 zákona o advokacii (§ 56 odst. 2 zákona o advokacii).
V daném případě však (stejně jako v nyní řešené věci) informace o účtu, na němž se nacházejí předmětné finanční prostředky, na žádost soudu v souvisejících věcech poskytovala banka (společnost UniCredit Bank) a nikoliv právní zástupce žalobkyně. Ustanovení zákona o advokacii o povinnosti mlčenlivosti se přitom mohou vztahovat výhradně na advokáta, nikoliv na třetí subjekty, které při své činnosti získaly tutéž informaci. Takový třetí subjekt se naopak musí při úvaze, zda může civilnímu soudu poskytnout informaci, kterou má k dispozici, řídit právními normami, které jsou adresovány jemu a nikoliv advokátu; v tomto případě ustanovením § 38 odst. 3 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (dále jen „zákon o bankách“).
Je tomu tak z prosté logiky věci – jestliže zákonodárce ukotvuje určitou povinnost mlčenlivosti a její rozsah ve vztahu k subjektu v určitém postavení, zavazuje taková povinnost pouze právní normou definovaný subjekt, a nikoliv třetí osobu, která disponuje toutéž informací. Taková osoba totiž není adresátem právní normy; její povinnost mlčenlivosti se řídí výhradně právními normami, které jsou adresovány osobě v jejím postavení (zde ustanovení § 38 odst. 3 zákona o bankách). Pokud odvolací soud v nyní řešené věci uzavřel, že k důkazu navržené listiny nejsou nezákonnými důkazy, jelikož byly předloženy jedním z účastníků řízení, přičemž banka UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.
s., své podání adresovala soudu prvního stupně na jeho žádost, a tedy postupovala v souladu s § 38 odst. 3 písm. a) zákona o bankách, nijak se tím neodchýlil od výše uvedených právních závěrů dovolacího soudu. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce, neboť judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tedy to, co je pro něj v sázce, je zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení.
Odškodnění se přitom poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010).
Odvolací soud se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud s odůvodněním, že se žalobce mohl spolehnout na zastupování advokátem, stejně jako stovky dalších řidičů taxislužby v Praze, využívajících platformu Uber, v přestupkovém řízení a vypořádání prostřednictvím jeho účtu případně uložené peněžité sankce, díky čemuž měl jistotu, že se vedení přestupkového řízení neprojeví v jeho poměrech nejistotou ohledně uložení či výše peněžité sankce, kterou by měl ze svých prostředků správnímu úřadu uhradit, přičemž žalobce uhrazení pokut společností Uber výslovně nepopíral, když se pouze soustředil na zdůvodnění tvrzené nezákonnosti důkazů tuto prakticky nespornou skutečnost prokazujících, a dále, že výsledek přestupkového řízení byl pro žalobce bezvýznamný i z hlediska případného omezení možnosti dalšího podnikání v oboru silniční dopravy, když provozování živnosti ke dni 15.
2. 2017 (před zahájením správního řízení dne 4. 1. 2018) ukončil, dospěl k závěru o nepatrném významu předmětu řízení pro žalobce. Vzhledem k výše popsanému pak nelze dospět ani k závěru o protiústavnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu