30 Cdo 2130/2024

30 Cdo 2130/2024-83

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce R. Z. zastoupeného JUDr. Janem Walterem, advokátem se sídlem v Žatci, Volyňských Čechů 837, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 1, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 208 371 Kč s příslušenstvím a omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 127/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2024, č. j. 30 Co 108/2024-68, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2024, č. j. 30 Co 108/2024-68, se v rozsahu výroku II, jímž byl potvrzen výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 1. 2024, č. j. 26 C 127/2023-56, a ve výroku III o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

1. Žalobce se žalobou domáhal, aby žalovaná žalobci zaslala omluvný dopis týkající se nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení o návrhu žalobce na zastavení exekuce vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 36 EXE 4224/2011 – dále jen „posuzované řízení“, a také aby mu zaplatila částku 208 371 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 29. 10. 2023 do zaplacení.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2024, č. j. 26 C 127/2023-56, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně poskytnutí omluvy změnil tak, že žalovaná je povinna odeslat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku dopis tohoto znění: „Ministerstvo spravedlnosti se Vám, vážený pane doktore XY, jménem České republiky omlouvá za nepřiměřenou délku soudního řízení o Vašem návrhu ze dne 26. 8. 2011, kterým jste se domáhal zastavení exekuce vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 36 EXE 4224/2011. Nepřiměřenou délkou tohoto řízení došlo k porušení Vašeho práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“ (výrok I). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 109 375 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 109 375 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně z této částky od 29. 10. 2023 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku; ohledně částky 98 996 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 26 447 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok III).

4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce uplatnil svůj požadavek u žalované podáním ze dne 28. 4. 2023. Žalovaná svým stanoviskem ze dne 26. 10. 2023 konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, čímž bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Posuzované řízení trvalo od 26. 8. 2011 do 12. 1. 2023, celkem tedy 11 let a pět měsíců. Šlo o řízení exekuční, žalobce v něm vystupoval jako povinný, přičemž důvodem jeho návrhu na zastavení exekuce bylo započtení pohledávky vůči oprávněné CompuGroup Medical Česká republika s. r. o.

5. Soud prvního stupně dovodil, že nejpozději v roce 2008 žalobce zjistil, že má vůči oprávněné pohledávku a měl ji uplatnit již v rámci nalézacího řízení, tedy v řízení, které bylo vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 3/2008. Vzhledem k tomu, že se žalobce rozhodl tuto námitku započtení použít až ve vykonávacím řízení, zatížil toto vykonávací řízení povinností zabývat se domnělými pohledávkami, které měly vzniknout dříve, než započalo exekuční řízení. Primárním úkolem exekuce je zpeněžení majetku povinného a uspokojení oprávněného, nikoliv řešení sporů mezi nimi, a tím spíše, že spory měly vzniknout ještě před nařízenou exekucí. Námitka započtení měla být vyřešena v rámci nalézacího řízení, nikoliv v rámci exekuce.

6. Dále vyhodnotil posuzované řízení jako extrémně složité právě s ohledem na nutnost vyřešit námitku započtení nároku, když v řízení bylo třeba provádět důkladné a rozsáhlé dokazování, jakým rozhodnutí o započitatelné pohledávce vůči pohledávce oprávněné bylo. Orgány státu postupovaly v rámci exekuce plynule bez delších průtahů. Žalobce nikterak nebrojil proti tomu, že řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, respektive nepodal žádný obranný prostředek, způsobilý odvrátit tento, podle něj označený neadekvátní průběh vykonávacího řízení. Žalobce podal námitku započtení proti pohledávce, která byla již vykonatelná; jinak nezapříčinil průtahy v řízení. Význam řízení pro žalobce soud prvního stupně posoudil jako standardní. Žalobce od samého počátku věděl, že pokud se mu nepodaří prokázat zánik závazku započtením, bude muset zaplatit dlužnou částku spolu s úrokem z prodlení, tedy pro něj nebylo nic překvapivého na tom, že nakonec musel dlužnou částku i spolu s úroky z prodlení zaplatit.

7. S ohledem na výše uvedené soud prvního stupně uzavřel, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Jestliže však žalovaná žalobce odškodnila (konstatováním porušení práva), soud se s touto formou zadostiučinění zcela ztotožnil a podle ustanovení § 31a OdpŠk k jednotlivým kritériím uvedl, že doba, po kterou byla věc projednávána, je ve vztahu k jejímu předmětu přiměřená.

8. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, délku trvání posuzovaného řízení (11 let a 5 měsíců) při zohlednění relevantních kritérií zhodnotil jako nepřiměřenou, tedy jako nesprávný úřední postup v podobě porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

9. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1380/2004, uvedl, že námitkou započtení lze v exekuci uplatnit vzájemnou pohledávku povinného vůči oprávněnému bez ohledu na to, zda vzájemná pohledávka vznikla před vydáním exekučního titulu nebo po jeho vydání. Posuzování důvodnosti námitky započtení vzájemné pohledávky povinného vůči oprávněnému znamená, že soud v řízení o návrhu na zastavení exekuce zjišťuje, zda tvrzená pohledávka vznikla, zda byl učiněn kompenzační projev, zda (a kdy) se obě pohledávky setkaly a v jakém rozsahu.

10. Rovněž pak úvahy soudu prvního stupně „o plynulosti řízení bez delších průtahů“ nelze při konfrontaci s průběhem posuzovaného řízení považovat za odpovídající. Za koncentrovaný a plynulý postup soudu nelze rozhodně označit situaci, kdy žalobce podal návrh na zastavení exekuce dne 29. 8. 2011, rozhodnuto bylo o něm bez nařízení jednání až usnesením okresního soudu ze dne 20. 12. 2013. Povinný podal proti tomuto usnesení odvolání dne 6. 1. 2014, spis byl předložen odvolacímu soudu až po více než dvou letech, a to dne 9. 2. 2016. Spis byl následně vrácen okresnímu soudu se zrušujícím usnesením odvolacího soudu dne 29. 11. 2016. Referátem ze dne 26. 7. 2019 bylo nařízeno jednání na 4. 9. 2019. Nařízení jednání tak trvalo okresnímu soudu 2 roky a 8 měsíců, což lze ve shodě s odvolací námitkou žalobce považovat za značný průtah v řízení. Postup okresního soudu nelze kvalifikovat jako snahu rozhodnout ve věci v přiměřeném čase, ale jako bezdůvodnou nečinnost či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování věci.

11. Odvolací soud vzhledem k okolnostem posuzovaného řízení považoval za odpovídající zadostiučinění poskytnutí omluvy a peněžité satisfakce. Při výpočtu základní částky pro posouzení výše zadostiučinění postupoval v souladu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Stanovisko“, přičemž základní částku odškodnění za jeden rok stanovil ve výši 15 000 Kč.

12. V posuzovaném řízení celkem třikrát rozhodoval krajský soud jako soud odvolací, a to včetně jeho rozhodování o odvolání proti usnesení o nařízení exekuce. Vzhledem ke shora uvedeným okolnostem považoval odvolací soud za adekvátní snížení základní částky z důvodu právní a skutkové složitosti řízení o 30 %; z důvodu počtu stupňů soudní soustavy, na kterých byla věc rozhodována, pak o 20 %. Dále odvolací soud v poměrech posuzované věci dovodil na straně orgánů veřejné moci průtahy v řízení (viz výše) a z tohoto důvodu navýšil základní částku o 30 %. K významu posuzovaného řízení pro žalobce uvedl, že jeho nejistota ohledně výsledku posuzovaného řízení byla umenšena tím, že usnesením krajského soudu ze dne 20. 9. 2016 bylo rozhodnuto o odkladu exekuce a exekuce tak fakticky nebyla prováděna; aniž by však odvolací soud učinil skutkový závěr o tom, z jakého důvodu byla předmětná exekuce odložena, snížil ve vztahu k tomuto kritériu základní částku o 10 %.

13. Po takto přezkoumané aplikaci shora uvedených kritérií dospěl odvolací soud k závěru o nutnosti snížit základní částku o 30 % a přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu stanovil ve výši 109 375 Kč (70 % z částky 156 250 Kč). Zároveň vyšel z toho, že žalobcem požadovaná omluva je satisfakčním prostředkem zahrnujícím vyjádření subjektivního požadavku poškozeného na projev jemu vstřícné vůle státu, kdy poškozený jejím uplatněním vyjadřuje, že mu jde o projev uznání chyby. Tato forma kompenzace obstojí i vedle přiznaného finančního zadostiučinění.

II. Dovolání a vyjádření k němu

14. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku II, jímž byl částečně potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, včasným dovoláním.

15. Žalobce s poukazem na Stanovisko namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce stanovení základní částky odškodnění, přičemž její výše je dle jeho názoru neadekvátní. Protože posuzované řízení trvalo téměř dvanáct let, měla se hranice základní částky odškodnění pohybovat při horní hranici jejího rozpětí a neměla být stanovena na samé spodní hranici ve výši 15 000 Kč.

16. Žalobce má také za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, zda „je význam věci pro poškozeného obecně nižší tam, kde se poškozený domáhá zastavení exekuce, která byla po dobu rozhodování o návrhu na zastavení exekuce odložena.“ Žalobce k tomu uvedl, že odklad exekuce sice představuje určité odlehčení pro psychiku povinného, ale na druhou stranu nemá vliv na všechny situace, se kterými je exekuce spojena (zejména jde o zákaz majetkových dispozic, veřejnost informace o vedení exekuce) a které ovlivňují povinného i jeho reputaci, a proto není na místě z tohoto důvodu snižovat základní částku finančního zadostiučinění.

17. Konečně odvolací soud dle žalobce zjevně nepřiměřeně uplatnil kritérium složitosti řízení s tím, že snížil základní částku o 30 % z důvodu skutkové složitosti a o dalších 20 % z důvodu počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc rozhodována. Takové celkové snížení se žalobci jeví jako zcela zjevně nepřiměřené (ve srovnání s jen 30% zvýšením základní částky pro zásadní průtahy, k nimž ve věci došlo) a odůvodňující zásah dovolacího soudu ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1680/2023, neboť úsudek odvolacího soudu o skutkové složitosti řízení nemá oporu v provedeném dokazování, když „výslech několika svědků“ k takovému právním závěru nevede a neobstojí – k tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 384/2001.

18. Závěrem žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil výrok II rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

19. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

21. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

22. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

23. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

24. Žalobce namítá, že vzhledem k tomu, že posuzované řízení trvalo od 26. 8. 2011 do 12. 1. 2023, tedy celkem 11 let a 5 měsíců, měl odvolací soud aplikovat Stanovisko s výsledkem, že základní částka odškodnění za jeden rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení bude v rámci rozpětí od 15 000 do 20 000 Kč stanovena při horní hranici tohoto rozpětí.

25. Se žalobcem se lze ztotožnit v tom, že na základě jím uvedeného Stanoviska Nejvyšší soud vyvinul ustálenou rozhodovací praxi, podle níž základní částka odškodnění za jeden rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení se zpravidla pohybuje v rozpětí od 15 000 do 20 000 Kč, s tím, že výše základní částky se stanoví mj. s ohledem na délku řízení. Stanovil-li odvolací soud v posuzovaném případu a s přihlédnutím k jeho okolnostem základní částku ve výši 15 000 Kč (odst. 22 a 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), pohyboval se v rámci tohoto standardního rozpětí, i když na jeho spodní hranici. Tento úsudek odvolacího soudu není na místě ani s ohledem na délku řízení pokládat za zjevně nepřiměřený, a proto neodůvodňuje zásah ze strany dovolacího soudu. Nejvyšší soud totiž již dříve zdůraznil, že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, když stanovení částky konkrétního zadostučinění, jehož se má žalobci dostat, je věcí soudů nižších stupňů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3307/2023, ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3720/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 736/22, či ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2021. sp. zn. II. ÚS 970/21).

26. Výše uvedená námitka žalobce tedy přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud neporušil rámec ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při stanovení základní částky ročního odškodného.

27. Přípustnost dovolání však zakládá právní otázka, zda je význam exekučního řízení pro účely posouzení požadavku žalobce-povinného na odčinění újmy způsobené jeho nepřiměřenou délkou pro žalobce-povinného obecně nižší, jestliže během tohoto řízení byla exekuce odložena, neboť v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena.

28. Přípustnost dovolání taktéž zakládá i žalobcova výhrada zjevně nepřiměřeně uplatněného kritéria složitosti posuzovaného řízení v poměru k rovněž uplatněnému kritériu postupu orgánů veřejné moci během řízení, neboť při úvaze o poměru těchto kritérií a jeho vlivu na modifikaci základní částky odškodnění se odvolací soud taktéž odchýlil od níže uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

29. Dovolání je důvodné.

30. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je účelem odškodnění nemajetkové újmy způsobené porušením práva na přiměřenou délku řízení kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5171/2014, ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2895/2020, a ze dne 9. 10. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1427/2024). Stav nejistoty, kterou žalobce v daném případě mohl pociťovat, se přitom objektivně odvíjí od toho, jaké následky vůči němu mělo zahájení a vedení exekuce, a jaké následky vůči němu měl následný odklad exekuce, a to vztaženo ke konkrétním okolnostem případu, včetně osobní situace poškozeného. Stavu nejistoty, ve které byl poškozený nepřiměřeně dlouhým exekučním řízením udržován a újmě spojené s touto nejistotou má posléze odpovídat forma a případná výše odškodnění, když výše zadostiučinění musí především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného vyjádřeného výší hodnoty majetku exekucí postiženého (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 89/2015).

31. V exekuci jde o nucené vymožení povinnosti pojmenované v exekučním titulu. Negativní účinky zahájení exekuce se projevují zejména v majetkové sféře povinného a nastávají doručením vyrozumění o zahájení exekuce povinnému, přičemž koncepce exekučního práva vychází z tzv. generálního inhibitoria, tedy zákazu nakládat s celým majetkem povinného (kromě případů uspokojování základních životních potřeb povinného, osob odkázaných na povinného výživou, údržby a správy majetku a běžné obchodní a provozní činnosti), nestanoví-li zákon (výjimečně) jinak (srov. například § 277 a násl., 304a a 304b o. s. ř.) nebo jestliže jinak nerozhodne exekutor (§ 44a odst. 1 a § 44 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti – dále jen „ex. řád“, dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo 955/2011, ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3544/2013, ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1915/2020, a ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 20 Cdo 90/2024). Zákaz nakládat se svým majetkem stíhá povinného od okamžiku doručení vyrozumění o zahájení exekuce a trvá až do skončení exekuce.

32. Usnesením o odkladu exekuce výše uvedené účinky zahájené exekuce paušálně nepomíjejí, ale odkládá se její provedení (viz § 266 odst. 1 o. s. ř., srov. například s Levý, J. ve Svoboda, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1262).

33. Ze shora uvedeného se podává, že zatímco nejistota oprávněného během exekučního řízení spočívá v nevědomosti, zda a do jaké míry se dočká uspokojení svého práva z vykonatelného exekučního titulu, v případě povinného tkví v tom, že do konce exekučního řízení nemá vědomost, z čeho a jak bude jeho povinnost nuceně uspokojena (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 89/2015). Podá-li povinný v průběhu exekuce návrh na její zastavení (§ 55 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, dále jen „exekučního řádu“), po dobu řízení o návrhu na zastavení exekuce dále na straně povinného vzniká rovněž nejistota spojená s tím, zda s tímto návrhem uspěje či nikoliv, a tedy i nejistota o tom, v jakém rozsahu dojde k nucenému uspokojení z exekučního titulu.

34. Dojde-li tedy k odkladu exekuce podle § 266 o. s. ř., je na místě na základě skutkových okolností posuzovaného exekučního řízení zkoumat, zda tento odklad měl v daném případě za následek zmírnění některé z výše uvedených nejistot povinného, a to i s přihlédnutím k důvodu, pro který k odkladu exekuce došlo. Přitom je třeba též zohlednit, že k odkladu exekuce podle § 266 odst. 1 o. s. ř. dochází tehdy, když se povinný bez své viny ocitl přechodně v takovém postavení, že by neprodlený výkon rozhodnutí mohl mít pro něho nebo pro příslušníky jeho rodiny zvláště nepříznivé následky a oprávněný by nebyl odkladem výkonu rozhodnutí vážně poškozen, zatímco k odkladu exekuce podle § 266 odst. 2 o. s. ř. soud přistoupí i bez návrhu v případě, že lze očekávat, že výkon rozhodnutí bude zastaven. Je-li tedy exekuce odložena podle § 54 odst. 7 exekučního řádu za použití § 266 odst. 2 o. s. ř., neboť lze očekávat její zastavení, může dojít ke zmírnění nejistoty povinného o tom, že exekuční titul bude zcela nebo zčásti naplněn, protože tímto rozhodnutím dává soud (soudní exekutor) účastníkům najevo, že existuje reálná možnost ukončení exekuce zastavením a nikoliv vymožením. Ani v případě odkladu exekuce podle § 266 odst. 2 o. s. ř. však nelze zmírnění nejistoty povinného ohledně výsledku řízení dovozovat automaticky, ale třeba i s přihlédnutím tomu, že možnost zastavení exekuce závisí teprve na výsledcích provedeného dokazování a na právním posouzení prokázaných skutečností, což může předběžný úsudek soudu projevující se ve vydání rozhodnutí podle § 266 odst. 2 o. s. ř. činit značně nejistým. V případech, kdy k odkladu exekuce dochází podle § 266 odst. 1 o. s. ř., jde o opatření pouze přechodné a dočasné, jímž soud (soudní exekutor) nijak nezmírňuje nejistotu povinného ohledně výsledku exekuce.

35. Odvolací soud v posuzované věci došel k závěru, že nejistota žalobce v průběhu posuzovaného řízení o jeho návrhu na zastavení exekuce byla snížena tím, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 9. 2016, č. j. 10 Co 86/2016-98, bylo rozhodnuto o odkladu exekuce a exekuce tak fakticky nebyla prováděna (odstavec 26 dovoláním napadeného rozsudku). Nezabýval-li se však při úvaze o snížení základní částky pro odklad exekuce důvodem, pro který došlo k odkladu exekuce, je jeho vyhodnocení neúplné a tedy nesprávné.

36. Jde-li o žalobcovu výhradu nepřiměřeně uplatněného kritéria složitosti posuzovaného řízení při srovnání s uplatněním kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení, Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění [tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu řízení pro poškozeného, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (viz judikatura zmíněná výše v odst. 25 rozsudku)]. Nicméně i ve vztahu k posouzení podmínek pro modifikaci výše základní částky peněžitého zadostiučinění dle kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk si Nejvyšší soud ponechává možnost zasáhnout, jestliže by relevantní úvahy soudů nižších stupňů byly zjevně nepřiměřené, což se z logiky věci musí vztahovat i na zhodnocení toho, zda jednotlivá kritéria nebyla do konečné výše zadostiučinění promítnuta zjevně neadekvátně. Jinými slovy řečeno, Nejvyšší soud sice nadále setrvává na své předchozí judikatuře, podle níž zohlední-li soudy nižších stupňů při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení všechna výše uvedená kritéria, pak v zásadě nepřísluší dovolacímu soudu posuzovat, zda v důsledku toho kterého kritéria mělo být zadostiučinění zvýšeno či sníženo o 10 %, 20 % či 30 % (nebo i více), nicméně budou-li tyto úvahy soudů zjevně nepřiměřené, bude se jednat o případ nesprávného právního posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 30 Cdo 145/2022).

37. Je na místě se ztotožnit s námitkou žalobce, že pouhé konstatování ze strany odvolacího soudu, že posuzovaná věc byla skutkově složitá proto, že v jejím rámci se musela řešit námitka započtení uskutečněná žalobcem týkající se práva na odškodnění ve smyslu § 669 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního

zákoníku, když s tím související právní posouzení si vyžádalo „nemalé dokazování (výslech několika svědků)“, neposkytuje dostatečný podklad pro konstatování, že věc byla po skutkové stránce natolik složitá, že je na místě snížit částku základního odškodnění o 30 % a že tyto okolnosti jsou (po připočtení dalšího snížení o 20 % z důvodu počtu stupňů soudní soustavy, na kterých byla věc rozhodována) při stanovení základní částky odškodnění významnější, než podle skutkových zjištění odvolacího soudu zásadní průtahy, k nimž v posuzované věci došlo (odst. 20 a násl. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a jež odvolací soud vedly k navýšení základní částky odškodného o 30 %.

Učinil-li odvolací soud skutkový závěr, že se v posuzovaném řízení vyskytly značné průtahy, je v tomto světle snížení základní částky odškodnění pro složitost věci o 50 % oproti jejímu zvýšení pro postup soudních orgánů o 30 % ve zjevném nepoměru (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010). Proto je třeba uzavřít, že právní posouzení odvolacího soudu neobstojí.

38. V dalším řízení tedy odvolací soud zjistí, z jakého důvodu byla předmětná exekuce odložena, a promítne tento svůj skutkový závěr do úvahy o modifikaci základní částky z důvodu odkladu exekuce. Odvolací soud se rovněž znovu bude zabývat poměrem, v němž je na místě provést snížení základní částky odškodnění z důvodu složitosti věci, a naopak její zvýšení pro prodlevy při postupu orgánů veřejné moci během řízení, které přispěly k tomu, že řízení trvalo celkem 11 let a 5 měsíců tak, aby úprava základní částky zadostiučinění podle těchto dvou kritérií odrážela poměr, ve kterém se složitost věci a postup orgánů veřejné moci podílely na celkové délce řízení.

39. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud žádnou takovou vadu řízení neshledal.

40. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu (a ve výroku o nákladech řízení) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

41. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

42. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 1. 2025

JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu