30 Cdo 1680/2023

30 Cdo 1680/2023-376

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce I. P., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Veronikou Ščukovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova 764/50, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 44/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2022, č. j. 54 Co 202/2022-310, t a k t o:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2022, č. j. 54 Co 202/2022-310, se ve výroku I, pokud jím byla žaloba o zaplacení částky 287 333 Kč s příslušenstvím zamítnuta a ve výroku II, o nákladech řízení, z r u š u j e a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal toho, aby mu žalovaná zaplatila částku 480 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu (a též jeho otci E. P., nar. XY) nesprávným úředním postupem (konkrétně byla vymezena doba od 25. 9. 1991 do 31. 10. 2016) spočívajícím v nepřiměřené délce restitučního řízení o vydání pozemků vedeného opakovaně před správními orgány a před soudy o jeho restitučním nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Dané řízení bylo zahájeno jeho otcem jakožto jeho právním předchůdcem dne 25. 9. 1991, kdy uplatnil nárok na vydání pozemků a jiných nemovitých věcí náležejících k tzv. zbytkovému zemědělskému statku v XY, v okrese XY, a to včetně nároku na poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář, zásoby, steliva, osiva, hnojiva a náhrady za znehodnocené nemovité věci – stavby náležející k uvedenému statku [řízení bylo vedeno před někdejším Okresním pozemkovým úřadem v Třebíči pod č. j. 3590/93-Du, dále též jen „posuzované řízení“ nebo „restituční řízení“] a skončeno dne 20. 7. 2018, kdy nabylo právní moci poslední rozhodnutí správního (pozemkového) úřadu. Původními vlastníky statku byli E. a M. H., otec žalobce E. P. pak měl být k restituci oprávněnou osobou, neboť byl závětním dědicem původní vlastnice. Žalobce uvedl, že do správního řízení vstoupil poté, co jeho otec dne 23. 12. 2009 (správně 23. 12. 2007) zemřel. Z hlediska významu posuzovaného řízení žalobce akcentoval, že ani on a ani jeho otec neměli možnost inkasovat příjem z nemovitých věcí tvořících zbytkový zemědělský statek XY, jež byly nakonec fakticky zčásti vydány, nemohli (včas) požadovat náhradu za mrtvý a živý inventář [ve zjištěné výši 3 348 077 Kč], vydání náhradních pozemků [jen hodnota restitučního nároku za nevydané pozemky měla podle sdělení Státního pozemkového úřadu činit 1 595 038,96 Kč] apod. Žalobce vzal v průběhu řízení kompenzační žalobu zpět co do částky 55 500 Kč, kterou mu žalovaná dodatečně vyplatila dne 29. 6. 2017, pročež usnesením ze dne 7. 5. 2019, č. j. 11 C 44/2018-73, které nabylo právní moci dne 4. 6. 2019, Obvodní soud pro Prahu 1 řízení částečně zastavil.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 3. 2022, č. j. 11 C 44/2018-262, vyslovil že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 424 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 480 000 Kč za dobu od 2. 6. 2017 do 29. 6. 2017 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 424 500 Kč za dobu od 30. 6. 2017 do zaplacení (výrok I), ve zbytku žalovaného příslušenství, tedy co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 480 000 Kč za dobu od 2. 12. 2016 do 1. 6. 2017 žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 55 063 Kč (výrok III).

3. Na základě před ním provedeného dokazování učinil soud prvního stupně podrobná skutková zjištění, jejichž prostřednictvím popsal (v odstavcích 191 až 246 svého rozsudku, na nějž Nejvyšší soud poukazuje) průběh řízení před správním orgánem, jím vydaná rozhodnutí týkající se dílčího uspokojování jednotlivých nároků i průběh mnoha navazujících či souvisejících řízení před soudy. O dílčích požadavcích (ať už restitučních nebo s nimi spojených, včetně návrhů na povolení obnovy správního řízení a přezkumného řízení) bylo opakovaně rozhodováno Okresním pozemkovým úřadem v Třebíči (včetně správních orgánů, jež se staly jeho nástupci), Ministerstvem zemědělství – Ústředním pozemkovým úřadem, ministrem zemědělství (jako rozkladovým orgánem), Okresním soudem v Třebíči (spory o pravost závěti, o vydání věci, v rámci jednoho z řízení rozhodoval i tzv. zvláštní senát zřízený pro rozhodování kompetenčních konfliktů), Vrchním soudem v Praze (tehdy jako soudem správním), Krajským soudem v Brně (ať už jako soudem správním nebo obecným), Nejvyšším správním soudem, Nejvyšším soudem a Ústavním soudem.

4. Rozhodné období řízení vymezil soud prvního stupně od okamžiku zahájení správního řízení před Okresním pozemkovým úřadem dne 25. 9. 1991 do 31. 10. 2016 (vymezení provedené žalobcem, když řízení v té době ještě ukončeno nebylo), tedy v délce 25 let a 1 měsíc a dospěl k závěru, že celková doba řízení je zcela nepřiměřená a došlo k porušení práva žalobce (jeho otce) na projednání věci v přiměřené době. Soud prvního stupně aplikoval kritéria § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“], a dospěl k závěru, že v projednávaném případě není dostačující pouhé konstatování porušení práva, a uvedl, že při stanovení základní částky odškodnění na samotné horní hranici judikaturou určeného rozpětí (cca 20 000 Kč za rok trvání řízení) vycházel ze skutečnosti, že řízení bylo extrémně dlouhé, jednalo se o velmi skutkově i právně složitou věc. Náročné bylo již samotné

hmotně-právní posouzení předmětu uplatněného nároku, neboť bylo požadováno vydání rozsáhlého nemovitého majetku, patřícího k zemědělským nemovitostem tvořícím zbytkový statek Okarec, a to řady pozemků v různých lokalitách, různého charakteru, u nichž bylo třeba šetřit jejich stav, zejména otázky zastavěnosti, otázky výměr a otázky možnosti vydání staveb. Věc byla procesněprávně složitá tím, že bylo nutné zabývat se větším počtem osob, které tvrdily, že jsou oprávněnými osobami. Vedle toho, že bylo třeba posoudit, zda nárok svědčí právnímu předchůdci žalobce, bylo vedeno obsáhlé dokazování i k vyřešení otázky, zda za oprávněnou osobu lze považovat E.

S. a J. K., které rovněž uplatnily restituční nárok. V rámci kritéria procesní složitosti věci přihlédl soud prvního stupně i k tomu, že v průběhu řízení tři oprávněné osoby zemřely a bylo třeba vyřešit otázku okruhu dědiců, kteří do řízení vstoupí na jejich místa. Složitost byla dána i počtem instancí, na nichž se řízení odbývalo (spory účastníků řešily prakticky všechny soudní instance a nadto i tzv. konfliktní senát); vyvstala i potřeba vyřešit některé sporné dílčí právní otázky, což vyvolalo několikeré řízení před soudy, pro které bylo správní řízení vícekrát přerušováno.

K žalovanou namítanému kverulatornímu chování dalšího účastníka posuzovaného řízení M. J. soud prvního stupně uvedl, že bylo na příslušných orgánech, aby se s jeho procesními aktivitami vypořádaly v přiměřené době. Pro vysokou skutkovou, hmotně a procesně právní složitost věci bylo na místě snížení základní částky odškodnění o 40 %. V činnosti správních orgánů a soudů zásadní průtahy neshledal (a z toho úhlu pohledu základní částku zadostiučinění nemodifikoval). Ve vztahu k počtu účastníků nedospěl soud prvního stupně k závěru, že by žalobci či jeho právní předchůdce měl sdílet vzniklou újmu s dalšími osobami, jež navíc jeho nárok výslovně popíraly.

Neshledal dále negativní podíl žalobce či jeho právního předchůdce na délce řízení a k významu posuzovaného řízení pro žalobce a jeho právního předchůdce připomenul, že se jednalo o restituční řízení, které je judikaturou pokládáno za řízení, kterému je z hlediska významu pro účastníka řízení třeba přiznat zásadní povahu. Zásadní povaha restitučních řízení plyne z vlastního účelu restitucí, jímž byla náprava některých majetkových křivd. Soud prvního stupně dále uvedl, že neshledal žádné důvody, pro které by restituční řízení mělo menší význam pro žalobce než pro jeho otce, přičemž vzal v potaz i délku doby, po kterou ve správním řízení vystupoval žalobce, a dospěl k závěru, že je na místě zvýšení základní částky odškodnění pro sledované kritérium o 40 %, když význam předmětu řízení pro žalobce shledal zvýšeným.

Následně vycházel při stanovení základní výše přiměřeného zadostiučinění z částky 20 000 Kč za rok řízení s polovičním krácením za první dva roky řízení (dle jeho výpočtů šlo o 480 000 Kč), přičemž od této částky odečetl plnění žalované ve výši 55 000 Kč. Vzhledem k tomu, že snížení základní částky odškodnění pro složitost věci a zvýšení základní částky odškodnění pro význam předmětu řízení pro žalobce se vzájemně kompenzovaly, soud prvního stupně přiznal žalobci rozdíl uvedených částek, tedy částku 424 500 Kč. Úrok z prodlení byl přiznán ode dne 2.

6. 2017, tedy po uplynutí šestiměsíční lhůty stanovené k projednání nároku žalovanou a běžící od uplatnění nároku dne 1. 12. 2016, ve zbývajícím rozsahu žalobu ohledně příslušenství zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě žalovanou podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve vyhovujícím výroku o věci samé žalobu ohledně částky 287 333 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího

soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná a v zásadě přisvědčil i jeho právnímu posouzení ústící v závěr, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a žalobci má být poskytnuto zadostiučinění v penězích. Odvolací soud dospěl k závěru, že jím vypočtenou základní částku zadostiučinění ve výši 481 667 Kč (jakkoliv je zřejmé, že by žalobci nemohla být přiznána částka vyšší, než jím požadovaná po učiněném částečném zpětvzetí žaloby) je namístě modifikovat zákonnými kritérii (viz již výše), když souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o zvýšeném významu řízení pro žalobce, neboť tento byl dán vzhledem k předmětu posuzovaného řízení jak typově, kdy se jednalo o restituční řízení, tak individuálně, kdy výsledek řízení o vydání pozemků byl podstatný pro faktickou realizaci dalších restitučních nároků.

Odvolací soud zdůraznil, že nelze nepostřehnout, že účastníkem řízení od jeho počátku takřka do konce roku 2007, tedy více než 16 let, byl právní předchůdce žalobce. Jakkoliv doba řízení se v daném případě žalobci přičítá ve smyslu posouzení celkové doby řízení i možnosti jejího odškodnění, tak přesto skutečnost, že žalobce nebyl účastníkem řízení po dobu více než 16 let, se promítá do významu řízení pro něj. Za takové situace zvýšení základní částky odškodnění pro vyšší význam řízení pro žalobce o 40 % se odvolacímu soudu „nejevilo jako nepřiléhavé“ (patrně správně jako přiléhavé – poznámka Nejvyššího soudu) a proto základní částku zvýšil jen o 20 %.

Přistoupil rovněž k snížení základní částky zadostiučinění z důvodu složitosti věci, a to z již soudem prvního stupně popsaných důvodů, nicméně dal za pravdu námitkám žalované, že tuto extrémní skutkovou, hmotněprávní i procesní složitost věci [danou jak rozsáhlostí majetku, jenž byl předmětem restituce a u něhož musely být zjišťovány soudem prvního stupně již uváděné okolnosti, tak okruhem oprávněných osob, u nichž byla zkoumána řada právních otázek, množstvím povinných osob, zjišťováním okruhu dědiců, procesním chováním M.

J., jež se promítlo do nutnosti na ně procesně reagovat (vést o jeho návrzích řízení a rozhodnou o nich), tak rozhodováním na více stupních správních orgánů (na dvou stupních a o rozkladu) i soudů v navazujících či souvisejících řízeních, a to obecných soudů i správních soudů (rozhodováno bylo na třech stupních soudní soustavy i před Ústavním soudem, rozhodován byl rovněž kompetenční spor)] nevystihuje snížení základní částky jen o 40 %. Odvolací soud přikročil k výjimečnému snížení základní částky zadostiučinění o 80 %, kdy posuzované řízení bylo extrémně složité po všech stránkách.

Ostatní kritéria stanovená v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk nebyla podle jeho úsudku v posuzovaném případě již způsobilá základní částku zadostiučinění ovlivnit. K neodůvodněné nečinnosti ve smyslu absence úkonů či rozhodnutí směřujících ke skončení věci nedocházelo opakovaně (tuto odvolací soud shledal jen v řízení vedeném u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn.

8 C 160/2013 v době od 23. 10. 2014 do 14. 3. 2016) a vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně nedocházelo ani k rušení rozhodnutí z důvodu procesních vad či nedodržení závazného právního názoru. Ani jednání žalobce či jeho právního předchůdce nebylo způsobilé základní částku odškodnění modifikovat a jakkoliv bylo v řízení více účastníků, tak souhlasil s tím, že důvod ke snížení základní částky pro tzv. sdílenou újmu na straně žalobce dán nebyl. Odvolací soud tak přikročil ke snížení základní částky 481 667 Kč o 60 % na výslednou částku 192 667 Kč, od níž odečetl žalovanou poskytnuté zadostiučinění ve výši 55 500 Kč. Odvolací soud tak rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do částky 287 333 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení z této částky od 2.

6. 2017 do zaplacení změnil a žalobu zamítl, jinak (co do částky 137 167 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení z této částky od 2. 6. 2017 do zaplacení) je jako věcně správné potvrdil, když se žalovaná ocitla v prodlení až od uvedeného data.

6. Rozsudek odvolacího soudu žalobce (dále též „dovolatel“) napadl dovoláním v rozsahu výroku o věci samé, pokud jím byla (oproti soudu prvního stupně) žaloba co do částky 287 333 Kč s příslušenstvím zamítnuta. Dovolání nejprve sepsala JUDr. Eva Hrbáčková, advokátka, po upozornění Nejvyššího soudu a následné výzvě soudu prvního stupně, že v den sepsání dovolání již měla jmenovaná pozastaven výkon advokacie, nahradila v soudem stanovené lhůtě podané dovolání vlastním (byť obsahově prakticky totožným) podáním Mgr. Veronika Ščuková, advokátka.

7. V dovolání (jeho včasném doplnění) bylo namítáno, že se odvolací soud odchýlil od blíže označené judikatury Nejvyššího soudu. Odvolací soud tím, že výjimečně snížil základní částku odškodnění o 80 % u kritéria (z důvodu) složitosti řízení postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, která obecně zapovídá snížení o více než 50 % u jednotlivých kritérií (k tomu dovolatel odkázal na „vyjádření Nejvyššího soudu citované v bodu 12 nálezu sp. zn. ÚS 2234/20 ze dne 30. 3. 2021“). Tím dle dovolatele popřel význam, resp. samotný smysl odškodnění za průtahy, který se při krácení o vysoké desítky procent zcela vytrácí.

Jde o tak extrémní ponížení, které je způsobilé dovolacího přezkumu pro zjevnou nepřiměřenost celkové přiznané částky. Další otázka je spojována se zásadním krácením u kritéria složitosti na základě chování jiného účastníka vedoucího k průtahům v řízení (konkrétně v projednávané věci šlo o J.). Tuto otázku však opět řešil odvolací soud dle mínění žalobce nesprávně a v rozporu s judikaturou prezentovanou např. rozsudkem dovolacího soudu ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1028/2019, a v něm zmíněném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.

ÚS 1822/14, který označil za nesprávný závěr, že stát nenese odpovědnost za délku řízení za situace, kdy tato délka byla zapříčiněna pouze obstrukčním jednání jednoho z účastníků řízení. Jednání jiného účastníka řízení však také nelze zohlednit samostatně při současném zohlednění procesní složitosti řízení, která byla vyvolána též tímto jednáním, neboť při tomto postupu soud zohledňuje tutéž skutečnost opakovaně. Odvolací soud takto nesprávně postupoval, aniž by zkoumal všechny rozhodné okolnosti, tedy nejen to, zda se jednáním jiného účastníka stalo řízení procesně složitějším, ale i to, zda orgány veřejné moci dokázaly na uvedené jednání vždy adekvátně reagovat.

Argumentace odvolacího soudu podle dovolatele navozuje dojem opakovaného posuzování téže skutečnosti, neboť odkazuje na složitost věci jím popsanou a k tomu zdůrazňuje právě další důvody spočívající zejména v procesním chování J. Jen na základě takového úplného vyhodnocení, k němuž nedošlo, a při současné eliminaci dvojího přičítání téže skutečnosti, přitom bylo možné řešit otázku konkrétního krácení (teoreticky i navýšení) základní částky v rámci kritéria složitosti řízení s tím, že v žádném případě by nemělo dojít k překročení hranice 50 %.

Další otázka dovolatele se pojí s kritériem významu řízení pro poškozeného, kde odvolací soud nesprávně (nedostatečně) řešil a ve výsledku nezohlednil, resp. nerozlišil jeho typový (restituční) a individuální význam. Tím dle dovolání postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (např. rozsudkem ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, či rozsudkem ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1028/2019, dle nichž nelze restituční řízení stavět na roveň běžnému majetkoprávnímu sporu, neboť jde o odčinění křivd za minulé období).

Snížením původního navýšení ze 40

% na pouhých 20 % tak vlastně zůstává pouze navýšení za samotný typový charakter (význam) řízení a zcela se eliminuje jeho nemalý individuální význam pro žalobce (daný rovněž hodnotnou sporného majetku), o němž ani odvolací soud jistě nepochyboval, byť se ho současně snaží neadekvátně snižovat skutečností, že žalobce do řízení vstoupil "až" po roce 2007 jako dědic po svém otci. K dané otázce žalobce ještě doplnil že po převážnou část správního řízení, po níž se ho účastnil E. P., bylo jeho předchůdci přes 75 let, což dále individuálně umocňovalo význam řízení. Žalobce proto navrhoval, aby Nejvyšší soud zrušil měnící zamítavou část výroku I rozsudku odvolacího soudu a v tomto rozsahu mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

8. K podanému dovolání se podrobně vyjádřila žalovaná, která jej měla za nepřípustné a navrhovala, aby bylo odmítnuto, pokud nebude jako nedůvodné zamítnuto. K námitce žalobce proti výši procentuální úpravy základní částky odškodnění zdůrazňovala, že, jak Nejvyšší soud zdůrazňuje v mnoha svých rozhodnutích, např. ve svém usnesení sp. zn. 30 Cdo 3370/2011 ze dne 20. 11. 2012, „stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.

9. Námitka žalobce, že se odvolací soud odchýlil od judikatury soudů, když ve vztahu ke kritériu složitosti posuzovaného řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného upravil výši náhrady tak, že tuto snížil o celkových 60 % nemůže obstát. K dané otázce Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 30 Cdo 3370/2011 vyložil, že zvýšení či snížení o 50 % se nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť a lze si proto představit i situace, kdy při zachování požadavku na jeho přiměřenost bude zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí částce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.

6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011).“ Pokud jde o redukci základní částky odvolacím soudem o 80 % s ohledem na složitost řízení, kdy odvolací soud poznamenal, že jde o snížení „výjimečné“, je podle žalované určující, že v daném snížení se promítlo vícero okolností, které byly zohledněny z důvodu jejich vlivu na průběh celého řízení ve formě korekce základní částky, i když mohly být uvažovány samostatně, byly soudem zahrnuty do výsledného procenta snížení v rámci hlediska složitosti. Uvažována byla nejen složitost věci sama o sobě, tj. jak skutková a procesní, ale důvodem snížení základní částky v rámci tohoto kritéria byla i okolnost, že řízení bylo vícekrát vedeno na třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem, nutno bylo řešit otázku okruhu dědiců, kteří vstoupili do nároku namísto osob oprávněných v důsledku jejich úmrtí (E.

P., zemř. v r. 2009, E. S., zemř. v r. 2009, a i M. J., zemř. v r. 2016), a rovněž, že restitučního řízení se účastnil větší počet restituentů, i osob povinných, a že průběh řízení jeden z účastníků soustavně narušoval tím, že opakovaně brojil proti účasti ostatních na uplatněném restitučním nároku, a to i poté, co otázka nároku těchto na restituci byla vyřešena v jejich prospěch. Takové posouzení dle přesvědčení žalované odpovídá kupř. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, dále jen „ESLP“, ve věci Schmidtová proti České republice ze dne 22.

7. 2003, č. 48568/99, § 64, ve věci Škodáková proti České republice ze dne 21. 12. 2004, č. 71551/01, § 39, či Vojáčková proti České republice ze dne 4. 4. 2006, č. 15741/02, § 25. Pro složitost věci rovněž svědčí počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla rozhodována, s přihlédnutím k případnému předcházejícímu řízení před správním orgánem, jsou-li předmětem jeho rozhodování stejná práva a povinnosti, která jsou následně předmětem soudního řízení. Odvolací soud k dané problematice postupoval podle přesvědčení žalované ve smyslu rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, a jí se nikterak nezpronevěřil.

Pokud by, oproti názoru žalované, dovolací soud shledal dovolání přípustným, pak tvrzení, uváděné v rámci vymezení dovolacího důvodu, a argumentace k tomu, že odvolací soud danou věc nesprávně právně posoudil, když „přikročil k modifikaci kritérií“ ve vztahu ke kritériu složitosti věci a významu předmětu řízení pro poškozeného, považuje žalovaná za nedůvodné. Úvaha o snížení (zvýšení) základní částky ve smyslu demonstrativně stanovených kritérií uvažovaných v § 31a odst. 3 OdpŠk se musí odvíjet od posouzení všech okolností daného případu, včetně potřeby vskutku individuálního posouzení každé jednotlivé věci (zde počet restituentů, povinných osob, větší počet souvisejících řízení, úmrtí jednotlivých oprávněných osob, nepřiměřená aktivita dalšího účastníka J.).

Navýšení o 20 % u kritéria významu řízení pro poškozeného je z pohledu žalované přiměřená, když akcentovala skutečnost, že se (nynější) žalobce řízení v jeho určité a svou délkou nezanedbatelné části neúčastnil, konkrétně v období od r. 1991 do r. 2009 (správně ovšem 2007 – poznámka Nejvyššího soudu), kdy vstoupil do řízení jako právní nástupce zemř. E. P., tj. po dobu téměř 18 let z celkových 25 let řízení, ho vedla k vyslovení názoru, že stav nejistoty, kterému byl s ohledem na délku řízení vystaven, nedosahoval v jeho případě takové intenzity, jako by to bylo za situace, pokud by se řízení účastnil od počátku; dokonce se míra oné intenzity snižovala s ohledem na vývoj ve věci, a proto došel k přesvědčení, že tato skutečnost by se měla projevit určitou měrou v rámci tohoto hlediska.

I přesto odvolací soud dovodil, že je třeba považovat restituční řízení, a to již povahou svého předmětu, za řízení s větším významem pro účastníka, jak ostatně vyplývá také ze závěrů k tomu učiněných v rámci soudní praxe, a z tohoto důvodu zvýšení základní částky o 20 % ve smyslu tohoto kritéria považovala i nadále žalovaná za odpovídající.

10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.

12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Dovolání sepsal žalobce nejprve bez splnění podmínky povinného zastoupení (jeho tehdejší zástupkyně již měla pozastaven výkon advokacie). Podle § 241 odst. 4 o. s. ř. však dovolání musí být sepsáno advokátem a ve smyslu § 241a odst. 5 o. s. ř. nelze přihlížet k tomu, co o náležitostech dovolání (co do určení rozsahu napadeného rozhodnutí a vymezení dovolacího důvodu) uvedl sám řádně nezastoupený dovolatel.

15. Dovolání (po jeho doplnění) shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v celém rozsahu přípustným, neboť při řešení otázky hodnocení kritéria významu řízení pro poškozeného a kritéria složitosti řízení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

16. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými, dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

17. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

18. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanové lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).

19. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).

20. Z konstantní judikatury dovolacího soudu plyne, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i na závěru o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, nebo rozsudek ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015). V těchto rozhodnutích bylo k uvedenému závěru rovněž vysvětleno, že přispěl-li například k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci. Navazující rozhodnutí dovolacího soudu pak tyto závěry upřesnila s tím, že se týkaly případů, kdy soudy opomněly při posuzování výše přiměřeného zadostiučinění zohlednit některé z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, avšak pokud tomu tak nebylo, platí předchozí judikatorní závěry, podle nichž Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění [tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu řízení pro poškozeného, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 967/2020)].

21. Budiž však zdůrazněno, že i ve vztahu k posouzení podmínek pro modifikaci výše základní částky peněžitého zadostiučinění dle kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk si Nejvyšší soud v souladu s výše reprodukovanými závěry ponechává možnost zasáhnout tehdy, jestliže by relevantní úvahy soudů nižších stupňů byly zjevně nepřiměřené, což se z logiky věci musí vztahovat i na zhodnocení toho, zda jednotlivá kritéria nebyla do konečné výše zadostiučinění promítnuta zjevně neadekvátně ve vztahu k tomu, v jakém poměru to které kritérium zapříčinilo nepřiměřenou délku řízení. Jinými slovy řečeno, Nejvyšší soud sice nadále setrvává na své předchozí judikatuře, podle níž zohlední-li soudy nižších stupňů při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení všechna výše uvedená kritéria, pak v zásadě nepřísluší dovolacímu soudu posuzovat, zda v důsledku toho kterého kritéria mělo být zadostiučinění zvýšeno či sníženo o 10 %, 20 % či 30 % (nebo i více), nicméně budou-li tyto úvahy soudů zjevně nepřiměřené ve vztahu k požadavku, aby se kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve výši zadostiučinění projevila v zásadě ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela, bude se jednat o případ nesprávného právního posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 30 Cdo 145/2022). Tak je tomu, z dále uvedených důvodů, také v projednávané věci, kde odvolací soud zřetelně přecenil kritérium složitosti věci, neúplně posoudil kritérium významu věci pro poškozeného a neúplně zhodnotil kritérium postupu orgánu veřejné moci.

22. Ke kritériu významu řízení pro účastníka (poškozeného): již v části IV stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), Nejvyšší soud uzavřel, že „význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost“, přičemž jedním z typových hledisek v tomto směru „je věk a zdravotní stav účastníka řízení.“ Soudy i jiné orgány veřejné moci by při vyřizování jim napadlých případů měly s větší péčí přistupovat k těm řízením, jejichž účastníky jsou osoby vážně nemocné či osoby vyššího věku (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 7. 2003, ve věci Hartman proti České republice, stížnost č. 53341/99, § 75 až 76). Negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces u každé z takových osob; byly-li takové jejich poměry soudu známy, lze dovodit předpoklad přednostního a bezprůtahového (ve smyslu činnosti rozhodujícího orgánu) postupu v jejich věcech.

23. Nicméně z téhož stanoviska (srov. jeho část II/1) rovněž plyne, že při úvaze o celkové době řízení je nutno přihlížet i k té jeho části, v níž jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako jeho dědic a která se nyní domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle § 31a OdpŠk. Nejvyšší soud se přiklonil k argumentaci Evropského soudu pro lidská práva, že při posouzení délky této lhůty je nutno přihlédnout i k době, po kterou řízení probíhalo za účasti právního předchůdce žalobce (žalobců) – fyzických osob.

Míru odškodnění této újmy je však nutno posuzovat individuálně s tím, že nemusí dosahovat stejné výše, jaké by dosahovalo v případě odškodnění původního účastníka řízení (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26, a rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, v téže věci, odst. 66), a to třeba i tehdy, nebyla-li tato újma výjimečně vůbec sdílena, např. pro okolnosti nezájmu dědiců o zůstavitelovy záležitosti za jeho života.

V každém případě se však při stanovení odškodnění přihlíží ke kritériím § 31a odst. 3 OdpŠk ve vztahu k těm, kteří řízení jako účastníci dokončili (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009). Uvedených závěrů přitom Nejvyšší soud dosáhl ještě za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák“), kterým se s ohledem na okamžik smrti E. P. řídily i právní poměry dědické. Nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu byl tehdejším občanským zákoníkem vnímán jako nárok osobní povahy, tedy jako právo vázané výlučně na osobu poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.

1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5162/2008, uveřejněný pod č. 85/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho důvodu takový nárok podle § 579 odst. 2 obč. zák. vždy zanikal smrtí oprávněné osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3394/2010) a vylučoval přechod nároku na náhradu nemajetkové újmy na dědice (právě proto se procesnímu nástupci v důsledku obecné univerzální sukcese započítávala toliko doba řízení svědčící jeho předchůdci). Z uvedeného plyne, že současnému žalobci lze započíst sice k dobru i dobu, po kterou se řízení zúčastnil jeho právní předchůdce, nikoliv však subjektivní okolnosti dané vyšším věkem E.

P., jak se toho žalobce v podaném dovolání dožadoval. V tomto směru tedy nelze odvolacímu soudu vytýkat žádné pochybení.

24. Kritérium významu řízení v této věci souvisí i se vzájemným poměrem mezi žalobcem a jeho právním předchůdcem (otcem). Platí totiž, že při úvaze o celkové době řízení je nutno – jak již vyloženo výše - přihlížet i k té jeho části, v níž jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako jeho dědic a která se nyní domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle § 31a OdpŠk. Odvolací soud se při určení kritéria významu posuzovaného řízení pro nynějšího žalobce podrobněji nezabýval tím, zda žalobce újmu svého otce sdílel či zda v jeho neprospěch svědčí okolnosti nezájmu dědice o zůstavitelovy záležitosti za jeho života (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 154/2013), k tomu srov. i odst. 27 tohoto rozsudku.

25. Nejvyšší soud (k okolnostem typového i individuálního významu posuzovaného řízení) ve svých dřívějších rozhodnutích uvedl [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, a ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012], že restituční řízení nelze stavět naroveň běžnému majetkoprávnímu sporu, neboť výsledkem restitučních řízení by mělo být alespoň částečné zmírnění nespravedlností způsobených v minulosti. Primárním účelem tzv. restitučních předpisů, a tedy i na jejich základě vedených řízení, je zmírnit následky některých majetkových křivd, které se udály v letech 1948 až 1989 (viz např. preambule k zákonu o půdě). Již s ohledem na to, že výsledkem restitučních řízení by mělo být alespoň částečné napravení křivd (byť i „jen“ majetkové povahy), a to křivd, které byly mnoha současnými účastníky neseny v době zahájení řízení již po několik desetiletí, je třeba takovým řízením přiznat zásadní povahu, pro niž by soudy (a samozřejmě i správní orgány) přes veškerou procesní, skutkovou či právní složitost měly jednat tak, aby bylo možno řízení co nejrychleji skončit pravomocným rozhodnutím.

26. Dovolací soud rovněž připomíná, že restituční řízení, jejichž primárním účelem je zmírnit následky některých majetkových křivd, které se udály v letech 1948 až 1989, se týkají citlivých otázek. Zájem na rychlém vyřízení restituční věci bývá zpravidla sdílen celou rodinou, včetně dědiců původních restituentů, kteří očekávají zmírnění majetkových křivd. Význam předmětu řízení pro dědice původních účastníků tak zpravidla je obdobný nebo stejný jako pro původní restituenty. Nemusí tomu tak však být vždy a je na soudech, aby zkoumaly, do jaké míry byla újma procesního nástupce shodná s újmou, která by vznikla původnímu účastníku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4251/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3945/2014, uveřejněný pod číslem 30/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

27. Vztaženo do poměrů projednávané věci i když odvolací soud správně uvedl, že žalobce jako dědic a nástupce svého otce nemusí být (za dobu, kdy se řízení účastnil jeho otec) odškodněn ve stejné výši, bylo v úměře k tomu třeba vysvětlit, z jakého důvodu se má žalobci dostat v poměrech konkrétního posuzovaného řízení odškodnění zásadně nižšího. V přítomné věci přitom prozatím nevyšlo najevo, že by šlo o případ, kdy by se nynější žalobce o majetkové záležitosti svého otce nezajímal (ostatně z důkazu uplatněním nároku na vydání věci, jak jím soud prvního stupně provedl dokazování, plyne, že nynější žalobce tehdy svého otce v restitučním řízení aktivně zastupoval na základě udělené plné moci).

28. Ohledně kritéria významu řízení pro poškozeného bylo třeba rovněž zohlednit skutečnost, že uplatněný restituční nárok se týkal, i podle výsledků dokazování, rozsáhlého nemovitého majetku (zbytkového zemědělského statku Okarec) a náhrad za mrtvý a živý inventář, tedy v sázce pro poškozeného (jeho předchůdce) byly značné majetkové hodnoty. I tato skutečnost umocňovala posuzované kritérium významu průtažného řízení pro účastníka, nicméně odvolacímu soudu je třeba vytknout, že se danou otázkou, a tedy alespoň orientační hodnotou restitučního nároku (popř. podílu, o nějž žalobce, popř. jeho otec usiloval) podrobněji nezabýval, přestože žalobce na danou okolnost poukazoval (naposledy pak v dovolání, kdy namítal, že v daném řízení nešlo „o běžné majetkové hodnoty“). S tím souvisí i nejistota ohledně toho, zda po skončení dlouhotrvajícího restitučního řízení budou poškozenému vydány náhradní pozemky, neboť je notorietou, že se vzrůstající délkou daného řízení se zužoval rozsah vhodných náhradních pozemků, jejichž prostřednictvím mohly být substitučně uspokojeny nároky restituentů v rozsahu, v němž původní pozemky pro některou ze zákonných překážek nešlo vydat. Naproti tomu okolnost, že poškozený nemohl s předmětem restituce do doby vydání pozemků (popř. hospodářských budov) nakládat, popř. že mu byla opožděně vyplacena náhrada za živý a mrtvý inventář, lze spojovat toliko s majetkovou škodou, k níž v řízení o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu přihlížet nelze (případná majetková škoda totiž nebyla předmětem daného sporu). Při zvažování hodnoceného kritéria bylo třeba mít současně na zřeteli, že v poměrech právě projednávané věci žalobce ani jeho otec nebyli rodinnými příslušníky původních vlastníků, nýbrž otec žalobce byl závětním dědicem jedné ze spoluvlastnic, bez přímého příbuzenského vztahu k ní. Jde o okolnost, která naopak relevantně snižuje význam řízení, jež se tak netýkalo „rodinného majetku“ a pro žalobce a jeho otce mělo spíše majetkový význam, než že by jeho prostřednictvím měly být zmírněny morální křivdy spáchané v době nesvobody. Právní posouzení daného kritéria ze strany odvolacího soudu, který k některým z významných aspektů nepřihlédl, tedy nebylo úplné, a proto ani správné.

29. Otázkou chování jiných účastníků při hodnocení přiměřenosti délky řízení se již zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1822/14, ve kterém se vyslovil, že: „pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty (viz např. rozsudek ESLP ve věci B. proti Německu ze dne 6. 5. 1981, č. 7759/77, § 49). Prodlužování délky řízení, které bylo nesporně způsobeno chováním protistrany, což je objektivní skutečnost, nelze přičítat žalovanému státu (rozsudek ESLP ve věci T.

proti České republice ze dne 27. 9. 2005, č. 75455/01, § 47). Jednání protistrany, které způsobilo průtahy, však nelze přičítat ani stěžovateli a soudy zároveň mají obecnou povinnost zajistit, aby jednání jiných osob nevedlo k porušování práv stěžovatele (viz například rozsudek ve věci V. proti České republice ze dne 6. 9. 2005, č. 70847/01, § 37). ESLP opakovaně připomněl, že i v právním řádu, v němž platí dispoziční zásada, postup účastníků řízení nezbavuje soudy povinnosti zajistit urychlené projednání věci, jak to požaduje čl.

6 odst. 1 Úmluvy (rozsudek ve věci K. proti České republice ze dne 30. 11. 2004, č. 71545/01, § 29; a obdobně C. proti Itálii ze dne 25. 6. 1987, č. 9381/81, § 30; a řada dalších).“

30. Ústavní soud ve výše citovaném nálezu nepřisvědčil dřívějšímu závěru Nejvyššího soudu, dle nějž stát nenese a priori odpovědnost za délku řízení za situace, kdy tato délka byla zapříčiněna pouze obstrukčním jednáním jednoho z účastníků řízení (jiného, než poškozeného – poznámka Nejvyššího soudu). Jednání jiných účastníků (než poškozeného) lze zohlednit pouze zprostředkovaně, a to ve prospěch státu v rámci kritéria složitosti řízení, pokud v důsledku tohoto jednání se řízení stalo procesně složitějším, případně též v neprospěch státu, pokud orgány veřejné moci na jednání jiného účastníka řízení vedoucí ke zjevnému prodlužování řízení nedokázaly adekvátně reagovat.

Jednání jiného účastníka řízení přitom nelze, jak zdůrazněno v dovolání, posuzovat samostatně při současném zohlednění procesní složitosti řízení, která byla vyvolána též tímto jednáním, neboť při tomto postup soud zohledňuje tutéž skutečnost opakovaně. V tomto dílčím aspektu však při posuzování daného kritéria složitosti věci odvolací soud nezohlednil, jak by se podávalo z dovolání žalobce, jím zjištěné skutečnosti duplicitně (a správně jej zvažoval při hodnocení jednoho jediného kritéria a nikoliv samostatně), nýbrž toliko ono kritérium ve svých úvahách přecenil (nadhodnotil), když náležitě nevzal na zřetel, že nadměrná procesní aktivita dalšího účastníka J.

jde při složitosti věci ve prospěch státu jen částečně a zároveň neschopnost orgánů veřejné moci se s ní řádně a včas vyrovnat tak, aby ochrana ostatních účastníků restitučního (soudního) řízení byla rychlá a účinná, může jít již (v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci) státu k tíži. Jde o to, zda správní nebo soudní orgány řádně a včas reagovaly na nadměrnou procesní aktivitu jiného účastníka řízení, a zda bylo postupováno v souladu s procesními předpisy tak, aby ona nadměrná a nechtěná aktivita jiného účastníka byla v souladu s nimi omezena a zda zvolený postup vedl v souladu se zásadou rychlosti s hospodárnosti řízení k eliminování vzniku extrémně dlouhého řízení spjatého s činností některé z procesních stran (v podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na odstavce 29 a 30 tohoto rozsudku).

Přestože dovolatel posouzení souvisejícího kritéria postupu orgánů veřejné moci v dovolání expressis verbis nenapadal, potřeba jeho zohlednění Nejvyšším soudem zřetelně vyplývá z jinak náležitě uplatněných dovolacích výtek, které právě nedostatek v činnosti orgánů veřejné moci opodstatněně spojují s možným nesprávným postupem orgánů veřejné moci a odkazují v tomto směru i na zcela přiléhavou judikaturu dovolacího soudu, týkající se právě takového kritéria (srov. bod V odstavec 3 dovolání). Nejvyšší soud je přitom striktně vázán rozsahem i důvody podaného dovolání (§ 242 odst. 3 o.

s. ř.), nikoliv však dovolatelem nabízeným právním posouzením.

31. Na dané téma (vztahu mezi kritériem složitosti věci a kritériem postupu orgánu veřejné moci) lze dodat, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.

5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Soudy by proto při posuzování kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb.] měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu (potažmo správnímu orgánu), pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná [srov. bod IV písm. a) Stanoviska], zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána.

Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů [potažmo správních orgánů] nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Je tedy zřejmé, že při zvažování významu kritéria složitosti věci není možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů či správních orgánů (kritérium postupu orgánů veřejné moci). Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení.

29. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší soud dále vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb.] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Jelikož odvolací soud dosud nezkoumal, zda a jak správní orgány či soudy reagovaly ať už v posuzovaném řízení nebo v mnohých řízeních jím vyvolaných na jimi opodstatněně zjištěné nadužívaní procesních oprávnění ze strany dalšího účastníka řízení M. J., nemohl z téhož důvodu prozatím správně určit, zda je namístě zohlednění kritéria postupu orgánů veřejné moci, které by v tom rozsahu, v jakém se na délce řízení nepříznivě podílelo, modifikovalo použití kritéria složitosti věci.

32. Dle názoru Nejvyššího soudu vysloveného v jeho rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn.

30 Cdo 3026/2009, by přitom mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení základní částky nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním (byť judikatura připouští i výjimky z uvedeného pravidla). S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci tak lze jen ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení základní částky i ve větším rozsahu. Jelikož bude v dalším řízení třeba znovu posoudit jednotlivá výše zmíněná kritéria i jejich vzájemný poměr, jež působil na extrémní délku řízení, Nejvyšší soud se ke konkrétnímu exaktně vyjádřenému procentuálnímu rozpětí navýšení či naopak snížení základní částky v této fázi řízení nemůže podrobněji vyjadřovat, nicméně se mu jeví 80 % krácení základní částky pro složitost věci (s opomenutím vyřešení kritéria postupu orgánu veřejné moci) s ohledem na všechny zjištěné okolnosti projednávaného případu již jako nepřiměřené (šlo o částku cca 7 700 Kč za rok trvání extrémně dlouhého řízení) a připomíná opakující se požadavek soudu ochrany ústavnosti, aby se obecné soudy při posuzování nároků uplatňovaných podle zákona č. 82/1998 Sb. vyvarovaly vyprázdnění dotčeného základního práva při použití jeho zákonného provedení.

Jinak řečeno, aplikací OdpŠk v případech odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12, bod 15).

33. S ohledem na řečené lze uzavřít, že právní posouzení odvolacího soudu je v posouzení výše uvedených kritérií a jejich vzájemného poměru nesprávné.

34. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále přezkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však takové vady v řízení neshledal.

35. Nejvyšší soud s ohledem na řečené napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

36. V dalším řízení odvolací soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za posuzované řízení zohlední jednotlivá kritéria způsobem odpovídajícím shora označeným judikaturním závěrům. Odvolací soud je ve smyslu

§ 243g odst. 1, části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. 37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.