30 Cdo 2173/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobce Mgr. G.
Š., zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 360.000,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 298/2011, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2012, č.j. 14 Co
327/2012-88, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na
náhradu nákladů dovolacího řízení žalobci částku 4.114,- Kč k rukám JUDr. Marka
Nespaly, advokáta se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Žalobce se na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád) (dále jen „OdpŠk“) domáhal proti žalované zaplacení částky
360.000,- Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou mu
měla způsobit třináct let trvajícím trestním stíháním, které bylo zastaveno v
důsledku amnestie prezidenta republiky. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. června 2012, č. j. 26 C
298/2011-52, uložil žalované zaplatit žalobci částku 192.000,- Kč s
příslušenstvím; pokud se žalobce domáhal zaplacení částky 168.000,- Kč a
příslušenství z částky 192.000,- Kč od 15. 11. 2011 do 14. 5. 2012, žalobu v
tomto rozsahu zamítl. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že řízení v
uvedené trestní věci bylo zahájeno dne 2. září 1999 sdělením obvinění žalobci
pro trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku, dne 30. prosince 2010 byl vynesen rozsudek, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání
trestného činu zpronevěry a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti
měsíců a současně byl zproštěn obžaloby pro další skutky uvedené v obžalobě. Proti rozsudku podal žalobce odvolání a usnesením odvolacího soudu ze dne 16. května 2011 bylo trestní stíhání žalobce z důvodu amnestie prezidenta republiky
zastaveno. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tak došlo k nesprávnému
úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a žalobce utrpěl
nemajetkovou újmu, kterou je na místě odškodnit v penězích. Při stanovení výše
odškodnění vyšel ze základní částky 160.000, Kč odpovídající jedenácti letům a
osmi měsícům trvání řízení, kterou navýšil o 20 % odpovídajícím zvýšenému
významu řízení pro žalobce, celkem tedy 192.000,- Kč. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. října 2012, č.j. 14 Co 327/2012-88, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl
ještě co do částky 96.000,- Kč, jinak ho potvrdil v pozměněném znění. Odvolací
soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v dané věci došlo k porušení
práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, v důsledku toho mu vznikla
nemajetková újma a důvodný je i požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného
zadostiučinění v penězích. Zdůraznil, že vina žalobce nebyla pravomocně soudy
vyslovena, takže nelze dovodit, že by žalobci nemajetková újma nemusela
vzniknout. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2011,
sp.zn. 30 Cdo 2742/2009, dovodil, že na zastavení trestního stíhání žalobce z
důvodu amnestie prezidenta republiky nelze nahlížet jako na dostatečnou
kompenzaci vzniklé nemajetkové újmy, neboť k zastavení trestního stíhání
nedošlo v prvním plánu z důvodu porušení práva na přiměřenou délku řízení. Na
rozdíl od soudu prvního stupně ale základní částku 160.000,- Kč nezvýšil o 20
% odpovídajícím vyššímu významu řízení pro žalobce, ale naopak ji ponížil o 40
% jako následek velké složitosti věci. Dospěl tak k závěru, že adekvátním
zadostiučiněním v penězích je částka ve výši 96.000,- Kč.
Proti výrokům I., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Zásadní právní význam žalovaná
spatřuje v posouzení otázky, zda lze považovat za spravedlivé přiznat přiměřené
zadostiučinění v penězích žadateli z titulu nesprávného úředního postupu v
trestním řízení, v němž bylo prokázáno, že žadatel se dopustil trestného činu,
předmětné řízení však bylo zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky. Žalovaná se domnívá, že přiznání odškodnění v penězích v tomto případě je zcela
v rozporu s obecně sdílenou představou o spravedlnosti a samotné zastavení
řízení lze považovat za dostatečnou kompenzaci, resp. odškodnění jiným způsobem
ve smyslu OdpŠk. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle žalované rovněž v rozporu
se soudní praxí, když okolností, jež vylučuje přiznání přiměřeného
zadostiučinění v penězích může být to, že náhrady nemajetkové újmy se domáhá
pravomocně odsouzený pachatel, který byl v řízení shledán vinným, případně mu
byl uložen trest, neboť takové řízení nemohlo v jeho osobnostní sféře vyvolat
žádnou citelnou újmu. V případě žalobce bylo sice trestní stíhání zastaveno,
nikoli však z důvodu, že by se žalobce nedopustil trestného činu. Celková délka
řízení byla navíc žalobci značně ku prospěchu, když na základě změněné
kvalifikace podle nového trestního zákoníku, se na trestný čin žalobce
vztahovala amnestie prezidenta republiky a žalobci tak také zanikla povinnost
zaplatit poškozenému škodu, což také lze považovat za dostatečnou satisfakci. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku
I., III. a IV. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K podanému dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřil
žalobce, který vyslovil názor, že dovolání bylo podáno opožděně, dále
upozornil, že trestní řízení ani v jednom případě skutku kladeného za vinu
žalobci neskončilo jeho pravomocným odsouzením, takže nebylo prokázáno, že se
žalobce trestného činu dopustil. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání
žalované odmítl, popř. zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 3550/2013,
dovolání žalované pro opožděnost odmítl. Toto rozhodnutí dovolacího soudu bylo
následně zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 8. dubna 2015, sp.zn. IV. ÚS
2278/14, když Ústavní soud naopak dospěl k závěru, že dovolání žalované bylo
podáno včas. Dovolací soud se proto znovu zabýval dovoláním žalované. Přihlédl při tom k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Proti výroku I.
rozsudku odvolacího
soudu, pokud jím byl zčásti též potvrzen výrok I. ve věci samé rozsudku soudu
prvního stupně, nebylo dovolání shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237
písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá z
hlediska uplatňovaných důvodů dovolání po právní stránce zásadní význam ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud vyšel z toho, že
v případě zastavení trestního stíhání žalobce z důvodu amnestie nemůže jít o
dostatečnou kompenzaci vzniklé nemajetkové újmy, když k zastavení tohoto
stíhání nedošlo z důvodu porušení práva na přiměřenou délku řízení. Výrok I. rozsudku odvolacího soudu ve své potvrzující části, je v souladu s rozhodovací
praxí Nejvyššího soudu, který např. v rozsudku ze dne 23. září 2010, sp. zn. 30
Cdo 958/2009, uvedl, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě,
které je nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, samo o sobě zakládá vyvratitelnou
domněnku v tom směru, že jím byla způsobena dotčeným osobám imateriální újma,
za kterou jim náleží přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 1 téhož
zákona. V rozsudku ze dne 9. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011, vyslovil,
že i obžalovaní, kteří jsou nakonec shledáni vinnými ze spáchání určitého
trestného činu, mají právo na to, aby jejich případ byl projednán a rozhodnut v
přiměřené době (specificky § 2 odst. 4, věta druhá, trestního řádu), neboť
nepřichází v úvahu, aby státní moc trestala – byť mimochodem – pachatele
trestné činnosti jednak tím, že mu uloží trest podle příslušných
trestněprávních předpisů, a jednak tím, že jeho případ bude projednáván po
nepřiměřeně dlouhou dobu. V rozsudku ze dne 10. března 2011, sp. zn. 30 Cdo
2742/2009, na který poukázal i odvolací soud, Nejvyšší soud uvedl, že již v
samotném trestním řízení může být poskytnuta dostatečná náhrada za jeho
nepřiměřenou délku, a to typicky v podobě uložení mírnějšího trestu. Takovou
kompenzaci lze nicméně pokládat za dostatečnou jen tehdy, jestliže ono zmírnění
trestu je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. V
rozsudku trestního soudu tedy musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je
mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení,
nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat. Tento závěr Nejvyšší soud
opakoval i ve Stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011. Shora uvedené
předpoklady však v posuzovaném případě, kdy jde o náhradu nemajetkové újmy
způsobené nepřiměřeně dlouhým trestním řízením (nikoli nezákonným rozhodnutím),
které bylo zastaveno na základě amnestie prezidenta republiky, nepochybně
nejsou naplněny. Protože tak z obsahu dovolání (§ 41 odst.
2 o.s.ř.) nebylo možno vyvodit, že
rozhodnutí odvolacího soudu lze považovat za rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu, Nejvyšší soud dovolání žalované v této části z tohoto důvodu
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je
oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla
rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit
tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, rozsudek ze
dne 21. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 1735/2012); to platí přiměřeně i pro
dovolání. Dovolací soud proto odmítl i dovolání žalované proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky
96.000,- Kč s příslušenstvím, když dovolatelka nebyla k jeho podání subjektivně
legitimována [§ 218 písm. b) o.s.ř.]. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti výrokům napadeného rozhodnutí o
nákladech řízení před soudy obou stupňů, je dovolání objektivně nepřípustné
(srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif). Podle § 8 odst. 1, § 7 bod 5 a § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky
č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání
vyjádření k dovolání) 3.100,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. má
tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.