30 Cdo 2238/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona
v právní věci žalobkyně Mgr. I. P., zastoupené Mgr. Milanem Partíkem, advokátem
se sídlem v Praze 2, Slezská č. 949/32, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská č. 424/16, o zaplacení částky 6 828 038,80 Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 152/2008, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2013, č. j. 69 Co
428/2013-272, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2013, č. j. 69 Co
428/2013-272 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. března 2013, č.
j. 42 C 152/2008-247, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 8 924 453,30 Kč s úrokem z
prodlení z této částky (později vzala žalobu zpět co do částky 2 096 414,70 Kč)
jako náhrady majetkové újmy, jež měla žalobkyni vzniknout za období od 10. 4.
2003 do 13. 3. 2007 v důsledku nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního
postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl rozsudkem ze dne 22. 3. 2013, č. j. 42 C
152/2008-247, žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena
povinnost zaplatit částku 6 828 038,80 Kč s úrokem z prodlení z této částky z
titulu škody způsobené nezákonným rozhodnutím žalované, dále rozhodl, že žádný
z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a uložil žalobkyni
zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 na náhradě nákladů
řízení částku 60 184 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že celková doba
restitučního řízení byla zcela zjevně nepřiměřená, když řízení trvalo více než
10 let. Soud však uzavřel, že škoda tvrzená žalobkyní nevznikla v příčinné
souvislosti s tímto zjištěným nesprávným úředním postupem, neboť tento
nesprávný úřední postup nebyl rozhodující příčinou, pro kterou žalobkyně jako
oprávněná osoba přišla o možnost uspokojení nároku na náhradu škody. Pokud jde
o žalobkyní tvrzenou odpovědnost státu za škodu způsobenou žalobkyni vydáním
nezákonných rozhodnutí, soud dospěl k závěru, že žalobkyní označená soudní
rozhodnutí nejsou rozhodnutími nezákonnými ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“. Odlišnost
rozhodnutí soudu dovolacího a soudů nižších instancí totiž nepramenila z
rozporu s objektivním právem, ale z problematičnosti právní otázky, když znění
zákona připouštělo více výkladových možností.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2013, č. j. 69 Co 428/2013-272,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s právním posouzením
věci soudem prvního stupně, že nesprávnost rozhodnutí soudů nižších instancí v
posuzované věci nepramenila z nezákonné povahy zrušených rozhodnutí, ale byla
důsledkem odlišných názorů soudů na posouzení otázky „výzvy“ ve smyslu
ustanovení § 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a nevyplývala tak z
rozporu s objektivním právem.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že rozsudek je
v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, když odvolací soud chybně
vyložil důvody, pro něž byla rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušena, a dospěl
v rozporu s judikaturou dovolacího soudu k závěru, že nejsou v rozporu s
objektivním právem. Dovolatelka namítá, že Nejvyšší soud sice ve svém
zrušovacím rozhodnutí nabídl dvě varianty interpretace ustanovení § 5 odst. 5
zákona o mimosoudních rehabilitacích, avšak takové varianty, z nichž ani jedna
nebyla soudy nižších stupňů využita. Soudy nižších instancí tak odůvodnily svá
zamítavá rozhodnutí ještě jiným, nesprávným, výkladem, který musel být v
rozporu s objektivním právem. Nadto dovolatelka poukazuje na skutečnost, že
výklad pojmu „výzva“ byl již proveden v judikatuře Ústavního soudu, která byla
v době rozhodování soudů nižší instance již publikována.
Žalovaná v podaném vyjádření uvedla, že považuje napadený rozsudek za správný.
V případě, že by tato rozhodnutí byla zrušena jako nezákonná, pak je běžnou
praxí, že tento důvod Nejvyšší soud výslovně ve svých rozhodnutích uvádí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č.
404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) a po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
přistoupil k posouzení přípustnosti dovolání.
Aby dovolání mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí
odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z tam jmenovaných okolností, tj. že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury
dovolacího soudu. Dovolání je proto také důvodné. Pro rozhodnutí ve věci je rozhodné posouzení otázky, zda v posuzovaném řízení
zrušená rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí nezákonná ve smyslu OdpŠk. Podle ustanovení § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož
jim vznikla škoda. Podle ustanovení § 8 Odpšk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. V posuzovaném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 původně pod sp. zn. 17 C 38/98 a posléze pod sp. zn. 11 C 10/2005 (dále jen „posuzované řízení“) se
žalobkyně domáhala, aby byla žalované A. D. uložena povinnost uzavřít s
žalobkyní dohodu o vydání ideální jedné poloviny domu čp. a ideální jedné
poloviny stavební parcely č. 2233 o výměře 488 m2 v k. ú. V., obec P., zapsané
na LV č. 1917 a tyto nemovitosti žalobkyni vydat. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 9. 2002, č. j. 17 C 38/98-133, jímž byla žaloba zamítnuta. Obvodní soud pro Prahu
2 v rozsudku uvedl, že ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“) ve
znění derogačních nálezů Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS
3/94, publikovaného pod č. 164/1994 Sb., a ze dne 4. 12. 1996, sp. zn. Pl. ÚS
24/96, publikovaného pod č. 2/1997 Sb. (dále jen „citované derogační nálezy“),
je třeba vykládat tak, že úspěšnost žaloby závisí na tom, zda subjektivní právo
na vydání věci osoby oprávněné bylo uplatněno způsobem předvídaným zákonem,
tedy písemnou výzvou. Tento názor vychází dle soudu z celkové koncepce zákona,
který předpokládá, že teprve výzvou k vydání věci se z práva přiznaného
restitučním zákonem stává soudně vymahatelný nárok. Písemná výzva je přitom v
případě osob oprávněných podle citovaného derogačního nálezu limitována
šestiměsíční prekluzivní lhůtou, jejíž běh započal vykonatelností citovaného
nálezu (1. 11. 1994). Naopak pro uplatnění nároku u soudu není stanovena pro
osoby oprávněné podle citovaného derogačního nálezu žádná prekluzivní lhůta. Soud se dále zabýval otázkou, zda ve stanovené prekluzivní lhůtě 6 měsíců ode
dne vykonatelnosti derogačního nálezu byl nárok uplatněn u již uspokojené
oprávněné osoby předvídaným způsobem. Dospěl přitom k závěru, že žalobce
nedoložil, že by své právo uplatnil písemnou výzvou adresovanou žalované,
přičemž za výzvu nelze považovat dopis ze dne 12. 11. 1996 adresovaný žalované. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2003, č. j. 19 Co 475/2002-157,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že byla-li věc vydána povinnou osobou dle ustanovení § 4
odst.
1 zákona o mimosoudních rehabilitacích osobám oprávněným na základě znění
zákona účinného od vykonatelnosti derogačního nálezu, vznikne oprávněné osobě
na základě nálezu nárok na vydání věci uplatněním práva, tj. písemnou výzvou k
vydání věci ve lhůtě 6 měsíců od 1. 11. 1994 i vůči osobám, jimž byla věc
vydána. Takto uplatnit svůj nárok musely tyto oprávněné osoby bez ohledu na to,
jakým způsobem byla upravena lhůta pro jeho uplatnění. Taktéž odvolací soud
dospěl k závěru, že písemná výzva uplatněna nebyla. Následně byly oba rozsudky zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 281/2004, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Dovolací soud v odůvodnění uvedl, že současné znění ustanovení
připouští dvě možné výkladové varianty. První z nich naznačuje dovolatelka:
může-li nově nastoupivší oprávněná osoba po právu žalovat na uzavření dohody o
vydání věci (spoluvlastnického podílu k ní) osobu, které již byla tato věc v
rámci restituce vydána, pak samotná zákonná formulace o uplatnění nároků u
soudu (bez vazby na event. speciálně upravenou lhůtu k uplatnění těchto nároků)
znamená, že vůči takovému žalobci nelze konstruovat jakoukoli povinnost předtím
vyzvat žalovaného k vydání věci resp. spoluvlastnického podílu k ní. Tato
výkladová varianta se opírá též o závěr, že vztah mezi nově nastoupivší
oprávněnou osobou a tou osobou, jejíž restituční nárok již byl uspokojen, již
není vztahem oprávněné a povinné osoby podle zákona o mimosoudních
rehabilitacích. Druhou interpretační variantu představuje přístup, který
vyvozuje důsledky z odkazu na odstavec 2 téhož ustanovení, obsaženého v
ustanovení § 5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Upravuje-li § 5
citovaného zákona v odstavci 2 lhůtu v délce šesti měsíců pro výzvu k vydání
věci, pak by i před uplatněním nároku u soudu nově oprávněnou osobou vůči té,
které již věc byla vydána, měla předcházet – opět v šestiměsíční lhůtě - její
výzva, adresovaná oprávněné osobě již uspokojené. Dovolací soud výkladovou variantu zastávanou dovolatelkou odmítl, když uvedl,
že smyslu aktuálního znění zákona odpovídá druhá z předestřených variant. Přijetí první interpretační varianty by totiž připouštělo neexistenci
jakýchkoli (prekluzivních) lhůt pro uplatnění nároků těch oprávněných osob,
které nabyly plný rozsah svých práv až v důsledku derogačního nálezu. To by
ovšem neposloužilo právní jistotě osob, jejichž restituční nároky již byly
dříve uspokojeny. Lze tedy odůvodněně požadovat, aby nově oprávněné osoby
uplatnily své nároky od data účinnosti uváděného nálezu, tj. od 15. 1. 1997, a
to jak výzvou v šestiměsíční lhůtě vůči osobě, které již byla věc vydána, tak i
v jednoroční lhůtě (běžící od téhož data) u soudu. K samotným požadavkům na výzvu potom Nejvyšší soudu uvedl, že za výzvu postačí
považovat i takový projev vůle, který nebude vyzývat k vydání věci výslovně (k
tomu srov. široký výklad výzvy jako právního úkonu Ústavním soudem v nálezu ze
dne 28. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 189/98, Sbírka nálezů a usnesení svazek 12, č. 109).
V krajním případě lze připustit, aby byla podmínka výzvy splněna
(konzumována) i uplatněním nároku na uzavření dohody o vydání věci (nároku na
vydání věci) přímo u soudu, neboť požadavek směrovaný vůči osobě, která věc
drží, je v žalobě obsažen. Takto vytyčené požadavky byly z hlediska
skutečností, zjištěných v posuzované věci, naplněny. Pokud jde o volní projev
vůči žalované jako osobě, které již věc byla vydána, pak na ni se původní
žalobce obrátil dopisem již dne 12. 11. 1996, byť znění tohoto dopisu požaduje
„vysvětlení“ vzniklého majetkového stavu. Je však zřejmé, že s tímto stavem
autor dopisu nesouhlasil a považoval žalovanou za osobu, jež by měla své
postavení obhájit. K otázce posouzení, zda se jedná o nezákonné rozhodnutí, se Nejvyšší soud
vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013. V něm
uvedl, že pojem „nezákonné rozhodnutí“, od nějž je vznik škody odvozován, není
v zákoně č. 82/1998 Sb. blíže definován. Aby bylo možno rozhodnutí státního
orgánu považovat za nezákonné, je třeba v zásadě splnit dvě podmínky:
rozhodnutí musí být pravomocné (případně vykonatelné bez ohledu na právní moc)
a rozhodnutí musí být zrušeno nebo změněno příslušným orgánem pro nezákonnost. Podmínka pravomocného rozhodnutí vychází z premisy, že do okamžiku nabytí
právní moci má účastník řízení možnost bránit se odpovídajícími procesními
prostředky a v rámci instančního přezkumu dosáhnout změny či zrušení
rozhodnutí, které je pro něj nepříznivé. S právní mocí je rovněž spjata
vykonatelnost rozhodnutí, neboť výkonem rozhodnutí může dojít ke vzniku škody. Podmínka zrušení či změny rozhodnutí pro nezákonnost v sobě zahrnuje dva dílčí
aspekty: zrušení či změnu rozhodnutí a nezákonnost původního rozhodnutí. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost odpovídá principu presumpce
správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu
není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, nýbrž
je zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2
o. s. ř., a nemůže zákonnost rozhodnutí posuzovat ani jako otázku předběžnou
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo
40/2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo
2778/2010). Přezkum zákonnosti rozhodnutí je možný pouze v rámci instančního
přezkumu odvolacím či dovolacím soudem a za podmínek stanovených zákonem o
Ústavním soudu Ústavním soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí
NS pod C 4030). V původním řízení by proto mělo být vysloveno, z jakých důvodů
se rozhodnutí zrušuje či mění, nebo by taková skutečnost ze zrušovacího
rozhodnutí měla alespoň jasně vyplývat. Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV.
ÚS 1391/09, vyjádřil
názor, že za nezákonné je třeba považovat takové rozhodnutí, které je v rozporu
s objektivním právem, lze však zohlednit možnost existence zvláštních okolností
případu, díky nimž odlišnost výsledku řízení před soudy nižší instance oproti
výsledku řízení před soudem vyšší instance nemusí nutně pramenit z nezákonné
povahy změněného či zrušeného rozhodnutí, respektive z jeho rozporu s
objektivním právem, nýbrž může být odůvodněna například problematičností právní
otázky ve věci, jež nebyla dříve řešena či na jejíž řešení se názory různí,
přičemž žádný z takových názorů nemůže být prohlášen za rozporný s objektivním
právem. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2397/2006, uvedl,
že protože odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí je odpovědností
objektivní, není rozhodné, zda nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno z důvodů
procesních vad, pro vady skutkových zjištění nebo pro nesprávné právní
posouzení (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3940/2009). Z judikatury Nejvyššího soudu tudíž vyplývá, že
„nezákonností je jak nesprávné právní posouzení otázek hmotněprávních, tak
pochybení procesní, mělo-li vliv na správnost rozhodnutí“ (srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 94). Za nezákonné naopak nelze považovat rozhodnutí, jestliže důvodem jeho zrušení
nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) po jeho vydání a u
odvolacího soudu byly uplatněny v souladu s principem neúplné apelace (§ 205a
odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) nebo jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly
skutečnosti, které nastaly (vznikly) před jeho vydáním, ale účastníci sporného
řízení je uplatnili (ač tak mohli učinit dříve) až po vydání rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4249/2010,
uveřejněný pod č. 37/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k tomu, že soudy obvykle nejsou povinny v rozhodnutí přímo vyslovovat
nezákonnost rozhodnutí (resp. zrušení či změnu rozhodnutí pro nezákonnost), je
nutné při posouzení podmínky zákonnosti, resp. nezákonnosti vydaného
rozhodnutí, vycházet z rozhodnutí jako z celku, tedy z odůvodnění zrušujícího
rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo
3940/2009). V přezkoumávané věci je tedy zásadní identifikování důvodu, pro které bylo
rozhodnutí soudů nižších instancí zrušeno dovolacím soudem, tedy nesprávného
právního posouzení věci nebo vady řízení, kterých se soudy dopustily, a pro
které bylo rozhodnutí zrušeno a následné zhodnocení, zda takové právní
posouzení věci či taková vady měla svůj původ v rozporu s objektivním právem
nebo v jiné okolnosti (složitosti posuzované právní otázky). V posuzovaném řízení (vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 původně pod sp. zn. 17 C 38/98 a posléze pod sp. zn. 11 C 10/2005) bylo dovolání připuštěno pro
posouzení do té doby – a to jak v judikatuře Nejvyššího soudu, tak ani v
judikatuře Ústavního soudu – neřešené právní otázky běhu lhůt podle ustanovení
§ 5 odst.
5 zákona o mimosoudních rehabilitacích ve znění citovaných
derogačních nálezů Ústavního soudu. Přestože citované derogační nálezy
Ústavního soudu byly podkladem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu o této otázce,
nelze uzavřít, že by v nich již byla rozhodná právní otázka posouzena,
respektive že by z nich právní řešení rozhodné právní otázky (lhůty pro
uplatnění nároku osoby, která se stala podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona o
mimosoudních rehabilitacích oprávněnou až na základě citovaného derogačního
nálezu Ústavního soudu u osoby, jíž byla věc již vydaná, a u soudu jednoznačně
vyplývalo. Jakkoliv však Nejvyšší soud posoudil existenci a běh lhůt odlišně od soudů
nižší instance (zatímco soudy nižší instance dospěly k závěru, že prekluzivní
lhůta pro uplatnění nároku u osoby, jíž byla věc vydána, v délce 6 měsíců běží
od 1. 11. 1994 a prekluzivní lhůta pro uplatnění nároku u soudů vůbec
neexistuje, dovolací soud dovodil, že prekluzivní lhůta pro uplatnění nároku u
osoby, jíž byla věc vydána, v délce 6 měsíců běží od 15. 1. 1997 a prekluzivní
lhůta pro uplatnění nároku u soudu v délce 1 roku běží od téhož data), všechny
soudy (tedy soudy nižší instance i soud dovolací) shodně dospěly k názoru, že
lhůty byly v posuzovaném případě zachovány, a následně posuzovaly, zda byla
učiněna výzva vůči osobě, jíž byla věc vydána. Právě rozpor v posouzení toho, zda lze dopis, jenž žalobce poslal žalované dne
12. 11. 1996, v němž požaduje „vysvětlení“ vzniklého majetkového stavu,
posoudit jako výzvu ve smyslu ustanovení § 5 odst. 5 zákona o mimosoudních
rehabilitacích, byl zásadním důvodem pro zrušení rozhodnutí soudů nižších
instancí rozsudkem dovolacího soudu. Soudy nižších instancí dospěly k závěru,
že výzva zaslána nebyla, neboť subjektivní právo na vydání věci osoby oprávněné
nebylo uplatněno způsobem předvídaným zákonem, tedy písemnou výzvou. Dovolací
soud naopak dospěl k závěru, že za výzvu postačí považovat i takový projev
vůle, který nebude vyzývat k vydání věci výslovně a v krajním případě lze
připustit, aby byla podmínka výzvy splněna (konzumována) i uplatněním nároku na
uzavření dohody o vydání věci (nároku na vydání věci) přímo u soudu. Takto
vytyčené požadavky byly z hlediska skutečností zjištěných v posuzované věci
naplněny zasláním dopisu ze dne 12. 11. 1996, z nějž bylo zřejmé, že žalobce s
nastalým stavem nesouhlasil a považoval žalovanou za osobu, jež by měla své
postavení obhájit. Jak přitom vyplývá ze samotného zrušovacího rozsudku
dovolacího soudu ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 281/2004, otázka požadavků,
jež je třeba klást na výzvu, byla již vyřešena v judikatuře Ústavního soudu,
konkrétně v jeho nálezu ze dne 28. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 189/98, o nějž se ve
svém odůvodnění dovolací soud opřel. Tuto otázku proto nelze považovat za
natolik problematickou, aby v této okolnosti byl spatřován důvod pro rozpor
mezi výsledkem řízení před soudy nižších instancí a soudem dovolacím.
Pokud
totiž tato právní otázka byla již v době rozhodování soudů nižších instancí
vyřešena v judikatuře Ústavního soudu a tyto soudy se od řešení přijatého
Ústavním soudem odchýlily, je třeba uzavřít, že postupovaly v rozporu s
objektivním právem, a jejich rozhodnutí je třeba považovat za nezákonné. Rozhodné v souzené věci tedy je, že důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí
nebylo právní řešení otázky existence a běhu lhůt podle ustanovení § 5 odst. 5
zákona o mimosoudních rehabilitacích ve znění citovaných derogačních nálezů,
jakkoliv právě pro řešení této právní otázky zásadního právního významu bylo
dovoláním připuštěno, ale řešení navazující otázky nezbytné formy výzvy, kterou
bylo třeba vyřešit až poté, kdy bylo vyřešeno, zda neuplynula žalobci marně
lhůta k učinění takové výzvy a jejíž řešení plynulo z dřívější judikatury
Ústavního soudu. Z tohoto důvodu je proto třeba uzavřít, že rozhodnutí obou
soudů nižší instance byla zrušena pro nezákonnost, když se oba soudy odchýlily
od rozhodovací praxe při řešení otázky nároků kladených na učiněnou výzvu. Pokud v přezkoumávané věci dospěly soudy k jinému názoru, dopustily se tak
nesprávného právního posouzení věci, a jejich rozhodnutí proto nemůže obstát. Při novém posouzení věci nepřehlédnou soudy závěry judikatury Nejvyššího soudu,
ze kterých jasně plyne, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným výkonem
veřejné moci (lhostejno zda nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem) může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený
úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen mu
plnit. Tento závěr již dovodil Nejvyšší soud ve skutkově obdobné věci, když v
rozsudku ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2013, uvedl, že proti státu lze
uplatňovat nárok na náhradu škody způsobené oprávněné osobě tím, že jí povinná
osoba věc včas nevydala, jen za předpokladu, že porušení právní povinnosti
státem tvořené nesprávným úředním postupem, jenž má spočívat v tom, že soud
nerozhodl o restituční věci v přiměřené lhůtě, vedlo ke ztrátě pohledávky
oprávněné osoby (z titulu odpovědnosti za škodu) vůči povinné osobě. Otázkou, zda již došlo ke vzniku škody, tj. zda měla žalobkyně možnost domoci
se své pohledávky vůči osobě žalované v původním řízení, by se soudy měly
zabývat na prvém místě. Vzhledem k výše uvedenému a neboť podmínky pro změnu dovoláním napadeného
rozsudku splněny nebyly, Nejvyšší soud toto rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen,
platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu rozhodne i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s.
ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 6. 2016
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu