30 Cdo 2348/2021-1115
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobců a) K. F.,
narozeného XY, bytem XY, b) B. F., narozené XY, bytem XY, c) J. F., narozeného
XY, bytem XY, d) K. F., narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr.
Viktorem Pavlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti
žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 6 000
000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C
67/2018, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.
1. 2021, č. j. 54 Co 350/2020-1069, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2021, č. j. 54 Co 350/2020-1069,
se zrušuje ve výroku I, pokud jím byl potvrzen výroku I rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 6. 2020, č. j. 23 C 67/2018-693, ve výroku II a v
nákladovém výroku VI a věc se vrací tomuto soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu
řízení.
1. Žalobce a) [dále též „dovolatel“] se spolu s ostatními žalobci
domáhal každý zadostiučinění 1 500 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu
způsobenou jim nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce
exekučního řízení.
2. Dovolací řízení vycházející ze společně podaného dovolání ve vztahu
ke zbývajícím žalobcům b), c), d) bylo již pravomocně zastaveno usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 6. 2021, č. j. 23 C 67/2018-1089, pro
nezaplacení soudního poplatku za dovolání.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 16. 6. 2020, č. j. 23 C 67/2018-693, rozhodl, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci a) částku 36 750 Kč (výrok I), zamítl žalobu, aby soud uložil
žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 1 463 250 Kč (výrok II), výroky
III až VIII rozhodl ve věci žalobců b), c) d), a uložil žalované povinnost
zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení (výrok IX).
4. Soud prvního stupně posoudil předmětnou věc podle zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „OdpŠk“), neboť se žalobci po žalované domáhali zaplacení
zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v příčinné souvislosti s
nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného jak JUDr. Petrem Kociánem,
soudním exekutorem Exekutorského úřadu Brno - venkov, pod sp. zn. 137 EX
3796/08, tak Okresním soudem Praha-východ pod sp. zn. 28 Nc 9714/2008, proti
žalobcům jako povinným k uspokojení pohledávky oprávněné společnosti Matco, s.
r. o. ve výši 207 716 296,54 Kč s příslušenstvím, pro náklady předcházejícího
řízení ve výši 1 000 000 Kč, pro náklady exekuce a pro náklady oprávněné.
5. Soud prvního stupně konstatoval, že exekuční řízení bylo zahájeno dne
9. 9. 2008 a bylo skončeno dne 15. 11. 2017, kdy nabylo právní moci rozhodnutí
o zastavení exekuce, tedy trvalo 9 let a 2 měsíce, což (s ohledem na v
odůvodnění rozsudku uvedená skutková zjištění) považoval za dobu delší než je
doba přiměřená. Přihlédl ke skutečnosti, že řízení bylo vedeno pro významnou
částku vyšší než 200 000 000 Kč, ohledně níž (s dopadem do délky řízení) byla
řešena zásadní otázka promlčení, jež bylo shledáno důvodným. Namístě tak bylo
nahradit presumovanou újmu peněžním zadostiučiněním. Při stanovení konkrétní
výše zadostiučinění soud prvního stupně vyšel, s odkazem na stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp.
zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „Stanovisko“), z částky 15 000 Kč za rok řízení, tj. určil
celkovou základní částku zadostiučinění 122 500 Kč. Měl dále za důvodné ponížit
základní částku zadostiučinění o 30 % z důvodu skutkové a právní složitosti
věci [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk]. Exekuční řízení bylo skutkově složité,
když povinní uzpůsobovali své životy tak, aby exekuci nebylo možné vést a k
uspokojení pohledávky oprávněné nedošlo, neboť odmítali dobrovolně plnit, ač k
tomu byli soudem zavázáni. Nebyla vymožena ani částka, ohledně níž mohla být
exekuce důvodně vedena, a exekuční řízení skončilo dohodou účastníků. Věc byla
současně extrémně právně složitou, jak co do řešení námitky promlčení žalobců,
neboť bylo nezbytné řešit, zda věc posuzovat podle občanského či obchodního
práva, tak i ohledně plynutí promlčecí doby i jejího přerušování, vlivu účinků
prohlášení konkurzu na běh promlčecí doby a splatnost pohledávek. K řadě
právních otázek se vyjadřoval Nejvyšší soud, jehož rozhodnutím byly některé
postaveny na jisto. Soud prvního stupně dále snížil základní výši
zadostiučinění o 40 % pro extrémní procesní složitost řízení. Ohledně kritéria
jednání poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] soud prvního stupně
neshledal důvody k modifikaci základní částky zadostiučinění. Povinný žalobce
a) sice zahrnoval exekuční soud enormním množstvím podání, sdělení, námitek,
listin a nejrůznějších návrhů, se kterými bylo nutné se nejen seznámit, ale
bylo i obtížné je interpretovat a procesně se s nimi vypořádat, ale jeho
aktivita nebyla hodnocena jako vysloveně obstrukční jednání. Řízení ve věci
probíhalo na všech stupních soudní soustavy a ve věci rozhodoval též Ústavní
soud.
6. Též při posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného
žalobce a) [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] jím bylo řízení shledáno jako
standardní, bez nutnosti modifikovat základní částku zadostiučinění. S odkazy
na rozhodování Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) uzavřel, že
nešlo o jeden z typových sporů (trestních, opatrovnických, pracovně právních, o
věci osobního stavu, sociálního zabezpečení, případně věci týkající se zdraví
nebo života). Nepřehlédl dále, že nemajetková újma byla mezi členy rodiny
sdílena. V daném případě byli žalobci vázáni příbuzenstvím a vznikající újmu
tak pociťovaly společně (stejně) právě z důvodu příbuzenské provázanosti.
Současně však nepřehlédl, že žalobce c) ani d) toho příliš o průběhu exekuce
nevěděli, když vše řešil jejich otec [žalobce a)], který byl osobou v řízení
nejaktivnější. Současně soud prvního stupně neměl za to, že by se zdravotní
stav žalobce a) zhoršil právě jen v důsledku exekuce, neboť z lékařské zprávy
vyplynulo, že exekuce nebyla jediným důvodem zhoršování zdravotního stavu.
Otázky spojené s bytem žalobce a) a žalobkyně b) (privatizace či odstěhování)
pak nebyly s délkou exekučního řízení v příčinné souvislosti.
7. Pro výše uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že přiměřeným
zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu je pro každého z žalobců částka
36 750 Kč, tedy 30 % základní částky zadostiučinění.
8. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání všech
žalobců a žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
jeho výrocích o věci samé I, III, V a VII (výrok I), ve výroku o věci samé II
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci a) částku 74 625 Kč, jinak jej v tomto výroku, tj. ohledně částky 1 388
625 Kč potvrdil (výrok II), následujícími výroky III, IV, V rozhodl ve věci
9. Odvolací soud konstatoval, že si soud prvního stupně pro své
rozhodnutí opatřil dostatečná skutková zjištění (detailně uvedená v písemném
vyhotovení rozsudku na str. 4 až 28) a v podrobnostech na ně pro stručnost
odkázal.
10. Odvolací soud považoval za správný jeho závěr, že v exekučním řízení
došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení, kterou
však shledal o měsíc delší, tj. 9 let a 3 měsíce (počítáno ode dne 25. 8. 2008
do dne 15. 11. 2017, kterým nastala právní moc usnesení, č. j. 137 Ex
3796/08-858, vydaného soudním exekutorem dne 26. 10. 2017, jímž byla nařízená
exekuce zastavena). Dovodil též, že nebyl dán žádný důvod, aby v rámci délky
přezkoumávaného řízení (více než 9 let) byla řešena otázka promlčení po dobu
delší 8 let [námitka promlčení byla vznesena žalobcem a) dne 15. 9. 2008 a
posouzena co do částky 207 028 839,54 Kč jako důvodná usnesením Krajského soudu
v Praze ze dne 2. 5. 2017, č. j. 17 Co 155/2014-970]. Souhlasil také se soudem
prvního stupně v tom, že v posuzovaném případě shledaný standardní význam
předmětu řízení by měl zásadně vést k peněžitému zadostiučinění. Základní
částku zadostiučinění však určil ve výši 123 750 Kč s přihlédnutím ke svému
závěru o délce posuzovaného řízení.
11. Odvolací soud se dále zabýval jednotlivými kritérii pro úpravu
základní částky ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk. Konstatoval s odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, že
jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat samostatně, neboť každý z
nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání. Po hmotněprávní stránce se
jednalo o běžnou věc agendy daného soudu, kdy zásadní pro vyřízení věci bylo
posouzení námitky promlčení vznesené v návrhu na zastavení exekuce. Ohledně
hmotněprávní ani skutkové složitosti posuzovaného řízení ve vazbě na nutnost
vyřešení zmíněné základní otázky (důvodnost námitky promlčení) nebyly odvolacím
soudem zjištěny žádné okolnosti, které by měly vliv na délku řízení, odvolací
soud tak neshledal oproti soudu prvního stupně důvod pro snížení základní
částky o 30 %. Důvod pro snížení základní částky pak odvolací soud shledal
toliko v důsledku procesní složitosti věci, kdy zachoval soudem prvního stupně
provedené snížení o 40 %. Také okolnost, že věc byla řešena na třech stupních
soudní soustavy, měla na délku řízení negativní dopad, přičemž nelze souhlasit
s tvrzením žalobců, že by tomu tak bylo toliko pro nesprávné posouzení otázky
promlčení, když jen Nejvyšší soud rozhodoval v posuzovaném řízení dvakrát vinou
žalobce a) zcela nadbytečně, nejprve dne 1. 9. 2011 usnesením č. j. 20 Cdo
2572/2015-223 (správně má být 20 Cdo 2572/2011-223; pozn. dovolacího soudu) o
zastavení dovolacího řízení pro zpětvzetí dovolání a posléze dne 29. 8. 2017
usnesením č. j. 20 Cdo 3982/2017-1036 o odmítnutí dovolání pro nesplnění
obligatorních náležitostí. Při posuzování procesní složitosti odvolací soud
neodhlédl ani od mnohosti povinných, neboť vedení exekučního řízení proti
čtyřem osobám se, byť ne výrazně, promítlo do jeho délky. Ohledně kritéria
jednání poškozeného odvolací soud rovněž nehodnotil žalobcem a) produkovaná
podání jako obstrukční jednání. Chování ostatních účastníků také příčinu pro
snížení základní částky nezavdalo.
12. Při posuzování kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení
dospěl odvolací soud oproti soudu prvního stupně k závěru, že v posuzovaném
řízení tamější prvostupňový soud přispěl k celkové délce řízení tím, že se
navzdory opakovaným upozorněním nadřízeného soudu prvně zabýval návrhem žalobce
a) ze dne 15. 9. 2008 na zastavení exekuce z důvodu vznesené námitky promlčení
až v usnesení ze dne 7. 8. 2012, tedy bez jednoho měsíce po čtyřech letech. Ani
procesní aktivita žalobce a), či návrhy, jež je třeba řešit přednostně v
zákonem stanovených lhůtách (zde návrh na odklad exekuce), takovouto prodlevu v
postupu soudu neospravedlňují. Při posouzení tohoto kritéria tak odvolací soud
shledal předpoklad pro navýšení základní částky o 20 %.
13. Ohledně kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného odvolací
soud poukázal na skutečnost, že určité druhy řízení mají pro účastníky větší
význam, než řízení jiná, přičemž je třeba přihlížet též k věku a zdravotnímu
stavu poškozeného. Žalobci zvýšený význam posuzovaného řízení tvrdili, avšak
odvolací soud jej shledal důvodným toliko u žalobce a) a u žalobkyně b), u
zbývajících žalobců c) a d), jakož i ohledně jiných nežli zdravotních důvodů a
důvodů péče žalobce a) o žalobkyni b) v době zhoršení jejího zdravotního stavu
(vinou specifických stresorů) odkázal na podrobné odůvodnění soudu prvního
stupně včetně odůvodnění k otázce výše vymáhané pohledávky s odkazem na
důvodnost vedení exekuce. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na
judikaturu Nejvyššího soudu souladnou s názorem ESLP, dle které by soudy i jiné
orgány veřejné moci při vyřizování jim napadlých případů měly s větší péčí
přistupovat k těm řízením, jejichž účastníky jsou osoby vážně nemocné či osoby
vyššího věku. Obdobně přistoupil odvolací soud k otázce zdravotního stavu
žalobce a), který sice neshledal srovnatelně vážným se zdravotním stavem
žalobkyně b), nicméně považoval za nezbytné přihlédnout k tomu, že každé
zhoršení zdravotního stavu žalobkyně b) vlivem probíhajícího exekučního řízení
na něj mělo jako na osobu o žalobkyni b) pečující (včetně jeho psychiky)
významný dopad. U žalobce a) a u žalobkyně b) tak odvolací soud shledal důvod
pro navýšení základní částky o 10 %.
14. Odvolací soud k otázce sdílené újmy uvedl, že oproti soudu prvního
stupně ji neshledal, neboť každý z účastníků se řízení účastnil s jinou
aktivitou, na jednotlivé účastníky měla újma i různé dopady, dle toho, zda u
nich byl zjištěn postižitelný majetek či nikoliv.
15. S ohledem na shora uvedené odvolací soud uzavřel, že žalobcům náleží
základní částka zadostiučinění ve výši 123 750 Kč snížená u žalobce a) a u
žalobkyně b) v součtu procentního ohodnocení kritérií o 10 % na částku 111 375
Kč pro každého z nich a u žalobců c) a d) o 20 % na částku 99 000 Kč pro
každého z nich.
II. Dovolání a vyjádření k němu
16. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části jeho výroku II potvrzující
zamítnutí části žalobcova nároku, napadl advokátem zastoupený žalobce a)
včasným dovoláním.
17. Důvodnost dovolání spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud chybně
aplikoval kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného, neboť v něm
nezohlednil „průtahy v řízení pro tak astronomickou částku navíc ve fázi
exekuce“. Měl tedy za otázku dosud Nejvyšším soudem neřešenou, zda může mít v
jeho věci exekuce vedená pro vymožení „astronomické“ částky vyšší jak 200 000
000 Kč zásadní význam. Odkázal přitom i na judikaturu ESLP ve věci DOMIRA,
spol. s.r.o. proti České republice a Meluzínová proti České republice ze dne 7.
3. 2017 (stížnosti č. 60702/11 a č. 59633/12), kde šlo o průtahy v nalézacím
řízení o zaplacení částky 35 708 Kč, přičemž ESLP zkoumal, zda může mít výše
předmětná částka zásadní význam pro stěžovatele, a též na rozhodnutí Kudlička
proti České republice ze dne 3. 3. 2015 (stížnost č. 21588/12), kde ELSP
zkoumal výši předmětné částky (6 173 Kč) z pohledu významu pro stěžovatele.
Dovolatel dále uvedl (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8.
2012, sp. zn. 30 Cdo 692/2012), že odvolací soud zcela rezignoval na jakoukoli
úvahu významu řízení pro poškozeného s ohledem na výši předmětné částky
(neoprávněné vymáhání částky ve výši 207 028 839,54 Kč) a na skutečnost, že se
jednalo o řízení exekuční s přímým dopadem do majetkové a osobnostní sféry
žalobců, což v řízení tvrdil a prokazoval. Dovolatel (spolu s ostatními
žalobci) byl dle vlastních slov „po dobu 9 let udržován ve stavu nejistoty a
byl nadále vystaven exekuci na jeho majetek pro částku 207 milionů korun
českých, přestože vymáhaná pohledávka byla promlčena, což namítal bezprostředně
poté, co se dozvěděl o nařízené exekuci“.
18. Dovolatel měl dále za to, že odvolací soud nepřiměřeným způsobem
aplikoval kritérium procesní složitosti (ve spojení s kritériem postupu orgánů
veřejné moci během řízení), a v tomto směru se odchýlil od rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, dle kterého
platí, že kritérium „počet soudních instancí“ nelze klást k tíži účastníka,
nešlo-li z jeho strany o bezdůvodné podávání opravných prostředků, což
dovolatel vztahoval k projednávání jeho námitky promlčení uplatněné v původním
řízení. Přičemž současně namítal, že ani skutečnost, že některá podání žalobců
i k Nejvyššímu soudu nebyla úspěšná, by nemělo mít vliv na snížení základní
částky. Odkázal přitom na rozhodnutí ESLP Zouhar proti České republice ze dne
11. 10. 2005 (stížnost č. 7242/02; správně má být stížnost č. 8768/03; pozn.
dovolacího soudu), kde dle dovolatele ESLP uznal, že je možné stěžovateli
přičíst jistou míru odpovědnosti za určité zdržení, avšak celková délka řízení,
byla-li v dominantní míře zapříčiněna postupem vnitrostátních orgánů, by měla
být přičítána k tíži státu.
19. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit dovolateli 1 388 625 Kč.
20. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2.
2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
22. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
23. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
24. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst.
1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.)
uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj.
dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
26. Ve vztahu k posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci [§ 31a
odst. 3 písm. d) OdpŠk] dovolatel neformuluje žádnou právní otázku (dovolací
důvod) ani nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s.
ř.), uvedené vady dovolání tak brání tomu, aby se dovolací soud mohl ve vztahu
k posouzení uvedeného kritéria odvolacím soudem věcí vůbec zabývat.
27. Ve vztahu k posouzení zbývajících kritérií (§ 31a odst. 3 OdpŠk)
dovolací soud předesílá, že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o
mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu,
jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např.
to, zdali byly splněny podmínky pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu
významu řízení pro poškozeného, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto
kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %;
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009;
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
28. Přípustnost dovolání tak nemůže založit nesouhlas dovolatele se
snížením základní částky o 40 % na základě kritéria složitosti řízení [§ 31a
odst. 3 písm. b) OdpŠk]. Odvolací soud vzal při posuzování složitosti věci jako
objektivního kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, v úvahu též počet
stupňů, na kterých byla věc rozhodována. Od rozhodovací praxe dovolacího soudu
se tím neodchýlil, neboť ta vychází z předpokladu, že je třeba vnímat, že s
rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně
narůstá délka řízení. Složitost věci tedy může být dána na základě počtu stupňů
soudní soustavy, v nichž byla věc rozhodována, bez ohledu na důvodnost podaných
opravných prostředků či postup orgánů veřejné moci a v tomto ohledu lze delší
dobu řízení mít za ospravedlnitelnou, proto by se tato skutečnost měla projevit
v úvaze soudu o odpovídajícím snížení základní částky (srov. Stanovisko, část
IV., též dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, a rozsudek ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo
675/2013). Skutečnost, že řízení probíhalo ve více instancích z důvodu podávání
opravných prostředků, přitom odvolací soud nekladl k tíži žalobce a), neboť v
rámci kritéria chování poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk základní
částku zadostiučinění nijak nemodifikoval. Ani v tomto směru se odvolací soud
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019).
29. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky
posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
30. Dovolání je důvodné.
31. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud takové vady neshledal.
32. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon
pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za
nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž
byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
33. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla
nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22
odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové
délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k
průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e)
významu předmětu řízení pro poškozeného.
34. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či
nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku
jejího projednávání poměřit všemi kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b)
až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4761/2009, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná
ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013,
sp. zn. I. ÚS 186/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na
nalus.usoud.cz). Ve vztahu k významu předmětu řízení pro poškozeného Nejvyšší
soud opakovaně dovodil, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§
31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tj. to, co je pro poškozeného v sázce, je
nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění [srov.
část IV. písm. d) Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10.
2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010].
35. Nejvyšší soud ve Stanovisku uvedl, že určité skupiny případů lze
kvalifikovat jako mající zvýšený význam pro poškozeného, a v těchto typových
věcech proto není třeba vést dokazování k otázce významu předmětu řízení pro
poškozeného, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení. Neznamená to
však, že všechna ostatní řízení mají pro účastníky význam nižší než standardní.
Vždy je třeba zkoumat, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké
míry jsou tato práva či povinnosti důležitou součástí života jednotlivce, tedy
přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu (srov. již zmíněný rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 692/2012).
36. Ve Stanovisku dále Nejvyšší soud uvedl, že k typovým aspektům může
přistoupit i tvrzení žalobce (poškozeného) umocňující hloubku zásahu či
ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení. V takovém
případě je ale třeba, aby žalobce toto své tvrzení prokázal, neboť jím
poukazuje na skutečnost, která se vymyká obecnému (paušálnímu) vnímání
důležitosti jednotlivých „typů“ řízení či typových okolností na straně
účastníka; tvrdí totiž něco, co nebývá obvyklým následkem nepřiměřené délky
řízení, a je tedy třeba, aby existence tvrzeného následku jakož i příčinná
souvislost mezi tímto následkem a porušením práva na přiměřenou délku řízení
(kauzální nexus) byly postaveny najisto. Takto tvrzené a prokázané skutečnosti
(subjektivně pociťovaného dopadu nepřiměřeně dlouze vedeného řízení) jsou ovšem
předmětem hodnotících úvah až při stanovení výše zadostiučinění. V rozsudku ze
dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009 proto Nejvyšší soud dovodil, že
zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený
žalobce.
37. Majetkové spory lze obecně hodnotit jako mající standardní význam
pro účastníky řízení, což nevede ani ke zvýšení, ani ke snížení základní částky
odškodnění. Vede-li se spor o určitou peněžitou částku, bude vždy záležet na
osobě účastníka řízení a na tom, nakolik je sporná částka důležitou součástí
jeho života, tedy zda tato částka s ohledem na osobní a majetkové poměry
účastníka pro něj představovala zcela zásadní položku či nikoliv (k tomu srov.
např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10).
38. Ve vztahu k otázce významu exekučního řízení pro povinného Nejvyšší
soud v rozsudku ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 89/2015, dovodil, že není
podstatná výše vymáhané částky, nýbrž rozsah majetku postiženého exekucí (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3643/2017, a ze
dne 9. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3490/2019).
39. Dovolací tak uzavírá, že v napadeném rozhodnutí se odvolací soud
rozsahem exekucí postiženého majetku nezabýval, o to více jeho závěr nemůže
obstát ale ani z hlediska částky [byť je toto hledisko zásadně (tj. až na
výjimky) nepodstatné], pro kterou byla exekuce vedena, neboť je obecnou
zkušeností (v okolnostech přezkoumávaného řízení nezpochybněnou), že exekuce
pro částku i nižší než 200 000 000 Kč je (by byla) pro většinovou populaci v
České republice, co do rozsahu exekucí postiženého majetku, likvidační.
Odvolací soud přitom nezohlednil konkrétní okolnosti případu, jestliže při
hodnocení významu řízení dostatečně neposoudil tvrzení samotného žalobce, že
posuzované řízení mělo pro něj a další žalobce „fatální“ (míněno existenční)
význam. Dostatečným posouzením ze strany odvolacího soudu přitom není „odkázání
na podrobné odůvodnění soudu prvního stupně včetně odůvodnění k otázce výše
vymáhané pohledávky s odkazem na důvodnost vedení exekuce“, a to zejména za
situace, kdy odvolací soud převzal závěr o důvodnosti žalobcovy námitky
promlčení co do téměř celé vymáhané částky.
40. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení
kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného neúplné, a tudíž nesprávné, a
tím pádem je nesprávné posouzení celého nároku na přiměřené zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. a
napadený rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k žalobci a) zrušil a věc mu
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, přičemž tak v souladu se svojí ustálenou
rozhodovací praxí učinil ve vztahu k celému žalobnímu nároku na poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou
řízení [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo
3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
37/2015, v němž dovolací soud dovodil, že v případě rozhodování o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. se jedná
o případ, kdy způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního
předpisu, jak to mají na mysli § 153 odst. 2 a § 212 písm. c) o. s. ř.].
Současně dovolací soud zrušil napadený rozsudek v závislém výroku o náhradě
nákladů řízení, přičemž jej zrušil v celém rozsahu, tj. i ve vztahu k žalobcům
b), c) a d), o jejichž dovolání bylo řízení již dříve pravomocně zastaveno,
neboť odvolací soud zrušovaným výrokem uložil žalované zaplatit náhradu nákladů
řízení před soudy obou stupňů všem žalobcům jako oprávněným společně.
41. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí naplnění kritéria
významu předmětu řízení, přičemž vyjde ze shora uvedených právních závěrů
dovolacího soudu.
42. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
43. O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a) a žalovanou, včetně
nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§
243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení mezi žalobci b),
c), d) a žalovanou rozhodne odvolací soud bez prodlení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 6. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu