USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně KREJKAR veřejná obchodní společnost „v likvidaci“, IČO 42767318, se sídlem v Ostravě, Pražákova 217/5, zastoupené JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jiráskovo náměstí 121/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 13 561 370 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 187/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2024, č. j. 11 Co 184/2024-164, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného před Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 32 C 183/2003 (dále též jen „posuzované řízení“), jehož se účastnila jako žalovaná. V tomto řízení, jež bylo pravomocně skončeno dne 26. 11. 2018, byla jako předběžná řešena otázka platnosti nájemní smlouvy uzavřené dne 17. 12. 1992 mezi žalobkyní a státním podnikem Čistírny a prádelny, státní podnik „v likvidaci“ (vystupujícím zde v procesním postavení žalobce), kterou soudy zhodnotily jako platnou, čímž se odchýlily od řešení obdobné předběžné otázky vysloveného v dřívějším řízení vedeném mezi týmiž účastníky (avšak v opačném procesním postavení) u stejného okresního soudu pod sp. zn. 27 C 177/2001, v němž byla tato smlouva shledána naopak neplatnou.
Vzhledem k délce posuzovaného řízení přitom bylo žalobkyni znemožněno podat včasnou žalobu na obnovu řízení vedeného pod sp. zn. 27 C 177/2001 (které pravomocně skončilo dne 14. 3. 2012), v důsledku čehož měla žalobkyni vzniknout škoda ve výši jistiny a kapitalizovaného úroku z prodlení, jejichž přisouzení se v uvedeném řízení vůči zmíněnému státnímu podniku neúspěšně domáhala.
2. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 6. 2024, č. j. 54 C 187/2020-145, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II), přičemž současně
3. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích I a II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III tento rozsudek zrušil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a závěrem rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že vyhovění žalobě brání absence vztahu příčinné souvislosti mezi vytýkaným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, neboť rozhodnutí, v jehož vydání posuzované řízení vyústilo, důvod pro obnovu dříve skončeného řízení ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nezakládá, přičemž předpoklad žalobkyně, že by posuzované řízení mohlo skončit přede dnem 14. 3. 2015, kdy uplynula lhůta pro podání žaloby na obnovu dřívějšího řízení, je nadto pouze hypotetický.
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Otázka, zda a za jakých podmínek je později přijaté rozhodnutí soudu v jiné věci týchž účastníků obsahující jiné řešení totožné předběžné otázky důvodem pro obnovu řízení podle § 228 odst. 1. písm. a) o. s. ř. v řízení dřívějším, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, za kterou žalobkyně považuje usnesení ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3347/2022, nebo ze dne 6. 12. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3105/2024, resp. je tato otázka dle jejího názoru rozhodována rozdílně, jak plyne např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2434/2011, ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 540/2011, či ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2794/2014, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
8. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že předběžnou (prejudiciální) otázkou je otázka, která sice není přímo předmětem řízení, avšak jejíž vyřešení za řízení je nezbytné pro rozhodnutí o věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1707/2023). Řešení otázky, která v jiném řízení nebyla přímo předmětem sporu, a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku rozhodnutí, nýbrž se s ní jako s otázkou předběžnou pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, přitom nenabývá účinků závaznosti (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, a ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1919/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 553/2020, a ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 915/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 1831/22). Rozhodnutím, které jako důvod obnovy řízení upravuje § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přitom zákon míní rozhodnutí o předběžných otázkách ve smyslu § 135 odst. 1 a 2 o.
s. ř., to jest případy, kdy příslušný orgán rozhodl odlišně o předběžné otázce, jestliže byl soud rozhodnutím předchozím vázán (§ 135 odst. 1 o. s. ř.) či z dřívějšího rozhodnutí vycházel (§ 135 odst. 2 o. s. ř.), anebo posoudil-li předběžnou otázku sám (§ 135 odst. 2 o. s. ř.), a poté bylo zjištěno, že ji příslušný orgán kdykoli vydaným rozhodnutím posoudil jinak. Nové rozhodnutí coby důvod obnovy řízení uvedený v § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je nejen rozhodnutí jiného soudu nebo dalšího příslušného orgánu, které bylo vydáno v době původního řízení a jehož nemohl účastník bez své viny v původním řízení použít, ale také rozhodnutí, které bylo vydáno až po skončení původního řízení.
Je podstatné, že toto rozhodnutí vypovídá o skutečnostech a důkazech, které byly předmětem původního řízení a řeší otázku, kterou si soud posoudil v původním řízení sám jako předběžnou otázku, jejíž zodpovězení bylo rozhodné pro výsledek původního řízení (srov. žalobkyní odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. 28 Cdo 2794/2014, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4415/2009, ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 880/2011, nebo ze dne 23.
2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 329/2016). Současně platí, že právní názor projevený v později přijatém rozhodnutí v jiné právní věci, sám o sobě důvodem obnovy řízení není. Žalobou na obnovu řízení se rovněž nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad; k tomu podle povahy rozhodnutí a povahy namítaného pochybení slouží jiné opravné prostředky – odvolání, dovolání či žaloba pro zmatečnost (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3494/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20.
6. 2023, sp. zn. III. ÚS 1270/23, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2659/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 3.
2022, sp. zn. II. ÚS 3320/21, ze dne 2. 7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 864/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2024, sp. zn. II. ÚS 2577/24, nebo ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 29 Cdo 661/2024, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2025, sp. zn. III. ÚS 644/25).
9. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je přitom s uvedenou ustálenou (a současně nikoliv rozpornou) judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i s judikaturou, kterou žalobkyně v dovolání výslovně zmínila, plně v souladu. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu (jejichž revize není v dovolacím řízení možná, jak plyne z § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. a contrario) se totiž podává, že řízení vedená u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 C 177/2001 a pod sp. zn. 32 C 183/2003 sice představují řízení vedená mezi týmiž účastníky, jejich předmětem však byly zcela odlišné pohledávky, pouze o nichž bylo výroky vydaných rozhodnutí závazně rozhodnuto. Otázka platnosti nájemní smlouvy oproti tomu byla v obou řízeních řešena jen jako otázka prejudiciální, když soudy ve vztahu k této otázce (pouze) vyjádřily svůj právní názor v rámci odůvodnění svých rozhodnutí, tedy nikoliv závazně. Jak přitom bylo uvedeno výše, samotný odlišný právní názor přijatý v pozdější právní věci důvod pro obnovu řízení nepředstavuje. Rozhodnutí řešící otázku platnosti příslušné nájemní smlouvy některým ze způsobů předvídaných v § 135 o. s. ř. tak v posuzovaném řízení vedeném pod sp. zn. 32 C 183/2003 vydáno nebylo.
10. K poukazu žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3347/2022, a na z něho dovozovaný rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu, dovolací soud uvádí, že toto rozhodnutí ve shodě se závěrem odvolacího soudu na situaci nastalou v nyní řešeném případě nedopadá. Důvod vedoucí k povolení obnovy řízení v něm totiž vycházel (na rozdíl od nyní posuzované věci) z existence závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu, tedy v rozhodnutí, jehož závaznost pro všechny orgány a osoby se netýká (na rozdíl od rozhodnutí vydaného v posuzovaném řízení) jen vlastního výroku rozhodnutí, ale též jeho odůvodnění v části obsahující tzv. ratio decidendi, která se v daném případě týkala právě (závazného) řešení předběžné otázky platnosti nájemní smlouvy (k závaznosti nálezové judikatury Ústavního soudu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 755/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2516/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 588/23, a dále nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1642/11, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, nebo ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2127/14). Na uvedenou odlišnost usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3347/2022, ostatně dovolací soud již v minulosti poukázal, a to v důvodech žalobkyní rovněž zmiňovaného usnesení ze dne 6. 12. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3105/2024.
11. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda absenci vztahu příčinné souvislosti mezi zjištěným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou způsobuje v podmínkách posuzované věci též skutečnost, že právní předpis nestanoví, jaká je přiměřená doba trvání soudního řízení (z čehož odvolací soud dovodil pouhé hypotetické úvahy žalobkyně o možnosti ukončení posuzovaného řízení přede dnem 14. 3. 2015), tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud v obecné rovině odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované jeho rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2800/2017, a ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1472/2018, nebo jeho usnesením ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 5712/2016, s tím, že v konkrétních podmínkách daného případu tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Jestliže totiž obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl (viz předchozí otázka), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení, neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
12. Uvádí-li žalobkyně, že závěr odvolacího soudu vztahující se k posledně uvedené otázce není v napadeném rozhodnutí náležitě odůvodněn, pak k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne pouze za podmínky, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo rozvedeno výše, v posuzovaném případě splněna není.
13. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 11. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu