USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce V. A., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241/35, proti žalovanému O. P., narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Martinem Razímem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pavla Hanuše 252/4, o zaplacení částky 187.603,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 86/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. listopadu 2021, č. j. 26 Co 257/2021-345, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 10.793,20 Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Martina Razíma, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Pavla Hanuše 252/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 17 C 86/2016-320, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 187.603,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 82.021,60 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. 11. 2021, č. j. 26 Co 257/2021-345, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. změnil tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 69.014,10 Kč (výrok II.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalobce nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 10.502,80 Kč (výrok III.).
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – vyšel ze zjištění, že otázka vlastnického práva žalobce ke spoluvlastnickému podílu ve výši jedné osminy na pozemcích parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a parc. č. XY, obou zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY (dále „předmětný spoluvlastnický podíl“), již byla v minulosti mezi týmiž účastníky závazně vyřešena v pravomocně skončeném řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 299/2018 tak, že žalobce se nestal vlastníkem předmětného spoluvlastnického podílu, jelikož darovací smlouva ze dne 18.
10. 2013, kterou ohledně předmětného podílu uzavřel se svým bratrem poté, co byl v jiném řízení vyhlášen rozsudek o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale ještě předtím, než nabyl právní moci (viz rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 8. 2012, č. j. 10 C 174/2005-607, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2013, č. j. 21 Co 729/2012-698, jenž nabyl právní moci dne 8. 7. 2014), byla soudy shledána absolutně neplatnou. Touto smlouvou se bratr žalobce jako dárce a žalobce jako obdarovaný společně snažili zabránit tomu, aby se na základě rozsudku o vypořádání spoluvlastnictví stal vlastníkem výše zmíněných nemovitostí žalovaný.
Soudy nižších stupňů proto dovodily, že žalobce nemá v projednávané věci aktivní věcnou legitimaci k žalovanému nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), jenž se odvíjí od užívání shora specifikovaných nemovitostí žalovaným nad rámec jeho spoluvlastnického podílu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i pro existenci vyřešené otázky, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak. Domnívá se, že odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, a ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1236/2015 (označené rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách
Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), nezohlednil, že o vlastnickém právu žalobce k předmětnému spoluvlastnickému podílu bylo již rozhodováno jako o předběžné otázce v řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 87/2016. Namítá, že odvolací soud formalisticky přejímal závěry vyslovené soudy v jiných řízeních, aniž by sám zjišťoval skutkový stav, čímž porušil právo žalobce na spravedlivý proces. Dle názoru dovolatele se odvolací soud měl zabývat tím, zda skutečně došlo ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke sporným nemovitostem na podkladě rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28.
8. 2012, č. j. 10 C 174/2005-607, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2013, č. j. 21 Co 729/2012-698. Nesouhlasí rovněž se závěrem odvolacího soudu o neexistenci vlastnického práva žalobce k předmětnému podílu, jenž se opírá o konkluze vyslovené v řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 299/2018. Vyjadřuje totiž přesvědčení, že odvolací soud si měl v tomto směru učinit vlastní skutkový závěr s ohledem na poctivé jednání a dobrou víru žalobce, jakož i zápis jeho vlastnického práva k předmětnému podílu v katastru nemovitostí a pochybení soudkyně v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 299/2018.
Dále připomíná, že v souladu s ustanovením § 574 o. z. je třeba na právní jednání spíše hledět jako na platné, než jako na neplatné. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání žalobce ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu, přičemž podotkl, že dovolání žalobce je zatíženo vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.
s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. 11. 2021 (srovnej bod
2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s.
ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce pro žádnou z jím vymezených právních otázek není přípustné. Nadto se jeví vhodným podotknout, že uvedl-li žalobce jako jeden z důvodů přípustnosti dovolání, že „odvolací soud ukončil řízení rozhodnutím, které záviselo na vyřešení otázky, která má být posouzena jinak“, pak požadavkem na „odlišné posouzení právní otázky“ žalobce významově nevystihuje hledisko přípustnosti dovolání, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být (dovolacím soudem) posouzena jinak. Pro takový případ by šlo o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o.
s. ř. jen tehdy, bylo-li by z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání dovolací soud ve své rozhodovací praxi již uvedl, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle ustanovení § 159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 3). Podle ustanovení § 135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1).
Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odstavec 2). Výkladem ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř.
při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení, mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval např. v dovolatelem zmiňovaném rozsudku ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněném pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou.
K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, v němž zdůraznil, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzuje jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. V rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, Nejvyšší soud pak vysvětlil, že ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, že půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením § 159a o.
s. ř. a že posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, byla-li tato předběžná otázka řešena ve výroku pravomocného rozhodnutí. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srovnej shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1412/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007). Negativní výrok (o zamítnutí žaloby) je však z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně rozhodnuta či nikoliv, nutno posuzovat v souvislosti s jeho odůvodněním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1382/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4433/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3168/2017). Z výše připomenutých závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu je tudíž pro nyní probíhající řízení zřejmý stav závaznosti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 12. 2019, č. j. 8 C 299/2018-166, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2020, č. j. 20 Co 96/2020-214, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9.
2. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3053/2020 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 22. 6. 2021, sp. zn.
IV.ÚS 1205/21, jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), v otázce vlastnického práva k předmětnému spoluvlastnickému podílu, a to jak pro účastníky řízení, tak i pro soudy. K dovolatelem uplatněné námitce, že se žalobce stal vlastníkem předmětného spoluvlastnického podílu, je třeba podotknout, že uplatněnou výtkou se žalobce ve skutečnosti domáhá nepřípustného přezkumu pravomocného rozsudku o určení vlastnictví k předmětnému spoluvlastnickému podílu, jenž je ovšem pro soud v nynějším řízení závazný.
Jednal-li žalobce při převzetí daru poctivě a v dobré víře a byl-li žalobce v určitém období veden v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného podílu, měly se takové okolnosti – stejně jako obecná zásada preference platného právního jednání před jeho neplatností (§ 574 o. z.; názor, že při výkladu smluv je třeba dávat přednost tomu, který zachovává její platnost, byl zastáván i za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14.
4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2531/2005) – projevit již ve vzpomínaném řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 299/2018. Možno pro úplnost dodat, že výhrady vůči procesnímu postupu Okresního soudu v Hradci Králové v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 299/2018 měl a mohl žalobce uplatnit výhradně v daném řízení, a to formou řádných a mimořádných opravných prostředků; nyní probíhající řízení o vydání bezdůvodného obohacení ze své podstaty nemůže nahrazovat řádné a mimořádné opravné prostředky a jeho účelem není dodatečné revidování procesního postupu soudu v jiném řízení.
Odvolací soud neporušil zásadu vázanosti soudním rozhodnutím, ani jde-li o rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vydané v řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 174/2005. Lze se totiž plně ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že tomuto soudu nepřísluší jakkoliv přezkoumávat soudní rozhodnutí vydaná v pravomocně skončeném řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke sporné nemovitosti. Navíc soudy obou stupňů v přítomné kauze konstatovaly, že soudy v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví postupovaly zcela v intencích zákona.
Jestliže dovolatel naopak považuje řešení předběžné otázky vlastnictví k předmětnému spoluvlastnickému podílu přijaté v řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 87/2016 za závazné pro řešení (totožné předběžné) otázky v řízení přítomném, a tudíž i otázky oprávněnosti nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, pak zřejmě přehlíží, že otázka, jež byla v uvedeném řízení řešena jako otázka předběžná, může být v přítomném řízení posouzena odchylně, což se může projevit i v posouzení oprávněnosti nároku, který je předmětem přítomného řízení (a bude obsahem výroku soudního rozhodnutí).
Dovolatelem prezentovanému názoru, že o shora nastíněné předběžné otázce již bylo v daném řízení vůči žalobci pravomocně rozhodnuto, nelze přisvědčit rovněž proto, že žalobce nebyl účastníkem zmíněného řízení (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1124/2010). Přípustnost dovolání rovněž nemůže odůvodnit mínění dovolatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces ze strany odvolacího soudu. Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, důvodně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho ústavně zaručených práv.
Žalobcem uplatněný nárok byl projednán před nezávislým a nestranným soudem, respektive soudy více stupňů, veřejně a v přiměřené lhůtě, přičemž účastníkům nebylo odepřeno právo být přítomen projednání věci a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Nad rámec uvedeného se jeví vhodným uvést, že výtka dovolatele týkající se porušení jeho ústavně zaručeného práva ze strany odvolacího soudu nemůže založit přípustnost dovolání také proto, že dovolatel ohledně ní nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.
s. ř. (blíže k problematice přípustnosti dovolání založené na námitce porušení ústavně zaručených práv v řízení před obecnými soudy srovnej bod 39. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.). Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového
řízení, a ve vztahu k výroku III. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017]. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalobce povinen žalovanému tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 10.793,20 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 8.620 Kč – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 5. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalovaného je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1.873,20 Kč. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalovaného, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 4. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu