ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
žalobkyně Z. Z., zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně,
Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 350 000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 164/2013, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2015, č. j. 22 Co
170/2015-101, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
23. 2. 2015, č. j. 10 C 164/2013-81, výrokem I zamítl žalobu, jíž se žalobkyně
domáhala zaplacení částky 350 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady
nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v
nepřiměřené délce dědického řízení vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem
změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost
zaplatit žalobkyni částku 83 938 Kč s příslušenstvím, a ve zbylém rozsahu tento
výrok potvrdil (výrok I). Dále odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 10 200 Kč
(výrok II).
3. Odvolací soud vyšel z doplněných skutkových zjištění soudu prvního
stupně. Manžel žalobkyně zemřel dne 28. 2. 2003, načež bylo 15. 4. 2003
zahájeno posuzované řízení. Dne 23. 10. 2003 se konalo jednání, kde žalobkyně
napadla neplatnost závěti. Usnesením ze dne 18. 5. 2004 byla žalobkyně
odkázána, aby podala návrh na určení, že zůstavitel nebyl pro duševní poruchu
schopen platně pořídit závěť.
4. Žalobkyně podala dne 28. 6. 2004 žalobu o určení neplatnosti závěti.
Řízení bylo vedeno u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 178/2004. Dne
22. 11. 2004 byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku. Soud nařídil
jednání na 22. 3. 2005, které však muselo být na žádost žalobkyně a poté z
důvodu nepřítomnosti soudkyně odročeno na 27. 9. 2005. Po provedení části
dokazování bylo jednání odročeno nejdříve na 24. 11. 2005, na žádost žalobkyně
pak na 17. 1. 2006, kdy se konalo další dokazování. Za účelem vypracování
znaleckého posudku soud rozhodl o dalším odročení, tentokrát na neurčito.
Znalec však ustanoven nebyl. Další nařízené jednání na 27. 6. 2006 bylo na
žádost žalobkyně odročeno na 21. 9. 2006. Na jednání proběhla další část
dokazování. Na dalším jednání konaném dne 2. 11. 2006 proběhlo další
dokazování. Jednání bylo dále odročeno na 14. 12. 2006, z důvodu nepřítomnosti
soudkyně bylo dále odročeno na 18. 1. 2007, kdy proběhlo další dokazování.
Jednání bylo dále odročeno na 13. 3. 2007 a 15. 5. 2007 za účelem doplnění
dokazování. Po tomto jednání bylo jednání opět odročeno na 14. 6. 2007, kdy
proběhlo poslední dokazování a kdy soud vyhlásil rozsudek, jímž žalobu zamítl.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání dne 30. 7. 2007.
Dne 30. 11. 2007 byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla
vrácena, neboť usnesení vydané v dědickém řízení podle § 174k odst. 2 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v rozhodném znění, nevyhovovalo ve svém
výroku požadavku této normy, protože neodkazovalo žalobkyni k podání žaloby na
určení jejího dědického práva ani popření dědického práva dědiček ze závěti.
Soudu prvního stupně bylo uloženo poučit o náležitostech žaloby podle § 174k
odst. 2 o. s. ř. Další jednání bylo nařízeno na 20. 5. 2008. Byl změněn petit
žaloby a jednání bylo odročeno na 8. 7. 2008, kdy proběhlo další dokazování a
kdy strany předložily závěrečné návrhy. Jednání bylo odročeno na 15. 7. 2008 za
účelem vyhlášení rozsudku. Toho dne však rozsudek vyhlášen nebyl, neboť došlo k
dalšímu odročení, a to za účelem vypracování znaleckého posudku. Znalecký
posudek byl vyhotoven 15. 1. 2009 a další jednání bylo nařízeno na 24. 9. 2009,
kdy soud žalobu zamítl. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání. Jednání bylo
nařízeno na 16. 9. 2010 a byl vynesen potvrzující rozsudek, který nabyl právní
moci dne 4. 11. 2010.
5. V posuzovaném řízení soudní komisař nařídil dne 5. 4. 2011 jednání na
27. 4. 2011. Dne 31. 10. 2011 sdělil žalobkyni, že dcera zůstavitele zemřela a
v řízení se bude pokračovat až po zjištění jejích dědiců a procesních nástupců.
Dne 28. 8. 2012 bylo rozhodnuto, že dědici zůstavitelky jsou její synové.
Usnesením soudu ze dne 2. 11. 2012 bylo rozhodnuto o dědictví. Toto rozhodnutí
nabylo právní moci dne 5. 12. 2012.
6. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že dědické řízení tedy trvalo
9 let a 8 měsíců, což je i přes veškerá specifika věci nasvědčující její
složitosti a procesní překážky objektivního charakteru (úmrtí jedné z dědiček)
doba nepřiměřeně dlouhá. Po dobu 6 let a 5 měsíců nebylo v dědickém řízení
pokračováno z důvodu probíhajícího řízení o určení dědického práva. V tomto
řízení docházelo ze strany soudu k neodůvodněným průtahům a celková délka
řízení neodpovídá předmětu řízení ani jeho složitosti. Žaloba byla z popudu
dědického soudu podána vadně a tato vada byla odstraněna až odvolacím soudem.
Další průtahy byly způsobeny nedůvodným odročováním jednání, příp. prodlevami
při nařizování jednání. Kromě těchto dvou řízení probíhala ještě další dvě
řízení, která však pro posuzovaný případ nemají zásadní význam.
7. Dále odvolací soud uvedl, že je předmětné řízení zatíženo nesprávným
úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v
přiměřené lhůtě. Odvolací soud dovodil, že dědické řízení mělo pro žalobkyni
význam zejména do doby, než vyšlo najevo, že není dědičkou zůstavitele, tedy do
pravomocného skončení řízení vedeného pod sp. zn. 11 C 178/2004. Z toho důvodu
odvolací soud při stanovení výše peněžitého zadostiučinění vyšel z úvahy, že se
má žalobkyni dostat za dobu od zahájení posuzovaného řízení (15. 4. 2003) do
skončení řízení vedeného pod sp. zn. 11 C 178/2004 (4. 11. 2010), tj. za dobu 7
let a 7 měsíců, neboť po skončení tohoto řízení již případná nejistota
žalobkyně nemohla být vyšší než zanedbatelná. Odvolací soud vyšel z průměrné
částky odškodnění za jeden rok trvání nepřiměřeně dlouhého soudního řízení ve
výši 15 000 Kč, přičemž za první dva roky přiznal polovinu této částky. S
ohledem na kritéria uvedená v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“), pak uznal, že řízení bylo do značné míry složité a
probíhalo ve dvou stupních (bylo třeba vyslechnout mnoho svědků, byl vyžádán
znalecký posudek a rozsudek soudu prvního stupně dvakrát přezkoumával odvolací
soud), čemuž odpovídá snížení základní sazby o 30 % (složitost 20 % a více
stupňů 10 %). K dalšímu snížení základní sazby o 10 % přistoupil odvolací soud
z důvodu, že sama žalobkyně opakovaně žádala o odročení. Naopak z důvodu
průtahů způsobených soudem odvolací soud zvýšil částku o 25 %. Význam dědického
řízení zhodnotil odvolací soud jako průměrný. Celkem tedy přiznal žalobkyni 83
938 Kč s příslušenstvím. Jelikož byl rozsudek soudu prvního stupně změněn,
přiznal odvolací soud žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 200 Kč za 3
úkony právní služby (převzetí zastoupení, podání žaloby, odvolání) podle § 7 a
9 odst. 3 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a za 3 režijní paušály podle § 13
odst. 3 citované vyhlášky.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu mimo části,
kterými bylo žalobkyni vyhověno, dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Jako dovolací důvod
dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka spatřuje
nesprávnost napadeného rozhodnutí v těchto důvodech:
a. Odvolací soud nesprávně zhodnotil význam posuzovaného řízení,
respektive od něj odvozenou délku řízení, neboť po skončení řízení vedeného pod
sp. zn. 11 C 178/2004 byla dovolatelka stále dědičkou, a tudíž měla být
odškodněna újma za celou délku posuzovaného řízení. V řízení vedeném pod sp.
zn. 11 C 178/2004 nešlo o to, zda by dovolatelka měla být zcela vyloučena z
dědění po jejím manželovi, ale pouze o určení, zda tamní dvě žalované jsou či
nejsou závětními dědičkami dle konkrétní závěti. I když bylo pravomocně
rozhodnuto, že dědičkami jsou, neznamenalo to, že by dovolatelka byla z
dědictví vyloučena, jelikož konkrétní závěť pamatovala jen na některé věci po
zůstaviteli. Odvolací soud se v tomto závěru odchýlil od ustálené judikatury
Nejvyššího soudu, dle níž při výpočtu výše nároku na odčinění nemajetkové újmy
se zásadně vychází z celkové délky posuzovaného řízení, přičemž eventuálně může
být újma za různé části různá, nikdy ne však nulová.
b. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku začátku doby pro výpočet
zadostiučinění. Doba se podle dovolatelky s přihlédnutím ke specifikům
dědického řízení má počítat od úmrtí zůstavitele, nikoli od zahájení řízení.
Tuto otázku dovolací soud dosud neřešil.
c. Odvolací soud měl s ohledem na vady rozsudku soudu prvního stupně věc
vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelka odkazuje na zásadu,
dle níž určení výše odškodnění je především věcí soudu prvního stupně, a dále
na právo na plnohodnotný řádný opravný prostředek. Tuto otázku dovolací soud
dosud neřešil.
d. Odvolací soud se nedržel judikatury dovolacího soudu, když vzal
částku 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení jako průměrnou. Nejvyšší soud ve
svém stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod
číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“),
judikoval rozpětí 15 000 – 20 000 Kč, průměrná částka by tedy mohla být 17 500
Kč, i když dovolací soud žádný průměr nestanovil. Odvolací soud tak pouze
mechanicky převzal nejnižší možnou částku určenou Stanoviskem.
e. Odvolací soud nesprávně snížil částku zadostiučinění o 10 % na
základě kritéria složitosti řízení z důvodu počtu instancí, neboť řízení u
odvolacího soudu probíhalo dvakrát z důvodu chybného poučení dovolatelky
soudem. Byť odvolací soud zohlednil tuto okolnost k tíži státu při hodnocení
kritéria postupu soudu, neměl tutéž okolnost přikládat dovolatelce k tíži v
rámci kritéria složitosti řízení. Dovolatelka napadá rovněž výši procentuálního
snížení, neboť toto pochybení soudu znamenalo prodlevu v rozsahu 4 let, přičemž
za žádosti žalobkyně o odročení jednání způsobené objektivními překážkami
znamenající prodloužení v rozsahu dnů snížil odvolací soud zadostiučinění
rovněž od 10 %.
f. Odvolací soud nesprávně snížil základní částku o 20 % z důvodu
složitosti řízení, neboť složitost řízení byla standardní.
g. Odvolací soud postupoval nesprávně při výpočtu nákladů řízení, když
dovodil, že je třeba aplikovat § 7 a 9 odst. 3 písm. d) vyhlášky č. 177/1996
Sb. Dovolatelka odkazuje na závěry nálezů Ústavního soudu, dle nichž má být
tarifní hodnotou částka požadovaná k přisouzení. Tuto otázku má dovolací soud
řešit jinak, než jak doposud rozhoduje. Dovolatelka dále namítá, že odvolací
soud opomněl jeden úkon právní služby – předsoudní uplatnění nároku u
Ministerstva spravedlnosti.
9. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s
rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle ustanovení § 237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
14. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod
vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo
ze dne 21. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního
posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř.
nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp.
zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupným z nalus.usoud.cz). Dovolání
ohledně námitek výše uvedených pod písmeny e. a f. není přípustné, neboť
dovolatelka neuvedla, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro ně za
splněnou.
15. Ve vztahu k rozhodnému konci řízení dovolatelka namítá (námitka výše
uvedená pod písm. a.), že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne závěr,
dle nějž při výpočtu výše nároku na odčinění nemajetkové újmy se zásadně
vychází z celkové délky posuzovaného řízení, přičemž eventuálně může být újma
za různé části různá, nikdy ne však nulová. Dovolatelka však neuvádí žádné
konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nějž tento závěr dovozuje. Nejvyšší
soud v rozsudku ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, naopak dospěl k
závěru, dle nějž rozhodný počátek a rozhodný konec řízení z hlediska posuzování
délky řízení se ne vždy striktně odvíjí od počátku a konce řízení dle
procesních předpisů, neboť vždy je nutné mít na zřeteli, že má být odškodněna
nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Proto
Nejvyšší soud např. ve vztahu k vykonávacímu řízení dovodil, že je třeba vždy
zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému
vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010,
uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012), nebo
ve vztahu k insolvenčnímu řízení dovodil, že z hlediska posouzení délky řízení
je koncem řízení den, kdy insolvenční správce splnil vůči poškozenému
(konkrétnímu oprávněnému v?insolvenčním řízení) pravomocné rozvrhové usnesení
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č.
132/2012). Dospěl-li odvolací soud k závěru, že po právní moci meritorního
rozhodnutí vydaného v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 178/2004 již posuzované
řízení mělo pro žalobkyni zanedbatelný význam, přičemž na základě této úvahy
určil rozhodný konec posuzovaného řízení, postupoval v souladu s výše citovanou
judikaturou Nejvyššího soudu.
16. Napadá-li dovolatelka závěr odvolacího soudu, dle nějž po skončení
řízení vedeného pod sp. zn. 11 C 178/2004 již nebyla dědičkou po zůstaviteli,
míří tím do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Z přezkumné povahy
činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem
věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo
před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem
nesprávné právní posouzení věci, nemůže být prováděno dokazování (§ 241a odst.
6 o. s. ř.).
17. Procesní otázkou vztahující se k formě rozhodnutí odvolacího soudu
(námitka výše uvedená pod písmenem c.) se Nejvyšší soud ve své judikatuře již
opakovaně zabýval. V usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1264/2013,
Nejvyšší soud uvedl: „Odvolacímu soudu dává procesní předpis tři možnosti, jak
o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodnout. Je-li rozhodnutí
soudu prvního stupně ve výroku věcně správné, tj. dospěje-li odvolací soud ke
stejnému závěru o tom, jak má být o předmětu řízení rozhodnuto, rozhodnutí
soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdí. Zrušení
rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem podle ustanovení § 219a o. s. ř. přichází v úvahu, není-li rozhodnutí soudu prvního stupně správné, a zároveň
jsou-li rozhodnutí soudu prvního stupně nebo řízení mu předcházející natolik
vadné, že odvolací soud nemůže přistoupit ani ke změně napadeného rozhodnutí. Důvody, pro které je odvolací soud povinen rozhodnutí soudu prvního stupně
zrušit, jsou v ustanovení § 219a o. s. ř. uvedeny taxativně. Zatímco z důvodů
uvedených v prvním odstavci ustanovení § 219a o. s. ř. může být zrušeno každé
rozhodnutí soudu prvního stupně, podle odstavce druhého může být zrušeno jen
rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé. Nesprávnost nebo neúplnost
skutkových zjištění a skutkových závěrů soudu prvního stupně není vadou řízení,
pro kterou by bylo možné rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit podle
ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., ale jen za podmínek uvedených v
ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. Další důkazy ke zjištění neúplných
skutkových zjištění nemohou být v odvolacím řízení provedeny za současného
splnění dvou podmínek: a) jednalo by se o rozsáhlé doplnění dokazování, b) ke
skutečnosti, která má být prokázána, nebylo před soudem prvního stupně
provedeno žádné dokazování nebo k ní bylo provedeno dokazování jen zcela
nedostatečné (§ 213 odst. 4 část věty za středníkem o. s. ř.). Za účelem
provedení těchto důkazů musí být rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno podle
§ 219a odst. 2. Rozsáhlostí doplnění dokazování se přitom nerozumí množství
důkazů, ale rozsah pro posouzení věci významných skutečností. Dospěje-li
odvolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze potvrdit,
neboť není správné (§ 219), a neshledá-li některý z důvodů, taxativně
vyjmenovaných v ustanovení § 219a o. s. ř., pro který musí být rozhodnutí soudu
prvního stupně zrušeno, napadené rozhodnutí podle ustanovení § 220 o. s. ř. změní.“ Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo
3973/2014, uvedl: „Pro apelační systém, na kterém je založeno odvolací řízení
upravené v občanském soudním řádu, je příznačné, že dává přednost rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje (§ 219 o. s. ř.) nebo mění (§ 220 o. s. ř.).“ V posuzovaném případě odvolací soud pouze
zopakoval důkaz obsahem spisu. Odlišné právní posouzení věci odvolacím soudem
bez dalšího neodpovídá žádnému z taxativně uvedených důvodů pro zrušení
rozhodnutí uvedených v § 219a o. s. ř.
Takový závěr by byl v rozporu se smyslem
apelačního systému. Odvolací soud se tudíž nijak neodchýlil od výše uvedené
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
18. V rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, Nejvyšší
soud uvedl: „Přiznání částky v rozmezí 15.000 Kč až 20.000 Kč, ve kterém
představuje částka 15.000 Kč částku základní, lze zvažovat například podle
takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za
situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně
zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně
nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení.“ Z odůvodnění napadeného
rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud při výpočtu zadostiučinění vycházel z
částky základní, tj. 15 000 Kč za první dva a každý následující rok
posuzovaného řízení. V okolnosti, že odvolací soud tuto částku v odůvodnění
svého rozhodnutí neoznačil za základní, ale označil ji jako „průměrnou“, nelze
spatřovat odklon od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Ani námitka výše
uvedená pod písmenem d. tudíž nezakládá přípustnost dovolání.
19. Dovolání v části, jíž dovolatelka napadá nákladový výrok (námitka
výše uvedená pod písm. g.), není přípustné dle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
(jež určuje, že dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a
usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv,
o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství
pohledávky se přitom nepřihlíží). V usnesení ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29
ICdo 34/2013, Nejvyšší soud dovodil, jestliže soudy nižších stupňů rozhodly, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před těmito soudy
vedených, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení
bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše
nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely. Pro posouzení takto
odepřené částky v řízení, jehož předmětem je odčinění za nemajetkovou újmu
způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 1.
2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, dovodil, že je třeba vycházet z tarifní hodnoty
dle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Jelikož dovolatelka právě
tento závěr dovoláním zpochybňuje, přičemž uvádí, že soudy měly vycházet z
tarifní hodnoty vycházející z žalobního žádání, není žádoucí, aby dovolací soud
pro posouzení výše náhrady nákladů řízení, která dovolatelce měla být odepřena,
z tohoto postupu vycházel, když právě tento postup má být předmětem meritorního
posouzení. Dovolací soud tudíž pro určení výše odepřené částky vycházel z
postupu, který navrhuje dovolatelka, aniž by se zabýval jeho správností. Dle
tohoto postupu by odměna advokáta byla v souzené věci stanovena za čtyři úkony
právní služby (včetně dovolatelkou namítaného opomenutého úkonu), podle § 8
odst. 1 (z tarifní hodnoty 350 000 Kč) a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve výši 38 800 Kč. Jako náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. by náleželo za čtyři úkony právní služby celkem 1 200 Kč. Odvolací
soud nepřipočetl k náhradě nákladů řízení daň z přidané hodnoty, přičemž ani
dovolatelka nenamítá, že tak učinit měl, tudíž není zřejmé, zda advokát je
plátcem daně z přidané hodnoty. Nicméně ani s připočtením daně z přidané
hodnoty ve výši 21 % (8 400 Kč) výše náhrady nákladů řízení (celkem 48 400 Kč),
která měla být rozsudkem odvolacího soudu dovolatelce odepřena, nepřevyšuje
hranici pro přípustnost dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
(výše uvedených 50 000 Kč).
20. Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky
stanovení rozhodného počátku dědického řízení pro účely posouzení a případného
odškodnění jeho nepřiměřené délky (námitka výše vymezená pod písmenem b.),
neboť tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soud dosud nebyla vyřešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Dovolání není důvodné.
22. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady
neshledal.
23. Postup po úmrtí zůstavitele v rozhodné době upravovala vyhláška č.
19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a o pohřebnictví. Podle § 1 odst. 1 této
vyhlášky muselo být úmrtí mimo zdravotnické zařízení bezodkladně oznámeno
územnímu nebo závodnímu obvodnímu lékaři, popřípadě lékaři pověřenému vykonávat
tuto službu nebo lékařské službě první pomoci. Pověřený lékař následně
prohlédne mrtvého za účelem zjištění příčiny úmrtí. Podle § 3 odst. 1 jestliže
prohlížející lékař nerozhodne o provedení pitvy, je povinen oznámit úmrtí
bezodkladně po prohlídce mrtvého příslušnému národnímu výboru pověřenému
vedením matriky, a to na listu o prohlídce mrtvého, a podle odst. 2 v
případech, v nichž je stanovena povinnost pitvy, rozhodne prohlížející lékař na
listu o prohlídce mrtvého o jejím provedení, nařídí převoz mrtvého a současně
odešle předběžné hlášení o úmrtí národnímu výboru pověřenému vedením matriky.
24. Matričním úřadem je obecní úřad, městský úřad, úřad městské části,
úřad městského obvodu nebo újezdní úřad [srov. § 2 odst. 1 písm. a) zákona č.
301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen MatrZ)]. Tyto orgány jsou podle
§ 82 MatrZ povinny oznámit okresnímu soudu, příslušnému k řízení o dědictví,
úmrtí fyzické osoby, zapsané do jejich knihy úmrtí.
25. Řízení o dědictví formálně začíná usnesením dědického soudu o
zahájení řízení. Řízení soud obvykle zahájí podle § 175a o. s. ř., ve znění
účinném k 15. 4. 2003, bez návrhu, jakmile se dozví ze sdělení matričního
úřadu, že někdo zemřel, nebo jakmile se dozví o tom, že někdo byl pravomocným
rozhodnutím soudu prohlášen za mrtvého.
26. Důvodem k zahájení řízení bez návrhu je rovněž podnět jiného orgánu
veřejné správy, orgánu Policie ČR nebo orgánu obce, popřípadě podnět fyzické
osoby, jestliže je z nich nepochybné nebo jestliže vyplynulo z šetření, které
bylo na jejich základě soudem provedeno, že někdo zemřel nebo že byl prohlášen
za mrtvého. V tomto způsobu zahájení dědického řízení se projevuje zásada
oficiality (srov. Bílek, P., Fiala, R., Jindřich, M., Wawerka, K. a kol.
Notářský řád a řízení o dědictví. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010,
xxxii, s. 771-773).
27. Řízení o dědictví lze rovněž zahájit na návrh (§ 175a odst. 2 o. s.
ř., ve znění k 15. 4. 2003). K návrhu je věcně legitimován zejména ten, kdo o
sobě tvrdí, že je dědicem, stát potom tehdy, tvrdí-li, že mu má dědictví
připadnout, nebo ten, kdo vypravil pohřeb zůstavitele. Může jej však podat také
osoba, která výše zmíněné kategorie nenaplňuje. Podáním návrhu je řízení
zahájeno (srov. 82 odst. 1 o. s. ř.); skutečnost, že navrhovatelem je osoba,
která není k návrhu věcně legitimována, se projeví až v průběhu řízení v tom,
že s ní soudní komisař (soud) přestane jednat, jakmile zjistí, že není
účastníkem řízení (srov. Bílek, P., Fiala, R., Jindřich, M., Wawerka, K. a kol.
Notářský řád a řízení o dědictví. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010,
xxxii, s. 771 a 772).
28. Evropský soud pro lidská práva obecně spojuje počátek civilního
řízení pro účely posouzení jeho délky se zahájením řízení před soudem prvního
stupně (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Buchholz proti Spolkové republice
Německo ze dne 6. 5. 1981, stížnost č. 7759/77, § 48). V případě řízení
zahajovaných bez návrhu Nejvyšší soud ve Stanovisku (bod III. 1.) určil jako
rozhodný počátek řízení den, kdy rozhodnutí o zahájení řízení bylo doručeno
účastníkovi.
29. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva však může rozhodný
počátek řízení také předcházet zahájení řízení dle procesních předpisů (srov.
rozsudek ESLP ve věci Golder proti Spojenému království ze dne 25. 6. 1975,
stížnost č. 4451/70, § 32). Za rozhodný počátek řízení tak může být určen den
zahájení správního řízení, zvláště pokud dané správní řízení bylo podmínkou pro
podání žaloby v řízení soudním (srov. rozsudek ESLP ve věci X. proti Francii ze
dne 31. 3. 1992, stížnost č. 18020/91, § 31, rozsudek ESLP ve věci König proti
Německu ze dne 28. 6. 1978, stížnost č. 6232/73, § 98, nebo rozsudek ESLP ve
věci Schmidtová proti České republice ze dne 22. 7. 2003, stížnost č. 48568/99,
§ 54 – 55). Totéž platí pro řízení vedená před profesní komorou, jež je v
postavení orgánu veřejné moci (srov. rozsudek ESLP ve věci Houbal proti České
republice ze dne 14. 6. 2005, stížnost č. 75375/01, § 40).
30. V rozsudku ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, Nejvyšší
soud uvedl: „Počátek a konec řízení z hlediska posuzování jeho délky se
neodvíjí striktně od počátku a konce řízení dle procesních předpisů. Jelikož je
odškodňována újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, je pro
stanovení počátku a konce řízení významné nejen, že řízení dle procesních
předpisů trvá, ale zejména, že účastník je jako trvající vnímá.“
31. Z výše uvedeného plyne, že obecně je rozhodný počátek řízení
spojován s jeho počátkem dle procesních předpisů. Posun rozhodného počátku
řízení před zahájení řízení dle procesních předpisů je výjimkou z pravidla.
Aplikace této výjimky nemůže být dovozována pouze z nejistoty budoucího
účastníka řízení ohledně jeho právního postavení, neboť je pravidlem, že tato
nejistota, z níž plyne rovněž nejistota ohledně výsledku řízení, předchází
samotnému zahájení řízení. Rovněž věřitel, jehož pohledávka nebyla řádně a včas
uhrazena, je v nejistotě ohledně vymožení této pohledávky. Z toho však nelze
dovodit, že by měla být odčiněna jeho újma již ode dne splatnosti pohledávky,
nikoli až ode dne, kdy se se svým nárokem obrátí na soud. Nelze totiž
odhlédnout od toho, že právní skutečností, s níž je v tomto případě spojován
vznik újmy, je nesprávný úřední postup, z čehož plyne, že tento postup zásadně
nemůže působit újmu ještě před tím, než započal.
32. Okolnosti, za nichž Evropský soud pro lidská práva dovodil dřívější
počátek posuzovaného řízení, spočívaly v tom, že právní řád účastníkům řízení v
dřívějším zahájení soudního řízení bránil (např. v podobě nezbytného správního
řízení před zahájením řízení soudního). V posuzovaném případě (dědickém řízení)
sice samotnému zahájení řízení rovněž předcházely úkony jiných orgánů veřejné
moci, současně však právní řád dovolatelce nijak nebránil v tom, aby dědické
řízení zahájila sama podáním návrhu na jeho zahájení. Za daných okolností tudíž
nebylo důvodné, aby odvolací soud vycházel z dřívějšího počátku řízení
stanoveného ke dni úmrtí zůstavitele.
VI. Závěr
33. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání důvodným, postupoval podle
ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.
34. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, §
151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně,
jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované
v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
35. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu