30 Cdo 2416/2018-222
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci
žalobců a) T. R., bytem XY, b) H. R. Š., bytem XY, oba zastoupni Mgr. Zuzanou
Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 6, proti žalované České
republice - Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého nám. 4,
o zadostiučinění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 29 C 139/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 25. 1. 2018, č. j. 25 Co 368/2017-201, takto:
I. Dovolání se v části týkající se rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 25. 1. 2018, č. j. 25 Co 368/2017-201, kterým byl potvrzen zamítavý výrok I
rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu požadavku žalobců na veřejnou omluvu za
zásahy do jejich práv a do práv veřejnosti a na sdělení, kdy a jaká opatření
budou přijata k respektování uvedených práv rodičů dětí, odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2018, č. j. 25 Co
368/2017-201, se ve výroku I v rozsahu, ve kterém byl co do části požadavku
žalobců na veřejnou omluvu za umožnění protiprávních reklam na vakcíny v
rozporu s legislativou Evropské unie potvrzen zamítavý výrok I rozsudku soudu
prvního stupně a ve výroku II o nákladech odvolacího řízení,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 5. 2017, č. j. 29 C
139/2015-177, v zamítavém výroku I co do požadavku žalobců na veřejnou omluvu
za umožnění protiprávních reklam na vakcíny v rozporu s legislativou Evropské
unie a v závislém nákladovém výroku II
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
1. Žalobci se proti žalované domáhali zadostiučinění nemajetkové újmy, a
to jednak ve formě (1) veřejné omluvy za zásahy do jejich práv a do práv
veřejnosti ve znění: „Omlouváme se za zásah do rodičovských práv rozhodovat se
o očkování dítěte podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a zajišťovat dítěti
lékařskou péči v souladu s vědeckými poznatky, do práva na svobodný a
informovaný souhlas, do práva na ochranu soukromého a rodinného života, do
práva nebýt diskriminován a do práva na objektivní informace bez ovlivňování
plošnými manipulativními, zastrašujícími a agresivními reklamami na vakcíny. K
zásahu do těchto práv došlo: a) zavedením a udržováním systému povinného
očkování a s tím spojených sankcí ve formě pokut a vyloučení dětí z
předškolního vzdělávání, aniž by byla prokázána medicínská nezbytnost tohoto
opatření, a to nezávislými experty bez konfliktu zájmů, aniž by meze povinnosti
byly jasně stanoveny zákonem, aniž by stát převzal odpovědnost za újmu na
zdraví očkováním způsobenou, aniž by stát spolehlivě vyhodnocoval nežádoucí
účinky očkování a poskytoval o nich i o očkování objektivní informace, b)
umožněním protiprávních reklam na vakcíny v rozporu s legislativou EU“, a
jednak formou (2) sdělení, kdy a jaká opatření budou přijata k respektování
uvedených práv rodičů dětí. Nemajetková újma měla být žalobcům způsobena v
důsledku nesprávného úředního postupu státu spočívajícího v systému očkování
dětí v České republice, které je podle žalobců diskriminační a represivní,
umožňující protiprávní reklamy na příslušné vakcíny, kterou žalobci vnímají
jako manipulaci a zastrašování. Podle žalobců nebyla prokázána medicínská
nezbytnost očkování, meze povinnosti očkování nebyla dosud jasně stanovená
zákonem, stát nepřevzal odpovědnost za újmu na zdraví způsobenou očkováním
dětí, nevyhodnocuje nežádoucí účinky očkování a neposkytuje o nich objektivní
informace. Dále žalobci uvedli, že existují sankce při odmítnutí očkování
dítěte (nepřijetí do mateřské školky, v čemž shledávali porušení práva své
dcery na vzdělávání a ochranu soukromého života) a zdůrazňovali nárok na
spravedlivou náhradu škody podle čl. 24 Úmluvy o biomedicíně a náhrady újmy na
zdraví. Jejich práva byla poškozena, jestliže byli povinni respektovat zákonnou
úpravu v rámci očkování dětí ve věku do tří let konkrétními vakcínami.
Nesprávný úřední postup žalobci shledávají v systému očkování stanovenému
zákonnou úpravou a v umožnění reklam na očkovací vakcíny pro děti v médiích,
čímž podle žalobců mělo dojít k protiprávnímu zásahu do osobnostních a
základních lidských práv rodičů dětí, kteří by měli mít právo rozhodnout sami o
nezbytnosti očkování dítěte podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, přičemž
mělo by být umožněno právo na svobodný a informovaný souhlas s očkováním, na
ochranu soukromého a rodinného života žalobců. Žalobci požadovali položení
předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť tato problematika je
řešena odlišně různými státy Evropské unie a Česká republika neimplementovala
směrnici Evropské unie č. 2001/83/ES do zákonné úpravy.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 11. 5. 2017, č. j. 29 C 139/2015-177, zamítl žalobu, kterou se žalobci
domáhali veřejné omluvy z důvodu zásahu do jejich rodičovských práv nesprávným
úředním postupem a uložení povinnosti žalovanému sdělit žalobcům, kdy a jaká
opatření budou přijata k respektování práv rodičů a dětí v České republice
(výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
(výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a) je
dokumentaristkou a že se žalobcem b) natočili film s názvem Epidemie svobody, v
rámci kterého získali informace od lékařů a rodičů dětí, na základě kterých
nabyli přesvědčení, že metoda zavedená v České republice o plošném povinném
očkování je nebezpečná, donucovací a represivní. Oba žalobci přestali věřit
odborníkům, ve které ztratili důvěru a obávají se o své děti ve věku 3 a 14
let. Zvolili tedy u dcery odklad očkování, požadovali očkování proti tetanu
monovakcínou, jež však České republice není zavedena, neboť nechtěli zatížit
dceru očkováním proti černému kašli a proti žloutence, a to z důvodu, že rodina
v linii žen je zatížena astmatem. Dcera účastníků není očkována, ale rodiče
nevylučují její očkování později. V důsledku absence očkování dcery žalobci
neuspěli s jejím přijetím do mateřské školky. Žalobci se setkali s případem,
kdy chlapec byl očkován v 9. týdnu věku, byl pak zpožděn ve vývoji a následně u
něj nastaly projevy epilepsie. Žalobci také brojili proti uveřejňování reklam
na zavedené očkování dětí nízkého věku. Žalobci výzvou ze dne 21. 7. 2014
požádali žalovanou o odškodnění, avšak žalovaná ve vyjádření ze dne 23. 12.
2014 jejich požadavek na veřejnou omluvu a sdělení ohledně opatření k
respektování práv rodičů v České republice odmítla.
4. Soud prvního stupně přes požadavek žalobců nepředložil předběžnou
otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) ohledně řádné
implementace směrnice Evropské unie č. 2001/83/ES do zákonné úpravy v České
republice, neboť tuto otázku posoudil jako irelevantní s ohledem na předmět
žaloby. Současně poukázal na to, že na SDEU se obrátil již Nejvyšší soud
Slovenské republiky s návrhem na posouzení několika otázek týkajících se
výkladu Charty základních práv Evropské unie a SDEU dospěl v usnesení ze dne
17. 7. 2014 ve věci C-459/13 k závěru, že není příslušný na vznesené otázky
odpovědět už proto, že povinnost očkování na Slovensku neukládá právní akt
Evropské unie, nýbrž vnitrostátní předpis.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25.
1. 2018, č. j. 25 Co 368/2017-201, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok II).
6. Odvolací soud se na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně, aniž by sám doplnil dokazování, souhlasil jak se skutkovými,
tak právními závěry soudu prvního stupně.
7. K námitce žalobců o neúplném právním posouzení odvolací soud uvedl,
že stran ochrany osobnosti je zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také
„občanský zákoník“ nebo jen „o. z.“), lex generalis a uplatní se pouze tehdy,
pokud osobnostní agenda není upravena speciálním předpisem stejné právní síly.
S poukazem na žalobu, podle které žalobcům měla újma vzniknout jako adresátům
kogentních veřejnoprávních norem vytvořených žalovanou, odvolací soud dovodil,
že se jedná jednoznačně o situaci, kdy stát vystupuje jako nositel veřejné moci
při jejím uplatňování a uzavřel, že za těchto okolností je nutno aplikovat
speciální právní předpis, kterým je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále také
„OdpŠk),
8. Odvolací soud především v daném případě neshledal naplnění podmínky
existence nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, neboť
žalobci dovozují svůj nárok z jejich pohledu nedokonalých právních předpisů a
dopadů na jejich psychický stav s tím, že existence negativních subjektivních
pocitů žalobců nemohou splnění této zásadní podmínky suplovat. V této
souvislosti odvolací soud vycházel z názoru, že proces přijímání zákonů
hlasováním v komorách parlamentu (normotvorná činnost), ani nečinnost
zákonodárného sboru na přípravě zákona, jenž by po obsahové stránce žalobcům
vyhovoval, není úředním postupem a že za újmu vzniklou na základě této činnosti
stát neodpovídá ani podle občanského zákoníku ani podle zákona č. 82/1998 Sb. K
tomu odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo
1210/2009, a ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, či ze dne 22. 4.
2008, sp. zn. 25 Cdo 215/2006, nebo ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo
1210/2009, anebo ze dne 20. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2334/2010, jakož i na
nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 407/99, nebo ze dne
23. 5. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 24/99, či ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 93/99.
V této souvislosti dodal, že okolnost, že pozitivní právní úpravu nevnímají
žalobci jako správnou, nemůže soud zásadně reflektovat jinak, než odkazem na
postupy zákonodárného procesu a že otázka změny stávající právní úpravy je věcí
moci zákonodárné, přičemž absence zákonné úpravy odpovídající představám
žalobců nemůže být nesprávným úředním postupem.
9. Dále odvolací soud uzavřel, že k položení jakékoliv předběžné otázky
SDEU není žádný důvod, neboť takto nelze obcházet splnění podmínky existence
nesprávného úředního postupu, přičemž v tomto řízení by jakýkoliv závěr soudu k
dané otázce byl irelevantní, neboť by nemohl žalobcům při nedostatku výchozího
předpokladu vzniku uplatněného nároku nijak prospět.
10. K otázce věcné pasivní legitimace ke sdělení, jaká opatření budou
přijata k respektování práv rodičů a dětí ohledně systému očkování v České
republice, odvolací soud konstatoval, že o takový požadavek se vůbec o platné
právo neopírá. V této souvislosti uzavřel, že neexistuje žádný státní orgán,
který by měl povinnost na takto sugestivní, kapciózní a nekonkrétní dotaz
odpovídat. Podle odvolacího soudu nejblíže by tento dotaz měl asi k žádosti o
poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k
informacím, ale s ohledem na své znění spadá do výluky v § 2 odst. 4 tohoto
zákona. Odvolací soud tak s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2.
2001 sp. zn. 20 Cdo 2498/99, dospěl k závěru, že z důvodu, že soud nenašel jiný
orgán, který by měl být povolán k rozhodování o požadavku na takovéto sdělení,
nelze řízení v této části zastavit, ale musí o něm sám rozhodnout, a s ohledem
na jeho neoprávněnost, nikoliv pro nedostatek pasivní věcné legitimace
žalované, jej zamítnout.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadli včasným dovoláním
žalobci (dále také „dovolatelé“), kteří přípustnost dovolání spatřovali v tom,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud v rozhodování
dovolacího soudu nebyla vyřešena, nebo při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Touto otázkou je, zda
měl odvolací soud předložit předběžnou otázkou SDEU a zda byly splněny podmínky
pro tento postup.
12. Žalobci namítli, že jedno z jejich žalobních tvrzení bylo to, že v
České republice probíhají reklamy na vakcíny v rozporu s právem Evropské unie a
v rozporu s jejich spotřebitelskými právy, přičemž není respektována
legislativa Evropské unie ohledně zákazu reklamy na léčivé přípravky a dochází
ke zcela účelovému výkladu pojmu „vakcinační akce“, a to v rozporu s výkladem a
praxí v západní Evropě. Dále žalobci zdůraznili, že opakovaně požadovali
předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie ohledně toho, zda
Česká republika neporušuje svoje závazky ze směrnice Evropské unie č. 2001/83/ES, pokud umožňuje brandovou reklamu na konkrétní vakcíny vůči
veřejnosti, resp. zda je přípustná brandová reklama na vakcíny podle této
legislativy. K tomu uvedli, že předběžnou otázkou nechtěli řešit vnitrostátní
předpis a samotnou povinnost očkování vyplývající z vnitrostátního předpisu,
nýbrž otázkou směřovali k výkladu právního předpisu Evropské unie, který je v
České republice rozporný s výkladem v západních zemích, a tím je zasahováno do
jejich práv jako spotřebitelů a jako rodičů, neboť nad jejich zájmem je v České
republice nesprávným výkladem upřednostňován zájem výrobců vakcín. K závěru
odvolacího soudu, že předložením předběžné otázky nelze obcházet splnění
podmínky existence nesprávného úředního postupu, namítli, že odvolací soud tak
nelogicky opominul, že nejprve musí dojít k posouzení předběžné otázky (zda
dochází k porušení práva Evropské unie) a teprve na základě toho může dojít k
posouzení, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, nebo k jinému porušení
jejich práv vyplývajícímu z nesprávného výkladu práva Evropské unie. Uvedli
rovněž, že úmyslně svoji žalobu koncipovali tak, že nenamítali jen nesprávný
úřední postup, ale i porušení svých osobnostních práv, aby nemohlo dojít k
účelové redukci na velmi úzce vykládaný nesprávný úřední postup a k odepření
práva na účinný právní prostředek nápravy, přestože dochází k porušování jejich
práv vyplývajících z legislativy Evropské unie. Pokračovali dále, že pokud
dochází k porušování legislativy Evropské unie a tím dochází k neoprávněnému
zásahu do sféry osoby (spotřebitele), musí k tomu existovat účinný právní
prostředek nápravy proti nesprávnému výkladu práva ze strany státu, přičemž z
jejich hlediska je jedno, zda půjde o řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., nebo
zda půjde o ochranu jejich osobnostních práv. Podle žalobců postupem odvolacího
soudu došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces, na zákonného soudce
(SDEU) a také k porušení práva na účinný právní prostředek nápravy. Vytkli
odvolacímu soudu, že pokud uzavřel, že proces přijímání zákonů, ani nečinnost
zákonodárce není úředním postupem, tak se jedná o nepochopení žaloby, která
netvrdí, že nesprávný úřední postup spočívá právě v tomto.
V této souvislosti
zdůraznili, že v žalobě je uvedeno, že nesprávný úřední postup nebo zásah do
jejich práv spočívá i v úřední činnosti - v chybějícím posuzování obsahu
reklamy na vakcíny a v automatickém schvalování žádostí farmaceutického
průmyslu (bez posouzení obsahu reklamy tak, aby odpovídal legislativě Evropské
unie). Na podporu své argumentace pak odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 3. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1347/2005 a na nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1009/08, s tím, že jednoznačná povinnost soudu
předložit předběžnou otázku SDEU je dána v případě, kdy je projednávána otázka,
která se týká výkladu či platnosti práva Evropského společenství, což podle
jejich názoru bylo v projednávaném případě naplněno.
13. Žalobci navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu
zrušen a aby jim byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
14. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 do 31. 1. 2019 (viz čl. IV., XII zákona č. 287/2018), dále jen „o. s. ř.“
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Podle § 241 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí
(§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). V dovolání nelze poukazovat
na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odstavec 4). K obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém
rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody
dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v § 241, se nepřihlíží
(odstavec 5). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odstavec
6).
20. Nejvyšší soud setrvale judikuje, že může-li být dovolání přípustné
jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), dovolatelé jsou povinni v dovolání
pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti
považují pro ně za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014;
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz). Jinými slovy
vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání,
je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude
zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012
Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého
jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní
otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým
způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud
obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3023/2014). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k
projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní)
ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která
konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem jako nová
vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve
přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS
3524/13). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části)
textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují.
21. V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem žalobci spatřují
splnění předpokladů přípustnosti ve vztahu k jejich požadavku na veřejnou
omluvu pod bodem 1a) a ohledně požadovaného sdělení pod bodem 2) žaloby, v
dovolání zcela absentuje. V tomto rozsahu tudíž dovolání neobsahuje náležitosti
vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobci nijak nevymezili, od kterých
rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil,
nebo v čem napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, jež v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Žalobci totiž svoji dovolací
argumentaci vztáhli výlučně k jejich požadavku formulovanému pod bodem 1b)
žaloby týkajícího se umožnění protiprávních reklam na vakcíny v rozporu s
legislativou Evropské unie. Měla-li se snad dle dovolatelů níže uvedená otázka
vztahovat i k požadavkům pod body 1a) a 2), pak na jejím vyřešení napadené
rozhodnutí u uvedených požadavků ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí.
22. V rozsahu žalobních požadavků pod body 1a) a 2) je tak dovolání
nepřípustné.
23. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, kdy a
za jakých podmínek lze předložit předběžnou otázku SDEU, neboť při jejím řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
24. Dovolání je důvodné.
25. Žalobci vymezená dovolací otázka týkající se podmínek předložení
předběžné otázky SDEU již v judikatuře Nejvyššího soudu byla řešena (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2711/2005,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1582/2006, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1210/2009). V
usnesení ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2417/2015, pak Nejvyšší soud
vyslovil závěr, že „[S]oudní dvůr má, jak plyne z článku 267 Smlouvy o
fungování Evropské unie („SFEU“) pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách
týkajících se a) výkladu Smluv a b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány,
institucemi nebo jinými subjekty Unie; vyvstane-li taková otázka při jednání
před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými
prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na
Soudní dvůr Evropské unie. Hlavním účelem řízení o předběžné otázce je jednotná
aplikace komunitárního práva ve všech členských státech. Z uvedeného se
dovozuje, že Soudní dvůr se předloženou otázkou zabývá pouze za předpokladu, že
v řízení před národním soudem vyvstala otázka výkladu komunitárního práva a že
výklad takové otázky je zcela zásadní pro vyřešení daného případu. Soudní dvůr
opakovaně judikoval, že nepodá odpověď na předloženou otázku, pokud je zcela
zřejmé, že výklad komunitárního práva, kterého se domáhá národní soud, nemá
žádný vztah ke skutkovému stavu či smyslu řízení před národním soudem nebo
položená otázka je hypotetická a Soudní dvůr nemá dostatek faktických nebo
právních podkladů k jejímu zodpovězení (srov. např. rozsudek ze dne 11. 3. 1980
ve věci 244/80 Foglia v. Novello, ECR 1981 s. 3045, bod 18, a rozsudek ze dne
16. 7. 1992 ve věci C-83/1991 Meilicke v. ADV/ORGA ECR 1992 s. I-4871, bod
25).“
26. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již vyřešil otázku, jaké jsou
obecně předpoklady vzniku odpovědnosti státu za újmu způsobenou porušením práva
EU (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo
2927/2010, jakož i na něj navazující rozsudek ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30
Cdo 1945/2016; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo
2584/2016; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
27. V prvním z označených rozhodnutí s odkazem na judikaturu SDEU, jakož
i judikaturu nejvyšších soudů členských států (dále srov. též tam citovaná
rozhodnutí), Nejvyšší soud uvedl, že systém odpovědnosti za porušení unijního
práva je systémem autonomním, postaveným na odlišných podmínkách, než jaké
předpokládá zákon č. 82/1998 Sb. Členský stát tak nese odpovědnost za škodu
způsobenou porušením evropského práva, byť tuto problematiku právní řád České
republiky výslovně neupravuje.
28. V rozhodovací praxi SDEU jsou konkrétní podmínky, za jakých
odpovědnost státu za porušení unijního práva dává vzniknout právu jednotlivce
na náhradu škody, konstruovány následovně: cílem porušeného právního předpisu
je přiznání práv jednotlivcům; právo na náhradu škody jednotlivci vzniká za
situace, dopustí-li se členský stát porušení takové normy unijního práva, která
ve prospěch tohoto jednotlivce zakládá dostatečně určitelné subjektivní právo,
nebo chrání jeho právní zájem; porušení musí být dostatečně závažné, přičemž
míra závažnosti se v podmínkách unijního práva vykládá v závislosti na rozsahu
volného uvážení svěřeného daným předpisem vnitrostátnímu orgánu; mezi porušením
povinnosti ze strany členského státu a škodou způsobenou poškozenému musí
existovat příčinná souvislost; v rámci posuzování příčinné souvislosti je
přitom třeba zkoumat, zda nedošlo k narušení příčinné souvislosti jednáním či
opomenutím jiného subjektu práva nebo zásahem vyšší moci, anebo tím, že
poškozený sám ke vzniku škody přispěl svým jednáním či opomenutím, případně
tím, že nesplnil svou zmírňovací povinnost ve vztahu ke škodě.
29. Všechny tři podmínky (porušení unijního právního předpisu
přiznávajícího práva jednotlivci, dostatečná závažnost tohoto porušení a
příčinná souvislost mezi porušením právního předpisu a škodou) musí být splněny
kumulativně a platí pro jakýkoli způsob porušení unijního práva. Jsou tedy
nutné a zároveň postačující pro to, aby jednotlivcům vzniklo právo na náhradu
škody. Pokud jsou uvedené podmínky splněny, stát musí poskytnout náhradu za
způsobenou škodu v souladu s vnitrostátními právními předpisy upravujícími
odpovědnost, přičemž podmínky náhrady škody stanovené vnitrostátními právními
předpisy nesmí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé
na základě vnitrostátního práva a nesmí v praxi znemožňovat nebo nadměrně
ztěžovat získání náhrady škody.
30. Uvedené předpoklady odpovědnosti státu se uplatní obecně, ve vztahu
k činnosti všech státních orgánů, tedy jak legislativních, tak soudních.
31. Pro posouzení přípustnosti vymezené dovolací otázky je tedy zásadní,
zda v řízení vyvstala otázka výkladu komunitárního práva a zda výklad takové
otázky je zcela nezbytný pro vyřešení daného případu. V této souvislosti je pro
daný případ relevantní, že žalobci se podle žalobního petitu proti žalované
domáhají omluvy za umožnění reklam na vakcíny, jež jsou podle jejich
přesvědčení protiprávní, v rozporu s legislativou Evropské unie, přičemž
výslovně brojí proti posuzování obsahu reklam na vakcíny, respektive proti
jejich automatickému schvalování, od čehož dovozují nesprávný úřední postup a
zásah do jejich práv rodičů a spotřebitelů.
32. Pokud však odvolací soud v poměrech projednávané věci své rozhodnutí
založil na závěru, že stát za normotvornou činnost neodpovídá a svůj závěr o
absenci důvodu k položení předběžné otázky SDEU odůvodnil pouze tím, že tímto
způsobem není možné obcházet splnění podmínky existence nesprávného úředního
postupu a že jakýkoliv závěr soudu k dané otázce by byl irelevantní, pak jeho
rozhodnutí shora citované judikatuře neodpovídá. Bylo totiž na odvolacím soudu,
pokud tak již neučinil soud prvního stupně, aby se postupem při posuzování
obsahu reklam na vakcíny a jejich schvalováním Ministerstvem zdravotnictví
podle příslušných zákonných ustanovení zabýval a následně zhodnotil, zda v
tomto směru vyvstala otázka výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady ze
dne 6. 11. 2001, č. 2001/83/ES, popřípadě, zda je výklad této otázky zásadní
pro vyřešení projednávané věci. Odvolací soud však tento postup nijak
nehodnotil, a proto je jeho rozhodnutí neúplné, tudíž nesprávné.
33. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení dovolací soud neshledal.
34. V žalobci namítaném postupu odvolacího soudu dovolací soud vady
řízení neshledal, neboť v postupu odvolacího soudu se odrazilo jeho nesprávné
hmotněprávní posouzení předpokladů odpovědnosti státu za porušení komunitárního
práva.
VI. Závěr
35. Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání v
části proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok I
rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu požadavku žalobců na veřejnou omluvu za
zásahy do jejich práv a do práv veřejnosti a na sdělení, kdy a jaká opatření
budou přijata k respektování uvedených práv rodičů dětí, jako nepřípustné
odmítl.
36. Ohledně požadavku žalobců na veřejnou omluvu za umožnění
protiprávních reklam na vakcíny v rozporu s legislativou Evropské unie je
rozsudek odvolacího soudu z výše vyložených důvodů nesprávný a tato nesprávnost
se projevuje i v rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud tedy napadený
rozsudek podle § 243e odst. 1 o. s. ř., kterým byl potvrzen zamítavý výrok I
rozsudku soudu prvního stupně ve shora uvedeném rozsahu a ve výroku II o
nákladech odvolacího řízení zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo
v dovoláním dotčeném rozsahu zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také
pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím
rozsahu i toto rozhodnutí, a to včetně závislého nákladového výroku, a vrátil
věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
37. Na soudu prvního stupně bude, pokud shledá, že žalobcům skutečně
vznikla tvrzená újma, aby se znovu zabýval důvodností nároku žalobců a aby v
této souvislosti opětovně posoudil otázku nezbytnosti výkladu komunitárního
práva a v tomto ohledu svůj závěr v odůvodnění nového rozhodnutí náležitě
vysvětlil. Shledá-li soud nezbytnost výkladu komunitárního práva, a to i v
závislosti na posouzení zbývajících předpokladů odpovědnosti státu za jeho
porušení, ještě před případným položením otázky SDEU zváží, zda případně nejsou
splněny předpoklady pro postup v souladu s doktrínou acte clairé či acte
éclairé. „Je zajisté jen věcí vnitrostátního soudu, aby posoudil, zda je řádná
aplikace unijního práva natolik zřejmá, že není ponechán prostor pro žádné
rozumné pochybnosti, a v důsledku toho se rozhodne, že nepředloží Soudnímu
dvoru otázku týkající se výkladu práva Společenství, která vyvstala při jednání
před tímto soudem… Samotná existence protichůdných rozhodnutí vydaných
ostatními vnitrostátními soudy nemůže být v tomto ohledu rozhodujícím prvkem
pro uložení povinnosti stanovené v čl. 267 třetím pododstavci SFEU“ (srov.
C-160/14 J. F. F. d. S. e B., odst. 40 – 41, jakož i tam citovanou
judikaturu).“
38. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu