30 Cdo 243/2025

30 Cdo 243/2025-187

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. B., zastoupeného Mgr. Radanou Vítovcovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Pod Tržním nám. 612/6, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 C 165/2021, o dovolání žalobce proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 9. 2023, č. j. 35 C 165/2021-126, a Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 13 Co 23/2024-152, takto:

I. Dovolací řízení proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 9. 2023, č. j. 35 C 165/2021-126, se zastavuje. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 13 Co 23/2024-152, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

I. Dosavadní průběh řízení

1 Žalobce se žalobou podanou dne 22. 6. 2021 (ve znění jejích doplnění ze dne 15. 10. 2021, 22. 12. 2021, 1. 11. 2021, 12. 5. 2022 a 1. 12. 2022) domáhá vůči žalované nároku na zaplacení částky 2 383 020 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody (ušlého zisku z podnikání) ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „OdpŠk“.

Žalobce tvrdí, že mu byla způsobena škoda v podobě ušlého zisku ve výši 2 383 020 Kč z podnikání v období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2019 – dále jen „předmětné období“, vydáním nezákonného rozhodnutí Ministerstva dopravy – Odboru legislativy (veřejná vyhláška – společné rozhodnutí) ze dne 12. 4. 2013, č. j. 9/2013-510-RK – dále jen „nezákonné rozhodnutí“, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva dopravy – Odboru infrastruktury a územního plánu (veřejná vyhláška - rozhodnutí - stavební povolení) ze dne 16.

11. 2012, č. j. 269/2012-910-IPK/12, kterým byla povolena stavba „Dálnice D3 Tábor - Veselí nad Lužnicí, stavba 0306 - obchvat Tábora (pravý jízdní pás)“. Nabytím právní moci se stalo nezákonné rozhodnutí vykonatelným. Stavebník (Ředitelství silnic a dálnic ČR) tak mohl zahájit a zahájil stavební činnost, kterou zcela odňal přístup k provozovně, v níž žalobce od 2. 9. 2002 podniká na základě živnostenského oprávnění (opravy silničních vozidel, nákup zboží za účelem dalšího prodeje a prodej) na adrese Měšice 557, 391 56 Tábor.

Poté, co byl přístup po zrušení nezákonného rozhodnutí rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2013, č. j. 5 A 72/2013-137, stavebníkem „obnoven“, se nepodařilo zákaznickou základnu obnovit na původní výši jako před rokem 2012. Není zde jiný důvod, než odliv zákaznické základny vybudované od počátku podnikání (1992-2012) v důsledku odnětí přístupu z pozemní komunikace. Jiné příjmy z podnikání, než tržby z činností opravy silničních vozidel (se specializací opravy a servis motocyklů) a nákup zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, žalobce nemá.

Žádosti na náhradu škody, kterou žalobce uplatnil u žalované dne 10. 11. 2020, žalovaná nevyhověla a ničeho mu neuhradila.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 9. 2023, č. j. 35 C 165/2021-126, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 3 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

4. Soud prvního stupně uvedl, že v případě žalobce bylo zapotřebí, aby v řízení tvrdil a prokázal existující či reálně dosažitelné okolnosti, z nichž lze usuzovat, že by při jejich pravidelném běhu (nebýt škodné události) v předmětném období dosáhl kladného rozdílu mezi příjmy a výdaji, tedy že jeho výsledkem hospodaření by byl zisk. Odvozuje-li žalobce očekávaný majetkový přínos z podnikání, jsou takovými okolnostmi předchozí výsledky jeho hospodaření. Za situace, kdy v letech 2009 až 2017 bylo hospodaření žalobce ztrátové, nelze usuzovat na existující či reálně dosažitelné okolnosti, že by při jejich pravidelném běhu (nebýt škodné události) k zamýšlenému zisku skutečně došlo. Nedosáhl-li žalobce v letech 2009 až 2017 kladného rozdílu mezi příjmy a výdaji (a to proto, že jeho výdaje každoročně překračovaly jeho příjmy), nemohl ani reálně očekávat, že se tak stane v předmětném období, a to ani na základě znaleckého posudku Ing. Petry Petrusové, z něhož se vůbec nepodává, na základě jakých konkrétních skutečností Ing. Petra Petrusová stanovila žalobcův ušlý zisk od 1. 3. 2011 do 31. 12. 2014 ve výši 3 489 977 Kč, když „upravila“ výstupy z předloženého účetnictví za roky 2000 až 2003 a na základě toho vycházela z „korigovaných příjmů“. Znalecký posudek Ing. Petry Petrusové tudíž nemůže být způsobilým důkazem k prokázání tvrzení o ušlém zisku ze žalobcova podnikání.

5. Soud prvního stupně dále uzavřel, že i v případě, že by tvrzená škoda vznikla, nebylo by možno žalobě vyhovět, a to pro absenci příčinné souvislosti. Předmětné rozhodnutí se totiž nijak neprojevilo na příjmu ze žalobcova podnikání. Příčina, proč žalobce v letech 2011 až 2019 nedosáhl z podnikání zisku, spočívala ve způsobu jeho hospodaření, kdy jeho výdaje každoročně překračovaly jeho příjmy, což nakonec vedlo k tomu, že jeho výsledkem hospodaření byla vždy ztráta.

6. Závěrem soud prvního stupně dodal, že se ztotožňuje s názorem žalované, že stavebník (Ředitelství silnic a dálnic ČR) při provádění stavební činnosti vystupuje jako soukromý subjekt, který není nadán veřejnou mocí, a proto přičitatelnost jeho postupů státu (žalované) z hlediska kompenzace škody v režimu OdpŠk nepřichází v úvahu. Žalovaná nemůže nést odpovědnost za to, že se žalobci nedostalo majetkového přínosu v podobě zisku z podnikání, který v předmětném období očekával. Nárok na zaplacení částky 2 383 020 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení žalobce neuplatnil vůči žalované po právu.

7. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně dospěl k závěru o absenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a poklesem příjmů žalobce na základě jejich porovnání v čase. Pro souzenou věc je bez významu, z jakých věcných důvodů žalobce konstruoval snížení svého zisku (zjevně) již počínaje rokem 2011 (dle znaleckého posudku Ing. Petrusové); podstatné je právě jen tolik, že o (ve smyslu § 8 OdpŠk jistě nezákonné) rozhodnutí ministra dopravy ze dne 12. 4. 2013 a navazující neodklizení jím nastolených poměrů, o něž opírá žalobu, zde nešlo.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek soudu prvního stupně i odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním.

9. Žalobce namítá, že se soudy při rozhodování odchýlily od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2358/2021, ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 279/2023, a ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 333/2021.

10. Dle žalobce také rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, jež již byly v minulosti opakovaně dovolacím soudem řešeny, avšak měly by být nově vyhodnoceny jinak, případně doplněny, a to i s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. I. ÚS 2859/23, a dále ve vazbě na nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 141/19.

11. Odvolací soud podle žalobce nevzal v úvahu, že nemůže učinit relevantní právní závěr pouze z daňových přiznání žalobce, jež byla provedena k důkazu, ale je třeba podrobnější analýza individuálního podnikání žalobce (účetnictvím), včetně peněžního deníku, popř. doplněním znaleckého posudku Ing. Petry Petrusové, jak žalobce i sám v řízení navrhoval. Soudy věrohodně nevysvětlily, proč se odchýlily od zcela jiného závěru znalce Ing. Petry Petrusové, která jako znalec z oboru ekonomika vyčíslila ušlý zisk z podnikání žalobce (a tento důkaz byl proveden), a učinily v rozporu s tímto znaleckým posudkem závěr o ztrátě z podnikání žalobce v letech 2012–2014. Plyne-li ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2358/2021, že při posuzování nároku na náhradu škody nestačí jen samotné zjištění údajů z daňového přiznání, pak právní závěr v napadeném rozsudku, který se opírá toliko o daňová přiznání, je odchýlením se od tohoto pravidla formulovaného dovolacím soudem. Zvláště pak, když žalobce navrhoval provedení důkazu svým účetnictvím, a znaleckým posudkem (popř. jeho doplněním o další roky, které bude chtít vzít soud v úvahu při svém rozhodování).

12. Soudy měly vycházet z předpokladu, že příčinná souvislost je dána a měla být předvídána, a nikoliv posouzena přepjatě formalisticky. V daném případě byl přístup k maloobchodní provozovně žalobce omezen (to je nesporná skutečnost), zákazníci „nepřišli“, a tudíž prvotní požadavek soudů na předložení konkrétních smluv a obchodů, o které měl žalobce v roce 2018 a 2019 „přijít“, byl nepřiměřeně formalistický. Následné zamítnutí žaloby jen odkazem na závěrečné výsledky podnikání z daňového přiznání (rok 2012 vs 2018 a 2019) bez podrobné analýzy účetnictví žalobce je pak rezignací na spravedlivé rozhodování a odchýlení se od pravidla, že příčinná souvislost by v daném případě měla být předpokládána, když jí měl a mohl správní úřad předvídat. Proto, aby bylo zamítnutí žalobního nároku žalobce spravedlivé, měl tedy soud předpokládanou existující příčinnou souvislosti skutkovými okolnostmi jasně a prokazatelně vyloučit, což se nestalo.

13. Jedině pak po přezkoumání účetnictví a jednotlivých složek příjmů a výdajů žalobce (se zaměřením na výnosy a náklady z podnikatelské činnosti) je možné činit závěry, jež mohou mít význam pro rozhodnutí ve věci, zda tedy podnikatelská činnost žalobce byla zisková, či ztrátová, v jakém období, a zda mohl očekávat žalobce zisk.

14. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

15. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že je přesvědčena, že žalobcem podané dovolání nesplňuje náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., když v něm žalobce neformuloval žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od rozhodovací praxe, na kterou žalobce poukazuje. Dovolání by proto podle žalované mělo být odmítnuto.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř.

18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

20. Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud dovolací řízení o této části podaného dovolání podle § 243b a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).

20. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích, tedy i v těch, jimiž bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení (což ovšem Nejvyššímu soudu nikterak nebrání v tom, aby uvedený výrok v důsledku jeho akcesority zrušil, shledá-li dovolání, byť jen zčásti, přípustným, srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3127/2022, a ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2644/2024).

21. Z obsahu dovolání je zjevné, že žalobce pokládá za nesprávný úsudek odvolacího soudu o tom, že nedošlo-li k nominálnímu poklesu tržeb na straně žalobce po vydání nezákonného rozhodnutí, jež se projevilo v nastolení žalobcem vymezené protiprávní a žalobce poškozující situaci (nedostupnost nebo obtížná dostupnost jeho provozovny pro zákazníky), nelze za žádných okolností uzavřít, že nezákonné rozhodnutí a na ně navazující omezení, případně zmaření přístupu zákazníků do provozovny žalobce, mohlo být příčinou pro ucházející zisk žalobce z tržeb od zákazníků v letech 2014, 2018 a 2019.

22. Žalobci je na místě dát za pravdu, že tento úsudek odvolacího soudu je příliš paušální, a tedy i v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

23. Dovolání je důvodné.

24. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o absenci příčinné souvislosti mezi předmětným nezákonným rozhodnutím na straně jedné a jeho následky (znemožnění, resp. ztížení přístupu zákazníků do provozovny žalobce) a žalobcem tvrzeným ušlým ziskem na tržbách v letech 2014, 2018 a 2019 na straně druhé. Úsudek o absenci příčinné souvislosti odvolací soud založil na tom, že „žalobce v řízení potvrdil, že nemá a v rozhodné době neměl jiné příjmy než z podnikání v provozovně. Pokud byl žalobcův příjem v roce 2017 (podle žaloby již po řadě let trvajícího protiprávního stavu nastoleného nezákonným rozhodnutím) ještě (byť o málo) vyšší než v roce 2011, v němž tento stav ještě nenastal (vycházeje ze skutkové konstrukce žaloby), a pokud byly jeho příjmy v žalovaných (‚krizových’) letech cca obdobné výši příjmu v roce 2012 (rovněž ‚předkrizovém’, je-li tvrzeno nezákonné rozhodnutí z dubna 2013 a na ně navazující nesprávný úřední postup), pak zde evidentně není na místě uvažovat o omezení přístupu k provozovně jako faktoru, který by měl být příčinou případného snížení žalobcova zisku (jakožto majetkového přínosu představovaného rozdílem mezi příjmy a výdaji), pokud zde před omezením (tj. v letech 2011, 2012) nebylo vyšších příjmů, než dosahovaných později již po nezákonném rozhodnutí…V souzené věci je však (hypotetické) ujití takového zisku v letech 2018 a 2019 v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím (duben 2013) vyloučeno právě pro zmíněný poměr příjmů (v roce 2017 více než v roce 2011, v letech 2018 a 2019 zhruba stejně jako v roce 2012).

Žalobce ani netvrdil, jak případně postihl soud prvního stupně, že by důsledkem jím namítaného nezákonného rozhodnutí, potažmo (navazujícího) nesprávného úředního postupu, mělo být zvýšení jeho skutečných výdajů, mající potenciál dát vznik ušlému zisku i při shodných příjmech.“. Dovoláním napadený rozsudek odvolací soud odůvodnil právě a pouze výše uvedeným, když se na rozdíl od soudu prvního stupně nezabýval i tím, zda jednání Ředitelství silnic a dálnic ČR je přičitatelné státu, či nikoliv (viz odst. 16 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku).

25. Odvolací soud tedy uzavřel, že dosahoval-li žalobce po vydání nezákonného rozhodnutí (konkrétně v roce 2017) třeba i jen mírně vyššího příjmu z tržeb, než před jeho vydáním (v roce 2011), a dosahoval-li žalobce v letech 2018 a 2019 (v nichž mu vedle roku 2014 měl zisk rovněž ucházet) zhruba stejného příjmu, který měl před vydáním nezákonného rozhodnutí (v roce 2012), je zcela a naprosto vyloučeno, aby nezákonné rozhodnutí bylo příčinou údajného poklesu žalobcova příjmu z tržeb v letech 2014, 2018 a 2019.

Jinými slovy nedošlo-li k nominálnímu poklesu tržeb na straně žalobce po vydání nezákonného rozhodnutí, jež se projevilo v nastolení žalobcem vymezené protiprávní a žalobce poškozující situaci (nedostupnost nebo obtížná dostupnost jeho provozovny pro zákazníky), podle odvolacího soudu nelze za žádných okolností uzavřít, že nezákonné rozhodnutí a na ně navazující omezení, případně zmaření přístupu zákazníků do provozovny žalobce, mohlo být příčinou pro ucházející zisk žalobce z tržeb od zákazníků v letech 2014, 2018 a 2019.

26. Odvolacímu soudu lze dát za pravdu, že dovození odpovědnosti žalované za škodu dle OdpŠk je podmíněno kumulativním splněním odpovědnostních předpokladů, mezi něž patří kromě tzv. odpovědnostního titulu dále i vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Nelze-li tedy shledat příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem, odpovědnost za škodu není na místě dovodit. Je však na místě se zabývat tím, zda úsudek odvolacího soudu o zjevné a nepochybné absenci příčinné souvislosti vskutku obstojí při konfrontaci s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

27. Nejvyšší soud již dříve uvedl, že existence příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody je jedním z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem nezákonného rozhodnutí, tedy je-li nezákonné rozhodnutí a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt nezákonného rozhodnutí, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta skutečnost, bez níž by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 344/2001).

28. Dále dovolací soud uzavřel, že při posuzování ušlého zisku nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetku poškozeného v budoucnosti, ale musí být postaveno najisto, že při pravidelném běhu věcí, pokud by nebylo protiprávního jednání škůdce, mohl poškozený důvodně očekávat zvětšení svého majetku (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 331/2021), a dále že pro výši ušlého zisku je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce, tj. o jaký reálně dosažitelný, nikoli hypotetický, prospěch poškozený přišel (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2385/2014). Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že ušlý zisk je možno posuzovat pouze na základě určitých (existujících a prokázaných) právních skutečností a nikoli na základě hypotetických tvrzení (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012). 29.

Fakt, že příjem podnikatele po dobu několika let stagnuje ve zhruba stejné nominální výši, může mít i z pohledu laika řadu různých příčin, které se mohou doplňovat. Mezi tyto příčiny patří například aktuální či dlouhodobá situace v odvětví, v němž podnikatel působí, a charakter jeho podnikání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 333/2021), vývoj cen jím nabízeného zboží či služeb, stav konkurence v místě, kde podnikatel provozuje svoji činnost, různorodé konání či opomenutí podnikatele, které má vliv na jeho zisk.

Příčinou nebo jednou z vícero příčin stagnace zisku podnikatele jistě může být i nezákonné rozhodnutí žalované, jež mělo za následek, že se provozovna žalobce pro zákazníky stala omezeně dostupnou, trval-li tento stav podstatnou část období, v němž žalobci údajně právě proto ucházel zisk. Úvaha o absenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a stavem způsobeným žalovanou a údajně ucházejícím ziskem žalobce se tedy (i z pohledu laika) nemůže omezit jen na konstatování, že příjem podnikatele před vydáním nezákonného rozhodnutí a před promítnutím jeho následků do poměrů žalobce (omezením přístupu zákazníků do jeho provozovny) a po něm nepoklesl a byl nominálně zhruba stejný.

Tato skutečnost sice může být indicií, že se na stagnaci příjmů žalobce převážně podílely jiné okolnosti, než omezení přístupu zákazníků do jeho provozovny, ale ještě sama o sobě nevylučuje, že právě omezení přístupu zákazníků do provozovny se mohlo v příjmech žalobce rovněž negativně projevit. Dovodil-li odvolací soud opačný závěr, je jeho úsudek s ohledem na shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu příliš zjednodušující, a proto neobstojí.

30. Nejvyšší soud tedy z výše uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, s tím, že žalobci je třeba dát prostor k prokázání, zda a do jaké míry mu v letech 2014, 2018 a 2019 ušel zisk právě následkem nezákonného rozhodnutí žalované, jež mělo za následek, že se provozovna žalobce pro zákazníky stala omezeně dostupnou.

31. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud žádnou takovou vadu řízení neshledal.

32. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.). Odvolací soud se přitom zachová podle instrukcí popsaných v odstavci 30 tohoto rozsudku.

33. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 6. 2025

JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu