30 Cdo 2461/2017-511
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně
Pragner s. r. o., se sídlem v Praze 4, Pod Lesem 2147/23, identifikační číslo
osoby 256 36 731, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v
Praze 2, Karlovo náměstí 2097/10, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody z
nezákonného rozhodnutí ve výši 9.932.775 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 296/2007, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 39 Co
150/2015-459, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. V pořadí čtvrtým shora v záhlaví citovaným rozsudkem Městského soudu v
Praze (dále již „odvolací soud“) byl potvrzen v pořadí třetí rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 25. února 2014, č. j.
14 C 296/2007-372, v zamítavém výroku I. o věci samé, a dále bylo rozhodnuto o
povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího a
dovolacího řízení částku 1.200,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
2. V průběhu řízení Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“
nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 14. září 2011, sp. zn. 28 Cdo 3392/2010
/všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí
Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách
http://nalus.usoud.cz), zrušil rozsudky odvolacího soudu ze dne 10. března
2010, č. j. 39 Co 444/2009-68, a soudu prvního stupně ze dne 25. května 2009,
čj. 14 C 296/2007-50, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudy
obou stupňů zavázal právním názorem, že rozhodnutí ministra spravedlnosti o
pozastavení výkonu exekutorského úřadu je nezákonným rozhodnutím podle § 8
odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále již „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998
Sb.“), bylo-li v řízení o správní žalobě soudního exekutora zrušeno.
3. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že
ve věci se právní předchůdce žalobkyně domáhal zaplacení částky 9.932.775 Kč
jako náhrady škody vzniklé mu z důvodu ušlého výdělku, způsobené mu podle něho
nezákonným rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 11. července 2003, sp. zn.
179/03-pers.SO, o pozastavení výkonu jeho činnosti jako soudního exekutora.
Činnost právního předchůdce žalobkyně byla pozastavena od 22. července 2003,
což byl den následující po doručení ministrova rozhodnutí. Uvedené rozhodnutí
bylo vydáno v důsledku zahájeného trestního stíhání právního předchůdce
žalobkyně pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.
zák. Proti rozhodnutí ministra spravedlnosti podal právní předchůdce žalobkyně
k Městskému soudu v Praze včas žalobu, která byla rozsudkem uvedeného soudu ze
dne 12. prosince 2003, č. j. 5 Ca 155/03-61, zamítnuta. Proti zamítavému
rozhodnutí podal právního předchůdce žalobkyně kasační stížnost k Nejvyššímu
správnímu soudu, který rozsudkem ze dne 22. září 2004, č. j. 2 As 19/2004-92,
zrušil uvedený rozsudek Městského soudu v Praze a věc tomuto soudu vrátil k
dalšímu řízení s tím, že shledal rozhodnutí ministra nepřezkoumatelným pro jeho
nesrozumitelnost (absence odůvodnění). Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého
rozsudku též uvedl, že postupem žalovaného byla právnímu předchůdci žalobkyně
upřena základní procesní práva, která mu podle příslušných právních předpisů
náleží. Poté Městský soud v Praze, vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu, rozhodnutím ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 5 Ca 174/04-111, zrušil
napadené rozhodnutí ministra spravedlnosti a věc mu vrátil k dalšímu řízení;
toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 16. prosince 2004. Dne 28. prosince 2004
došlo k plnému obnovení činnosti exekutora. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu
8 ze dne 17. června 2004, sp. zn. 2 T 11/04, byl právní předchůdce žalobkyně
uznán vinným trestným činem podvodu a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce
trvání tří let s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu pěti let s
dohledem; právnímu předchůdci žalobkyně byl uložen též tříletý trest zákazu
činnosti spojené s hmotnou odpovědností. Rozsudek nabyl právní moci dne 9.
listopadu 2005.
4. Na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 31. května 2012, č. j.
14 C 296/2007-140, došlo ke vstupu společnosti Pragner s. r. o. do řízení na
straně žalobce místo původního žalobce J. V., a to na základě smlouvy o
postoupení pohledávek. Podle této smlouvy ze dne 27. ledna 2012 postupitel J.
V. převedl na postupníka – společnost Pragner s. r. o. předmětnou pohledávku za
žalovanou ve výši 9.932.775 Kč.
5. Soud prvního stupně dovodil, že bylo vydáno rozhodnutí, které bylo
následně pro nezákonnost zrušeno, předchůdci žalobkyně na základě tohoto
rozhodnutí vznikla v příčinné souvislosti s ním škoda, a svůj nárok následně
převedl na žalobkyni. Soud prvního stupně však žalobkyni nevyhověl s poukazem
na to, že přiznání požadované náhrady by bylo v rozporu se zásadou „nemo
turpitudinem suam allegare potest“, zakazující, aby někdo měl prospěch z
vlastního nepoctivého jednání (§ 6 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník).
6. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně se žalobkyně odvolala,
přičemž ve svém odvolání namítala zejména to, že z judikatury Nejvyššího soudu
(rozsudek ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011) plyne, že nárok na
náhradu nemajetkové újmy ve smyslu OdpŠk nelze zamítnout pro rozpor s dobrými
mravy, přičemž tvrdila, že mezi náhradou majetkové a nemajetkové újmy v tomto
směru není rozdíl.
7. Odvolací soud rozsudkem ze dne 10. června 2015, č. j. 39 Co
150/2015-410, potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně s
konstatováním, že v případě majetkové újmy nepochybně platí, že výkon práva
nesmí být nemravný, tak jako v ostatních oblastech občanského práva. V této
souvislosti odvolací soud uvedl, že mu z jeho činnosti je známo, že právní
předchůdce žalobkyně byl pravomocně odsouzen pro závažnou majetkovou trestnou
činnost související s výkonem funkce. Byla-li důvodem odvolání právního
předchůdce žalobkyně z funkce exekutora jeho trestná činnost související s
výkonem funkce, bylo by zcela nemravné, jestliže by mu za období od účinnosti
zrušeného rozhodnutí do pravomocného odsouzení byla poskytnuta náhrada vzniklé
škody. K námitce žalobkyně, že trestné činnosti se nedopustila žalobkyně, ale
její právní předchůdce, pak odvolací soud uvedl, že ani žalobkyně nesmí těžit z
protiprávních činů svého předchůdce.
8. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. května 2016, sp.
zn. 30 Cdo 4630/2015, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Dovolací soud v rozhodnutí mj. vyložil, že: „Lze souhlasit s
názorem odvolacího soudu, který dovodil, že nelze bez dalšího zaměňovat nároky
plynoucí z majetkové či nemajetkové újmy. Zatímco při odškodňování imateriální
újmy se soud otázkou dobrých mravů zabývá již při posuzování jednotlivých
zákonných kritérií ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk, v řízení o nárocích z
materiální újmy tak učinit nemůže. V případě majetkové újmy tak nepochybně
platí, že výkon práva může být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 obč. zák.)., tak
jako v ostatních oblastech občanského práva (§ 26 zák. č. 82/1998 Sb.)“
9. Kromě toho dovolací v odůvodnění kasačního rozsudku uvedl, že odvolací
soud nedostatečně přesvědčivě odůvodnil svůj skutkový závěr, že „mu je z jeho
činnosti známo, že právní předchůdce žalobce byl pravomocně odsouzen pro
závažnou majetkovou trestnou činnost, spáchanou i v souvislosti s výkonem
exekuční činnosti.“ Podle dovolacího soudu musí odvolací soud v odůvodnění
rozsudku vyložit, ze které jeho konkrétní činnosti či postupu jsou mu známy
skutečnosti podle § 121 o. s. ř., a jak se o nich dozvěděl, aby byl rozsudek
přezkoumatelný. Druhá výtka dovolacího soudu spočívala v tom, že „odvolací soud
rovněž nezdůvodnil skutečnost, proč se odchýlil od svého skutkového zjištění
uvedeného ve svém předchozím rozsudku v této věci (č. j. 39 Co 444/2009-68) s
tím, že rozsudek ze dne 17. června 2004, sp. zn. 2 T 11/04, kterým byl právnímu
předchůdci žalobkyně uložen tříletý trest zákazu činnosti spojené s hmotnou
odpovědností, byl soudem druhého stupně zrušen s odůvodněním, že trestný čin
byl spáchán v době, kdy funkce exekutora právně neexistovala, jak to rovněž
vytkla odvolacímu soudu dovolatelka.“ Dovolací soud uzavřel, že předmětný
rozsudek odvolacího soudu byl ve shora uvedené věci nepřezkoumatelný; proto jej
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Odvolací soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, vydal rozsudek
ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 39 Co 150/2015-459, kterým potvrdil shora
označený rozsudek soudu prvního stupně, a dále rozhodl o nákladech odvolacího a
dovolacího řízení. Podle odvolacího soudu byla v řízení prokázána existence
nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 a 8 OdpŠk, jímž je rozhodnutí ministra
spravedlnosti ze dne 11. července 2003, sp. zn. 179/03-pers.SO (dále též
„nezákonné rozhodnutí“), kterým byl právnímu předchůdci žalobkyně pozastaven
výkon činnosti exekutora, a jež bylo posléze rozsudkem Městského soudu v Praze
ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 5 Ca 174/04-111, pro nezákonnost zrušeno.
Právnímu předchůdci žalobkyně vznikla škoda, neboť nemohl vykonávat exekuční
činnost; byly tudíž splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu.
Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo
4630/2015, konstatoval, že v případě majetkové újmy nepochybně platí, že výkon
práva (uplatnění nároku na náhradu škody) může být v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud vycházel z toho, že právní předchůdce žalobkyně byl pravomocně
odsouzen pro úmyslnou majetkovou trestnou činnost rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 8 ze dne 17. června 2004, sp. zn. 2 T 11/2001, ve spojení s usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2006, sp. zn. 7 To 471/2002, konanou v
prosinci 1998 a v lednu 1999, přičemž právě zahájení tohoto řízení bylo důvodem
pro vydání rozhodnutí ministra spravedlnosti o pozastavení funkce exekutora ze
dne 11. července 2003, sp. zn. 179/03-pers.SO, o němž bylo následně zjištěno,
že je nezákonné. Škoda měla právnímu předchůdci žalobkyně vzniknout právě na
základě, respektive v příčinné souvislosti s uvedeným rozhodnutím ministra
spravedlnosti. Na základě těchto zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že za
této situace by vyplacení náhrady škody bylo nemravné, „protože předchůdci
žalobkyně ušel výdělek v důsledku vlastní vědomé majetkové trestné činnosti a
lze zcela přisvědčit závěru soudu prvního stupně, podle něhož nikdo nemůže mít
prospěch z vlastní nepoctivosti.“ Kromě toho odvolací soud zjistil (a pro
dokreslení situace uvedl), že právní předchůdce žalobkyně v majetkové trestné
činnosti pokračoval i následně. Odvolací soud dále odkázal na argumenty uvedené
žalovanou stran profesní etiky soudních exekutorů.
11. Ve vztahu k postoupené pohledávce z právního předchůdce žalobkyně na
žalobkyni odvolací soud odkázal na § 524 odst. 2 obč. zák., který byl s ohledem
na § 3028 odst. 3 o. z. účinný v době uzavření postupní smlouvy, z nějž plyne,
že s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní
spojená. Odvolací soud vyložil, že pokud žalobkyně namítá, že sama se žádné
trestné činnosti nedopustila, pak je třeba zdůraznit, že se jako nabyvatelka
práva nemohla dostat do lepšího postavení než převodce, a to bez ohledu na to,
zda jí byla či nikoli známa trestná činnost jejího právního předchůdce.
12. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné a velmi obsáhlé dovolání, v
němž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Má za to, že rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení právní otázky, která „v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena, a dále, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR, především od rozhodnutí sp. zn.
30 Cdo 3731/2011 ze dne 27. 6. 2012, a dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR v této věci č. j. 30 Cdo 4630/2015-433, ze dne 25. 5. 2016.“
13. Ačkoliv při vymezení hledisek přípustnosti dovolání žalobkyně
argumentaci vztahovala k jedné právní otázce, k níž vymezila dvě hlediska
přípustnosti dovolání, tak následně uvedla šest právních otázek, na nichž mělo
rozhodnutí odvolacího soudu spočívat, aniž by k nim vymezila předpoklady
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Jde o následující právní otázky:
„1) zda protiprávní činnost poškozeného spáchaná v době 4 – 5 let před
vydáním nezákonného rozhodnutí spočívajícího v nezákonném pozastavení jeho
činnosti mu může být přičítána k tíži v tom smyslu, že by mu byl zamítnut zcela
oprávněný nárok podle ust. § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., náhrada škody
způsobené nezákonným rozhodnutím, a to pro rozpor s dobrými mravy s odkazem na
zásadu nemo turpitudinem suam allegare potest, tedy že nikdo nemůže profitovat
z vlastního nepoctivého jednání;
2) zda poškozený mohl svým protiprávním jednáním vydání takového
nezákonného rozhodnutí vůbec nějak zavinit a tím vyvolat snad svůj profit ze
svého protiprávního jednání;
3) zda takové případné protiprávní jednání poškozeného je důvodem pro
úplné zamítnutí jeho nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím
nebo důvodem pro poměrné snížení výše jeho nároku na náhradu škody analogicky
dle ust. § 441 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdejším znění;
4) zda lze vztahovat případný rozpor s dobrými mravy i na právního
nástupce poškozeného, který nabyl jeho nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím zcela v dobré víře na základě smlouvy o postoupení
pohledávek, aniž by mu byla případná protiprávní činnost postupitele jakkoliv
známa;
5) zda lze aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 120/2001 Sb....a
stavovské předpisy na jednání poškozeného z let 1998 – 1999, kdy tento zákon a
profese soudního exekutora ani neexistovala;
6) zda v řízení postupem odvolacího soudu nebyla porušena presumpce neviny
procesního předchůdce žalobce a tím porušen čl. 40 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod.“
14. Po shrnutí soudy zjištěného skutkového stavu a procesního vývoje
dovolatelka rozvinula dovolací důvod, který má obecně spočívat v nesprávném
právním posouzení věci, „neboť odvolací soud nesprávně právně posoudil, že
nárok žalobkyně je údajně v rozporu s dobrými mravy, a dále že žalobkyně se
údajně pokouší těžit ze své nepoctivosti.“
15. Podle dovolatelky odvolací soud nepřípustně zobecnil majetkovou
trestnou činnost jejího právního předchůdce, jelikož není pravdou, že nezákonné
rozhodnutí bylo vydáno v důsledku jeho trestné činnosti spojené s výkonem
funkce soudního exekutora. Předmětný skutek nebyl spáchán v souvislosti s
výkonem exekutorské činnosti, neboť v roce 1999 právní předchůdce dovolatelky
nebyl soudním exekutorem a v té době dokonce ještě ani neexistovala profese
soudního exekutora. Dále žalobkyně svou dovolací argumentaci rozdělila do
následující pěti oblastí týkajících se a) rozporu s dobrými mravy, b)
nepoctivosti, c) postoupení pohledávky, d) nesprávné aplikace exekučního řádu a
stavovských předpisů a e) porušení presumpce neviny, k nimž vyložila blíže svou
dovolací argumentaci. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě v plném rozsahu
vyhoví a přizná jí též právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
16. Žalovaná se k podanému dovolání žalobkyně písemně nevyjádřila.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že
dovolání proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas,
osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání podle 237 o. s. ř.
18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
19. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
20. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj.
dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6).
21. Podle žalobkyně dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na
vyřešení právní otázky, která „v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena a dále, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR, především od rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo
3731/2011 ze dne 27. 6. 2012, a dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v
této věci č. j. 30 Cdo 4630/2015-433 ze dne 25. 5. 2016.“ Jak bylo zmíněno
výše, ačkoli při vymezení hledisek přípustnosti dovolatelka se zmiňuje o jedné
právní otázce, k níž připojila dvě hlediska přípustnosti dovolání podle § 237
o. s. ř., tak v dalším textu dovolání formuluje celkem šest právních otázek, na
nichž mělo rozhodnutí odvolacího soudu spočívat. Ve vztahu k těmto šesti
právním otázkám dovolatelka ovšem nevymezila hledisko přípustnosti, tedy
neuvedla některou ze čtyř shora popsaných variant přípustnosti dovolání.
22. Dovolání není ve vztahu k hledisku přípustnosti zcela srozumitelné.
Pokud snad dovolatelka měla skutečně na mysli jen jednu právní otázku k níž
připojila dvě hlediska přípustnosti, bylo by nutné její dovolání odmítnout, a
to s ohledem na rozhodovací praxi dovolacího soudu z níž plyne, že „z povahy
věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze
zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria
přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné).“
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo
1590/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2017, sp. zn. 30 Cdo
4535/2016).
23. Přes hůře srozumitelně vymezené hledisko přípustnosti dovolání podle §
237 o. s. ř. se dovolací soud přesto zabýval jednotlivými šesti právními
otázkami, ve vztahu k nimž se snažil z kontextu dovolání dovodit, které ze dvou
hledisek přípustnosti dovolání měla dovolatelka ve skutečnosti na mysli, a to i
přes to, že „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost
(věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o
správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem
předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady
přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní
otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např.
usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní
soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15,
‚naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem
stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus,
ale o zákonem stanovený postup.‘“ (srov. např. aktuální usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015).
24. První dovolatelkou vymezená otázka zní: „zda protiprávní činnost
poškozeného spáchaná v době 4 – 5 let před vydáním nezákonného rozhodnutí
spočívajícího v nezákonném pozastavení jeho činnosti mu může být přičítána k
tíži v tom smyslu, že by mu byl zamítnut jednat zcela oprávněný nárok podle
ust. § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím, a to pro rozpor s dobrými mravy s odkazem na zásadu nemo
turpitudinem suam allegare potest, tedy že nikdo nemůže profitovat z vlastního
nepoctivého jednání“. Tato konkrétně vymezená otázka byla na obecné úrovni již
opakovaně vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Podle ustálené soudní
judikatury je institut dobrých mravů korektivem, který umožňuje soudu, aby
nevyhověl žalobě, která je sice důvodná, avšak jsou tu jiné okolnosti, v
jejichž světle by výkonem takového práva nastala výrazná nespravedlnost.
Smyslem tohoto ustanovení je tedy zamezit výkonu práva, který sice odpovídá
zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, jež lze definovat jako souhrn
společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují
jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny
rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96,
publikovaný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Není vyloučeno, že
po zvážení okolností případu i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může
být shledán v rozporu s dobrými mravy, a že mu proto bude soudem odepřena
právní ochrana. Přitom stačí, že výkon práva je (objektivně posuzováno) v
rozporu s dobrými mravy, aniž by bylo relevantní zavinění jednajícího, resp.
vědomí si takového rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. února 2015, sp. zn. 25 Cdo 3419/2014).
25. Ve vztahu k dovolatelkou vymezené právní otázce lze uvést, že odvolací
soud rozhodl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, když při
posuzování dobrých mravů vzal do úvahy i trestnou činnost právního předchůdce
dovolatelky z doby 4 – 5 let před vydáním nezákonného rozhodnutí, též s
přihlédnutím k tomu, že právě tato trestná činnost vedla k vydání předmětného
nezákonného rozhodnutí (jak správně vyložil odvolací soud). Pokud dovolatelka
dále v dovolání namítá (bez bližšího odkazu na konkrétní vymezenou právní
otázku), že trestná činnost jejího právního předchůdce nebyla spojena s výkonem
exekutorské činnosti, pak tato argumentace nemá vliv na provedené posouzení
dobrých mravů odvolacím soudem ve vztahu k žalobou vznesenému nároku. Odvolací
soud zcela srozumitelně vyložil, že absenci dobrých mravů ve vztahu k
požadovanému nároku na náhradu škody shledal ve spáchání trestného činu (z roku
1999) právním předchůdcem dovolatelky. Odvolací soud se tak vypořádal s
právními závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016,
sp. zn. 30 Cdo 4630/2015-433, zejména s tím, že úsudek soudu musí být podložen
důkladnými skutkovými zjištěními a současně má přesvědčivě dokládat, že tato
zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je skutečně v
rozporu s dobrými mravy. To, že nebylo prokázáno, že by trestná činnost
souvisela s výkonem exekutorské činnosti, nemá vliv na hodnocení odvolacího
soudu týkající se dobrých mravů. Např. i v § 122 ex. ř. odst. 1 je stanoveno,
že „Ministr může pozastavit exekutorovi výkon exekutorského úřadu, jestliže
bylo proti němu zahájeno trestní řízení za úmyslný trestný čin nebo za trestný
čin související s exekuční činností, a to až do právní moci rozhodnutí.“ Je
zřejmé, že ministr spravedlnosti může pozastavit exekutorovi výkon
exekutorského úřadu, bylo-li zahájeno proti exekutorovi trestní řízení nejen za
trestný čin související s výkonem exekuční činnosti, ale i pro úmyslný trestný
čin, který nemusí přímo souviset s výkonem exekuční činnosti. Stejně tak výkon
práva (požadovaný nárok na náhradu škody) může být v rozporu s dobrými mravy z
důvodu spáchané trestné činnosti, u níž nebylo prokázáno, že by souvisela s
výkonem exekutorské činnosti.
26. Druhá dovolatelkou vymezená právní otázka zní: „zda poškozený mohl svým
protiprávním jednáním vydání takového nezákonného rozhodnutí vůbec nějak
zavinit, ovlivnit a tím vyvolat snad svůj profit ze svého protiprávního
jednání“. Jinými slovy řečeno, dovolatelka podkládá otázku, zda mohl její
právní předchůdce trestnou činností zavinit (ovlivnit) vydání nezákonného
rozhodnutí. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku vyplývá, že nezákonné
rozhodnutí bylo vydáno v důsledku trestné činnosti právního předchůdce
dovolatelky. Na vyřešení této právní otázky ovšem napadené rozhodnutí nezávisí.
27. Třetí dovolatelkou vymezená právní otázka zní: „zda takové případné
protiprávní jednání poškozeného je důvodem pro úplné zamítnutí jeho nároku na
náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo důvodem pro poměrné snížení
výše jeho nároku na náhradu škody analogicky dle ust. § 441 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, v tehdejším účinném znění.“ Ani tato právní otázka
nemůže založit přípustnost dovolání. Odvolací soud dospěl k závěru, že právo na
náhradu škody podle OdpŠk je v posuzovaném řízení v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud vyložil, jaké důvody ho k tomuto závěru vedly, respektive proč
rozhodl o zamítnutí žaloby. Z judikatury Nejvyššího soudu, ani z žádného
právního předpisu přitom nevyplývá, že by odvolací soud měl – při zjištění, že
výkon práva na náhradu škody je v rozporu s dobrými mravy – povinnost zabývat
se případným poměrným snížením výše požadovaného nároku. Odvolací soud tak
rozhodl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
28. Čtvrtá dovolatelkou vymezená právní otázka zní: „zda lze vztahovat
případný rozpor s dobrými mravy i na právního nástupce poškozeného, který nabyl
jeho nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím zcela v dobré víře
na základě smlouvy o postoupení pohledávek, aniž by mu byla případná
protiprávní činnost postupitele jakkoliv známa.“ Odvolací soud srozumitelně
vyložil, že nabyvatel pohledávky se nemůže dostat do lepšího postavení než
převodce, neboť vstupuje do jeho práv a povinností. V tomto směru je odvolacím
soudem vyložené odůvodnění zaujatého právního názoru v souladu s obecnou právní
zásadou nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet, tedy že
nikdo nemůže na druhého převést více práv, než sám má.
29. Pátá dovolatelkou vymezená právní otázka zní „zda lze aplikovat
příslušná ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnost (exekuční řád) a stavovské předpisy na jednání poškozeného z let 1998 –
1999, kdy tento zákon a profese soudního exekutora ani neexistovala“. Odvolací
soud vyložil, v jakém jednání shledal ve vztahu k požadovanému nároku na
náhradu škody podle OdpŠk rozpor s dobrými mravy, tj. v trestné činnosti
právního předchůdce dovolatelky z roku 1999. Pokud odvolací soud zmínil, že
následné jednání právního předchůdce dovolatelky, tj. jeho jednání po vydání
nezákonného rozhodnutí, bylo v nesouladu s exekutorskými stavovskými předpisy,
pak je třeba poukázat na to, že odvolací soud tak učinil „pouze pro dokreslení“
daného případu. Na tomto konstatování, stejně jako na přehledu trestné činnosti
právního předchůdce dovolatelky spáchané po vydání nezákonného rozhodnutí,
odvolací soud nestavil své rozhodnutí o zamítnutí žaloby. Tato otázka tedy
nepředstavuje právní otázku, na níž by záviselo dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu, a nemůže tak založit přípustnost dovolání.
30. Šestá dovolatelkou vymezená právní otázka zní „zda v řízení postupem
odvolacího soudu nebyla porušena presumpce neviny procesního předchůdce žalobce
a tím porušen čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“ Dovolatelka se
v této souvislosti domnívá, že odvolací soud zatížil řízení vadou spočívající v
porušení presumpce neviny procesního předchůdce dovolatelky, přičemž nyní
retrospektivně presumuje ve svých závěrech další trestnou činnost spáchanou po
vydání nezákonného rozhodnutí, když tato trestná činnost byla spáchána cca po
10 letech od vydání nezákonného rozhodnutí. Podle dovolatelky se tak snažil
odvolací soud „konvalidovat nezákonný postup ministra spravedlnosti“. Tato
argumentace však není relevantní. Jak bylo vyloženo výše, pokud odvolací soud
poukázal na to, že i po vydání nezákonného rozhodnutí páchal právní předchůdce
dovolatelky trestnou činnost, pak je třeba zdůraznit to, že odvolací soud
vyloženě uvedl, že tak uvádí „pouze pro dokreslení“ daného případu. Na tomto
konstatování odvolací soud nestavil své rozhodnutí o zamítnutí žaloby. Tato
otázka tedy nepředstavuje právní otázku, na níž by záviselo dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyššímu soudu je známa rozhodovací praxe
Ústavního soudu, z níž mj. plyne, že „jakákoliv námitka, jejíž podstatou je
tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo
postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je z výše uvedeného
důvodu uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a občanského soudního
řádu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci“ (nález Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS
1113/16), avšak v posuzované věci takto užitá dovolací argumentace – s ohledem
na výše uvedené – nemohla založit přípustnost dovolání.
31. Nad rámec výše vymezených šesti právních otázek dovolatelka ve svém
dovolání polemizovala s odvolacím soudem ohledně „nepoctivosti“ jejího právního
předchůdce. Mimo to, že dovolatelka tuto svoji argumentace nepřiřadila k žádné
z konkrétních vymezených právních otázek, respektive k žádnému konkrétnímu
hledisku přípustnosti dovolání, tak nejde o argumentaci relevantní. Dovolatelka
se zabývá interpretací § 6 odst. 1 a 2 o. z., který stanoví, že každý má
povinnost jednat v právním styku poctivě, respektive že nikdo nesmí těžit ze
svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud
neměl toto ustanovení aplikovat, respektive jej interpretoval nesprávným
způsobem. V této souvislosti nad rámec výše uvedeného, dovolací soud připomíná,
že odvolací soud ve svém odůvodnění necílil na konkrétní ustanovení o. z.,
nýbrž poukazoval na obecnou právní zásadu, že nikdo nesmí těžit ze své
nepoctivosti.
32. Pokud dovolatelka ve svém podání poukazuje na vady řízení uvedené v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
těmito by se dovolací soud měl zabývat jen v případě, bylo-li by přípustné (§
242, odst. 3 o. s. ř.), což však v tomto případě není. Přesto dovolací soud
poukazuje na to, že pokud dovolatelka shledává vadou řízení to, že odvolací
soud ve svých závěrech odkázal mj. na vyjádření účastníka řízení při ústním
jednání, pak z odůvodnění odvolacího soudu jasně vyplývá, že tento odkaz byl
učiněn „pouze pro dokreslení“ jeho předchozí argumentace (viz str. 9 dovoláním
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu).
33. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
34. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f
odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu