30 Cdo 4630/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně
Pragner s. r. o., se sídlem v Praze 4, Pod Lesem 2147/23, identifikační číslo
osoby 256 36 731, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v
Praze 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši
9.932.775,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 14 C 296/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 10. června 2015, č. j. 39 Co 150/2015-410, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2015, č. j. 39 Co
150/2015-410, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
změněn výrok II. soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dále odvolací soud rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
V průběhu řízení Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“) rozsudkem ze dne 14. září 2011, sp. zn. 28 Cdo 3392/2010,
zrušil rozsudky odvolacího soudu ze dne 10. března 2010, č. j. 39 Co
444/2009-68, a soudu prvního stupně ze dne 25. května 2009, čj. 14 C
296/2007-50, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudy obou
stupňů zavázal právním názorem, že rozhodnutí ministra spravedlnosti o
pozastavení výkonu exekutorského úřadu je nezákonným rozhodnutím podle § 8
odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., (dále již „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998
Sb.“), bylo-li v řízení o správní žalobě soudního exekutora zrušeno.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění,
že ve věci se právní předchůdce žalobkyně domáhal zaplacení částky 9.932.775,-
Kč jako náhrady škody vzniklé mu z důvodu ušlého výdělku, způsobené mu podle
něho nezákonným rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 11. července 2003,
sp. zn. 179/03-pers.SO, o pozastavení výkonu jeho činnosti jako soudního
exekutora. Činnost právního předchůdce žalobkyně byla pozastavena od 22.
července 2003, což byl den následující po doručení ministrova rozhodnutí.
Uvedené rozhodnutí bylo vydáno v důsledku zahájeného trestního stíhání právního
předchůdce žalobkyně pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm.
b) trestního zákona. Proti rozhodnutí ministra spravedlnosti podal právní
předchůdce žalobkyně k Městskému soudu v Praze včas žalobu, která byla
rozsudkem uvedeného soudu ze dne 12. prosince 2003, č. j. 5 Ca 155/03-61,
zamítnuta. Proti zamítavému rozhodnutí podal právní předchůdce žalobkyně
kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který rozsudkem ze dne 22. září
2004, č. j. 2 As 19/2004-92, zrušil uvedený rozsudek Městského soudu v Praze a
věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení s tím, že shledal rozhodnutí ministra
nepřezkoumatelným pro jeho nesrozumitelnost (absence odůvodnění). Nejvyšší
správní soud v odůvodnění svého rozsudku též uvedl, že postupem žalovaného byla
právnímu předchůdci žalobkyně upřena základní procesní práva, která mu podle
příslušných právních předpisů náleží. Poté Městský soud v Praze, vázán právním
názorem Nejvyššího správního soudu, rozhodnutím ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 5 Ca 174/04-111, zrušil napadené rozhodnutí ministra spravedlnosti a věc mu
vrátil k dalšímu řízení; toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 16. prosince
2004; tímto dnem byla uvolněna činnost soudního exekutora. Dne 28. prosince
2004 došlo k plnému obnovení činnosti exekutora. Rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 8 ze dne 17. června 2004, sp. zn. 2 T 11/04, byl právní předchůdce
žalobkyně uznán vinným trestným činem podvodu a odsouzen k trestu odnětí
svobody v délce trvání tří let s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební
dobu pěti let s dohledem; právnímu předchůdci žalobkyně byl uložen též tříletý
trest zákazu činnosti spojené s hmotnou odpovědností. Rozsudek nabyl právní
moci dne 9. listopadu 2005. Na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 31. května 2012, č. j. 14 C 296/2007-140, došlo ke vstupu společnosti Pragner s. r. o. do řízení na
straně žalobce místo původního žalobce Mgr. V., a to na základě smlouvy o
postoupení pohledávek. Podle této smlouvy ze dne 27. ledna 2012 postupitel Mgr. V. převedl na postupníka – společnost Pragner s. r. o. předmětnou pohledávku za
žalovanou ve výši 9,932.775,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že bylo vydáno rozhodnutí, které bylo
následně pro nezákonnost zrušeno, předchůdci žalobce na základě tohoto
rozhodnutí vznikla v příčinné souvislosti s ním škoda, a svůj nárok následně
předvedl na žalobce. Soud prvního stupně však žalobci nevyhověl s poukazem na
to, že přiznání požadované náhrady by bylo v rozporu se zásadou nemo
turpitudinem suam allegare potest, zakazující, aby někdo měl prospěch z
vlastního nepoctivého jednání (§ 6 odst. 2 zák. 89/2012 Sb., občanský zákoník). V odvolání žalobkyně v tomto směru poukázala na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, podle něhož nárok na
náhradu nemajetkové újmy ve smyslu OdpŠk, nelze zamítnout pro rozpor s dobrými
mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Žalobkyně namítla, že mezi náhradou majetkové a
nemajetkové újmy v tomto směru není rozdíl. Odvolací soud s touto námitkou
žalobkyně nesouhlasil, neboť podle něj nelze bez dalšího zaměňovat nároky
plynoucí z majetkové či nemajetkové újmy. Při posuzování této námitky odvolací
soud zdůraznil, že při odškodňování imateriální újmy se soud otázkou dobrých
mravů zabývá již při posuzování jednotlivých zákonných kritérií ve smyslu § 31a
odst. 3 OdpŠk, což při řízení o nárocích z materiální újmy učinit nemůže.
V
případě majetkové újmy nepochybně platí, že výkon práva nemůže být nemravný,
tak jako v ostatních oblastech občanského práva (§ 26 zák. OdpŠk). Odvolací soud dále uvedl, že mu z jeho činnosti je známo, že právní
předchůdce žalobkyně byl pravomocně odsouzen pro závažnou majetkovou trestnou
činnost, spáchanou i v souvislosti s výkonem exekuční činnosti. Odvolací soud
se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, neboť byla-li důvodem odvolání
právního předchůdce žalobce z funkce exekutora jeho trestná činnost související
s výkonem funkce, bylo by zcela nemravné, jestliže by mu za období od účinnosti
zrušeného rozhodnutí do pravomocného odsouzení byla poskytnuta náhrada vzniklé
škody. K námitce žalobkyně, že se trestné činnosti nedopustila, odvolací soud
doplnil, že se smluvně namísto původního žalobce ocitla v jeho právním
postavení, vstoupila do práv původního žalobce, a tudíž i na něj se vztahuje
shora uvedený rozpor poskytnutí náhrady škody s dobrými mravy, jinými slovy, že
ani on nesmí těžit z protiprávních činů svého právního předchůdce. Proti tomuto rozsudku do výroku I. o věci samé podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) dovolání. Dovolatelka přípustnost dovolání dovozuje z § 237 o. s. ř. s tím, že dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud se odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena. Dovolatelka uplatnila tři následující otázky:
1) Zda v případě, že je postaveno na jisto, že existuje nezákonné rozhodnutí ve
smyslu ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk, lze požadavek na náhradu majetkové újmy
zamítnout pro rozpor s dobrými mravy. 2) Zda je správný závěr soudů, že v případě obvinění ze spáchání trestného činu
poškozeným, které vedlo státní orgán k vydání rozhodnutí, které však bylo pro
svou nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk zrušeno, poškozenému v důsledku
jeho vydání vznikla újma a poškozený ji požaduje uhradit, tak těží ze své
nepoctivosti a zda se to může týkat i jeho procesního nástupce. 3) Zda vůbec a nakolik jsou relevantní důvody, které vedly státní orgán k
vydání nezákonného rozhodnutí, k posouzení důvodnosti nároku poškozené na
náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Dovolatelka namítá, že předchůdce, pro jehož vyšetřování mu byl
nezákonným rozhodnutím pozastaven exekutorský úřad, vůbec nespáchal v
souvislosti s výkonem exekuční činnosti trestný čin. Žalobu na náhradu škody ve
smyslu OdpŠk nelze podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu zamítnout pro
rozpor s dobrými mravy. Dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011. Odvolací soud zásadu poctivosti
nepřípustně generalizoval na případy, že nikdo, kdo byl pravomocně odsouzen,
nemůže požadovat náhradu škody dle OdpŠk, způsobenou nezákonným rozhodnutím
vydaným např. v trestním řízení, neboť učinil protiprávní skutek a nyní je
proto nepoctivý, což je zcela absurdní.
Odkazem na pravomocné odsouzení
procesního předchůdce žalobce, ovšem za jiný a mnohem pozdější skutek, než pro
jaký byl pozastaven jeho výkon exekuční činnosti, se nyní odvolací soud pouze
opět nedůvodně snaží konvalidovat nezákonný postup ministra spravedlnosti, a to
i přes závazný právní názor Nejvyššího soudu o nezákonnosti dotčeného
rozhodnutí. Je zřejmé, že obecné soudy nerespektují závazný právní názor
Nejvyššího soudu, pro který dovolací soud již jednou jejich rozhodnutí zrušil. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti
shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou
(účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je
přípustné a důvodné. Dovolání dovolatelky je přípustné podle § 237 o. s. ř, pro první právní otázku,
zda v případě, že je postaveno na jisto, že existuje nezákonné rozhodnutí ve
smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, lze požadavek na náhradu majetkové újmy zamítnout pro
rozpor s dobrými mravy, když uplatněná právní otázka v rozhodování dovolacího
soudu v uvedených souvislostech dosud nebyla vyřešena. Podle § 26 OdpŠk: pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v
tomto zákoně občanským zákoníkem. Výslovně formulované ustanovení vylučuje pochybnosti o vztahu zákona č. 82/1998
Sb. k občanskému zákoníku; jde o vztah speciality založený na tom, že zvláštní
úprava se uplatní tam, kde speciální předpis stanoví něco jiného oproti úpravě
obecné, přičemž obecnou úpravu je možno použít tam, kde speciální předpis její
aplikaci nevylučuje výslovným zákazem anebo tím, že nestanoví něco jiného. To
je odůvodněno tím, že právní vztah, který za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. mezi poškozeným a státem či územním samosprávným celkem vzniká, je
občanskoprávním vztahem odpovědnosti za škodu. Zatímco totiž při výkonu veřejné
moci vystupuje stát v tzv. vrchnostenské pozici (srov. komentář k § 1 odst. 1
OdpŠk), pak jsou-li poté splněny podmínky jeho odpovědnosti za škodu, vzniká
mezi ním a poškozeným závazkový právní vztah, v němž již vrchnostenské
postavení nemá, neboť tehdy již o právech a povinnostech účastníka nerozhoduje
(ani předběžné projednání nároku ústředním orgánem nemá charakter rozhodovací),
naopak v něm vůči poškozenému vystupuje jako rovný s rovným (obdobně jako v
jiných odpovědnostních či závazkových vztazích) a podrobuje se i soudní
pravomoci. Že i soud rozhodující o tomto nároku je orgánem státu, na tom nic
nemění (srov. Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 225). K obdobnému závěru
ostatně dospívá i doktrína (srov. zejména Fiala a kol.. Občanské právo hmotné. 3. opravené a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita – nakladatelství
Doplněk, 2002, str. 378: „Jde o zvláštní případ odpovědnosti za škody vzniklé z
veřejnoprávního vztahu – při výkonu veřejné moci. Příslušný odpovědnostní
právní vztah je ovšem již vztahem soukromoprávním.“) a přijímá je i právnická
literatura (srov. např. Chmelík, M., Chmelík, M.: Náhrada škody v daňovém
řízení. Právní rozhledy 22/2007, str. 809). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011
(všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz) přijal závěr, že
nárok na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., nelze
zamítnout pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 obč. zák.). Závažnost vzniklé újmy a
okolnosti, za nichž ke způsobení újmy došlo, je také třeba vzít v úvahu při
stanovení formy, případně výše, zadostiučinění (§ 31a odst. 2, věta druhá
zákona č. 82/1998 Sb.). Nadto je nutno si uvědomit (a to i s přihlédnutím ke znění § 26 OdpŠk), co
stanoví § 31a odst.
1 a 2 OdpŠk. Zákon č. 82/1998 Sb. stanoví vlastní a úplné
podmínky, za nichž stát odpovídá za vzniklou nemajetkovou újmu, tak jako i
pravidla o poskytnutí zadostiučinění a jeho formy. Hodnoty obdobné těm, které
odvolací soud dovodil aplikací § 3 obč. zák., jsou obsaženy rovněž v § 31a
OdpŠk. Dovolatelka namítala, že citovaný závěr Nejvyššího soudu platí i pro
náhradu majetkové škody, neboť mezi náhradou majetkové a nemajetkové újmy v
tomto směru není rozdíl. Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, který
dovodil, že nelze bez dalšího zaměňovat nároky plynoucí z majetkové či
nemajetkové újmy. Zatímco při odškodňování imateriální újmy se soud otázkou
dobrých mravů zabývá již při posuzování jednotlivých zákonných kritérií ve
smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk, v řízení o nárocích z materiální újmy tak učinit
nemůže. V případě majetkové újmy tak nepochybně platí, že výkon práva může být
v rozporu s dobrými mravy (§ 3 obč. zák.), tak jako v ostatních oblastech
občanského práva (§ 26 zák. 82/1998 Sb.). Dobré mravy judikatura často charakterizuje jako souhrn společenských,
kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou
neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující
částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v
časopise Soudní judikatura pod označením SJ 62/1997). Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být
podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že
tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými
mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1998,
sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo
633/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek pod číslem C
2084). Uvedenému požadavku na přesvědčivé odůvodnění neodpovídá závěr odvolacího soudu
o rozporu s dobrými mravy, založeném na zcela obecném skutkovém závěru, že „mu
je z jeho činnosti známo, že právní předchůdce žalobce byl pravomocně odsouzen
pro závažnou majetkovou trestnou činnost, spáchanou i v souvislosti s výkonem
exekuční činnosti“, jak správně namítá dovolatelka. Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 1. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 748/2010,
vyložil, že námitka nesprávné aplikace § 121 o. s. ř. (jež stanoví, že není
třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti,
jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České
republiky) představuje námitku nesprávného právního posouzení věci. Jak k notorietám v užším slova smyslu, tak i ke skutečnostem soudu známým z
jeho úřední činnosti je soud povinen přihlížet bez ohledu na to, zda byly
účastníky tvrzeny (předneseny).
Tento postup ovšem nesmí být účastníkům na
újmu; nelze jim proto odepřít možnost vyjádřit své stanovisko (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. I., § 1 až § 200zda. Komentář, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 875, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, anebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 748/2010). V rozsudku ze dne 16. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015, dovolací soud
vyložil, že neseznámí-li soud účastníka (při aplikaci § 121 o. s. ř.) s touto
skutečností, upře tím právo účastníka vyjádřit se k takové skutečnosti,
uplatnit odlišná tvrzení a navrhnout provedení důkazů k prokázání odlišných
tvrzení. Takový postup je proto v rozporu s ústavním zákazem překvapivých
rozhodnutí, respektive ústavním požadavkem, aby rozhodnutí bylo pro účastníky
předvídatelné. Soud musí v odůvodnění rozhodnutí uvést, ze které jeho konkrétní
činnosti či postupu jsou mu skutečnosti podle § 121 o. s. ř. známé a jak se o
nich dozvěděl. Jinak by nebylo možné přezkoumat, zda se vskutku jedná o
skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti ve smyslu § 121 o. s. ř., a tedy
zda soud postupoval v souladu se zákonem, když z nich vycházel, ačkoliv o nich
nevedl dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, in http://nalus.usoud.cz, nebo rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. února 2010, sp. zn. 1 As 100/2009, in http://nssoud.cz). Jestliže v daném případě odvolací soud nepostupoval shora popsaným, pak je
třeba uzavřít, že napadené rozhodnutí pro popsané deficity není věcně správné. Odvolací soud rovněž neodůvodnil skutečnost, proč se odchýlil od svého
skutkového zjištění uvedeného ve svém předchozím rozsudku v této věci (č. j. 39
Co 444/2009-68) s tím, že rozsudek ze dne 17. června 2004, sp. zn. 2 T 11/04,
kterým byl právnímu předchůdci žalobci uložen tříletý trest zákazu činnosti
spojené s hmotnou odpovědností, byl soudem druhého stupně zrušen s odůvodněním,
že trestný čin byl spáchán v době, kdy funkce exekutora právně neexistovala,
jak to rovněž vytkla odvolacímu soudu dovolatelka. Rozsudek odvolacího soudu je tak ve shora uvedené části nepřezkoumatelný pro
nedostatek důvodů a je tak zatížen vadou řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že řízení, jež předcházelo napadenému rozsudku odvolacího
soudu, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Jelikož dosavadní výsledky řízení neukazují, že o věci může rozhodnout
přímo dovolací soud podle § 243d písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud napadený
rozsudek podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení, aniž by musel přihlížet k dovolatelem uplatněnému
dovolacímu důvodu (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s.